Original subtitles

Řekni, kdo tě zaklel a já tě odčaruju.

Je to princ začarovaný.

Pojď se podívat.

Kdo je to?

Pěnka Vinka. Ona umřela, půjdeme jí za družičky napohřet. Napřed musíme naproti

babičce. A když nepřijede? A přijede, já to vím.

Co jsem ti říkal?

Nepřijede.

Jaká asi bude?

Pojďme si hrát na paní Růžovou. Ale, to by nás muselo být víc. Já budu jako

deset kamarádek. Jako jo? Tak začni.

Přišla jsem si pro zlaté klíče, spadly mě do truhlice, čím je mám dostat?

Zlatým háčkem. Jak se ten háček jmenuje?

Adélka. Klekni kozo do zelí.

Kam koukáš? Do nebe. Co tam vidíš? Pána Boha. Na čem sedí? Na zlatém trůně. Co

drží v ruce?

Housku. Dal ti kousek? Dal.

A poděkovala snu?

Poděkovala. Uměla s babičce a dědečkovi nohy?

Dědečka nemáme a babička ji ještě nepřijal.

Naučíš mě taky čánovat?

Anebo víš co? Pojďme dělat panenky. Z bezové duše.

Ta bude moje.

Tahle bude tvoje.

Jednu pro maminku, děláme taky jednu pro babičku.

Nezlyšelas?

Jakoby řechtali koně.

Ty jsi barůnka.

Babičko.

Babičko,

my jsme se na vás načekali.

Moje zlaté děti, co jsem se na vás natěšila.

Já chci taky, babičko, já taky. To víš, že taky.

Co jste nám přivezla, babičko?

Tak mě tu máš, Teresko.

Tak, tebe si tedy vyvolila.

Jan trochu česky rozumí, ale mluvit.

Jen, aby se vám maminkou nás líbilo.

Hezké stavení.

Už zdaleka.

Babičko, ty se mi líbíš, líbím se.

To víš, to víš, že se mi líbíš.

Vy jste, babičko, hezčí než z pohádky.

No, tak se podívejte, co tu mám.

No.

A ještě něco vám babička přivezla.

To je pro vás. Děkuji.

Děkuji.

Děkuji, babičko.

Děkuji, babičko.

Podívejte se.

Které bude moje?

Vyber si pěkně sama.

že jste přijela.

Umíjte pohádky.

Když si je naučíš, budou za tebou běhat jako psíčkové. A za mnou taky. To víš,

že budou.

Tak dost děti, nechte babičku odpočinout.

Ale přej nám tu radost, Teresko.

Vždyť jsme rádi, že se máme.

Co ještě ponocuješ?

Když mi se dnes vůbec nechce spát.

Adélce se musela zaspívat u kolébavku, ale ty už jsi veliká.

Aspoň mě jí přeříkejte.

U kolébavku školačce?

Tak tuhle znám ještě od své babičky.

Spi, děťátko, spi.

Dám ti jabkat.

Jedno bude červené, druhé bude zelené,

třetí bude bílé.

Pánu bohu milé.

A teď dobrou noc.

A babičko, proč máte takové bílé vlasy?

Až budeš stará, taky budeš jináčí než dnes.

Ale mě se líbí, jsou jako stříbro. Smím vás povýskat.

Kdyby tě viděla maminka takhle pozdě.

Počkej, přinesu hřeben.

Jiu, vy máte krásných věcí.

Tuhle kanafasku.

Mám už 50 let.

A tenhle kabátek nosívala už tvoje prababička.

Babičko, povězte mi pohádku.

Kterou pak bys ráda?

Tu o Marušci, jak ji otec vyhnal, když mu řekla, že ho má ráda jako sůl.

A vždyť jsem ti ji povídala včera. Ale ne celou.

Jenom jak se Marušky ujala v lesích dhodná stařenka, jak potom král poznal,

že Marušce ukřivdil, no a jak to bylo dál?

Marušce se stýskalo po domově, ale jinak se jí v lesní chaloupce

vedlo dobře.

Až jí jednou ta stará moudrá žena řekla, že je čas,

aby se vrátila domů.

