Original subtitles

A JAPANESE ART THEATRE GUILD DISTRIBUTION

COPRODUCED BY SOZOSHA AND JAPANESE ATG

Furniture by Takashimaya Department Store Futons by Sugimuraya Sake by Yamamoto & Ota Tesuzo Shoten

Wedding Kyoto Grand Hotel Ceremonies Koekisha & Yamamoto Masao Buddhist Altars Yamanaka Daibutsudo

Carpets & Curtains by Kurare Inc. Gala gowns by Watabe Wear Ship by Oshima Transport Inc.

VE SPOLUPRÁCI SE DAIEI STUDIOS, KJÓTO

PRODUCENT SOZOSHA

Film připomíná 10. výročí ATG

OBŘAD

Scénář TAMURA Tsutomu SASAKI Mamoru OSHIMA Nagisa

Hudba TAKEMITSU Toru

Kamera NARUSHIMA Toichiro

Štáb

Umělecký vedoucí TODA Jusho

Světla YAMASHITA Reijiro

Zvuk NISHIZAKI Hideo

Střih URAOKA Keiichi

Záznam zvuku a úprava

Asistent režie Dialogy Asistent výroby

Kostýmy, Maskér, Učesy

Hrají

KAWARAZAKI Kenzo

KAKU Atsuko

NAKAMURA Atsuo TSUCHIYA Kyoshi

OTOWA Nobuko

KOMATSU Hosei TOURA Rokko WATANABE Fumio

KAWARASAKI Shizue HARA Chisako TAKAYAMA Maki MITOBE Sue

TSUBAKI Ryuichi NARUSHIMA Yumi OTA Yoshiaki TSUBAKI Yukihiro

OSAWA Eitaro TONOYAMA Yasuji

KOYAMA Akiko

SATO Kei

Produkce KUZUI Kinshiro YAMAGUCHI Takuji

Režie OSHIMA Nagisa

OBŘAD

To je nepříjemné, ano, zvlášť pro mě.

Co se mě týče, žádám tě, ať počkáš ještě jeden den.

Můžeš změnit čas a vzít si pozdější letadlo?

Pokud si nepospíšíme, nestihneme potvrdit nekrolog v novinách.

No, vlastně má větší důležitost pro mě než pro mého dědu.

Spoléhám na tebe.

Týká-li se to Terumichiho, musím se o to postarat.

Telegram byl adresován mně.

Byl jsem jediný, kdo věděl, kde je.

Co tím chceš...?

Nechtěl jsem tím naznačit, že musíme nezbytně jet spolu.

Jak dlouho by to trvalo vlakem?

Shinkansenem do Ósaky tři hodiny a odtamtud dál si vezmu Kirishimu,

abych přijel do Kjóta zítra v 11.50.

Loď vyplouvá z Kagoshimy v pět a a dorazí k ostrovu v deset večer.

Ptám se sebe sama, zda bych měla jet.

Proč?

Tak dlouhá cesta, která není ničím podložena.

Telegram od Terumichiho nebyl žert.

- Oznámení své vlastní... - Ne, nemá ve zvyku lhát.

Je-li to pravda, pak kromě tebe a mě už nikdo nezbyl.

Budeš žít tak dlouho jako tvůj děda, dokud nepřekročíš 89 let.

Možná déle, třeba do sta.

Děláš si ze mě legraci?

Ne, myslím to vážně.

Co jsme si vlastně jeden pro druhého?

Příbuzní.

To je vše?

Příbuzní, kteří se navzájem nevídají, vyjma svateb a pohřbů.

Vážně? Řekla bys totéž i o Terumichim?

Příbuzní, kteří se navzájem nevídají, vyjma svateb a pohřbů.

Ne, to není pravda.

Od dětství, od prvního okamžiku, kdy jsem ji potkal,

nikdy jsem Ritsuko nepřestal milovat.

Terumichi, kdybys tu nebyl, našel bych své naplnění.

Terumichi, kdybys tu nebyl, můj život by se odvíjel jinak.

Tak pojď, příbuzný!

Co jsi to řekla? Mně? Mé jméno je Masuo Sakurada.

Muž z Mandžuska. Narozen v Mandžusku.

Terumichi, chytil jsi mě.

Bylo to hned po Novém roce v 1947.

Měli jsme být s matkou po pobytu v Madžusku renaturalizováni.

Když jsme se blížili k rodnému domu Sakuradů,

lidé z vesnice nám řekli, že tento den

je ročním výročím od smrti mého otce.

Tehdy mi matka řekla: "Odteď budeme žít podle sebe a

uděláme si život takový, jaký chceme my dva, ano, Masuo?"

A když jsme se začali vracet stejnou cestou, jakou jsme přišli,

šel jsi za námi a chytil nás.

Unikli jsme Rusům, Mandžuům i Korejcům a

nakonec to bylo v Japonsku, kde jsme byli zadrženi Japonci.

Řekli nám, že ruští vojáci byli všichni démoni.

Byli opravdu tak strašní?

Cože?

Jsi v děsném stavu. Ptám se, jestli s tebou zacházeli jako s děvkou?

Slyšela jsem, že některé...

Ptám se na tebe! Nestalo-li se ti to s Rusy, co třeba s Mandžuy nebo Korejci?

Kdyby se mi něco takového stalo, nevrátila bych se živá.

Tak proč ses právě pokoušela utéci?

Chtěli jsme žít bez vaší pomoci!

Cože? Pro rod Sakuradů je Masuo nenahraditelný!

Ah! Zapomněl jsem. Co se stalo s tvým mladším bratrem?

Než jsme dojeli do Dairenu, tak...

Nu, tomu se nedalo zabránit. Takže Masuo nahradí dva syny.

Nevím proč, ale na fotografii svého otce jsem se nepodíval.

Ovšem, i kdybych to udělal, nezjistil bych nic o příčině jeho smrti

nebo - abych byl přesnější - o důvodu jeho sebevraždy.

Vše, co jsem věděl o otci, bylo, že se musel vrátit do Tokia

kvůli důležitému poslání, krátce před porážkou, v červenci 1945,

a že následujícího roku spáchal sebevraždu, těsně po Novém roce 1946.

Nikdo mi o tom nic neříkal a já jsem víc vědět nechtěl.

Nechtěl jsem být považován za příliš neukázněného chlapce.

V těch dobách lidé moc nemluvili

o věcech jako je válka, armáda nebo pohřešované osoby.

Mami, umyju se už sám.

Tvá matka spí.

Masuo, to jsem já, tvá teta.

Pamatuješ si na mě?

Já už vím, jak se mám umýt sám.

Už jsi na mě zapomněl? Nu, je to sedm osm let!

Pamatuji si tě, teto Setsuko.

Víš, znala jsem tvého otce od doby, kdy byl tak starý jako ty.

No tak, posaď se, nebo nachladneš.

Stydím se.

Proč?

Protože jsem špinavý.

A co? Nejsme snad příbuzní?

Co je ti k smíchu?

