Original subtitles

V hlavních rolích

Režie

TICHÉ DNY V CLICHY

Podle novely Henryho Millera

Scénář

Úprava a dialogy

Dále hrají

Hudba

Prosím tě... ať jdou pryč.

Jste ospalý? Není vám dobře?

Ne, cítím se silný jako býk. Možná to byl jen sen.

- Vidělas je taky? - Pořád ta stejná noční můra?

Noční můry nejsou nikdy stejné.

A s tímhle je taky konec. Už nebudu psát.

- Už nikdy. - Chováte se jako malý.

Postav se. Chci si tě prohlédnout.

Jsi dokonalá. Ale nemáš právo...

Nemáš právo mě odmítat.

Takových poupátek jako ty je v Paříži tucet za babku.

Tucet za babku! A nikdy jsem nemusel čekat, až mi dají.

Byl jsem mistr, sensej...

Expert v oboru.

Léta jsem byl vyhlášený smilník.

- Víš? - Jistě.

- No tedy... - Asi nejsou doma.

- Neměli ji nechávat tak samotnou. - Ne, ne.

- Chudera. - Ano.

- Aha... - Cigaretu!

- Znal jste ji dobře? - Ani ne.

- Je to od vás laskavé. - To nic.

- Američan? - Je to poznat? - Trochu. Jak dlouho jste v Paříži?

- Co myslíte? - Tak dva týdny. - Těsně vedle. Dvanáct dní.

Moc brzy! Kuchyň končit. Sek, sek!

Čekat.

Moc brzy, sek sek, čekat... Co to proboha mele?

Něco takového jsem ještě neviděl. Škoda, že jsem nepřišel dřív.

- Chcete říct, že tu jste náhodou? - Hledal jsem byt.

- Možná jste ho našel. - To ne!

- Moc drahé. - To víte, Paříž.

Můžete se chlubit, že jste jediný muž, který ji neznal.

Podívejte.

- To je ona? - Ano.

- Je to kus. - Byla. Ještě před pár měsíci.

- Snad ještě nepracovala? - Až do konce.

- Byla nejlepší. Pane? - Říkejte mi Joe.

- Carl. - Seznámit se tady... - Proč ne? Je to dobré znamení.

Něco odchází navždycky... Měla svůj styl.

Jako velcí pianisté. Cortot, Gieseking.

- Slyšel jste je hrát? - Ne. - To musíte.

Pojďte.

Tohle zboží nestárne.

To ne! Máte pravdu. Zvláštní...

Zázraky nestárnou. Jen blednou.

Nikdy nedala nic zadarmo.

Prý měla urozený původ. Ruská šlechta.

- Jdete? - Kam?

Na kremaci. Potřebují ještě jednoho svědka. Podle zákona.

Chce, abych si vzal urnu.

A co vy, mladý americký příteli? Co vy děláte?

- Tak různě... - A mezitím?

- Proust. Proto jsem v Paříži. - To snad ne! Tak to je vtipné.

- Proust je podle vás vtipný? - Kdepak. Tragický.

Ale je to i můj raison ďetre. Vím o Proustovi všechno.

Kde bydlel, oblíbené restaurace, obchody, kluby, bordely... Všechno.

- Píšete knihu? - Spíš... takový almanach.

- Píšete knihu? - Spíš... takový almanach.

To jsem si oddechl.

Chvíli jsem se bál, že jste z těch Američanů, co nesnášejí ústřice.

Ne. Zbožňuju je. Jsou živé. Živé maso...

Počkat. Řekl jste "živé maso"?

- To máte taky rád? - Zbožňuju to.

- Stvoříte si novou Manouche. - To není možné. Díkybohu.

Takže hltat papíry vám nestačí?

Znám ten typ. Nemůžete bez toho být. Všechny musíte dostat.

Ani tomu nemůžu uvěřit. Nakonec budete úplně normální.

Počkejte tu.

Nemravnost je svatá, je to plod smyslů. Říká D. H. Lawrence.

Prosím, jen žádnou literaturu! Už stačilo.

Sex je jako restaurace. Máš hlad? Vejdi, vyber si a najez se.

- Jsi cvok. - Moc sentimentální.

- I gastronomie má své hranice. - Říká, a ústřice zapíjí pivem!

Musíte se přizpůsobit, Joe. Nebo Paříž opustit.

Sebastian je génius.

- Nebo idiot, ale strašně bohatý. - Pak je to génius.

Čert to vzal.

Můj bože...

Jde o barvu.

Předmět je lhostejný.

- Jste Američan. - Je to zřejmé. - Zřejmé, leč nedůležité.

Máte štěstí. Dnešní téma je "Od Hollywoodu k Sodomě".

Smyslnost, upínání se k smrti, tragédie a toužení.

- Bohužel já jsem z New Yorku. - Výborně! Město azurové a zlaté.

Dnes večer mají přátelé z New Yorku slevu.

- Co vy v tomhle doupěti sexu? - Jsem tu na zkušenou.

Jste zábavný, Joe.

- Znáte mě? - Všem Američanům říkáme Joe.

Pojďte, Joe. Pocta mladému nadějnému spisovateli z ciziny.

Pro vás přihodíme na váhu. Dostanete dva dárečky.

Uvolněte se, Joe, jak lotosový květ na sněhu.

- Asi se nechám přesvědčit. - Užívejte!

Všichni jsme mrtvoly, které se ještě neprobudily.

Vyberte si pokoj, já je znám všechny.

- Vy jste je taky vyzkoušela? - Ona nemluví. - Ne? Vážně?

- U vás v New Yorku je to stejné? - Ne. U nás jen děláme děti.

Jsem trochu zklamaný. Čekal jsem v Paříži něco... jemnějšího.

- Opravdu? - To si piš, zlato.

Tak pojďte. Nebudete zklamaný.

- Hm, taky dáreček pro Američana? - Pardon, nepatřím k inventáři.

