Original subtitles

Dobré poledne!

Chci zatancovat. To by mě táta dal.

Tam tě mu nevadí?

Třeba se přimluvím, aby tě vzali do dvora na službu. Po takovou přímluvu

nestojím. Jak chceš.

Já se ohlídám, nemusíš mít starost.

Přijdeš? Teď nemůžu, vidíš, co je tu lidí.

Kvíčma, hezký holka.

Kdybych tyla dostala vy prstínek.

Opřerazím vej půl.

Prosím tě, měj rozum. Já už si s ním nějak poradím sama.

Kdy přijdeš?

Až budu mít uklizeno.

Počkej pod oknem.

Konec.

aby jsi svodvykl slídit za mou milou.

Co teď s náma bude?

A teď je, děvče, každá rada drahá.

S panem zprávcem jsi mluvil?

Ani mě k němu nepustili.

A tátově řekl, abych se službou ve dvoře nepočítal. A vyprej se chystal k odvodu.

Za to si Jakub může sám.

Měl jsem se dívat, až mě ten darbach zkazí.

Prosím vás, přimluvte se.

Vy nebo pan Prošek.

Výdá se s paní kněžnou každej den, kdyby ztratil slovo.

Správce je velký pán, paní kněžna na něj nedá dopustit. Jestli se rozhodl,

provede svou.

Sedm roků vojny.

Sedm roků, to se nedá přežít. Zavinil se to sám.

Vždyť toho písaře div nezabil.

Pro boha vás prosím, přimluvte se.

Ještě se s mužem poradíme.

Pojď.

S pánem bohem.

To je hrozné, jak jsou dnes lidi troufalí.

Podle toho, Teresko, z kterého konce se díváš?

Taliján dostal, co si zasloužil.

A Jakub si pro svůj nerozum zkází život.

Hradit mladým k rozumu je jako nutit vodu, aby tekla do kopce.

To měl svou milou nechat bez pomoci.

To je konec konců jejich věc.

Měli byste se za ně přimluvit.

Ty i Jan.

Poštvat proti sobě zprávce, to tak, ať se každý stará o své.

Myslíš, Teresko, a co krystla?

Kam by se svět poděl, kdyby si každý porany dělal, co se mu zlíbí? Ale před

pánem Bohem jsme si všichni rovni.

Změnila ses, Teresko.

My jsme se na vás načekali. Moje zlaté děti, co jsem se na vás natěšila.

Já chci taky, babičko, já taky. To víš, že taky.

Je s tebe paní.

To víte, v zámku to jinak nejde.

Líbí se vám.

Nezlob se, Teresko, ale já už jsem na to stará, abych měnila kroj.

Bane, přidržme se každá svého.

Myslela jsem, že by vám v nich bylo pohodlněji.

A bydlet budu v komůrce.

Tady abych se bála, že vám něco polámu.

Vám se u nás nelíbí?

Líbí, pěkné věci, ale starý strom těžko přesazovat.

Já vím, maminko, ale děti vás dlouho testnit nenechají. Prosím vás, zařiďte

se tu podle svého a kdybyste mi dohlédla na stavení, já na to nemám čas, to víte,

služba v zámku šití.

Dělejte si tu, jak se vám líbí. Ráda, Teresko.

Ale kdyby ti někdy nebylo něco vhod, tak... Hlavně, abyste tu byla doma.

Jako hlásky, co si ti lidé všechno nevymyslí.

Jakoby tam bylo zavřené ptáče.

Chcete pomoct?

Chleba není na hraní.

Babičko, vizita ze zánku.

Běž pro maminku.

Rukuli mám, dobrý den.

Je doma paní Proškova?

Dejš to pámbu.

Jděte dál, ať nám nevynesete s paní.

Ukrojte si.

Děkuji.

Snad jste jim nepodávala chléb?

