Original subtitles

Tak dělej.

Posaďte se.

Arthur Meursault, narozen 1903, zaměstnáním úředník. - Ano.

Máte v úmyslu vzít si obhájce?

Ne, myslím, že to nebude nutné.

Proč ne?

Protože můj případ je vlastně úplně prostý.

Kam? Do Marenga.

CIZINEC

Má matka dnes zemřela.

Nebo možná včera, nejsem si jistý.

Dostal jsem telegram z útulku:

"Vaše matka zemřela. Pohřeb zítra. Upřímnou soustrast."

Útulek je vzdálen 50 mil od Alžíru.

Jel jsem autobusem ve dvě hodiny.

Bylo hrozné horko.

Usínal jsem.

Rodina Meursault? Ano.

Mohl bych ještě jednou vidět svou matku?

Jo, ale nejdřív musíte za ředitelem, dřív to nejde.

Musíme ji co nejrychleji pohřbít, teď je tu hrozné horko.

V téhle části země se spěchá se vším, dokonce i s pohřby. Vaši matku jsme museli dát do sklepa.

Nemáte pánovi vykládat takové věci, jistě je to pro něj moc bolestivé.

Ne, ne, naopak mi to připadá moc zajímavé.

Paní Meursaultová sem přišla před třemi lety.

Byl jste matce jedinou oporou.

Jsem jen úředník a nevydělávám mnoho. Musíte to tam jistě někde mít zaznamenané.

Přede mnou se ospravedlňovat nemusíte, můj milý příteli.

Jistě byste rád svou zesnulou matku ještě jednou viděl.

Přemístili jsme ji do naši malé márnice, aby to nemělo na chovance špatný vliv.

Gastone, budete tak hodný a odvedete pána do márnice? Ano, pane řediteli.

Vlastně jsme se o vaši matku nemohli pořádně postarat.

Potřebovala pečovatelku, ale měla skromný příjem.

Každopádně se tu vaše matka asi cítila lépe. Máte pravdu.

Vlastně už jsme si dlouho neměli co říct.

A sama doma by tam měla stejně jen dlouhou chvíli.

Tak už jste tady.

Je přiklopená víkem, ale já vám ho zase odšroubuju, jestli se chcete podívat.

Vy nechcete? Ne.

Proč ne? Ani nevím.

Chápu.

Tak se alespoň posaďte?

Ta ubohá dívka má rakovinu.

Mohu přinést něco k jídlu, kdybyste chtěl.

Ne, děkuji, nemám hlad.

Nebo bych vám mohl donést kafe s mlékem? Ano, kafe si dám rád.

Tak vás tu nechám chvíli o samotě.

A rázem tu byl večer.

Nad skleněným stropem se rozprostřela hustá tma.

Na noční hlídku přijdou také přátelé vaší matky.

Drží se tu takový zvyk. Musím ještě skočit pro židle.

Jak dlouho už jste tady? Pět let.

Kouříte?

Můžete vypnout tohle světlo?

To není možné, jsou na stejném obvodu.

Svítí všechny, nebo žádné.

Víte, ta dáma plakala celý den.

Říká, že to byla její jediná přítelkyně a že teď už nikoho nemá.

Zpravidla nepovolujeme chovancům účastnit se pohřbů pro jejich vlastní dobro.

Tentokrát jsem ale udělal vyjímku pro přítele vaší matky, Thomase Pereze.

Je to vlastně docela dojemný příběh.

Pan Perez byl s vaší matkou úzce spjat. Byli skoro pořád spolu.

Ostatní si z nich tropili žerty, říkali jim Perézovi.Měli z toho legraci.

Je zatraceně horko. Promiňte?

Řekl jsem, že je horko. Ano.

To byla vaše matka, že ano? Ano.

Dost stará.

Docela stará.

Z toho dne se mi zachovalo jen pár vzpomínek: Krvavě zbarvená hlína, která dopadala na rakev.

Thomas Perez padl do mdlob.

A rudé pelargónie, které rostly na hrobech.

My se přece známe.

Marie. Už jsme se dlouho neviděli.

Pořád pracujete v té loděnici? Jo.

A kde teď pracujete vy?

Pořád u té špeditérské firmy, ke které jsem tenkrát odešla.

Mrzelo mě, když jste od nás odešla.

Ale tam kde jsem teď si nemám na co stěžovat.

Natáhli jsme se na voru a já položil hlavu na její břicho.

Zdálo se, že jí to nevadí, tak jsem ji tam nechal.

V polospánku jsme zůstali dlouhou dobu na bóji.

Tak co? Jak jsi se rozhodla? Půjdem do kina, co myslíš?

Mohli bysme jít na film s Fernandelem?

Když chceš.

Máš smutek?

Zemřela mi matka.

Kdy zemřela?

Včera.

Najednou jsem si vzpomněl, že je neděle.

Nemám rád neděle.

Bylo parné odpoledne a dlažba na ulici se leskla.

Na ulici bylo jen pár lidí a i ti měli naspěch.

Myslel jsem na to, že neděle je za mnou,

že maminka už je pohřbená a já se pomalu musím zase chystat do práce

a že se vlastně nic nezměnilo.

Dobré ráno. Dobré ráno.

Posaďte se.

Tak jak se cítíte? Dobře, děkuji.

Nejste unavený? Ne, ne.

Mimochodem, upřímnou soustrast. Děkuji, pane.

Jak stará byla vaše matka, jestli se mohu zeptat?

Tak kolem šedesáti. Ach tak.

Emmanueli. Jo?

Pojď, padáme!

Musíme ho chytit, rychle!

Ahoj Celeste, jsme tady.

Jak se vede? - Dobře, díky, mám hlad.

Takže jako vždycky, že jo? Přesně tak, skvěle.

Co to bude?

Předkrm, biftek, ovčí sýr a kafe.

Dobrý večer, madam. Jak se máte?

... dobytek jeden. Co provedl?

Je to pořád dokola... Pojď už ty dobytku!

Tak pojď, ty hovado!

Jak zachází s tím psem!

To se musí člověku hnusit? Ale ne.

Mám doma ješt trochu vína a dobrou klobásu.

Nezašel byste na chvilku něco pojíst?

Ale jo, díky.

Takže jak se říká, seznámil jsem se s jednou dámou ...