Teď jsem se taky zašpinila.

To je má matka, ale mě nikdy nekoupe!

Kluk z Mandžuska.

Kdo jsi?

Jsem sirotek. Dítě válečného zločince.

Nesmíte špehovat!

Válečný zločinec.. Ale jak říkáš, Terumichi, - tedy smím-li použít tvá slova -

dědeček, který sedí naproti mně,

se cítil nesmírně poctěn, že byl ve vězení Sugamo, společně s Todžem a ostatními.

Válečné zločiny, o nichž mluvil Tadashi,

byly ale méně hrozné než ty, které spáchal dědeček.

Říkalo se, že jeho otec byl stále uvězněn v Číně.

Tenhle je jedním z otcových mladších bratrů, ale měl jinou matku.

Bylo nechutné dívat se, jak mluví a sahá na kolena tety Setsuko.

Později jsem pochopil, že napodobuje Kynichi Tokudu, šéfa komunistů.

Říkal jsi mi, že je důležitou osobou.

Ale mně se jevil tenhle komunistický strýček jako další válečný zločinec. A nejen on!

Ať můj otec na fotografii

nebo ti ostatní lidé pijící saké

pro mě nebyli ničím víc než válečnými zločinci.

Masuo, jak je tvé matce?

Je velmi slabá. I po dvou třech měsících.

To je dlouhá doba na to být v posteli, zvlášť pro ženu, jež pracovala jako ošetřovatelka.

Je to má snacha. Od zítřka budeme dělat její práci.

Ale při stavu jejího zdraví...

Nicméně, nesmí jíst příliš rychle.

Říká se, že v Indii polohladové děti, které zhltaly své jídlo příliš rychle,

dostaly úplavici a brzy na to umřely.

Totéž se stane tobě, Masuo.

A tobě taky, tchýně. Jezte méně, budete bohatší.

Bylo by dobré, Masuo, kdybys zůstal ve vesnici společně s babičkou.

V Tokiu není nic kromě odpadu, jímž Američané krmili svá prasata.

Ano.

Hlupáku!

Zaujímám místo jeho otce i zodpovědnost a vezmu s sebou Masua do Tokia,

aby si doplnil vzdělání.

Ale je snad Masuo tvůj...

Co?

No, je snad tvým synem?

Co tím naznačuješ?

No, že...

Že co?

Není to možné?

Já a Susumu, máme právo být tvými legitimními syny, ač jsme syny tvé milenky.

U Terumichiho jsou věci téměř jisté, co se týče Setsuko a její dcery

nebudeš nikdy vědět, kdo je otcem.

A konečně je tu ještě sedmiletý Tadashi.

Já nejsem vůbec důležitý, dokonce ani pro komunisty.

A není to nakonec tvá strana, která chce mít vše ve společném vlastnictví?

Ošetřovatelka, která spí dva měsíce. Viděl už někdo něco podobného?

Rusko, Rusko. V Rusku je vše otřesné.

Masuo, měli ruští vojáci rudé uniformy?

Ne.

Každý je přesvědčen, že se stalo něco mezi Kiku a ruskými vojáky.

Stručně řečeno, naznačuješ, že se Rusové chovali jako dědeček.

To je lež, neslýchaná lež!

To je demagogie. Ruští vojáci byli přátelští.

Hmm? Nebo ne, Masuo?

Masuo, co na to odpovíš?

Dali mi hnědý chleba. V Rusku tomu říkají...

Říkají tomu za... za... zakuska.

Nicméně tys ho přijal, že?

Ano.

Matsuo, a co dostala tvá matka?

Nevím.

A v koncentračním táboře nebo někde jste byli s matkou pořád spolu?

To jsem si myslel.

A před tím dítětem...

Masuo!

Velmi se mi líbí tvůj návyk.

Co to děláš, Terumichi?

Tohle je desinfekce. V Japonsku bude vše desinfikováno.

Mohu ti nabídnout trochu saké?

Já si dám taky.

Dobře, napijme se spolu.

Děkuji mnohokrát.

Chceš taky?

Terumichi, to bylo první saké v mém životě. Jakou tehdy mělo chuť?

To si nepamatuji, neboť jsem byl ohromen. Terumichi, úplně jsi mě ohromil!

Uděláš lépe, když se trochu vyspíš.

Co je to?

Krtek?

Masuo, uhni, ať si to poslechnu.

Co to má být? Nic neslyším.

- Ale já ano. - Co? Co slyšíš?

Pověz mi, jedl jsi v Mandžusku hady?

Pod jasným sluncem Mandžuska jedl Masuo hady.

Slyšíš něco? A co to je?

Vstávej, už nejsi dítě.

Zahrabali ho.

Co zahrabali? Poklad?

Koho zahrabali?

Mého mladšího bratra.

Zahrabali dítě, které pořád dýchalo.

Naházeli na něj hlínu, ale já mám dojem, že pořád naříká.

A proto pokládám ucho na zem.

Máma mě odtamtud musela odtáhnout vší silou.

A pak jsme museli běžet jako šílení, abychom se dostali zpátky do skupiny,

která pochodovala dál.

Pod jasným sluncem Mandžuska, Masuo zahrabal...

Tadashi, nesmíš o tom nikomu nic říct!

To je slib muže!

Můžu ten slib dát taky?

Masuo, požádej matku, aby o tom také nikomu neříkala.

Terumichi, ptal ses mě, zda jsme v Mandžusku hráli baseball.

Měl jsem rád tvé otázky.

Po pravdě mě tam trénoval profesionál z železničářského klubu.

Samo sebou Ritsuko a Tadashi nebyli schopni chytit mé míče,

ba i ty jsi měl problémy, pokud jsi je chtěl chytit levou rukou.

V tu chvíli jsem k tobě poprvé pocítil něco jako náklonnost.

Předtím jsem o tobě věděl jen to,

že tvá zesnulá matka byla snoubenkou mého otce.

Babička byla posedlá myšlenkou, že si její jediný syn musí vzít dívku z dobré rodiny.

Když jsme byli malí, snažili se z nás udělat soupeře.

Nicméně ani tak jsem se nedozvěděl, koho si tvá matka nakonec vzala a

proč ses v Sakuradově rodině staral sám o sebe.

Strike!

Ne, mami. To není fér.

Masuo musí házet jemněji.

Ne, Masuo!

Házej vší silou!

Tvůj otec hrál s tou rukavicí, kterou máš, že?

Byl velmi silný.

Byla jsem jeho příznivkyní a plakala jsem, když prohrál.

Vyměníme se?

Spala jsi?

Jen samé bizarní sny.

O čem?

Nijak s tebou nesouvisely.

Tak, jestli chceš ještě chvíli spát, já si zatím ještě něco promyslím.

Lepší je moc nepřemýšlet.

Pamatuješ, jak jsme hráli poprvé baseball

po bohoslužbě k uctění památky mého otce?

První výročí... v 1947...

...nehráli jsme baseball.

