Original subtitles

DIGITÁLNĚ RESTAUROVÁNO V ROCE 2019 V ROZLIŠENÍ 4K.

Let Air France 632

do Říma, s odletem...

Tady, pane.

Postarali jsme se, aby ho nikdo nerušil.

Měli jsme velkou starost.

Váš bratr byl na tom velmi špatně. Opravdu špatně.

Tady je.

Počkáme na vás u východu z celnice.

Váš strýc byl vždy velký podivín.

Můj strýc je především váš bratr.

Proto je podivín.

Jinak bych ho nazval prasetem.

Let Air France 632 do Říma...

Doktore, mě už nezachráníte.

Páchnu smrtí. Mrchožrouti už zvětřili,

a přišli na hostinu.

Rodinka se nám pěkně předvádí.

Tváří se sice jako pitomečkové, ale pleť mají svěží.

- To mají z té srdnatosti. - Jsem rád, že tě mohu přivítat.

Jak se máš?

Nijak. Vidíš, že mě musejí nést.

- Umírám. - To snad ne!

Toto je tvůj synovec, Simon.

Alphonsinin syn.

Pěkný kvítko.

Srandista, zdá se!

Zemřu obklopen veselými cherubíny.

Upokojte se.

Povězte mi... Blouzní?

Ne. Jste příbuzný?

Jeho bratr, François Larmentiel,

předseda představenstva a ředitel Larmentielovy společnosti.

Otevřete velkou bránu a vpusťte sanitku.

Claude! Tvůj strýc je tady.

- To je kdo? - Lucien Beauvoisin.

- Louisein manžel. - Louise se vdala?

Chudáčku můj!

Tudy.

Dobrý den, strýčku.

Claude... moje dcera.

Milá neteřinko,

máte povolení dívat se na svého strýce z Tahiti.

Bájnou to bytost.

Nepochybně vám o mně řekli.

Určitě jsem otřásl vašimi dětskými sny.

Vypadá jako matinka.

Směje se... Myslí si, že to byl kompliment.

Je zřejmé, že v této famílii

se všechny ženy vyznačují blonďatým úsměvem,

a průhlednou tupostí,

které najdete pouze u Botticelliho [malíř]!

Jdeme, hyjé! Ať už ji nevidím!

Toho si nevšímej. Je unaven z cesty.

Pojďte za mnou.

Ubytujeme ho v druhém patře.

Proč jen v druhém? Proč mě nedáte rovnou na půdu?

Můj pokoj mám tady. Ještě si ho pamatuju.

Směrem na jihovýchod. Chci zemřít ve vlastní posteli.

Nebuď směšný. Teď je to Claudin pokoj.

Jakým právem?

Nemohli jsme předpokládat...

Že ti udělám radost a vrátím se.

Zvykejte si.

No tak, otočte mě!

Chci jít do své ložnice.

Nečekal jsem, že umřu zabalený v krajkách.

Tvá dcera má vkus jako kokota.

No... je to směšné, ale je můj.

- Náš, pokud dovolíš. - Jak chceš!

Ještě jsem neřekl, že si tento pokoj nechám.

I když po tom toužíš, nedoufej,

že se usadíš v obývacím pokoji.

Šetříš si ho na katafalk?

Už vidím...

tu přehlídku papalášů...

věnec od zaměstnanců,

věnec od služebnictva,

od tebe... Co dáš napsat na stuhu?

Vždycky jsi měl smysl pro vhodné fráze.

"Mému milovanému bratrovi".

Vůbec mi to nepřijde vtipné.

Vhodné fráze nemusejí být nutně vtipné.

A teď, přestaň si hrát na odsouzence.

Všechny tím deprimuješ.

Podle lékaře jsi měl sice infarkt,

tvůj stav je vážný, ale vůbec ne znepokojující.

Nemluv se mnou, jako bych byl senilní.

Nohy a ledviny mám možná v čudu, ale makovice stále funguje.

Tak toho využijme a promluvme si vážně.

Odešel jsi z domova před 40 lety.

- Vykopli mě! - Nepřísluší mi posuzovat důvody,

proč tě otec vyhodil.

Vrátil ses, máš na to právo.

Ale můžu se zeptat proč?

Abych zemřel v náručí mého bratra.

Mluvme vážně.

- Vrátil jsem se, abych tě naštval. - To se ti podařilo.

- Co dál? - To se týká notáře.

Když už o něm mluvíme, zítra ráno jednoho potřebuji.

Požádám Chaveho, aby se zastavil.

Máš mě za blázna?

Řekl jsem notáře, neřekl jsem tvého.

Chci náhodně vybraného z telefonního seznamu!

Když ho nebudeš znát, je šance, že bude upřímný.

Přišel za vámi pan Lamasure.

Pošlete ho dovnitř. Na co čekáte?

- Lamasure. - Dobré odpoledne.

- Díky, že jste přišel tak rychle. - To bylo to nejmenší.

Řekl jsem něco zábavného?

Ne. Bavím se na vašem výrazu.

Určitě jste čekal, že vás dal zavolat můj bratr.

- Vypadáte zklamaně. - Vůbec ne.

Tím lépe! Můj bratr je

ve skvělé kondici, zatímco já umírám.

Jelikož jste notář, mělo by vás to potěšit.

- Vemte si židli a posaďte se. - Děkuji.

Drahý pane, poslal jsem pro vás,

protože mám v úmyslu odpálit petardu v zadku...

Sestro, buďte tak laskavá a vypadněte.

- Pan Larmentiel mi nařídil... - Varuji vás...

už jsem znásilnil půl tuctu novicek.

A několik misionářů.

A to jsem si ještě vybíral. Zmizte mi z očí!

Na Tahiti už téměř nikoho neznásilňujeme.

Přitahovalo to příliš mnoho turistů.

Když jsem před 20 lety přišel do Ubangi-Šari [fran. kolonie],

pořád to provozovali. Slyšel jste o něm?

- O kom? - O Ubangi-Šari.

Co jste si myslel?

Nevím.

No jasně...

O čem jsem to jen mluvil...

- Chtěl jste odpálit petardu... - Ovšem!

Vážený pane, bylo mi dvacet jako všem ostatním.

V té době jsem ještě necestoval,

tak jsem musel hledat rozptýlení

v mém bezprostředním okolí.

A tak došlo k tomu,

že jedna bezvýznamná zaměstnankyně mého otce...

jmenovala se Marceline - byla to skladnice,

zjistila, že je těhotná, a to mou zásluhou.

Otce málem klepla pepka.

Přesně tak, protože v naší famílii

čelíme nepříjemnostem srdečním infarktem.

Je to něco jako cinknutá kostka...

označená karta, kterou vytáhneme z rukávu,

abychom pojistili výhru.

Myslím, že jsem o tom slyšel jako o Larmentielově trombóze,

ale nechtělo se mi tomu věřit.

Pocházím z tak vážené rodiny,

mladý muži, že vám doporučuji, abyste všemu věřil.

Kde jsem to skončil?

Bylo vám dvacet,

jistá Marceline byla těhotná a pan...

Jo! Můj otec...

Natáhl se na kancelářský koberec, jak byl dlouhej.

Přesně tak...

Zůstal ležet asi deset minut, aby měl dost času na přemýšlení.

