Original subtitles

Levné knihy KMa uvádí

PRAMEN PANNY

Scénář podle balady ze 14. století

V hlavních rolích

Dále hrají

Kamera Hudba

Střih

Režie

Ódine, přijď!

Ódine, přijď!

Ódine, přijď!

Chci, abys mi posloužil!

Otče, Synu i Duchu svatý s andělskými zástupy,

chraňte nás dnes i po všechny dny před ďábelskými tenaty.

Bože, nedopusť na nás neřest, hanbu ni újmu.

Je pátek, den utrpení Pána našeho Krista.

Bože, v té tmě je někdo zašlápne.

Tak, tak, ty chudáčku. Žij si svůj ubohý život.

Žít nás Bůh nechává všechny.

Kde jsi byla v noci?

Aspoň jsi mohla podojit, když už nedbáš o lůžko.

Sama jsem si mohla nohy uběhat.

Ježíši, ty vypadáš! Co se stalo?

Co? Jen to co vždycky. Parchant z parchanta pojde.

Ty se ale chováš. Pliveš a syčíš jako kočka.

Děkuj Bohu za jeho milosrdnost.

Dostala ses na takovýhle dvorec a jsi tu jako člen rodiny.

Ale stejně zůstaneš parchantem.

Mléko stojí v předsíni!

Pojedeš se svícemi do kostela.

- Já? - Ano.

- Neměla jet Karin? - Karin je dnes nemocná.

Jen co bude po mši, uzdraví se.

Má asi horečku. Byla rozpálená.

- Večer při tanci přímo žhnula! - Drž zobák!

Moje dcera nepůjde v tvých stopách!

Vy dvě jste si podobné jako růže a trní.

Vždycky jsi do ní rýpala!

Nedáš si pokoj ani teď, i když bychom tě měli vyhnat z domu!

Pane, požehnej chléb náš vezdejší. Amen.

Amen.

Kde je Karin? Neměla jet se svícemi pro Pannu Marii na ranní?

Karin dnes není dobře.

Večer jí nic nebylo. Ale ráda si ráno přispí.

Teď je jí ale špatně.

Do kostela snad ještě dojede?

Se svícemi pojede Frida.

Je zvykem, že svíce do kostela vozí panna.

Tobě jde jen o Karininy povinnosti.

Ty jsi zas na ni příliš měkká a povolná.

- Je jediné dítě, které mi zbylo. - O to víc záleží na její výchově.

Měla jsem v noci zlé sny.

Neměla bys večer tak trýznit tělo.

Ať jde Ingeri Karin vzbudit.

Půjdu sama.

Ať se ta ospalkyně probere!

Ty připrav Karin jídlo na cestu.

Vezmi pšeničné chleby a dej do nich sýr a skopovou plec.

Jsi nemocná, Karin?

Ne, jenom ospalá.

Můžu dostat snídani do postele?

Otec ti vzkazuje, že máš jet se svícemi do kostela.

Ne.

Jestli ti je špatně, pojede Frida.

- Není mi špatně. - Tak to musíš jet!

- Ale chci tu hedvábnou košili! - Vždyť je všední den.

V tom případě nepojedu!

Chováš se jako malé dítě.

Kdybych takhle rodičům odsekávala já,

dali by mi výprask a uložili půst.

Tak mi nařež a ulož půst!

Dej mi na chleba brusinky a klikvy místo másla.

Dobře víš, že na tebe nedokážu být přísná.

Jen se směj.

Ale otec se zlobí a na mě jednoho dne padne hanba.

Vyndej mi hedvábnou košili, sváteční sukně a modrý plášť.

Budu mít radost, ty budeš mít radost a otec taky.

Pojedu důstojně do kostela.

Šedák bude mravně zvedat kopyta, jako by kráčel v procesí poutníků.

Nebudu se dívat vpravo ani vlevo, jen přímo před sebe.

Budu myslet na svíce a svatou Boží matku.