Ale jsem si jist. Vzala jsi pálku a Terumichi byl chytač.

Ne, máš to celé popletené. Jen ty jsi hrál baseball. Ano, jen ty.

To přece není pravda. Tvá matka, Setsuko, byla rozhodčí.

Chválila mě za dobrý nához.

Chceš mi říci, že tě má matka ovlivnila, takže ses stal tím, kým jsi?

Setsuko, teta Setsuko, byla jsi tam, nebo ne?

Skončil jsem s baseballem. Je konec, přestal jsem hrát.

Mami, přestal jsem hrát baseball.

Teto Setsuko. Ne, Setsuko!

Cítil jsem za zády tvůj pohled.

Byl jsem pryč, zatímco má matka umírala.

Byl jsem smířen, že mě všichni obviňují, a nejvíc dědeček.

Ale ty, Setsuko, způsobem, jakým ses na mě dívala, dávala jsi mi vinu nejvíc.

Bodlo mě to do srdce.

Styděl jsem se za to, ale fyzicky mě to udeřilo jako příjemný šok.

V roce 1952, Masuo Sakurada, kapitán sportovního týmu Komatsugawovy střední školy,

reprezentoval tokijské střední školy na Národním baseballovém turnaji v Ósace.

Večer před finále mi zavolali, že máma upadla do kómatu.

Příští den, při osmé směně jsem minul míč, který rozhodl zápas.

Skóre 0:0 bylo ztraceno.

Přesně v tu chvíli, kdy matka zemřela.

Když o ní přemýšlím, byla to velmi nešťastná žena, plná bolesti.

Nebyla u svého manžela, když umíral, ani před svou smrtí neviděla svého syna.

Takový byl její osud.

V Mandžusku se máma zdála být šťastna.

Vskutku!

Ano, měla by být přešťastna,

že ji pohřbili v hrobce Sakuradů.

Terumichiho matka takové štěstí neměla.

Myslíš, že je to nějaké štěstí být pohřben se Sakurady?

Pro ženy to mnoho neznamená.

Vše, na čem záleží, jsi ty, Terumichi, a ty, Masuo.

Japonsko se stalo nezávislé.

Je vaší povinností odolávat a napravovat národ,

který se pod úderem porážky změnil.

Pamatujte na zástupy duší těch, kteří zmizeli, kteří umřeli pro vlast!

Vy, Masuo a Terumichi, vy nesmíte následovat příklad dědečka ani Masuova otce.

Jak hrozná rozmluva! Je to skoro, jako by Molotovův koktejl lítal tam a zpět.

Víš, Masuo, tvůj otec nebyl typ zabedněného militaristy,

který se z ničeho nic rozzuří, jako býk, když vidí červenou.

Bráníš ho. neměla jsi s ním románek?

Jsi útočný!

Měl by ses brzy oženit.

Máš-li dost místa, jsem svolný!

Ritsuko, vezmeš si Masua nebo Terumichiho?

To je snad jasné bez řečí!

Ctihodný rod Sakuradů ztratil ve válce muže značných hodnot.

Není důvod zmiňovat takové hnusné lži, žádná část rodiny není spokojena.

Jediní, kdo jsou spokojeni, jsme ty a já.

Navzdory naší devítileté odluce?

Od teď je ti dovoleno se vrátit a žít se mnou.

Ne. Nechejme to, jak to je. Už kvůli výchově Terumichiho i kvůli nám dvěma.

Kvůli jeho výchově se vrátíš a budeš žít se mnou.

Terumichi, budeš studovat právo, aby ses stal také úředníkem?

Je to znechucující vzdělání, že?

Univerzity už jsem zanechal.

Ah! Takže ses stal pracujícím a věnuješ se praktickým činnostem?

Co to znamená "praktické činnosti"?

Pro strýce Isamu, totiž jako člena strany,

by mohly "praktické činnosti" znamenat například dělat vše společně, třeba děti.

Se ženou, kterou má vlevo i vpravo.

Terumichi, kolik je ti let?

20.

A tobě, Masuo?

19.

Mně je 16, babičko,

řekla jsi předtím "To je snad jasné bez řečí".

To snad ani není možné!

Prostě, Ritsuko, budeš muset milovat jen jednoho.

Setsuko, po všem, co se stalo, nevím, co jsi řekla Ritsuko.

Zdálo se, jako bys Ritsuko změnila v její opak.

Setsuko, v ten zvláštní večer, tušila jsi, co se stane?

Spálíš i tu rukavici?

Dej mi ji a já ti za ni dám něco jiného.

Co to má být?

To si vážně myslíš, že můžeš zcela skoncovat s baseballem?

Ano. Na univerzitu půjdu příští rok.

Pak bys neměl být překvapen, až si v ranních novinách přečteš, že:

"Mladý šampion Masuo Sakurada prolévá potoky slz za svou drahou zesnulou matku."

Už je mi to jedno.

Hrál jsem baseball, ale teď jsem ho začal nenávidět.

Jenže není to vlastně jediná věc, na niž se teď můžeš upnout?

Chceš říct, že nemám nic, co by mi teď mohlo být oporou?

Je to prostě tak, že já nemůžu být ta, kdo...

Kdo?

Na tom teď nesejde.

Tohle je poslední vůle tvého otce Kanichira Sakurady.

Požádal mě, abych to uschovala a dala ti to v den tvých 20. narozenin.

Nečetla jsem ji.

Proč jsi to skrývala ve svém srdci po 6 let?

Nijak zvlášť jsem to neskrývala.

Krátce před svou smrtí za mnou Kanichiro přišel a trval na tom,

abych závěť předala Masuovi.

Mně Kanichiro závěť nezanechal.

Mám právo vědět, co se mu honilo hlavou před jeho smrtí.

Já pouze respektuji jeho poslední přání. Nic víc a nic méně!

Co chceš říct tím "Nic víc, nic méně"?

Copak tě před smrtí Kanichiro nenavštívil?

To bylo nemorální a hanebné jednání!

Ale vždyť morálka se překročila hned na začátku!

To ty jsi vrazil klín mezi svého syna a jeho snoubenku.

A to proto, abys ji mohl vlastnit sám! To je morálka, kterou...

Buď zticha! Masuo, zavolám tě později.

A co dál?

Milovala jsem Kanichira. A věřím, že on miloval mě.

Jsem nelegitimní dítě, otec je neznámý a matka,

jež byla tvou sestrou, opustila rodinu.

Proto jsi bránil našemu sňatku.

Ty se svou mocí .. a já, devatenáctiletá, doprošující se tě slzami.

Na co si stěžuješ?

Nepřijal jsem tě za svou dceru a neprovdal jsem tě

za vlivného, projaponského Číňana?

Nechci o tom mluvit. To bylo potom.

Kanichira jsem pak několikrát potkala v Číně.

Navzdory mým citům k němu se vůbec nic nestalo.

Co tím tedy sledoval?

Když mě Kanichiro navštívil, byl už rozhodnut zemřít.