O měsíc později jsem se ocitl v Trondheimu [Norsko]...

U jeho obchodního partnera.

Byl jste na polárním kruhu?

Dosud jsem neměl to potěšení.

To je chyba! Je tak rozjařený a půvabný.

Samozřejmě jsem z toho lágru vypadl, jakmile to šlo.

A možná jsem udělal chybu.

Led skvěle konzervuje.

Na druhou stranu, v tropech si můžete vybrat,

zdali chcete cirhózu nebo neštovice.

Dopřál jsem si obojí.

To jsem celej Larmentiel...

Měl jsem strach, abych o něco nepřišel.

Určitě si myslíte, že mi hráblo.

Jsem právník, ne lékař.

Poslouchám, radím, ale nediagnostikuji.

Dobře, můj milý, tak si zapište za uši.

Pověřuji vás, abyste našel dítě, které jsem měl

před 40 lety. Kluka nebo holku, co já vím.

Stejně na tom nesejde.

Dobrý den, sestro.

Dobrý den, Françoisi. Jak to jde?

Nemám tušení. Je u něj notář.

A za dveřmi neposlouchám.

- Co ty? - Chave něco zjistil.

Skromný notář, malý obchod s nemovitostmi,

penzijní fondy, hypoteční úvěry...

Malá ryba.

Neměl by být problém se dohodnout.

Budu mít na to sílu?

A čas?

Prosím tě, jen ne já.

Dobrá, tak to proberme. Znáš, jakou náklonnost

přechovávám k svému bratrovi.

- Co je? - Nic.

Začínáš dobře, to je vše.

- Je něco v tisku? - Absolutně nic.

CELÉ JAPONSKO V POHOTOVOSTI KVŮLI RADIOAKTIVNÍMU POPELU.

Ne tak rychle, prosím. Marceline jaká?

Bouetová.

Bydlela na Pekařské ulici, za zbrojnicí.

V pokoji měla petrolejová kamna.

Voda byla na společné chodbě.

Dítě se muselo narodit v březnu nebo v dubnu...

1920 roku.

To nebude těžké ověřit.

Pokud bude chlapec nebo dívka stále naživu,

mám je přivést k vám?

Podívejte se na mě!

Myslíte si, že jsem přívětivý taťka,

kterej by se měl ukazovat dětem?

- To dítě bude mít po čtyřicítce. - A pak...

Děti si někdy uchovávají určitou důstojnost.

Dospělí nemají žádnou.

Už vidím, jak to dítě lásky tady stojí.

Jsou dvě možnosti:

Buď mě podpálí, nebo bude nade mnou békat jako ovce,

a říkat mi "Tati!" V obou případech se mi to hnusí.

Nevítaný dědic (1962)

PODLE POVÍDKY (1954)

Hej! Spusť bóji.

A kvůli tomuto si 15 dní trmácím prdel.

- Nazdar, Léone. - Nazdar.

- Fernanda tu nebyla? - Ne. Červené?

Později.

Děláš si srandu nebo co?

- Víš kolik je hodin? - Proč?

Máš deset minut na nákup, prostření stolu a přípravu žrádla.

Mám se protrhnout pro nic za nic?

Stejně jsem si udělala nehty a vlasy. Přemýšlela jsem o restauraci.

Tak to máš smůlu! Už jsem třikrát jedl v restauraci!

To by snad stačilo!

- Seš držgrešle. - Ne, jsem jen choulostivý.

Co navaří Camille... Ne, díky!

A o kuchaři ani nemluvím.

Uděláš tohle! Koupíš dva bifteky a upečeš je!

Nejsem tvoje služka, ani tvoje žena. Tak změň repertoár.

Mám pravdu. Přijdeš domů po 15 dnech, a ani mě nepolíbíš.

Ani nepozdravíš.

Než začneš na mě vřískat, aspoň se zeptej, jak se mám.

Jediné, co tě zajímá, je kus žvance.

Tak jo.

- Jak ses měla? - Dobře.

A teď šoupej nohama, řezník co nevidět zavře krám!

- Když tě to tak zajímá... - Nezajímá.

Tak bude!

Už toho bylo dost! Vstávej!

Tvůj gramofon mě nezajímá...

Ani tvé nehty.

Tak madame by ráda do restaurace, co?

Já makám, a milostpaní poslouchá písničky v pelechu!

Aspoň mě polib.

A neposer to: dva filety na bifteky!

Pospěš si! Hajdy!

Hej, panáku! Zkuste klíčovou dírku, budete mít lepší výhled.

Pracujete pro společnost Larmentiel. To znamená: pro mě!

Myslel jsem, že by to byl dobrý nápad...

Neplatím vás za přemýšlení, ale za výkon.

Mimochodem, pokud jde o váš termín třicátého...

Požádejte pana Mougina, aby vám podepsal šek.

Když tak dobře spolu vycházíte,

promluvíme si o tom později.

Pan Lamasure, pokud se nemýlím.

- Jdete za mnou? - Ano, pane.

Chápu, že vás moje přítomnost překvapuje.

Tak napůl.

Vím, že můj skvělý kolega, pan Chave,

se obvykle stará o vaše záležitosti.

Jakými nesmysly vás můj bratr pověřil?

Jde o tohle...

Samozřejmě bych měl respektovat profesní tajemství,

ale myslím, že je to příliš vážné,

a důsledky by mohly být příliš značné,

aby nebylo mou povinností...

Abych to zkrátil...

Pravděpodobně nevíte, že před 40 lety...

39, abych byl přesný,

- jistá Marceline Bouetová... - Porodila syna,

Émila Boueta.

Otec neznámý...

Neznámý? No, jak se to řekne.

Vím o něm. A vy také.

Teď jsem ho vypátral.

- Hádejte kde? - V La Rochelle.

Mohl jsem vám, drahý pane,

ušetřit spoustu práce.

Émile Bouet...

začal jako plavčík...

v mé firmě.

Jako 12letý.

Ještě za doby mého otce.

Zůstal u nás až do dne, kdy se rozhodl začít rybařit

na svou vlastní pěst.

Docela nás to zarmoutilo.

Vy toho grobiána litujete?

Je to nejlepší rybář na pobřeží. A my se živíme rybolovem.

Nepředpokládám, že jste sem přišel

na přednášku o lovu vlečnou sítí,

nebo o životě sardinky.

Takže poslouchám.

Nuže...

Je to tak zlé?

Katastrofální, pane.

Neodvážil bych se k takovémuto nezákonnému kroku,

kdyby nešlo o nejvýznamnější rodinu ve městě,

všeobecně uznávanou jak po odborné stránce,

tak na rodinné úrovni.

Stručně řečeno: příklad pro nás všechny.

V dnešní době jsou takovéto příklady vzácné.

Neobyčejně vzácné. Přejděte k věci!

Pan Charles-Edmond Larmentiel

hodlá odkázat veškerý svůj majetek,

to jest i váš podíl, Émilovi Bouetovi.

Nepochybně...

hodláte mému bratrovi povědět,

- co jste zjistil. - Přirozeně.

Zřejmě pak sepíšete závěť.

Je zjevně nemyslitelné,

aby obsahovala nějakou právní kličku,

která by závěť zneplatnila.

Ne... to nejde.

Jste muž, který se vyzná ve svém oboru.