Taky bílé punčochy a modré střevíce s perlami.

To není žádná obyčejná košile.

Šilo ji patnáct panen.

Stůj klidně.

Vážně jich bylo patnáct?

Teď se posaď, učešu tě.

Au!

Au!

Chci je mít rozpuštěné, když mám ty krásné šaty.

Jestli bude po tvém, uděláš radost ďáblovi.

Svatí tě ztrestají bolením zubů.

Proč pořád mluvíš o ďáblovi? Otec to neříká.

Ďábel je svůdce nevinnosti.

Snaží se zničit v zárodku všechno dobré.

Ale já se pořád modlím.

S kým jsi včera tančila?

Tančila jsem s tím... s tím... a s tím...

- Proč to chceš vědět? - Měla jsem dnes strašný sen.

O čem?

Já bych taky chtěla snít. Velké, nádherné sny.

Ale mně se nikdy nic nezdá.

Teď sukně. Tu modrou a tu světlou se zlatým vyšíváním.

Víc mi to utáhni, nebo nebudou dost nabrané.

Zapomněla jsi na sponu.

Tu si schovej na neděli. Už takhle je toho dost.

Stíníš mi!

To je otec. Už se zlobí!

Matka říkala, že jsi nemocná.

Vypadám snad nemocně? Bledá, přepadlá a nemocná.

To se sluší, spát déle než slunce?

V kostele poprosím o odpuštění, že jsem to nestihla na ranní.

Řeknu, že matka a otec onemocněli a Frida mě nevzbudila.

Svíce nebyly ulité

a Šedák neměl podkovy.

Se zlou tou pannou odjedu teď do hor

a pravím, dceru takovou že nechci.

Na sedm let ji uvězněte v hoře, aby povolnou se stala.

Pak pro ni zas si přijedu.

Možná.

Ať se mnou do kostela jede Ingeri. Vůbec se teď nikam nedostane.

To je hanba, že máme tak daleko do kostela.

Taková jako ty by potřebovala zpovědnici hodně blízko.

Říká ten, co musel utéct ze země, aby nepřišel o kejhák.

Leccos jsem o vás slyšela.

Létající pták něco získá, na sedícího zbude jen smrt.

Viděl jsem ženské a kostely.

- Jaké kostely? - Vysokánské.

A velké! Ne ze dřeva, ale z malty a kamene.

- Z malty a kamene! - A s okny v barvách duhy.

Můžeš jet do kostela se mnou. Otec to dovolil.

Pospěšte si, nebo tam přijedete večer.

Honem, Ingeri!

Napij se teplého piva, čeká tě dlouhá cesta.

Ne, dej to Ingeri. Pojede taky.

- Kdo to rozhodl? - Otec, teď.

Mohla bys mě políbit na rozloučenou.

Ježíš Kristus žehnej tvému mladému životu!

Tenhle uzlíček s tvarohovým koláčem a ty svíce,

to posílám mistru Erikovi.

Pozdravuj ho a řekni, že je to za tamto, on už bude vědět.

Ať se pomodlí pět Otčenášů a patnáct Zdrávasů.

Znám libý jabloňový sad

a pannu, která vtělená je ctnost.

Ta vlas má jako ze zlata

a její zraky září víc než dost.

Pod zelenými vršky

radostně teď řeky plynou zas.

Vždyť jara přišel čas.

Vždyť jara přišel čas.

Na nebi ptáček vznáší se

a vítr do křídel mu vane.

Je těžké malou sílu mít,

když hory zdolat máme.

Pod zelenými vršky

radostně teď řeky plynou zas.

Vždyť jara přišel čas.

Vždyť jara přišel čas.

- Působí ti to dítě bolest? - Však to jednou sama poznáš.

Až budu pod čepcem a ctnostná paní domu.

Uvidíš, jak dopadne čest, až tě mužský vezme kolem pasu.

Bez sňatku s mužem neulehnu.

