Original subtitles

Tím, že jim prodáváme zbraně, jim přece ještě neříkáme, aby stříleli.

Generál Poizerot.

Deset tisíc kulometů 5678 TX-4.

Ano, hned dodáme do La Pazu.

Haló, Sadate? Takže 52 tanků TX-53?

- Souhlasí. - Barva? - Chci něco parádního. Aby to ladilo s...

- Vy snad něco připravujete? - Překvapení. - Tím líp.

- Momentíček, prosím. - Jistě.

Spojte mě s Moshém v Tel Avivu.

- Nezavěšujte, Anouare. - Jsem tady.

- Haló, Moshé? - Jak se daří? - Výborně. A vám? - Jde to.

Sadat si objednal sto tanků typu TX-53. Asi něco připravuje.

Tak to abych si objednal také X-70.

Být vámi, tak ano, jsou mnohem výkonnější.

- Sto padesát? - Jo. - Vteřinku. Podívám se. - Jistě.

Haló, Anouare? Právě se dozvídám,

že Moshé Dayan si objednal 200 tanků typu TX-70 a chce je rychle.

- Asi něco připravuje. - TX-90. Ty jsou mnohem výkonnější.

- Jo. - Tři sta. - Vteřinku, podívám se. - Čekám.

Haló, Moshé? Právě se dozvídám, že si Sadat objednal 400 tanků typu TX-90.

- Musím jich dostat víc než on. - Takže řekněme 500?

- To už je lepší. - Na shledanou.

- Pane Gastié-Leroyi? - Ano?

- Co ty rakety, které reklamuje Monako? - Embargo!

- Pane? - Zavěste, nebo budete litovat! - Mám vám připomenout rodinný oběd.

Kabát. Rychle.

- Ahoj, Pierre. - Ahoj. Spěchám.

- Pane Pierre? - Ano? - Otec vás očekává.

Takhle se chodí domů?

Dobrý den, tati.

- Strýčku Paule. - Nazdar, synovče.

- Strýčku Jeane. - Nazdar, chlapče.

Kmotře.

- Zdravím, otče. - Těbůh.

Pozdrav generála Deglana a jeho dceru slečnu Laurence.

- Rád vás vidím, příteli. - Generále. Děkuji.

- Slečno. - Koukl ses na ruce?

Ve třiatřiceti. Nestydíš se?

A čímpak asi je ten náš velký chlapec? Prodává zbraně jako jeho otec?

- Jsem sociální pracovník. - Sociální? Bože. To slovo mě děsí.

Snažím se přivést zbloudilé ovce na pravou cestu.

Pravá cesta je armáda. U nás v armádě jsme všichni sociální pracovníky.

„Pracovníci“, generále.

Madam, generál má prostřeno.

- Dáma se nezdraví. Před ní se klaní. - Ano, generále.

Před generálem se neklaní. Stojí se v pozoru.

- Jistě, monsignore. - Na kolena před biskupem.

Lehnout před pánem.

Taková rodinka je pro mladého muže pořádný handicap, to mi věřte.

HOLLYWOOD CLASSIC ENTERTAINMENT uvádí

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Pierre?

Měl bys slečnu Laurence provést po parku.

Jen se jděte projít, děti.

- Bude to hezký pár. - V té děvence je něco, já nevím...

Erotického.

Manželství je natolik vážná věc, že je nemyslitelné bez absolutní věrnosti.

Při výchově dětí nelze připustit žádné experimenty a slabost.

Již od batolete je jim třeba vštěpovat zásady zdravé disciplíny,

- bez níž by se naše společnost neobešla. - Ta mě sere. Jak ta mě sere.

Když jsem byla skautka, naše hry v nás rozvíjely smysl pro zodpovědnost

jakožto matek a manželek. A jistě souhlasíte,

že prvořadý je význam přísných mravů mezi dědičnými vlastnostmi,

jichž jsme nositelkami.

Otec mi vždy vštěpoval principy a pravidla vojenské pospolitosti.

Jak ta mě sere.

A můžeme navštěvovat kursy přípravy snoubenců na přijetí svátosti manželské.

Malé červené rybičky!

Ten krásný leknín! Jak je to milé!

Plav.

Tati! Pomoc!

Teď to přijde. Ta nádhera.

Kuku!

Je ti představena mladá dáma a pán ji hodí do vody.

Krásnou dceru armádního generála!

Když si vezmeš Laurence, budeš mít celou armádu.

To už je nějaká síla, ne? Je ti 33 let a nikdy jsi nepřiložil ruku k dílu.

- Já... - Co?

Starám se o tři mladé chlapce, tati. Pečuji o jejich zdraví, chci jim pomoct.

Darebáci. Co právě teď dělají? Jakou lumpárnu?

Sakra práce. Sakra. Do prdele!

- Do prdele. - I can tell you about. - Co to žvaníš? Dobře.

Už hodinu se s ní dře. Klíč už měl mít.

Louisette.

Dostanu tě.

Tak tohle neříkej.

Jsou to ty nejčistší, nejnevinnější bytosti, co znám.

- Už nemůžu. - Já tě...

Já tě dostanu!

Kdybys tam byl ty, už by hodinu chrápala.

- Dvě. - Ještě jednou!

Sociální pracovník, to je nějaké povolání?

Co to je sociální pracovník?

Sračka!

Tak to by stačilo, pojď, holčičko.

Tak ještě jednou.

Od rána pokles cenných papírů.

Pád kurzu pokračuje z hodiny na hodinu.

To bylo naše finanční zpravodajství přímo z Pařížské burzy.

- Do Švýcarska. - Jako obvykle, pane Gastié-Leroyi.

Poslední bitva vzplála,

dejme se na pochod...

Dobrý den, pane. Vyspal se pán dobře? Doufám, že má pán hlad.

- Děkuju. - Vřelé díky, pane.

Dnes je vskutku krásný den, pane.

Antoine, neříkejte mi „pane“, mně to vadí.

Dobře, pane.

Antoine, posaďte se a vypijte si se mnou kávu.

- Opravdu myslíte? - Uděláte mi radost.

Chci vám říct, Antoine, že vy jste voják. Vy nejste sluha.

- Ne. - Ostatně takový sluha není.

Tedy je to taky člověk. Konečně... tedy chci říct především.

Vlastně ani především. Konečně je to člověk.

