Original subtitles

MOSFILM

Tvůrčí skupina televizních filmů

Film byl vyroben na objednávku Státního výboru Rady ministrů SSSR pro televizní a rozhlasové vyílání

Andrej MJAGKOV

Barbara BRYLSKA

Jurij JAKOVLEV

ve filmu Eldara RJAZANOVA

IRONIE OSUDU aneb ROZHODNĚ SPRÁVNÁ KOUPEL

Tento zcela netypický příběh, který se mohl stát...

...jedině a pouze o novoroční noci.

Scénář Emil BRAGINSKIJ

Eldar RJAZANOV

Kamera Vladimir NACHABCEV

Výroba Alexandr BORISOV

Hudba Mikael TARIVERDJEV

Zhudebněné verše Mariny CVETAJEVOVÉ

Borise PASTERNAKA Belly ACHMADULINOVÉ

Vladimira KIRŠONA Jevgenije JEVTUŠENKA

Michaila LVOVSKÉHO Alexandra ARONOVA

Dále hrají

Ljubov DOBRŽANSKAJA Olga NAUMENKO

Lija ACHEDŽAKOVA Valentina TALYZINA

Alexandr ŠIRVINDT Georgij BURKOV

Alexandr BELJAVSKIJ

Ljubov SOKOLOVA Gotlieb RONINSON

Moskevské příměstské vesnice Troparevo, Čertanovo,

Medvedkovo a samozřejmě Čeremuški...

...si určitě nemyslely, že budou zvěčněny...

v ten samý příšerný den,

když budou smeteny z povrchu zemského.

Vesnice Čeremuški propůjčila své jméno nové moskevské čtvrti...

...která vyrostla v jihozápadní části hlavního města.

Téměř každé sovětské velkoměsto

má dnes svoje Čeremuški.

Když se v minulosti někdo ocitl v cizím městě...

...cítil se ztracený a osamělý.

Všechno kolem bylo cizí: domy, ulice i sám život.

Ale teď je všechno jiné.

Člověk přijede do cizího města,...

...ale cítí se tam jako doma.

Jen pomyslete na to, do jakých absurdit zabředli naši předkové,...

...když projektovali různé stavební plány!

Nyní v každém městě najdete

standardní kino Raketa, v kterém můžete jít

na standardní film.

- Prodáváte pomeranče? - Támhle.

Všichni pojďte na trh! Vánoční ozdoby, rachejtle...

...a dárky pro každého. Sem, přátelé!

Ani jména ulic nejsou moc vynalézavá.

Které město nemá První sadovou a Druhou zahradní,

Třetí tovární, První parkovou, Druhou průmyslovou,

nebo Třetí stavařů? Zní to romanticky, že?

Schodiště, která vypadají všechna stejně,

jsou natřena standardní příjemnou barvou.

Standardní byty jsou zařízeny standardním nábytkem,...

...se standardními zámky ve standardních dveřích.

Žeňo, miláčku, chci ti navrhnout něco neobvyklého.

Opravdu?

Už se bojím.

Žeňo, nový rok přivítáme spolu.

Samozřejmě. Tak jsme si to naplánovali, ne?

Ne.

Ty mi nerozumíš. Budeme jen sami dva.

Co myslíš tím jen sami dva? Nerozumím.

Nechoďme ke Katanjanovým.

Ale to nejde, Galjo. Už jsme se domluvili.

Jsou to mí přátelé. A ty jsi už udělala krabí salát.

Víš, že miluju kraby!

Tím líp. Sníme je spolu.

Kde je sníme?

Ty máš ale vedení!

Zůstaneme tady u tebe.

Tady?

Ale co Katanjanovi?

Oleg mě pozval na oslavu

do restaurace v televizním vysílači Ostankino.

Podej mi, prosím tě, špičku.

- Otáčí se. - Kdo?

Ta restaurace.

Jestli se chceš otáčet, tak prosím.

Chci přivítat nový rok s tebou.

Opravdu? Tak to udělejme.

- Ty jsi tak hloupý! - A koho dalšího pozveme?

V tom to je. Nikoho.

Jak to myslíš, nikoho? A co moje matka?

Tvoje matka někam půjde. Všechno uvaří...

...prostře, já jí pomůžu. Máš skvělou mámu.

Skvělý nápad! Jak to, že to nenapadlo mě?

Jeden musí být chytřejší než ten druhý

- To budeš ty. - Žeňo, přestaň!

A co s Katanjanovými? Nechápu...

Oleg mě pozval na přivítání nového roku

do kláštera v Suzdalu.

K čertu s Olegem! K čertu s klášterem!

- Nechci nikam jet. - Správně. - Chci být s tebou.

Se mnou?

Promiňte, hledám Třetí stavařů.

Třetí stavařů? Je támhle, za těmi paneláky.

- Tam nalevo, uvidíte kostel. - Děkuji.

Uvítáme nový rok spolu. Jen ty a já.

- Přeženu to s pitím... - Správně.

...a budu statečný a odvážný.

A konečně ti řeknu všechno, co ti musím říct.

Žeňo!

Tomu nemůžu uvěřit! Požádáš mě o ruku?

Po dvouleté známosti...

Počkáme do Nového roku a až budou zvonit zvony...

Počkáme...

Jen se bojím, že nikdy nesebereš dost odvahy.

Je to zbabělost starého mládence.

Víš, už jsem jednou jednu ženu požádal o ruku.

K mému velkému překvapení řekla ano.

Ale když jsem si představil,

že bude bydlet u mě...

...a každý den...

...bude pobíhat kolem mě...

...sem a tam, sem a tam,...

...nevydržel jsem to a utekl jsem do Leningradu.

Utečeš i ode mě?

Ne, od tebe neuteču.

Mé rozhodnutí je konečné a nezvratné.

Čekal jsem už dost dlouho a konečně se rozhodl.

Žeňo...

Co myslíš, kdy lidé zpívají?

Kdy zpívají?

Kdy? V průvodech.

- Dobře... A kdy jindy? - V opeře.

Zpívají, když přeberou.

Hloupost! Víš, kdy lidé zpívají?

- Když nemají hudební sluch? - Ne.

- Když jsou šťastní. - Správně.

Nikdo nebude v domě

jen soumrak,

jen jeden zimní den.

V roztažených záclonách, které někdo zapomněl zatáhnout.

Záclonách, které zapomněli zatáhnout.

Jen bílé sněhové vločky

poletují kolem.

Jsou tu jen střechy a sníh

jen střechy a sníh a nikdo jiný,

nikdo jiný.

A mráz bude znovu malovat na okna

a já znovu uvíznu ve víru

smutku loňského roku a vzpomínek na jinou zimu

a vzpomínek na jinou zimu.

Ale náhle se záclona zavlní něčím rušením.

Odpočítáváš ticho svými měkkými kroky,

odpočítáváš ticho, objevíš se jako sama budoucnost.

Budeš stát ve dveřích,

na sobě něco bílého a jednoduchého

jako ta látka,

ze které se vyrábí sněhové vločky,

ze které se vyrábí sněhové vločky,

Nikdo nebude v domě

jen soumrak.

Jen jeden zimní den

za roztaženými záclonami, které někdo zapomněl zatáhnout

Záclonami, které nezatáhli.

- Marie Dmitrijevno. - Ticho!

Šťastný nový rok!

Ne tak nahlas!

Proč?

- Kdo to je, mami? - Jen soused, miláčku.

- Co se děje? - Pavle, přijď zítra, slyšíš?

Zítra nemůžu, večer odjíždím do Leningradu.

Tak šťastnou cestu.

Co to děláš?

- Mami, kdo to zase je? - Telegram od tety Věry.

Pamatujete, jak jste nás učila, že máme vždycky...

...mluvit pravdu?

Jsou situace, kdy je lepší lhát.

Ale Míša a Saša na nás čekají v lázních. To vám nevadí

Nevadí.

Hned potom odlétám do Leningradu.

Proč musíš letět do Leningradu?

Irina je tam na služebce, letím tam za ní,

abychom spolu oslavili Silvestra. Co se vlastně děje?

- To je tajemství. - Jaké tajemství?

- Včas se to dozvíš. - Žeňa přede mnou nic netají.

Běž do lázně!

Žeňo, musím jít. Mám ještě spoustu práce!

- Galjo! - Co?

Galjo...

Chci ti...

Jak to říct?

Miluji tě.

Chci, aby sis mě vzala.

Ale budu ti pořád na očích.

Prosím.

Chci to.

Tady je klíč. Přijď v jedenáct a oslavíme společně nový rok.

Mám přinést ten salát?

Salát?

Nerozuměl jsem tomu nejdůležitějšímu: Řekla jsi "ano"?

Vzala jsem si klíč nebo ne?

A to znamená co?

To neznamená nic.

Uvidíme se večer. Rozluč se za mě s matkou.

- Dělám si starosti kvůli Katanjanovým. - Zapomeň na to.

Mami!

- Mami, myslím, že se budu ženit. - Taky si myslím.

Co si myslíš o Galje?

Ženíš se ty, já ne.

Ale jsi moje matka!

Doufám, že na to nezapomeneš, až se oženíš.

Takže se ti nelíbí.

No, nemám proti ní nic konkrétního...

...není hloupá a má vychování.

Aha.

Jestli se neoženíš teď, tak nikdy.

Je mi už třicet šest...

To není moc zdvořilé připomínat mi, kolik mi je.

I když mě to nevadí.

Vstávej!

Přestaň! Nejsem naštvaná. Jsem skvělá máma, pamatuješ?

Všechno připravím a půjdu návštívit přítelkyni.

- Kde jsou skleničky? - Najdu je. Skleničky!

Měly by tady být.

Když budeš běhat sem a tam, nic nenajdeš.

Tady nejsou. Kde jen mohou být?

Tady jsou!

Zajímalo by mě, co na mě vidí.

Je mnohem mladší než já.

A pak, je tak krásná!

Taky mě překvapuje, že si vybrala takového nekňubu.

Nekňubu?

Proč jsi jí musel říkat o Leningradu?

Když muž žádá ženu o ruku,

nemluví o jiné.

- Vážně? To jsem nevěděl. - Ano.

Teď vím všechno!

Teď už vím, jak se žádá o ruku.

Ty kecko!

- Kdo to pořád zvonil? - Pavel.

Odlétá do Leningradu. Řekla jsem mu, aby šel pryč.

Možná bych měl jít do lázní?

Neuškodí ti,

když přivítáš nový rok čistý.

Je rozhodnuto. Půjdu se vykoupat.

Vana v každém bytě, tak je to správné.

To je civilizace.

- To mluvíš na mně? - Ano.

Ale proces očisty těla

v lázních je skoro obřad.

Doma ve vaně člověk jen smyje špínu.

A potom tu máme ruskou tradici přání lehké páry.

Tady je náplň.

Viděl jsi někdy doma v koupelně páru?

Míša má pravdu, dobrá lázeň očistí tělo i duši.

Chlapci!