- Můžu jít s vámi? - Nepřipadá v úvahu.

Tady je to.

No ne! Majestátní dekadence.

Tohle je srdce domu. To nejlepší. Uvidíte.

Starověcí bohové sestupovali na zem a obcovali s lidmi,

se zvířaty a rostlinami, se živly.

Proč tedy potlačujeme své přirozené instinkty?

Jen když zbloudíme, najdeme sami sebe.

Básník, mladý americký básník,

musí cestou k nebesům projít peklem.

Konečná rozkoš nevede k oslepujícímu nebeskému světlu,

ale k noční temnotě.

Vdechuj tu noc, Joe. Ochmýřenou křehkost věčnosti.

- Myslím, že ho Sebastian zklamal. - Je to hra. Naučíme se jí všichni.

Sebastian je jako ostatní. Nic nedává zadarmo.

- Urazil ses? - Ne, mám o čem přemýšlet.

Podívejte! Ještě žijí. Joe, vyber si některou.

Miriam, to by byla vstupenka na věčnost.

Ne, nejdřív se musím zbavit prvotního hříchu.

Jak to myslíš?

Pět let v newyorské pojišťovně. Za takový zločin je třeba pykat.

Spálil jsi všechny mosty? Slyšels, Carle? A jak se cítíš?

Carl přebral.

V tuhle hodinu jde v Pernodu o život. Ani vy nepřežijete.

- Je neodolatelný. Svobodný. - To jistě. V alkoholu...

A vy, co děláte v Paříži?

- Zlato, běž se obléknout. - Ano, madam.

- Snažím se té otázce vyhýbat. - Američané sem jezdí šukat,

zamilovávat se, poznávat víno... A psát o tom knihy.

Já jsem z Brooklynu, zdá se to jak Himálaj nebo Velikonoční ostrov.

Mám na co zapomínat: manželství, léta ztracená u Western Union...

A je to tu zas. Jako každou noc.

Western Union mi byla tím, čím byla Dostojevskému Sibiř.

Peklem. A taky požehnáním.

Dělal jsem pohřebáka, metaře, knihovníka,

cesťáka, pojišťováka, trhal jsem lístky v muzeu...

Byl bych i pasákem nebo gigolem, jen abych mohl jet psát do Paříže.

Jedinou nadějí pro lidstvo je vrozená dobrota v nás všech.

viens sur mon coeur, ame cruelle et sourde,

tigre adoré, monstre aux airs indolents;

je veux longtemps plonger mes doigts tremblants

dans l'épaisseur de ta criniere lourde.

Cože? Mluv anglicky.

Američan...

Dobře, že jste vzhůru, pane. Čekám venku už přes hodinu.

Sakra! Kde venku?

Za dveřmi. Tam vedle někdo spí.

Co jsi zač? Kde ses tu vzala?

Kde je babička?

- Kdo? - Manouche. Já jsem Colette.

No nazdar... Počkej venku, ano?

- To jste udělal vy? - A co? - Proč je tu takový nepořádek?

- Máme návštěvu. - Pozvi ho dál. - Ji.

Už se usadila. Odložila si zavazadlo a teď už i klobouček...

Kde je babička?

Umřela.

Poslala mi pohled. Musím do školy a ona psala, že můžu bydlet tady.

Byla jsi tu už někdy?

Hm? Už jsi tu někdy byla?

To není pravda. Není mrtvá.

Kdo je to?

Přítel tvé babičky. Všechno ti vysvětlí. Udělám kávu.

Bože... Joe?

Je v kuchyni, vaří kávu.

To je vtip, že? Poslala tě Adrienne.

- Vy jste babiččin přítel? - Jistě. A všechno ti vysvětlí.

Káva došla, aspirin taky, máme jen mléko.

- Pověz jí to. Zemřela Manouche? - Ano. Bohužel ano.

Jsi jí tak podobná...

- Vy jste tu teď pán? - Ano. - To vy všechno dostanete?

Poslyš, zlato, máš nějaké papíry, nějaké doklady?

Jste Blíženec? Babička byla Blíženec.

- Den samé překvapení... - A co provedeme s tímhle?

Co navrhuješ? Zajdeme ke mně, probereme to.

Ne... ne... Ne.

Nic pro mě, Carle. Venkovské holky.

Ruce jak pradleny. Prsa jak děvečky od krav.

Jen se podívejte. Ten zadek... Jako kráva!

Pan Regentag má jemný vkus.

Kdepak. Ale umění je mrtvé, to je ten problém.

Klobouk dolů, Carle. Vy to dovedete zrežírovat!

Jen pojďte, slečno. Nestyďte se.

- Dáme si šampaňské. - To je Colette.

Colette... Carle, to je váš nejlepší úlovek!

Vy ty fotky kupujete?

Dám, kolik si řeknete, ale beru ji hned.

To nepůjde, je ještě dítě.

Ne, ne...

Tak. Vydrž...

Dobře. Převlékni se.

Pane doktore, je mi 85 a pořád bych proháněl holky!

Gratuluju, to jste šťastný muž.

Jak to, šťastný? Běhám a běhám...

A nepamatuju se proč!

Ten je starý. Vyprávěla ho babička.

Strašně se jí podobáš.

- Překvapilas mě. S Regentagem. - Proč?

- V létě se koupeme nazí. - Na veřejnosti?

Jo. I s kluky. Nevadí mi to.

- Takže... bys to udělala znovu? - Proč ne?

V tuhle hodinu je z New Yorku smetiště. Páchne chlastem a močí.

- Aprés vous... - Na to nemysli. Teď jsi tady!

Vidíš ji?

Podívej!

Zrodí se a ty se narodíš znovu. Všechno odhoď, začni od začátku!

Pryč s tím mladým Američanem v Paříži, co se pídí po pravdě!

Tak... Nadechni se. Takhle voní sex.

Musíš ho vdechnout. Polknout, jako lék.