Voják, který je navíc... Tedy ani ne tak navíc jako...

- Děkuji vám, pane. - A tady. Toustík?

Ano.

- S troškou marmelády. - Aha, marmelády.

Dost.

Připadáte mi občas tak smutný, Antoine. Když je vám těžko, dělejte to jako já.

Pěkně si zazpívejte.

Poslední bitva vzplála... Tak, Antoine.

- Zpívejte ještě, pane. - Zazpívejme oba.

Poslední bitva vzplála,

dejme se na pochod.

- Vidíte? - Je to zábavné.

- Promiňte, pane, budu muset jít. - Jistě.

- Ale naposledy: Pierre, a ne pan. - Prosím Pierra o prominutí, pane.

Jestli jsem mu mohl poskytnout trochu...

- Co to tu zpíváte? - Prosím o prominutí.

Hlasitě. Jen do toho.

- Poslední bitva vzplála... - Dva měsíce. To vám pročistí hlas.

Pane...

Tohle už pro vás není, Marie. Posaďte se. To je rozkaz.

Tady si vezměte. Hezky se posaďte.

Ve vašem věku už se takhle shýbat nemůžete, tak pozor.

Podívejte, jak to jde.

- Copak, Marie, vy jste unavená? - Ne. Já...

Skvělé. Příště si doutník dáte někde jinde. Jste propuštěná.

- Dobrý den, Paule. - Ani nezasalutuješ? - Jsem přece tvůj bratr.

Ale já jsem tvůj generál.

To bych nezapomněl. V továrně jsou nové typy tanků.

Ano?

Už jen pán má jistě jiné věci na práci.

Jedeme.

Po milování máš mnohem modřejší oči.

Tvá pleť je hebčí a vlasy zářivější.

Podobáš se květince v plném rozpuku a já se opájím vůní tvé duše.

Takhle jsi se mnou ještě nikdy nemluvil.

Ty jsi přece velký romantik.

Zmlkni. Vidíš přece, že pracuju.

Po milování máš mnohem modřejší oči.

Ty sprosťáku! Hajzle!

- Sráči! - Drž hubu.

S tím playbackem by šlo něco udělat.

Kdybyste měli prachy, co byste si koupili ze všeho nejdřív?

Ministra.

- Kterého? - Pámbů ví.

Rychle!

Ruce nad hlavu.

Sakra. Sociální pracovník.

Ani hnout. Přepadení.

Ruce nad hlavu.

Personál čelem ke zdi.

Rychle!

Ostatní lehnout na zem.

Rychleji!

Jinak ta-ta-ta...

Co je, chlapci?

Tak chlapci, jedeme.

Co je s váma?

Co je to s váma?

To jsem přece já.

No jo.

Tak chlapci.

Chlapci.

Poslouchejte mě.

Jestli se hned nevrátíte, řeknu policii, že ten nábytek je od Boboise a Roche.

- A ta hi-fi věž je... - Bonzák! - Já a bonzák?

Bonzák...

To je ale...

Jaký bonzák?

Ani hnout. Přepadení.

Ruce nad hlavu!

Personál čelem ke zdi.

Rychle!

Ostatní lehnout na zem.

Tak pohyb.

Rychleji, jinak ta-ta-ta.

Zloději. Tohle vám...

To jsou kluci.

Ahoj, kluci. Tak co?

Co to...? Co to?

Ahoj, kluci.

Co je tohle?

Co je tohle?

- To jsem já? - To jsem já? - To jsi ty.

Hele, to je on.

Ano, to je on.

No tak, chlapci.

- Tak přece... - Houby „chlapci“. Pěkně půjdeš s námi.

Povolání, jméno?

Moje povolání? Já vám netykám, tak bych prosil, abyste...

- Sklapni! - Ale ne. To právě ne.

Úcta k lidské osobnosti, řekněte „sklapněte“ a bude to.

- Ne, říkám sklapni. - Tak jo.

- Jsem Dupont. - Kdo je zase tohle? Tvoje jméno?

- Hned ti to řeknu. - Ty mi tykáš?

- Jako vy mě. - Tady někoho brzo přejde smích.

- Komu to říkáte? - Prohledejte ho! - Já, šéfe?

- Ty mu říkáš „vy“? - To je něco jiného.

- Takže vy říkáte kamarádům „vy“? - Vadí vám to?

Teda tohle... Co budeme dělat?

- Vy mu dejte svoje papíry. - Tady, šéfe.

Ne, ty imbecile! On ti dá svoje papíry!

- No jo, ale ty mu říkáš „vy“, šéfe. - To je fakt. Vy jste mu řekl „vy“.

- Ty mi teď tykáš? - Já, šéfe? - Jistě. Koho myslíš, že vyslýchám?

- Přece mě. - Vy mlčte. Nikdo se vás na nic neptá.

Ty ho prohledej. Jeho.

Aha. Ano, jistě. Už to chápu. Hned to bude.

- Už to chápu. - Už to chápe.

- Co budeme dělat? - Prohledejte ho!

Šéfe, on žere doklady!

Pozor!

Chyťte ho!

Tak pojďte.

Pomalu, hoši.

Je to T?

T... Ano, to je T.

- Tady asi A... - Řekl bych, že je tu... R.

- Asteroy? - Ne, tady něco chybí.

- Já mám G. - Gasteropol!

- Strčte ho do basy! - Pomoc! Já mám lidský přístup.

Tak hybaj.

Ne, mě ne. Pusť mě! Jeho.

Tudy prosím, pane Gastié-Leroyi.

Zde, kdybyste se ráčil obtěžovat. Váš syn se tu má jako v bavlnce.

Omluvte laskavě zchátralé zařízení, víte, jak to chodí.

Ne, vy zůstanete tady. Ty pojď.

Tati?

Smím-li být tak smělý, v lyceu, kam chodí má dcera, jsou dva levičáci.

Alain Andrieux a Josette Martinová. Mé jméno je Morel. S tím povýšením...

Tady Marcel včera řekl, že ministr vnitra je buzerant.

- Je to Marcel Tarune, pane. - Pane Gastié-Leroyi, ten napravo...

Ticho tady bude!

Pane, v odborové ústředně policie

se komisař Poivert vyjádřil pochybovačně o poctivosti ministra spravedlnosti.

Poivert. P jako policie, Poivert. Pane komisaři, Poivert.