Jak bych se mohla vrátit, když mě otec nechce, rozplakala se Maruška.

A tu jí ta moudrá žena začala vyprávět, co se doma děje.

Sůl, že je tam vzácnější než zlato a drahé kamení.

A otec, že se trápí, jak Marušce ublížil.

Chtěla bych se ti odměnit za to, že jsi mi tak věrně sloužila.

Řekni, co by jsi spřála?

Hrstku soli.

Nic víc?

Jen trochu soli pro tatínka.

Dobrá. Když si ji tolik vážíš, ať ti nikdy nechybí, dám ti

ji plnou brašnu a tady máš proutek.

Až budeš doma po tři dny, vezmi ten proutek a jdi s ním po větru.

Až přejdeš tři doliny a tři vrchy, švihni proutkem o zem.

Až se na tom místě země otevře, vejdi dovnitř. A co tam

najdeš, bude tvoje věno.

Budeš si to pamatovat, Maruško?

Já nejsem Maruška, já jsem Barunka.

Barunko, vstávej, kuzátka už tě volají.

A vyšli, kdo ti zpívá pod oknem.

Chodí v koruně, král není, nosí ostruhy,

rytíř není, má šavly, husar není.

Kránu budívá, ponocný není.

Hádej, kdo je to?

Dneska večer, žádné ponocování. A zítra za to budeš odsvítání jako

čečetka.

Tutinka, tutu, tutu.

Proč, malá, pojď, pojď.

Tutu, tutu.

Dobré jítro, babičko.

Já jsem zaspala.

Taky vás studí, brrr.

Nejdřív studí, ale potom hřeje.

Ten má nutu pane.

A jestli pak bys, Adelko, dokázala tohle. Naše lomenice je mezi všemi

lomenicemi ta nejlomenicovatější.

Naše lomenice je mezi všemi lomi... Lomenicemi ta

nejlomenicovatější. No tak, ještě jednou. Naše lomenice je mezi všemi

lomenicemi ta nejlomenicovatější. Já už nehraju.

Sotva po obědě. Cizí jim vždycky líp chutnají, než domácí. Janě, nechte.

No tak, jené.

Já vždycky říkám, že děti mají kachní žalode.

To by nebyla ani neděle, kdybyste k nám nepřišla na kus řeči. Však jsem si už

myslela, že se ani nedostanu. Ale včely se mi zdály nepokojné.

Tak běž, jenom se mi neumaš.

To je málo.

Tak si nechte pečinku a my si necháme bůhat. Počkej, nějak se domluvíme. Ať

přidal.

To voní.

Smákem.

Co je to?

Zajičkové. Zajičkové jsou větší. Pečinka.

Koloč pošvícení. Vám zas přinesem, až táta upeče. Pojďte si hrát.

Já vám dám veverky!

Haraňky zatracený!

Většinu! Pekáč!

Já vám dám veverky!

Neříkala jsem, že zajíčkové jsou větší.

Veverky!

Podívejme, namlcou něco. A šmakovaly vám, šmakovaly. Foj ty!

Jako pohani! No, my jsme mysleli, že to jsou zajíčkové, ale byly moc malý. Ty

vám voněly.

A tu kudrnavice čelátku mě sem netahej.

Člověk nikdy neví, po čem sloustne.

Kočky prý jsou mnohem lepší.

Však nám celka stýbila, že až budou mít kocoura... Já ti dám kocoura, ale honem!

Utěkej se uvej!

A dnes bylo vám opravdu nic na ochutnání? My vás... My vás...

Věrná pravda, věrná pravda.

Radši se zvednem.

Ty děti by vám ještě obrátili mlín z hůru nohama.

Tak s pánem Bohem. S pánem Bohem.

S pánem Bohem. Tak

teda s

pánem Bohem. A přijďte zas. S pánem Bohem.

Podívej, co jich přiběhlo.

Viděla jsem vílu.

Tamhle. Tady žádné víly nejsou.

Hloupá, to je přece slešná Hortenzie.

Dobrý den, slešnu Hortenzie.