Chcíplý pes.

- Šukáš rád? - Hm? - Ptám se, jestli rád šukáš?

Když to dělám, tak ano. Po tom je mrtvo.

Smrt je život. Dnes večer tu jsme díky mrtvé kurvě,

která mi nechala dárek. Toho malého andílka, ne?

Musí někde přespat. U mě v hotelu to nejde.

Můžete jít oba ke mně.

Jo, půjde to dohromady.

Varšava, New York, nejfrancouzštější Francie.

- Mohla dopadnout hůř. - Kdo? - Ta stará mrtvá děvka.

Zdravím!

- Odette... - Prosím? - Gilberte.

- O čem to mluvíš? - Albertine. Je celá jak z Prousta.

- Myslíš? - Určitě.

Mám dobré zprávy. Vrátil se starý Regentag.

Pořádá večírek. Poprvé jsme zváni. Díky Colette.

Mademoiselle...

- Dal jsi Guptovi své věci? - Ano. - On už se postará.

Postel nic moc, ale na tuhle noc to stačí. Tak běž, mám práci.

Máte všechny? Výborně!

Napijte se, pak si vás najdu.

Právě vás hledám. Musím s vámi mluvit.

Rozhlédněte se! Kolik materiálu najde spisovatel v mojí zoo!

Našels něco zajímavého?

- Kdo je ta žena tam u krbu? - Ještě jsem ji tu neviděl.

- Sejdeme se později. - Dobře.

Kde jsou jamky?

Hledal jste mě?

Tu otázku jste nečekal?

- Ne. Popravdě ne. - Takže jste mě hledal.

Zdá se, že jsme jediní, kdo se chce vytratit.

- Nejste v Paříži dlouho, že? - Ne.

Musíte si zvyknout, nebo odejít.

- Spisovatel? - Jak to víte? - Máte palec od inkoustu.

Pojďte, půjdeme, jinak se odsud nedostaneme.

Marceli! Děvčata potřebují pomoct v šatně!

- Kam jsi zmizel? - Nikam...

- Nepředstavili nás... - Joe.

- Vy jste jistě Joe. - Ano.

Žertuji. Carl mi o vás říkal. Já jsem Ania.

- Zůstaneš potom? - Ještě nevím.

- Jste Američan, že? - Ano. - Neuvěřitelné!

Madame Zubarski... znáte ji? Právě včera, Nys vám to potvrdí,

mi řekla, že potkám amerického spisovatele. Z New Yorku.

Kdysi jsem tam žila. Cítím se jak pravá Newyorčanka,

i když jsem z Polska, jako Carl. Jsme tu všichni taková směska.

- Znáte to? - Jistě, "Stormy Weather".

Nechci vás ukrást přítelkyni. Uvidíme se později. Mám nápad.

Jak bych to vysvětlil... Lidé v New Yorku... jsou mrtví.

- Mají to v očích. - Co když je to jen strach?

Ne! Jsou to zombie! Čtu v lidských tvářích, hltám je!

Čím víc jím, tím větší mám hlad! Rozumíte mi?

Čtete lidem z obličeje?

Někdy.

Nedívejte se, jako bych byl chodící kniha. Nejsem z papíru.

Aspoň ne celý.

Jste trochu zvláštní Američan. Vsadím se, že se vám Paříž nelíbí.

Neodjel bych ani za nic. Jsem v sedmém nebi.

Nebyla bych si tak jistá. Mohl byste se zklamat.

Tady proudí život a já se sem táhnu z horoucích pekel.

Ani neznám vaše jméno.

- Řeknete mi ho? - Jestli chcete...

- Bylo ti to hned jasné? - A co?

Že chodím za peníze. Musím to mít napsané ve tváři.

- Já to tam nečetl. - Američané jsou hloupí!

Pomůžeš mi?

- Vadí ti, když si řeknu o peníze? - Určitě nebudu litovat.

Nesnáším Paříž. Nejen Paříž... všechna města.

Je to peklo.

Lidé jsou tu studení. Lhostejní... Hluší.

Žádné přírodní vůně, žádné opravdové city...

Pro tebe je to jiné: Paříž!

Napíšeš o ní knihu. Třeba dobrou. Proč ne?

- Nys... Proč Nys? - Není to moje pravé jméno.

Nic tu není pravé. Nys jako to město. Nice.

Dům na venkově. Stáje, krávy... Hmyz.

Zvíře, to bych chtěla být. Rozumíš?

Tady všechno uplývá vůně, krev, sperma, slova...

Všechno je hysterie. Chci to zastavit a dívat se.

Mám rád věci, co plynou.

A teď mě pusť.

- Proč? - Protože máš rád Paříž.

A za hodinu se budeš milovat se svým černým remingtonem.

- Je černý, viď? - Jo, černý...

A taky mi už dlužíš 200 franků.

V holčičích kalhotkách se prý dají najít úžasné věci.

To je pravda.

Magnólie, cesmína, spousta vůní. Spousta.

Nemyslíš si snad, že je tam nějaká díra?

Můj otec mě učil mít rád tuhle zem.

Ne přírodu, ale... půdu, oblaka...

Byl to opilec. Matka taky. Ale nevěřil bys, jak byli čistí.

Myslela jsem, že doma zůstanu navždycky.

Ale umřeli. Spolu, ve stejný den.

To byl můj konec.

Červ jí jablko, a jediné, co zbude, je červ.

Vidíš? Jsi hloupý Američan, jen slovíčkaříš!

Zůstane jaderník, to bys měl vědět.

Nikdo tě neznásilnil?

Ani dědeček? Nikdy ti nehladil prdelku, když vyprávěl pohádky?

Tohle by tě mohlo zajímat:

Viděla jsem dědu masturbovat. Mockrát. Vidíš, máš o čem psát.

Nebudu o tom psát. Nikdy nebudu psát.

Stával za plotem, chtěl, abych ho viděla.

