Original subtitles

ROZVODOVÁ ZÁLEŽITOST

To není hezké nechat mě tak dlouho samotného.

Ach, Kite, bylo to jen deset minut.

Musím se aspoň chvíli věnovat svým hostům.

- Já nejsem tvůj host? - Moc mě těší, pane Humphrey.

- Zůstanete na večeři, viďte? - To se spolehni.

- Zbytek večera už budeš jen moje. - Ale to zní hodně neslušně!

Prosím, Sydney, nemůžeme být chvilku sami?

Mohli bychom nenápadně zmizet.

Teď ne. Teta Hester nás šmíruje.

Třeba později.

Margaret, myslím, že Sydney by měla tančit i s jinými mladíky,

a ne jen s tím Kitem Humphreym.

A proč, Hester? Sluší jim to.

No, je to tvá dcera, ne moje.

- Mami, proč s Grayem netančíte? - Ale to ne, miláčku. Radši se díváme.

Ale no tak, přidejte se k nám.

Tohle nám stačilo. Jdeme vedle.

Mládí je nádherné, viď, Grayi?

Mám radši trochu dospělosti.

Cítím se s tebou tak mladá.

No ovšem, vždyť ty ještě jsi dítě.

Je báječné být zas volná, necítít na ramenou to bremeno.

- Díky tobě. - Stačilo pát papírů.

Nemyslím jen to, žes mi pomohl vyřídit rozvod,

ale tvoji sílu a odvahu.

- Je to nový život. - I pro mne, Margaret.

Život začíná, když přijde láska.

Ale proč k nám přišla tak pozdě?

- Není tak pozdě. - Oh, Grayi!

Máme před sebou ještě dost času?

Dost času na všechno.

Koledníci!

Jdi bočními dveřmi. Půjdu druhou stranou. Sejdeme se u jezírka.

Kite...

Jenom tohle, Kite, najisto počítám s tím,

- že odtud brzy odejdete. - Já?

Víte, že Sydney nemá ponětí o čase.

Slečno Fairfieldová, mám už podávat večeři pro koledníky?

Ještě ne, Bassett. Pardon, hned jsem zpátky.

- Kde jsi byla? - Nechtěla jsem venku mrznout.

- Pojď dovnitř. - Promiň.

Teta Hester mě zdržela.

- Ale musíme se zase brzy vrátit. - Tam si ani nemůže popřát šťastné Vánoce.

Kéž by byly Vánoce napořád.

- Odjedeš se mnou do Kanady, viď? - Kdy?

- Co nejdříve. - Nemůžu odjet dříve, než se matka s Grayem vezmou.

Berou se přece na Nový rok, ne?

Podívej, snubní prsten mé matky.

- Kite. - Budeš páta generace nevěst, která ho nosí.

- Miláčku. - Ale musím ho pro tebe nechat upravit.

Paní Fairfieldová, rádi bychom zaspívali na počest vaší a pána Mereditha.

Díky. A co zazpíváte?

Bůh žehnej pánu tohoto domu, Bůh žehnej jeho paní.

To je od vás velmi milé.

Margaret!

To jim nesmíš dovolit.

Hilary je pánem domu a nikdo jiný!

- Tvůj manžel, Hilary. - Ale, Hester, prosím.

- A jak je to dál? - "A všechny děti..."

"...zasednou kolem stolu."

Kolik se jich vejde ke stolu?

No, kanadský stoly jsou veliký. Tam se vejde dětí.

Takže, třeba i dvacet?

Pro začátek stačí deset.

Dobře, ale všechny najednou.

No, to doufám, že ne!

Řekněme, že po dvou, a potom bude pauza.

Ne, žádná pauza. Ledaže se jeden z kluků stane premiérem.

Jak brzy se pozná, že jím stane?

Říka se, že hned po narození.

Ty můj blázinku!

Zas přijde pozdě k snídani.

Neměla jsem srdce ji budit.

Pořád se bavila jen s tím Kitem.

- Bůh ví, kdy šel domů. - Vždyť už brzy odjíždí do Kanady.

Musím říct, Margaret, že zanedbáváš mateřské povinnosti.

Krásné svátky všem! Nejdu pozdě, že ne?

Dobré ráno, teto.

Díky za ty skandálně nádherné šaty, co jsem našla v pokoji.

Večer si je vezmu a oslním Kita.

Ach, copak jsem to dostala k Vánocům?

Jsem ti moc vděčná za to pouzdro na vizitky, Sydney.

Je spíš na cigarety, teto.

A když od tebe dostanu modlitební knížku, můžeme uzavřít obchod.

Já to věděla.

Mockrát děkuju. Jsi hodná. Uděláme to?

- Co? - Výměnu.

- Sydney, to není zdvořilé. - Já nemám ráda okolky.

Je to proti mým zásadám, kleknout si a tvrdit, že jsem hříšník.

Nejsem špatná a nejsem hříšník!

Dovolíš, aby se mnou takhle mluvila, Margaret?

- Sydney, drahoušku. - Nedovolím jí zasahovat do mých věcí,

- jako to dělá tobě. - To není pravda.

Nekontroluje tě od té doby, co ses rozvedla?

Přeje ti snad, že se chceš provdat za Graye?

Dokud bude můj bratr Hilary naživu,

v Božích očích bude Margaret jeho žena.

Ale tetičko, vždyť víš, že otec je pro nás dávno mrtvý.

Alespoň já to tak vidím. Dostal se do ústavu, než jsem se narodila.