Je to tady skvělé, ale už musím jít.

Ne, tohle ti neprojde.

Všichni čekáme.

Na co čekáte?

Nezapijeme tvoje zasnoubení?

Tady, v lázních?

Žeňa má pravdu. V lázních nepodávají alkohol.

Nebýt mě, naše situace by byla bezvýchodná.

Tady je to!

Ne, nemůžu.

Jen jednoho panáka. Musím jet na letiště.

V pohodě, chlapci!

Všichni musíme být ve formě k uvítání nového roku.

Proč to neoslavíme zítra u mě doma?

Představím vás své ženě.

Zítra budu v Leningradu.

Honem, vypij to.

Zajímalo by mě, co sis vybral.

Ne co, ale koho!

To je hrozné - vodka po pivu.

Byl jsem na noční... přijal jsem stovky pacientů.

Na, vezmi si čokoládovou tyčinku. Tou to můžeš zajíst.

Dobře, jen jednoho panáka.

Pavle, přípitek.

Jsi z nás nejvýmluvnější.

- A ty nejhloupější. - Děkuju.

- Připíjím... - Pokračuj...

- ... Žeňovi Lukašinovi.

Ne, vážně.

Tomu nejstydlivějšímu z nás,

...který konečně překonal svoji plachost a rozhodl se oženit.

Žeňo, jsi mezi námi poslední svobodný mládenec.

Žeňo, teď ta vážná část. Buď šťastný!

- Buď šťastný, Žeňo. - Do dna.

To je vážně.

Poslouchej, jak se jmenuje?

Má krásné jméno.

Galja.

A navíc je neobvyklé.

Chlapci, nemáme na výběr.

Na Galju!

Na Galju do dna!

Galjo, hodně štěstí!

Vy mizerové!

Byl jsem na noční...

Teplá!

Řekni nám, jak jste se seznámili.

To je na dlouho.

Přišla ke mně na polikliniku.

Je nemocná?

Ne.

Měla dislokaci.

Jasně! Tak proto si tě bere.

Připijme si na to, aby byli oba zdraví.

Odkud bereš ty láhve? Dej to pryč!

Moje žena mě poprosila, abych koupil něco na večer.

Jestli budeme pokračovat stejným tempem,

mám dobrou šanci zmeškat letadlo.

Pavle, věř mi. Já se nikdy neopiju.

Dej mi letenku.

To rozhodně neprospívá mému zdraví!

Bude si myslet, že jsem alkoholik!

To je neslýchané! Doktor si odmítá připít na zdraví.

- Proč jsem sem chodil! - Do dna!

Teď nám řekni, jak jste se seznámili.

- Ptáš se mě? - Jo. - S kým?

S Galjou. Nebo máš ještě nějakou jinou?

Ne, nemám. Jsem přece starý mládenec.

- Na co? - Připijme si na staré mládence.

- Na svobodný život! Hip hip hurá! - Zticha, vyhoděj nás.

To si nemůžeš nechat ujít!

Ty jsi na tom stejně!

Ale nedokážu si představit, co by se stalo,

jestli nepřijdu domů včas, abych stihl nový rok.

Lidi, mám hrozně důležitý přípitek.

Už máš dost. Ženíš se, nezapomněls?

Ani na vteřinu.

Jestli zapomeneš, připomenu ti to, protože já se nikdy neopiju.

Chlapci, připijeme si na naše přátelství.

Hodnej kluk!

Skvělá řeč! Jsi rozený řečník.

- Potřebuji prostor. - Rozený řečník!

Tak se zvážíme spolu... zvážíme se na váze "Bratrství".

- Dobrá. - Kolik vážíme dohromady?

Chlapci, mám lyricko-romantický přípitek.

To stačilo! Musíme jet na letiště.

- Proč? - Jeden z nás letí do Leningradu.

- Ano, jedeme! - Letíme!

Zapněte si prostěradla! Připravte se na start!

Tam dole, pod křídlem zpívá

zelené moře tajgy.

- Ještě jednou! - Tam dole, pod křídlem zpívá

zelené moře tajgy.

Prosím pozor! Upozornění pro cestující letadla TU-134,

let číslo 392 z Moskvy do Leningradu.

Nastupujte prosím do letadla.

- Myslím, že to je náš let. - Myslím, že máš pravdu.

Pamatuješ si, kdo z nás letí?

Ne.

Počkej, důvěřuj mi.

- Pojďme na to logicky. - Dobře.

- Letíš do Leningradu? - Ne.

Já taky ne.

Nastupujte na let číslo 392 do Leningradu.

Mohl by Pavel letět do Leningradu?

Mohl.

A co Žeňa?

Ten taky.

Oba by mohli.

Budeme losovat?

Přece to nesvěříme náhodě.

Tam v lázních jsme pili na co?

Na Lukašinovo zdraví.

Protože se bude ženit.

- Máš skvělou paměť. - Později.

To znamená, že do Leningradu letí Žeňa...

...na svoji vlastní svatbu.

A souhlasil by se mnou, kdyby nebyl tak unavený.

Počkej!

Říkal, že svoji snoubenku potkal na poliklinice,

když šla k doktorovi.

Já ti teda odpovím.

- Co to znamená? - Co?

To znamená, že byla v Moskvě na služební cestě.

To je železná logika.

Ukončete nástup do letadla Aeroflotu let číslo 392

z Moskvy do Leningradu.

Opatrně!

- Kam mě nesete? - Za tvým štěstím.

Počkej! Je dobře, že jsme ho vykoupali.

Prosíme o pozornost!

Let 392 z Moskvy právě přistál.

- Opatrně! - Jak jsem si tohle zasloužil?

Let číslo 392 z Moskvy právě přistál.

Je mi zima!

K čertu!

Měl bys míň pít!

Pavle!

Upozorňujeme všechny cestující do Krasnojarska.

Váš let je odložen na půlnoc

kvůli špatnému počasí v Krasnojarsku.

Kolik je hodin?

Do nového roku zbývají dvě hodiny padesát minut.

Dávejte pozor, mladíku!

- Kde to jsem? - Tam jako já.

- A kde jste? - Na letišti.

V Krasnojarsku je špatné počasí.

V horším případě strávím půlnoc v tomhle křesle...

A v lepším?

Také v křesle, ale ve vzduchu.

Zažil jste někdy příchod nového roku ve vzduchu?

Ne. A ani nechci.

Já taky ne. Ale co mám dělat?

- Kdo jste? - Jsem lidská bytost.

Doprovodili jsme Pavla na letiště a teď jedu domů.

Výborně, tak všechno nejlepší.

- Šťastný nový rok. - Vám taky.

Ty důvěrnosti si odpusťte.

Nemyslíte, že je trochu brzy, mladíku?

Jste volný?

- Ano. Kam to bude? - Do Třetí stavařů 25,

byt 12, čtvrté patro.

Třeba páté!

Taxi!

Pusťte mě ven!

Lidi! Šťastný nový rok!

Konečně doma!

Jsem doma.

Nikdo není doma...

A kdo ti lidé tady? Nebojíš se mě?

Opatrně!

Upadl jsem. Děkuji vám.

Postupte... Až po vás...

Nekousneš mě, že ne?

Jedu nahoru.

Přijďte ke mně na návštěvu. Je to byt číslo dvanáct.

- Jime, dej mi pac pro štěstí. - Pojďte.

On nechce!

Šťastný nový rok!

Všude kolem jsou psi!

Mami!

Opatrně, opatrně...

Podržte výtah, prosím!

Hej!

Probuďte se! Slyšíte mě?

Okamžitě se probuďte! Vstávejte!

Jste živý nebo mrtvý?

Tak dobře!

Hned se vzbuďte! Slyšíte mě?

Vstávejte! Co tady děláte?

Netřeste se mnou!

Chci spát.

Kdo jste? Jak jste se sem dostal?

- Přestaňte se mnou třást! - Vstávejte!

- Ubližujete mi! - Okamžitě vstaňte!

Přestaňte mě rušit!

Neuvěřitelné!

Dobře, řekl jste si o to!

Naposledy vás varuji!

To je dobré! Můžu dostat ještě?

Odplouvám!

Co je to?

Co to děláte? Je to mokré! Zbláznila jste se?

Zbláznili jste se všichni?

Nejsem záhon.

Kdo jste? To je zlý sen!

Co se tady děje?

Ihned odsud vypadněte!

To je neslýchané!

- Co tady děláte? - Spím.

Co? Co chcete?

Přestaňte ze sebe dělat šaška!

- Proč? - Proč tady ležíte a spíte?

Ihned vypadněte!

Hned!

To je vrchol! Nejenže jste se mi vloupala do bytu,

ale chováte se jako bandita!

Kam?

- Do vašeho bytu? - Ano, tady bydlím.

- A kde myslíte, že bydlím já? - To nevím.

A je mi to jedno. Je to skandál!

Jen pro vaši informaci, každou chvíli sem přijde moje snoubenka.

Nechci,

aby vás tady viděla.

Jak to, že vaše snoubenka přijde ke mně?

Teď není vhodná doba na vtipy! Třeští mi hlava!

Kolik je hodin?

Proboha, je skoro jedenáct! A já každou chvíli čekám návštěvu.

A vaše přítomnost tady není vůbec vítána.

Jak to, že vaši přátelé přijdou ke mně?

Mám žízeň!

Zbláznila jste se? Proč se chováte tak protivně?

Poslouchejte mě!

Seberte se. Kde si myslíte, že jste?

Doma. Třetí stavařů 25.

To ne!

Já bydlím v Třetí stavařů 25,

byt číslo 12.

Ach ne, miláčku.

Přestaňte otravovat!

Žiju tady se svou matkou. Na třiceti dvou metrech čtverečních.

Ne, to já a moje matka bydlíme na těch třicet dva metrech čtverečných.

Gratuluji! Ne, že bychom měli velké byty.

Velmi bystrý postřeh.

Kdo mě vůbec zabalil do tohohle?

Byla bych vám velice vděčná,

kdybyste hned zmizel.

Netřeste se mnou! Trochu úcty!

Mami!

Matka odešla.

Zabiju vás!

- Čí matka odešla? - Díky bohu, máme rozdílné matky.

Vážně?

Promiňte... A obě matky odešly?

Mám dojem, že jeden z nás je blázen.

Já vím, kdo.

Já taky vím, kdo.

Narážíte na mě?

Blázinec!

Proč jste přestěhovala moji kredenc?

Stojí přesně tam, kam ji postavili.

To je můj polský nábytek.

- 830 rublů. - A dvacet spropitné.

Já jsem dal dvacet pět.

To je vaše věc.

Bože! Snad mám halucinace!

A navíc jste ukradla fotografii naší rodiny!

Proč dala matka na stůl cizí talíře?

Konečně začínáte věci vidět jasně!

Co je tu k vidění?

Vtrhla jste sem, přestavěla nábytek...

...a vyměnila talíře.

A kam jste dala můj lustr?

Do zastavárny.