Víš ty co, Teresko, kdo si ode mě nevezme chléb a sůl, ten si nezaslouží,

abych mu židli podala. Mezí pány jsou jiné zvyky, co se hodí pro Kutrnovy. Mě

jsou milejší.

A ty si dělej, co chceš. Já těm vaším panským moresům nerozumím.

ale asi by se mi stejstalo. Tobě ne.

A kdy se vrátíš?

Hortenzie mi vyprávěla, že tam je krásných paláců.

A po ulicích jezdí kočáry se šesti spřežím. Co je to šesti spřežím?

Šest nádherných koní.

Bílý jako labudě, anebo černý jako havrani.

Na rynku vyhrává hudba. A co je to na rynku?

To je vnitř.

Je jako náves, jenže místo chalup jsou tam panské domy. Aha.

A ženy chodí v šatech s vlečkou a muži v pláštích z aksamitu.

Co je to aksamit?

To koní.

Jako osamet, jenže daleko hezčí.

Ach jo, třeba tam některému padneš do oka.

Chtěla bys.

A myslivcův orlík se utrápí.

Pojď, sjedeme se splavit.

Tak dlouho jsem tě neviděla.

Však jsem si už říkala, jestli slečna zas nestůně, když se tak dlouho

neukazovala. Vyšla jsem si trochu malovat.

Je tu krásně, kam se člověk podívá.

To mě na světě nejvíc.

Když mi bylo 14 let, tak jsem si přála mít půl tuctu dětí.

Taky se dočkáte, však povídal zeď, že paní kněžna slečně

chystá zásnuby.

Jako živé, na mou věru.

A kde se slečna naučila tak hezky malovat?

Doma. V Itálii.

Já vím.

Dal mi ten obrázek na rozloučenou.

Nezlobte se na mě, že se ptám.

Nedělám to ze zvědavosti.

To paní kněžna vás chce zasnoubit.

A vy?

Člověk nesmí být malověrný.

A když pevně věří ve svou lásku,

Snad jsem ještě neměla chodit ven.

Točí se mi hlava.

Což tělu se dá pomoct, ale co je to platné, když srdce churalí.

Babičko, směla bych si tě vymalovat?

Mě?

Obyčejnou starou ženskou? Vždyť by se to ani nehodilo.

Vnoučata budou mít jednou památku. Babičko, dovolte jí to.

Snad si vzpomenou i bez obrázku.

Tak aspoň mě kvůli.

Stokrát víc bych, slečně, udělala kvůli, jen kdybych mohla.

Za všechno vám děkuju.

Ať vám to pán Bůh oplatí.

Potěšte jí trochu, ať se mi netrápí dům.

Nezoufej, chlapče. Dále pán Bůh nebude vaše loučení navěky.

Budeš čekat.

Spadla mi šavlička z ranného koníčka, pojď měj

milá pora, já musím maširovat.

Pojď měj milá pora, já musím maširovat.

Šavličku podala do pláče...

Děkujeme.

Spí, synáčku, spí.

Sám už očka spí.

za svět.

Pochválen Pán Ježíš Kristus.

Smím si je odvést?

Když milostivá paní dovolí.

To je pře podivných krojů a tváří.

A tuhle ten mladý pán je mi od někud povědomý. To je ruský car

Aleksandr.

Ale toho ty jsi neznala. Jak pak ne?

Stála jsem od něho nějakých dvacet kroků.

A tohle je císař Jozef. Dej mu pámbu věčnou slávu. To byl hodný pán,

vzlášť na chudý lid.

Tenhle tolar mi dal.

Není to pruský král?

Toho potentáta?

Jsem dobře znala.

Můj neboštík Jiří sloužil v pruském vojsku a já s ním pobyla ve Slezsku

patnáct let.

Král měl rád urostlé muže a můj Jiří byl nejvyššího vzrůstu v celém pruku.

Člověk jako skála.

Kde bych se byla nadála, že se mu budu dívat do hrobu?

Padl v boji?

V boji ne, ale od střelné rány zašel.