Už jste se provinil na svém svědomí tím,

že jste mě přišel varovat.

Myslím, že zde už není co dodat.

Člověk může být flexibilní, plný energie,

ale jsou věci, které jdou udělat,

a které nejdou udělat.

Zkrátka je nutné...

najít uspokojivé řešení.

Pan Charles-Edmond Larmentiel je můj klient.

- Kolik klientů ještě máte? - Pár.

Samozřejmě nehodlám soupeřit s panem Chavem.

Proč ne?

Dokud mu můj otec nesvěřil své záležitosti, byl ničím.

Dlouho byl, to musím říct,

vynikajícím právníkem.

- Byl? - Je mu už 65 let.

Nemusím zdůrazňovat, že od teď půjdou...

některé z vašich transakcí, skrz kancelář pana Lamasura.

- Chápeme dost dobře. - Ty chápeš, jsi inteligentnější.

Ale toto vysvětlení bylo určeno Lucienovi.

- To děkuji. - Vraťme se k našemu podivínu.

Pokud odkáže své akcie, tj. více než 33 %,

plus nástupnické práva, cizí osobě, ať to bude kdokoli,

bude to znamenat konec firmy.

Co tak podniknout kroky předem, než bude závěť zaregistrována?

- Ovšemže legálně. - Co jako?

Když není pod vlivem morfia,

prožívá mučivé utrpení.

Chápu. Ulevit mu v jeho posledních chvílích, zvýšit dávky,

ukázat lidskost... Vím, kam směřuješ. Jsem proti!

Co kdybychom ho dali zbavit svéprávnosti?

Přece je očividné, že je blázen.

- Ne úplně. - S tebou je to těžké.

Vstupte.

Émile Bouet?

Émile...

Neříkám, že je to mrzké jméno,

ale přece jen...

Mohla ho pojmenovat Charles-Edmond, ne?

Nikdo nás nepostrádá tolik, jak bychom si přáli.

Mají vás rádi jen do chvíle, než se otočíte zády.

Hej, kde jste?

Když pomineme otázku jeho křestního jména,

znovu vám opakuji, pane,

je to nebezpečný schizofrenik.

Nežvaňte na mě latinsky, tím dojem na mě neuděláte.

Mám jen lyceum.

Jen co vystoupí na pevninu, chlastá. Žije s jistou Fernandou,

obskurní zpěvačkou, ale notoricky známou prostitutkou,

která, jak se říká, slavila úspěch v nanteském brlohu "Číča".

Ale neříkejte!

- To je skvělé! - Promiňte?

To dítě je tělem mého těla. Je jako já, jen je lepší!

Chci ho vidět.

Přivedete mi ho.

- To nemyslíte vážně? - Myslím! Chci ho vidět!

Na ničem jiném mi nezáleží.

Zítra mi ho přivedete na oběd.

Pojďte! Jdu jim to oznámit.

Musejí to vědět. Uvidíte, jak se budou ksichtit.

No tak, mladíku!

Uvědomte si, jaké důsledky skandál bude mít.

Skandální je to, že můj chlapec

musí chlastat v bistru,

než aby to dělat v lůně rodiny! Ale to se změní!

Upozorněte mého bratra, ať vytáhne bakaratové karty,

a babiččino stříbro.

Nemyslíš, že je blázen? Nevadí mi...

Jste jako děti. Lidi se nesvazují jen proto, že křičí.

Zvláště když jsou nemocní. Samozřejmě...

kdyby se v okně ukázal nahý,

nebo by kousl jeptišku...

Rozuměl jste mi?

Chci, aby zabili vykrmené tele a na hostině se nešetřilo.

Řeknu jim to, ale na vaši odpovědnost.

Jak jinak.

Hej, počkejte! Ať prostřou ještě pro jednoho.

Ta cundrička se přidá k nám.

U dezertu nám zazpívá.

Páni, jaké štěstí, že jsem se vrátil.

Nikdy v životě jsem se tolik nenasmál, jako před smrtí.

Tak co?

Chce ho vidět.

Ba horší..

chce ho tady zítra přijmout.

Je mi to vážně líto.

Když se ti dva šílenci setkají, nechám to na vaší fantazii.

Dovedeme si to velmi živě představit.

Také si umíme představit,

že by snad Émile Bouet

musel odjet na deset dní na moře.

Co tím získáš... trochu času.

Ano, ale v tomto případě... čas jsou peníze.

A já rád vydělávám co nejvíc.

Pánové, v zájmu rodiny, kterou si tolik vážím,

pokusím se vám získat týden.

- Nic víc po mně nechtějte. - Děkuji.

- Pánové. - Brzy na viděnou.

- Co plánuješ? - Vzít to do rukou.

Nejprve...

Simone, zítra pošlete kurýra panu Bouetovi,

aby mě navštívil v kanceláři.

Každá rodina...

mluvím o těch nejváženějších...

má nějakého kostlivce ve skříni.

Ten náš se jmenuje Émile.

Je na nás, pánové,

abychom si ho ochočili.

Podle tebe Remeš nestojí za nic?

To ne, jsou to opravdoví umělci.

Ale fotbal se hraje hlavou a nohami.

- Obdivuješ surovce. - No dovol!

Nepleťte si násilí a mužnou hru.

Úmyslně říkám "mužnou". O tom bych mohl mluvit.

Já taky. Raději obsluhuj.

Myslíš, že ho požádá o těch 17 táců?

- Kdo? - No, Émile! Kdo jinej?

Už ho vidím.

"Máte se dobře, pane Larmentiele? Pozdravte ode mě svou paní!"

Larmentiel je vdovec.

To byla řečnická otázka.

Když přijde na jednání s ním, všichni jste srabi.

- U Émila nikdy nevíš. - Je stejnej jako ostatní.

Jako ostatní.

Vypadá mile.

Doufejme, že bude střízlivý.

- Když pomyslím... - Na co?

Na nic. Raději pomlčím.

Můj nárok, moje vzdělání,

a vše jen proto, abych viděl sem vcházet Émile Boueta.

Z kterého se stane Larmentiel.

Já jsem taky Larmentiel. Po matce. Na 50%.

Já se bojím jen o těch 33.

- Koho mám ohlásit? - Émile Bouet.

Pan Larmentiel vás očekává. Následujte mě, prosím.

Můj drahý Bouete!

Je mi potěšením.

- Rád vás vidím. - Pane Larmentiele.

Jste laskavý, že jste si našel čas.

- To je to nejmenší. - Posaďte se, můj milý.

Nevím, jestli vám mám říkat Émile nebo Bouet.

Pamatuji si, že můj otec vám říkal Émile.

- Měl vás moc rád. - Vy taky.

Taky jste mi říkal Émile.

Vidíte? Tušil jsem to.

Aspoň se mi bude lépe povídat, co vám chci říct.

Cigaretu?

- Ne, díky, kouřím jen když jsem podnapilej. - Ach tak.

Počkejte, vemte si jednu. Jestli je znáte...

Ne, ne... Ale proč ne! Máte pravdu.

Drobátko... Nezatěžuje tak pajšle.

Musíte být jako já, silný kuřák.

Na souši snad... ale na moři není kdy.

Dokážu si to představit.

Víte, že jsem o vás hodně slyšel?

Dokonce jste... překonal všechny rybářské rekordy.

