Original subtitles

Ten láský čas odnesl naše mládí,

ten láský čas, ten se nám

nenabrádí, k něm každý jde.

Konec.

Hraje hudba.

Mně jsou ty časy.

Už zase, tati, vzdycháš nad tím obrazem?

Vzdychám. Nic nevzdychám.

Jenom vzpomínám na ty krásný doby.

Ty víš, starou čočku, jak bylo za mých mladých let.

Panečku, když přišel tatínek, tak my děti jsme ho pěkně hned obskakovali.

Tatínek si pěkně sedl, maminka přinesla oběd. Bože, jako včera to vidím.

Přiběhla chudinka taková zcela zlůžovělá.

Rozpálená. Jo, jo, jo, to bylo tenkrát. A dnes?

No dnes jsme od té plotny rozpálení my.

Maminka, nevím, co se dá dělat tady. Není. A kdyby byla, tak bude chodit

někam do úřadu a my to tady budeme smolit zas dál.

Nehubuj, tati, a radši za vaš polevku. Za chvíli přijdete ta klotilda z úřadu a

zase bude kravat, že není oběd. Znáš přece. Moc dobře.

Už podle hlásku hádám, že se andělská bytost... Ale děse... Vy východníku,

hned jak se uculuješ, by si umlouvala slůžku. Toho nesťastníka bych chtěla

poznat. Já si... Haló? Haló, prosím. Ale mlčte vy.

A odkud tu neznám...

Nějaký darebác si z vás udělal nekrasivě, čte. Kdy jsi s vámi zpravila

zkousku? Muži jsou teď hrozně zkaření, já mu ale řekla svůj. No to jsme

slyšeli. Taková drzosť, no to vás jistě neznal.

Ustavejte celozřejmě, slečno, a hlavnější zaměřte ty štěbe.

Teď máte službu vy, jdu náběr. Nejsem z těch, které letí na prvních zavoláních.

za nic. A dovedete si ji vůbec představit jako něženou chotínku? Já

ne...

Nech si ji dobře chutnat.

Já, tak.

Dneska jsem zavaznil tři osminky masa.

Polivčička je jako volej. Za to včera to byla ale špína.

No jo, no to víš, to dělá maso někdy. To bylo asi z čerstvě poraženýho kusu, no.

Spálila jsem se. A tak máš poukat, kdo ty lidinko.

Nezlob se, tetíčko.

Víš, nám dneska trošku kouřila kamna. Tak proč je nevymetete?

Vidíš to, tati, já jsem ti říkal, vymeteme ty kamna, a to ty ne. Ale jo,

tak se vymetou v noci a je to. A zítra budeš mít polivčíčku jedna radost.

Přijďte, proč mi už sem dáváš příkrop? To chceš, aby vychle? A já ze studeného

díla dostala žaludeční obtížení. A co tě to napadá, tetíčko?

Neplač, tetičko, uvidíš, že za chvíli přijdou. Ne, nepřijdou, nikdo jistě

nepomůže.

Už vás nechci ani vidět. Ani nedovedete ohlíkat moje miláčky. Tak je to vyčlené

dře a vy se válíte doma. Takhle nemluv, tetičko, já se neválím. A jestli se

válím, tak jedině proto, že nemohu dostat místo. A proč nemohu dostat

místo? Protože místa, která bychom mohli zastávat my mladí, jsou povětšinou

obsazena ženami. Tak, a nezlob se, já se neválím. Jaká je tohle palická řeč? My

ženy, že vám zabíráme místa. A ne snad? No tohle.

Snad bys nechtěl například zastávat službu, co dělám já. No a proč ne?

Takové zodpovědné místo, to by to dopadalo.

Ale o nic hůř, tetičko.

Ostatně místo nemám, tak pomáhám v kuchyni. A domácí práce, ta se také

nesmí podceňovat.

Domácí práce, prosím tě, to je to.

Bolejte, já vím, to je služba, to je docela něco jinýho, to je maličku

zodpovědnost. Na to bysme třeba ani my nestačili, ale řeknu ti, Glotildičko,

víš, vydrhnout pořádně takovou přecín, to ani nevíš, co to je za dřinucha.

Prosím tě, vy toho s tou domácí prací naděláte? No někdo to přece dělat musí.

Ale to je všechno vedlejší.

Já kdyby tady už byly moji mužíkové.

Já toho kluka, kdyby ho tady měla, já by ho... Já bych ti ho sehnal, ale to víš,

muži kde lítá.

Ty jsi zadbláznil!

Mojí ubožáčko!

Ale uklidni se, glotilni.

Ano, uklidni se, to víš, že se vrátí. To ti tady prohlašu, jakože se jmenuju

Hunáček a jsem bohužel tvým čvagrem. Jak to bohužel?