Proč?

Kde to jsem?

Třetí stavařů 25, byt 12.

To je správně, to je moje adresa. Přísahám!

Ale mám takový pocit, že to není můj domov.

A je to vyřešeno!

Teď můžete jít.

Takhle nikam nemůžu jít.

- Moje šaty! - Nesvlékejte mě!

- Vraťte mi můj kabát! - Stojíte mi na noze!

To je šílené! To je můj byt a jsem tu přihlášený!

- Váš byt? - Ano, můj a mojí matky!

- Ukážu vám pas. - Opilče!

Huso! Kde mám sako?

- Jak to mám vědět? - Kdo to tedy ví?

Je šedé s proužky...

Koupil jsem ho v obchodním domě Mostorg.

Tady je, moje drahé sako.

Ukážu vám, kde bydlím. Vloupat se do cizího...

Tady je to.

Byt 12, Třetí stavařů 25, Moskva.

Tak vidíte. Je to úřední dokument.

Teď odejděte, prosím.

Dobře, to stačilo.

- Co je? - Moskva!

Správně, Moskva.

- Je to tak? - Co tím myslíte?

Vy si myslíte, že jste v Moskvě?

A kde myslíte, že jsem?

Teď už to chápu...

Nějaké námitky? V Moskvě, miláčku, v hlavním městě.

Počkejte...

Co tam chcete?

Přestaňte se hrabat v mých věcech!

- Prosím. - Proč jste to vytáhla?

Co je to?

Byt 12, Třetí stavařů 25, Leningrad.

Cože?

Naznačujete snad, že jsem v Leningradu?

- Přesně. - Co myslíte tím "přesně"?

V Leningradu.

Jak jsem se sem dostal?

Chudáčku.

- Šli jsme do lázní... - To ráda slyším.

- A teď odejděte. - Nemám kam jít.

Nemávejte rukama!

Chcete snad říct, že jsem teď v Leningradu?

Jsem tady?

V městě na Něvě?

Počkejte... Všechno si jasně pamatuju.

Šli jsme na letiště vyprovodit Pavla.

Předtím jsme šli do lázně.

Znamená to, že jsem odletěl místo Pavla?

- Měl byste přestat pít. - Já vůbec nepiju.

Byla to nehoda.

Takže jsem v Leningradu!

To je hrozné!

Moje Galja je v Moskvě...

...a já jsem tady, sedím na podlaze v Leningradu.

Bože, přál bych si, aby to aspoň bylo jiné město.

Ne... Co se tam děje?

Prosím, neotvírejte!

- Jestli neotevřu, bude to jenom horší. - Vraťte se. Neotevírejte!

Pro vaši informaci, to je on!

Kdo on? Neotvírejte! Musím si obléknout kalhoty.

- Ahoj, miláčku. - Ahoj.

Šťastný nový rok, Naďo.

Dej mi kabát.

- Jaká byla cesta? - Ani se neptej!

Cesty jsou úplně zledovatělé.

Měl bys být opatrný. Jezdíš jako blázen.

Děkuju, Naďo.

Kdybys věděla, jak se mi po tobě stýskalo, miláčku.

Nemohla jsem se tě dočkat.

Děkuji, drahá.

Připravil jsem pro tebe dárek k Novému roku.

Děkuji. Také mám pro tebe dárek.

Je v pokoji.

- Ippolite, musím ti něco říct. - Co?

- Tomu nebudeš věřit. - Čemu?

Umřeš smíchy!

Přišla jsem domů a na gauči jsem našla spát...

...cizího člověka.

Nemohla jsem ho vzbudit.

Polila jsem ho vodou z čajníku!

- Tak... - Prosím!

Šťastný nový rok! No chovejte se slušně.

Ippolite, prosím!

To jsi mi dala pěkný dárek. Děkuju.

Já vám to vysvětlím. Ona s tím nemá nic společného.

Je to všechno moje vina.

Něco bych chtěl vědět.

Ano, prosím.

- Kdo je to? - Neznám ho.

Je úplně cizí člověk.

Cizí člověk...

Jak se sem dostal?

Je to neuvěřitelná náhoda.

Také bydlí na ulici

Třetí stavařů číslo 25, byt 12. Jenomže v Moskvě.

V Moskvě!

- Co je to? - To jsou moje kalhoty.

Opatrně, zmačkáte je.

- Šel s přáteli do lázní, opili se... - Samozřejmě.

- Jen se na něj podívej. - Podívám, časem.

A oni jej omylem posadili do letadla.

Kde? V lázních?

Ne, v lázních letadla nejsou.

S vámi nemluvím! A přikryjte se!

Řekněte mu, že jsme byli v lázních s Pavlem.

Buďte zticha!

Z lázní jeli na letiště.

Abychom se rozloučili s Pavlem.

- Aby se rozloučili s Pavlem. - Tak Pavel je tady taky?!

- Ne, Pavel tu není. - A kde je Pavel? - Místo něj jsem tady já.

Takže ty jsi čekala na Pavla,

ale místo něj sem přišlo tohle individuum?

Nikoho nečekala!

Nikoho jsem nečekala.

- Dostal se do letadla omylem. - To letěl jako zavazadlo?

Jaké zavazadlo? To si nepamatuju.

Všechno vám vysvětlím. Nejdřív se ale musím obléct.

Podrželi byste mi to, přátelé?

Obléknu se a všechno vysvětlím.

- Podívej, jak je nesympatický. - Hrozně odporný!

To je otázka vkusu. Nic špatného jsem vám neudělal.

- Jak se dostal do tvé postele? - Náhodou. Vysvětlím ti to.

S prominutím, paní...

Vlastně nevím, jak se jmenujete.

Byl ve tvé posteli, ale ani neví, jak se jmenuješ! To je hezké!

Přestaňte do mě strkat!

Ippolite! Ippolite! Ippolite, počkej!

Něco na mě spadlo!

Kdyby věděl, jak se jmenuju, zůstal bys?

- Přestaň! - Prosím tě, zůstaň!

Taky nevím, jak se jmenuje. Vidím ho poprvé v životě!

Teď už ti věřím. To je ta moderní morálka!

Proč mě pořád urážíte?

Narazil jsem si kostrč.

Odcházím.

Nepokažme si večer.

Neobviňuj mě z něčeho...

...co jsem neudělala.

- Tady jsou moje doklady. - Nějaký smilník se mi vlezl do bytu!

Nejsem smilník, jsem lékař.

Předpokládejme, že se do Leningradu dostal omylem

a že má stejnou adresu.

- Ale proč jsi ho pustila dovnitř? - Já ho nepustila!

Musíte jí věřit! Dostal jsem se sem sám.

- Můj klíč pasoval. Zkuste to. - Tak tys mu dala klíč?

Nedala. Proboha, vy jste ale hlupák! Vypadněte!

Přestaňte do mě strkat! Tak nepříjemní lidé!

Ipoolite, proč mi nevěříš?

Proč nám nevěříte?

- Jak to myslíte "nám"? - Je mi stejně odporným jako tobě.

Teď se cítím taky odporně.

Promiňte mi.

Na shledanou!

Dům vypadá úplně stejně. Musím jet domů...

Promiňte, jak se dostanu na letiště? Musím letět do Moskvy.

Za rohem staví autobus číslo 30.

- Je to opravdu Leningrad? - Neměl bys tolik pít.

Prosím tě, přestaň trucovat.

A nežárli.

Jestli se do někoho zamiluji, budeš první, kdo se to dozví.

"Nežárli". Zajímavé.

Já se na tebe nezlobím, ale musíš mě taky chápat.

- Přijdu k tobě a co vidím... - Já ti rozumím.

Rozumím ti velice dobře.

Taky bych vyváděla, kdybych byla na tvém místě.

Skutečnost, že se objevil u tebe doma, je pro tebe typická.

- Proč? - Jsi nepořádná.

Nic neříkej. Jsi zmatkářka.

Ke mně by určitě nepřišel.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybys ho vůbec nenašla.

Tolik hader válejících se po bytě!

Máš pravdu. Nejdřív jsem si ho vůbec nevšimla.

To je pravý francouzský parfém!

- Je tak drahý! - To nic není.

- Mám pro tebe taky dárek. - Co? Ještě jeden?

Prosím, elektrický holící strojek, poslední model.

Naďo, tos nemusela!

S vysouvacími čepelemi.

Musel být hrozně drahý.

Jen jsem tě napodobila.

Zapomněla jsem si obléct slavnostní šaty.

Bude to chvilička. Počkej!

Nedívej se!

Neměl bys tolik pít! Neměl bys tolik pít!

Neměl bys tolik pít! Neměl bys tolik pít!

Moc ti sluší.

Jsem ráda, že se ti líbí.

Moc.

No, vyprovoďme starý rok.

Byl to rok, kdy jsem tě poznal.

A já poznala tebe.

Jak mám ráda tenhle svátek!

Naďo...

Co?

Naďenko, chtěl...

...chtěl bych tě o něco požádat.

Tady...

Miluji, když zpíváš.

Nejsi objektivní.

To si piš!

To si piš, že nejsem objektivní!

Už je to mnoho let, co jsem v naší ulici...

...slyšela kroky. To odcházejí mí přátelé.

Pomalý vytrvalý zvuk kroků mých přátel...

...je pohlcován temnotou.

Ach, samoto, jsi ke mně tak krutá.

Míháš svým ocelovým kružidlem,

chladnokrevně uzavíráš kruh,

nevšímáš si zbytečných proseb.

Dovol mi stoupnout si na špičky ve tvém lese,

na druhém konci pomalého pohybu,

najdi spadané listí a přines je blízko mému obličej

a považuj moji samotu za požehnání.

Dej mi ticho svých knihoven,

jednoduchou hudbu tvých koncertů,

a já budu moudrá a zapomenu na všechny,

kdo zemřeli a kdo ještě žijí.

A poznám moudrost a lítost,

věci mi odhalí svůj skrytý význam,

příroda sklánějící se k mým ramenům

otevře svá dětská tajemství.

A až tehdy, ze slz a temnoty,

ze zapomnění na minulost,

krásné tváře přátel

se na moment vynoří a zase zmizí.

Krásné tváře přátel

se na moment vynoří a zase zmizí.

- Čí jsou ty verše? - Achmadulinové.

Co si dáš?

- Salát nebo rostbíf? - Salát... A rostbíf.

Naďo, poslouchej...

Dnes, v poslední noc ve starém roce...

...mám v úmyslu přímo se tě zeptat.

Myslím,

že musíme vyřešit tuhle svobodnou záležitost.

Co myslíš?

- Myslím, že to je úžasný nápad. - Opravdu?

Mám jenom jednu podmínku: že nebudeš žárlit.

Víš, už nejsem nejmladší a cítím...

Kdo je to ještě?

Nemám ponětí. Počkej.

Promiň!

S prominutím.

Omlouvám se, ani ve snu by mě nenapadlo použít vlastní klíč.

Co chcete teď?