A ta moje žádost o byt...

Na shledanou si řekneme,

když k loučení je čas...

Tihle volové vás drží u vesla.

Těm, co jsou u vesla, vděčíme za to, že jsme volové.

Už 10 let si packáš život s kdejakým chuligánem.

Přestaň si už hrát na apoštola.

Chovej se jako muž! Ožeň se s Laurence a makej v továrně.

Tati, když se o chlapce nebudu starat, jsou z nich za dva roky recidivisti.

K tomu tady máme věznice.

Jsi Gastié-Leroy...

My si nechceme zašpásovat s tatíčkem a se strejčkama?

Ta dnešní mládež... To já v tvém věku...

Nehraj divadýlko. Není to legrační.

Se smrtí se nežertuje. Cenu života nevyčíslíš.

- Zbraní taky ne. - A dost! Máš zabíjet jen charitu.

Všichni máme sociální cítění. Já taky. V továrně máme sociální odbor.

Buď začneš makat, nebo ty floutky udám a půjdou do basy.

Ve 33 člověk žije jako muž, nebo umírá jako Ježíš.

Ty jsi muž a jako takový musíš pracovat.

Práce rovná se produktivita.

Produktivita rovná se peníze.

Peníze rovná se moc.

Moc rovná se zákon.

Zákon rovná se tvůj otec.

Když se to zdaří, dostanu ho k matce Boží.

Je to světec, ten Rom.

Podívej, on se kaje.

Vstaň. Není to dobré na kolena.

Nemůžu, mám vidění.

Nasytíš ty, kdo hladovějí, a oblékneš ty, kdo nejsou.

Žvaníš, hochu.

Vstaň, umažeš si kalhoty.

Vstaň, umažeš si kalhoty.

Vstaň a choď!

Vstaň a choď!

Pánové, představuji vám svého syna, šéfa sociálního odboru.

Vstupte.

Dobrý den, pojďte dál.

Prosím.

Jsem nový ředitel sociálního odboru.

Mám na starosti vaše problémy. Nejrůznější.

Rodinné problémy, morální problémy,

psychologické problémy, finanční problémy.

Takže neváhejte a svěřte se mi.

Nedívejte se na mě jako na ředitele,

ale jako na důvěrníka, přítele...

Kamaráda.

Kama...

Kolik vám dlužím?

Další, prosím.

Jako pán Ježíš Kristus vám ukážu cestu.

Je nemocný.

To jsem zvoral.

Ale stála by za hřích.

Jak je vzrušující.

Monsignore...

No tohle. Neuvěřitelné. Koukni.

Když hubnu, hubnu všude. Zmenšujou se mi prsa.

Lepší mít malá prsa a být štíhlá v pase, než tlustá v pase a prsa jak dům.

Jo, holka, ale jsou prsa jak dům a prsa jak dům.

Hlavní je, aby byly na obou stranách stejné.

Promiňte, že vás ruším.

Já bych chtěla hubnout všude, jen v prsou ne.

- To je ideální. - To je ideální. - To říkám.

Ty moje mají spíš tendenci kapánek popadávat.

Co blázníš? Moje jo, ale ne ty tvoje.

- Udělala jsem si test s tužkou. - No a?

Strčila jsem si pod prsa tužku a tužka nespadla.

- Byla tenká nebo tlustá? - Tlustá. - Byla tenká. - Každý se splete.

Četla jsem, že s tenkou tužkou to neplatí, ta drží tak jako tak.

- Fakt? - Tak to aspoň psali.

- Takže nemám visáky? - Kdyby visely, bylo by to vidět.

- Ne jako ty moje. - Máš krásná prsa. Jak hrušky.

- Já bych měla radši jablka. - Hrušky taky nejsou špatné.

- Taková kulaťoučká jablíčka. - Ale to je přece prvotní hřích.

- No právě. - Slečno?

To je normální?

- Moje přítelkyně. - To bude v pořádku. - Jak je?

Skvěle.

- To je sociální pracovník. - Ty ho znáš? - Stará se o Didiera.

To nic není.

To je v pořádku. Je mi fajn.

To je jen maličkost. Kolik je hodin?

Jedenáct.

To nic.

Přendal byste si nohu? Dejte ji sem.

Tak. Nechtěla bych vám zlomit ještě něco. Promiňte.

Výborně.

A máme to.

Výborně.

Teploměr.

Usnete, ani o tom nebudete vědět.

Než napočítám do pěti.

Jedna, dvě, tři,

čtyři, pět.

Kde je sestřička?

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.

- Má kozičky jako hruštičky. - Tak do toho.

- A teď už musíte spát. - S vámi?

Teď už ale musíte spát. Pěkně hajat.

- Mám žízeň. - Do prdele!

Mám stehna moc u sebe. Jsem moc svalnatá.

U mě je to horší. Vypadá to, že je mám do O.

- To je plus. Déle vydrží punčochy. - Jo, ale kloužou.

Šel jsem jen kolem, tak jsem si řekl, že...

Chtěl jsem se vás zeptat, Nicole...

Hlavně kvůli chlapcům, aby se... Já totiž teď...

Potřebuje mě Leroy. Gastié... Můj otec, takže... Ale já se vrátím.

- Takže co je s chlapci? - Jsou na venkově.

Ale to je úžasné! Tam je jim líp než v hospodě.

Plíce, vzduch...

Jde sem šéfův synátor.

To je kosa, co, hoši?

Cigaretu?

Ne?

Jistě víte, že jsem vedoucí sociálního odboru.

Takže pokud máte nějaký problém, klidně ven s ním. Jsem s vámi.

Tak jo, kamaráde. Já bych jeden měl.

Vydělávám 1000 franků za měsíc, ale chtěl bych 2000.

Tak to ano, jistě... Tak to je...

Když chceš být užitečný, tohle je portugalský přistěhovalec.

- Portugalský? - Z Angoly.

Nemůže dostat práci, protože nemá povolení k pobytu.

Nemá povolení k pobytu, protože nemá práci.

Chápu. Nechte to na mně.

Jdeme.

- Hledáte práci? - Já ne.

- To on. Portugalec. - Portugalec? - Angola. - Co mu nadáváte?

- Je Portugalec. - To sedí. Průkaz nezaměstnaného.

- On ho nemá. - Jak chce dokázat, že je nezaměstnaný?