Počkej, to ne, to ne, já jsem řekl bohužel. Bohužel.

Tepak, já jsem chtěl říct přece bohu dích, to víš, člověk se předřekne a pak

v tom rozšílení kecne pravdu, no. No proto, jen kdyby aspoň ten standard se

už vrátil.

Ale no...

Taky se vrátí, to víš, na pangrác a zpátky té kousek.

Jen jestli mu je ten Antoušek vina.

Jestli je schytal, tak jistě.

Obohá zvěřátka.

Nezlyšel jsi nic?

Co má být?

Tak jsem jist dál jako...

Dědinko malá, ty jsi asi zažila, viď?

No.

Ti dostaneš pár facek.

Proč?

Kdepak jsi byl tak dlouho, minoušku?

Pískům se nechtělo domů. A to jo.

Tak pískům se nechtělo domů. Co je to za psa?

No.

Říkáš náš, mladý pane?

No ovšem.

No dobře.

Ajéje. Tak pojď.

Tady! Teď ne!

Napřed musí odvést to cizí zvířátko, odkud je vzal.

Ubohár. Rodina, tohle musím představit.

Tak pojď zaznáš.

Andělíčku, můj strážníčku, ať se mi můj pejsek vrátí.

Ty uličníku!

Tak! Proč maříš čas s paním v boží přírodě?

Zrsku, stala se mně hrozná věc. Máš čas? Moc ne.

A jestli si ho udělám, tak se blíže seznámím s mistrovým potěhem.

Jdu odvádět jedný balec se střevícem.

Zrsku, nevíš, jak bych vypátral, komu patří tenhle pes? To ne, to není tvůj.

Není. Já ho odsizila, teď ho musím vrátit.

No tak ho půjšť a běž za ním.

To už jsem taky zkoušel. On se nechce ode mě hnout.

Už to mám.

Vidíš známku?

Vidím. A co s ní? Na magistrátě ti řeknou adresu. Zrsku. Do smrti ti to

nezapomenu. Pojď.

Pifinko, Pifinko, kde jsi byla? Já měla o tebe takovou starost.

Děkuji vám, mladý muži. Udělal jste mojí dceři velikou radost. Papa, musíš se

tomu pánovi odměnit.

Velmi rád. Zadržte, prosím, nevezmu nic.

To bylo mojí povinností.

a vím, co to je, když některého nechám utéct.

Slečno, jsem šťastný, že jsem vám padnul do noty.

A zjistí ho, pane, pane, jaké ctěné jméno? Čí? Ale vaše,

dceruška se vás ptá, jak se jmenujete.

Aha,

jmenuji se Hunáček. Těší mě, já jsem Stádička Baňousová a to je můj tatíček.

Baňous, velmi mě těší.

Prosím, posadte se, pane chunderáčku.

Hunáček. Promiňte, asi jsem se přeslechla.

Prosím, radšte se posadit, pane Hunáčku.

Papá, mohla by Amálka podat jí trochu čaje?

Jistě, že ano. Tak se tady hezky bavte, já to zařídím.

Pa, holčičko.

Pa.

Tak, pane chundiláčku.

Hunáček. Promiňte, už jsem se zase přeřekla.

Tak, pane Hu... Hu... Počkejte, já na to přijdu sama.

Pane Hu... Hunáčku.

Víte, že jsem na to přišla.

Tak kde jste ho našel, pane Čumáčku?

Tak já, venouž Hunáček. Aha, Hunáček. Ano, Hunáček.

Jdu po ulici a najednou vidím takového uličníka, jak táhne krásného psa.

Jášku, ty uličníku, tenhle pes tobě nepatří. A tak slovo dalo slovo a až

jsem zavolal strážníka a psa jsem mu vzal. No.

Na magistrátě mě řekli, kde bydlíte.

No a...

Ostatek už ražte znát.

Jsem vám velmi vděčná. A nikdy vám toho nezapomenu.

Tak co?

Víš něco? Nic.

A na policií taky nic nevědí. Po klukovi jako kdyby se zem slehla. Já krkavčí

otec. Že jsem já se nechal strhnout takový přísnosti. Ubohý dítě. Jistě si

chudák něco udělá. Au!

Vážně, to už je u nás strašný. Jednou člověk schlání psi, po druhé schlání

děti, ale za městnání to se hnat nemůže. No buď tak surový, je to snad tvůj

bratr, ne?

To vím, ale co se ten uličník už navyváděl kousků, to se nikdo neptá.

Nejvyšší čas, aby už přišel někam do učení, takhle to s ním není k vydržení.

Chudáče, ten už sotva uvidí nějaký učení.

Vážně, tady ty už lamentuješ, jak jde ta klotilda.

Ne. Budu takový surovec, jako jseš ty? Já jsem surovec? A co ty, když ho

zliníruješ, až z něj třísky lítají, to není surovost? Je.