Víte, stalo se, že...

V tomhle městě kromě vás nikoho neznám.

A nemám peníze.

Ani kopějku.

A bez peněz mi neprodají lístek.

Mohl bych si od vás půjčit patnáct nebo šestnáct rublů?

Pošlu vám ty peníze hned zítra.

Pošlu je telegraficky.

Vypadá to, že vám budu muset zaplatit, abyste nám dal pokoj.

Prosím.

A teď se vás zeptám jako muž muže: Co jste tady dělal?

- Tady? - Ano, tady.

Proboha, uklidněte se. Všechno vám vysvětlím.

Víte, máme tradici.

Každý rok na Silvestra jdeme s přáteli do lázní.

Dáme si lázeň. Děláme to už řadu let.

Pavel měl potom odletět do Leningradu.

A já jsem plánoval, že se ožením.

S kým?

S kým?

Na tom teď nezáleží.

V lázních jsme pili.

Na snoubenku, pak na mě.

Vy jste alkoholik?

Ne, já vůbec nepiju.

Piju jen čaj, kávu, kefír,..

...limonády, vodu...

- Naďo, omluv nás. - Ippolite, prosím. Nepřežeň to!

Jsem úplně klidný!

Po koupeli jsme jeli na letiště.

Pak jsme ještě pili, ale tuhle část si moc nepamatuju.

Myslím, že mě museli posadit do letadla místo Pavla.

Přísahám!

- Je to velice prosté. - Ano.

- Co jste dělal v letadle? - V letadle? Letěl jsem.

- Letěl? - A spal.

- Spal? - Spal jsem...

Předpokládejme, že si nepamatujete, jak jste se dostal do letadla.

Ale musíte si pamatovat, jak jste se z něj dostal.

Ano! To musím.

Ale nepamatuji si to.

Ale vzpomínám si, že jsem sem přijel taxíkem.

Řekl jsem taxikáři svoji adresu a ten mě dovezl sem.

Předpokládejme, že klíč pasoval.

Naďo, prosím...

Předpokládejme, že klíč pasoval a že adresa byla stejná,

ale musel jste všimnout, že tu je jiný nábytek!

- Je stejný! - Stejný nábytek?

Ale tady je nepořádek, protože se sem zrovna přistěhovali.

My jsme se také stěhovali! Já a moje matka.

To stačí! Tady je patnáct rublů a už běžte.

Nevíte, jak moc jsem vám vděčný, přátelé!

Za radosti se musí platit.

Neodejdu, pokud vás nepolíbím na rozloučenou!

Mohli jste aspoň počkat, až odejdu.

- Ippolite, počkej! - Za koho mě máte, za idiota?

Ippolite!

- Co jste mu řekl? - Pravdu.

Jakou pravdu?

Řekl jsem mu... Pomohla byste mi vstát?

Vy jste mi dali, lidi.

Řekl jsem mu, že chodíme do lázní.

Na Silvestra. Je to naše tradice. Každý rok si dáváme koupel.

Přesně to jsem mu řekl.

Prosím, neplačte.

Ještě ho dohoním. Ippolite!

Počkejte, neodjíždějte!

Ippolite! Promiňte, ale neznám vaše jméno po otci.

Počkejte!

Neodjíždějte! Počkejte!

Nebuďte blázen!

Buďte chlap, proboha!

Odjel.

Jel rychleji, než jsem běžel.

Tady, vezměte si svých patnáct rublů.

Děkuji, pošlu vám ty peníze hned zítra.

Nenávidím vás. Zničil jste mi život.

Vrátí se, věřte mi. Uvidíte.

Prchlivci a žárlivci se nezlobí dlouho.

Kdybyste jen věděla, jak dobře vám rozumím.

Já jsem na tom ještě hůř.

V Moskvě na mě v prázdném bytě čeká jedna žena.

Žena, kterou miluji.

A já jsem tady, v Leningradu.

A co?

Ona neví, kde jste?

Ne, musí už šílet.

- Zavolejte jí. - Nemám telefonní kartu.

Zavolejte na účet volaného. Přes ústřednu.

Jste velice milá.

- Nevadilo by, kdybych si sundal kabát? - Dělejte si, co chcete.

Děkuji.

Slečno!

Šťastný nový rok!

Potřebuji si zatelefonovat.

Do Moskvy.

Číslo v Moskvě? 454-60-21.

Kdo to zvedne? Galja.

Tedy pokud to zvedne.

V Leningradu? Okamžik, prosím.

Nezavěšujte!

- Jaké je vaše číslo? - 14-50-30.

Slečno, 14-50-30.

Děkuji. Kdy?

Nešlo by to rychleji? Děkuji.

Řekla, že do hodiny.

Ach, bože...

Počkám na chodbě a vy mě zavoláte.

Nebo jí to můžete vysvětlit sama.

A já půjdu.

To ne, vysvětlujte to sám.

Do začátku nového roku zbývají dvě minuty.

Otevřete šampaňské.

Je v ledničce.

Zase žádné štěstí. Dneska nemám svůj den!

Promiňte.

Šťastný nový rok.

Jak se jmenujete?

Naďa.

Já jsem Žeňa.

Šťastný nový rok, Naďo.

Šťastný nový rok.

To nám ten nový rok pěkně začíná.

Lepší už to být nemůže.

To je pravda.

Jak se říká:

- Jak na Nový rok, tak po celý rok. - Ano.

Čeho jste doktor?

Chirurg.

A co děláte vy?

Jsem učitelka.

Učím ruštinu a literaturu.

Literatura - to je úžasné.

Musím zjistit, Naďo, kdy mi letí první letadlo do Moskvy.

- Tam je telefonní seznam. - Děkuji.

Haló, slečno! Šťastný nový rok.

Kdy letí první letadlo do Moskvy?

To je první?

Letí v sedm ráno.

Naďo, nebojte se. Odejdu, hned jak si promluvím s Galjou.

Začínám si myslet, že odsud nikdy neodejdete.

Prosím vás, nebuďte smutná.

Všechno bude v pořádku.

To je Moskva!

Moskva?!

Myslím, že to byl Ippolit.

- Kdo? - Ippolit.

Proč jste to musel zvednout? Kdo se vás o to prosil?

Jak jsem to mohl vědět? Myslel jsem si, že to je Moskva.

Strašně mě to mrzí.

Haló! Haló!

Leningrad?

Já sama!

Haló? Ano, čekám Moskvu.

To je Moskva? Haló!

Mohla byste prosím?

- Galjo, miláčku, to jsem já. - Ty jsi v Leningradu?

Díky, že jsi zavolal.

Galjo, šťastný...

Šťastný nový rok.

Zavolal jsi mi jenom proto, abys mi popřál šťastný nový rok?

- Nejenom proto. - To je dojemné.

Všechno vysvětlím.

Počkej, až uslyšíš tu neuvěřitelnou historku.

Tomu neuvěříš.

Tolik jsem se bála, obvolala jsem všechny nemocnice a márnice.

A tys jednoduše ode mě utekl.

Galjo, moc tě miluji.

Teď už chápu, proč jsi mi vyprávěl o Leningradu.

To je něco jiného.

Věř mi, Galjo. S tebou to nemá nic společného.

Každý rok na Silvestra chodíme s přáteli do lázní.

Je to stará tradice.

- Už nemáme o čem mluvit. - Galjo, drahoušku, můžeš...

...můžeš si to zkontrolovat. Moje leningradské číslo je 14-50-30.

Letím prvním letadlem do Moskvy.

- Nemusíš spěchat. - Ne, Galjo...

Klíč nechám na stole.

Ne, prosím! Nech si ho! Galjo, nezavěšuj!

To je pro mě! Nezvedejte to! Haló? Galjo?

Tři minuty? Děkuji.

Tak to by bylo.

Už nemám nevěstu.

To nic, najdete si jinou.

Co? Jinou? Co o tom můžete vědět?

Celý život jsem hledal tu pravou.

Nikdy jsem se neoženil.

A teď, když jsem ji konečně našel...

Proč na mě křičíte?

Mám už dost vašich hloupých rad.

Nezapomínejte, že jste u mě doma.

K čertu s vaším hloupým bytem!

I s tím vaším hloupým Othellem!

Nestydatý křupan!

Jste křupan.

Tak jestli já jsem křupan, vy jste...

Co jsem? Vypadněte!

Nikam nepůjdu.

- Nemám kam jít. Letadlo letí v sedm. - Pak půjdu já.

Tak prosím! Mám hlad jako vlk.

- Ne, nemáte! - Mám hlad!

Víte, jste pěkná megera.

Ještě slovo a další talíř vám přistane na hlavě.

Vaše Galja vás opustila.

A udělala dobře.

Teď si najde někoho, kdo si ji zaslouží.

- Co? - Co myslíte?

Neprotestujete?

Nemáte na to co říct?

Ne, protože se bojím dalšího talíře.

A máte pravdu.

To je Ippolit.

Skočte z balkonu.

Nejsem blázen, abych si zlámal obě nohy.

Šťastný nový rok, Naďo!

Šly jsme kolem, tak jsme se rozhodly zaskočit.

Mého manžela jsme nechali dole.

- Bude tam sedět ještě dlouho. - Není tak jednoduché zbavit se muže.

Tak kde je? Ukaž nám ho.

Tady je. V celé své kráse.

- Valja. - Žeńa.

- Táňa. - Rád vás poznávám.

Drahý Ippolite Georgijeviči!

- Jsme největší Nadiny přítelkyně. - Pracujeme ve stejné škole.

Schovávala vás před námi.

Přišly jsme, abychom vám popřály štěstí.

Ippolite, musíte vědět, jak je naše Naďa skvělá.

Všichni ji mají rádi: kolegové, rodiče a dokonce i děti.

Je moc milá.

Je společenská a její fotografie visí na čestném místě.

Nejsem ten, za koho mě považujete...

Neposlouchejte ho! Prosím, posaďte se.

- A ty přiveď svého manžela. - Nechceme vás rušit!

Není od čeho. Skoro se neznáme.

Jaké máte jméno po otci?

Vasiljevna.

Znám Naděždu Vasiljevnu od jedenácti večer.

Ippolite, přestaň bláznit. To už stačí.

Jen ho nech, ať nás baví. Je v tom dobrý.

Ale já nejsem Ippolit.

Líbí se mi, jak se k sobě chováte.

Je to poněkud spletité.

Počkejte, potřebujeme utěrku, vystříkne to.

- Budu dávat pozor. - Ippolite...

Tak, přátelé, na váš šťastný život v manželství!

Děkuji, já nebudu pít.

- Ne, já nebudu. - Ale budeš, Ippolite!

- Zbláznily jste se? - Do dna!

- A teď se musíte políbit! - Polibte ji!

Nesouhlasím! Nenechám ze sebe dělat šaška!

Běžte pryč! Nechci vás líbat!

Pusťte mě! Musíte jim všechno vysvětlit!

Naďo, Naďo, co to děláte?

