Original subtitles

Downloaded from YTS.MX

Official YIFY movies site: YTS.MX

Tys tam nebyl.

Já to...

- Můžu tam jít zítra. - Sundej to.

- Já to zařídím. - Ne. Já to zvládnu.

Já to zvládnu.

Ne.

- Mami! - Pojďte dál. Já vám dám prášek, jo?

Pojďte.

Srabe.

Zapít.

Jardo, já už to nezvládám.

Slíbils, že tady budeme pár dní a pak si najdeme něco vlastního.

Víš, jak dlouho už tady jsme?

Za týden to bude rok.

Jardo.

Co když mě pozná?

Nepozná.

Vždyť mě zná odmalička.

Právě že tě zná. Vůbec ho nenapadne, že bys to mohl bejt ty.

Jardo, tys mě přišel okrást?

Pomoc!

Ticho! Prosím, ticho!

- Pomoc! Pomoc! - Prosím, ticho!

- Ticho.

- Nech mě! - Ticho!

- Pomoc! Pomoc! - Prosím, ticho!

Drž...!

Já jsem ho asi zabil.

Asi?

Podívej se na mě.

Půjdeš tam a uděláš přesně to, co ti řeknu.

Počkej tady.

Dobrý den.

Já vám nesu kafe na zahřátí. Vám je zima, ne?

Děkuju moc.

Dobrý den. - Dobrý den.

- Mě něco napadlo. Nemohla abych... - Samozřejmě.

Já bych jim vůbec nevyčítala, že odsud odešli.

Já je chápu.

Práce tady není. Co by tady dělali?

Všichni mladí odsud odešli.

Jenomže pan soused, ten jim to nedokázal odpustit.

Pořád říkal, že to tady postavil pro ně a oni že ho opustili.

Vykřikoval, že to radši zapálí, než aby jim...

Než aby jim to spadlo do klína.

Jsem vůbec netušila, že to myslí vážně.

Evička, jeho dcera, už o tom ví?

Jeho rodinu už jsme o tom informovali.

Už si to tak neberte, vždyť za to nemůžete.

Mě to strašně mrzí.

Mě to mrzí.

Jardo.

Upřímnou soustrast, Evičko.

Je to všechno naše vina.

Nic si nevyčítej.

Slib mi, že si to nebudeš vyčítat.

Pojď na kafe.

Seš hodná, ale musím hned zpátky.

Chci vás poprosit, jestli by mohl Jarda tátovi na pohřbu zazvonit.

Táta by si to určitě moc přál.

To víš, že jo, zlato. To víš, že jo.

Děkuju.

Děkuju.

Jardo,

nikomu chybět nebude.

Vždyť tam hnil zaživa.

- Dej to Daně. Pro Jardu za to zvonění. - Dobře.

Tohle posílá máma Jardovi za to zvonění.

To není třeba. Jarda to udělá rád.

- Přijďte potom aspoň na kávu. - Hm.

Měla jsi ho ráda?

Tak upřímnou soustrast.

Lehké odpočinutí dej mu, ó Pane.

Světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v svatém pokoji.

♪ Zahučely hory, ♪

♪ zahučely lesy, ♪

♪ kamže se poděly, ♪

♪ kamže se poděly, ♪

♪ moje mladé časy. ♪

♪ Kamže se poděly, ♪

♪ kamže se poděly, ♪

♪ moje mladé časy. ♪

♪ Nezažily krásy ♪

♪ moje mladá léta, ♪

♪ moje mladá léta. ♪

To kafe.

Ale, ale.

- Co si to dovoluješ? - Že jsi najednou tak odtažitá?

Nechápu, že si chceš vzít toho debila.

A ještě s dluhama.

Nikdo to nechápe.

Taková ženská.

Dluhy zaplatil. Starej se o sebe.

Že já jsem se vůbec vracel.

Tady chcíp pes.

Hele, koukni.

Tak tohle mám v Americe.

To je tvoje, jo?

Tam by ti to slušelo.

Za deset minut odcházíme.

- Tak my už asi půjdem, jo? - Už jdete?

Tak počkej, zabal si to s sebou, jo?

Vem si to.

- Nechceš. - Ne.

- V pohodě. Dobře. - Seš hodná, Evi.

- Jo. - Hele, dala bys mi cígo?

Pojď ven.

- Vy už jste se vzali? - Ne.

To je zásnubní.

Já se do toho neženu.

Já na to furt musím myslet.

Jako děda sice pil a říkal všelijaký blbosti,

ale vlastní barák by si přece nezapálil, ne?

To snad policie vyšetřila.

No, to jo.