Dobrý den, slešnu Hortenzie.

Kdo je ta maličká?

Adélka.

Já mám Berunku. Ukaž.

Ona mi utekla.

Ale neutekla.

Podívej, jak poletí.

Pinka, linka, pinka, linka, uletěla pánu bohu do okýnka. Rozvíjela ta menec

mlíka. Ty jsi postrčil. To se nesmí.

Všechno, hrtencie, pojď se podívat. My jsme dali mravencům drobečky a tam se

těch vyrojilo.

A kde jste nechali barunku?

Támhle. Šla s babičkou na koření.

Oni šli natrhat kouzelné kvíti.

Proč pořád pospíchají?

Stavějí si dům a opravují ho.

A opatrují děti.

Když některý umře, tak ho odnesou na mravenčí hřbito.

A hlídají, aby je nepřepadli nepřátelé.

A jak si rozumějí, když nedovedou mluvit?

Vidíš, jak se dotýkají ty kadly?

To oni si tak povídají. Já myslela, že si dávají pusinky.

Marunko, ty jsi vyrostla.

Já jsem myslela, že je to výlat.

Krásné. Na věnce půjdeme za družičky.

Můžeš jít s námi.

Já už jsem na to moc velká.

Pozdrav, pán Bůh, milostivá paní. To jsou Proškovic a ty jsi jejich babička.

Matka jejich matky.

Vrátíme se?

Máš krásná vnoučata.

Chvála Bohu.

Už jahody.

Podej, paní kněžně.

Jsou čerstvé, nazbírali jsme je cestou.

Děkuju za dárek.

Přijď někdy s dětmi. Ráda tě uvidím.

Pozvala babičku. A s dětvým, řekla s dětvým.

Babičku vezměte na sebou. Dočkejte času. Ať nás raději pozvou dvakrát, než bychom

jednou přišli nevhod. A hajde domů. Půjdeme na zámek.

Půjdeme na zámek.

Půjdeme na zámek.

Ta byla krásná, jako královnička. Že byla jako královna.

Jenom kdyby měla na hlavě korunku.

Jako kytička?

Vítám tě, stařenko.

Babičko, podívejte, co je to?

Káně.

Pozdrav, pámo.

Vytačil na dvoře. Chodil na kůřata.

A my jsme byli u paní kněžny a povídali jsme si se slečnou Hortenzí.

Dal bys nám pero?

Chceš, barunko?

Ty mě znáš?

A jak říkají tobě?

Orlík.

To je divné jméno.

Dám ti jiný.

Tohle si nechám na památku.

Chtěl bys mít příta?

A ty?

Já mám taky svou hvězdu.

A vy, babičko?

A Viktorka?

Každý.

A komu patří ty, co padají?

Kam asi zapadnou?

Bůh ví kam.

Dál až k velkému splavu a okolo barvířského kopce až k pivovaru.

A potom?

Popluje až do moře.

A co se s ním stane v moři?

Bude se houpat na vlnách a ty jej vyhodí na břeh. A tam ho zdvihne nějaký

chlapec. A jak se jmenuje ten chlapec? A pomyslí si.

Kdo pak tě asi proutku pustil po vodě?

Jistě tam někde sedělo děvčátko.

Adélka, víš?

A donese proutek domů, zasadí ho do země a z proutku vyroste stromeček.

A potom? Babičko!

Tak kdepak jste byli tak dlouho, školáci?

My máme hlad.

No tak, ven s tím.

Pořád mu říkám, aby Jan zlobil práce a stál na hambě. Já jsem začal.

Nezbedo. Tak běžte, abyste minul umřeli hladem.

Povíme si to po obědě.

No tak, no tak, no tak. Pojď.

Až se vrátíš, tak budu takhle velký.

Každý týden jednu smažu.

Kdo se vrátí dřív, ty nebo Vlaštovičky?

No tak, Teresko, nepláč.

Služba je služba.

Sama to nebudeš.

Jemu bude možná vybídnit hůř.

Víš, co říká?

Jeník, jeník, zloděj, zloděj! Chyť ho, chyť ho!