Však toho taky srdečně litu a přísahám, jestli ten chlapec se vrátí. Ani neceknu

a nic mu neudělám. To říkáš teď, tati. A potom taky. A vůbec. Přílež do těch

kamen, ať to nechcí ple.

Když už bude konec těmhle otročiny.

Já... Lohu, žijeme v jiném století, ženy si to s námi vyměnily. No.

Co se dá dělat?

Moc by se dalo dělat.

Říct ženám, aby si uvědomili, k čemu jsou předurčeny, a nám mužským uvolnili

místa. Hned by to bylo.

Ostatně, tati, já jsem slyšel, že se něco podobného chystá.

Jo, poslouchy stát, jo.

Máš pravdu, já jsem taky něco podobného slyšel u Hokyně. U Hokyně se povídalo,

že pro jí teď ženský budou puštěný ze všech služeb. No a nebylo by to správné?

Nač má taková vdaná paníčka mít ještě zaměstnání? Vždyť to bez toho vyhází za

parádu. Máš pravdu.

Ale... Lidi dobrý, představ si, aby tak taky naše glotilda musela jít z úřadu.

To snad by byla její poslední hodina. Vidíš, a kvůli tě tě glotilde si zrovna

nepřeji, aby to přišlo. A proč?

Umíš si představit, co by to byl za život, kdyby byla celý den doma? A

sapra, vidíš, málem na to bych byl zapomněl.

Ale já nic nevzal. Je, ty seš vůl.

Zrsku, jak to se mnou mluvíš? Kdoval, kdybych tam šel, já pak sem přines nemín

dvacet korun. Ty, ale já ne. Já dostávám něco cennějšího.

Tak ukáž, co jsi dostal.

Tak, mladý pane.

Promiňte, pane Prubočík, já jsem si zapomněl doma peníze.

Tak na stanici vystoupíš a půjdeš si pro ně, aby tě nikdo neukradl. A chybaj ven.

Tak počkej, ještě ti zběhá pět, šest, sedm, devět stanic. Mane, víte,

jedenáct. A jo, máš pravdu, jedenáct.

Hele, tam vám ještě jde další.

A jo.

Haló! Švaře! Stando!

Četlice! No to je hrozné!

Představte, ty ženy budou propuštěný ze služeb!

Vyženou nás jako psy!

Co budeme dělat?

Kde je spravedlnost?

No to přece není možné!

Áááále! Vlastně, jaké ááále?

Vás bude chybit, když nepropustí. Nezlob se, Glotildo, ale my teď máme jiný

starostník. Šmaře, největší starost je moje existence, pamatujte si to! To je

pravda, ale my máme taky starost.

Venouš ještě od včerejška nebyl doma. A kde je ten uličník? No to kdybychom

věděli, tak tady nebudeme sedět jako zmoklý slepice.

Šmaře, tady se musí něco stát. No to říkám taky, ale co?

Šmaře... Nemáš nějakého známého v ministerstvu? No co s ním, co pak ten

bude lítat po ulici a schlánit mi venouček? Ale to ne!

Ale já myslím, abys za mě přemluvil, abys mu vyšvětlil, že vás živí, že se o

vás stará, no zkrátka, abych nemusela souhradu.

A tak, no, to nebudeš sama, takovej teď bude a...

Já teď mám starostvo, Benouška.

Vy s tím klukem naděláte? Jste někde uličníkuje?

Uličníkuje?

Kudínka zlatá.

Copak jste s ní pařištal?

Ty fňukare!

Ale neplač, tatí, vždyť on se Benoušek vrátí.

Kdyby pán Budel, Stando, kdyby se ten chlapec vrátil.

Já ti přísahám, nic mu neřeknu, ani vlásek mu neskřivím.

Stando, podej sem rákosku.

Na co, tati? Dej sem!

Tak.

Abych nepřišel do pokušení.

Prosím.

Děkuji.

Kontrola jístenek?

Je.

Já jsem si prosím zapomněl doma peníze.

Zapomněl. Ven.

Prosím. Ty kluku šepcovská už jsi tady zas?

Ty myslíš, že tě budu vozit zadarmo a kvůli tobě platit pokutu? Ale už ať jsi

venku! To ti kluci dělaj, on se nechá tak dlouho vyrazovat, až se dostane tam,

kam chce.

To mám do učení. Čemu by ses u nás naučil?

Říkal jsi, že tvůj otec vaří pro celou rodinu, já mu půjdu k ruce.

To je nápad, ale něco za něco. Jak víš, já jsem nebyl od včerejška doma. Musíš

mi prokázat službu. Všechno, co budeš chtít.

No, půjď.

Tady jsi.

No, počkej.

Snadno, ale mozku.