Ale paní Kovářová prej viděla někoho ráno u jeho domu, když se to stalo.

Ale zejtra chce jet na policii.

Tak jsem se chtěla zeptat,

jestli sis taky něčeho nevšimla.

Tak, bydlíte ještě blíž, ne?

Kolik ti je?

Dvacet dva.

Ještě nemůžeš vědět, co to je opravdová samota.

Opravdová samota je, že řekneš cokoli, jen aby si tě někdo všimnul.

Pěknej svetr.

Já to udělám.

Stůj tady.

Až ti řeknu, tak půjdeš jako domů, jo?

Ssst!

Kurva.

Díky.

- Jé, promiňte. - Promiňte.

- Nezlobte se. - No. Dobrý den.

Dobrý den.

Kampak jste se to takhle dneska vypravila?

Na nákup.

Tak my půjdeme s vámi.

Ale ne, děkuju.

Neměla byste chodit teď takhle sama.

- Já jsem si nechala doma peníze. To je smůla.

A hele, vám pojede zpátky autobus, ne? Za chvíli.

Co chceš dělat?

Jenom ji trošku vystrašíme.

Aby se naučila, že nemá vykládat blbosti.

Hlídej.

Běž.

Paní pojede na výlet.

Ona tě tam viděla, chápeš to?

Já to vezmu na sebe.

Toho dědka si odsedím.

Ale dneska tady neviděla jenom tebe, že?

Ne, já už spala, víš?

Hm.

Brzy ráno jedu na výlet.

Budu, budu.

Ty taky.

Dobře. Pa, pa, pa.

Volala dceruška.

Už jste někdy byla na Konopišti?

Stačí.

- Dano? Dano? - Och.

Dano! Dano!

- Dano! Dano!

Dano! Dano!

Dano!

Co bys dělal, kdybych umřela?

Umřu taky.

Ale já nikdy neumřu, víš?

Jardo? Jardo!

Pětasedmdesátiletá Alena Kovářová je nezvěstná už víc než měsíc.

Jako by se po ní slehla zem. Žena nikdy předtím na delší dobu,

navíc bez upozornění rodiny, neopouštěla svoje bydliště.

Žila sama spořádaným životem v malé obci.

Podle sousedů a rodiny vdova neměla důvod

opustit svůj dům na tak dlouhou dobu.

Byla známá svou zálibou ve výletech po českých krajích s Klubem turistů.

Často se ale vydávala na jednodušší túry i sama.

Alena Kovářová je menší, hubené postavy, kolem 160 centimetrů.

Má šedivé, středně krátké vlasy.

Předpokládá se, že své bydliště opustila v šusťákové kombinéze modré barvy.

V jejím domě chybí turistické oblečení

a náčiní, které při svých cestách využívala.

Na zádech mohla mít menší turistický batoh světlé barvy.

Na výletech využívala dvě turistické hole.

Já ji pořád vidím, jak vychází z domu na ty procházky.

Ona zatím leží někde sama,

v lese, nikdo jí nepomůže.

Neboj, mami, oni ji určitě najdou.

Já jsem tak ráda, že jste tady.

- Ty čuráku! Ty čuráku! - Co je, ty čuráku?

Do píči!

Chceš jednu, čuráku? No pojď!

- Počkej! Počkej! - Zastav ho!

Ach!

Ach! Pojď sem!

Dani,

tak už si mě konečně vezmeš?

Vezmu si tě.

Dobrý den.

Počkejte, já vám pomůžu.

Jé! To budete hodná.

To budete hodná.

Budu dělat segedín a zapomněla jsem na zelí.

Segedín miluju.

- Dělala mi ho babička. - Ano?

Můžu?

Já to udělám.

Mě už nic nebaví.

A to jsem kdysi tak ráda vařila.

Klidně celý den u plotny.

A teď...

Ráno se probudím za tmy, všecko mě bolí.

Potom vstanu,

něco udělám,

a je večer.

A potom...

Potom zas všecko dokola zpátky.

Ani to jídlo mi nechutná, je to jako

bláto.

Kéž by už to všecko bylo za mnou.

Hm.

Dobrý den.

Koho to sem zase taháš?

Chceš zas přijít o důchod jako minule?

Ale prosím tě. Vždyť to je mladá od Jardy.

No právě. Copak ji znáš?

Nikdo o ní nic neví.

Bůh ví, co je to za ženskou.

Seber se a vystřel odsud!

Stejně je to nějaká štětka!

Dani?

Vybrala jsem si šaty.

Můžu se podívat?

Ty jsou moc pěkný.

- Škoda, že na ně nemám. - Ale prosím tě.