My jsme ti vzdorovali. On ve svých 22 a já ve svých 19.

Tím se chlubíš!

Ne, nechlubím se tím.

Jen ti říkám pravdu.

A nemyslíš, že bychom měli se všemi těmi pravdami skoncovat?

Setsuko, pojď blíž.

Pokud se k tobě přiblížím, myslíš, že to tím skutečně ukončíš?

Jist si tím nejsem, ale jsem k tomu odhodlaný.

Neměl jsem odvahu poslouchat déle vaše tajemství.

Neměl jsem ani odvahu, abych si k tobě přišel pro pomoc, Setsuko.

Vždyť co jsem mohl dělat?

A ty? Mohla jsi mi pomoci ty?

Setsuko, ještě i teď klamu sám sebe.

Pravda je taková, že jsi byla má první láska.

Dědečku, tohle je začátek cvičení?

Kdepak!

To je konec!

Tak mě nechej studovat.

Výsledek je už ale určen.

Buď mou první učitelkou!

Mé rty.

I má prsa.

Teď to druhé.

Ne, nepospíchej, zklidni se.

Ty jsi přijela včas?

Ano, mám ráda obřady, stane se při nich tolik věcí! Musíme si je projít, dokud neskončí.

Kdo je tvůj otec?

Proč se na to teď ptáš?

Když jste žily v Mandžusku, navštívil vás můj otec?

Ano, pamatuji si to dobře. Třikrát nebo čtyřikrát.

No a?

Oč ti jde, Masuo?

Že tvůj otec a má matka... a já jsem...jejich dcera!

Dokážeš si to představit?

Nemyslím, že by to bylo možné, ale...

A i kdyby to bylo možné, tak co?

V tom případě bychom byli...

Co?

Bratr a sestra.

I když přicházíš z Tokia, jsi opravdu přemýšlivý.

Nicméně, já bych byla ráda tvou sestrou...

Bratr a sestra.

Ano. Mluv se mnou, jako bych byla tvá sestra.

Odteď to tak bude.

Dobře, a teď praktické činnosti: polib mě!

Jako můj bratr. Polib mě sem.

Co to děláš? Teď už bratrem a sestrou nejsme!

Matčin pohřeb byl skvostný.

Až se říkalo, že si dědeček vystrojil pohřeb sám pro sebe ještě za života.

Ještě před tím, než byl rehabilitován, stal se vice prezidentem strojírenské společnosti.

Mnoho lidí ho navštívilo, aby mu poblahopřálo.

Setsuko, ve své poslední vůli můj otec psal:

"Až vyrosteš, Japonsko se bude rozpadat pod komunistickým režimem.

Ty, můj synu, shromáždi své kamarády a začněte s ním bojovat.

Ve skutečnosti se mýlil.

Ty řádky napsal 1.ledna 1946.

Císař se tehdy zavázal, že vyhlásí před veškerým svým lidem,

že není nic víc než lidská bytost.

Otec si myslel, že to bude konec Japonska a rozhodl se spáchat sebevraždu.

Dnes je pro mě těžké to pochopit.

Setsuko, pravda je taková, že s nástupem na univerzitu jsem chtěl přestat hrát baseball.

Hodlal jsem se věnovat politice.

Ale nechci myslet na to, že jsi důvodem toho rozhodnutí.

A ty, Setsuko, jsi plakala dlouho nad rakví mé matky.

Jenže pro koho jsi vlastně ronila ty slzy?

KAGOSHIMA

Ještě zbývá nějaký čas. Projdeme se?

Děje se něco?

Jakmile budeme na lodi, už se nemůžeš vrátit.

Myslíš, že si toho nejsem vědoma?

Stává se často, že se lidé nevrátí, když ještě mají možnost.

A potom litují.

Mluvíš o sobě?

Ano, o sobě.

Copak ty jsi nikdy ničeho nelitovala?

Chceš mluvit o našem polibku?

Co je to?

Proti mořské nemoci.

Nebojím se.

Plavba potrvá asi den.

Není to poprvé.

Když jsem opustila Mandžusko, plavba trvala mnohem déle.

Ale to už bylo dávno.

A přitom se mi zdá, jako by to bylo vlastně včera.

Zpáteční lístek.

Jistě. Nezůstaneš tam, i kdyby...

I kdyby co?

Pokud je Terumichi naživu, nebudu potřebovat zpáteční lístek.

Ritsuko, takhle pojímáš život, bez ohledu na zklamání?

Jak se tváříš ošklivě!

Ať se vrátím nebo ne,

nezačal náš život návratem z Mandžuska?

Ano, snad, ale je-li ten návrat zklamáním velké japonské říše,

pak my jsme dětmi zrozenými z toho zklamání.

To platí pro Setsuko, stejně jako pro tebe, Ritsuko.

I pro děti válečných zločinců. Tedy pro Tadashiho.

Vstříc budoucnosti! Ať je, jaká je!

Jako peníze od otce. Jako práva starších.

Ať žije manželský pár!

Veselé písně, smutné písně, ze všech, které jsem kdy slyšel,

jednu nemůžu zapomenout, a to je Píseň práce.

Zdravím vás, vy mladí! Zdravím, přidejte se!

Ano, přidejte se. Vždyť jste stejně vzdělaní jako Angličané.

Použijte utěrku a papír

zatímco ostatní ještě používají prsty,

když si ulevují.

- Prstů už není zapotřebí. - Na nevěstu! Na nevěstu!

Dítě své vlasti statečně jdeš do války

Srdnatě opouštíš svou rodinu

Stejně tak hrdinně se vracíš, aniž bys napotřetí vystřelil,

zpit pivem a saké. Ale v tom spočívá krása.

V mých snech se zjevila Heloisa a vyhrožovala mi, že ho uřeže.

Když jsem se vzbudil, kouknul jsem pod pupek... Když jsi to dělal se svou první dívkou...

Každý dle svého, teď jsem na řadě já.

Píseň z mé internátní školy: "Pohár"

S květinami v poháru S květinami

S květinami v poháru

Odraz měsíce v poháru saké Bohaté město se koupe v klidných snech

Na vrchu kopce strmí pevnost Mladí lidé plni energie jsou v dormitáři

Mladí lidé plni energie jsou v dormitáři

Další! Ty, Susumu!

Tak, Susumu! Do toho!

Zapomeň na čínské věznice a zazpívej nám "Čínské noci"

"Čínské noci"

Nezazpívá.

Má na paměti zločiny, které spáchal, a poučení prezidenta Maa.

Chce být novým demokratem, oproštěným od svých rozporů.

Teď mu není do zpěvu.

Susumu, jsem tvá švagrová a nevím mnoho,

ale odteď se pokusíme žít v míru, nezávislosti a demokracii.

Vzhůru, hladovějící, z vašich brlohů.

Vzhůru, vy zajatci nedostatku.

Právě teď hřmí z důvodu odplaty

- A konečně skončí věk pokrytectví - Dost, dost, dost...

Ritsuko, zazpívej nám japonské písně.