Měla jsem ho ráda o to víc. Není to zvláštní?

Měla jsem ho ráda o to víc. Není to zvláštní?

Ne.

Nikdy se mě nedotkl.

Není zákon o tom, jak někoho milovat.

Nespíš. To je dobře. Tohle je moc důležité, Joe.

- Jsi Američan. - Ano, já vím.

A některé věci se musíš naučit.

- Pracuješ? - Ne...

Na něco se tě zeptám.

Už jsi... někdy... spal s někým, kdo močí do postele,

jí jen bonbóny, zmrzlinu a pije mléko?

- Ne, tohle neznám. - Prosím tě, nezkoušej to, Joe.

Vždyť ona nespí, courá venku. Věděls to?

Oba nás dostanete do basy. Žádnou babičku nemá!

Manouche není její babička.

Něco mi tu smrdí. Jen se jí zeptej, kam to chodí.

Tam, odkud jsem, nejsou knížky. Nikdo tam nečte.

A co ty?

Ani já nečtu. Proč taky? Tady by to bylo jiné.

- Měla bys být ve škole. - Proč?

Přestaň...

Jdu na dámy.

- S tou budou potíže. - Já vím, ale zkus to říct Carlovi.

- Spí s ní? - Co já vím, nic neřekne.

Na mě nekoukej, já v tom nejedu.

No ovšem.

Zneužití mladistvé. To není legrace, Joe.

Já vím. Ale je neuvěřitelná. Nic ji nerozhodí, nepřekvapí.

Nejhorší, co ji může potkat, je, že se od nás něčemu přiučí.

A to stojí zato?

A co mám dělat? Zamknout ji?

Klidně si ji šukej. Ale sem ji nevoď, je to nebezpečné.

Vážně je to vnučka Manouche?

Její převtělení! Ta tvář... jako by jí z oka vypadla.

- Tak co mám dělat? - To nevím. Přiveď ji, až vyroste.

A máme to. Jsme v průšvihu. Colette se vypařila.

- Bylo tak krásně. - To bylo.

- Mám strach z hromů. - A to chceš žít na venkově?

Ano. Ale nestojím o předčasnou kremaci.

- Nekoukej na mě. Vypadám hrozně. - Ne. Jsi nádherná.

- S kým jsi byla, když jsem volal? - Jdi ty. Na tom nezáleží.

S kým?

S jedním knihomolem.

Mozek je tou nejpřeceňovanější částí lidského těla. Víš to?

Ale žít bez něj si netroufneš.

V tuhle část dne se dobře umírá. Není to nic, ani den, ani noc.

Ty neumíš být šťastný.

Chci se to naučit.

Potom... dost řečí o vině, smrti,

dost nesmyslů, bolesti...

...dost myšlení.

A teď se uč, jak mě udělat.

Všechno je ve svalech, bábovko. Koukej mi na nohy.

- Na to nemáš, co? - Mluv za sebe. Uklouzls...

- Žárlíš? Bacha! - A proč?

- Však víš. Kvůli Colette. - Blbost!

Je jako zvířátko. Chápe jen to, z čeho má potěšení.

Spal jsi s ní?

Nebuď směšný.

Jsi do té mršky udělaný. Měli jsme ji poslat domů.

Ne. To není tak snadné.

- Posaď ji na první vlak! - Věšela nám bulíky na nos.

- Máš strach, že odejde. - Zmizela před třemi dny!

Jestli to je vnučka Manouche, postará se o sebe sama.

- Líbí se ti? - Proč se ptáš?

Měl bys to s ní zkusit sám.

No jasně. Žárlíš.

- Najdi ji a je tvoje. - Páni, ta potvora tě ale dostala.

Politická situace je den za dnem horší.

- Ne, díky. - Tuším, jak se to vyvine.

Vy o všem napíšete.

Ale obávám se, že já knihu nevydám.

Někdy si říkám, proč zrovna já přitahuju lidi s chorým mozkem.

Neurotiky, psychopaty, blázny...

Židy...

Vy mě přitahujete, Joe. I mou ženu.

- Ale... - Nemusíte nic říkat.

Počkejte, sakra! Něco... něco vám chci navrhnout.

- Tumáte. - Za co? - Ale no tak. Sedněte si.

Moje žena, Ania, se přátelila s Proustem, Apollinairem,

Ďagilevem. Znala Kaisera a Tolstého.

Možná jste si všiml, že je dobrá vypravěčka.

Ale neumí psát. Je moc netrpělivá, nervózní.

Kdyby psát uměla, její kniha by byla bestseller.

Vzpomněl jsem si na vás.

Co vy na to?

Tyhle peníze jsou vaše, i kdybyste Anie nechtěl pomáhat.

Když jí pomůžete, dostanete víc.

Nebudete litovat, to jsem si jist.

Půjdu, až budu chtít! Kdo si myslíš, že jsi? Vypadni!

- Zavedu tě k rodičům. - To tedy ne. Půjdu s ní, jasné?

- Prase! - Ne...

- Bojím se usnout. - Vypadáte klidný.

V příštím životě mi bude tolik co tobě, a potkám tě v Clichy.

Čas hraje pro mě.

Čas se změnil.

Jen plácáš, protože se mnou nechceš spát.

To už jsme probrali, Joe.

- Jak jsi mě našel? - Náhodou. Koukal jsem na kresby.

- Neptám se, kdo to byl. - Díky. Teď bych šla domů.

- Doprovodím tě. - Radši ne. - Proč?

- Promiň. - Co se děje?

Mám strach, Joe. Vloupali se ke mně, vyrazili dveře.

- A kdo? - To nevím. Nebylo to poprvé.

- A ohlásilas to? - Ne, jít na policii nemá smysl.

Musím někam odjet. Tady je to moc nebezpečné.

- Nechápu... - Ne? Taxi!

Dobrý Žid je jen mrtvý Žid!