- Kdyby měl práci, nebyl by tady. - Kde by byl? - V práci.

- Tak průkaz pojištěnce. - Proč? Musí mít průkaz, aby mohl dělat?

Musí pracovat, aby měl průkaz pojištěnce.

- 170 876. - Takže letos zase nic.

- Poslyšte, kde mám začít? - Tady jsou informace, tak čekejte.

- Tak bych prosil informace. - Vezměte si pořadové číslo. - Kde?

Jděte do fronty. Třeba před toho vašeho Portugalce. Získáte jeden flek.

Měl jsem jich přivést deset. To bych se posunul. Pojď.

- Do fronty. - Kam? - Do fronty.

Hergot.

170 876.

Zemřel.

170 877.

170 878.

- Zemřeli oba! - Okénko 19, číslo 149.

To je zašívárna.

- Okénko 19, číslo 150. - Mami, kdy už půjdu do školy?

- Brzy, miláčku. - Ale já chci jít teď.

Kvůli pár letům, co zbývají, přece nepřijdu o pořadí.

- Chci svoje porodné, chlapče. - Ach jo. - Číslo 249, okénko 18.

- Vaše jméno? - Já Bulhar, Francie.

- Jistě. Takže vaše jméno? - Já Bulhar. Francie přijet.

Jste Bulhar a přijel jste do Francie. Jenže já potřebuju vaše jméno.

- Rodina zůstat Bulharsko. - To doufám. Úplně mi stačíte vy.

Jak se jmenuje vaše rodina?

- Ne. Rodina ne. - Jo, rodina ne. Příjmení. Rodné jméno.

- Ano. Rodina zůstat Bulharsko. - A kruci. To je na palici.

Dejte mi vaše papíry. Ale ne. To je odporné. Navíc se hemží nemocema.

To není ono. Chci od vás váš pas.

- Pas! - Ano, pas.

Prosím. Přijede až z Bulharska, aby mi předložil tohle. Ten hnůj!

Tady je nějaké jméno. Jaké to je jméno? Je to vaše jméno?

- Ano. Poldaref. - Cože? - To Poldaref.

- Co to říkáte? - Poldaref. Já.

Něco takového se může stát jenom mně.

Víte co? Napište mi sem čitelně vaše jméno.

On dává otisky prstů do kolonky číslo jedna.

- Tady nejsme na policii. Nejsem polda. - Já Poldaref. Já být Poldaref.

Nedělejte ze mě poldu, jinak vás dám zabásnout. A teď už konec legrace.

Chci číslo průkazky zahraničního pracovníka

a potvrzení o příjezdu do Francie. Vyplňte formulář číslo 3.

Musí ho potvrdit prefektura a podepsat pracovník policejního komisařství.

Dále potvrzení o předložení žádosti o povolení k pobytu

s potvrzením o zaplacení nájemného v místě posledního bydliště.

Pokud jste změnil bydliště před počátkem měsíce,

během něhož jste nezměnil zaměstnavatele,

potřebuji výplatní pásky, tři fotky 4x5,

kolek v hodnotě 50 franků, a pak vaši žádost dám dál.

Když ovšem nepřijde zákaz z vnitra. Ale když dojde k zákazu...

- Ne mít kolo, rodina zůstat v Sofia. - Já se picnu! Kašlu na vaši rodinu!

- Mě teď nezajímá vaše rodina. - Pane, buďte zdvořilý. Je to cizinec.

Co se do toho pletete?

Je to moje věc. Jsem Francouz, a když vás vidím, je mi stydno.

- Nikdo vás tu nedrží. - Jsem ve Francii a hodlám tady zůstat.

- Já jsem taky ve Francii a zůstanu tu. - Nerad bych se opakoval, pane.

Jsem hrdý na to, že jsem Francouz

a vy byste se tvářil jinak, kdybyste byl na jeho místě.

Jeho místo je v Bukurešti.

- Ne Bukurešť. To Rumunsko. - Moment, nekomplikujte to.

- Já Bulharsko. - Zbytečně to komplikujete.

Kdybyste byl v Sofii na jeho místě a já na vašem, co byste asi říkal?

Nic, protože před chvílí jste motal Bukurešť se Sofií. Račte si vybrat.

- Tak to by stačilo. - Raději to skončíme. Vraťte se k věci.

Jistě. Takže já... Zařídit za vás, jo? Jednoduše. Vy říct mé jméno...

- Vaše jméno vy říct napřed. Vy chtít co? - Já chtít vědět jméno on.

- Tak to řekněte. Ven s tím. - Taky že řeknu, pane.

Vy říct jméno, já jméno vy.

- Rodina zůstat Bulharsko. - Ano, tohle jste už říkal.

Vy říct teď já. Já chtít jméno.

Jméno! Tak třeba já. Moje jméno je Gastié-Leroy.

- Moje jméno? - Ano, moje jméno není bulharské.

- Co není bulharské? - Moje jméno. - Vaše jméno není bulharské?

Není. Vlastně vy se nemáte na co ptát. Ptám se zásadně já.

Pár lidí už ze mě chtělo udělat blbce a věřte nebo ne, dostali pěkný záhul.

Ne, on blbec.

- Já rád. - Já taky rád.

Ale ještě radši, kdybyste mi dal papíry a to jméno.

Rodina zůstat Sofia...

Ne, to jméno. Máte rodinu. On má rodinu, já mám rodinu, vy máte rodinu.

Máte bratra, máte sestru. Máte rodinu a ta má nějaké jméno.

Vy dát jméno a já dát jméno on. Jméno?

Bratři, sestry zůstat Sofia.

Já vím, že máte bratra, já vím, že máte sestru,

chci jenom vaše jméno nebo jméno vaší sestry. Tady jsou lidi, co pracujou.

Zbytečně tu tráví mládí, takže s tím pohněte a vysypte mi to jméno!

Jméno! To už stačí, ne?

- Trochu porozumění, vždyť je to cizinec. - Vy už držte zobák. - Znáš Bulgaria?

Sofia.

Co si to říkají?

Já nevím. Jsem tu proto, abych vám vysvětlil, co chtějí.

Rád bych vám připomněl jednu věc. Mezi slepými jednooký králem, co?

- Dobře. Zmýlil jsem se. Omlouvám se. - No jo, všichni se za všechno omlouvají.

Já se taky dopouštím chyb, a když udělám botu, spolknu to a jede se dál.