Ty mě nezajímají.

- Většinou je to otázka štěstí. - Ale, ale.

Proč ta skromnost.

Abyste věděl,

vaše výkony mě velmi zajímají.

Hned pochopíte proč.

Musel jste nastoupit na loď Ventou?

Jako všichni.

Každý to chce zažít.

Dobré, co?

Dokonce skvělé.

Měl jsem v plánu, jak jistě víte,

svěřit první rybářské tažení starému Chotelovi.

Váš hlavní hospodář? Je dobrej.

Jo, je dobrý. Ale rozhodl se odejít do důchodu.

Hledám někoho, kdo by ho nahradil.

A hned jsem pomyslel na vás.

Na mě?

Jo, starý příteli. V naší společnosti jste začínal.

Viděl jsem vás, jak pracujete. Znám vaše schopnosti.

Mně už je šedesát.

Jasně... stále jsem čilý...

Ale už to není ono.

Dobře víte, jak je firma důležitá.

Všechny ty konzervárny,

loděnice, mrazírny...

Všechno, co naši konkurenti nazývají kartelem,

a čemu já říkám osina v zadku.

Tohle všechno mám na svých bedrech, 24 hodin denně.

A jsem na to sám.

Protože moji švagři pracují v galanterii nebo v bance.

Pokud jde o mého synovce, absolventa práv,

však ho znáte.

Jsem velmi polichocen, pane Larmentieli.

Ale nebojíte se...

že bych to nezvládl?

Hlavní hospodář není jen tak někdo.

Když loví naráz 15 lodí,

to musí být 1000 až 1500 metráků týdně.

V tuto chvíli k tomu máme daleko.

Mluvím o budoucnosti.

- Nežertuji. - Ale směju se.

Teď vím, že jsem měl pravdu,

když vás chci na tuto pozici.

Už počítáte výnosy.

Hej, neviděli jste mého ptáčka?

V sedm ráno odešel, a od té doby jsem ho neviděla.

- Šel pro naše peníze. - Jo.

Pokud souhlasíte, v což doufám,

můžeme co nejdříve probrat váš plat...

a vaši provizi.

Aniž bych chtěl být neslušný,

právě jsem chtěl s vámi o nich hovořit.

- Již? - Ano, již.

O něčem, co se stalo před 15 lety. Těsně předtím, než jsem od vás odešel.

Dlužíte mi provizi za vlečení ve výši 17 000 franků.

Hrome!

Přiznám se, že si to nepamatuji.

- Ale kluci si to pamatují. - Pochopitelně.

Pokud s nimi mám nadále pracovat,

vyúčtování by mělo sedět. To je vše.

Souhlasím.

Vystavím vám pokladní poukázku.

A nechám věc prověřit.

Pane Boissarde, přijďte ke mně.

Zajímalo by mě, kdo měl tu drzost zpochybnit

tak jasný dluh, jako je účet za vlečení.

Obávám se, že jste to byl vy.

Já?

Boissarde, nemusíte se obtěžovat!

Pokud uvidíte mou spižírnu,

odkažte mu, že na něj čekají vycpané škeble.

To by ho mělo navnadit.

To jen dokazuje, milý Émile,

že když je člověk na všechno sám,

riskuje, že se dopustí i závažných chyb.

Lépe se vyznám v číslech, než v lidech.

Proto se budeme skvěle doplňovat.

Budu vašima očima, a vy mýma ušima.

Obrazně.

Dobře si to rozmyslete, zítra ráno očekávám odpověď.

Děkuji, slečno.

Ale zatím o tom nemluvte.

Není třeba rozdmýchávat drby,

které se brzy potvrdí.

Zažijete, milý Émile, potěšení z nepřátel.

Émile...

Brzy vás bude jen pár lidí takhle oslovovat.

Pro ostatní budete pan Bouet.

Muž, ke kterému je třeba vzhlížet. Jeden z osobností města.

Muž, který ve třinácti začínal

u Larmentiela jako plavčík,

a ve čtyřiceti končí jako společník.

Přesně tak! Společník.

Mimořádný úspěch.

Uvidíme se zítra.

Tady, o půl jedenácté.

- Rozumím. Tak zítra. - Zítra.

To bychom měli. Vy, pojďte se mnou.

Někdy se štěstí obrátí.

Někteří přešlapují na místě, a přece se jim daří.

A jsou někteří, co vás překvapí.

Tak to chodí.

Ale pokud jsou to dříči, už takové překvapení to není.

- O čem to tu mudruješ? - Já to vím dobře.

- Tak to máš štěstí. - Štěstí...

Jasně, pro někoho je to štěstí.

Raději pomlčím.

Leč...

Možná se něco stane.

A dříve, než si myslíš.

Znám některé, kteří rozumějí utrpení.

A zatraceně!

Ne každý může být šťasten, ale mně je to šumafuk.

A to včetně mých kolegů.

Přestaň si povídat sám se sebou, a pojď si zahrát.

Nemohu. Večer jdu ven s Fernandou.

Kam půjdeš?

Kde? Proč? Co oslavujete?

Pokud se tě někdo zeptá, řekni, že nevíš.

Nebo je mi to šumafuk.

Důvod, důvod... tos mě pobavil!

Raději mi dolej.

Hej, do toho! Pití jde na mě!

- Hopla! Pohyb! - Co zapíjíme?

Neptej se a pij!

Pij!

- Tahle je levnější... - Tak už jdeš? Pojď!

Nemohu se rozhodnout.

Chceš-li trojzubé vidle, máš je mít!

12 franků 30...

Už jsem ti řekl, že na prašulích nezáleží.

To už jsem jednou slyšela. V den loterie.

Měla jsem si ihned vybrat ovčí kožešinu.

Bál ses, že toho nakoupím víc.

A nakonec to skončilo párem punčoch a opaskem.

Jak to můžeš srovnávat.

Vysvětlil jsem ti, o co jde, a ty vřískáš, až mi v uších zaléhá.

15 lodí, slyšíš mě? 15! A všechny pod mým velením!

- Jednoho dne se ti to vrátí. - Co?

Tvůj chlast.

- Jdeme. - A co lednička?

Jen co jsem ti řekl o Larmentielovi...

jen vyvádíš!

Tři hodiny jsme zabili tlacháním! Slyšíš? Tři hodiny!

- Nejsem hluchá. - A jsme společníci!

- Společníci! - Přesně tak!

Tak přece!

Vidíš? Mrazáky, konzervárny...

To všechno bude řídit on. Pro mě papírování není.

Ale tohle všechno!

Od zítřka patří mně!

Panu Bouetovi.

Těchto všech 15 kocábek. Podívej... to jsou ony!

Plus Ventou, která bude výhradně moje.

Teď už mi věříš?

Ukazuješ mi přístav v La Rochelle. Nikdy jsem netvrdila, že neexistuje.

Poslyš, Fernando.

Snažím se ti to vysvětlit, průběžně tě informuji,

ale asi bude jednodušší ti nafackovat.

Před tvým budoucím zaměstnavatelem to bude vypadat skvěle!

To máš pravdu.

Kromě toho mám i jiné plány.

Věc se má tak, že my dva už takhle nemůžeme dál.

Už to takhle nemůže pokračovat.

Protože za mými zády se mi smějí, že žiju s běhnou. Tak!