V Polsku. Já šla sebou i s dětmi. Měla jsem dvě a třetí se

mi narodilo v poli.

Po první bytce mi přinesli Jiříka do tábora na nosítkách.

Dělová koule mu utrhla nohu.

Myslela jsem tenkrát, že mi žalostí srdce pukne.

Ale člověk mnoho vydrží.

Zůstali mi tři syroci.

Na penězích ani grejcar, jen pár hadříků.

A tak jsem se pustila domů po patnácti letech vojenského vandrování s holýma

rukama a ještě se strachem, jestli mě naši přijmou.

Ale chvála Bohu.

Snad byly tenkrát lidé k sobě vlídnější a snášenlivější. Řekla bych...

že ani dnes nejsou jiní minostivá paní, pokud je neslužuje bída a

nespravedlivost. Na mém panství si snad na bídu stěžovat nemohou. A přesto

kradou a neštítí se ani násilnosti.

Nedávno jeden chasník přepadl Pikola, to je písář mého správce.

Ovšechno ho okradla, div ho nezabil.

Jenom, jestli to nebylo jinak.

Znám zdejší lidi.

To nejsou zbojníci.

Proč by mi písař lhal?

Kdo pak ví?

Třeba proto, že byl na záletech a dostal na pamětnou.

Ty o tom něco víš?

Tolik, co lidé ze vsi.

A kde byl na záletech?

Zachtělo se mu krystly z hospody.

Dostal, co zasloužil.

Ale toho chlapce, co ho vytrestal... Strčili za to chudáka do vojenského

kavátu. Takhle by mě snad moji lidé neobelhali. Každý slouha řekne své

vrchnosti jenom to, co mu prospěje.

To je tak od jak živa, s tím se milostivá paní musí smířit.

Ale Jakubovi Mílu se stala zlá křivda.

Kdybych směla, prosila bych za něj i za jeho nevěstu.

Vždy těch mladých životů by byla větná škoda.

Když teď výdám krystlu, chodí celá utrápená.

Takové to bylo veselé děvče, a teď je bledá, teskná,

jako slečna Hortenzie.

Vyšetřím si to.

Když se srdce trápí, je to smutné živobytí.

Uvidím, co se dá dělat.

Jeden milže, druhý zamlčuje.

Myslivec nepřizná, co je v lese pitláků. Až od zprávce se musím dozvědět pravdu,

že robotníci seberou všecko, na co přijdou na polích v lese.

Ty jsi řekla, že znáš zdejší lidi. Co ten žebravý flašinetář?

Pěkný pitlák, jen co je pravda.

Viděla ho někdy milostivá paní.

Je to chudák.

Šest hladových krků.

Z čeho by žil, kdyby nekradl a nepitlačil?

Na to byste měla dát odpověď vy jemu.

Chudák ten má na své bídě obyčejně nejmenší vinu.

A kdo ji tedy má?

Já?

Kdyby pomohl, kdo může.

A vy můžete.

Kdyby ten chudák dostal práci u dvora.

Vždyť by mohl být poklasným nebo hlídačem.

A flašinet by mohl nosit sebou.

Aspoň by v polích bylo veselejí.

Snad váš pravdu.

Kdyby člověk měl v pravou chvíli vždycky po boku přítele, který mu s upřímností

poví pravdu.

Není těžké najít takového přítele, když budete chtít.

Hůř je udržet si ho.

Někdy je upřímnost milá, ale když přijde nevhod, je po přátelství.

Chtěla bych, abys přišla kdykoliv uznáš za vhodné, s prozbou i s upřímností, i

když bude nepříjemná.

Pravila jsi, že se ti hortenzie zdá bledá, teskná.

Říkala jsi to jenom tak?

Nebo umyslní?

Co mi na mysli leželo, padlo mi na jazyk. Ona ti něco svěřila?

Bože, chrání.

Slečna není z těch, co své slzy nosí na ulici.

Ale kdo sám zkusil, rozumí.