- Spolknu, spolknu hned. - Nejsem tu od toho, abych vás krmil.

Já nechci, abyste je krmil, ale abyste se jim věnoval.

- Zavíráme. Čtyři hodiny. - Čtyři hodiny? Ještě dvacet minut!

- Než zavřeme, budou přesně čtyři. - To snad není pravda!

Máte tady někomu pomoct a vy mu jen házíte klacky pod nohy!

To se nestydíte?

Nechte toho!

Račte.

Válku jo, lásku ne.

Válku jo, lásku ne...

- Tudy. - Vzpomínáte si, pane, co jsem...

Realitní agent. Bývalý ministr, poslanec. Nejnovější přírůstky.

Chtěli jsme si ho tu nechat, ale nechtěl o tom ani slyšet.

A co bude s námi?

Pane Gastié-Leroyi.

Dřív jsme je třískali, aby mluvili, teď je třískáme, aby zmlkli. Je to bída.

Pane Gastié-Leroyi...

Jsi imbecil. Nicka.

Ať uděláš cokoliv, zvoráš to.

Tvoji chlapci jsou na kočku, továrna jakbysmet.

Copak? Už se nezdravíme?

- Nemohli byste už mu dát pokoj? - Tohle...

Přestaňte. Asi to neumí. Něco vám ukážu, Antoine.

Postavte se sem. Uvidíte, nic to není.

První pokus.

Druhý pokus.

Třetí pokus.

Pohov!

- Rozchod. - Antoine!

Pánové.

- Salam alejkum. - Salam alejkum.

Taky alejkum.

Pane, bazuka postřikovač. Vy máte pro nás?

- Cože? - Pane, bazuka postřikovač.

- Cože? - Pane, bazuka postřikovač.

Bazu... Aha, bazuka postřikovač. Velice jednoduché, hned vysvětlím.

Bazuka postřikovač má tři části. Bazuka tady, ukážu rouru a bazuka.

- Do bazuka přijde kapsle. - Kapsle?

Jo, kapsle. K jako kanoe.

Ale ne, ne Noe. Jako déšť, potopa, liják.

A pak - psle. Ale ne osle. Kapsle, vajskle.

Ty rád vajskle, já rád vajskle.

Takže dáme je do bazuky a bazuka dáme na rameno.

Těžká, moc těžká bazuka. Takže bazuka vysadit na podstavec.

- Vysadit? - Vysadit na podstavec.

Vysadit jako zeleninu. Zelíčko znáte? Umíte si vysadit?

Vysadit řepu jako dědek. Vysadit na podstavec.

Nahoru vysadit. Bazuka nahoře. Ne dole.

Když bazuka dole, bum. Bazuka v prachu. Povstalec v prachu.

Takže kapsle do bazuka, nahoře bazuka a puf!

A potom stromy paf, listí paf. Poletuje, poletuje...

Padá na zem, strom holý, mrtvý a lidi plíce špatná.

Dusím se, dusím se!

A zvířata hopsat, zobat, zobat jedovatý prášek a pak kolika.

Kolika...

Stromy, lidi, zvířata pryč. Všechno pryč. Nic není, nic není.

Jen měsíční krajina. Pustina.

Ostatně, tady je táta. Ten vám vysvětlí líp bazuka postřikovač.

Salam alejkum vám. Salam tobě, tati. Pánové, na shledanou. Sbohem, dámy.

Červené jsou země ve válce, žluté se na ni chystají

a bílé jsou mizerní pacifisti.

Proč je žluté Švýcarsko? Neříkejte, že připravuje válku.

To je můj soukromý sen. Jen přání.

Kamarádi, dobře vím, že pracujete naproti v tátově továrně,

ale zdvihám pěst. Zdvihám pěst a volám dost!

Že vy chudí pracovat potřebujete, to je jedna věc, ale i vy přece musíte žít.

Ten to ale slízne.

Ale že pro to, abyste mohli žít, podporujete zabíjení,

to musím opět zvolat dost!

I já kdybych snad potřeboval pracovat, Pán Bůh chraň, pracoval bych.

Ovšem ne za jakoukoliv cenu.

Nelze přece nabývat chléb náš vezdejší za cenu tisíců mrtvol. To je nechutné.

Dovolte, abychom se seznámili.

To nic.

Pardon.

Dneska to tady skvěle klouže.

Moc dobrá sodovka. Barmane, ještě jednou.

- Kde bydlíš? - V zámečku Lubéron. Proč?

Nezdá se ti, že přeháníš? Ti chlapi mají ženy a děti.

Berou tisíc franků měsíčně. Fakt si myslíš, že mají na výběr?

Tak to se tedy omlouvám. Omlouvám se, ale stejně říkám dost.

Vyrábět zbraně a vydělávat miliony jako táta, to se dá pochopit,

ale za tisíc franků... to je přízemní.

- To je ubohost. - Ty jsi fakt blbec.

Jestli máte povahu změkčilou jako svaly, to musí být nádhera.

Miluju bojácné muže.

Tolik mužů chce udělat dojem, ale vy ne, blázínku.

Pojďme se projít, ano?

Vy se nádherně necháte zmlátit.

S vámi se žena musí cítit děsně nejistá, to je báječné.

Pro ženu je tak příjemné spočinout na vymknutém rameni,

cítit, že milovaná bytost je zranitelnější než hejno vrabčáků,

když začíná lovecká sezóna.

Nikdo mi ještě neřekl tak hezké věci.

Pro fyzicky slabého jedince je povzbudivé,

když ho obdivují pro fyzickou slabost.

Víte, já už dostal jinší ptáčky než byl ten dnešní,

protože to byl zbabělec, ubožák.

Ale až padnu na silnějšího než já, bude zle.

Uvidí, zač je toho loket.

Ano.

Polibte mě.

Pozor, děti. Jedna, dvě...

Paule, Jeane...

Budeme rozdávat.

- Co dělá tvůj tatínek? - Plukovníka. - Tady máš tančík. Je tvůj.

Podívej, raketa země-vzduch. Moc pěkná zbraň.

- A tady jeden roztomilý G.L. 22. - Děkuji.

A copak dělá tvůj tatínek, holčičko?

- Generála. - Tu máš. - Dva tanky pro hodnou holčičku.

A hlavně, děti, nezapomeňte je ukázat svým tatínkům.