Nechávám se jím vést a on mě unáší pryč

Vlasy mi vlají ve větru tancujeme divoce, pevně sevřeni

Mé kimono je úplně rozhalené, má hanba i radost.

Valčík gejši je tancem vzpomínek.

A ty, Masuo?

Troufalý jako démon, ale se srdcem muže

jsem opustil matku a odešel do zámoří

Můj příteli, můj bratře, kdy se znovu setkáme?

- Co je to za píseň? - "Duše Mandžuů"?

Jaký to mělo smysl?

Nijak zvláštní.

Dobře, když Susumu nebude zpívat, přenecháme to jeho synovi.

Tadashi, zazpívej nám!

Na 100 místech ve vzdáleném Mandžusku

V západu slunce tam pod kamenem odpočívá kamarád

Jenž na nepřítele útočil divoce Byl vždy v první řadě

A teď odpočívá, statečný voják

Byl v bitvě po mém boku a znenadání padl

Spěchal jsem mu pomoci, neposlušen příkazů

Copak jsem ho tam mohl nechat tak zemřít jen ovázaného obvazy?

Odpověz mi jasně! Od svých sedmi let jsem tě neviděl.

Otče, nevím, kdo jsi.

Odpověz mi!

To, co řekl strýc Isamu, je klam, že?

Stačí. Kdybys nebyl mým otcem, na nic bych se tě neptal.

"Je-li to pro naši zemi, netrap se kvůli nám. Jdi a nepospíchej s návratem!"

Tadashi, takové byly časy roku 1956.

Nezpíval jsem, ale kdybych to udělal,

byla by to píseň, jež by křičela

"Ne atomové bombě"

Takové to byly časy.

V tom roce prý se skončila poválečná doba. Tvůj otec si odpykal svůj trest

jako válečný zločinec v Číně a byl propuštěn.

Ale nepochopili jsme, co chtěli naši otcové říci.

Snad to bylo kvůli předtuše týkající se nové doby, proč můj otec spáchal sebevraždu.

Ale ty, ty jsi na otce zanevřel.

Takové zvrácené období to bylo, ač pro tebe jen čas, kdy jsi byl mlád.

Tohle je whiskey. Nepij tak rychle.

Tadashi, docílil jsi toho, že tvůj otec přede všemi ztratil tvář.

Že ztratil tvář, to nestačí.

Co lidi nutí, aby mluvili, jak nechtějí?

Mučení.

Cože?

V rodě Sakuradů ví téměř každý, co to slovo znamená.

Dědeček pracující na vnitru to praktikoval často.

Strýc Isamu byl bit, aby se tím zamezilo jeho účasti v demonstracích.

Můj otec chodil nejprve s ním, ale pak změnil stranu.

Není s nimi legrace, s těmi, kteří vždy chtějí zpívat.

- Jdi, ať přijde. - Kdo? Můj otec?

Hlupáku!

Takový zuřivec jako jsi ty, se zničí alkoholem.

Ovšem dívka, víš...

Ano, máš pravdu. Ale dívka starší 20 let není už dívkou.

Chceš mučit Ritsuko?

To záleží na dané chvíli.

To neumíte víc než tohle?

Takže to bylo nanic, že jsem vás špehovala.

Právě jsme začali.

Tak to se na chvíli pozvu.

Teď si vedeš docela dobře.

Ty taky. Pročpak?

Třeba díky svému milému, že?

Jakému milému? Žádného nemám.

A ty, Tadashi?

Co? To je přece nemyslitelné, ne?

Nic není nemyslitelné.

Pravda.

Tadashi je dnes velmi rozzuřen, dávej si na něj pozor.

Masuo, vážně mě o to žádáš?

Ženy mi nestačí. Já...

Máš opravdu vážný zájem někoho zabít?

Překonala jsem tolik obtíží, abych byla s vámi, a vy vedete takové divné řeči!

Ano, chci zabíjet!

S čím?

Má-li to být vše, pak jsi vskutku ještě chlapec!

Tadashi!

Takhle se s tím nezachází!

Musíš ho držet oběma rukama... a celým tělem vyrazit přesně na srdce nepřítele.

Protože ten, kdo bude zraněn jen lehce, nebude umírat snadno.

Chápu, že jsou lidé, kteří chtějí někoho zabít,

ale nerozumím, proč lidé zabíjejí i sebe sama!

- Koho máš na mysli? - Svou matku.

Tetu Setsuko? Po tom nám nikomu nic není.

Ale je!

Pokud to Setsuko řekla, týká se nás to. Plně!

Proč chce umřít?

To nevím. Jen řekla, že chce.

Bludy! Nikomu do toho nic není!

Ale je!

A jak se nás to týká?

Terumichi, ty...

Už jsou to 4 roky od pohřbu tvé matky, kdy jsem viděl tetu Setsuko,

nevím, v jakém rozpoložení teď je.

Netýká se to onoho dne, před čtyřmi roky?

Já jsem tam tehdy nebyl.

Půjdu.

Počkej!

Vždyť jsi mi ho dal, nebo ne?

S takhle starou věcí, dokážeš zabít tak jednoho nebo dva.

To je tvé zanícení tak slabé, že by ses spokojil s tímhle?

Bez vůle vyhladit, vládnout a měnit společnost je zbytečné pozvednout zbraň.

- A na výběr je v tento moment puška. - Nech mě jít!

Jdi a přemýšlej o svých plánech!

Protože nejsem ráda s těmi, kdo chtějí zemřít,

dovolím si zůstat dnes s vámi.

A v tichosti si vyslechnu, co se stalo před 4 lety.

To je mé lůžko.

Pak sem pojď, prosím!

Pamatuji si, že jsme si před 4 lety slíbili, že budeme bratrem a sestrou.

Doufám, že to nepovažuješ za nefér.

Tak, kdo chce začít?

To není tak snadné.

Buď odvážnější! Nebyl to nakonec tvůj nápad?

Tehdy byl Terumichi ode mě dál a a na mém místě.

Můžeš být trochu konkrétnější?

Asi takhle: v téhle místnosti, Masuo leží vlevo a Terumichi vpravo.

Nebo: má noha a Terumichho se proplétají.

Takže dědeček objal Setsuko.

A pak?

Hladil ji.

Cože?

Tehdy vstoupil Terumichi do místnosti.

Dědeček odešel.

Setsuko ležela na zádech.

Požádal jsem ji...

Ty jsi ji požádal..?

Setsuko byla něžná.

Co myslíš tím "něžná"?

Tak něžná, jak bych já chtěl, aby byla.

Jenže to byl Terumichi, jemuž tvá matka...

Aha! A potom jsme se stali bratrem a sestrou.

Těmi ale nejsme!

Nevnímal jsem to tehdy tak, že se mi teta Setsuko vzdala.

Ale tak, že se mi oddala.

Tehdy jsem toužil po ženském protipólu.

Bylo to jen fyzické?

Myslíš si, že ženský protipól je jen fyzický?