- Nikdy jsem ho neviděla. - To je tvoje hanba.

Ale vždyť Hilary není při smyslech.

Když jsem za ním chodila, nikdy mě nepoznal.

Já vím, že je to smutný, ale nedá se s tím nic dělat.

Není to naše vina, že se ve válce pomátnul.

- Pomátnul? - Hester!

Otec má rádnou péči. Nejde na věky chodit s kapesníkem na očích. Musíme žít dál.

- Jsi tvrdá jako kámen. - Ne. Jen nesnáším pokrytectví.

Je mi z tebe velice smutno.

Jsem asi jediná, kdo na chudáka Hilaryho nezapomněl!

Čekám, že se mi omluvíš.

Miláčku.

Takhle bys s tetou Hester neměla mluvit.

Připomínáš mi svého otce.

- Ten se také hned rozčiloval. - To se ti jen zdá.

Když sama nechci, tak se nerozčílím.

Ale nechám si od tety poroučet.

Mami, mami, chci ti něco říct.

Kit chce, abychom se vzali a odjeli do Kanady spolu.

Drahoušku, jsi moc mladá, abys myslela na vdavky.

- I ty ses vdávala v mém věku. - Já vím.

Ale právě proto. Myslela jsem, že je to láska,

ale teď vím, že to bylo tou válkou.

Když se chce vaše generace na něco vymluvit, vždycky to hodí na válku.

Vdala by ses kvůli ní i kdybys nechtěla?

Byla to zvláštní atmosféra. Děli se bláznivé věci.

Hilary šel do války, ve které číhala smrt.

Měl mě tak rád, že až z toho šel strach.

Bylo mi ho líto, ale nebyla to láska.

Teprve pak jsem pochopila, že jsem ho nemilovala doopravdy.

- Dokážeš to pochopit? - Ne. Já buď miluju, nebo ne.

- A Kita miluju! - Opravdu?

Jestli jsi o tom přesvědčená, tak tě s ním nechám odejít.

- Moc ti přeju, abys byla šťastná. - Takyže budu!

- S Kitem a hromadou dětí. - Kéž by.

Musím se obléct, za chvíli tu bude Gray.

Drahoučku, prosím tě, běž za tetou Hester

a usmiř se s ní. Udělej to,

- vždyť jsou Vánoce. - Tak dobře, mami, už jdu.

Teto, promiň, chovala jsem se hrozně.

Odpustíš mi to?

Samozřejmě, že ano.

Pořád musím na Hilaryho myslet.

Zvlášť v dnešní den.

Nikdo mu o Vánocích ani nepopřeje štěstí.

Než ses narodila, trávil u tohoto klavíru dlouhé hodiny.

Měl velký talent jako skladatel.

A jistě by měl úpěchy,

nebýt toho, co se stalo.

Ze všeho nejraději mám jeho sonátu.

Škoda, že ji nedokončil.

- Štastné Vánoce, Bassett. - Štastné Vánoce i vám, pane.

Díky. Hezké Vánoce, miláčku.

- Grayi, probůh, co to neseš? - Ne. Tohle otevři nejdřív.

Ne, ty to otevři. Mně se z toho klepou ruce.

Stříbrná liška! Grayi, ty mě tak strašně rozmazluješ.

Zkus si ji.

Ale já se nechám ráda rozmazlovat.

Ty si to zasloužíš, Meg.

- Neříkej mi Meg. - Proč ne?

Říkej mi tak, jak mi ještě nikdo neříkal.

Vždyť stejně brzo dostaneš úplně nové jméno.

Nový rok, nové jméno, nový život.

Slyšíš.

- Líbí se ti? - Krásné zvony.

Svatební.

Asi jsem příliš sentimentální.

Jako z 19. století.

- Už na nás čekají. - Já to vezmu.

Haló?

Zkuste to znovu.

S tou linkou něco je. Nikdo se mi tam neozval.

- Jdeme. Už přestaly zvonit. - Přestaly, když zazvonil telefon.

Mami, co je s tebou?

- Ony přestaly. - Mami, přijdete pozdě.

Pojďme, drahoušku.

Všechno se mi zdá neuvěřitelné.

- Co myslíš, Margaret? - Všechno.

Ach, jsem to ale blázen!

- Sbohem, miláčku. - Sbohem, mami.

- Sbohem, Sydney. - Sbohem.

- Sydney, nevezmeš to? - Ovšemže ano.

Celé ráno se k nám pokouší někdo dovolat.

Haló? Ano.

Ne, paní Fairfieldová tu není. Mám něco vyřídit?

Já jsem její dcera.

Je to kvůli otci.

Ano? Cože?

Dnes ráno?

Ne, my nic nevíme.

Ne, tady není.

Aha.

Ovšem, že vám dáme vědět. A vy dejte vědět nám, kdyby se něco...

Ano. Děkuji.

- Co je? - Otec jim utekl.

- Kdo to volal? - Ředitel ústavu.

Otcův stav se prý poslední dobou zlepšoval. Došlo u něj k úžasnému pokroku.

- Já jsem věděla, že se uzdraví. - Jak to, že se najednou vzpamatoval?

Je vůbec možné, aby se to stalo?

- Zřejmě ano. - Po tolika letech?

U tety Grace to trvalo ještě déle.

U tety Grace?

Proč mluvíš o Grace?

Nevím, co mě to napadlo.

Ale ona tě napadla ve spojení s otcem.

Byla taky v ústavu?

Ne. Jenom byla hodně dlouho nemocná.