Joe... Carle... Colette, přistupte.

A svědkyně také.

Prsteny!

A teď se můžete políbit.

AŤ ŽIJÍ MANŽELÉ!

SVATEBNÍ NOC

Ne, uděláme jen pár fotek do Proustova almanachu.

Navštívíme Illiers, katedrály, Vivonne a Cabourg.

To kvůli němu.

Mohl by nám aspoň věnovat pozornost.

- Všechno je dohodnuto, ne? - Ne. Co dřív: Chartres, Cabourg?

Nechám to na tobě.

Jak se tam dostanete?

Autem. Colette k smrti ráda jezdí autem.

- Jak to víš? - To je normální.

Ve tvém věku člověk zbožňuje všechno, co ještě nezkusil.

Díky bohu, že tu jsi.

Už to přešlo. Vezmu tě domů.

Vezmi mě k sobě.

Těm známějším je lépe se vyhnout.

Nemohli bychom jet jinam? Nesnáším kostely.

To jsou katedrály. Ne kostely. V tom je rozdíl.

Tak vynecháme Chartres a Amiens, ne?

Ale ty měl Proust nejradši.

A co Bayeux, Jumieges a Saint-Wandrille? Tam se nejezdí.

"...umělec, mrtvý už staletí,

tu zanechal kamennou sošku, která den co den znovu umírá.

Ztracená mezi ostatními.

Pak ale jednoho dne přišel muž, který nevěřil ve smrt.

Porazil nicotu, která nás dusí, a z kamenů četl zákony života."

Carle?

- Vyspala ses dobře? - Tady je ale brouků!

- Viděla jsem i škorpióna. - Tak buď opatrná.

- Je už Joe vzhůru? - To nevím.

Já myslel, že v Normandii vždycky prší.

Tak vzhůru! Den je náš!

Je snad něco báječnějšího než život manželský?

Ale vysněná láska je zábavnější než ta skutečná...

Stát! Sem chodíval Elstir.

- Kdo? - Malíř, kterého stvořil Proust.

Jen si nemysli, že jsme tu na prázdninách.

- Pojďme si zaplavat. - Ženáči netráví líbánky plaváním.

Tak půjdu sama.

Do hajzlu!

- Je to zvláštní bytost. - Pro nás možná ta nejlepší.

Hned by sis dal svou půlku dortu, co?

Ne. Nechám ji tobě, po právu. Nakonec jsi ji zdědil.

Co myslíš, miluje mě?

To bys měl vědět ty. Podle tebe je to převtělená Manouche.

- Manouche se někdy zamilovala? - K čertu s tou tvojí logikou.

Věci, co za něco stojí, nepoznáš rozumem.

Tak jo. Ať tě ta stará děvka popadne. Já zavřu oči.

Nemyslím, že ji někdo někdy udělá šťastnou.

Sklapni. Začínáš být nudný.

Řekni mi, Joe. Budu z těch, co v noci fňukají do telefonu?

Důležité je žít tak, jako by život byl prostě pohádka.

To je konec! Dokonce jsem chtěl být věrný, jako holubi a velryby!

Ale teď jako by mě vykastrovala!

Za to může ten kraj. Moc poklidný.

Citlivé srdce cupitá mezi růžovými rtíky a pučícími prdelkami.

Že já blbec odjížděl z Paříže! Já nesnáším venkov!

- A co tvůj kalendář, hm? - Konec. Stačilo!

Mám po krk těch pseudo- intelektuálních nesmyslů!

Jen průměr, zbytečnost! Ubohost!

- Je tady voda. - Já vím.

A ke všemu nám naše manželka odpírá to, proč jsme si ji vzali!

Takže nejde o spirituální problém.

- Tohle taky patří k tomu Swanovi? - Co ty víš o Swanovi?

Melete o něm celé dopoledne. Swan, Odette, Marcel, Charlus...

Mám hlad!

- Vidíš, tam u toho soutoku... - Hej! Už nechci čekat!

Pořád říkáte, jak mě milujete, ale vůbec se o mě nestaráte!

Jdu sama.

Jdu sama.

- Koupil bych čajové pečivo. - Nech toho...

- Nikdy jsem ho nejedl. - Já taky ne. Dáme Colette.

- A co je tohle? - Je to francouzsky.

- Máte strach? - Uděláš to?

- Jen když mě o to požádáte. - Proč bych měl?

Ve vašem věku je to vysvobození.

Svoboda je tvrdý pán. Kdo se bojí, je ztracený.

- Vidíte? Já se nebojím. - To ti nakukali oni?

Myslíte, že se ještě milují? Jako vy? Že nedovedou přestat?

Proč mě tedy odmítáš? Jsem moc starý?

Je mi jen o šedesát víc než tobě.

S každou kurvou z Desáté Avenue bych dopadl líp.

Tvé tělo je prázdná schránka.

Poprvé v životě miluju něco, z čeho je mi zle.

Ne, vážně, jste skvělí!

Měl bys jet do Berlína. Má své kouzlo: někde, někdy.

Nové myšlení. Vím to, byla jsem tam.

- To není totéž. Nikdy jsi nepsala. - Čekala jsem na tebe.

Mám blok. A jak říká Flaubert:

Celý den přemýšlím nad jednou jedinou čárkou.

A pak, politika, Hitler...

- Nějaké zprávy o Colette? - Prosím!

Nemluvme o ní. To Joe může za to, že utekla.

Dělal jí nemístné návrhy.

Konečně pochopila, jací jste vy dva prasáci!

O důvod víc zůstat.

První věc, na kterou přijdete v tomhle městě,

je to, že chcete-li se zbláznit, musíte mít jasnou hlavu.

Chcete-li být sami, přidejte se k davu.

Takže jestli hledáte klid a řád,

musíte celé město rozmetat.

New York je úplný opak! Zvláštní, že?

A o Colette to platí stejně.

Ohraničené nekonečno.