Nechápu. A kromě toho, Ritsuko...

Nebuď stydlivý.

Já bych také ráda věděla, co znamená ten ženský protipól.

Byl jsi někdy s děvkou?

Když jsem dřív sportoval, mí starší kamarádi mě tam s sebou vzali.

Nikdo nejde za děvkou, aby hledal ženský protipól.

I když se ho tam vydáš hledat, nakonec se vrátíš bez něj.

Je to složité.

Na druhou stranu, musí tu být i mužský protipól.

A já mám za to, že to tak složité není!

Terumichi, vstávej!

Mužský protipól, ženský protipól. Všechny tyhle obecné řeči.

Ať je to jakkoli, Setsuko před 4 lety a Sestsuko teď...

Masuo, myslíš si, že ta noc před 4 lety souvisí s matčinou nynější touhou zemřít?

Možná ne bezprostředně, ale...

V tom případě jaký je smysl našeho rozhovoru?

Výzkum mužskosti a ženství?

Mám ji zavolat?

Já...

Zavoláš ji sem?

Ne, nechci se v tom víc rýpat, chci prostě jen vědět, jak se Setsuko cítí.

Teď už vím, co jsem hledal.

Já už to teď taky vím.

Co s tou nocí před 4 lety přímo souvisí, jsou tvé city k mé matce.

Vezmi si to jako výstrahu.

Co když se náhodou tvé city projevily a souvisí s její touhou zemřít?

Tadashi, viděl jsi mě, jak vcházím k Sestsuko.

Cítil jsem to.

Věděl jsem to.

Setsuko pokojně spala.

Díval jsem se jí do tváře.

Hluboko uvnitř ve mně umřelo mé vzrušení

a já jsem si připomínal, kým jsem byl po celé ty 4 roky až doteď.

Příští jaro jsem začal studovat na univerzitě v Kjótu.

Terumichi se stal dědečkovým sekretářem v Tokiu a

snad to byl i jeden z důvodů, proč jsem já z Tokia odešel.

Terumichi byl povýšen na tzv. sekretáře, ale ve skutečnosti nedělal nic,

jen pročítal tlusté svazky.

Opět jsem začal vnikat do světa basebalu, který jsem tak vážně opustil.

Snad tu byla přímá spojitost, ale pak existovala déle než 4 roky.

Tadashi, ty si to pamatuješ, že?

Od toho dne, kdy jsme my čtyři hráli baseball,

pro mě Setsuko hodně znamenala.

A ty, Tadashi, aniž jsi věděl, co se děje v mém srdci,

jsi nás často sledoval.

Byla to zkouška tvého mládí.

Co se týče mě, má mladost skončila.

Masuo, Ritsuko jen žertovala.

Neber to tak vážně.

Už bys měl vědět, jaké jsou mladé holky.

Zní to, jako když jsem stará.

Kdybych se dnes do někoho zamilovala,

snad bych ho požádala, aby se mnou zemřel.

Odpověz mi jen na jediné.

Ten někdo by snad nemohl být Terumichi?

On ti to řekl?

Ano.

Nevím, co ti pověděl, ale já jsem se jen vzdala touze mladého muže.

Ten zvláštní moment, a to přesto, že už jsem nebyla mladá,

mě zasáhl do srdce.

Setsuko!

Copak?

Až dosud jsem nic zvláštního neudělal,

a mám za to, že ani v budoucnu nebudu k ničemu dobrý.

Nebojím se teď umřít.

Zarážíš mě.

Tvůj otec nebyl tak šlechetný.

Kdyby byl, já bych...

Ale to bylo před 10 lety.

Prožila jsem si toho až dost,

Masuo, takže příště to bude můj pohřeb.

Navzdory všemu přijímám tvé gesto.

Nebudeš...

Ne, jen si ho ponechám.

Tadashi, sledoval jsi pokoj Setsuko?

Protože poté, co jsem odešel, se něco stalo.

Následující den našli tělo Setsuko poblíž sosny za domem.

Nikdo se nepostavil dědečkovi na odpor,

když řekl, že je to sebevražda.

Tadashi, vezmi to!

Tadashi, kromě chladného úsměvu ses nepohnul.

Tadashi, znáš skutečnou příčinu smrti Setsuko?

Během pohřebního obřadu všichni zavile trvali na tom, že šlo o sebevraždu.

Ale já jsem se nezbavil podezření, že Setsuko zabil dědeček.

Ovšem nebyl to důvod, proč jsem dědečka nenáviděl.

Za 5 hodin přijedeme na ostrov.

Cítím, že hned po příjezdu tě ztratím navždy...

...tvou ruku...

...tvé vlasy...

...tvé rty...

Ty rty, které se mi od dětství jen vysmívaly a nic víc.

Znáš ten příběh o Bludném Holanďanovi?

Je to příběh o kapitánovi, který byl proklet Bohem.

Od té doby bloudí po sedmi mořích...

...úplně sám...

...aniž by mohl zemřít.

Tak jako já.

Rád bych se s tebou toulal po věčnosti, vláčen tam a zpět po mořích.

Víš přece, že nejsi zatracen.

Jen bys rád byl.

Ale já už dávno nejsem s to dělat si legraci z tvého osudu.

Půjdeme na palubu.

Ritsuko, pokud se Terumichiho telegram potvrdí,

vzala by sis mě?

Slepé střevo!

Dostane injekci.

Neznepokojuj se.

Zdravím, právě jsem obdržel zprávy, že nevěsta má zánět slepého střeva, ale...

Tadashi!

Lituji. Neměl jsem se o tom zmiňovat?

O tom nemluvím.

Co to máš za uniformu?

Policejní.

Nejsme na veřejném místě. Jdi se převléci!

Rozhodl jsem se, že budu ve službě 24 hodin denně.

Nemám na převlečení nic kromě spodního prádla a pyžama.

Ale jsi také člen rodu Sakuradů.

Můžeš si kvůli obřadu udělit výjimku.

Tadashi, jdi se převléci!

Pokud se zánět nezlepší, co bude s obřadem?

O to se nestarej, jdi se rychle převléci!

To nemám v úmyslu!

Bude mít operaci?

Takže někdo musí zajít do nemocnice.

Ne, návštěvy jsou zakázány,

kromě toho, postarám se o to.

A co bude s obřadem?

Než podstoupí operaci, měli bychom...

Nechce se z toho nevěsta prostě jen vykroutit?

To ani náhodou! Se slepým střevem měla problémy už dříve a

po všech těch svatebních přípravách...

Pojem "vykroutit" je snad nevhodný,

ale nepůsobí to přece jen tak, že o svatbu zcela ztratila zájem?

Nikoli, má zánět a do pěti dnů...

Zánět slepého střeva je vážně úžasně praktický.

Kdyby tady bylo zrcadlo,

viděl bych tvář muže, který byl odkopnut svou budoucí ženou.

Ritsuko, jak jsem se měl tvářit?

Ve 28 letech, aniž bych chtěl,

měl bych se oženit na žádost dědečka.