No a ten chlap, se kterým jsem jsem se porval ...

To byl její bratr.

Dobře vím, co se o mně v okolí povídá, že se nechávám vydržovat ženskejma,

ale to je sprostá lež, živím se jako skladník.

Platil jsem za ní nájem

a k tomu jsem jí dával dvacku denně na jídlo a pití,

k tomu sem tam koupil punčochy, sice ne pořád, ale za měsíc to hodilo dohromady tisícovku.

Ale madam to brala jako samozřejmost. Ještě si stěžovala, že s tím nevyjde.

Tak jsem jí navrhl, aby pracovala alespoň na poloviční úvazek.

Že je na čase, aby mi trochu pomohla.

A pak. Dozvěděl jsem se, že mě podvádí.

Jednoho dne jsem našel jsem v její kabelce los.

Nedokázala mi vysvětlit, z čeho ho zaplatila.

Krátce na to jsem u ní našel účtenky ze zastavárny dokazující, že zastavila dva náramky.

Sledujete mě?

Jak přišla k těm náramkům?

Teď jsem to věděl jistě. Podvedla mě.

Jasně, že jsem ji vykopl, ale nejdřív jsem ji zmlátil.

A od plic jsem jí řekl, co si o ní myslím.

Že nemá v hlavě nic jiného, než si hrát s tím co je v poklopci.

A nakonec jsem jí řekl, že je hodně takových,

který by jí záviděli a pozdějš že pozná, jak se se mnou měla dobře.

Ty předtím jsem taky občas zmlátil, ale jak se říká s citem.

Zařvala si, pak se uklidnila a skončilo to v posteli.

Ne, děkuji. Ale jo.

Ale tentokrát to není legrace. Musím jí jaksepatří vytrestat.

Právě v tom potřebuji poradit.

Třeba, že bych ji zavedl do hotelu,

ztropil skandál, zavolal mravnostní a ti by ji zapsali do registru.

Pak jsem se radil s některými přáteli s branže.

Nic dobrýho je nenapadlo a já si o nich stejně myslím svý. Doporučili mi ji poznamenat, ale to jsem odmítl.

Chtěl bych vědět, co si o tom myslíte vy, Meursaulte.

Nic mě nenapadá, ale připadá mi to moc zajímavé.

Podvedla mě přece, ne? A já mám právo to všude říct, ne snad?

Ano, podvedla vás, to souhlasí.

Teď vám řeknu, co mám v úmyslu.

Napsal bych jí dopis, takový co chytne za srdce, chápete?

Ale zároveň i takový, aby v ní probudil výčitky.

Hned jak se vrátí, tak s ní půjdu do postele.

V posteli to se mnou vždycky uměla, jistě mi rozumíte?

Ale hned jak s ní budu hotovej, tak jí naplivu do ksichtu a vyhodím ven.

Co tomu říkáte?

Ano, to mi připadá jako přiměřený trest pro ni.

Já vím jak to napsat, chápejte, ale nevím jak bych to sesmolil dohromady.

Tak jsem myslel, že vy byste to svedl skvěle.

Vadilo by vám, pustit se do toho hned?

Ne.

Teď jsi můj opravdový kámoš.

Její jméno je Yasmine Belontaire.

Arabka?

O pár dní později mě Marie vyzvedla před kanceláří.

Nejdříve jsme se procházeli po městě a pak po široké přístavní ulici.

Viděl jsem kolem sebe spoustu krásných žen a zeptal se Marie, jestli si toho také všimla.

Ona řekla, že ano, čemuž jsem nerozuměl.

Nechtěl by sis mě vzít?

Mně je to jedno.

Ale jestli chceš, můžem se vzít.

Miluješ mě?

S největší pravděpodobností ne.

Ale vzít se můžem, jestli chceš.

Manželství je ale velice vážná věc.

Ne.

Pak řekla, že jsem zvláštní člověk,

a že právě proto mě miluje,

ale že bych se jí mohl v budoucnu ze stejného důvodu protivit.

Pak už jsme se ale rychle vydali domů

a skočili rovnou do postele.

Nechal jsem otevřené okno,

bylo příjemné cítit slunce na svých tělech.

Nech ty dveře otevřené, nebute tu aspoň takové horko.

Jak se ti v tom líbím... Ukaž cos koupil?

To je dobré.

Ty dobytku! Ty zasraný hovado! Co to má znamenat?

Ach, to trvá osm let.

Ten pes má nějakou odpornou kožní nemoc,

ztratil už skoro celou srst, je plnej strupů.

A ten dědek časem zdědil jeho podobu.

A ten pes zase časem zdědil jeho chůzi a držení těla.

Vypadají jako by byli stejná rasa a přesto se nemůžou vystát.

Miluješ mě?

Na tom přece nezáleží.

Ale myslím, že ne.

Chceš ještě? Jo?

Tys mi zahnula! Zahnulas mi!

Co se děje?

Musíme něco udělat, zavolej policii. Nemám rád policajty.

Hned jdu volat policii!

Policie už je tady, díky bohu! Už jsou tady, už jsou tady!

Nahoru, pánové! Pospěšte! Je to ve druhém patře!

Běžte od těch dveří. Uvolněte místo. Řekl jsem, ustupte!

Pane policisto, tenhle chlap mě zmlátil, jen se podívejte!

Hej, jak se jmenuješ?

Raymond Sintes.

Vyndej si tu cigaretu, když se mnou mluvíš!

Můžu ji zase zvednout? Jo, pro mě za mě.

A pamatuj si, že policie není nikomu pro srandu.

Ten chlap mě zmlátil! Je to lump a pasák!

Není to trestné, někoho nazvat pasákem? Drž hubu!

Řekl jsem, drž hubu! A ty vypadni.

Dějej! Vypadni!

A ty se odsud nehneš, dokud si tě nepředvoláme, je ti to jasný?

Já bych se styděl, ožrat se, že sotva stojím na nohou.

Nejsem ožralej.

Nemůžu za to, že se celej třesu, když přede mnou stojíte.

Tak už toho bylo dost, vraťte se všichni okamžitě domů.

Musím ti poděkovat, Meursaulte. Zachoval ses jako chlap.

Jsi můj nejlepší kámoš?

Dobře jsi to řekl, že mě podváděla.

Policajti jsou všude stejný. Musí se to s nima umět.