A pořád trvám na tom, že nejsem Ippolit.

Ippolite Georgijeviči...

...máte rád její zpěv?

Nevím, nikdy jsem ji zpívat neslyšel.

- Ty jsi mu nikdy nezpívala? - To je neomluvitelné. Podej kytaru.

- Amatérské zpívání nemám rád. - To není amatérské.

- Zazpívej nám naši oblíbenou. - No tak, Naďo. - Vagóny.

Vlak odjíždí do Tichoretské.

Vagón se rozjíždí a nástupiště zůstává vzadu.

Cihlová stěna, nádražní hodiny,

bílé šátky, bílé šátky,

bílé šátky mávají,

bílé šátky, smutné oči.

Cestující v kuřáckém kupé se ze mě snaží vytáhnout

moji minulost a přítomnost.

Nechám je žasnout,

ale komu jsem dala sbohem, komu jsem dala sbohem,

komu jsem dala sbohem,

to vás nemusí zajímat.

Námořník v pruhovaném triku mi otevře duši,

bude mi vyprávět o svém těžkém životě.

Vystoupí v příští stanici, zamává na rozloučenou.

Vagón se rozjede, vagón se rozjede,

Vagón se rozjede,

vagón se rozjede a on zůstane stát.

Vlak odjíždí do Tichoretské,

Vagón se rozjíždí a nástupiště zůstává vzadu.

Cihlová stěna, nádražní hodiny,

bílé šátky, bílé šátky,

bílé šátky,

bílé šátky, smutné oči.

Nic podobného jsem v životě neslyšel.

Lidi, já se bavím!

- Půjdeme, můj muž bude úplně zmrzlý. - Tak jo.

Naďo a Ippolite, buďte šťastní!

Už jsem unavený tím odmítáním. Nejsem Ippolit.

Všechno štěstí na světě! Naďo, nech mě, ať tě políbím.

Naďo, je báječný!

Dobrý muž, vážný a spolehlivý.

Bůh vám žehnej! Šťastný nový rok!

Proč jste to udělala?

Musel jste pořád papouškovat:

"Nejsem Ippolit! Nejsem Ippolit!"

Čekal jste, že jim budu vykládat o vaší lázni?

Aby si zítra celá škola povídala,

že jsem přivítala nový rok s nějakým darebákem?

Nejsem darebák.

Jsem nešťastný člověk.

Jako kdyby nešťastný člověk nemohl být zároveň darebák.

Jak jim příště představíte pravého Ippolita?

Žádné příště už pravděpodobně nebude.

Proč vás musím pořád utěšovat?

Proč nikdo neutěšuje mě?

Moje situace je mnohem horší. Vy jste aspoň doma.

- Ale je to všechno vaše vina! - Byla to nehoda.

Už to přece víte. Sám jsem obětí osudu!!

Vadilo by vám, kdybych si dal něco k jídlu?

- Poslužte si. Jídla je spousta. - Děkuji.

Nechci to všechno vyhodit.

Od loňska jsem nic nejedl.

To je dobré!

- To jste dělala sama? - Samozřejmě.

Chtěla jsem udělat dojem.

A to se vám podařilo.

Chci říct, že mám rád dobré jídlo.

Musím se přiznat, že nesnáším vaření.

Kvůli žákům stejně nemám skoro žádný čas na vaření.

- Odjíždím brzo ráno... - Učíte je? - Ano.

Já je a oni mě.

Snažím se je naučit myslet.

Aspoň trochu.

A aby měli na všechno vlastní názor.

- Můžu si vzít ještě? - Prosím.

- Co oni učí vás? - Myslím, že to samé.

To není ryba. To není ryba v aspiku.

To je... Chtělo by to trochu křenu.

Víte, Naděnko, já představuji nejkonzervativnější ze všech povolání.

Ano? Můžeme to porovnat.

Ne, mluvím vážně..

Pro nás je nebezpečné mít vlastní názor.

Co když je špatný?

Chyby lékařů jsou velice vážné.

Chyby učitelů nejsou tak zřejmé,

ale v důsledku jsou stejně vážné.

Možná máte pravdu.

- Stejně máme vy a já ta... - Děkuji.

...nejúžasnější a nejpotřebnější povolání na světě.

Pokud se podíváte na naše platy.

To je pravda.

Když o vás vaše přítelkyně říkaly všechny ty hezké věci...

...bůh ví, že jsem byl hrdý.

Nepotřebuju vaše lichotky.

Mimochodem, na rozdíl od vás si vaše přítelkyně všimla...

...že jsem spolehlivý a vážný člověk.

Taky jste se nevloupal k ní domů.

To je pravda. K ní jsem se ještě nevloupal.

Naďo, přiznejte, že je to neobvyklý způsob, jak přivítat nový rok.

Jestli se ještě někdy náhodou potkáme...

...myslím, že umřeme smíchy.

No, moc mi do smíchu nebylo...

...když jsem vás poprvé uviděla, jak spíte tady na mém gauči.

A mě?

Představte si, že se budím doma ve své posteli...

...a vidím cizí ženskou, jak na mě lije vodu.

A křičí: "Vypadněte odsud!

- A já křičím: "Sama vypadněte!" - "Vypadněte z mého bytu!"

Víte, byla jsem tak rozhořčená, že jsem nevěděla, co mám dělat.

Kdo je ten chlap?

Jestli je to zloděj, tak proč spí?

Unavil se a usnul v bytě, který právě vykradl?

- Víte, Naďo, zpočátku jste se mi vůbec nelíbila. - Vážně?

- Opravdu jsem vás nenáviděl! - A vy jste vypadal odporně!

To si umím představit!

Otevřeme?

Konec první části.

Studio MOSFILM

IRONIE OSUDU

aneb ROZHODNĚ SPRÁVNÁ KOUPEL

Druhá část

Představte si, že se budím doma ve své posteli...

...a vidím cizí ženskou, jak na mě lije vodu.

A křičí: "Vypadněte odsud!"

A já křičím: "Sama vypadněte!"

"Vypadněte z mého bytu!"

Víte, byla jsem tak rozhořčená, že jsem nevěděla, co mám dělat.

Kdo je ten chlap? Jestli je to zloděj, tak proč spí?

Unavil se a usnul v bytě, který právě vykradl?

- Víte, Naďo, zpočátku jste se mi vůbec nelíbila. - Vážně?

Opravdu jsem vás nenáviděl!

A vy jste vypadal odporně!

Myslel jsem si, že jste pěkná semetrika!

Naděnko, odpusť mi.

Nebyl jsem v právu. Trochu jsem se rozčílil.

To je v pořádku. Dobře, že jsi přišel.

Vážně?

- Děkuji. - Myslela jsem, že se nikdy nevrátíš.

- Ne, jak bych mohl... - Vezmu ti kabát. - Děkuji.

Pojď dál.

- Jak to? On je ještě tady? - Nemohla jsem ho poslat do té zimy!

První letadlo letí až v sedm ráno.

Mohl čekat na letišti. To by mu nic neudělalo.

- Posaď se. - Díky.

- Vidím, že jste večeřeli. - Nemělo smysl hladovět!

Hudba... To je útulné. Skvělé!

- Proč se k nám nepřidáš? - Přidat se k vám? Moc děkuju.

- Nechytej mě za slovo. - Mohl bych s tebou chvilku mluvit?

Prosím, jen chvilku.

Zavoláme taxík a odlifrujeme ho na letiště.

Dneska taxík přijede až ráno.

Tak ať jde pěšky.

- Pěšky na letiště? - Ano, pěšky na letiště.

Tak daleko?

Už ti ho zase začíná být líto!

Drahý, i moje bezmezná trpělivost má svoje hranice.

Moje taky. Nebo je to moje chyba?

Možná mezi vámi k něčemu došlo?

Měl byste se stydět!

S vámi se nebavím! Nepleťte se do toho!

Jestli ženu milujete, musíte jí věřit.

Naďo, nauč toho chlapa způsobům.

Naděžda Vasiljevna je skvělá žena. Jako osobnost.

Je inteligentní. Dobře vaří. Ochutnal jsem!

Ať se uklidní nebo se neznám!

Je taktní. A navíc je krásná.

- Zabiju ho! - Musíte se jí omluvit!

- Co to děláte? - A vy?

Ippolite, přestaň!

Ty hajzle! Já ti ukážu!

Rvačka je poslední, co tu chybělo!

Omluv se jí!

Tykání nesnáším!

Dostal jsi za vyučenou!

Žeňo, přestaň!

Uvidíme, kdo dostane za vyučenou! Zlomíte mi ruku!

Jestli ti ji zlomím, tak ji ošetřím!

- Omluv se! - Žeňo! - Takže ty už mu říkáš Žeňo!

Jak by mi měla podle tebe říkat? Vasjo?

Pusťte mě!

Přestaňte!

Omluv se!

To stačí!

Slezte ze mě.

Nechtěl jsem ho bít. On si začal.

Teď vypadněte, oba dva!

- Cože? - Oba!

Dobře, jak chceš!

Tenhle Nový rok si budu pamatovat do smrti.

To udělejte, prosím. Laskavě zkuste nezapomenout.

- Prosím. - Ne, ne, až po vás.

- Buďte tak laskav a jděte. - Já nespěchám.

Přestaňte šaškovat!

Táňo, přijdu k tobě.

Ne, nic se nestalo.

Vysvětlím ti to později.

Tak dobře, přijďte ke mně.

- Kudy jdete? - Tudy.

- Pak já jdu tudy. - Každý jdeme jinudy.

- Tak, tak... - Vyhodila vás.

- Vyhodila nás oba. - To je pravda.

Zůstaneme tedy venku. Mám spoustu času, než mi to poletí.

A já mám dnes volno.

- Ne, že by bylo teplo. - Ano, je skoro zima.

Všiml jsem si, že vaše prádlo není zrovna zimní.

Dostanete zápal plic a sbohem...

- Sbohem? - Smrtelný případ.

A vaše boty mají tenké podrážky.

- Tak umřeme spolu. - Nemám v úmyslu umřít.

Můžu sedět v autě.

Ippolite Georgijeviči, na co myslíte?

Nemusím se svěřovat se svými myšlenkami.

- Řekl bych, že přemýšlíte o mně. - Správně.

Ano, přemýšlím o vás, vy jeden dobrodruhu.

Ničeho si nevážíte.

Lidé jako vy vždycky strkají nos do cizích věcí.

Věří na náhlý popud, ne na zdravý rozum.

Jste nekontrolovatelný!

Vaše činy se neřídí rozumem, ale divokými vášněmi.

Představujete pro společnost hrozbu.

Jak lichotivý popis.

- Na co myslíte vy? - Na horký čaj. - Na co? - Chci šálek čaje.

To já taky. Ale co takhle upřímnost za upřímnost?

Dobře.

Lidé jako vy mají vždycky pravdu,

protože vy vždycky žijete správně.

Podle nařízení.

Ale to je vaše slabé místo.