Teto, ty mi neříkáš pravdu.

Měl otec tu svoji nemoc jen v náletu?

Teď je zdravý. Slyšelas to. Zase se uzdravil.

Ty přede mnou něco tajíš, teto.

Co tátovy bylo?

Vyvolal to ten hrozný otřes.

Aha...

Tak mi máme v rodině šílenství.

To nesmíš říkat!

V každé rodině jsou problémy,

ale nemluví se o nich.

Co když se otec vážně uzdravil? Co bude dělat?

- Spíš co bude dělat tvá matka. - To se matky netýká.

- Jak to? - Na co tu narážíš?

To s tebou nechci probírat.

Teto!

- Hledáte snad něco? - Někdo mi sem dal...

Meg! Meg, moje drahá milovaná!

Já nejsem Meg.

Ano, ovšem.

Omlouvám se.

Spletl jsem si vás.

Byl jsem totiž pryč.

Hodně, hodně dlouho.

A odkud jste přijel?

Z daleka.

Z daleka.

Vzal jsem si taxík.

- Kdo jste vy? - Zřejmě tvoje dcera.

Dcera!

Dcera!

To se povedlo! Má žena není má žena,

- ale má dcera. - Nezapomeň, jak už je to dávno.

Ovšem. Je to dávno. Celý život!

Skoro celý tvůj život.

Jak se jmenuješ, dcero?

- Sydney. - Sydney.

No ne, Sydney? Má matka byla Sydney.

To se mně líbí.

Já...

Já myslím, že je to zřejmě šok pro nás oba, Sydney.

Ne, není to pro mně šok.

- Bojím sa ale... - Je moje...?

Je tvoje...? Kde je Margaret?

- Šla do kostela. - Takže se brzo vrátí.

- Ano. A proto se bojím... - Asi bych

- jí měl jít na proti. - To bych nedělala.

Posaď se a počkej tu na ní.

No tak dobře.

Díky.

- Sedni si. - Ano.

Není to zvláštní?

Chce se mi nad tím brečet.

Proč? Dítě moje, vždyť je to za námi.

Směj se. Směj. Tak je to přece správné.

Bože můj, to je krásný pokoj!

Tobě se líbí tyhle pestré potahy?

Ne, měla jsem radši ty staré kožené.

Není to ale jediná změna.

Všechno se mění.

Ale teta Hester jistě ne, co?

Jak by mohla. A co matka?

Je tvá matka pořád takový anděl?

- Poslyš, tati. Víš... - Tati.

Víš, musíme si něco vyjasnit, než matka přijde.

Snad již přijde brzy.

Proč ale přestěhovala ty hodiny?

Byly lepší tam co dřív. Musíme je dát zpátky.

Už je jedna pryč. Ona pořád nejde.

Ne. Já ji přece jen jdu naproti.

- Ne. Zůstaneš tady. - Tak dobře.

- Budu dělat, co budu chtít. - Mohla by z tebe dost šok!

- Šok ze mě? - Copak nechápeš, že by jí to mohlo ublížit.

Ještě jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by umřel radostí.

Tati, vážně to nechápeš.

- Ty a matka... - Ty by ses do toho neměla plést.

- Nikam nepůjdeš! - Nenechám si od nikoho poroučet!

To nesnáším! Toho jsem si zažil dost!

- S komandováním je konec! - S mámou chceš mluvit taky tak?

Meg mi rozumí!

Já ti taky rozumím.

V to pevně doufám.

Protože ty se umíš taky rozpálit. Stejně tak jako já.

Ale to nic neznamená.

Meg necháme, že to nic neznamená.

Člověk šílí, když ho terorizují,

i když je při smyslech a myslí mu to.

A mně to myslí!

Je to za mnou, rozumíš?

- Já jsem zdravý, dcero. - Tati.

Ne, nedovol mi, abych vyváděl jako před chvílí.

To je špatně. Pomoz mi se uklidnit.

Jsem zdravý jako ty, ale...

je to nezvyk.

Víš, stalo se dneska.

Jako když zvedneš závoj.

- Stál jsem tam na zahradě... - Nechápu, jak jsi jim dokázal utéct.

Někdo mě vedl jako Petra za ruku z vězení.

Zcela hladce jsem prošel branou.

Jejich oči byly slepé.

Měl jsem hrozné štěstí, vidíš. Zrovna odcházelo několik návštěv,

a já vmísil mezi ně.

Nikdo si mě nevšimnul. Spouta nás,

vlastně jich, chtěla utéct.

Neměl jsi peníze.

Chytil jsem prvního taxíka a slíbil mu dvojnásobek.

Ještě čeká dole na to, že mu zaplatím.

- Chudáčku můj. - Matka to s ním vyřídí.

- To bude on. Asi ho přestalo bavit čekat. - Ne. To bude matka.

- Zůstaň tady. Napřed s ní promluvím já. - Poslyš, to je ona?

Dej mi chvilku! Dej mi chviličku!

Čí je to taxík?

- Hilary! - Meg!

Ty jsi Meg?

Meg, jsem zpátky doma.

- Sydney! - To je v pořádku, mami.

Meg, jsem zdravý. Jsem zdravý, Meg.

Přišlo to najednou jako záblesk lampy,

v němž ve tmě spatříš tvář.

Byl jsem v zahradě, ztracený.

Nikdo mi nechtěl rozumět.

Víš, nebyl jsem jako ty všichni kolem.

Vlastně jsem byl zcela zdravý.

Jen tvář byla odvrácená.