Střed bez středu. Svatý Augustin.

A tohle, mé dámy, je nejsnazší cesta k rychlé agonii.

Pro vás je sex synonymem bolesti.

Má milá, agonie je dvojče hříchu. Oddělit sadistu od masochisty...

...je jako oddělit toho, kdo jí, od toho, kdo tráví.

Osobní zkušenost, v tom to je.

- A kam ta tě dovede? - Kam?

Já nevím. Dál. Nikam.

Pochybuji, že to pro mě bude nějak zvlášť zajímavé.

- Ale kdepak. Bude. - Proč?

O všem se dá psát. Nakonec, jste přece spisovatel.

Nikdy nebudu psát o lidském utrpení, fyzickém ani morálním.

Všecko kolem nás jsou sračky. Jen a jen sračky.

Nejdřív si udělám pár poznámek.

Díky... Tak začneme.

- Tvůj manžel bydlí tady? - Ne. Na to jsme oba moc stejní.

Vážně? Tak dál. Podrobím tvou hlavu průzkumu.

Na to zapomeň. Nesnáším analýzy.

Chápu. Tak mluv.

- Narodila jsem se v Oděse. - V Oděse?

Když jsme museli odjet, bylo třeba zaplatit.

Ne jen penězi.

Povím ti celý příběh, to bude snazší.

Dobře. Prosím.

Možná ti to přijde absurdní, protože na revoluci není nic sexy.

Ale nás znásilnili, oba dva, ve vlaku do Vídně.

Na to se asi nedá zapomenout.

Měl bys vědět, chceš-li Ernestovi rozumět,

že lidé si na pokoření zvyknou. Někdy se na něm stanou závislí.

Jako s drogami.

Potřebují ho.

- Nechceš kokain? - Ne, díky.

- Nechceš kokain? - Ne, díky.

Musíš o tom napsat. Ne jen kvůli mně.

Hlavní nebezpečí násilí je v tom, že je nakažlivé.

Chci se už jen ohlížet zpět.

Ale kvůli budoucnosti.

Chci být, jak jsi to řekl, pouhé nic.

Ernest se rád dívá.

Chci jen znovu prožít minulost.

Vím, je to směšné... A o to víc bolestné.

Smích a pláč jsou jedno.

Všimla sis?

Piš, Joe. Piš o tom, co vidíš. To je skutečnost.

To je skutečnost!

Bojíš se, že tě někdo přepadne?

- Proč? Máš to v úmyslu? - Jo.

Máš rád Skopčáky?

Tak trochu k nim patřím.

Ostatní se jistí jinak.

Já nosím tohle na takové prevíty, jako jsi ty.

Je to pravda. Čestné skautské.

Ty jsi Žid.

- Líbí se ti? - Hm. - A ten?

- A Baudelaire? - Ovšem.

- Já píšu lepší poezii. - Vážně? Ty píšeš básně?

No vida!

Jsou pravé! Někteří by dali tisíc franků, aby se se mnou vyspali.

Vděční zákazníci.

Laskaví, ne takoví jako ty. Ale nechce se mi je hledat. Mám hlad.

- Máš doma bidet? - Jo. Ale nemám tisíc franků.

Ubožáku. Je to i s poezií. Cigaretu?

Němčourku... Nepiješ, nemáš tisíc franků. Co tady děláme?

Nabízeli mi pět tisíc, jen za jedno kouknutí.

Muži jsou idioti.

Nerozeznají prózu od poezie. Nechám tě sáhnout zadarmo.

Ty jsi skutečný prasák, viď? Jen to přiznej.

Edithku jen tak něco z míry nevyvede. Znám Američany.

Spisovatel Joe... Pěkný zvrhlík. Tak víš co?

Dvě stě franků, hm?

Sto za poezii, sto za sex. Nic víc, nic míň.

ó, Amíku... Neohlížej se.

I když mě nevidíš, nedívej se zpět.

Když nevidíš má sirná křídla.

Jsem anděl,

který tě roztrhá,

jsem anděl zkázy.

Jsem anděl, jenž ničí, anděl, jenž osvobozuje...

Tak dost.

- Kdo je tu? - Dáreček.

Má Swanova píseň.

Ptáci se nám množí.

Co je to za alžírskou břečku?

Dvě stě franků. Plus St. Emillion ročník 1929.

Když dovolíte, ano?

Jsem čarodějka. Poezie, to jsou čáry, řekl Balzac.

Uprdelte se, jako doma.

Sundej mi boty. Punčochy...

Tak Joe, s pravdou ven. Jsi Němčour... Amík...

Možná taky gay...

Ne tak rychle, příteli!

Mám své tempo.

Tumáš.

Chceš vidět osmý div světa?

Nehraj si se mnou, Němčoure! Kde mám kabelku? Kam jsi ji dal?

Možná jsi ji nechala v koupelně.

Pozor! Jsem anděl zkázy!

Kdes ji vyšťoural? Ve strašidelném zámku?

Páchne to jak chcíplá kočka.

A co bys chtěl? Je živější než Manouche.

Zatímco jí budeš šeptat nesmysly o lásce a smrti,

šlohne ti rodinné šperky.

Počkej, ať se drží svého tempa.

Edith, drahoušku! Kdepak jsi?

Začínáme být netrpěliví!

Možná je mrtvá. Nechal jsem na umyvadle břitvu.

Bože, sebevražda! To už je vrchol! Krev všude po stěnách!

A policie...

Ty a ty tvoje nápady! Radši vyrazíme dveře.

No... Co je s hudbou?

Já vás tu obšťastňuji poezií, a vy dva?

Vy se bavíte u klíčové dírky.

Přišla jsem vás osvobodit, uvolnit vaše duše...

Roztáhni nohy doširoka, jen vklouzni do té...

...vlhkosti, vodotrysk spermatu...

I já už... Nejdřív dvě stě franků!

- Přestaň už o těch penězích. - Ty přestaň!