S běhnou? To říkají?

Ne, ale naznačují!

Co tak si popovídat o slepotě lásky.

Ne... o kom to mluvíš?

O zpěvačce, která obětovala svou kariéru kvůli flákači.

Kariéru... v "Číče".

Dej pokoj... Pojď, jdeme.

Kvůli tobě teď nevím, kde jsem skončil.

- Co jsem to říkal? - Že to už takhle dál nejde.

- Co? - My dva.

Přesně... Vezmeme se!

Ano. Dříve na tom nezáleželo,

spali jsme spolu, ale nikomu to nepřekáželo.

Ale teď budu na očích.

Mohl bych klidně jít na mši!

Nemůžeme lidem dávat důvod k pomluvám.

A poněvadž tě mám rád,

tak se vezmeme.

A bude to!

Už jsem tě viděla vožralýho, ale nikdy jako dnes večer.

- Nevěříš mi? - Ne.

Ani tohle mi nevěříš?

Ani v nejmenším.

- Takže ničemu nevěříš? - Věřím, že seš na mol.

To jsem.

- Pojď. - Émile. - Pojď!

- Dvě červené... - Ještě nemáš dost?

Pokud bys mi věřila, chlastal bych méně.

Když ti to musím 36krát vysvětlovat, vyschne mi v hubě.

Když mi nevěříš, zavoláme mému parťákovi.

Nezačínej znovu.

Émile...

- Kde máš telefon? - Nedělej to!

Émile! Já nechci.

- Říkám ti, pojď! - Ne!

- Vždyť je to směšné. - Pojď.

Promiňte.

- Telefon? - Tam je.

- Znáte číslo? - Jestli znám?

Nedělej to.

Pojď!

Je to směšné.

Čeká tě překvapení.

Tu je to!

Tady!

- Vem to. - Mám vytočit? - Vem to!

- Volej! - Dobře, už volám.

Volej.

Přineste nám dva půllitry.

Šéfe, červené!

- Zvoní. - Dej mi ho.

Haló?

Tady je pan Bouet.

Chtěl bych mluvit s panem Larmentielem.

- Zavěs. - Jak s kterým?

Přece s vašim šéfem!

Jakoby jich bylo víc. Tihle komorníci jsou ale blbí.

Musím Françoisovi říct, aby ho vyhodil.

Haló? To jsem já, Émile.

Dobrý večer, pane Larmentieli.

Odpusťte mi, že volám v tuto hodinu,

ale nevzpomínám si, jestli se máme setkat

zítra ráno nebo zítra večer.

Nemám při sobě diář schůzek.

- Zítra v půl jedenácté, můj milý. - Tak jo.

A u vás doma nebo v kanceláři?

No... v kanceláři.

Ledaže byste raději...

Ne, ne. To ujde.

Je to bezva. Bezva! Tak zítra.

A ještě jednou se omlouvám, pane Larmentieli.

Dobrou noc. Na shledanou, pane Larmentieli.

Tak co, hlavo dubová?

Co na to řekneš?

Zdá se, že nehrajete.

Ale ano.

Když o tom přemýšlím...

Tento týden pozvu Émila Boueta na večeři.

Budu rád, když se jí taky zúčastníš.

- Jaký by to mělo smysl. - Mé dítě,

muži, o kterých si myslíš, že jsou zajímavý,

tak většinou nejsou. Například tvůj bratranec Simon.

Bouet je muž značné hodnoty.

Je pracovitý, flexibilní,

a co je v této době nejdůležitější,

uspěl vlastním úsilím.

- A v čem uspěl? - Ve všem.

U nás začal jako plavčík,

a teď mám v úmyslu z něj udělat generálního ředitele našeho rybolovu.

Ale doufám, že to dotáhne mnohem výš.

Émile je levoboček,

rád bych mezi ním a námi vytvořil rodinný vztah.

Koneckonců...

Ať u nás najde domov, který nikdy neměl.

Jste na řadě.

Počítám s tím.

Legrační, jak vzhled může někdy klamat.

Émile může navenek působit jako grobián.

Přitom je to hoch s velkým jemnocitem.

Do prdele! Vyhodím ti roletu do vzduchu, pokud neotevřeš!

Hej! Vám muselo přeskočit, nebo co?

Mám sejít dolů?

- To přesně chci! - Omlouvám se, pane.

Máte 4rychlostní gramofon?

Mám. Momentálně ale není otevřeno.

V tuto dobu spím!

Miláčku, srovnej mu tu roletu.

Podrž mi to.

To ne!

Přestaňte, jdu dolů! Už letím dolů!

To jsem si ale poradil, viď?

Jde o nejvyšší třídu se dvěma reproduktory.

Basy a výšky jsou oddělené.

Vypnutí je automatické.

Cena je však jiná.

Prý cena.

Mohli bychom koupit váš obchod.

Zmínil jsem to jen proto, že mám také nižší model.

Ne, jeden takovej mám: není k ničemu.

Snad už bylo toho kraválu dost.

- Přiložte ještě nějaké desky. - Co by to mělo být?

Pouze hudba. Je pro mě, abych si zazpívala.

Gladys... slyšel jste o mně?

"Číča". V Nantes...

A on tvrdí...

Přece jen!

Zabalím vám to a vystavím záruční list.

Přenesu tě, aby ses nenamočila.

To přejdu sama.

Ne, odnesu tě.

Nechci, aby sis namočila nohy.

- Seš otravnej. - Pojď, jdeme na to.

Hej, Émile!

Už se rozhodni, co vlastně chceš.

- Dávej pozor. - Co?

Hoplá!

A jde se!

Zničils mi desky!

To seš celá ty. A co já?

"Sen lásky".

- No tohle! - "Melouny".

Jen jsme je koupili, už jsou napadrť!

- Však víš... - Nikomu nedopřeješ radost, co?

Skončila jsi již?

Když nejsou desky,

nepotřebuješ ani gramofon.

A takhle s tím krámem zatočím!

- Mohli bychom se klidně vyspat? - Co se jim nezdá?

Nech je být. Nechápu je.

Pohrdám jimi.

Se ztroskotanci se nebavíme!

Zůstaňte si ve svých pošahaných bejvácích.

Nepatříme k vám.

Pojď, Émile.

Pojď, kašli na ně.

Slyšíte?

Vydrž...

- Podívej na tohle. - Co to je?

Dej si ho do tašky.

Nesmíš ho ztratit, to je záruční list.

Jdeš tedy?

Do prdele!

Nehluč tolik, dostanu migrénu.

Kdybys tolik nechlastala, neměla bys migrény.

A vlastně já taky ne.

Nemůžeš být aspoň dva dny po sobě milej? To by bylo něco.

Tak mi povězte...

podle současných zákonů, jak dlouho po svatbě

může se podat návrh na rozvod?

Záleží?

Záleží, záleží... na čem?

- Přišel pan Bouet, pane. - Moment.

Koneckonců... je to pro mě.

Jo, jen pro mě.

Ano.

Zastavte se večer u mě.

Kvůli tomu, jo.

ÉMILE BOUET HLAVNÍ LODNÍ HOSPODÁŘ.

Milý příteli, když člověk dosáhne určitého společenského postavení,

jsme vydáni na milost a nemilost určitým událostem.