- Jaká tvář? - Boží tvář.

- Sydney, on je...? - Zdravý, mami.

A myslí mu to.

Ale...

- co teď budu dělat? - Co říkáš?

Já...

Já...

Co to s tebou je?

Čekal bych srdečnější přivítání.

Nejsi ráda, že jsem tady?

Ovšem...

jsem ráda.

Chudáčku můj!

Kdybyste vy dvě jen tušili, jaké to je říct:

"Jsem doma!"

Tam to bylo...

Měl jsi tam všechno pohodlí.

Bylo to peklo.

- Peklo. - Nechovali se dobře?

- Tak akorát. - Zacházeli

- s tebou špatně? - Mami, udělala jsi, co jsi mohla.

I kdyby to bylo nebe, co by to změnilo?

Byl jsem jako mrtvý.

Víš, co dělají mrtví v nebi?

Sedí na zlatých židlích a stýskají si po domově.

- Proč jsi za mnou nechodila? - Nedovolili mi to.

- Prý ti to nesvědčí. - Přitom jsem tě tolik chtěl.

- Nikdys mě nepoznal. - Jen můj hlas ne.

A moje řeč a moje jednání.

Ale já, já ano. Meg, i přes ten závoj,

i přes ty sny a hluky,

a přes to Boží zavržení,

chtěl jsem tě.

Chtěl jsem...

Raději už o tom nebudeme mluvit.

Bylo by to nebezpečné. Začnu o tom,

a zřetelně cítím, jak po mě sahá černá ruka.

Vidíš tu rozšklebenou prasklinu v podlaze?

Chce mě chytit za nohu...

- A stáhnout... - Sydney!

Tati! Tati, klid.

Už je to dobrý, mami. Zvládneme to.

Potvrď mamince, že jsem v pořádku.

Ty mi rozumíš, že ano? Kdysi to byla skutečná ruka.

Teď je jen v mé hlavě. Říkám ti, Meg.

Jsem zdravý! Ale není bezpečné o těch věcech mluvit.

Ó, můj Bože! Ta vůně,

a to praskaní ohně.

Můj domov, jako oáza klidu a míru.

A ty, má drahá,

- tu stojíš tak, jako kdysi. - Ne, ne, ne!

Ano, ano, ano!

Podává se oběd, madam.

Dejte o příbor víc, protože ten...

- tenhle pán se zdrží na oběd. - Jistě, slečno.

Zdrží na oběd? To je povedený vtip, že ano?

Slyšíš mě, jak se směju? To je krása zase se smát.

Zdrží se na oběd? Správně, dceruško.

Na oběd, na čaj a na večeři

a na snídani. Díky Bohu!

Potom už napořád!

Ano.

Ano, doktore Alliote, ještě obědvá.

- Za jak dlouho tu budete? - Přijedu okamžitě.

Je rozrušený či klidný?

- Ach, tak. - Dáte to vědět do ústavu?

A pospěšte si, prosím vás.

Pro matku je to obrovské nervové vypětí.

- Díky, pane doktore. - Stalo se něco s matkou?

Ne, Grayi. Posaďte se do salónu.

Pošlu matku za váma.

Je to úžasné. Naprosto neuvěřitelné!

Poznala, že jsem její otec sotva mě viděla.

- Ty jsi tady, Sydney. - Ano, tatínku.

A teď bych

strašně rád viděl hudební salónek.

Omluvíte mě?

Hester, to piáno si už strašně moc vytrpělo.

- Myslíš, Hilary? - Ano, pořád se s ním strkalo, až ztratilo zvuk.

No, co ty tajnosti?

Grayi, on se vrátil!

- Kdo? - Hilary.

Hilary?

- Hilary! - Utekl. A jel rovnou sem.

Uklidni se. Je nebezpečný?

Ne. Je to chudák.

- Drahá, já to s ním vyřídím. - Ne, Grayi.

Ty mi nerozumíš.

Je zdravý. Poznal mě.

- Ale to přece není možné! - Myslíš, že z toho mám radost?

To je strašné, co říkám.

Přijede doktor Alliot. Ten si s ním vždycky poradil.

No tak je oba dva rychle vypakujeme.

Ne, Grayi. Je zdravý.

Je jako býval kdysi. Vůbec se nezměnil.

Vlasy má šedivé, ale mluví jako ve dvaceti.

Je to hrozné.

A o ničem nemá ani tušení.

- Jako o čem? - O rozvodu.

O nás dvou. Myslí, že je všechno jako dřív.

- Tys mu nic neřekla? - Ještě ne.

Byl tak šťastný, že je zas doma.

- Nešlo to. - Musíš se mnou ihned odjet!

To nejde! Oh, Grayi!

Proč se jen musel tak náhle uzdravit?

Je to hrozné nenávidět manžela!

Nemáš manžela! A bereš si mě.

Jsi moje.

Já vím. Ty jsi moje istota.

Ale musíme mu to říct.

- Udělám to za tebe. - Ne.

To by bylo kruté.

Musím mu to říct sama. Ode mne to bude míň bolet.

Víš, drahá, jak mi je, že jsi s ním v jednom domě?

Nemůžu tu zůstat. Nesmíš mě tu nechat!

Pojď se mnou. Auto je venku.

Meg!

To je on.

Meg?

Poslouchej mě. Ještě dnes odejedeme a v Londýně se vezmeme.

Vlak jede až v devět. Zastavím se pro tebe v půl deváté.

- Budeš připravená? - Jestli to zvládnu...

Oh, Meg, Sydney říkala, že...