Vy dva jste si užili, teď jsem na řadě já.

A mám chuť někoho odprásknout! Prásk!

Zasraní úchylové!

Chyť ji, Joe, je to cvok!

Parádně to rozstřílím!

Ty a ty tvé pitomé teorie. Seber tu pistoli.

Promiňte.

- Přeskočilo jí. - Je to totální cvok.

Neměls na ni tak spěchat. Jsi jak čokl v říji.

Prostě jí dej dvě stovky a vypakuj ji odsud.

Řekněte prosím matce, že budu za minutku dole.

Ano, mami... Prosím...

Promiňte, pánové, pomohli byste mi to zavázat?

Snad jsem nic neprovedla, nevzpomínám si...

Omlouvám se...

Sto franků za poezii. Díky.

Jste pane skutečný patron umění, Bůh se vám odvděčí.

Američani!

Proč je tu pořád máte?

Bylo by lepší je prodat, ne?

Píšeš. Pracoval jsi?

Ano, koupel v inkoustu mi pomáhá v koncentraci.

Máš něco teplého k pití? Mléko nebo čaj?

Jistě.

Pojďte, děvčata. Jsme na místě, vstupte...

Vida, vida.

Zázraky se dějí.

Motýlci moji... Rozhlédněte se, bavte se.

Joe? Joe, pravdu! Je to pořád ta samá Colette?

Tady jsi. Chtěl se stát umělcem, ale odmítal přinést nutné oběti.

Jak rozkošné!

Je mi z tebe zle.

Colette se vrátila, máme hosty ze země vycházejícího slunce,

- ty tu pobíháš s horkým mlékem. - To je pro ni.

Co? Mléko na oslavu? Nemáme odejít?

- Nebuď směšný. - Ne, počkej.

Mitsuku... a Mitsuku! Obě jsou Mitsuku!

Tajuplný Východ!

- Voilá! - Saké, díky, monsieur!

Joe, jde se nahoru. Je to tam pohodlnější.

- Místo pro všechny. - Odveď je pryč. Jsou opilé.

Moment! Moment, můj milý Joe!

Přišel okamžik pravdy!

Vyber si.

Tedy...

To jsem tu v okolí ještě neviděl. Tak nezlob a odveď je, ano?

Že se nestydíš! Darovanému koni na zuby nekoukej.

A v rozjitřených chvílích

talentovaný spisovatel dokáže psát jen o strachu ze sexu a smrti.

Americký narcismus.

Běžte nahoru, přijdu za vámi.

Jaké překvapení! Slyšely jste? Přijde za námi!

Vždycky jsem miloval Hokusaie, ale o tom jste vy asi neslyšely.

Mistr japonského erotického umění.

Mám nahoře několik reprodukcí.

Jak to funguje?

Zmáčkni tohle.

- Nemáš radost? - Proč?

Že jsem se vrátila.

Čekal jsi na mě, viď?

Jak dlouho jsi na mě čekal?

Řekni, že mě chceš.

Řekni... Prase.

Nemiluju tě. Nikdy tě nebudu milovat.

Stačí být s tebou v Paříži a už vyvádím hlouposti.

Jako?

Jako projíždět se kočárem Bouloňským lesíkem.

Podle mě máš strach zestárnout.

Babička říkala, že nikdy nejsme dost staří.

No, já dělám co můžu.

Jsi kapku opilý, Joe.

- Dej mi pusu. - Tak jo.

Víš, na co mám teď chuť? Milovat se. Co ty na to?

- Teď hned? - Jenže ty mě nemiluješ.

Tohle jsem věděl už v Brooklynu: Amerika je nejhorší na světě.

- Tam se to všechno zvrtlo. - S Hitlerem se nic nezlepší.

- Aspoň mu vidíš do ksichtu! - Pesimisto!

Jen se rozhlédni kolem, co vidíš? Zombie.

Kdyby sis prohnala kulku hlavou, hnulo by to s někým?

Ne. Jen by si řekli, o jednoho Žida míň.

Nejdřív se musí všechno podělat, než se to zlepší.

Přestaň brblat, Joe. A poslouchej.

Madam, monsieurs, budeme oslavovat.

- Opouštím Paříž. - Tohle nevydržím. Jdu pryč.

- Jen si sedni, umělče. - Gustave?

Gustave, to jsou mí přátelé.

Je to strašné, ale už je neuvidím. Aspoň ne zde.

- Tomu říkám vítězství! - Jste dobrý, monsieur Gustave!

Joe, to je báječné! Nemůžu tomu věřit!

- Musíme vás přijet navštívit! - Ovšem! Nejspíš na venkov, že?

Do Rouenu. Děláme mléčné výrobky. Sýr, víte...

- Sýr! Paráda! - Je to blízko.

Jste všichni zváni, přátelé Nys.

Teď musím jít. Brzy se uvidíme. Omluvte mě.

Vzalas to docela dobře.

Občas by člověk neměl být sobecký, myslet jen na sebe.

Napijeme se. Na zapomnění!

Co se tak divíte? Nevybrala jsem si jeho, ale svobodu.

Zemřít jako jadýrko a znovu se zrodit jako strom.

Proboha... Jdeme tančit.

Co tu děláš? Co hledáš?

Počkám si, rozhlédnu se... a vezmu si, co chci.

Se mnou se nemusíš přetvařovat.

- Nemáš chuť. Co se děje? - Nic.

- Je mi to jasné. - A co?

Prostě to nejde. Jsi duchem jinde.

Ne. Nejdřív, co se děje?

Nebudu se cítit provinile jen proto,

že nejsem ten maniak jako jindy.

Mohla bych se do tebe zamilovat, ale nefungovalo by to.

- Proč ne? - Ty nepotřebuješ mě.

- A co potřebuju? - Tu malou Colette, jmenuje se tak?

Co ta s tím má co dělat? Každopádně je pryč.