Co když tě v křoví povalí na záda?

Vymaním se mu!

Jenže on bude silnější!

Ranní mši už nestihneš. Tak co bys bledla v kostele.

Vezu do kostela svíce.

Chápu, vyparádila ses na počest Matky boží.

Jako nevěsta pro ženicha.

To proto, že je tak krásně a matka si to nepřála.

Ale kvůli tobě ne!

- Děkuju za včerejší pobavení. - Já se s tebou nebavila.

- Vážně? - Víš to stejně dobře jako já!

- Co je, Ingeri? - Viděla jsem vás včera ve stodole.

Chtěla jsem s ním mluvit o tobě. O nějakém řešení pro tebe a dítě.

Asi ti řekl, že když s ním půjdeš do sena, něco už vymyslí.

Usmívala ses na něj a tancovala s ním.

Tančila jsem se všemi, kdo chtěli.

Promiň, že jsem tě uhodila.

Neomlouvej se mi!

- Vrátíme se domů! - Musíme přece do kostela.

Já tam ty svíce odvezu.

To by se rodičům nelíbilo.

Les je temný a já už nemůžu dál.

Neplač tak, ublížíš dítěti.

Panenky se bojí v lese?

Já ne, já jedu do kostela.

Může u tebe počkat, až se vrátím?

Tohle stačí pro vás oba.

Přece bych tě znovu neuhodila.

Máš porodní bolesti?

Je to ještě horší.

Pojď, pomůžu ti.

Posaď se. Už dlouho tady u mě nikdo neseděl.

- Jak se jmenuješ? - Teď nemám žádné jméno.

Je to tu tiché a opuštěné. K sousedům máš asi daleko?

Slyším co chci a vidím co chci.

Slyším, co si lidé potají šeptají.

Vidím, co podle nich nikdo nevidí.

Sama uslyšíš, když budeš chtít.

Poslouchej!

Co to tam venku duní?

Na sever jeli tři mrtví muži.

Už dlouho jsem se tu netísnil s žádnou ženou.

Zde máš lék na svou bolest.

Zde máš lék na svůj žal.

Krvi, přestaň proudit.

Rybo, zastav se v proudu,

orle na nebi.

Zde je síla.

Ty jsi obětoval.

Obětoval jsi Ódinovi.

Hned jsem tě poznal.

Poznal jsem tě podle očí, podle úst a rukou.

Ale ty máš strach. Neboj se.

Dám ti sílu.

Ty máš ale legrační gigu.

Zdědil jsem ji po otci, otec po dědovi a děd po pradědovi.

Mohu se na ni podívat?

Co jste zač?

Jsme tři bratři, kteří příliš brzy osiřeli.

Kdo se o vás stará?

Paseme kozy v lese, spíme na trávě, pijeme vodu z jezírka.

Matka mi na cestu dala jídlo.

- Bratr říká, že... - Tvůj bratr je němý?

Zlí lidé mu vyřízli jazyk.

Ne...

Ale já mu rozumím.

Říká: Takový dar přijmeme, jen když nám budeš dělat společnost.

Musím se svícemi do kostela.

Na ranní?

To už nestihnu. Ráno jsem zaspala.

Když je to tak, není kam spěchat.

Jestli ti matka připravila jídlo, měla by sis je sníst.

Říká, že v lese je hezká paseka.

Rač tam, šlechetná panno, zajet.

Ježíši, synu Boha Otce, tys živoucí chléb z nebes.

Dej, ať jsem hodna chleba těla, spas mou duši před věčnou smrtí.

Bratr se ptá, kde je tvůj dvorec.

Na východ od hor, na západ od lesa.

Je tak velký, že cimbuří vidí jen ten, kdo pořádně zakloní hlavu.

Jsi snad královská dcera?

Otec nosí hedvábný kabátec, zlatou přílbu a blyštivé kopí.

Matka má tak těžký svazek klíčů, že ho neunese na opasku.