Jako tvé vlasy, babičko?

Babí léto.

A proč se tomu říká babí léto?

Kdo ví?

Ale ty přece víš všechno. Co tě napadá?

Půjdeme se podívat, jsou-li trnky zralý.

Nejsou zralý, jsou kyselý. Půjdem na ně až v neděli.

Babičko, zaspívej mi o té divoké husičce.

Husička divoká letěla z vysoká

pří...

Jsi slečna Hortenzie.

Ve Vídni přece nevíš.

A babičko, jak se jmenuje tamhle ten dlouhý vrh?

To je Hejšovina.

Tam znám každou stezku.

Tam v těch horách leží Klacko. Tam se narodila vaše matka. A v tu stranu

jsou Vambeřice a Varta.

A jak to všechno víte?

Tam jsem prožila pár šťastných let.

Podívejte se.

Slunce jde spát v šarlatu.

Zítra bude větrno.

No a poženeme domů.

Každý pěkně svůj košíček.

Jabka, šípky.

Jan povede straku. Ať cestou nic nepostrácíte.

Neplač už, Meluzína.

Neplač.

Dej najíst děťátku.

Všimla jste si, že ta Meluzína má hlas jako Viktorka?

Babička má pravdu.

Koteřina na ledě, Vánoce na blátě.

Tak, děti.

Pa!

Ještě nebyla pohádka.

Povězte nám pohádku, babičko.

Už jsem vám všecky pověděla.

My si taky rádi poslechneme.

Povídejte.

To bylo jedno děvče, jmenovalo se Bětuška.

Její matka byla vdova. Měly jen roztrhanou chaloupku a v chlívku dvě

kozy, které Bětuška pásávala u březiny.

Matka jí dala na pastu dřetánko a přikázala, aby večer bylo

plné. A protože neměla kužel, otočila jí len jen tak okolo hlavy.

Milá větuška si na pastvě sedla pod strom, levou rukou tahala z

hlavy vlákna a pravou spouštěla vřetánko, že jen po zemi frčelo.

Jedenkrát v pravé poledne, když si chtěla trochu odpočinout,

zatancovat mezi stromy. Kde se vezme, tu se vezme.

Stojí před ní překrásná pana, roucho má jako

pavučina, od hlavy k pasu jí splývají zlaté vlasy

a na hlavě má věnec z lesních květin.

Bylo by to pro vás sterno, kdyby tě vzali na službu do dvora, ušel by

svojímu. Však mám slíbeno, že mě pan správce vezme vožník.

A do ruka by mohla být veselka.

To už vyřezáváš na kolétku?

Běž už taky spát, běž.

Dobrou noc.

Jestli nedáte trochu pozor na to, co říkáte.

Nedávno to byla ještě taková čečetka.

Kdo by se nadál.

Ukážeš mě, co zupředla, bětuško?

Já nejsem bětuška, já jsem... Za to, že jsi poslušná a věrná, smíš vyslovit tři

přání. A já ti je splním.

Ať už je jaro.

Teď vyslov druhé přání.

Aby se už tatínek vrátil.

A třetí přání, Varunko?

Varunko?

Aby Viktorka... Aby Viktork... No, byť jako...

nebudeš-li se otloukat, budu na tě žalovat, kníže ti pánu a on ti

dá ránu, až doletíš ke zlatému čbánu. Hůž, hůž, hůž, vrazím

do tě nůž, vrazím do tě kudličku, vyrazím ti dušičku, vrazím do tě

zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.

Tohle jdu si zapomněl. Hej holka, dej vejce.

Nemám je. Vydluž se. Od koho? Od strejce.

Ale Teresko.

Vždyť jsou to děti.

Právě proto.

Když si na tebe vzpomenu, vždycky bych ti toho napovídal.

A když tě pak uvidím... A co bys mi chtěl povídat?

Že se bojím, aby ses nezlobila.

Tuhle jsem malovala pro tebe.

Ty jsi vyrostla.

Krásné kvíci. Na věnce půjdeme za družičky.

Pozdrav, pámbu miloslečno.