Dovtípila jsem se.

Čeho?

Nechci by zvídat.

Záleží mi na jejím štěstí.

Zdálo se mi.

že by si slečna toho pána, kterého jste ji vybrala za ženicha, brala jen z úcty

k vám.

Mezi jejími obrázky jsem viděla podobiznu člověka, který ji učil

malovat. A když jsem se na něj zeptala, oči se jí zalily.

Byla vždycky povolná, nikdy o něm nemluvila.

Jinu, každá nátura je jiná.

Některý člověk by nebyl šťastný, kdyby svou radost... nebo žalost nemohl světu

na odiv postavit. A druhý ji ukrývá po celý život a vezme ji sebou do hrobu.

Urození lidé musí obětovat své štěstí zájmům rodu.

Žel bohu.

Myslím, že právě ti, kteří už své štěstí museli obětovat, by

měli uchránit mladé před trápením.

Ty myslíš, že...

Milost slečna je vzácný kvítek.

S lidmi je to jako s těmi bylinkami.

Některou najdu na každé mezi a pro druhou musím daleko do lesů a nedbat

trní, které se mi staví do cesty.

Ale ona se mi za to stonásobně odslouží.

Možná, že slečna dvojnásob cítí svou lásku, protože ztratila naději.

Snad je moje řeč, milostivé paní, nevhod.

Pravda je skutečně někdy nepříjemná.

Někdo dokáže vyrůst a dozrát sám, navzdory poujetří a nepohodě.

A druhý je jako růže, která splaní a zajde, nedočká

-li se péče zahradníka.

Nejtěžší je poznat, kdy vás člověk nejvíc potřebuje.

Kdo je schopen pomoci?

Ten musí pomáhat, to už jsi řekla.

Šťastná žena.

Šťastná.

Pojď, má drahá, musíme si o něčem pohovořit.

Otvírejte, páni, otvírejte.

Proč já?

Jsou tu mladší. Pani kněžna si to přeje.

Pozdravuje vás svatý Vavřinec, abyste nám dali hodně zavěnec.

Pozdravuje vás svatý Vít, abyste nám dali hodně jíst a pít.

Děkuji ti.

Děkuji vám všem.

Pan správce si vezme na starost splnění vašeho přání.

Ty si nezatančíš?

Zasloužíš si, abych se ti za ten věnec sama postarala o tanečníka.

Jakubek!

A kdy já budu za družičku?

Až budeš velká.

Tak aspoň se dívat.

Ať mě vezme sebou. Já se u Krystle přemluvím. Já nepotřebuju žádný

přemlouvání. Babička mě vezme sebou. Ona mi to slíbila.

Babičko, že mě vezmeš sebou?

Sluší mě to?

Že je jako popelka, když se proměnila.

Jak ten čas letí.

Baže.

Zdá se mi, že je to včera, co odzvonili Viktorce. A už budou zvonit krystle na

veselku.

Jestli pak ti vybrali hezkého mládence.

Však se přijdu podívat, jak vám to sluší.

A kdy se vrátíš?

Nevím. Na jaře možná, že už o velikonotí.

Víte, že to krystle slušelo?

To bude dlouhá zima.

Vzpomeneš si na mě?

Na všechny přece budu vzpomínat.

Já už musím jít jít. Počkej.

Chtěla bys mě, až budeš jako krystla.

A ty bys mě chtěl, až budeš velký?

Ne.

Bála jsem se, že to do odjezdu nestihnu.

Líbí se ti?

Komu by staroba potěšila oči?

Řekla bych, že mě slečnin Štětec hodně přikráčlila.

Babičko, možná neznáme svou podobu.

Opravdu si nechceš vzít ten obrázek sebou? Dokud jsem živa, nač by dětem byl

obraz? Snad až mě nebude, ať si připomenu.

Nebudu zdržovat.

Babičko!

Ale... Co to děláte, slečno?

Vím, zač tím vám co děkovat.

Kdyby tebe nebylo.