Celý den za ní musí chodit služka s klíči na podušce.

A vy jste asi tři královští synové, které zaklela lesní paní.

A ty kozy jsou možná proměnění medvědi a vlci.

Bratr říká, že máš tak bělostné ruce.

Královské dcery totiž nemusejí prát ani topit.

Bratr říká, že máš tak ladnou šíji.

Tu mají královské dcery proto, aby jim na ní vyniklo zlato.

Bratr říká, že máš tak... tak uzounký pas.

Rozděl tohle.

Ale ty asi nemáš nůž?

To vypadá jako značka Simona ze Snollsty.

Vezu do kostela svíce pro Pannu Marii.

Zůstaň tu u koz, dokud se nevrátíme. Poslechni, nebo uvidíš.

Jestli mi něco chcete, řekněte to!

Můžeme říct jen tolik, že večer je chladný a cesta dlouhá.

- Odkud přicházíte? - Ze severu, z Västernolu.

Jaká tam byla zima?

Zima byla krutá a choroby řádily.

Lidé onemocněli z hladu a skoro nevycházejí ven.

A krávy klečí ve stájích.

Slyšel jsem, že jste měli urputnou zimu.

- Kam máte namířeno? - Chceme na jihu hledat práci.

Přespěte tu. V noci bude mráz.

- Dobrý večer. - Dobrý večer.

Hospodář nás pozval dál.

Sedněte si zatím, než přijde.

Ty boty mají už něco za sebou.

Den může začít skvěle, ale večer je plný soužení.

Málokteré ráno vypadalo tak slibně jako to dnešní.

Slunce nám dalo zapomenout na zimní nuzování.

Nohám bylo do tance.

Ale ještě před večerem byla mrtvá.

Sama královna máje vyjela na koni.

Ale nevrátila se.

Ježíši, synu Boha Otce,

tys živoucí chléb z nebes.

Dej, ať jsem hoden chleba těla,

spas mou duši před věčnou smrtí.

Amen.

Amen.

Jste hotoví?

Ano, všechno je už pohnojené a zorané.

Otec říkával, že půda má být tlustá a písek hubený.

Buďte k mému bratru shovívaví.

- Stává se mu to často? - Jen když dlouho hladovíme.

Vetři mu do spánků sůl a ocet

a na břicho mu dej teplou poklici.

Není třeba. Čím míň se tím budeme zabývat, tím rychleji to přejde.

Najde se tu pro vás nějaká práce.

Promluvíme si o tom zítra.

Nechte hořet oheň. V noci bude zima.

Dobrou noc.

Pojď!

No tak pojď!

Dobrou noc.

Dobrou noc.

Modlíš se, i když na tebe nikdo nedohlíží?

Ty chudáčku.

Ale Pánbůh je milosrdný.

Milosrdnější, než si myslíš.

Dneska se pomodli pořádně. A pak na to taky nezapomínej.

Vidíš, jak se v díře ve stropu třese kouř?

Jako by naříkal a měl strach.

Přitom jde jenom ven.

Může se tam válet po vesmíru.

Jenže to on neví.

Proto se tu krčí a třese v sazích pod střechou.

Stejně se to má s lidmi.

Třesou se a strachují jako lístek v bouři.

Toho, co znají, i toho, co neznají.

Půjdeš po úzké lávce.

Tak úzké, že ani nevíš, kam položit nohu.

Pod tebou šumí řeka.

Je černá a chce se tě zmocnit.

Ty ji však bez úhony přejdeš.

Před tebou se rozkládá údolí.

Tak hluboké, že nedohlédneš jeho dna.

Vztahují se po tobě ruce, ale nedosáhnou na tebe.

Nakonec se ocitneš před horou hrůzy.

Ta chrlí oheň jako pec

a u jejího úpatí zeje strašná propast.

Šlehají z ní všemožné barvy:

Barva mědi, železa, modrého vitriolu a žluté síry.