Tys čekal, že mu tu facku vrátím?

Ne, to jsem nečekal a kromě toho nemám policajty vůbec rád.

Co podniknem? Nepůjdem se ještě podívat po nějakých kurvách?

Ne, z toho nic nebude. Kromě toho ráno vstávám.

Jo, já jsem taky pěkně unavenej a ženskejch mám pro dnešek plný zuby.

Šli jsme pomalu domů. Raymond byl ke mně velice milý.

A mně bylo vlastně také velice příjemně.

Co se stalo? Můj pes je pryč.

Šel jsem s ním jako vždycky na cvičiště.

Na pouti byl hroznej nával.

Na chvíli jsem se zastavil u polykače ohňů.

A když jsem chtěl jít dál, tak už tam nebyl.

Už dávno jsem chtěl tomu zatracenýmu dobytkovi koupit užší obojek.

Ale nikdy by mě nenapadlo, že mi ten parchant uteče.

On už cestu domů najde.

To by ho nejdřív musel někdo chytit a to je vyloučeno.

Všichni se ho štítí kvůli těm jeho strupům.

Když ho najdou policajti, tak ho zastřelej.

Hloupost, jistě ho někdo odvedl do útulku a tam vám ho za poplatek vrátí.

To mám za toho dobytka ještě platit.

To ať si tam třeba chcípne.

Dobrou noc. A ještě jednou děkuju, všechno nám to pěkně vyšlo.

Dostala pěkně za vyučenou. Dobrou noc.

Co myslíte, pane Meursault?

Myslíte, že se mi vrátí? Co by pak bylo se mnou?

Tak proč si nepořídíte jiného psa?

Na tohohle už jsem si zvyknul. Rozumím.

Už ho máte dlouho? Od smrti mé ženy.

Nikdy jsme spolu nebyli moc šťastní.

Ale časem jsem si na ní postupně zvyknul

a když zemřela, tak mi začlo být smutno.

Tak mi jednou kolega v práci řekl, že si mám pořídit psa.

Tak jsem si ho přivedl, bylo to ještě štěňátko.

Byl tak madý, že jsem ho musel krmit z láhve.

Psí život je kratší než ten člověčí, tak jsme vlastně zestárli spolu.

Občas jsme spolu měli neshody, to je pravda, ale byl to dobrý pes, to se mu musí nechat.

Jistě byl z dobrého chovu.

A to jste ho měl vidět, ještě než onemocněl.

Nikde jinde byste neviděl psa s krásnější srstí.

Ale jeho opravdovou nemocí je stáří a proti tomu ještě nikdo nic nenašel.

Ano, asi máte pravdu.

Vaše nebožka matka ho měla moc ráda, věděl jste to?

A vy. Vy teď musíte být hodně smutný.

Doufám, že v noci nebudou štěkat žádní psi. Pokaždé bych myslel, že je to ten můj.

Dobrou noc.

Nevím proč, ale najednou jsem musel myslet na maminku.

Ale jo, mám se dobře, opravdu.

Je to kámoš. Jmenuje se Masson. Skvělej chlap.

Pozval nás na víkend do chaty na pláži.

Ale jo, vyprávěl jsem mu o tobě.

Jasně, přítelkyni můžeš vzít s sebou.

Jeho manželka aspoň bude ráda, že tam nebude sama.

Hele, Raymonde, musím zavěsit.

Počkej, ještě něco důležitého.

Hele, ukonči to... Jo...

Ještě něco ti musím říct.

Celej den mě sleduje pár Arabů.

Jeden z nich je bratr mé bývalé přítelkyně.

Hele, až půjdeš večer domů, měj oči otevřený,

a kdybys je viděl, dej mi vědět.

Rozumím, dám na to pozor.

Meursaulte, šéf tě chce, pospěš si. Už musím, zatím se měj.

Pojďte dál.

Prosím, posaďte se.

Poslyšte, Meursaulte, rád bych s vámi něco prohovořil, není to ještě nic určitého,

ale přesto bych rád slyšel váš názor.

Mám v úmyslu zřídit v Paříži kancelář,

která by pro mě vedla jednání s tamnějsími firmami.

A vás se ptám, jestli byste byl ochoten ji vést.

Mohl byste žít v Paříži a zároveň celý rok cestovat.

Jste pořád ještě mladý a život v Paříži by vám šel k duhu.

To je pravda. Ale mně na tom nijak zvlášť nezáleží.

Copak nenáte zájem změnit něco ve svém životě?

Člověk život nikdy nezmění,

nakonec je to stejně pořád to samé.

Já jsem se svým životem tady spokojený.

Copak vy nikdy nedokážete odpovídat přímo?

Chybí vám ctižádost, bez toho nemůžete uspět.

Běžte se najíst, ještě to probereme.

Jako student jsem měl něco jako ctižádost.

Když jsem ale musel ukončit studia,

uvědomil jsem si, jak nedůležité to bylo.

Od té doby jsem, nebo nejsem ...

Nezlobte se, prosím.

Dneska je krásně, co říkáš?

Ukaž, co všechno bereš s sebou!

Co bych měla mít? K jídlu jsem nebrala nic.

Snad jen kafe bysme si mohli někde dát ...

Tady je Raymond. Rád bych ti představil slečnu Cardonovou.

Zajdem na kafe. Dobrej nápad.

Co se děje?

Ten s tím hadrem na hlavě, tak to je ten můj "kámoš"

Tak jdem.

Tak děje se něco? Ne, jen je tu jeden Arab, co otravuje Raymonda.

Támhle jede autobus. Tak pojedem rovnou, bez kafe.

Můžem si ho dát potom, teď nebudem ztrácet čas. - Děkuji.

Nemám ve zvyku dělat manželovi komplimenty, ale dneska se vyznamenal.

Podívejte, co ráno chytil.

Hej, Massone! Tvoje žena tě zrovna chválí!

Počkej přece!

Dneska ráno jsi mě ještě ani jedinkrát nepolíbil.

Poslyš,

co kdybys řekl svému šéfovi, že sis to rozmyslel.

Že přijímáš tu práci v Paříži. A já bych prostě jela s tebou.

Hrozně ráda bych do Paříže.

Jednou jsem tam žil, kdysi dávno.

No a jaké to tam je? Hodně špinavé.