Kdo je tohle?

To je doktor, co? Čekal jsem, že po mně půjdou.

Nemá to smysl. Jsem zdravý jako vy.

- Můžete mě vyzkoušet. - Pan Meredith přišel za mnou.

Už odchází.

Pardón.

- Drahá, nerad tě opuštím. - Je to tak lepší. Vrať se!

- Kdo to byl? - Jmenuje se Gray Meredith.

A co tu dělal?

Je to starý přítel.

- Já ho ale neznám. - Ne.

Seznámili jsme se tak před pěti lety.

Je do tebe zamilovaný.

Neměla bys ho povzbuzovat, Meg.

Nevíš, co s mužem udělá, když se usměješ.

Ale já vím.

Nedivím se mu, chudákovi.

Meg,

změnila ses.

- Ano, Hilary. - Jsi vyšší.

A krásnější.

Ale něco mi na tobě chybí.

Ano, Hilary?

No, něco z dřívějška.

To, jaká jsi bývala dřív.

Sydney to má po tobě.

V ní teď vidím tebe.

Ty si nějak dospěla.

Jsi jiná, vzdálená, je to tak?

- Ano, Hilary. - Ale já tě dohoním, Meg.

Já se ti brzy vyrovnám. Když se...

Když na mě počkáš.

Podáš mi ruce.

To nejde, Hilary.

Mám ruce plné.

To myslíš Sydney? Ta za chvíli odejde z domu.

Řekla mi o svém chlapci. Jak se jmenuje? Kit. Já vím všechno.

Ne, nejde o Sydney.

Jak to myslíš? Co tím naznačuješ?

Meg... Meg, co se změnilo?

Proč se na mě nepodíváš?

Proč sebou cukáš, když mluvím nahlas?

A když jsem tě políbil...

Je to ten muž.

- Margaret! - Necítím se vinna!

Nech si to vysvětlit.

Hilary, patnáct let je dlouhá doba.

Ano, asi je to dlouhá doba.

Aby zůstala žena věrná.

A co teď čekáš? Že ti odpustím?

Není co odpouštět!

Oh, Hilary, musíme si toho hodně odpustit!

Ale tohle ne.

Chceš se rozvést? To já neudělám.

Hilary,

my už jsme rozvedení.

Cože?

Já se s tebou rozvedla.

To bys přece neudělala!

Neměla jsi důvod! Už vím, oč ti jde.

Chceš mi zamotat hlavu! Chceš, abych se znovu zbláznil!

Tohle chceš! Sydney!

Kde je ta holka? Sydney!

Hester! Pojďte obě sem!

Co se stalo? Co jsi jí udělal?

Ne! Přece nejsi na její straně! Ty jsi moje malá Sydney.

Hodná, malá Sydney. Cos to říkala?

Klid, zůstat v klidu.

Sydney, řekni neco.

Proč... proč jsem tě vlastně volal?

Ach, ano! Hádanka. Mám pro tebe hádanku.

Kdy žena není žena? Chceš znát odpověď?

- Když je tohle. Tohle! - Počkej, Hilary. Počkej.

- Co jsi mu udělala, Margaret? - Řekla jsem mu pravdu.

Kdybych měl věřit tomu, co mi řekla,

musel bych se zbláznit. Ale to ona právě chce!

Chce se mě zbavit! Stojím jí v cestě.

Tak přišla s tím... Že to neuhodneš?

Že to není moje žena! Co bys na to řekla?

To je moje vina. Šla jsem na to moc rychle.

Hilary, to není... Já nejsem taková.

- Tak co dělal ten muž v mém domě? - Jsem volná.

- Dosáhla jsem rozvodu. - Když jsem přijde, tak ho zabiju!

- Sydney! - Klid, mami. Nějak si poradíme.

- Je tu doktor Alliot, madam. - Ať přijde ihned za námi.

Ano, madam.

Margaret, má drahá. Vypadáš báječně.

Slečno Fairfieldová, dobrý den. Sydney.

Hilary, drahý příteli, vítej zpátky!

- Starý Alliot, je to tak? - Pamět ti slouží.

- Poslali pro tebe, že? - No, to víš, vrátil ses poněkud netradičně.

- Spojil jsem se s... - S ústavem?

Ano. Asi se budeš muset vrátit. Jen nachvíli.

- Kvůli pár formalitám. - To mi nevadí.

Jsem zdravý. Zdravý, Alliote.

Nebojím se ničeho, co řekneš. Nebojím se nikho z vás.

Ovšem, ovšem. To zní nadějně.

- Ale teď tam jet nemůžu. - Jenom na pár hodin.

Kvůli ženě.

Já jsem se rozzuřil. Já se často rozzuřím.

Nic to není!

Chce to klid.

Ona říká, že není moje žena.

Chápu. V tom je problém.

Vzal jsem si jí a onemocněl.

A teď jsem zdravý. Chci svou ženu.

- Ovšem, ovšem. - "Ovšem, ovšem."

Jak dobře to znám. Touhle taktikou vždycky uklidňuješ blázny, že?

Myslím, že tvoje potíže jsou pryč, Hilary.

Dovol mi jen objasnit pár věcí.

Třeba padesát. Nic to nezmění.

Vyslechla bych ho, tati.

- Ty nejsi proti mě? - Nikdo není proti tobě.

- Stačí, když mě vyslechneš. - Nic jsem neudělal.

Nejsem opilec, ani kriminálník.

Nic jsem neudělal.