Co to tu tak voní?

Máte řídouška, řebíček, milovník.

Milovník? To my tak říkáme téhle třezalce.

Byla jste někdy za družičku? V Itálii.

To už je dávno.

Slečna byla domovem v Italii.

Já myslela, že ve Vídni.

Tam si mě přivezla paní kněžna, když umřela moje maminka.

Byly přítelkyně.

Ale domov?

Taky jsem prošla kus světa, dokud žil můj Jiří.

Byl voják a já vandrovala s ním až do konce.

Vím, jak člověku chybí domov.

Ale byli jste spolu.

Ty umíš krásně malovat.

Kdo je to?

Nebuď zvědavá, byla bys brzy stará.

To je malíř, který mě učil malovat.

Doma.

Vrátíme se?

Pozdrav, pán Bůh, milostivá paní. Máš krásná vnoučata.

Zdravé děti, veselé.

Kde je radost, je i zdraví.

Radost?

Stez k člověku nepřidá rozmaru, ani zdraví.

Kdo ví, jestli milost slečná... Přijď někdy s dětmi.

Ráda tě uvidím.

Přijdeš?

Proč je Hortenzie pořád smutná?

Varné, musíš je dát doma do sklípku a pokropit je vodou.

Mladost, radost.

až do rozjednění jako čarodejnice. A co, že jdeš sama?

Já se nebojím.

A takový, aby se mi z něj srdce rozbušilo, takový se ještě nenarodil.

Možná, že Viktorčina je nejzářivější.

Je pozdě, barůnko, půjdeme spát.

Měj tak deskno, babičko.

Slyšíte to?

Jakoby něco žeptalo.

To si větřík pohrává s listím.

Dobře dělá.

A proč?

Protože stromy k sobě sklání.

Říká se... když stromy ve květu se líbají a objímají, že bude hojná

úroda.

Stromy se líbají a objímají.

Mě je tak smutno, babičko.

A krásně.

Vždyť já vím.

Děvenko moje zlatá.

Tak si nedáš říct.

Zbýváš pořád jednu do kolečka.

Jako fašinet.

A nebo čekáš na přespolního?

Přespolní jako zdejší.

Myslíš si, že Toník Šímovic je lepší než já?

Stejné motovidlo jako ty.

Víť ho ani neznám.

Už ti ho mustrujou.

Pantáco, nedali mi pokoj.

Mluvili do mě, mluvili.

Tak jsem jim slíbil, že... Tak si sedni.

Já se ohlídám sama, nemusíš mít starost. Přijdeš?

Teď nemůžu.

Vidíš, co je tu lidí.

Paň mámo, šup a do kola.

Paň mámo, vy máte nožky jako sranka, lehká jak píkěrka.

Podívejte si, paní mámo, co to je.

Párek, co?

Jako kvít.

To u nás jsme kostum přivěti, víš. K nezvaným taky? Když táta pořád chtěl.

Já jsem taky chtěl.

Už dlouho, jenomže jsem si netroufal.

A teď si troufáš?

Napil ses na kuráž?

Všecko se porovná, zvládí, ať se vyrovádí.

Já jsem ti říkala, že jí moc nadržuješ. Teď to máš.

Kdybys mě chtěla, já bych...

Já nevím, co bych.

Viktor, to proč jsi taková?

Ty mě nechceš.

U nás se říká chytrému na pověs a hloupého trkní.

Jenže já nemám rohy.

Jen abys nepřebrala.

A Kristlán, Kristlán.

Hezký holka.

Kdybyš chtěla...

Dostale mi prstínek.

Třeba mě má milá zanecháš, přece jsem na

světě rád.

Kudrno, tu mou.

Já to platím.

Já ho přerazím vejpůl.

Poradím si s ním sama.

Přijdeš? Až budu mít uklizeno.

Pojďkej pod vaknem.

Čevůr!

Že včeje krev já.

Milost.

Kdyby k nám nakvartírovali aspoň nějakýho mladšího.

Spíš?

Co je ti?

Ty jsi ale divná. To já bych si vdávala hned, kdyby mě to ní chtěl.