Všude holubi, všude hodně dvorů a všichni lidé jsou bledí.

Hej, nepotřebujete s něčím pomoct?

Není to fér, abysme se my váleli a vy pracovala.

Ne, ne, jen klidně ležte, já už budu hotová.

Pospěš, už to bude hotové. Já jsem připravený.

Hele, Masson už je na verandě.

Určitě už bude jídlo. To je dobře, už mám hlad. Jdeme?

Nejdřív do vody.

Víš kolik je?! Půl dvanáctý To snad né ...

Dnes obědváme dřív.

Jak se říká, když má někdo hlad, tak se má hned najíst.

Kdo by měl chuť se jít se mnou trošku projít.

Moje žena se po obědě natáhne a spí. To mi nikdo nevezme, zlato.

To zas není nic pro mě. Po jídle se musím projít.

Já raději zůstanu tady ... pomůžu s nádobím.

Tak jdeme? Jo, dobře.

Raymonde. Půjdeš s námi?

Tak se do toho dáme, ať je to za námi.

Tak do práce ...

A dejte si klidně na čas, až se vrátíte, budeme vyspinkané jako panenky.

To je on, hned jsem ho poznal.

Jak věděli, že budete tady? Nastupovali jsme před nima do autobusu.

Když dojde k nejhoršímu, vem si toho druhýho, já se postarám o toho svýho.

Ty, Meursaulte, dávej pozor, kdyby se k tomu někdo připletl.

Meursaulte! Jdem na to!

Já ti ukážu!

Bacha, má nůž!

Pořezal mě hodně? Ne, je to jen škrábnutí.

Jasně, že mě říznul. Říkám ti, že to nic není.

Pojďte, vrátíme se zpátky do domu.

Co se děje? Co se stalo? Není to nic vážného.

Paní, pojďte.

Nahoře na planině má chatu jeden doktor, o nedělích tam obyčejně bývá.

Zajdeme tam. Ne, fakt to nic není.

Zvládnu to sám. Co se stalo?

Pohádali jsme se s nějakými Araby.

Raymonde! Nech mě na pokoji.

Raymonde, počkej. Řekl jsem, nech mě!

Mám ho sejmout?

Klid, Raymonde. Nevšímá se tě, nemůžeš ho jen tak zastřelit.

Dobře, něco mu teda řeknu a jestli cekne, tak je po něm.

Ne, klidně ho nech mě, dej mi tu pistoli.

Kdyby se do toho pletl ten druhej. nebo kdyby vytáhl nůž, tak budu střílet.

Vidíš, co jsem říkal? Nahnali jsme jim strach, co?

Radši se vrátíme zpátky do města, autobus jede v pět.

Tak co je? Seš tak unavenej, že nevyjdeš pár schodů?

Zůstal jsem stát dole pod schodištěm.

V hlavě mi hučelo od úpalu.

Nedokázal jsem vylézt po schodech a ocitnout se tváří v tvář těm ženám.

Setřásl jsem pot i slunce, pochopil jsem,

že se právě zvrátila rovnováha dne.

Neobyčejné, vyjímečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí.

Bylo to, jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.

Za copak tě zašili?

Zabil jsem Araba.

Jestli se chceš vyspat, vem si tohle.

Sroluj si to a máš něco jako polštář.

Děkuji.

Kouříš? Ano.

Pořád to samý, nikdy nepochopíte, co se vám řekne. Výslovně to bylo řečeno. Jako vždycky jste neposlouchali.

Tenhle patří na samotku!

Mersaulte!

Meursaulte!

Vstávejte. Vstávat, rychle! Půjdete na samotku.

Nešlo by to rychleji, tolik času nemáme.

Jsem váš obhájce.

Přidělený obhájce, lépe řečeno.

Prostudoval jsem si vaše spisy.

Vypadá to ošemetně, ale přesto si myslím, že to zvládnem.

Pokud mi budete důvěřovat. Děkuji.

Tak přejděme hned k věci.

U soudu se informovali na váš souromý život,

a zjistili, že vaše matka nedávno zemřela ve starobinci.

Poptávali se v Marengu.

A zjistili tam, že jste...

že jste se při pohřbu choval velice bezcitně.

Je mi velice nepříjemné se vás na to ptát, ale je to důležité.

A pro žalobu by to mohl být závažný argument, na který bych neměl co namítnout.

Truchlil jste snad pro svou matku?

Neodpovídá se mi na to lehce.

Přirozeně, že jsem pro svou matku truchlil. Ale to nic neznamená.

Když má někdo někoho doopravdy rád, tak mu musí přát i klidnou smrt.

Tohle chcete říct vyšetřujícímu soudci?

Nebo při přelíčení?

Něco vám řeknu, když jsem ten den stál na pohřbu své matky,

byl jsem tak vyčerpaný a unavený,

že jsem pořádně nechápal, co se děje. Jistě by mi bylo milejší, kdyby nezemřela.

Dobře, ale to nestačí.

Smím tedy alespoň říct, že jste se snažil chovat zmužile?

Ne. Protože to není pravda.

Jistě bude u soudu vypovídat ředitel a lidé z presonálu,

mohli by vám velice přitížit.

To ale přece nemá s mým případem vůbec nic společného.

Je vidět, že jste ještě neměl co do činění se spravedlností.

Miloval jste svou matku, že ano?

Ano, jako každý.

Takže jste na toho Araba vystřelil pětkrát po sobě?

Ne, nejdřív jsem střílel jen jednou.

A chvilku na to jsem vystřelil čtyřikrát.

Dobře.

Proč jste vyčkával mezi prvním a druhým výstřelem?

A co vás vedlo k tomu, vystřelit ještě čtyřikrát na mrtvého člověka?

Proč jste to udělal?

To bych rád slyšel.

Proč?

Proč jste to udělal?

A kdo je tohle? Můžete mi říct, kdo to je? Jistě, samozřejmě.

Já v boha věřím a jsem přesvědčený, že nikdo toho nemá na svědomí tolik, aby mu bůh neodpustil!

Nejdřív musí ale projevit lítost jako dítě s čistou duší

a v opravdovém pokání odhalil svou duši Bohu.

Ve vašem přiznání zůstává jediný nejasný bod.

A sice, proč jste vyčkával před druhým výstřelem.