A jako by to nestačilo, byl jsem opuštěn svou nastávající.

Ve skutečnosti jsem však byl zachráněn.

Taky jsem byl připraven uprchnout.

Byla to bída.

Měl jsem 10 let prázdniny a nejasnou představu,

že z toho mám nějak těžit.

Obřad se uskuteční, jak je naplánováno.

Bez nevěsty?

Důležití členové obou rodin jsou přítomni.

Svatební hostina bude dostačující, aby oficiálně potvrdila sňatek.

Až se vyléčí zánět, oslavíme to v soukromí.

Jsi si tím jist?

To, co se nějak skrývá, není pak snadné obnovit.

Ale my už nežijeme v dobách vašich tajných společenství.

Dnes je japonská policie nejlepší na světě.

Přesně!

Tadashi, tu uniformu!

Byla pravda, že svízele poválečné doby, už byly za námi,

ale já jsem teď zažíval zlé časy...

...svatební obřad bez nevěsty.

Nyní si dovolím zastoupit nevěstu.

Ale než tak učiním, řeknu ještě pár slov.

Žádný ze zlozvyků cizích zemí, které se do Japonska dostaly

po konci války, ani nejjemnější kousek se jí nedotkl.

Je to skvělá a ryzí Japonka.

A aby se připravila na tento nádherný den,

oddala se po celý měsíc, ne, po několik měsíců

očistě svého těla a duše.

Když se dnes ráno loučila se svými rodiči,

byla připravena je opustit,

a zčista jasna se u ní objevil nebezpečný zánět slepého střeva.

Přesto, potlačujíc bolest, trvala na tom,

aby obřad proběhl, jak bylo naplánováno.

Vždyť obřad je záležitostí jediného dne,

kdežto manželství celého života.

Poté, co jsme se poradili s budoucí rodinou,

rozhodl jsem se ponechat ji v nemocnici.

Toto rozhodnutí, stejně jako ono nádherné nadšení mladé ženy,

si - dle mého skromného názoru - zaslouží nejvyšší uznání.

Velcí politici jsou vskutku obratní.

Poprvé jsem přemítal o jednom, který není na mé straně.

Když jsem slyšel ty řeči o "skvělé a ryzí Japonce",

přišlo mi otřesné, že jsem v to vůbec kdy věřil.

Vždyť kdoví, kde se teď skrývá?

Je na hony vzdálena tomu, aby se obávala japonské policie!

Teď je na řadě manžel, aby rozkrojil svatební dort.

Smím vás požádat o potlesk?

Nevěsta nás teď na chvíli opustí, aby si převlékla šaty.

Doprovoďme ji potleskem a začněme s jídlem.

Nevěsta se vrací.

Nechť ji jde přivítat manžel.

Nechť ji jde přivítat manžel.

Jak dlouho má ta trapná komedie trvat? Jen pro tuhle smetánku, která otravuje Japonsko!

A co chceš, abych dělal?

Zřekni se té frašky!

Pokud to nechceš dělat!

Nástin plánu na znovuvytvoření nového Japonska.

Za prvé: Císař je....

Ritsuko, v tu chvíli jsme od sebe byli velmi vzdáleni.

I přes tu svatbu bez nevěsty a

ten drobný incident jsem si myslel,

že já, ty a Terumichi bychom se mohli vrátit každý ke svému.

Ale co následovalo, nás zase srazilo k sobě. Tváří v tvář.

Když Tadashi opustil hotel,

srazilo ho auto a on umřel.

Šestý bod - plán odporu

Za prvé: získání zbraní

od našich druhů pracujících u policie.

Od každého z nich pistole.

Základní vybavení od každé sekce.

Za druhé: získat policejní skladiště

a příznivce, kteří v těchto skladištích pracují.

No tak, no tak.

Byla to ona, kdo vycouval.

Tak si chvíli poplač.

Neplač!

Tadashi se nechal zmást hloupostmi a jednal nesmyslně!

Je pochopitelné, že umřel. Neměl žádný důvod, aby zůstal naživu.

Ale Tadashi nespáchal sebevraždu!

Někdo ho zabil!

Ano, byl odstraněn tvými komunistickými kamarády nebo někým jiným!

Nebyl ani zabit, ani zavražděn, byla to nehoda.

Ano, samozřejmě, že to byla nehoda.

Stejně jako nevěstin zánět slepého střeva, i když se to nestává zrovna často.

Chtěla z toho vycouvat!

Masuo byl odkopnut.

Už nejsem "muž z Mandžuska".

Teď jsem odkopnutý muž.

Je tohle noc oplakávání mrtvých nebo svatební noc?

Ale chápu, jak se cítíte.

Tady není vůbec nic k smíchu.

Za sedmé: cíl útoku

Všichni ministři....

Ale ani ty nebudeš v tomhle pláči pokračovat příliš dlouho.

Je to vážně k smíchu, že, Masuo?

Snad je lepší, že se rozhodla zůstat mimo.

Vždyť to mohlo vést až k přerušení svatební noci.

Měli jsme štěstí.

Kvůli čemu jsem ve skutečnosti plakal?

Litoval jsem snad Tadashiho náhlé smrti?

Nebo mě snad pokořil obřad?

Snad proto, že jsem byl opilý a nebyl jsem si sebou docela jist.

Ritsuko! Neřekla jsi ani slovo, ale cítil jsem, že stojíš při mně.

Matně si pamatuji, že babička a strýc Mamoru vykládali příběhy o svatebních nocích.

Vážně nevím, proč jsem se tak choval.

Myslím, že to bylo tím alkoholem.

Takže uvnitř kapesníku nevěsty

byly napsány instrukce pro první noc.

Kdepak, žádné instrukce!

Žádné papírové kapesníky nejsou.

Já jsem se sebe sama také ptala během první noci,

když jsem uviděla dědečkovo..., jak to asi funguje.

Babi, tvůj plášť.

Co s ním?

Podej mi ho.

Utiš se, klidně, beze strachu.

Buď přirozená a nechej mě to udělat.

Masuo!

Je to má svatební noc!

Šílíš?

Po tom všem, co se stalo?

Opravdová, skvělá a ryzí Japonka!

...její prsa... její úžasné bradavky... ...jsou moje!!!

Zavolejte psychiatra. Se šílencem...

Ne, uvidíme, co se naučíme...

Konečně jsme sami! Jen my dva!

Není proč se stydět.

Miluji tě. Povol nohy!

Co je to za hluk?

Sám se podívej, tvůj syn!

Ryzí a skvělá Japonko,

mé tělo je tvé a tvé zase mé.

Masuo, vždy jsem byl přesvědčen, že nejsi dobrý na nic jiného než na baseball,

ale nikdy mě nenapadlo, že jsi až takhle hloupý!

Ty, nejmladší syn Kazuomi Sakurady!

Skutečná Japonko...

Co to sakra děláš? Jsi blázen?

To ani trochu!

Pravá Japonko!

Nechej mě být!