Dej vám pán Bůh. hodně štěstí.

Vám i paní kněžně je to vzácný člověk.

Snad i vaše radost, co si vynáradí.

Dopravoditě.

Jasné, že ne.

Rozlétnou se nám do světa ani se nenadáme.

A na stará kohlina budeme sami.

Já se vrátím.

A nezapomeň.

Už si taky stará.

Babičko, vemte si jabko. Pozor, je horký, já vám ho pofoukám.

Já už nemám zuby na takovou pochoutku.

Může to odsumlet jako cukrkandl.

Že je sladký jako med.

Cítíte, jak vodí? A jak na naříku sládne? Jako medovinka od čmeláka.

My jsme vyhrabali čmeláky mezi.

Tam, co jsou ostružiny.

Držela jste už někdy netopíra, babičko?

Že, jako myš. Jenomže okřídlená. To nejsou křídla.

Když s nimi lítá, tak jsou to křídla.

Vylejme.

Poženeme domů.

Teď ještě není večer.

Než dojdeme, bude tmá.

Copak po nocování, na to si člověk zvykne, jen když nejsou jiný starosti.

Co bych vám povídal, sama víte.

Je to zaplať pámu jiný živobytí.

Kdo by to byl řekl, že z pytláka bude hlídač?

Však já vím, kdo se za mě přimluvil.

Pěkná úroda, pámbu požehnej.

No pravda, někdy je tu po nocích smutno bez lidí.

Ale na druhý straně zas...

Máte čas koukat kolem a vidíte věci.

V tom věčným schonu člověk ani neměl pro ty věci oči.

Taky se mi každým rokem zdá, kde jaké kvítko hezčí.

A ty dny jsou čím dál kratší.

Tak s pánem Bohem. S pánem Bohem, babičko.

A zaplať pámu ještě jednou.

To víš, děvče, zvířata taky strádají zimou jako

člověk. A stromy taky a kytky mají taky bolest, když se poraní. To víš,

barůnko. A proč mi říkáš barůnko?

Všechno, co je živé, cítí bolest. Mavičko,

můžeme dát si kurkám krmitko k sušárně?

Někam do závětří jene.

Víš, co je nového?

Mařenka Viktorkovic bude mít svatbu. A víš, koho si vezme za ženicha?

Neříkej nikdy Mařenka Viktorkovic. A proč nesmím říkat, že je

Viktorkovic? Víš přece, čí je.

Jenomže Mařenka je obyčejná holka.

A Viktorka byla bláznivá. A když řeknu Viktorkovič?

O Viktorce tak nemluv, Barůnko.

Dobré jítro, babičko.

Dobré jítro, Barůnko.

Babičko, ty mě neposloucháš.

Poslouchám, Barůnko.

Poslouchám.

Co se stalo, stalo se.

Nic nenaděláš, kdyby jsi z hlavu strhla.

Nic mě nepomůže.

Ani kovář tým kapulí.

Lásce se člověk neubrání, kdyby šel kraj světa.

Já pro ní opustila oce i matku.

Snad je to určení.

Vypravila jsem se do klacka na pouť, jen abych ho viděla.

Našla jsem ho ve vojenském, verbíři ho dostali.

A když se mě zeptal, chci-li zůstat s ním, srdce se mi třáslo radostí a

tesknotou. Měla jsem ho ráda, co jiného jsem mohla udělat.

Kdybyste byla mladá jako tenkrát, kdybyste se měla znovu rozhodnout, co

byste udělala?

Lásce se neubráníš.

A co by člověk taky měl na tom světě, kdyby jí nebylo?

A jak se jmenoval?

Jiřík. A byli jste spolu vždycky šťastní?

Žádná růže nekvete celý rok.

A on, váš Jiřík, je dávno mrtvý?

Jak by mohl být mrtvý, dokud já jsem živa?

A může se to, babičko, vzít si za ženicha toho samýho, když si ho napřed

měla brát Viktorka?