Jen jsem bojoval ve válce,

za ní. Za všechny.

Za svojí vlast.

A co jsem z toho měl? Žádný čestný šrám,

medaily nebo slávu.

Jen roky v pekle.

A když jsem se vrátil,

tak žena, za kterou jsem bojoval,

vlast, za níž jsem se bil, prohlásí:

"Když ses bez ní obešel tak dlouho,

obejdeš se bez ní i dál."

A o tohle tu jde.

Byl jsem bezmocný,

vzali mi všechno, co jsem měl.

Ublížil jsem ti?

Nemiloval tě?

Onemocněl jsem schválně?

- Co jsem udělal? - Ubohý otče,

tys umřel.

Mrtvé oplakáváme,

ale nikdo neví, jak by se měli přivítat zpátky.

- Teď to víš. - Netvrdím, že je to snadné.

Díky. Tomu říkám soucit!

A má žena ta jím překypuje také, co?

"Chudák! To byl můj muž. Málem bych zapomněla."

Tak to pochop! Jeden musí trpět.

Kdo to bude? Zdravý nebo mrzák?

Zdravá žena s životem před sebou,

nebo muž, jehož dítě se nemělo narodit?

To jsi trochu přehnal.

Jen nazývám těmi věci pravými jmény.

Pojďme si popovídat.

Jenom my dva. A v klidu.

Jak chceš.

Uvidíme, co mi chceš říct.

Budeš tady, Margaret?

Ano, Hilary.

To je Boží vůle, že se vrátil včas!

Hester, prosím tě.

Nemůžeš myslet na vdávání, když tu máš manžela.

- Já nemám manžela. - Rozvod může být anulován.

Hester, znáš jeho historii a znáš i moji,

nemůžeš čekat, že bych se k němu vrátila.

- On se vrátil k tobě! - Nevíš, co to znamená zoufale si přát

něco cítit a necítit nic. Děsit se toho, kdo tě miluje,

uhýbat před jeho pohledy.

Chceš si ho vzít do konce života na svědomí?

Sydney!

Chudinko moje malá!

Já to zvládám, máti.

Hilary se vrátí se mnou do ústavu,

kvůli uzavření formalit. Ale předtím chce mluvit s tebou.

- Zvládneš to? - Ano.

- Kde je Meredith? - Chce mě odvézt pryč.

To bude nejlepší.

- Buď na Hilary hodná. - Ovšem.

Jistě, věřím ti.

Bůh s tebou, Margaret. Sbohem.

Pošlu ho za tebou.

- Pane doktore. - Ano, má milá?

Jak jste to myslel,

že jsem se nikdy neměla narodit?

Trochu jsem to přehnal. Neber to příliš vážně.

Chci se vás na něco zeptat.

Je to hrozně důležité. Pro můj další život.

Děvče, na co ta vážnost?

Je to vážná věc.

Je v naší rodině šílenství, v otcově rodině,

je to tak?

- No, já... - Prosím vás, musím to vědět!

- No, jeden, dva členové. - Teta Grace?

Ano, Grace jistou dobu byla...

Máme to v krvi, že ano?

U otce to nezavinil nálet.

Dřímalo to v něm a nálet to odstartoval.

Tak to bylo.

I když jsem teď zdravá,

naprosto zdravá,

kdybych měla děti, tak to můžou zdědit?

To riziko tu je.

Chápu. Díky.

Sydney!

Dítě, věř, že neznám lepší a krásnější a vyrovnanější dívku, než jsi ty.

- Díky, doktore. - Zapomeň na tohle všechno.

A buď šťastná.

Otec na mě čeká.

Hilary.

Můžeš za ní.

Buď na ní hodný.

Ovšem.

Díky, doktore.

Neboj se. Pojedu s ním.

Chápu, že musím.

Vysvětlil mi to.

Až všechno zařídí s tím ústavem,

zůstanu u něj, než se trochu rozkoukám.

Jsem ráda, že máš tak dobrého přítele.

Jo, díky němu jsem pochopil...

On říká a já to tak vidím,

že je na všechno pozdě.

Je to tak?

Ano, je pozdě.

Nebylo by fér tě žádat,

- že ano? - Oh, Hilary!

- Hilary. - Nikdo nemůže čekat.

Nemůže čekat, že bys...

Je to tak?

Tohle mi řek.

Ty máš teď nový život.

Je to tak?

No, pro mě v něm není místo. No není.

Je to tak?

Takže je zapotřebí

říct si sbohem

a jít dál,

protože já chápu,

že už nemám šanci.

Meg! Meg!

Opravdu už nemám šanci?

- Hilary, tohle nevydržím! - Vyslechni mě, vyslechni mě, Meg!

Já jsem byl dlouho sám, tak dlouho.

- Hilary! - Nebudu ti na obtíž.

Nebudu ti stát v cestě,

jen mě nevyháněj. Nevyháněj mě od sebe.

Dej mi něco.

Šustění tvých šatů,

polštář, na kterém ležíš,

tvůj hlas znějící domem.

Takové drobnosti mi nemůžeš odepřít.

Vždyť tohle dostává i sluha,

nebo pes.

Ale k čemu by ti to bylo, Hilary?

Slíbilas to! Slíbila! V dobrém i ve zlém.

V nemoci i ve zdraví. Nemůžeš vzát tenhle slib zpátky.

- To není fér. - Nic není fér.

Oh, Meg, ty nevíš,

- co to je trápení! - Už se učím.

Pořád to nevíš, jinak by si mě neopouštěla.