Zmizela, ztratila se, je fuč!

Je jí patnáct a nemá kde spát. Muži si vždycky...

Tohle si nech pro Gustava, ano?

A co čekáš? Říkám, co si myslím. Když se ti to nelíbí, běž do hajzlu.

Nedovedu si tě představit, na venkově...

Ta mrška tě pořád ještě drží.

Rád strkám nos do rajské zahrady.

Ale ona je spíš odbočka na cestu do pekla.

"A tady, v tom podivném městě,

byl na správném místě, v tu správnou chvíli."

Co takhle zajít k Wangovi na kraby a smažené chaluhy?

- A pár teploušů? - Psychopati, asexuálové,

homosexuálové. Náhodou to je citlivá a elegantní společnost.

Jeden takový nám tu visí.

Žádný starosvětský ženáč, ten tvůj Proust, viď?

Zato vždy připraven rozdat si to třeba na nádraží.

To ano. Monsieur, ta snídaně...

Co takhle šampaňské nebo sklenice studeného piva?

Chaluhy se solí pro vás parchanty.

Monsieur, monsieur, zvedněte tu svou prdelku... je rozkošná!

- Kdo je to? - Mormon jako ty,

co strká ptáka do inkoustu. Běž otevřít.

Pracuju.

Sakra. Carle, Joe, Alfrede, nebo kdo jsi...

- A až přestaneš blbnout... - Joe?

Joe! Rodiče Colette!

Jistě, Colette o vás dvou často mluvila.

Jsem Henri Ducarouge.

Promiňte, ale... Vy jste?

Joe.

Je to nepříjemná povinnost.

- Tady bydlela naše malá Colette? - Nech mluvit mě, ano?

Nevím přesně, o co jde...

Ale jakožto příbuzný...

...mám právní odpovědnost. Jsem povinen uvědomit policii.

- Henri, nejdřív je vyslechněme. - Správně, má drahá.

Víte, našli jsme Colette náhodou, v bytě její babičky.

Můj bože!

Pánové, nemáme v Paříží příbuzné.

Když Colette utekla, pomysleli jsme si...

Kde jsou hodinky?

Kde jsou hodinky?

Hodinky?

Zlatý časoměřič, dárek od její babičky.

Ale Manouche...

Prosím, před dítětem ne. Nejdřív vraťte ty hodinky.

- Colette, jsi si jistá? - Kdes je nechala?

- Já je rozhodně neviděl. - Chcete, abych šel na policii?

Ne ne, dejte nám čas je najít. Colette, zkus si vzpomenout.

Vy znáte Marcela Prousta, Monsieur Joe?

Ano, píšu o něm esej. Proto jsem v Paříži, sbírám materiál.

Vy jste spisovatel?

Jistě že je, Henri. Jen se na něj podívej.

Colette vám neřekla, že jsme z Illiers?

Má farma je přímo naproti domu Proustovy rodiny.

Ne! Vůbec nám o tom neřekla! No tohle!

- Známe spoustu historek. - Vážně?

Američany zajímá Marcel Proust?

Ovšem! Vidíte? Proust... všude!

- To jste fotil vy? - Jistě. Je to má profese.

Tohle je vlastně Proustova svatyně.

- Právě dokončuju album. - Album?

- Ano. Velice de luxe. - Velice drahé.

Rádi vám s Joem výtisk pošleme. Do Illiers.

Voilá!

Vida! Tady jsou. Já věděla, že se najdou.

- Dlužíme vám oběma omluvu. - Ale ne...

Jak vidno, spříznění s Proustem

vzbuzuje pouze ty nejčistší a ryze duchovní city.

Až na jednu dvě výjimky...

Co tím myslíte?

Nic, až na to, že... totiž, říká se, že jeho soukromý život

- byl krapet, jak to říct... - Nevázaný!

Už ani slovo, monsieur!

Je nedůstojné, aby spisovatel jako vy

naslouchal takovým klevetám.

Proust tak vzhlížel k své matce,

že právě jí věnoval největší skvosty moderní literatury.

Naprosto souhlasím.

A když dovolíte, ve vás je něco, Monsieur Ducarougi...

...něco velice proustovského.

Skutečně?

Víte, to říkají všichni.

Tak šťastnou cestu do Illiers!

Ukážeme vám jasmínové keře a říčku Vivonne.

Nic se od Proustových časů nezměnilo.

A lekníny!

Mohli bychom vám o něm vyprávět neuvěřitelné věci.

Víte, jednou přišel Marcel domů úplně promáčený, a jeho matka...

Pojď, drahá. Povíš jim to, až přijedou do Illiers.

Určitě!

A jsou pryč! Viděls ta ňadra?

Až pojedeme do Illiers, ne teď hned, ale až tam pojedeme,

ty budeš mít dceru a já matinku. Bude to v rodině!

- Nemůžu se dočkat. - Zase Colette uvidíš.

- Potřebuju se napít! - Tak jo, jde se oslavovat!

- Ne, tady je to moc pochmurné. - Jak je libo.

- Proboha... - Honem, Joe, mizíme odsud!

Demisi! Demisi!

Vezmeme to tudy!

Podíváme se do klubu.

- To je šílenství, jdeme odsud. - Počkej.

- Co když je někdo nahoře? - Ne, všechny jsou někde na ulici.

Amerikáne!

Dýchej zhluboka tu starou sladkou Evropu!

Joe!

Ach bože, tys mě vylekal!

Co tady děláte?

- Ti parchanti spálili klub. - Vím, byl jsem tam.

- Kde je Carl? - Proplouvá tím marasmem venku.

A přichází o to nejlepší.

Můžeme zůstat tady?

Taková otázka!

K čertu s nimi! Uděláme si vlastní ohňostroj.

Zůstaneme tu navždycky. Co ty na to?

Proč ne?

Proč ne?

A co uděláš teď?

- Ty nádobo sexu? - Vysaju poslední kapku.