Pojď se podívat.

Zavři. A teď jsem není vidět.

Viktorko! Já nechci.

Kde ses tu vzal?

Nehněvej se.

Dej mi ty korále. K čemu by ti byly?

Abych měl něco od tebe.

Babičko, můžu jít s váma?

Já jsem se nechtěla vdávat.

Ale teď, kdyby to radši bylo už dnes, možná by se mi ulevilo.

Já nemám chvilku klidu, já v noci nespím. A co vaši?

Nikdo to neví.

Matce se s tím nedokážu svěřit.

Kdybych zkázala Tonikovi, přijde by jako na koní.

A máš ho ráda?

Snad bych si zvykla.

Tak co mám dělat?

V tom ti, děvče, nikdo neporadí. A kdyby i krásně radil, málo ti to bude platné.

Zahleďela ses.

Někdy si myslím, že mi učaroval.

Zrno sklíčí jenom, když padne do úrodné půdy.

Proč se to muselo stát zrovna méně?

Nerouhej se.

Nejsi jediná, koho trápí láska.

A kdo ví, není-li na tom hůř ten, komu se zdaleka vyhne.

Srdce ti poví a svědomí.

Co se stalo, Viktorce?

Bojí se.

Toho vojáka?

Tak proč pláče?

Taky to jednou poznáš, děvenko.

Tak svatba by byla kdy?

Na svatou marketu, ne?

Čím dřív, tím líp.

Jsme s Toníkem sami a potřebujeme pomoc od nich.

Tak tady podepište.

Tak, tady paní máma.

Tak, paní maminko.

Tak a tady, pan táta, namočit. Tak.

Můžeme to zapít.

Maminko.

Tak,

děti,

ať vám pána požená.

Já jsem ti něco chtěla říct. Doktorko, prosím tě.

Co jsi mi chtěla říct? Nic.

Po svaté Markytě už nebudu muset prosit.

Doktorko.

Mám ti dát tohle.

Od koho?

No však ty víš.

Ona přečti si to.

Tak co mu mám vyřídit?

Nic. Nic.

Proč mi nedáš pokoj?

Nesmíš na něj myslet.

Každé pomyšlení musíš zánat vší moci.

A když jdeš polem, nedívej se za sebe ani kolem.

A ne, aby ses mu dívala do očí.

A kdyby na tebe promluvil, neposlouchej. I kdyby mluvil jako anděl.

Všechno jsem zkoušela.

Nic to není platné.

Ale musíš sama chtít, jinak se ho nezbavíš.

Tady ten škapulíř nos vedne v noci při sobě.

Posílí tě to ve tvém odhodlání.

A jemu se musíš vyhybat. Je pořád jako s tím.

Však tady věčně nebude.

Při mašírovalí odmašírujou. Kdy?

Říkáš to, jako když se bojíš.

Všechno záleží jenom na tobě.

Jak ty sama budeš chtít.

Ať se pohnu kam chci, všude vidím jeho oči.

Až se ani pomodlit nemůžu.

A přitom mám strach, že odejde.

Lásce se člověk neubrání. Z lásky se narodil.

Sama jsem to poznala, když jsem byla jako ty.

v Klacku.

Já tam šla spoutníky ne na pouť, ale abych ho viděla, abych se s ním

rozloučila.

A vidíš, domů jsem pak přišla už jenom dát našim zbohem.

Ale kdybych byla mladá, udělala bych to zas.

A zůstali jste spolu?

až mě ho ta nešťastná vojna vzala. Kdyby té nebylo, mohli jsme tu být spolu

dodnes.

Jestli ho máš ráda, žádné zaříkání ti nepomůže.

O svaté Markétě budu vtaná.

Byla jste vždycky šťastná.

Žádná růže nekvete celý rok.

Slyšíte, babičko?

Slavík! O čem si asi zpívá?

Viktorko?

Viktorko, slyšíš?

Co se stalo?

Kde máš kapulíř?

O Václavu půjde táta na vejminek.

Budeš svou paní.

Každej mi tě závičí.

Prosím tě, zavři okno.