Nejste schopní jednat impulsivně nebo dělat velké věci.

Ale život nemůžete napasovat do dokonalého schématu.

- Hurá! To je ono! - Co?

Musím se vrátit. Zapomněl jsem tam tašku.

- To jste udělal schválně! - Proč jsem tu musel mrznout?

Počkejte, já vám tu tašku přinesu.

Ale já vám nedůvěřuju. Mám v ní drahou březovou metličku.

- Proč jste šel do lázní? - To byste nepochopil.

Haló! Moskva? Galjo?

Ano. Mohu mluvit s Lukašinem?

Už odjel na letiště.

Je to cizí muž.

Řekněte mi, jak se k vám dostal?

Všechno vám vysvětlím.

Včera večer šel Žeňa do lázní.

O čem to mluvíte? Má přece doma vanu.

Je to jejich tradice.

Každý rok on a jeho bývalí spolužáci...

Nerozumím. Znáte se už dlouho?

Ne, setkali jsme se před několika hodinami.

Poslouchejte, moje adresa je stejná jako ta jeho v Moskvě.

Třetí stavařů 25, byt 12.

Přišel sem a myslel si, že je doma.

Takže znáte jeho moskevskou adresu.

Prosím...

Uklidněte se.

Neříkejte mi, co mám dělat.

- Nechte mě, ať vám pomůžu. - Ne, od vás pomoc nechci.

Mám zmrzlé ruce.

Je to takhle jednoduché.

Podvodníku!

Ne, špatně si to vykládáte.

Galjo, prosím, nezavěšujte.

Žeňa je moc milý.

Musím se přiznat, že vám trochu závidím, Galjo.

Ano, moc se mi líbí.

Ale musíte mu odpustit.

Proč ho bráníte?

Jste vdaná?

Co to má s tím společného?

Takže nejste.

Takže letěl do Leningradu, aby s vámi oslavil Nový rok.

- Kolik vám je? - Dost.

- Vaše poslední příležitost? - Nestydíte se?

Já? Stydět se?

Já jsem vám neukradla snoubence.

Galjo, vy jste to všechno pochopila špatně!

Jste mrcha!

Nakonec vám taky dá na poslední chvíli košem.

Promiňte.

Moc mě to mrzí, ale nechal jsem tady tašku s březovou metličkou.

Galja vám volala.

- Galja? - Ano.

Odkud vzala číslo?

Ach ano, sám jsem jí ho řekl. A vy máte jednoduché číslo.

Zkusila jsem jí vše vysvětlit, ale nevěřila mi.

Řekla jsem jí, že jste odjel na letiště.

Aha...

Ano, děkuju.

No, tak já už poběžím.

- Šťastnou cestu. - Moc děkuji.

Ještě jednou se omlouvám za ten vpád.

- Děkuji. - Není zač.

Tak půjdu...

Jen jsem se chtěl zeptat...

Na co?

Můžu vám někdy zavolat?

Pamatujete si moje číslo?

14-50-30.

- Zavolejte mi. - Děkuji.

- Šťastný nový rok! - Díky.

- Šťastný nový rok i vám. - Děkuju.

No, tak já půjdu.

- Ale jak se dostanete na letiště? - Na letiště?

- Autobusy ještě nejezdí. - To není důležité. Nějak se tam dostanu.

Tak běžte.

Běžte!

Co to děláte?

Odcházím.

Hledáte záminku, abyste mohl zůstat.

Ano, ale nic mě nenapadá.

A já nemůžu najít záminku, proč vás zdržet.

- Co budeme dělat? - Vážně?

Tak si sundám kabát a chvilku tady zůstanu.

- Prosím, posaďte se. - Díky.

- Dejte mi to. - Ne, to je v pořádku.

- Chcete sledě? - Ne, děkuju.

Šampaňské?

Něco vám zazpívám.

Dobře.

Protože pauza je moc dlouhá?

Třeba.

Nezpívám moc dobře, ale rád.

"Když nemáš tetu".

Zpívá...

Bude to árie návštěvníka z Moskvy.

Když nemáš dům,

nezničí ho oheň.

A žena tě neopustí kvůli jinému,

když nemáš, když nemáš, když nemáš ženu,

když nemáš ženu.

Když nemáš psa,

nemůže ti ho otrávit soused.

Nikdy se nepopereš s přítelem,

když žádného nemáš, když žádného nemáš, když žádného nemáš přítele.

když nemáš přítele.

Orchestr hraje hluboko,

trumpetista hraje na svůj nástroj,

Mysli sám, rozhodni se sám: mít či nemít.

Když nemáš tetu,

nepřijdeš o ni

a když nežiješ,

nezemřeš,

nezemřeš,

nezemřeš.

Orchestr hraje hluboko,

trumpetista hraje na svůj nástroj.

Mysli sám, rozhodni se sám: mít či nemít, mít či nemít.

To je všechno.

To je všechno.

Filosofická píseň.

Vzal jsem kytaru s určitou myšlenkou.

Teď musíte jako hostitelka zazpívat vy.

Ale říkal jste, že se vám můj zpěv nelíbí.

Líbí. Lhal jsem. Lžu.

Lžete pořád?

Skoro.

Krásná fotografie.

Tahle? Taky se mi líbí. I když je už deset let stará.

Deset let?

Vůbec jste se nezměnila.

Zase lžete?

No, skoro.

- Kde pracujete? - Na poliklinice.

Přijímám pacienty.

Někdy až třicet denně.

Je to únavné?

Samozřejmě. Ale jsou nemocní a potřebují pomoc.

Dobře, zazpívám vám.

I když si to nezasloužíte.

Moc děkuji.

Líbí se mi, že jste až po uši zamilovaný do někoho jiného,

líbí se mi, že jsem po uši zamilovaná do někoho jiného

a že vždycky pevně stojíme

nohama na zemi.

Líbí se mi, že můžu být vtipná

a uvolněná a nemusím si hrát se slovy

a červenat se a prudce se nadechnout,

když se lehce dotkneme rukávy.

Děkuji vám z celého srdce za to,

že mě tak milujete a nevíte o tom.

Za mé tiché noci,

za vzácnost našich setkání za rozbřesku,

za měsíc a za slunce, které nesvítí nad námi,

Za to, že jste zamilovaný, bohužel do někoho jiného,

za to, že jsem zamilovaná bohužel do někoho jiného.

Naďo...

...chtěl bych vás o něco požádat.

Chci vás poprosit o laskavost. Možná to budete mít za troufalost.

Ale o jakou?

Nebudete se na mě zlobit?

Zkusím to.

A nevyženete mě?

No, když jsem to ještě neudělala...

- Mám vám zazpívat další píseň? - Ne.

Můžu vyndat Ippolitovu fotku

a roztrhat ji na kousky?

Ne, to nemůžete.

Jste opravdu nešťastná, že odešel?

- Proč to chcete vědět? - Mám své důvody...

Ano, jsem nešťastná.

Jste si jistá?

Kolik vám je? Třicet dva?

- Třicet tři? - Třicet čtyři.

Třicet čtyři?

A pořád bez rodiny.

Neměla jste štěstí. To se stává.

A najednou se objeví on.

Tak...

...seriózní a spolehlivý.

Hezký.

Cítíte se s ním dobře.

Chráněná.

Jako za tlustou kamennou zdí.

Je zajištěný a přítelkyně vám radí:

"Nenech ho odejít!"

Umíte být krutý.

Promiňte.

Jsem chirurg a někdy musím lidem ublížit...

...aby později mohli být šťastní.

Je vám někdy líto vašich pacientů?

Samozřejmě.

Ano.

Někdy je mi líto také sebe.

Přijdu domů,

sednu si do křesla a začnu se litovat.

Ale to se nestává moc často.

Byla jste někdy vdaná?

Byla. Tak napůl.

Cože? Jak napůl?

Tak to chodí.... Scházeli jsme se dvakrát týdně.

Tak to šlo deset let.

A o víkendech jsem byla sama.

Od té doby nemám ráda víkendy.

A nemám ráda svátky.

Byl ženatý?

Pořád je.

Pořád ho milujete?

Ne.

Ne.

Dáme si kávu.

Víte, Naďo, nikdy jsem neměl úspěchy u žen.

Začalo to už ve škole. Ne, vážně.

Byla tam jedna dívka, Ira. Nebyla nic zváštního.

A jak se tak říká, byl jsem do ní zamilovaný.

A ona si mě ani nevšimla.

Když jsme měli po promoci, vzala si Pavla.

Toho, se kterým jste šel do lázní?

Místo kterého jste letěl do Leningradu?

Ano. Brali se a mě pozvali na svatbu.

Byl jsem rozčilený a pronesl jsem přípitek:

"Iro, přeju ti, abys opustila Pavla a přišla ke mně. Budu na tebe čekat."

No, byl to skandál.

- A pořád jste kamarádi? - Jsme kamarádi celý život.

On nemůže za to, že si vybrala jeho.

Měl letět do Leningradu,

aby s ní přivítal nový rok.

- Chudák Ira - Proč? - Taky oběť situace.

Proč taky?

Já se za oběť nepovažuji.

Udělám kávu a udělám to rád.

Proč vy?

Protože krásně zpíváte, ale vařit neumíte.

Tohle není ryba v aspiku, chutná to jako strychnin.

- Ale říkal jste, že vám chutná. - Jen jsem vám lichotil.

- Nejste moc zdvořilý. - To je pravda.

Nevím, co to do mě vjelo. Chovám se hrozně.

Celý život si o mě všichni mysleli, že jsem stydlivý.

Všichni mě využívají. Přátelé mi říkají Dobrák.

Jen vám chtěli zalichotit.

Ne, myslel jsem si o sobě to samé.

Byl jste moc skromný.

A teď cítím...

... že se mě stává jiný člověk. Víc...

- Drzý? - Ne, odvážný.

- Víc nevychovaný? - Pevný.

- Víc neomalený? - Zase neuhodnete.

Cítím, že...

...dokážu cokoliv.

Jako kdyby ve mně spala nějaká síla

a teď se probouzí.

Možná protože jsem potkal vás?

Díky vám?

- Uvědomujete si, co říkáte? - Ani ne.

Že jsem z vás udělala hulváta.

To je neslýchané!

Ještě nikdo mě nikdy nenazval hulvátem.

Naďo, jsem šťastný.

- Jak někdo může být tak dotěrný! - Ano.

Já nevím, co mu udělám!

Ne, to nesmíte... Sama otevřu.

- Naďo, co se stalo? - Pohádali jste se?

Byl na tebe hrubý, drahoušku?

Ublížil ti?

A zprvu působil tak dobrým dojmem!

Podívej se na nás, na staré hlupačky! Skočily jsme mu na to.

- Je ženatý! - Má dítě?

Všechno vysvětlím.

Co je to? Kdo se vás prosil, abyste sem takhle vtrhly?

Běžte domů, obě dvě!

Zbláznil jste se?

Naďa chtěla, abychom přišly.