Jsou to věrné repliky našich běžných modelů.

K dodání ihned.

A copak ten velký chlapec? Co dělá tvůj tatínek?

- Můj tatínek dělá zbraně, čéče. - Říká se „pane“.

Ano, čéče pane.

Takže tvůj tatínek dělá zbraně jako já, ale jaképak zbraně vyrábí?

Můj tatínek dělat mačety, kopí, drtihlavy, luky, kamaráde.

Neříká se „kamaráde“, říká se „čéče“... říká se „pane“.

Jo. A fotřík vůbec nebejt spokojenej.

Milý chlapče, s tímhle se už dneska dávno nezabíjí.

Ale v našem kmeni nás jen osm, takže muset pomalu.

- Radši nic neříkej. - Jistě, tati.

Pardon.

Jdi do svého pokoje, a hned.

Rasisto.

Cože? Já a rasista?

Zatahuješ děti do hnusného kšeftu a já jdu pryč. Konec!

Padám!

Rasisto! Fašisto, jo!

Kruci! Kruci!

Kruci!

Můj otec, moji chlapci.

Tady otec, tady chlapci. Táta mě sere, chlapci mě serou.

Kruci.

Můj otec, moji chlapci. Otec mě sere. Chlapci mě serou.

Otec, chlapci...

To je Germaine. To je Gastié-Leroy.

Germaine mě sere, Gastié-Leroy mě sere.

- Něco vám je? - Gastié-Leroy mě s...

- Klaním se. - Vypadněte.

Ano, pane.

To jsou oni.

Je ale pan Gastié-Leroy zprasen? Spraven?

Ne. Ten se nesmí nic dozvědět.

- Ale to já na sebe nemohu vzít. - Máte to u mě.

Ne. To přece ne.

- Kolik chcete? - Nechte to bianco.

Chlapci, všechno jsem zařídil. Začněte hned.

Co je? Víte, co jsme si řekli?

Nábytek, věci, věž. Klidně volám policii.

- Zkus to. - Cože? - Budeme makat.

Výborně. Tak běžte. Večer nashle.

Hele, hoši, teď se zbláznil, tak mu ukážeme.

Když se člověk sveze jednou na vozejku nahoru a jednou dolů,

- odpočívá dvakrát sedm vteřin. - Což je celkem 14 vteřin.

Když je znásobíme počtem jízd nahoru a dolů, dá to hodinku odpočinku denně.

Tuhle odpočinkovou hodinu můžete odečíst z našich mezd,

což je slušná úspora, když to znásobíte počtem dělníků, pane vedoucí.

- Jděte někam. - To je naše metoda a způsob myšlení.

Nikoho ale nenutíme, aby to dělal.

Dlabanec, kamarádi. Je pauza.

My jsme ale neskončili. Měl byste zůstat s námi, a ne se jít cpát.

Hovada.

Vaše jméno?

Morin.

Vy nemáte hlad?

Máme, ale dny jsou krátké, chceme stihnout maximum.

Dobře. Vaše jména, přátelé?

Pro madam, pane řediteli. Květinky vlastnoručně natrhané na zahrádce.

Řiťolez, řiťolez, řiťolez!

Umístil jsem své chlapce do otcovy továrny.

- Neobrátí ji vzhůru nohama? - Cože? Chlapci?

To ne.

Radši se tam mrknu.

Sakra, jde sociální pracovník.

- Co to tady vyvádíte? - Já jsem totiž...

Nestrpím tu flákače. Pojďte za mnou.

Co je s tebou, dědo? Neříkej, že nedokážeš chytit cihlu.

Já ale nemám na práci jenom tohle. Vám vzadu se to řekne.

Musím tahat za provaz, za kterým je kýbl, a ještě chytat cihly.

Buď budu tahat provaz a dostanu cihlou, nebo pustím provaz, abych chytil cihlu,

- a kýbl mi spadne na hlavu. - Na svůj věk vypadáš zachovale. - To jo.

Tobě totiž chybí představivost. Nic na tom není, ukážu ti to.

Zatáhneš za provaz.

A hop.

A zatáhneš. Hop.

Hop. A zatáhneš.

A vidíš... Nic to není.

Co asi dělají?

Pracujou.

- To snad ne. - To teda bravo, pane.

Zatímco my fachčíme v továrně, pán se baví.

Co? Jste stejně budižkničemové.

- Udělali jsme o 50 beden víc než včera. - Udělali o 50 beden víc než včera.

O 50 beden? Udělali o 50 beden víc než včera.

Udělali o badesát deden víc než včera. O padesát beden.

O 50 víc? Takže to jde.

- Víc. - Takže to jde. - Takže to jde!

Ale o to se nějak moc nesnažíme.

- O 50 beden víc pro všechny. - Odbory to nestrpí!

Ty se za nás postaví!

Račte doutníček z mé zahrádky, pane řediteli.

Řiťolez, řiťolez, řiťolez!

Sociální pracovník.

- Co se tady flákáte? - Já přece...

Žádné flákání! Pojďte!

- Nevidíš, že jsi o jednu dobu pozadu? - Jo? - Jasně, že jo.

Když nabereš barvu, musíš počítat do tří, jinak vypadneš z rytmu.

- Aha, no jo. - Pravdaže. - Tak jo.

- Jo, pozor. - Raz, dva, tři.

- Vidíš, že to jde, co? - Jo.

Když řekneš ano, nabíráš barvu. Jsi o dobu pozadu.

Když řekneš ano, počítáš do tří, jinak vypadneš z rytmu.

- No jo. - No jo.

Pozor! Raz, dva, tři.

Tak vidíš, že to jde. Vidíš, že to není žádná věda.

Řekneš ne a nabíráš barvu!

- Řekneš ano a jsi pozadu. - Fakt? - Jo.

Když řekneš ne, počítáš do tří. Jinak jsi zrychlil. Jdi na druhou stranu.

Neměň ruku, vyměň místo! Vyměň místo, vyměň ruku!

- Jo tak. - Bože.

Udělali jsme o 75 beden víc než včera.

- Udělali o 75 beden víc než včera! - 75?

Udělali o 75 beden víc než včera!

Pěsa... desat deben... Pětapětapětadesat... pěta deben...

- Udělali o 75 deben víc než včera. - Pětadesat deben?

To se dopívejme... Podívejme... Vlastně teda... To je triábosek.