Jeden příklad. Miloval jsem harmoniku:

otec mi sehnal učitele hry na housle.

A já donutil svou dceru učit se na klavír.

Protože harmonika se nehodí.

Rozumíte, co chci říct?

Ani mě harmonika moc nebaví.

Když řeknu harmonika,

mám na mysli určitý způsob života,

výběr lidí, se kterými se stýkáte.

Vy to musíte vědět lépe než já.

Vraťme se k věci.

Nechal jsem si připravit návrh smlouvy.

Chcete si ji přečíst,

nebo byste raději, aby finančník...

- Nechme si to na konec. - Dobrá.

Pánové...

dovolte mi představit vám nového hlavního hospodáře.

Plévedec, hlavní mechanik.

Camus, velitel rybolovu. Toho znáte.

A Ardouin, radista.

Od této chvíle, cokoli budete potřebovat,

obraťte se na pana Boueta.

Na mě už ne.

Nazdar, hoši.

Co byste řekli, kdybychom vyzkoušeli motor navijáku?

- Ještě jsem ho nenašteloval. - Proč ne?

Mechanik mi odešel na svatbu své sestry.

Pak si dáme malou prohlídku.

- A vzdejte se svého úmyslu. - Jakýho?

Že mě podvedete.

Skvělé, že chceš Émilovi koupit auťák a máš řidičák.

Skvělé, že ho chceš překvapit, ale dej mi na fáro pozor.

Neboj, vím co dělám.

Už jsem řídila. I sportovní modely.

Nevím, jak je to u nich,

ale tu se řadí takhle:

jednotka je dole,

dvojka nahoře, zpátečka úplně nahoře.

A trojka a čtyřka?

Na jízdu vpřed a vzad ti to stačí.

- A jezdi opatrně. - Můžeš mi věřit.

Telefon, pospěšte si!

Opatrně!

Ten blbec mě neviděl přicházet.

- Lyrický umělec? - Ano, zpěvačka.

Madame zpívá na promenádách?

- Gladys: nikdy jste o mně neslyšel? - Ne.

Jste jako on! Pozor, mohla bych vám to předvést.

Raději mi ukažte řidičský průkaz.

Nemusíte být tak hrubej.

Zdá se, že funguje. Na vině byl vstřikovač. Teď běží hladce.

Pusťte mě!

Co je tohle za jednání! Já nejdu!

Pustíte mě?

Děláte chybu. Všechny vás nechám vyhodit.

- Výborně. - Slyšíte? Všechny.

A fofrem!

Émile Bouet!

Ano?

Stalo se něco nepříjemné.

Ta osoba, se kterou žijete, a kterou se snažím ignorovat...

- Fernanda? - Ta...

Právě ji zatkla policie.

Řízení bez řidičského oprávnění.

Kladení odporu při zatýkání a pohoršení na veřejné silnici.

Celý seznam, co!

Už jdu.

- François Larmentiel. - Už mi volal komisař.

- Je volná. - Řekl byste jí to sám?

- Můžete odejít. - Tak přece jen!

Nevadí.

Ani nevíš, jací jsou to darebáci.

- Mlč! - Mám mlčet? To je dobrý!

Obtěžovali mě, zavřeli do klece... Mám jim poděkovat?

Jeden z nich mi řekl štětka.

Co? Který to řekl?

Nemyslíte, že toho na dnešek bylo dost?

Jdeme.

- To byl zase den. - Mazej!

Víte, jak to chodí, pane.

Některé dny se lidé rozčilují...

Starejte se o věci, které se vás týkají.

Ani se nerozloučil.

Co je to za sprosťáka.

- To už přesahuje všechny meze. - Proč?

Opravdu nic nechápeš.

Hned v první den mi uděláš ostudu a ještě si stěžuješ?

- To je hezké. - Díky, rádo se stalo.

Tvůj šéf mě urazil, a tobě je to jedno?

A co mám dělat, to ti ještě nestačilo?

Mimochodem, tvé harmoniky už mám až pocaď.

- Myslím, že přejdu na klavír. - Co?

- Vím, o čem mluvím! - Ale... Émile!

Počkej na mě.

Drahý Émile!

Už jsem myslel, že nepřijdete.

Ani nevíte, jak rád vás vidím.

Pan Bouet... náš nový hlavní hospodář...

Moje dcera... Claude.

- Pane. - Rád vás poznávám, slečno.

Whisky, anýzovku, šampaňské?

Nebo byste raději malou skleničku bílého vína?

Muškát od mého švagra. Je úžasné.

Má drahá, pověz Robertovi, aby otevřel láhev.

- Nechci vás obtěžovat. - Ale ne.

Claude se ráda stará o domácnost.

Tak jsem ji vychoval.

Anglické studium, ale zručnost v domácnosti.

Moderní vzdělání, ale staré dobré zásady.

To je ono.

Milý Émile,

znáte, jakou náklonnost k vám přechovávám.

Příhody z dnešního odpoledne je mi líto.

Hlavní věc je, že se to vyřešilo,

ale je životně důležité, aby se to už neopakovalo.

Co se toho týče,

můžete být klidný. Přijal jsem přísná opatření.

Proč to množné číslo?

Nestačilo by jedno opatření?

Tati, můžeš na chvíli?

Omluvte mě. Posaďte se.

Hledáme vaše bílé víno.

To není nutné, slečno. Pití a já...

Táák? Myslela jsem, že námořníci láhví nepohrdnou.

Pokud mluví rybář se šéfem, proč ne?

Ale když projednáváte obchodní záležitosti jako váš otec a já,

člověk by měl mít jasnou hlavu.

- Nemáš cigarety? - Mám.

- Kde? - Ve vercajku.

- V jakým vercajku? Tam. Támhleto před tebou.

Nefunguje. Asi bude ucpanej filtr.

Tak ho vyčisti.

Když ho budu teďka čistit, nestihnu ti uvařit dopolední kávu.

Tak mě napadlo...

Místo auta bychom si měli pořídit kávovar.

Vím, není tak užitečný.

Přece jen auto přináší větší uspokojení.

Jo, včera jsem si všiml.

- To je co? - Co?

- Co máš na sobě. - Nelíbí?

Nic lepšího u Florette nenajdeš.

- Ta Florette by potřebovala profackovat. - Jak seš laskavej.

- Mám hlad. - Tak žer!

Tu máš kávu, tady je cukr.

Cukr se podává v cukřence. A s kleštičkami.

Tak to je něco jiného.

Evidentně to není jako u Larmentiela...

Koneckonců...

Dá se to čekat, když neustále žiješ se ztracenou existencí.

To říkat nemusíš.

To samé s tvými pantofli.

Copak se nevidíš?

Vysmáli by se ti. Kdyby by někdo přišel...

A tak je to se vším: bydlíme v přívěsu.

Neviděl jsem slečnu Larmentielovou, že by nechávala své kalhotky na podlaze!

Kecám do prázdna: i tak ničemu nerozumíš.

Chceš mě pořádně naštvat?

Začínáš být nějak nafoukaný. Mluvíš v hádankách.

Včera to byla harmonika, dnes je to slečna Larmentielová.

To je ale skvělé.

Odkdy se stýkáš s buržujmi, stydíš se za mě.

Jestli se ti tam tak líbí, nastěhuj se k nim. Já odsud padám.