S tom ti, děvče, nikdo neporadí.

Nemáš-li Toníka ráda, těžko si budeš zvykat.

Jakýho Toníka?

Když mě neposloucháš. S kým si to povídáš?

Zanesi je do kulny, tyhle budou stačit.

Co myslíš, nepozvali by mě za družičku?

Tak se Mařenka nakonec přece dočkala.

Viktorko, pojď domů.

Tatínek by tě rád viděl.

Pojď se mnou, Viktorko.

To jsem já.

Pstov.

Hehehe

Tolik jsem se těšila.

Teď bych radši zůstala doma.

A čeho se bojíš?

Já nevím.

Někdy je člověk plný blaženosti a jindy ho všecko pobolívá.

Každá bolest přebolí, i to rozloučení.

Byla jsem se rozloučit i na Hrbitově.

A co moje domlouvání?

Nech na pokoji, co spí věčný sen.

Užiješ si dost se svým vlastním nepokojným srdcem.

Pamatuj na to, až budeš ve světě.

Já na to nikdy nezapomenu.

Ty jsi barůka.

Vítám vás, babičko.

Když se rozčesávají vlasy, proč se tomu říká výskat?

Říkala tak moje babička.

Taky vám vyprávěla pohádky?

Taky. Ale já už jsem ti dnes jednu pověděla.

Babičko, ospoň kousek. O popelce, jak přišla potají do zámku na ples.

A vždyť už jí musíš znát na spamě.

Inu přijela a vešla mezi tanečníky.

Snad si myslela, že si ji ani nevšimnou.

Ale princ jí spozoroval hned u dveří a hned k ní.

Protancovali spolu celý večer.

měl oči jen pro ní.

Ale když prosil, jestli jí smích doprovodit, zavrtěla hlavou a

před půlnocí se mu vytratila.

A proč to udělala, vždyť ho přece taky měla ráda?

Když je děvče poctivé a hrdé, může to opravdové lásce jen prospět.

se běhla dolů po schodišti, ale nevěděla, že princ

dal schody pomazat smolou a jeden popelčen střevíček se na ní přilepil.

Nevšímala si toho.

Snad proto, že jí bolelo srdce, když na prince vzpomněla.

Když se člověk musí loučit, tenkrát cítí

nejvíc, jak má rád.

A slyšela zdálky vyhrávat a zpívat.

Kterou písničku jste měla nejradši, když jste byla mladá?

Ořebíčku zahradnický, o růžičko

vonavá.

Keraknátě zapomenu, když to

není věc možná.

Karaknátě zapomenu, když to není

věc možná.

Neboj se o mne.

Jenom nezapomeň.

Já se vrátím.

O bebíčku zahradnícký, o

růžičko vonavá. A byli jste spolu vždycky

šťastní?

Žádná růže nekvete celý rok.

Pamatuj si to, baruníko.

Ježí.

Pozdrav tě, pan.

Kuk, vidíte, nosí k puse.

Docela jako on.

Jak pak ti říkají?

Jiřík, po vašemu.

Děkuju ti, Kristle.

Vy mě, babičko, my se vám nikdy dost neodvděčíme.

Děkuji ti.

To je na památku

Jiříku.

Děkuju ti, Crystal.

Ani nevíš, zač.

Nezavírej.

Vždyť já vím.

Slyšíš ho, Barůnko?

Ale babičko, kde by se tu vzala Barůnka?

Poslouchej.

Zpívá krásněji než hloni.

Branko, vrať se.

To už Barunku neuvidím.

Tak jsme se nedočkali.

abyste si vzpomněli, až tu s vámi nebudu.

Ale Teresko, vždyť jsme se užili.

Neplač.

Bylo to poctivé živobytí.

Až umřu, Varunko, nezapomeň

to říct.

včeličkám, aby vám nepomřely.

Babička nám umřela.

To si jen větřík pohrává a sklání stromy k sobě,

když se líbají a objímají.