Dost už! Pusť mě, ty idiote!

Ryzí a skvělá Japonko. ...Uvolni nohy...

Není už toho dost?

Ty jsi udělal dost!

Přinejmenším v téhle svatební noci, za niž jsi zodpovědný.

"Cíle útoku:"

"...b) všichni ministři a členové parlamentu - ať jsou odsouzeni k smrti."

"Všichni ministerští úředníci i státní zaměstnanci v provinciích:"

"...nucené práce..."

Uvolni se. Pokud to bude bolet, řekni mi to!

Co to děláš?

Tady jsou ti šílenci!

Vždycky jsem ho považoval za divného.

A to taky vážně je...

Vypadni z té rakve!

Babi, řekni mu, prosím, ať vyleze.

Proč bych měla? Je-li šílený,

nemůžeme s tím nic udělat

a on nás stejně nebude poslouchat.

Přehání to!

Ano, to rozhodně.

Masuo, to už stačí.

Ritsuko, kdybys souhlasila, že si mě vezmeš...

Ale vždyť víš, že už jsem svou první noc měla!

Terumichi!

Masuo, vezmi Ritsuko za ruku!

Teď jsme spojeni.

Jak jsem toužil slyšet tuhle vřavu, ale kam to povede?

Terumichi, nenechávej nás samotné!

Ritsuko, pokud bys souhlasila, že se mnou budeš žít,

opustil bych tento dům.

Masuo, slib mi, že ji zadržíš, než odejdu.

Terumichi!

A já!

Odejde.

Loučí se.

Ano, loučí se.

Ritsuko, tak jak mě o to Terumichi požádal, držel jsem tě pevně.

Kdybys ale opravdu chtěla, dostala by ses z mého sevření

a mohla bys ho následovat, ale ty jsi zůstala,

jako bys jím byla očarována.

Terumichi se rozhodl opustit dědečka pod podmínkou,

že si tě vezmu a budeme v tomto domě spolu žít.

Ale ani Ritsuko, ani já

jsme nevěděli nic o té dohodě mezi Terumichim a dědečkem.

Ritsuko, toho dne

opustil Terumichi dědečkův dům v Tokiu a nikdy se už nevrátil.

Později jsem zjistil, že Terumichi byl dítětem dědečka a

té mladé dívky, která byla zaslíbena mému otci.

Krátce poté, babička, která Terumichiho velmi milovala a

která se postarala o jeho výchovu, zemřela.

Čekal jsem, že se na jejím pohřbu ukáže, ale zbytečně.

Apropos, ta nevěsta, která mě odkopla,

se už také neukázala.

A tebe, Ritsuko, ačkoli jsme oba žili v Tokiu,

jsem neviděl po deset let.

Přijmi mou soustrast se smrtí tvého dědečka.

Děkuji ti.

Už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli.

Ano, velmi dlouho.

Přijeli všichni?

Strýcové jsou tu za chvíli.

Neměl jsem čas mluvit s Ritsuko,

kterou jsem 10 let neviděl.

Měl jsem na starost největší pohřební obřad, který se kdy konal v rodě Sakuradů.

Zúčastnili se ho politikové a vlivné osobnosti.

Dokonce sem přijeli i bankéři z provincií,

a to vše jen proto, aby projevili úctu mrtvému.

Byl jsem jako stroj a opakoval jsem táž slova, pořád dokola.

Neboť dědeček umřel v nemocnici,

nespal jsem po tři dny, abych dohlédl na veškerou přípravu.

I kdybych chtěl, nedokázal bych přestat myslet na dědečkovu smrt.

Až dosud jsem si žil tak,

abych se odpoutal od rodu Sakuradů.

Ať to byl baseball, má volba

studovat na univerzitě v Kjótu, odchod od společnosti, pro kterou jsem mohl pracovat,

nebo rozhodnutí být baseballovým trenérem

na bývalé střední škole.

Mnoho lidí mi vytrvale říkalo, abych se vzdal baseballu a

že by mi pomohli, kdybych se rozhodl stát se dědečkovým nástupcem.

Mí strýcové chtěli, abych se rychle znovu oženil a

měl potomka.

Nakonec jsem toho vážně měl už po krk.

Ty...

Chudáčku...

Masuo, je mi tě tolik líto.

Nemusíš mě litovat.

Mám o tebe starost.

Promiň mi to.

Netrap se.

Nechej toho!

Co je s tebou?

Je těžká a bolestivá, ta půda, která padá dolů na...

Půda?

Jsem pohřben. Zahrabán. Můj dech kousek po kousku...

Masuo, je mi tě tak líto.

Bolí to, dusím se, ale je to dobré.

Ne... Žebrám o to, abych klesl níž.

Zavírají se mi oči.

Je to hlína. Vůně hlíny.

Přestávám slyšet.

Má ústa jsou plná země.

Všechny póry mého těla jsou ucpány.

Země už se od mého těla nemůže oddělit.

A na povrchu někdo poslouchá můj hlas.

Můj velký bratr... ne, jsem to já.

TE...

RU...

MI...

CHI...

...MRTEV...

...STOP...

...PODEPSÁN...

TE...

RU...

MI...

CHI

TERUMICHI... MRTEV... STOP... PODEPSÁN TERUMICHI

Když jsme přijeli k Terumichiho chatě,

bylo už světlo.

Přesně v ten okamžik, kdy jsem začal přemýšlet, že jsem se spletl,

Ritsuko vykřikla: "Je naživu!"

Pak se schoulila do klubka,

zatímco já jsem běžel před jeho chatu a

volal Terumichiho jménem.

Leč bez odezvy.

Pak za mnou pomalu přišla Ritsuko.

Zkoušel jsem otevřít dveře.

K mému překvapení byly všechny otvory zatlučeny.

Tehdy Ritsuko poprvé vykřikla: "Terumichi!"

Znělo to jako hlas volající mrtvého.

Vrazili jsme do dveří jako šílenci

a dostali se do chaty.

Byla úplně prázdná.

Terumichi odstranil veškeré stopy o svém životě.

Ležela tu pouze jeho mrtvola.

Jeho poslední vůle byla na novinách,

v nichž bylo oznámení o dědečkově smrti.

Zrovna jsem ji chtěl přečíst nahlas, když mě Ritsuko zastavila a řekla:

"Já to přečtu!"

Poslední vůle:

"Jsem jediný, kdo může pokračovat v linii Sakuradů."

"Tím, že se nyní zabiju, zničím rod Sakuradů."

Masuo, zmeškáš loď. Měl bys jít.

Budeš muset v Tokiu obstarat pohřební záležitosti.

Já tady zůstanu.

Ritsuko, máš v úmyslu tady umřít, že?

Ano... ale o všechno se postarám sama.

Bláhová!

Myslíš si, že teď odejdu, když to vím?

Takže tu hodláš zůstat a být svědkem mé smrti?

Strike!

Máš ho?

Z anglických titulků přeložil: Lepros

K O N E C

www.Titulky.com