Jinak je vše jasné. Tohle je ale něco, čemu nerozumím.

A to chcete tvrdit, že věříte v boha?

Ne.

To přece není možné, všichni lidé věří v boha,

dokonce i ti, kteří se od něj odvracejí, o tom jsem přesvědčen,

kdyby to tak nebylo, pak by můj život neměl smysl.

Vy byste chtěl, aby můj život neměl smysl?!

Do toho mi nic není.

Já jsem dobrý křesťan a modlím se k bohu za odpuštění tvých hříchů.

Jak jen můžeš pochybovat, že za tebe trpěl?

Tak vidíš, dáváš mi za pravdu.

Věříš v něj a odevzdáváš se mu!

Ne.

Jakživ jsem se nesetkal s takhle zatvrzelým člověkem.

Všichni zločinci, které jsem doposud vyšetřoval se rozplakali při pohledu na svého vykupitele.

Litujete alespoň svého činu?

Spíš bych řekl,

že mi to leze na nervy.

To bude pro dnešek vše,

Pane Antikriste.

Žádný ženský, co? To je to první, na co si tu všichni stěžujete.

Já na tom nejsem o nic líp, připadá mi to nespravedlivý.

Nespravedlivý? Ale právě proto vás sem zavírají.

Tomu nerozumím.

Ale jo, proč by jinak někoho zavírali?

Jasně. Už je mi to jasný. Jinak by to nebyl trest.

Správně, alespoň vy jste to pochopil. Ti ostatní ne.

Ale stejně si nakonec uleví sami.

Máš...

máš všechno, co potřebuješ?

... Jana si ho nechtěla k sobě vzít...

...řekla jsem jí, že si ho přijdeš vyzvednout, až tě pustí, ale nechtěla ho ani za nic ...

Raymond tě moc pozdravuje. Díky moc.

A jak se jinak vede? Ještě nikdy to nebylo lepší.

Brzy tě pustí a pak se vezmeme.

Konec návštěv.

Konec návštěv, všichni ven.

Konec návštěv, všichni ven.

Brzy tě pustí. Zase se budeme chodit koupat.

Konec návštěv.

Nashledanou, mami.

Myslím, že příště už mě sem nepustí.

Nechtěli mi dát povolení, protože...nejsme manželé.

Řekli, že je to jen vyjímka pro tentokrát!

Pět měsíců.

Pět měsíců.

Tak už je to pět měsíců.

Léto uteklo a tiše se skončilo.

Musím ještě položit pár otázek. Jsou to sice věci, které na první pohled

s případem nesouvisí, ale přesto by mohly mít vliv na rozsudek.

Vidím, že v červnu 1936 jste zrušil tvrvalé bydliště své matce a odstěhoval ji do útulku.

Mám pravdu? Ano, vaše ctihodnosti.

A mohu se zptat, proč jste tak učinil?

Protože vydělávám málo na to, abych si mohl dovolit pečovatelku.

Jestlipak jste to alespoň těžce nesl, že jste se museli odloučit?

My dva už jsme od sebe nic neočekávali.

Ani od nikoho jiného.

Řekl bych, že jsme si oba rychle zvykli na nový život.

Myslím, že tohle téma už necháme být.

Přirozeně ovšem, pokud nemá ještě pan prokurátor nějaké otázky?

Pokud pan předseda svolí,

tak bych se rád dozvěděl,

zda se obžalovaný k tomu prameni vrátil s pevným úmyslem toho Araba zabít.

To ne!

Další otázka: proč měl tedy u sebe zbraň?

Dále se nabízí otázka: proč se tam vůbec vracel?

To byla... náhoda.

Vaše ctihodnosti, to je pro tuto chvíli vše.

Námitka, ctihodnosti, vznáším námitku.

Moment, pane obhájče, moment, všechno má svůj čas.

Líčení se přerušuje,

pokračovat se bude ve 14 hodin výslechem svědků.

Líčení bylo přerušeno. Odveďte obžalovaného.

Rád bych se od vás teď dozvěděl, jestli si matka obžalovaného

u vás někdy stěžovala na svého syna.

Ano, mnohokrát, ale u nás si skoro všichni chovanci stěžují na své příbuzné.

Dobře tedy, tak mi alespoň řekněte, jestli mu matka zazlívala, že ji dal do útulku. Dokážete si vzpomenout?

Ano, zazlívala.

Dále bych se vás rád zeptal, jestli jste shledal

něco nápadného na chování obžalovaného na matčině pohřbu?

Ano, vypadal neobvykle klidně a vyrovnaně.

Mimořádně mě překvapilo, že svou matku nechtěl ani vidět.

Neuronil jedinou slzu.

A také, že místo aby po pohřbu ještě chvilku setrval,

tak se hned sebral a odešel.

Tak ještě poprosím pana státního zástupce, jestli nemá nějaké otázky stran chování obžalovaného.

Ó ne, mně to stačilo.

Děkuji vám. Nemáme k vám žádné další otázky.

Nechtěl svoji matku vidět,

zato hodně kouřil, dal si kafe s mlékem a chtělo se mu spát.

Já jsem svědkovi vůbec nerozumněl, mohl bystě mu říct, pane předsedo, aby mluvil trošku zřetelněji?

Zopakoval byste nám to ještě jednou, prosím?

Řekl jsem, že si dal šálek kávy, když ostatní drželi hlídku,

vykouřil cigaretu a pak usnul.

Vaše ctihodnosti, prosím o slovo.

Pane předsedo, nezeptal byste se svědka,

jestli si během hlídky také nezapálil?

Kdo je zde vlastně zločincem?

Co je tohle za metody, osočovat svědka žaloby a zlehčovat tak jeho výpověď,

která je tak jako tak přesvědčivá až dost?

Vím, že jsem neudělal dobře, ale nedokázal jsem

tu cigaretu odmítnout, když mi ji nabízel.

Ano, chápu. Chtěl by k tomu obžalovaný něco dodat?

Ne. Nic.

Vše, co řekl svědek, je pravda. Tu cigaretu jsem mu nabídl.

Ano, ale to kafe s mlékem jsem mu nabídl já.

Doufám, že to páni porotci vezmou na zřetel.

Jistěže, páni porotci to zváží spravedlivě

a jistě dojdou k závěru, že cizí člověk může kávu nabídnout,

ale syn by jí měl odmítnout

před mrtvým tělem ženy, která mu darovala život!