- Máme peněz! - Nejsou tam.

Tys je vzal.

Ty mi nevěříš.

Kdo je teda vzal?

Máma?

Dano, prosím tě, máma?

Takže rušíme svatbu.

Ale to přece ne. Dani!

Dani, ne!

Já si půjčím od Karla v práci.

Víš, kolik to je peněz?

To ti nikdo nepůjčí.

- Znáš Bínovy? - Hm.

Ten hajzl o mně říká, že jsem štětka.

To o tobě říká Bín?

To je hajzl.

Tak já je vyberu, až nebudou doma.

Blbost.

Musíme z nich dostat, kde to maj.

Každej důchodce má našetřeno na pohřeb.

Na rakev.

Na kytičky, na mašličky.

A na všechny ty sračky.

Ne?

Ne.

Ne?

Ne, Dano, to už skončilo.

A nebude ti vadit, když se od tebe odstěhuju?

Co to děláš? Co to děláš?

Co to děláš?

Co? Chtěl jsi krást, zmrde? Co? Jo?

Ježíši!

Děkuju.

Řekla ti, kde to mají?

V ložnici.

Zavři jí oči, ať to vypadá, že spí.

Vážení snoubenci,

svým rozhodnutím dáváte tomuto vztahu nejen právní normu,

ale zároveň zakotvujete vše krásné, co je mezi vámi, do trvalého svazku.

Manželství představuje obrovskou životní jistotu,

jestliže manželé dokáží povýšit společné zájmy nad vše ostatní.

Buďte si oporou stejně v rozkvětu mládí i na podzim života.

Zestárněte spolu ve štěstí a zůstaňte spolu,

dokud vás smrt nerozdělí.

Drazí snoubenci, chtěl bych...

Dano?

Dano?

Danuško.

My tě máme všichni rádi.

A nyní vás žádám, ženichu, pane Stodolo, o prohlášení,

zda vstupujete dobrovolně do manželství

s přítomnou nevěstou, slečnou Bábikovou.

- Ano. Děkuji vám.

A vás, nevěsto, slečno Bábiková,

zda vstupujete dobrovolně do manželství s přítomným ženichem, panem Stodolou.

Ano.

Tímto prohlašuji vaše manželství za právoplatně uzavřené.

♪ Loudá se půlměsíc, ♪

♪ loudá se oblohou. ♪

♪ A já chci tím jen říct... ♪

♪ ...že v lásku nevěřím. ♪

♪ Měsíc dá celou půli... ♪

Dobrý den.

Dobrý den.

Vy jste majitel objektu?

Jardo, běž pomoct mamince.

Já to vyřídím.

- Dobrý den. - Dobrý den.

My se omlouváme.

Co si přejete?

Tak, paní, u vás je všechno v pořádku.

Ale některým lidem prostě nevysvětlíte, že kontroly musí být každý rok.

Ventily i zplodiny.

Sousedi vedle chtěli ušetřit, a jak to dopadlo.

To se jako udusili nebo... Jak tam dlouho leželi?

- Asi tejden. Jak vypadali?

Jako by tak klidně spali.

Ale už to bylo dost cejtit.

Vy jste to viděl?

Dani?

Nech už toho.

Proč?

Já jsem ženatej!

Já jsem ženatej!

- Zatancujeme si, vždyť je to naše svatba. - Nechci.

- Je to naše svatba. - Nech toho!

Tak tady teď budeš doma.

Mně se tady líbí.

No,

máš, cos chtěla.

To je moje žena! To je moje žena!

To je moje žena! To je moje žena!

To je moje žena!

To je moje žena! To je moje žena!

To je moje žena!

Pojď.

Dobrý den.

- Dobrý den. - Dobrý den.

Líbí?

Hm.

Pšt!

Ty vole, už mě sereš, tady se chodí včas. Na tohle si nezvykej.

Dano!

Co je? Se známe?

- Neznáme, ale můžeme se poznat. - Nebojte se, jsme z jednoho baráku.

Hopla! Hop, hop, hop, hop!

Hop! Hop!

Hopla!

Hopla! Hop, hop, hop!

Vypadněte.

- Dámy a pánové, to je můj manžel. - Jděte do prdele.

Kluci, pojďte, půjdem ke mně. Danuš, když tak přijď taky.

- Já přijdu. Ahoj. - Budu tě čekat. Na shledanou.

- Čau. - Čau, bráško.

Ahoj.

Hopla! Hop, hop, hop, hop!

Hopla!

Hopla!

Co myslíš, zapomenu na to, co jsi teď udělal,

anebo si to budu pamatovat na celej život?