Bosa... bosabo... bosano...

- Takže trojnásobek? Sobek... - Takže jo. Kde?

A to jsme se ani moc nesnažili.

- 75 beden víc pro všechny! - Odbory to nestrpí a za nás se postaví!

- Kdo je? - Sociální...

Sakra.

Už jdu.

Příští čtvrtek v 17 hodin blesková stávka.

Příští čtvrtek v 17 hodin blesková stávka.

Ve čtvrtek v pět hodin je blesková stávka.

Příští čtvrtek v pět hodin blesková stávka.

Příští čtvrtek v pět hodin blesková stávka.

Ne. Já nic neřekl.

Co to řekl?

Že nic neřekl o bleskové stávce v 17 hodin příští čtvrtek.

Proč? Ona je nějaká blesková stávka příští čtvrtek v pět?

Já nevím. On říkal, že nic neřekl.

Kdo řekl, že nic neřekl?

Že bude blesková stávka příští čtvrtek v pět hodin.

O žádné stávce nic nevím.

Chlapi, je to pravda, že je příští čtvrtek v pět hodin blesková stávka?

- Jasně, chápu. Nic jsem neřekl. - V 17 hodin příští čtvrtek.

Já zítra dělám fašírku. Fašírku zítra dělám.

Doneslo se mi, o jménech pomlčím,

ať ale vědí, že jsem jim vděčný, že se na zítřek v 16:30 připravuje stávka.

V 17 hodin, pane řediteli.

Doneslo se mi, o jménech pomlčím, ať ale vědí... díky, Didierku...

...že se na zítřek na 17 hodin připravuje stávka. Je to tak?

Přesně tak.

Ale proč stávka, ptám se vás?

Nemáme snad společné zájmy?

Když prosperuje továrna, neprosperujete snad i vy?

Nekocháme se snad všichni sny o prosperitě?

Netvoříme snad, a především vy, řetěz proletářské soudržnosti?

Ne, skutečně. Proč stávka? Pracujme, tužme se.

- To je život. - To tempo je nelidské!

Kvůli tomu tempu dochází k úrazům!

Albert Duchemin, Henri Torge.

To není pravda. To kvůli chlastu dochází k úrazům!

Jo, kdyby se neprodávalo v kantýně víno, bylo by daleko míň úrazů!

- Dostanete pěkně do držky. - Martin Félix.

To je Jean Gorini. Odborový předák.

Bravo, synu. Netušil jsem, že ty tři mladíky jsi přijal ty.

- Moji chlapci, tati. - Jsou jedineční. Skvělí.

Skvělí.

Teprve teď se chováš jako pravý Gastié-Leroy.

Pane řediteli.

Pardon. Nastaly nějaké smutky... zmetky...

Uklidněte se. Vždycky máme kolem 2% zmetků.

- To je normální. - Ano, ale teď to vypadá vážně.

- Zvýšili pracovní tempo. - Moji chlapci.

- Práskli mi stávku. Nechtějí ani přidat. - Moji chlapci.

Odmítli všechny výhody, co jsem jim nabízel.

Moji chlapci.

- A tohle je co? - To je hangár s 500 tanky.

- A kde jsou? - Moji chlapci.

To mi ukradli skoro všechny tanky?

- Lehce tanky... Lehké tanky. - A kde jsou?

Nádherný tank, pane.

Pojďte, udělám vám cenu.

- Kolik stojí? - Osm franků. To jde, ne?

Bravo, chlapče. 500 tanků, bravo!

- 499. - Žerty stranou, prosím.

Někdo ukradne tank. Řekněme dva tanky, tři tanky...

Řekněme pět, třeba i deset, ale pět set?

Fajn. Takže je spálíme. Aspoň je nedostanou tamti.

Kde jsou ty tanky?

- Už jsme jich 250 prodali. - Cože? Komu?

Toho chlapa neznáme, ale měl na oku pásku.

- Musel to být žid. Oškubal nás. - Proč mi zvoní v uších?

- A kde jsou peníze? - Zaplatil v naturáliích. - Co to je?

Naturálie.

Synu!

Pojď na mou hruď!

Tak honem!

Zlatý důl!

- Kde jsou tanky? - Dostaneš je zpátky.

Ne, já je nechci. Jsou pojištěné proti krádeži. Dostanu pojistné.

Prodej je sám.

- Já? - Jistě. - Ale komu je prodám?

- Mám tajný seznámek zájemců. - Proč tajný?

Stát by souhlasil, ale ne veřejné mínění. V těch zemích zuří genocida.

- Ale když se chtějí... - To ale není náš problém, že, tati?

Když je střelíš, dostanu 20% provize.

- 20%? - 10% jde státu. - A proč stát?

- Přimhouří oko. - Stát nevezme tak málo.

- 5% je jako všimné. - Z těch tvých 20%? - Ne, z pojistného!

- Určitě budou chtít ještě víc. - Ne.

Jinak budu žádat 40% místo 20% za nemovitosti.

- Co sem pleteš nemovitosti? - Kupuju pozemky k vojenským účelům.

- Pak je střelím soukromým firmám. - Vojáci s tím souhlasí?

Vydělají na benzinu plus volný vstup do bordelů v Bretani.

No teda, tati. V životě jsem neviděl většího lumpa.

Pane řediteli, je tady dav policistů.

Ať jdou dál.

Musel jsem krádež nahlásit kvůli pojišťovně, ale ty laskavě mlč.

Nic nevíš, rozuměls? Nic neříkej.

Pane Gastié-Leroyi, dobrý den.

Promiňte ten spěch, ale tohle nestrpí odkladu.

- Opravdu. - Mlčte!

Vidím, že je tu i váš syn. Můžu mu položit pár otázek?

To je ovšem nemilé. Ten chudák právě prodělal chirurgický zákrok.

- Má zablokovanou čelist. - Ale to je smůla. Co se dá dělat.

- Vy znamenejte. Rád bych věděl... - Rád bych věděl...

Vy. Ne já. Vyznamenejte. Rád bych věděl...

Tak se ráno probudím, hlava mi třeští, tvář jako meloun.

Díra v zubu veliká, veliká ďovírka. Nejíst, nepít, nespat, hlava třeští.