Pane Pérezi, řekl byste prosím soudu,

jak se obviněný choval v den pohřbu?

Musíte si uvědomit, že mě samotného ta událost hluboce zasáhla,

nevšímal jsem si toho, co se dělo kolem mě

a dokonce jsem omdlel.

Jak bych pak mohl vidět, jak se pan Mersault choval?

Můžete alespoň říct, jestli jste ho viděl plakat?

Ne.

Porota jistě zváží i tuto výpověď.

A mohl byste s jistotou říct, že ten muž neplakal?

Ne.

A tak vypadá celý tento proces, pravda je všechno a nic.

Děkuji vám.

Nemáte se čeho obávat. Vše jde dobře, důvěřujte mi.

Pokračujeme ... pan Mersault byl tedy vaším stálým zákazníkem?

Ano a mohu říct, že to byl i můj přítel.

A jaký je tedy váš názor na něj?

Myslím, že je to správný chlap.

Co tím přesně myslíte?

Myslím, že každý ví, co si pod tím představit.

Klid! Klid...!

Pozoroval jste někdy, že obžalovaný působil,

jak bych tak řekl, uzavřeným dojmem?

Když neměl co říct, tak mlčel.

A jestlipak vám za jídlo pravidelně platil?

Mezi náma to vždycky klapalo.

Ještě bych se rád od svědka dozvěděl, co si myslí o činu svého dobrého přítele.

Podle mého to bylo neštěstí.

Co je neštěstí ví každý. Něco, čemu se neubráníte.

Takže podle mého to bylo neštěstí.

Váš názor známe, můžete jít.

Rád bych ještě něco dodal. Dobře, ale prosím, stručně.

Není to vrah.

To už jste nám tu sdělil

a my jsme tu teď od toho, abychom to nětěstí, jak vy říkáte, rozsoudili.

Můžete jít, nashledanou.

Prosím, řekněte mi, jak dlouho znáte obviněného.

Asi tři roky. Cože? Prosím mluvte hlasitěji.

Asi tři roky.

Tenkrát jsem pracovala ve stejné firmě i kanceláři jako pan Meursault.

A jaký byl váš vztah k obžalovanému?

Byla jsem jeho přítelkyně.

Chtěli jsme se vzít.

Mohl bych se vás zeptat, slečno Cardonová,

kdy přesně váš vztah začal?

Bylo to první sobotu v červnu minulého roku.

Rozumím, rozumím.

Den předtím se konal pohřeb paní Meursaultové.

No tak, klid.

Nerad bych se teď trápil tuto mladou dámu choulostivými otázkami déle, než je nutné,

ale povinnost mi tentokrát bohužel velí, abych se povznesl nad konvence.

Musím vás tudíž požádat, abyste nám podrobně vylíčila onu sobotní červnovou noc?

Je mi líto, ale musím na tom trvat.

No... v červenci obvykle trávím soboty na pláži.

Zrovna jsem chtěla jít do vody, když jsem si ho všimla a zamávala na něj.

Poté, co jsme si zaplavali, tak jsme si lehli na bóji.

Pak jsme šli spolu do kina na film.

Pak jsme šli k němu domů a strávili jsme spolu noc.

Výpověď této mladé dámy přesně souhlasí s její původní výpovědí.

Na základě této výpovědi jsem si zjistil, co tenkrát dávali v kině,

ale slečna Cardonová nám jistě sama ráda poví,

co tenkrát v tom kině dávali.

Byl to film s Fernandelem.

Vážená poroto, 24 hodin po pohřbu své matky šel tento muž na pláž,

tam navázal milostný poměr, aby pak šel do kina na komedii a válel se tam smíchy.

Tak to vůbec nebylo. Bylo to úplně jinak.

Vy mě tu nutíte říkat opak toho, co si myslím.

Já toho muže dobře znám. Nic špatného neudělal.

Prosím, slečno, pojďte.

Vždycky byl na mého psa hodný.

On a jeho matka už si neměli co říct,

bylo to tak lepší, to musíte pochopit.

To musíte pochopit.

Pane předsedo, on je nevinný.

Neptáme se na váš úsudek. Jste tu, abyste vylíčil událost. Takže mluvte, až budete tázán!

V první řadě byste nám měl říci, jaký byl váš vztah k oběti.

Rovnou vám tu můžu říct, že mě nenáviděl jako mor.

Od té doby, co jsem zmlátil jeho sestru.

A měl ten zastřelený nějaký důvod nenávidět zde obžalovaného?

Ne, vůbec žádný.

Že byl pan Meursault na té pláži se mnou, to byla čistě jen náhoda.

Pak bych se tedy rád zeptal, proč byl dopis, který je zárodkem celé té tragedie,

byl napsán rukou obžalovaného, jak později vyšlo najevo.

To byla náhoda.

Tak se zdá, že v tomto případě je všechno špatné dílem náhody.

A zřejmě také jen tak náhodou svědčil obžalovaný na komisařství ve vašem případě.

A čirou náhodou svědčil zrovna ve váš prospěch, že ano?

Mohl byste nám teď laskavě sdělit, čím se vlastně živíte?

Pracuji jako skladník.

Lidé z poroty,

v tomto městě je veřejným tajemstvím, že se tento muž živí jako pasák.

A obžalovaný je jeho společníkem a přítelem.

V tomtom případě se jedná o sprostý zločin nejnižšího druhu.

Vaše ctihodnosti, prokurátor zneužívá svědka k ...

Musím vaší námitku zamítnout a nepřerušujte obžalobu.

Už toho nemám moc co dodat, ctihodnosti.

Byl obžalovaný váš přítel?

Ano, byli jsme kamarádi.

A i vy tvrdíte, že jste přátelé?

Ano.

Podívejte se na tohoto bezcitného zločince.

Tentýž člověk, který se den po matčině pohřbu oddával odporným hanebnostem,

rovněž zabil člověka z nicotných důvodů, aby ukončil tuto mrzkou zápletku.

Tak jak to vlastně je? Je můj klient obžalován z vraždy člověka, nebo z pochování matky?

Ano, já toho člověka viním,

že pohřbil svou matku se srdcem zločince!

Nuže, páni porotci,

načrtl jsem vám pěkně popořádku události,

které vedly tohoto muže, aby vědomě vraždil.