Oslňující a blýskající plameny rozežírají skály.

Kolem poskakují lidé, co vypadají jako mravenečkové.

Tahle pec totiž polyká vrahy a násilníky.

Ale když už se ti bude zdát, že jsi ztracený, uchopí tě čísi ruka.

Vezme tě kolem pasu a odvede daleko odtamtud,

kde nad tebou zlo nebude mít moc.

Když se Karin nevrátila dnes, určitě přijede zítra.

Uklidni se, Märeto!

Ty dokážeš mluvit o klidu? Nikdy jsi nemluvil o ničem jiném.

Jak by to s námi dopadlo, kdybych byla jako ty?

Nikdy si nedělala starosti, nebála se, nevolala k Bohu?

Otevři pěsti! Märeto, otevři je!

- Vím, že se o Karin strachuješ. - Vždyť mám jenom ji.

To už se stalo, že zůstala bez dovolení ve vesnici.

Mám jenom ji.

Je to jediné, co mám.

Bijou toho kluka.

Zdálo se mi, že chlapec křičí.

To byla jen sova v lese. Pořád ji slyšíme.

Tahle hedvábná košile je to jediné, co nám zbylo po sestře.

Umřela na Hromnice.

Je to pro nás drahá památka,

ale nouze náš donutila, abychom vám ji nabídli.

Víme, že umíte ocenit hezké věci.

Ta košile byla to nejvzácnější, co sestra měla.

Je trochu potrhaná a zašpiněná.

Ale podívejte na ty výšivky. Práce devíti panen.

Vaše dovedná ruka ji zas vyspraví.

Zeptám se hospodáře,

co je přiměřená odměna za tak drahocenný oděv.

Teď se už i vy uložte k odpočinku.

Co je, Märeto?

Ti pasáci mi ji nabídli ke koupi.

Patří Karin.

Je na ní krev.

Co chceš dělat?

- Nejdřív zavřu dveře na závoru. - To už jsem udělala.

Vezmeš s sebou čeledíny, viď?

Buď opatrný.

Řekni, co víš.

Zabij nejdřív mě.

Nesu větší vinu než oni. Chtěla jsem to.

Od té doby, co čekám dítě, jsem ji nenáviděla.

Ten den, kdy jsem o to požádala, to udělal.

Udělal to on a já, ne ti pasáci.

Byli jím posedlí. Všichni tři zároveň se na ni vrhli.

Srazili ji na zem a drželi.

Pak si ji vzali.

Vidělas to?

Viděla jsem to z lesa.

Přála jsem si to.

Vzala jsem kámen a chtěla ho po nich hodit, ale pustila jsem ho.

Potom ji kyjem zabili.

To jsem taky viděla.

Zatop v sauně. Dojdu si pro březové proutí.

Přines mi řeznický nůž.

Bůh mi odpusť můj skutek.

Musíme najít Karin.

Příliš jsem ji milovala, víc než sám Bůh.

Když se obracela častěji na tebe, nenáviděla jsem tě.

Bůh mě tím chce potrestat. To já jsem vinna.

Nejsi sama, Märeto. Jen Bůh posoudí vinu.

Vidíš to.

Bože, vidíš to.

Smrt nevinného dítěte a mou pomstu.

Připustil jsi to.

Nerozumím ti.

Nerozumím ti.

Přesto tě teď prosím o odpuštění.

Nevím, jak jinak se usmířit s vlastníma rukama.

Nevím, jak jinak žít.

Slibuji ti, Bože.

Tady, u těla svého jediného dítěte, ti slibuji,

že ti jako pokání za svůj hřích postavím kostel.

Postavím ho tady.

Z malty a kamene.

Těmato rukama!

České titulky Zbyněk Černík AWstudio Praha

pro KMa vyrobila 24snails.com Media Production s.r.o.

© 1960 Svensk film industry © 2006 Levné knihy KMa

www.Titulky.com