Ty jsi v životě neublížila živému tvorovi.

Viděl jsem tě přece,

jak obcházíš i toho malého broučka na cestě.

Nechtělas ho zašlápnout.

Tak jak mi můžeš tak ubližovat?

Tolik jsem se přece nezměnil!

Takhle jsi mě přemluvil tenkrát a teď to děláš zase.

Ano. Ano, Meg!

Meg, nesmíš mě opustit Nesmíš mě od sebe nadobro vyhnat.

Nesmíš. Nesmíš!

Máš pravdu. Asi ne

A počkáš tu na mě? Budeš tady, až se vrátím?

Já věděl, že ano. Oh, Meg!

Bůh ti žehnej!

Bůh ti žehnej, Meg!

Chceš říct, Bůh mi pomoz.

V pořádku, doktore.

Už jdu.

Bůh ti žehnej, Meg.

Bassett, pan Humphrey je u dolní brány.

Pošlete ho do hudebního salónku, prosím.

- Ano, slečno. - Díky.

- Stalo se něco, drahá? - Ano, nesnáším osahávání.

Cože tak najednou?

- Nevšiml jsem si. - Tvoje chyba.

Promiň, že neumím číst myšlenky.

- Třeba bych tě rozveselil. - Ježišikriste, jenom to ne!

Ty mě jenom tak zkoušíš, viď? No tak, pojď, usměj se!

Říkám ti, nech mě!

Tak co se děje?

Udělal jsem nějakou chybu? Měl jsem přijít dřív?

Bože můj, ne! Měla jsem tolik práce, že jsi mi vůbec nescházel.

Nechceš mi už říct, o co tu jde?

- Konec konců, včera večer... - Co včera večer?

Pokud si vzpomínám, rozhodli jsme se vzít.

Vážně? Ano, ano.

Ty jsi mi vykreslil obraz naší drsný existence v Kanadě,

s bandou uřvaných děcek.

Jak to bylo? Dva kluci, dvě holky, možná i premiér.

Sydney.

Miláčku.

Já tě nepoznávám.

O to tady jde.

Neznáš mě, a nikdy nepoznáš.

Já si nikdy nikoho nevezmu!

Nezdá se ti, že už to přeháníš!

Nudíš mě, strašně mě nudíš! Copak to nechápeš?

Muselo se stát něco hodně zvláštního, že se takhle chováš.

Prosím tě, jdi už pryč.

Přestaň otravovat a dej mi pokoj!

Tak dost, chci slyšet pravdu.

Copak nechápeš,

že ti chci usnadnit rozchod?

Tak se s tim smiř a jdi.

Děláš to ale hodně krutě, Sydney.

Já to vydržím, ať je to, co chce.

Kite, já tě chci jen ušetřit trápení.

Pochop, že já chci všechno sdílet s tebou.

Jak chceš.

Dneska se vrátil můj otec.

Tvůj otec?

- Chceš říct, že se vrátil z... - Blázince, ano.

Nebyl to u něj otřes z náletu.

Má to v krvi.

- Sydney! - Ano, a je to i v mé krvi.

- To si jen namlouváš. - Vím to!

Nesmíš tomu věřit!

Vidíš to? Neuneseš ani první náznak pravdy.

Miláčku,

bylo by hrozně riskantní se vzít.

- Já se nebojím! - Nejde jen o tebe.

Naše děti, mohli by to zdědit.

Přece nemusíme mít děti.

- Budeme mít jeden druhého. - Začal bys mě nenávidět.

Ty máš děti rád.

A já bych si to neodpustila.

Ostatně, myslíš, že bych s tebou nechtěla mít děti? Nevíš, jak moc bych

- je chtěla s tebou mít. - Děti nejsou všechno.

Kite, přestaň!

To není všechno.

Hodně se otci podobám,

jednou možná i já...

Myslíš si, že bych ti to přála?

- Když budu souhlasit. - Nebudeš.

Nedovolím ti to.

Musíš odejít.

To mi nesmíš udělat. Nesmíš.

Tolik let jsem tě miloval.

Jsi mé druhé já.

Já se tě nevzdám!

Teď to bolí,

to já dobře vím.

Ale za půl roku, rok,

tahle bolest zmizne

a ty mi budeš vděčný.

Uvidíš. Řekneš si :

"Chudák Sydney,

byla moudřejší než já.

Bůh s ní."

Ano, Kite.

Řekneš si : "Bůh s ní."

- Ale ty bys zůstala sama. - Ano, s tím počítám.

Jak si můžeš být tak jistá? Zítra třeba změníš názor.

Ani zítra, Kite, ani za tisíc dní.

Žádný z nás na tom nic nezměníme.

Musíme být vděční, že jsme na to přišli včas.

Běž, Kite.

Ať už se dál netrápíme.

Už se nesmíme vidět,

než odjedeš.

Odjedu do Londýna večerním vlakem.

Na nádraží pojedu kolem vás.

Třeba si to ještě rozmyslíš.

- Sbohem. - Ne.

Odejdi.

Jako bys odcházel do druhého pokoje.

- Neměl bych tě zavést k hlavnímu vchodu? - Ne, ne, není třeba. Díky.

Já to vezmu přes zahradu.

- Nemůžu se jí už dočkat. - Hilary,

jseš si Margaret absolutně jistý?

- Víc než svým životem! - Životem si nejsme nikdy jistí.

A láskou už vůbec ne.

Bůh ti žehnej. Sbohem.

Sbohem.

- Bassett, kde je paní Fairfieldová? - Ve svém pokoji.