Udělal jsem všechno, cos chtěla. Máma zůstala doma sama.

Sehnal jsem nám novej byt. Makám jako debil.

Proč nemůžeš jednou udělat, co chci já?

Co chceš?

Normální ženu.

Tak jaká je?

Osvěžující.

Pojďte. Zabalíme. Děkuju.

- Nezkusíte ji? - Já nemůžu.

Jo, takový problémy já už v mým věku nemám.

Ne, tak to nemyslím.

Tak to nemyslím.

Jsem samá modřina.

Víte, nemám to teď doma moc dobrý s manželem.

Chudinko moje.

Víš co? Tykejme si. - Ne.

- Ale no tak. Proč ne? - Tak dobře.

Fajn, mám radost. No pojď. A jsme doma.

- Nezamykáš? - Ne. Na co?

Kdes byla?

Venku.

Dva dny?

Já se tady sama nudím.

Tak, někdo z nás musí chodit do práce, ne?

Já se o sebe umím postarat.

Jardo?

Jo, můžem.

Kurva! Kurva!

Řekla jsem, abyste mi dala ty prachy!

Dejte mi ty peníze, do píče! Řekněte jí někdo, ať mi dá ty peníze!

Bez toho to nejde. - Dejte mi kurva ty zasrané knížky!

Nebuďte sprostá. - Dejte mi tu knížku. Vyseru se na to!

Dej mi ty knížky, ty krávo! Dej mi tu knížku!

Nekřičte na mě. - Dejte mi tu knížku, do prdele!

- Chovejte se slušně. - Nasrat! Vole!

Kurva! Píča!

Ty vole! Jsou zaheslovaný, jo? Jsou zaheslovaný!

Do píče!

Dano, pojď sem. Řekni jí to. Neboj, ona je sousedka, ona to nepoví.

Vypadá to jako domácí zabijačka. Dvě mrtvý ségry.

Jedna se vrhla na tu druhou a pak si podřezala žíly.

Vrhla se i na jejich mámu.

Ta máma to přežila.

- Co? - No, ta máma to přežila. Je v nemocnici.

Tady takovýhle věci nebejvaj. Tady je to takový klidný.

Můžu si s váma chvilku promluvit?

Tak naposled.

Cos mu řekl?

Nic.

Řekls mu něco o mně?

- To ne. - Co?

Ne.

Víš, proč chlastáš?

Protože jsi slabej.

Ale tohle nikdy nepřechlastáš.

Já slabá nejsem.

Já bych nikdy nezradila nás dva kvůli nějaký starý bábě.

Věci jsem ti dal do ložnice.

Kosmetiku budeš chtít sem?

Copak?

Já nechci, abys to viděl.

A co?

Modřiny.

Jarda?

Hm.

Já chci do tý Ameriky.

Tak to víš, že pojedem.

- Zítra?

To nejde.

Musíš na ambasádu,

sehnat letenky.

To je spousta peněz. A taky času.

Nevím, kam spěcháš.

- Hm. - Času máme dost.

Jako že mám odejít?

Zlato?

Hm?

Došly cigára.

Tak pro ně dojdi.

Já nemám peníze.

Hm.

Svině jedna! Ty svině!

Vypadni!

Vypadni! A dělej!

Kde je Jarda?

- Dobrý den. - Dobrý den.

Kdo ti to udělal?

Hm,

Bárta.

Já jsem věděla, že má prachy, já jsem to chtěla pro nás.

Jardo,

začneme znova.

Někde jinde.

Dobrý den, pane.

Nedal byste mi prosím trošičku vody?

- Běžte jinam. - Nemáte vodu?

Já se omlouvám, ale mně je špatně. Je mi fakt strašně špatně.

On říká, že přijedou děti.

Hovno.

Najdou ho ve studni, až jim začne smrdět voda z kohoutků.

Seš doma, tati? Táto!

- Pojď! Pojď! - Počkej!

Pojď!

Pojď!

Dej mi tu ruku! Dej mi ji!

Začalo to někdy minulej podzim.

Já jsem spala v pokoji u paní maminky, protože

Jarda celý den seděl v hospodě a celý den pil

a věděla jsem, že zas přijde ožralej.

Zamkla jsem nás, protože jsme se ho bály.

V noci mě probudily děsivý zvuky, divný.

U pana souseda hořelo. Tak jsem běžela za Jardou.

Seděl na posteli celej od hlíny špinavej.

Oblečenej. A říkám mu: „Jardo u pana souseda hoří.“

On se na mě otočil a řekl: „No a co? Tak to má dědek za sebou.“

Víte, on pan soused hodně pil, tak nás to moc nepřekvapilo.