Ještě jednou zdůzrazňuji, že se tu nejedná o nějaké běžné zabití,

nejedná se tu ani o nějaký nerozvážný skutek,

kterému by se daly přiznat polehčující okolnosti.

Tento muž je už na první pohled velice inteligentní,

sami jste slyšeli, že dovede odpovídat.

Proto opakuji: je nemožné usoudit, že se dopustil zločinu, aniž by věděl, co činí.

Já jsem se horlivě snažil zabývat jeho duší,

ale nedošel jsem k žádnému výsledku,

páni porotci, protože on žádnou duši nemá, vše lidské mu je cizí,

dokonce nemá ani ty nejzákladnější principy morálky, které jsou vlastní každému člověku.

Samozřejmě mu nemůžeme mít za zlé, že se mu nedostává toho, čeho by ani nebyl schopen nabýt.

Chtěl bych důrazně říci jednu věc: u tohoto soudu se musí tato neúčinná

a shovívavá ctnost změnit v přístupnou a vznešenější ctnost spravedlnosti.

Mluvím o ctnostné spravedlnosti zvláště proto,

že takováto prázdnota, jakou vidíme u tohoto člověka,

hrozí stát se propastí, do které by se mohla zřítit celá společnost.

Tento soud bude zítra soudit jeden z nejohavnějších zločinů, které lidstvo zná.

Zločin otcovraždy. A já se nerozpakuji říct,

že zděšení, které mnou otřese při pomyšlení na takový zločin,

je skoro stejné, jako to, co jsem viděl u tohoto bezcitého člověka.

Ten, kdo morálně zabije svou matku,

se vylučuje ze společnosti stejným právem,

jako ten, který vztáhl svou vražednou ruku na svého zploditele.

Požaduji po vás hlavu tohoto muže a musím dodat, že tak nečiním s těžkým srdcem.

Často jsem byl u soudu nucen vznášet požadavek na nejvyšší trest za odporné zločiny.

ale povinnost nehraje v této záležitosti žádnou roli!

Dosud jsem ale nikdy takto nepocítil, jak je mi tato trpká povinnost nad slunce jasná

a zároveň ve mě vzbuzuje úlevu tím, že následuji posvátného příkazu.

A zároveň vzbuzuje mrazivý děs před lidskou bytostí,

ve které nenacházím nic než podlou zvrhlost.

Chce k tomu obžalovaný něco dodat?

Chtěl bych říct,

že jsem neměl v úmyslu toho Araba zabít.

Soud vezme na vědomí vaše prohlášení.

Víte, přiznám se, že jsem doteď nepochopil taktiku vaší obhajoby.

Takže než se ujme slova váš obhájce,

tak bych si rád vyslechl motiv toho činu od vás.

Bylo to...

Ne... na vině je slunce.

Slova se může ujmout obhajoba.

Pánové porotci.

Pravdou je, že jsem zabil.

Proč to říká? Mlčte! Tohle říkaj obhájci pokaždý.

Také jsem se pokusil nahlédnout do duše tohoto člověka.

Ale na rozdíl od toho, co tam našel vážený zástupce obžaloby,

jsem tam já duši našel

a dokonce jsem v ní mohl číst jako v otevřené knize.

Před vámi stojí slušný člověk a svědomitý zaměstnanec,

který byl vždy věrný své firmě a kde ho měli všichni rádi pro jeho schopnost soucítit s druhými.

Udivilo mě pánové porotci,

proč se před tímto soudem tolik namluvilo o starobinci.

Před vámi tu stojí syn, který podporoval svou matku, dokud to bylo možné,

později, když se museli rozloučit, tak přesto doufal,

že ve starobinci najde péči, kterou jí se svým skromným příjmem nemohl poskytnout.

K tomu bych chtěl ještě dodat,

že kdyby někdo zpochybňoval velkorysost takovýchto institucí,

tak by stačilo jen poznamenat, že na ně přispívá sám stát.

Tady se nedá mluvit o nějakém pohrdání společenskými pravidly,

tento muž prostě svěřil svou matku stejné státní instituci,

jakou jsou třeba i školy, nemocnice, nebo nejvyšší soud.

Ano, pánové, i nejvyšší soud!

Pánové porotci, nesmíte odsoudit k smrti muže,

který se jen na okamžik nedokázal ovládnout.

Proto tedy žádám pro obžalovaného zvážení polehčujících okolností.

Celý život bude svého činu

hluboce litovat,

už to je tvrdým trestem.

Skvělé, znamenité.

Ve jménu lidu Francie, tento soud dospěl po zvážení všech okolností k rozhodnutí,

že je obžalovaný vinen ve všech bodech obžaloby

a odsuzuje se podle zákona

k trestu smrti stětím guillotinou, poprava bude provedena veřejně.

Vím, že si pro mě přijdou brzy ráno.

Teď mi nezbývá, než celou noc čekat na to hrozné ráno.

Nikdy jsem neměl rád překvapení.

Prospím se vždycky trošku přes den.

Přes noc budu trpělivě čekat, až se za mřížemi ukáže ranní světlo.

Při sebemenším šelestu jsem se vrhal ke dveřím,

přiložil jsem ucho, napjatě čekal a slyšel svůj vlastní dech...

který mě vylekal,

chrčivý a temný,

jako nějakého psa.

Ale srdce mi neprasklo.

Získal jsem dalších 24 hodin.

Už třikrát jsem odmítl vězeňského kaplana.

Neměl jsem mu co říct. Neměl jsem vůbec chuť mluvit.

Trávil jsem dny přemýšlením o tom, že skutečnost jestli zemřete ve třiceti, nebo v sedmdesáti,

v okamžiku kdy umíráte vlastně vůbec není důležitá, otázka jak a kdy úplně ztrácí význam.

Když jsem se zabýval těmito myšlenkami,

tak jsem byl úplně klidný.

Ze mě strach mít nemusíte.

Vy obyčejně přicházíte...v jinou dobu.

Přišel jsem vás jen navštívit.

S vaší žádostí o milost to nemá nic společného. O té já ostatně nic nevím.

Neposadíte se ke mně?

Ne, děkuji.

Proč odmítáte mé návštěvy?

Jsem ateista.

Jste o tom tak přesvědčený?