- Je sbalena? - Ano, kufry jsou už sbalené.

- Vezměte je do auta, prosím. - Ano, pane.

- Miláčku, jsi připravená? - Grayi.

- Já s tebou nepůjdu. - Cože?

- Nepůjdu s tebou. - Ale jdi. Co to říkáš?

Kvůli Hilarymu. On mě nepustí.

- To se uvidí. Kde je? - Odjel zpátky kvůli propuštění.

Chce se ke mně vrátit.

Přemluvil mě, Grayi.

On plakal. Musíš to pochopit.

Byl tak nešťastný!

Slíbilas, že se mnou odjedeš.

Nedokážu ho opustit.

Lituji. Je to všechno moje vina.

Neměla jsem se do tebe nikdy zamilovat.

Oh, Grayi, nedívej se na mě tak!

- A mě opustit dokážeš? - Musím myslet na něho. On je slabší.

- Ty jsi silný. - Tak silný nejsem.

Chci svou ženu. Čekal jsem na tebe dlouho.

Když zůstane sám, zase se zblázní.

Já vím, co s tebou ztrácím.

- Všechnu lásku. - Všechnu lásku?

- Ty nevíš, co je láska. - To neříkej!

Já tě miluju. Copak to nechápeš? Necítíš to?

Jsem vyprahlá. Bez tebe vadnu jak posekaná tráva na slunci!

- Ale nesnesu pohled na jeho bolest. - Myslíš, že já trpět neumím?

On je tak bezbranný. Nemůžu to udělat.

To radši zemřít.

- Tati! - Jsou tam spolu, tvá matka a ten muž.

- Řekla, že ho miluje. - To nesmíš!

- Skončil jsem s ní. Ať jdou pryč! - Nesmíš se takhle rozčilovat.

Já je zabiju!

- Tati, prosím tě! - Řekl jsem, že je zabiju!

To nesmíš! Jdu tam.

Zůstaň tady! Už tam jdu.

- Ne, tati. Já pošlu Graye pryč. - Ne, oba dva! Nemůžu vidět ani jednoho!

Dobře, tati, ale zůstaň v klidu.

Já už jdu. Už jdu.

Ty zůstaň tady.

Dostanu je pryč, slyšíš?

- Ty ničíš každou šanci na štěstí. - Nemůžu jinak. Odpusť mi.

Mami, musíš odjet s Grayem.

- Musíš odjet, než se otec vrátí. - Nenechám ho tu samotného!

- Postarám se o něj. - Takové břemeno nezvládneš.

Nebude pro mě břemeno. Já mu rozumím.

Ty se ho bojíš, já ne.

Nebyla bys mu k ničemu dobrá. Já vím, jak se cítí.

Jsem jeho krev a tělo. To ty nejsi.

Se mnou by mohl být spokojený, s tebou ne.

A co Kit, Sydney, až se vezmete?

S Kitem si nedělej starosti,

my to nějak zvládneme.

Slíbila jsem mu, že tu budu, až se vrátí.

Neměl tě o to žádat a tys to neměla slibovat.

- Byli byste oba nešťastní. - Nechápeš, že je to pravda?

Ví, že miluješ Graye. Myslíš, že na to dokáže zapomenout?

Ne, já nemohu odejít.

Když zůstaneš, zničíš život nám všem.

Odejděte, než se otec vrátí.

Myslíš, že můžu?

Ano, mami.

- Grayi. - Čeho se bojíš?

Vždycky jsem se bála. Hilaryho.

Života, všeho.

Ale teď už se nebojím.

Tak pojďme, drahá.

Sbohem, miláčku.

- Je to tak zvláštní. - Sbohem, mami.

- Buď šťastná. - Sbohem, Sydney.

- Sbohem, Grayi. - Dítě!

Sbohem, Meg.

- Tati! - Bude to tak nejlepší.

To říkáš teď jen tak,

- a před chvílí jsi...? - Bude s ním šťastná.

Bude na ní hodný.

Tys to hrál. Tys to hrál,

abych je poslala pryč.

Miluješ jí.

Jen mě litovala. Miluje jeho.

Slyšel jsem jí.

Chudák Meg!

Nikdy jsem jí vlastně pořádně nerozuměl.

Všechno je pryč.

Já jsem tady.

A co ten tvůj Kit?

To už skončilo.

Miluješ ho, ne?

- Ty pláčeš? - Ale ne.

Nemáš ho ráda?

Myslím, že ano.

Tak proč? Proč?

Protože jsme na jedné lodi.

Tati!

Chudinko moje!

Měla bys mě nenávidět.

My dva se přece potřebujeme.

Potřebujeme?

No ovšem.

Moje malá Sydney.

Holčičko.

Všechno ti vynahradím.

Bude nám spolu dobře.

Uvidíš, uvidíš. Budeme spolu šťastní.

- Ty a já. - Ano, tati.

Ty a já.

Co to je?

Nic.

- Co to hraješ? - Ty to nepoznáváš?

To je moje sonáta, že ano?

Úplně jsem zapomněl.

Škoda, žes jí nedokončil. Zkoušela jsem to sama,

všemi způsoby.

- Tak, takhle by to nešlo. - Tak jak?

- Ne, ne, ty moje nešika! - Kdo je u tebe nešika?

Závěr musí být vznosný.

Měl by stoupat.

Stoupat jako extáze.

Je to nádhera, tati. Je to veselé.

A proč ne? Na pláč je vždycky dost času.

www.Titulky.com