Když pomyslím, že jsem obětovala kariéru kvůli takovému darebákovi.

Nafoukanče!

- Na něco jsi zapomněla? - Jo, na tebe! A nadobro!

To ani neříkej, strašně mě to bude trápit.

Tumáš peníze za zbytek týdne. Tvé fuky!

Kup si kleštičky na cukr!

Kluci, teď se podržte!

Připraveni?

Vyhodil jsem Fernandu. A je to!

To už tu bylo. Připijeme si na shledání.

S tím nepočítejte. To mě neznáte.

Už nikdy více!

- To jsme taky už slyšeli. - Tak to ne.

Nikdy více. Po dvou letech ve vězení jsem teď někdo.

A když se s nějakou zapletu, bude to domáckej typ.

Jsem novej člověk, vzhlížím do budoucnosti.

Tak to přihrej.

Mám na starosti 15 lodí,

a musím chytat humry pro turisty.

- Když nemám ani fuka! - Zvlášť nemáš Fernandu.

A představ si, jsem tomu rád.

Tak nečum a pomoz mi s nimi!

V životě nejde jen o postel. Jinak si prokazuješ medvědí službu.

Ženy jsou dobré jen na to, nebo do kuchyně.

Kámasútra nebo hovězí guláš, vyber si! Obojí mít nemůžeš.

Kdyby byla tak dobrá v kuchyni jako v posteli,

mohla by si otevřít penzion.

- Kdo? - Fernanda.

No teda! Ty sráči! K mé ženě budeš zdvořilej!

- Přestaň! - Možná nepřestanu!

- Neumím plavat! - Tak je čas se naučit!

Jen jsem opakoval, co jsi sám řekl!

Já mohu říkat, co se mi líbí,

ale Fernanda se tě netejká!

A na penzion ti seru.

Už nechci slyšet jediné slovo. Jinak si budeš muset s nimi poradit!

- A s kým? - S humry.

- Králík ti nechutná? - Ale chutná.

Tak proč nejíš?

To beaujolais mi asi zkazilo chuť k jídlu.

Vypil jsi jen dvě. Obvykle spořádáš deset.

Pak to bude únavou.

Jdu do postele.

Nashle, Camille.

- Nazdar, Léone. - Dobrou noc, Émile.

Zeptej se ho, co mu je.

Ani náhodou. Zvlášť, když vím co vím.

Co víš?

Před osmi měsíci udeřil Gastona. Nedávno Marcelina málem utopil.

Pokud seš zvědavá, já tedy ne.

Hej, Léone! Půjč mi klíčky, zítra ti je vrátím.

- Jaký klíčky? - Od auta.

- Dokončíš to za mě? - Jen mi je dej, jo?!

Techničák je...

Copak hoří?

...v kapse!

Takovej...

Opravdu na té závěti trváte?

Vaše sklíčenost mi dokazuje, že mi dokonale rozumíte.

Dobrá.

Přečtu vám ji znovu.

"Jako svého univerzálního dědice ustanovuju"

"pana Émila Boueta, bytem v La Rochelle."

"Jakékoli dříve sepsané závěti tímto pozbývají platnosti."

"Podepsán: Charles-Edmond Larmentiel."

Jedno varování pro vás:

neopovažte se, drahý pane, přejít k nepříteli.

Nerozumím vám.

Tak jinak.

Kdyby mého bratra napadlo překazit ustanovení závěti,

kterou jsme právě sepsali,

sestra Angélique mu zamává náhradní závětí.

Máte ještě další?

Mám! V ní se píše...

pokud bude Émile Bouet jakýmkoliv způsobem vyděděn,

majetek propadne jezuitům.

Já jim vytřu zrak. Mějte se! Není tak, sestro?

♪ Jako potápějící se loď, jako padající opona, ♪

♪ v divadle stínů chýlí se den ke konci. ♪

♪ K naší dlouhé cestě přidává se další den, ♪

♪ kam utíkají naše nejisté sny. ♪

♪ Přituleni k sobě se ohlížíme za svými chybami, ♪

♪ a svalujeme vinu za ně na jiné. ♪

♪ Nečekejte na zázrak, život je jen představení, ♪

♪ skončí poslední dějství, a vše začne od začátku. ♪

♪ Naše láska je jako my, ♪

♪ člověk by si myslel, že to bude jednoduché, ♪

♪ ale pod maskou lhostejnosti, ♪

♪ mučíme sami sebe. ♪

♪ Naše láska je jako my, ♪

♪ jsme jak odstrašující příklad, ♪

♪ klesá nepolapitelně jako písek... ♪

- Pěkné, žes mě přišel navštívit. - Šel jsem kolem.

Máš se dobře?

Vidím, že ty taky.

Stále mám dobrý stůl. Tam, kde sedí komisař.

Přišel jsi právě včas.

- Mám ti přinést láhev? - Pivo.

♪ Je to naše smutné dítě, ♪

♪ ale aspoň žije. ♪

♪ Ve zvyku má samotu pro dva, ♪

♪ které říkáme láska. ♪

♪ Naše láska je jako my, ♪

- ♪ jsme jak odstrašující příklad... ♪ - Přestaň, to už jsme slyšeli!

♪ klesá nepolapitelně jako písek... ♪

Ukaž zadek, to bude lepší.

♪ Má tvou nestálost, ♪

- Svlíkni se! - ♪ a mé měnící se nálady. ♪

♪ Zahlceni problémy, ♪

♪ někdy i našimi vlastními. ♪

♪ Je to naše smutné dítě, ♪

♪ ale aspoň žije. ♪ [Charles Aznavour 1962]

Émile!

- Barmane, trochu vody! - Émile?

Émile?

Dělej něco. Nenechávej ho tak. Émile?

Bolí tě to?

Chtěl jsem ti říct...

Ta dnešní píseň...

byla opravdu dobrá.

- To mě nemůžeš nejdřív políbit? - Nekomplikuj to.

V tomhle autě je to pokaždé taková ostuda.

- Čemu se směješ? - Tobě.

Pán se nechal unést a nyní toho lituje.

Čeho bych měl litovat? Nemám čeho litovat.

Ty nevíš, co je to mít 15 lodí!

Vůbec mě to nepřekvapuje.

Jo, ale díky tobě mohu o ně přijít.

To jsem ale krutá!

Jestli je to tak, vysvětli mi to.

Já tě nevolala, sám jsi přišel.

- A teď jsi tady. - Mohu kdykoli odejít.

- Co ti je? - Co jsem zase řekl? Co?

Když ženská nechápe...

Tak mi to vysvětli: možná to pochopím.

Vždyť je to jednoduché.

Jednodušší už to být nemůže.

- Tak to vyklop. - Nepřerušuj mě!

Jde o tohle...

Nechci tě kvůli Larmentielovi ztratit,

ale taky nechci kvůli tobě ztratit Larmentiela.

Začal jsem ve 13 letech a chci, aby ze mě něco bylo.

Chci 15 lodí, slušnost, odchod do důchodu, tohle vše...

Tak se vžij do mé kůže!

Zkus se trochu vžít do mé.

Přijdeš, odejdeš, chceš mě, odmítneš mě.

Smířila jsem se s tím, nic jsem neříkala.

Ty musíš vědět, co chceš.