Tak já k zubaři, ten koukat. „Veliká díra,“ říkat: „Ne malá ďovírka, veliká.“

Já říkat: „No právě. Já vědět, ne malá ďovírka. Veliká ďovírka.“

Já: „Umrtvit?“ Zubař: „Neumrtvit“, že musím vydržet. To vám nepřeju.

- Chápu. Rád bych ale věděl... - Ale to ještě není všechno.

A klik sem, klik tam.

A krkam sem a krkam tam a potom... Vrtačka... Fuj, fuj, fuj! Hlava bolí.

- Vypláchnout, mě šoufl... - To znám.

Jestli pobil červ... Jestli to byl nerv, to je peklo.

- Jestli byl onabžený... obnažený nerv... - Tohle nepište. Pište jeho!

To jistě.

Jak jsem říkal, jestli byl červ vnažený... Zmožený...

- Takže vaši chlapci pracovali v továrně. - Pracovali, pracovali.

Takhle nahoru... a pak zase dolů...

- Co tomu říkáte? - Já neposlouchal.

- Nemáš poslouchat, máš odezírat. - Nemůžu odezírat, když znamenám.

- Co by sis znamenal, idiote? - Už to mám. Všechno jsem pochopil.

Jestli chcete, můžu vám to vysvětlit. Proč...

- Skvělé, Didierku, jen pánům pomoz. - Takže... - Stačí.

To by stačilo.

- Krádež tanků. - Já nevím. Krádež, jakápak krádež?

To byla žízeň... Krádež...

- Vy mluvíte? - Šampaňské! No tohle...

Když jste zablokovaný, na odblokování jsou nejlepší žublínky.

Tak odpovězte taky! Sakra, co to kecám? Tanky!

- Já můžu... žuluvit... můžu mluvit... - Může... Můžeš... Mluv.

Tak tedy, když ty tanky... taky... tanky vyjely.

Tak tam do... byli tam šohi...

Hoši... mladí hoši... šlohli...

Ti chlapci na dělení dvě... v podělání dvě...

- Tati, byli tři. Byli tři. - Chápete z toho něco?

- Předtím to bylo jasnější. - To jo.

Ať tik nebo ťuk, vy o tom nevíte zhola nic.

- Jsou to vyku-ku-ku-kukové. - Ale to ne. Kluci, kluci.

Ať tak nebo tak, vy o tom nevíte ani ň.

Tak dost!

- Vyšetřování tady vedu já! - Bodolte! Šetřování deve von.

- Moje řeč. - Odcházím. Tady se nedá pracovat.

Trochu pampagneského? Malou sklepničku?

- Ne, díky. Sklepím sám. - Já bych sklepl. - Tentokrát ne.

Povídal tentokrát ne.

Mám je ke dveřím vysvobodit... vyprovodit, pane řediteli?

Bravo. Jsi pravý Gastié-Leroy.

Ve tři mám schůzku s ministrem. Předvedu mu nové zbraně.

- Přijď s těmi střapci. Rád je poznám. - S plavci. - Jo.

Jakmile přijede ministr, zahájíme prezentaci.

Představuji vám své kamarády.

- Luis. - Pánové, těší mě.

- Didier. - Vám to sluší.

- Víte, že jsem dobře znal Pia XII.? - Ne.

- Vy jste ošetřovatelka? - Ano, ale moc jsem chtěla být tanečnicí.

Kéž Bůh požehná tomuto dni. Je tu něco k pití?

Škádlení, škádlení...

- Celkem slušně žonglujete, prcku. - Jo.

- Bůh neexistuje. - To není dokázáno.

Jaké afrodiziakum.

- Takže vy jste plukovník? - Taky jsem se kdysi pokoušel tančit.

- Taky? - Už je tady mistr... ministr.

Pánové, uvidíte novou raketu s naváděcí hlavou.

Není větší než kulička.

Dokáže ale úplně zničit velkou nemocnici.

Snad nemusím připomínat, jak je tato zbraň úsporná.

Mám v úmyslu představit ji na zahraničních trzích.

Půjde bezpochyby nadračku. Rozvojové země se o ni poperou.

Lacino-li zabít chceš, model DR vybereš.

- Jaký je cíl útoku? - Ta vila před námi.

- Nevypadají nadšeně. - Národní zájem nadevše. Mají smůlu.

Nějací ptáčkové.

Je čas. Jdeme na to.

Vezmeš si z auta vysílačku a zařveš „pal“, až ti to řekne Jean, ale dřív ne.

Nebral jsem vojáky. Utajení.

- Pal. - Pal!

Pal. Slyšíte mě?

Tady Gastié-Leroy. Syn. Slyšíte mě?

V tom případě radši opakuji: pal. Opakuji. Slyšíte mě?

Haló, slyšíte mě?

Ano. Slyším vás velmi dobře. No ne. Velmi dobře.

Slyšíte mě?

- Haló? - Ano, slyším vás. - Už se nemůžu dočkat.

Neblbni, vole. Vy ne. Mluvím s Georgem.

- Ano, mluví se mnou. - Ano, s Georgem. Opakuji. Tady Pierre.

- Říkám: pal. - Pal!

- Slyšíte mě? Opakuji: pal. - Slyším vás mírně špatně.

Opakuji. Skoro vás neslyším.

Tady Gastié-Leroy, jelito!

Otec nebo syn?

Pal! Slyšíte?

Slyším vás velmi dobře, jelito.

- Bomba dopadla. - Stop, slyšíš, jelito?

Říkals, že se mám řídit strejdou Jeanem. Tady Gastié-Leroy. Syn.

Dobře, posíláme další.

To byla rána!

Jen si hrajte, blbečkové.

A další.

Bůh neexistuje.

Když nad tím teď přemýšlím...

To já když hubnu, hubnu všude.

A když tloustnete?

Přestaňte! To je příšerné!

- Bravo, pane Gastié-Leroyi! - Kdybyste dovolila, slečno...

Maminko, já mám strach.

- Mám strach! - Tak přece neplačte, pane ministře.

- Tati, ta tvoje střela není moc přesná. - Že není?

Hele, moje továrna. Čelem vzad a pal!

Tomu říkám práce. Továrna bum.

Moje továrna! Bum!

- Moje továrna... - Jeho továrna.

- Moje továrna... - Jeho továrna.

Moje továrna...

Jeho továrna!

Hop, a je pryč!

Jeho továrna... není továrna!

Jakýpak bum!

Vyletěla do vzduchu!