Už jednou u něj hořelo.

Potom paní sousedka začala říkat, že viděla na pozemku

tu noc nějakýho chlapa.

Jarda, když to slyšel, tak začal pořád mluvit o paní sousedce,

že je to svině a že si vymýšlí blbosti, že by jí někdo měl zavřít hubu.

Pak najednou zmizela.

Víte, Jarda mi slíbil svatbu,

ale neměli jsme nic, žádný peníze.

Tak mu říkám: „Jardo, počkáme si, necháme to, zrušíme to.“

Ale on, že ne, že chce pryč od mámy.

Za týden měl v kapse sto tisíc. Prý to vyhrál na automatech.

Pak zmizeli ti sousedi.

Prej plyn.

Policie to vyšetřovala, já jsem to vůbec neřešila.

A jednou v noci mě vzbudil a říká mi: „Dano, vstávej, něco ti řeknu.“

A pak dvě hodiny mluvil. Řekl mi, jak je všechny zabil.

Já jsem si myslela, že si vymýšlí, že?

Ale když mi to všechno dopodrobna vyprávěl,

tak jsem mu uvěřila, že mluví pravdu.

Měla jsem z něho strach. Chtěla jsem utýct,

ale bála jsem se, že si mě najde a že mě taky zabije.

Já jsem to měla asi zastavit, ale neměla jsem na to sílu.

Mně je to strašně líto.

Prosím, nemáte kapesník?

Děkuju.

Vystupte.

- Dobrý den. - Dobrý den.

Můžeme jít.

Sundej mu pouta.

Zahajujeme prověrku výpovědi pana Jaroslava Stodoly dne 12. května 2003.

Čuráku! Seš kunda!

Doufám, že chcípneš hůř, než umřel děda!

Pojďme, pokračujeme.

Co jste dělal, když jste přišel do místnosti?

No...

Tady hůlky.

A potom?

Jste si jistý, že jste měl takhle ty ruce?

Co jste udělal potom?

Já se omlouvám.

Co jste dělal potom?

Já nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělal.

Lásko!

Lásko!

Lásko!

Lásko!

Hej, já jsem tady! Čekám na tebe!

Lásko, miluju tě!

Hej, lásko!

Čekám na tebe! Lásko!

Dobrý den.

Poznáváte to tady?

Ne.

Podle našich informací jste tady zavraždil paní Tůmovou.

Vaše manželka nám tvrdí, že jste tady byl.

- Tak napište, že jsem tady byl. - Ne. Ukažte nám přesně, kam jste šel.

- Do kuchyně. - Tak prosím, běžte.

Sedni si!

Dobrý den.

Dobrý den.

Ahoj.

Ahoj.

Pan Stodola si na nic nevzpomíná.

Zopakovala byste mu, co jste vypověděla?

Nezlobte se, ale to já už nedokážu.

Pane Stodolo?

Pane Stodolo, vaše manželka vypověděla toto:

„Manžel se připojil dne 12. srpna 2002 v podvečer

k poškozené na její cestě z koupaliště s úmyslem získat z ní finanční hotovost.

Pod záminkou přátelské návštěvy s ní vešel do jejího domu.

Ihned poté ji napadnul ranou do hlavy

válečkem na těsto, který ležel na kuchyňské lince.

Poté ji připravenou izolepou svázal na židli s rukama za zády

a rdousil ji a vyžadoval informace o tom, kde má ukryté peníze.

Poté, co mu poškozená prozradila skrýš s finanční hotovostí,

přivlastnil si 25 tisíc korun.

Vzal ze stolu kuchyňský nůž o délce čepele 26 centimetrů

a bodl poškozenou šestkrát do oblasti hrudníku a zad.“

„Poté se osprchoval a přespal v posteli poškozené.

Do svého bydliště se vrátil až druhý den v noci.

Když jsem se ho ptala, kde byl celé dva dny, řekl, že byl venku.

K vraždě se mi přiznal až později, v alkoholovém opojení.“

Řekni.

Zabilas ji ty, Dano?

Prosím, povstaňte.

A vyslechněte rozsudek jménem republiky.

Okresní soud v Kutné Hoře ve věci návrhu Jaroslava Stodoly

rozhodl takto.

Manželství Stodolových se rozvádí

z důvodu nemožnosti plnění manželských povinností.

Oba manželé jsou ve výkonu trestu odnětí svobody na doživotí.

Za druhé.

Žádný z manželů nemá nárok na náhradu nákladů spojených s tímto řízením.

Můžete odvést odsouzené.