Chtěl bych...

ve dne lodě...

a v noci tebe.

Protože... bez tebe se nedokážu obejít.

A kvůli tomu bych tě musel přestat milovat.

Kdybychom se už neměli rádi, byla by to hračka.

Jeden by odešel, druhému by to bylo jedno.

- Žel, tam jsme ještě nedospěli. - Ještě ne.

Nechceš to pochopit, jsi jako Marcelin.

Řekl jsem mu: "V životě nejde jen o postel".

- A o co jde? - No...

Ale jdi, můj ubohej nemotoro.

Příliš přemýšlíš.

Pak tě to unavuje.

To tě ve škole nenaučili, že nesmíš míchat

lodě a ženské?

Pojďme spát.

Odpočineme si.

Jak chce!

Když nechtěl obědvat, mohl to říct.

Celé dopoledne jsme ho neviděli.

- Zdá se, že ti to prospělo. - V Nantes jsem zhubla 2 kila.

- Protože jsi tam byla? - Tak nějak!

- Šla jsem do "Číči". - No a?

- Nevyšlo to? - Nevyšlo? Ha!

Měla jsem malér. Každý večer bylo nabito.

Ale nebyla jsem spokojena s publikem.

- Hledám pana Boueta. - Není doma.

Dejte mu tohle. Od pana Larmentiela.

- Postarám se o to. - Zařídím to, jsem jeho žena.

Spoléhám na vás.

Protiva jeden, nikdy nepozdraví.

Odkázal, že mám za ním přijít, nic víc.

Nemyslím, že mi chce pogratulovat.

Káva tě povzbudí.

Nemyslíš, že jsem už dost nervózní?

Co takhle heřmánek?

Heřmánek... Vidělas mě ho někdy pít?

- Ahoj. - Cukr.

- Co? - Cukr!

- Nejsem hluchej. - Ale seš slepej.

Nashle později.

Chtěl jste mě vidět?

To nic není. Uhodil jsem se.

Smutné. Pojďte.

Víte, kdo to je?

Pan Larmentiel.

Ano.

A také váš dědeček.

Nepozval jsem vás, abych vám vyčítal vaše výstřelky,

ale musíme vyřešit jednu rodinnou záležitost.

Jste synem mého bratra.

Toho, co se usadil na Tahiti.

Nic s tím nenadělám,

milý synovče, ale jste Larmentiel.

Proto jsem zkusil všechno. Úplně všechno,

abych tu nepravost napravil, a udělal z vás Larmentiela,

toho Larmentiela,

kterým jste se měl stát.

Ale vše jste zbabral.

Například návratem osoby... však víte koho.

Nabídl jsem vám postavení.

Ba co víc: vydláždil jsem vám cestu.

Mohl jste si splnit všechny touhy.

Čekalo vás ředitelské křeslo. Bezpochyby partnerství.

A možná i manželství.

Vám je 40, mé dceři 28.

Zvažte svůj zájem.

Zamyslete se nad svou minulostí.

Nechám vás o samotě.

Víš... přemýšlel jsem o včerejšku...

- Tvá matka stále žije v Rouenu? - Stále.

- Jak dlouho jsi ji neviděla? - Osm let. Tak nějak.

- Nechybí ti? - Vůbec ne.

Až zemře, bude tě mrzet, že jsi ji nenavštívila.

Věř mi, já to znám.

Émile, nevypadáte dobře.

Ale jo, jsem v pohodě.

A zítra mi bude ještě lépe.

Fernanda se večer vrací ke své matce.

- Opravdu? - Mimochodem...

potřebuju lístek do Rouenu.

Zpáteční?

Ne, jednosměrný.

Hned to zařídím.

Večer před desátou ti nemohu přinést humry.

Nevadí, nějaké mi zbyli.

Jednou chceš, jednou nechceš. Tak se rozhodni!

- Už mě nebaví dělat lidem laskavosti! - Přines je kdykoli, jen se uklidni.

- Budeš mě potřebovat? - Nevím, uvidím.

- Potřebuji to vědět. - Řekl jsem ti: "Uvidím!"

Kruci!

Když mě vyhodili, taky jsem byl takovej.

Utřu ti to.

Nalij mi ještě.

Jak je, Émile, dnes platíš?

Pojď si zahrát kostky.

Ukážu ti, jak se to hraje.

- Tak jdeš nebo co? - Už jdu!

Sakra...

- Pospěš si. - Vždyť jo, ale venku je chladno.

Můžeme jít.

Pohni, zmeškáš vlak.

Zapomněla jsem si rukavice. Dej mi klíč.

Můžeme.

Neslyšels?

Kruci! Zapomněl jsem vyzvednout vrše na humry.

- Uděláš to zítra. - Pojďme teďka, ještě je času dost.

Teď?

Tak jdeš?

Nezacházíš už příliš daleko?

Proto tak slopeš?

Chceš mě zabít.

Chudáčku můj.

Fernando. Fernando!

Ale... Říkám vám, že tu pán není.

- Ten druhý... kde je? - Trochu taktu, pane Bouete.

- Taktu? Jakýho taktu? - Váš otec právě zemřel.

Je ve svém pokoji.

Aha... tak on je zde?

Jste vypečená sebranka hajzlů!

Kde je ten druhý... ten strýc!

Prohnaný povídálek. Neodjel náhodou na Tahiti?

Pane Bouete, smutek vám zatemňuje mozek.

Vy tlusťochu, jedete v tom taky!

Tudíž trochu taktu i od vás, nebo vám rozbiju ksicht!

Když pomyslím, že jsem kvůli takový

prohnilý smečce málem oddělal Fernandu.

Já vůl, že jo?

Málem jsem to udělal. Jo!

Jen abych byl hodný a vděčný!

Kvůli dědečkovi!

Kvůli té druhé svini!

Byli jste čtyři.

Čtyři!

A nechali jste ho odejít.

Bylo by nás pět, kdybyste sešel dolů.

Fernanda?

- Ty jíš? - Proč ne?

Přisedni si.

Už je ti teplejc?

Nechceš další tucet?

- Nemáš chuť na bílé víno? - Proč ne?

- Camille, nemáme bílé víno. - Ona se mě neptala.

Jaká "ona"? Nemůžeš říct "Fernanda"?

Tak se jmenuješ...

- Nemáš sbalený kufr? - Ne.

A...

- Nechceš jít nahoru? - Nechci.

Jen tak na okraj... Mohu tě vynést, pokud seš unavenej.

Tu máte bílé víno. Ty nebudeš jíst?

- No... - Ale bude.

Usmažím vám humra.

No teda!

Vidím, že se ohromně bavíte.

My dva se nemůžeme rozejít. Až příliš je nám spolu do smíchu.

Překlad a úprava anglických titulků > < 2021.

Překlad a úprava anglických titulků > c

Překlad a úprava anglických titulků > cl

Překlad a úprava anglických titulků > cla

Překlad a úprava anglických titulků > clas

Překlad a úprava anglických titulků > class

Překlad a úprava anglických titulků > classi

Překlad a úprava anglických titulků > classic

Překlad a úprava anglických titulků > classico

Překlad a úprava anglických titulků >i classico

Překlad a úprava anglických titulků >il classico

Překlad a úprava anglických titulků >

Překlad a úprava anglických titulků >il classico