- Naďo, půjdeme ke mně. - Dejte mi ten kabát.

Vraťte ten kabát! Není váš!

- Nikam nepůjde! - Jaký tón hlasu!

- Normální tón. - Proč tady komanduješ?

Protože jsem Ippolit.

- Čemu se směješ? - Ty lháři!

Děvčata, nevěřte jí.

- Minule jsem... - Vůbec jí nevěřte.

- No tak mluv, uklidni se. - To není Ippolit.

Je to úplně cizí člověk. Znám ho jen pár hodin.

Snad si nemyslíte, že by strávila noc s cizím člověkem?

- Přišla jsem domů... - Řekni jim o lázni.

- A uviděla jsem tohoto.. - Jen to řekni. Ve tvé vlastní posteli!

- To je ta zajímavá část. - Myslím, že radši půjdeme.

- Žeňo, přestaň s tou komedií! - Jaký Žeňa? Kde je Žeňa?

Ty máš něco s Žeňou? Žádám o rozvod!

- To stačilo! - Ticho! Ticho!

Natlučeš mu, až odejdeme. Pokračujte.

Tohle mu neprojde!

Děvčata, připijme si.

Konec konců, je nový rok.

Připijme si na přátelství!

Ano, napijme se na přátelství.

Tahle žena mě celou noc tahala po podlaze.

Milá Naďo a Ippolite!

- To není Ippolit! - No tak!

Přestaň. Už to není vtipné!

- Tady máš. - Nebudu pít!

Přeju vám, abyste se v novém roce nikdy nehádali.

To nebudeme.

- Děvčata, půjdu s vámi. - Už toho mám dost!

Uklidni se, Ippolite.

Proč nekřičíte, abychom se políbili?

Polib ji! Polib ji!

- Já nechci toho muže líbat! - Naďo, to není slušné.

- To není Ippolit. - Proč jsi tak tvrdohlavá?

Lid to chce!

Kde je Táňa s Valjou?

Máš dobré přítelkyně.

- Kdy jsme si začali tykat? - Už dávno.

Ty sis nevšimla?

Tohle není byt!

To je průchoďák!

Přísahám, že ho zabiju, ať je to, kdo je to!

Bydlí tady Sinicynovi?

Jaké máš příjmení?

Ševelevová.

- My jsme Ševelevovi! - Zase špatná adresa!

- Jak se jmenuješ ty? - Lukašin.

- A po otci jsi? - Michailovič.

Jevgenij Michailovič Lukašin.

Velice mě těší.

- Kam voláš? - Na letiště.

Chci se zeptat, kdy letí další letadlo do Moskvy.

Chceš tady zůstat déle?

Nechci tě opustit.

Haló! Slečno! Kdy letí druhé letadlo do Moskvy?

Aha. A třetí?

Tak brzy?

A čtvrté?

K čertu! Letí to každou půlhodinu.

Nevím, proč bych měl odejít.

O čem to mluvíš?

Do práce jdu až druhého.

Mohli bychom se projít po městě,

jít do Ermitáže a večer pojedu do Moskvy.

Vlakem.

Už se zase chováš hrozně.

Nepozvala jsem tě.

V čem je problém? Pozvi mě.

Proč?

Mám pocit, jako bychom tady byli tři.

Nedotýkej se ho!

Nic mu neudělám, jen ho strčím mezi knížky.

Dobře, necháme ho špehovat. Ale ať se dívá na druhou stranu.

Radši bych ho neviděl.

Nech ho být!

Zastáváš se ho, jako kdybys na něj vzpomínala s láskou.

Do toho ti nic není.

"Mé milované Naděnce"?

Dobře!

To už je moc!

- Co to s ním chceš udělat? - Ať se nadýchá čerstvého vzduchu!

Prospívá to zdraví.

- Běž pro Ippolita. - Ani mě nenapadne.

- Nebudu to opakovat. - To nemusíš!

- Poletíš prvním letadlem. - Přesně to udělám!

- Poletíš! - Poletím!

Jo, poletím prvním letadlem.

Jen, co se oholím! Strojkem! A pak hned odletím.

Letadlem...

Tohle není čekárna u holiče.

Nedotýkej se mě! Nejsem oholený.

Musím vypadat upraveně, až se setkám se svou snoubenkou.

Zapomněla jsem, že máš snoubenku.

Běž otevřít dveře!

To musí být Ippolit. To mu to trvalo!

Tak teď se už holí mým strojkem!

Doufám, že tu byl naposledy.

Sláva, už je pryč!

Jak to, že má u tebe můj strojek?

Jedeš za svou snoubenkou? Tak hodně štěstí!

- Ten strojek patří mému snoubenci. - Bývalému.

Ippolit tady už není. Zmizel, odešel jednou provždy.

Vidíš ho? Ippolite! Nikde tady není!

Jestli znovu přijde, shodím ho ze schodů!

Rovnou dolů.

Kdo ti dal právo takhle mluvit?

Proč se mi pleteš do života?

Musíš jet na letiště.

Vlak mi jede až pozdě večer.

No, už toho bylo dost!

Nemám hlad, ani žízeň.

Ale chci si odpočinout.

Jsem unaven.

- "Mlhavé ráno..." - Pak tedy půjdu já!

Zaplaťpámbu! "Mlhavé ráno..."

"Zaplaťpámbu"...

- Přivedu milicionáře. - Třeba celé oddělení.

"Je mi jedno, jestli to budou požárníci

"nebo speciální jednotka"...

Podej mi kabát.

Já? S radostí!

- Prosím. - Podej mi boty.

- Nejsou ti těsné? - Zapni je.

- Co? - Zapni mi kozačky.

S radostí!

Děkuji ti za tu čest.

Co je to?

Vydrž, pacientko.

Teď druhou.

O tom jsem snil celý život.

Na to, že mi vybílíš byt, zapomeň. Znám tvoji adresu.

Pusť mě!

Taxi!

- Příště běžte na stanoviště taxíků. - Šťastný nový rok.

Dobře, kam to bude?

- Nemám nejmenší představu. - Tak si vystupte!

Ne, ne. Myslím, že už vím.

Jeďte n+a Moskevské nádraží.

Jste volný?

"Naplňme sklenice až po okraj!"

"Lžou ti, kdo..."

Kdo jste?

A kdo jste vy?

Myslím, že už vím....

- Promiňte... - Nepřibližujte se, nebo začnu křičet.

Všechno vám vysvětlím.

- Ani hnout! - Nehýbu se.

Jenom se obuju... Nemusíte se mě bát.

Řekněte, proč jste se nám vloupal do bytu?

Pokusím se to vysvětlit.

Já a mí přátelé máme takovou tradici.

V Moskvě chodíme každý rok na Silvestra do lázní.

No tak! Obraťte kapsy!

Ukradl jsem jen patnáct rublů.

To není moc. Dejte ty peníze na stůl.

Kde jste?

Kam jste zmizela?

Mám vás!

Jednou do Moskvy.

Zeptal jsem se jasanu:

Kde je moje milá?

Jasan mi neodpověděl,

jen zavrtěl hlavou.

Zeptal jsem se topolu:

Kde je moje milá?

Topol mě zasypal

uschlým listím.

Zeptal jsem se podzimu:

Kde je moje milá?

Podzim mi odpověděl

hustým deštěm.

Zeptal jsem se deště:

Kde je moje milá?

Déšť ronil slzy

za mým oknem.

Zeptal jsem se měsíce:

Kde je moje milá?

Měsíc se schoval za mrak

a neodpověděl.

Zeptal jsem se mraku:

Kde je moje milá?

Mrak zmizel

v modři oblohy.

Můj jediný opravdový příteli,

Kde je moje milá?

Řekni mi, kam odešla.

Víš, kde je?

Můj jediný přítel,

můj jediný opravdový přítel mi odpověděl:

Ta, která byla tvou milou,

ta, která byla tvou milou,

ta, která byla tvou milou,

je nyní mou ženou.

Zeptal jsem se jasanu...

Zeptal jsem se podzimu...

Zeptal jsem se topolu...

Mami! Proč sedíš v předsíni?

Hlídám zloděje a on mi zpívá.

Ten zloděj jsem já.

- Šťastný nový rok, Naďo. - Děkuju, mami.

Mami, pustíme ho na svobodu.

Je ti zima?

Ne, jela jsem taxíkem.

Kam jsi jela taxíkem?

Koupila jsem ti jízdenku na ranní vlak.

Tys mi koupila jízdenku?

Děkuju. Jsem ti zavázán.

Na spodní lůžko!

Ani nevím, jak bych ti poděkoval!

Nebudu muset čekat ve frontě.

Děkuju.

Děkuju.

A i když nemám moc velký plat...

Myslím, že půjdu ke Ljubě pokračovat v oslavách.

Děkuji, jste skvělá máma.

Naďo, doufám, že až se vrátím,

tak tu nebude nikdo cizí.

Nebojte se, na to dohlédnu.

Vzpomínáš, že jsem ti slíbila,

že se vrátím s Ippolitovou fotkou?

- To je strašné! - Ty dobrodruhu!

- Jaká škoda! - Nestydatý chlape!

Proboha, tak malé kousky!

- Hnusný ožralo! - Samozřejmě.

- Zločinče! - Samozřejmě.

- Barbare! - Samozřejmě.

- Alkoholiku. - Samozřejmě.

- Lumpe. - Ano, ano.

Víš, kdo jsi?

Neotevřeme.

Nejsme doma.

Ať je to kdo chce, neotevřeme.

To jsou divní lidé.

Když neotevřeme, bude to znamenat, že nejsme doma.

A jestli jsme doma a neotevřeme...

...znamená to, že nechceme nikoho vidět.

Jak netaktní!

Jak nevychované!

To už je moc!

Schválně jim neotevřeme.

Vydrž, Naďo.

Zbláznili se?

Buď statečná.

Budeme muset otevřít.

Nebo rozbijí dveře.

Dobře, tak já otevřu.

Žeňo!

Ovládej se!

Lidičky! To já vám rozbíjím dveře.

Přišel jsem...

...vám popřát šťastný nový rok.

Prosím přijměte... No, znáte to.

Mám hlad jako vlk!

To je poprvé, co tě vidím v takovém stavu!

To je poprvé, co jsem v takovém stavu.

To je poprvé, co se vidím v takovém stavu.

"Venku chlapec jako drozd zmrzl na kost."

Tenké podrážky. On to ví.

On ví všechno.

Ale potkal jsem ty milé lidi!

Poskytli mi přístřeší, obrali mě a nabili mi...

Tedy, objali mě a nalili mi.

Život je úžasný.

Je plný překvapení.

Promiňte...

A to je vážně úžasné!

Existuje vůbec naprogramované...

... a naplánované štěstí?

Můj bože! Naše životy jsou tak nudné!

Ztratili jsme dobrodružného ducha!

Nelezeme už k našim milenkám oknem,

bojíme se dělat sladké hlouposti.