Jinak bych to neříkal.

Ta otázka mi připadá bezvýznamná.

Člověk se často domnívá, že si je něčím jistý.

A přesto se nakonec věci mají jinak.

Nemám pravdu, co myslíte?

Je to možné.

V každém případě si nejsem jistý, co mě vlastně zajímá.

Zato ale přesně vím, co mě nezajímá.

To, co jste mi tu povídáte, mě například vůbec nezajímá.

Neříkáte to náhodou jen z přemíry zoufalství?

Já nejsem zoufalý.

Mám jen strach.

To je přece přirozené.

Bůh by vám pomohl.

To, co vám tu říkám, neříkám proto, že jste odsouzený k smrti.

My všichni jsme odsouzeni k smrti.

To je ale něco jiného.

Dobře víte, že tohle je pro mě slabá útěcha.

Jistě. Ale když nezemřete dnes, tak zemřete jindy.

Pak byste stál před stejným problémem.

A jak byste se s tou zkouškou vypořádal?

Vypořádal bych se s ní úplně stejně jako teď.

Necítíte ani malou naději?

Opravdu pevně věříte tomu, že smrtí vše končí?

Ano.

Je mi vás líto.

Takové pomyšlení přece nemůže žádný člověk snést.

Poslouchejte mě. Jsem si jistý, že vaše žádost o milost bude vyslyšena, to ale není to nejdůležitější.

Jste zatížen hříchem a musíte se osvobodit,

lidská spravedlnost nic neznamená, platí jen ta boží.

Mě ale odsoudili lidé.

Tím vás ale neočistili od hříchu.

Já nevím, co je to hřích.

Bylo mi jen řečeno, že jsem vinen,

takže přiznávám vinu a zaplatím za ni, víc po mně nemůže nikdo chtít.

Mýlíte se, můj synu.

Možná se po vás chce mnohem víc.

A možná, že se žádat bude.

Co by to jako mělo být?

Možná se po vás bude žádat, abyste prohlédl.

Co prohlédl, co?

Ze všech těchto kamenů kane bolest, já to vím.

Nikdy jsem na ně nedokázal beze strachu pohlédnout.

Ale v hloubi svého srdce také vím,

že i ti nejubožejší z vás spatřili z té temnoty,

vystupovat boží tvář.

A vy byste tu boží tvář měl spatřit také.

Já tyhle zdi pozoruji už celé měsíce,

není tam nic, nikdo, není to nic než čtyři stěny.

Už je to...

hodně dávno,

kdy jsem tam jednu tvář hledal.

V té tváři byly barvy slunce a plamen touhy.

Byla to tvář ženy jménem Marie.

Hledal jsem ji marně.

Teď už je se vším konec.

Nikdy jsem neviděl z potu těchto kamenů někoho vystupovat.

Mohl bych vás obejmout?

Ne.

Tolik milujete tenhle svět?

Ne, tomu nemůžu uvěřit.

Vím jistě, že i vy patříte k těm, kteří si přejí lepší život.

Samozřejmě, že si ho přeji, ale je to přinejmenším stejně bezvýznamné,

jako chtít zbohatnout, nebo umět dobře plavat.

Nebo mít krásná ústa. To je úplně to samé.

Rád bych věděl, jak si člověk jako vy představuje jiný život?

Jako nějaké místo, kde bych mohl vzpomínat na tenhle život.

Už toho mám po krk, nechte mě už na pokoji, pane.

Už mám jen málo času.

Nechci o něj přijít kvůli bohu.

Proč mě oslovujete pane a ne můj otče?

Protože nejste můj otec.

Stojíte na druhé straně.

Ne, můj synu, já stojím na tvojí straně.

Ale vy to nedokážete pochopit, protože vaše srdce je slepé.

Budu se za vás modlit.

Já o tvoje motlitby nestojím!

Vypadáš tak sebejistě a přitom se tvá sebejistota nevyrovná jedinému ženskému vlasu,

ty si ani nemužeš být jistý, jestli žiješ, protože žiješ jako bys byl mrtvý,

dobře vím, že teď mám prázdné ruce, ale jistý jsem si jako nikdy,

životem i smrtí, která na mě brzo čeká.

Nic jiného nemám, ale alespoň vím, že je to pravda.

Co je mi do smrti jiných, co je mi do lásky k matce, co je mi do tvého boha,

nebo do života, který vedu, nebo do soudné hodiny, každý z nás bude jednou odsouzen, dokonce i ty!

Koho zajímá, že popraví někoho za to, že neplakal na pohřbu své matky.

Salamanův pes má stejnou cenu, jako jeho žena,

nebo jako Marie, které se pořád chtěla za mě vdát.

Co na tom, že Raymond byl můj kamarád,

stejně jako Celeste, který stojí za víc než on?

Co na tom, že Marie teď líbá někoho jiného?

Už to chápeš, že jsi také odsouzen k smrti, že v mém zatraceném životě...

Pusťte ho.

Uklidnil jsem se, hned jak odešel.

Myslím, že jsem usnul,

a když jsem otevřel oči,

ucítil jsem na obličeji hvězdy.

Z venku se ke mně draly zvuky venkova,

vůně noci, země a soli mě chladily do spánků.

V té chvíli na okraji noci někde zazněly sirény.

Dávaly znamení lidem na tamtom světě,

který už mi byl lhostejný.

Po dlouhé době jsem si vzpomněl na maminku.

Teď jsem pochopil, proč si na sklonku života ještě našla ženicha.

Proč si začla hrát na nový začátek.

Tam dole v útulku, kde životy dohasínaly,

měl život podobu melancholického příměří.

Tak blízko smrti si matka jistě připadala,

jako vysvobozená a připravená prožít vše znovu.

Nikdo, ale nikdo neměl právo ji oplakávat.

I já jsem se cítil připraven prožít vše znovu.

Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého,

jako by mě zbavil naděje

a já se pod tou tíživou nocí plnou hvězd a znamení,

poprvé otevíral něžné lhostejnosti světa.

Cítil jsem jak se mi bratrsky podobá a že jsem býval šťastný

a že pořád šťastný jsem.

Aby se vše dovršilo, abych se necítil sám,

už si jen přeji, aby na mou popravu přišlo co nejvíce diváků,

kteří mě přivítají nenávistným pokřikem.