To je strašné! Ta tvoje ryba v aspiku chutná opravdu příšerně!

Příští Nový rok půjdu do lázní.

Proč čekat celý rok?

To je ono. Dobrý nápad!

Pravda!

Dovolte, nechte mě projít.

Děkuji.

Myslím, že pustil vodu.

Proč?

Zbláznil ses? Přestaň!

Ani náhodou!

Chápeš, co děláš?

Nedotýkej se mě! A zatáhni závěs.

Ippolite, zničíš si kabát.

Naděnko, neotravuj!

Prosím tě, vylez odtamtud!

Nechcete si sundat aspoň beranici?

Takhle mi je fajn. A ty buď zticha!

Tady je teplá voda!

Člověk jde na Silvestra do lázní.

To je pro něj bod k dobru.

Tam se opije, když slaví své zasnoubení.

Další kladný bod.

Pak ho naloží do letadla jako špalek...

...a dostane se do jiného města.

Vydrhl byste mi záda, prosím?

Je to tak těžké?

No, jak chceš.

What can I do?

V tom městě potká jinou ženu.

Samozřejmě zapomene na svou moskevskou snoubenku...

...a spokojí se s novou v Leningradu.

To všechno proto, že je to muž vysokých morálních kvalit.

Prosím tě, přestaň.

Uráží vás to?

To nemusí. Je to pravda.

Člověka nemůže urazit pravda, i když je hořká.

Naďo, člověk si v momentě dokáže zničit minulost...

ale budoucnost si vybudovat nemůže.

To je nemožné.

Novoroční noc končí. Začíná vystřízlivění...

...a prázdnota.

Nejdůležitější je, že oba víte, že mám pravdu.

S dovolením.

Kam jdeš? Nastydneš!

Nech mě na pokoji.

Prosím tě, neodcházej! Zůstaň!

Venku mrzne!

Nedotýkejte se mě. Možná chci...

...nastydnout a umřít.

Bože, jsem tak unavená!

Taková bláznivá noc.

Jestli se ještě vrátí...

...tak tenhle dům podpálí.

Abych pravdu řekl,

opravdu se mi líbil.

Řekl přesně jen to, co jsme se báli říct jeden druhému.

Jsi blázen.

Vrať se na zem.

To je přesně to, co se teď se mnou děje.

U Ljuby jdou spát a na chodbě je chladno.

To vy jste polili Ippolita vodou?

Byl promočený na kost.

Je promočený slzami.

Ubližuješ tak dobrému člověku!

No...

Už musíš jít.

Ale letadla letí jednou za půl hodiny.

Půlhodina nic nezachrání.

Je to absurdní a bláznivé.

Celý život si to neodpustíme.

Musíme se naučit krotit vlastní city.

Proč?

Nemyslíš si, že se krotíme až moc často?

Musíš připustit, že Ippolit má pravdu.

Trochu jsme se zbláznili.

Novoroční noc skončila.

Všechno se vrací do normálu.

Chci se zeptat zrcadla

s mlžnými zataženými sny.

Chci, aby mi řeklo,

kam míříte a kde najdete přístřeší.

Vidím

stožár vysoké lodi,

a vy stojíte na palubě.

A v kouři vlaku vidím pole

obalená temným smutkem,

orosená večerní pole,

nad nimi krouží krkavci.

Dávám vám požehnání,

dávám vám požehnání,

dávám vám požehnání,

můžete jít, kam chcete.

Dávám vám požehnání,

dávám vám požehnání,

dávám vám požehnání,

můžete jít, kam chcete.

Už je ráno.

Zdá se mi,

že jsme během jedné noci prožili celý život.

Použij tu jízdenku.

Myslím, že ji ještě najdeš.

Ne, vlakem nepojedu.

Kodrcat se sedm hodin.

Prosím...

...vzpomeň si na mě.

Ty na mě také.

Běž, Žeňo, běž.

Můžu tě políbit na rozloučenou?

Ne, prosím tě, ne.

Ne, prosím tě.

Ještě si chvilku sedneme.

Ukradl jsem tvoji fotografii.

Moc mě těší, že ji budeš mít.

A jestli letadla nepoletí kvůli špatnému počasí, můžu tady zůstat?

Ne, pak jeď vlakem.

Ach, miláčku, jak bolestivé a jak divné to je...

...potom, co se propletly naše kořeny a větve...

Jak bolestivé a divné to je,

být rozříznuti ve dví.

Zlomené srdce se nikdy neuzdraví.

Bolest bude odkapávat v čistých slzách.

Zlomené srdce se nikdy neuzdraví.

Bolest bude odkapávat jako vroucí láva.

Budu s tebou, dokud budeš žít,

duše a krev jsou neoddělitelné.

Budu s tebou, dokud budeš žít.

Láska a smrt jdou vždycky ruku v ruce.

Můj milovaný, poneseš si sebou,

poneseš si sebou, kamkoli půjdeš,

poneseš si sebou, kamkoli půjdeš,

svou rodnou zem a domov.

Co když se nebudu mít jak se skrýt před nevyléčitelnou lítostí

a před temnotou a chladem noci?

Po rozchodech přijdou shledání.

Nezapomeň na mě, milovaný.

Vrátíme se, ty a já.

Co když zmizím na věčnosti, paprsek světla v temnotě?

Co když se utopím v zapomnění,

zmizím za hvězdami a prašnými mračny?

Budu se modlit, abys našel cestu zpátky na Zemi.

Budu se modlit, aby ses vrátil domů ve zdraví

Trmáceje se ve vagóně plném cigaretového kouře,

cítil se bez domova a plný pokory,

trmácel se ve vagóně, napůl plakal, napůl spal,

když na kluzkém svahu

vlak zatočil se strašným skřípěním

když se na kluzkém svahu

vlaku utrhla kola z kolejí

a nelidská síla

všechno a všechny rozmáčkla v jediném momentě.

Nelidská síla

otřásla vším živým na Zemi,

a nikdo se nezachránil díky smluvené schůzce,

a nikdo nebyl ochráněn rukou natahující se z dálky.

Neopouštěj svoje milované,

neopouštěj svoje milované,

neopouštěj svoje milované,

klíči v nich díky vlastní krvi.

A vždycky se luč navždy,

a vždycky se luč navždy,

a vždycky se luč navždy,

i když odcházíš jen na okamžik.

Mohl bys mi vysvětlit, co se stalo?

Nevěděla jsem, co si mám myslet! Měla jsem takový strach!

Kdes byl?

Řekni mi, co se stalo. Kde je Galja?

Odjel jsem do Leningradu.

Kam?

Do Leningradu.

Promiň, ale jsem strašně unavený a chce se mi spát.

Zase jsi ujel do Leningradu?

Mami, víš,

že každý rok na Silvestra moji přátelé a já chodíme do lázní.

Dáváme si lázeň.

Pak jsme pili.

A čirou náhodou, bez zlého úmyslu mě poslali

do Leningradu místo Pavla.

Co myslíš tím, že poslali?

Jsi snad balík nebo kufr?

Mami, prosím tě. Praskne mi hlava.

Nevěděl jsi, co se děje?

Vůbec.

Pěkně jsi zdivočel! Taková ostuda!

Musíš se oženit. Pak tady bude někdo, kdo tě srovná.

Usmířit si Galju nebude lehké.

No nic. Ale půjdu k ní a přivedu ji.

Prosím tě, to nedělej!

Ty už si Galju nechceš vzít?

Potkal jsem jinou ženu.

- Kde? - V Leningradu.

- Kdy? - V noci.

Ach bože!

A proto se chceš rozejít s Galjou?

Ano.

Mami, co je? Maminko, co se děje?

- Mami, co je ti? - Počkej.

Je ti líp?

Jsi děvkař. Děvkař.

Ne, mami, jsem nešťastný člověk.

Proč mám takovou smůlu?

Když o tom přemýšlím, nemusím se vůbec ženit.

Proč bych musel?

Nemusím.

Nikdo se o mě nepostará tak dobře jako ty.

Ty lichotníku!

Jen si to představ, cizí žena v našem bytě.

Kdo ví, jestli by se ti vůbec líbila.

Co když ne?

Naštvalo by mě to.

Ne, to je ono.

K čertu s tím!

Necháme všechno při starém.

Ty můj chudáčku!

Lehni si.

Lehni si, všechno přejde.

Lehni si, vyspi se.

Jak se jmenuje?

Má to nejkrásnější jméno.

Naďa.

A navíc je neobvyklé.

Naďo.

Nechal sis u mě metličku.

Jak jsi mě našla?

Jsi nepoučitelný hlupáček.

Bože, tady to taky začíná!

Doufám, že to není Ippolit.

Ahoj! Šťastný nový rok!

Šťastný nový rok!

Všechno nejlepší!

Kde je?

Probuďte ho.

Ahoj.

Jak se mi mohl stát takový trapas? Už se nikdy neopiju.

Těší mě, že ty, Žeňo, a...

Galjo.

Že jsme zůstali přátelé a že Galja ti odpustila.

Žeňo, přestaňte se na chvilku líbat.

Nemůžeme přestat. Dlouho jsme se neviděli.

Je mi to jedno. Co vám? Vám je to hloupé? Mně ne.

Žeňo, jsme rádi, že ti Galja odpustila.

Jsme šťastní, že jste se s Galjou dali dohromady.

Mami!

Moje Naďa přijela.

Myslíte si, že jsem lehkomyslná?

Počkáme a uvidíme.

- Rozumíš tomu, co se děje? - To se ptáš mě?

Mám pocit, že to není Galja.

Tak něco řekni. Jsi z nás nejvýřečnější.

S jistotou mohu říci jen to, že jeden z nich je Žeňa.

Přátelé moji!

Jsem vám vděčný za to, že jste mi změnili život.

Jsem vděčný, že mě osud přivedl do Leningradu.

A že v Leningradu je ulice se stejným jménem, stejný dům

a stejný byt.

Jinak bych nikdy nebyl šťastný.

Nikdy bychom nebyli šťastní.

Nikdy bychom nebyli šťastní.

Hráli:

Andrej MJAGKOV

Barbara BRYLSKA

Jurij JAKOVLEV

Ljubov DOBRŽANSKAJA Olga NAUMENKO

Lija ACHEDŽAKOVA Valentina TALYZINA

Alexandr ŠIRVINDT

Georgij BURKOV

Alexandr BELJAVSKIJ

Ljubov SOKOLOVA Gotlieb RONINSON

Scénář

Emil BRAGINSKIJ Eldar RJAZANOV

Režie Eldar RJAZANOV

Kamera Vladimir NACHABCEV

Produkce Alexandr BORISOV

Hudba Mikael TARIVERDJEV

Zhudebněné verše

Mariny CVETAJEVOVÉ Borise PASTERNAKA

Belly ACHMADULINOVÉ Vladimira KIRŠONA

Jevgenije JEVTUŠENKA Michaila LVOVSKÉHO

Alexandra ARONOVA

Poéma Alexandra KOCHETKOVA