Ale vždyť jsi ji spálil a přísahal si.

No jo.

Ale to jsem myslel, že se nevrátí. Tati, měj rozum a buď rád, že se Venouš

vrátil. Než.

Tak pojď.

Já tě naučím chodit k domů.

Já tě naučím na hru jak na soulíku.

Na.

A hotovo.

Strašné. A to mě čekalo.

Ne, prosím tě, navoč mi ještě ten obkládek.

Vidíš, co bych měl říkat já?

Já šel první a tebe už neměl tolik síly.

Já nevím, ale snad by to nebylo dopadlo hůř, kdybych se byl vrátil k mistrovi.

Ráno stejně musím pryč.

Neboj se.

Neopustím tě a to nejhorší máme za sebou.

Nerozuměl jsi, co říkala? Ne.

Drahý.

Teď jsem rozuměl, řekla drahý.

Pepiku řeká nás velká práce.

Musíme vypátrat, co obsahuje Petina tajemná skřínka. A kdy se do toho dáme?

Hned.

Opovězte, stalo se vám něco?

Nemáte žízeň?

Tak, tady máte vodičku, abyste mohli bumbat, tak. Tak hezky spinkajte,

broučkové. Pa, pa.

Ženská, co blázníš!

Šváře, říkám ti, někdo byl u mě v pokoji! A nevěř tomu, kdo pak by měl tu

vodovou, prosím tě!

Šváře, říkám ti, někdo u mě byl!

Zatímco jsem dávala pejšku v bodu, vyklať mojí skříku a otev hochnem!

Šváře, zavolej v policii!

No počkej, počkej, počkej, počkej, počkej.

Venouši!

Venoušku, spíš?

Venouši!

Aha já, synáček!

Stando, podej sem pásek.

Co je?

Co chceš, tatí?

No, Vida, už je si na čem z hůlu. Tak pojď sem, broučku, pojď.

Nevíš nic o těch věcech, co se tetince ztratily, co?

Ajé, na toho jsem zapomněla, jistě v tom má prsy.

Hej, řekni tomu vašnostovi, že se s tím chrápáním nemusí tak namáhat. Tatí, nech

ho spát, on má velké bolesti.

Tak počkej, už se dlouho opříjme. Co se ti ztratilo?

Na to.

To přece není možný, aby se ten kluk nezbudil.

Chod ho na zem a podívej se po celém.

Nic. Já nešťastná, já vím, že to vzal.

No tak čertu řekni, co se ti ztratilo?

Neřeknu. Tak neřekneš.

Dobře.

Pojď sem.

Co to bylo za věci?

To se nesmí, Venoušku, kdyby byla tetínka jaká chtěla.

No jo, tak my máme něco najít a nevíme co.

A vůbec, Bůh ví, kam si to dala a teď dělá rámu zíti z náš tati. No co ví.

Ticho! Nehnout! Noc je prospaní. Ty zhasni a pojď.

Ženská bláznivá.

Tady.

Hle.

Poslední pouto zmizel.

O, já nešťastná.

Obci K.

u Prahy zmizela v těchto dnech tajúplným způsobem holčička, hrající si na návsty.

V okolí potulovali se cikání...

a proto je oprávněné podezření, že děcko ukradli.

Měla pod krčkem slintáček s vyšitým nápisem Maminčina Stázička.

Drsku, co tomu říkáš? No neměl jsem dělat pravdu, když jsem tvrdil, že

našetetá Glocilda skrývá velké tajemství.

A co ta fotografie? No vidíš, tohodle člověka já o někud znám.

Nezdá se ti taky hodně povědomý? Ani ne.

No copak ty, ty nepřiješ tak mezi lidi, ale já?

Tobě tvůj obrhel.

Obrhel.

Obrhel, Stázička.

Stázička, obrhel.

Pepíku, to ztracené dítě není jistě naši pepy. Myslíš?

Určitě.

Zdrsku, aby to tak zbratá moje Stázička.

Ale jak vydvířeli jsme na ulici?

Aha, kvůli tvýmu mistrovi. To musíme zařídit.

Napíšeš dopis, že jsi kvůli jeho snědání znál život. Dopis pohodíme někde u vody

a tak zmizíš ze světa. No jo, a co když mě někdo potká?

Za prvé budeš vycházet až večer a za druhé musíš změnit tvářnost.

Změnit tvářnost? Co to je?

Že ti tuhle zrdavou palici nabarvím na černo. A čím? To uvidíš. Pamatuj si, nic

nám nesmí být za těžko a... abychom vrátili dítě nešťastné matce.

Obzvláště, když je to moje stázička.

Tvoje stázička?

Jan, kdybys ty bábovko nebyl tak zaostalý. To se přece říká, když máme

někoho rádi, ne?

Posluhování svojí hnedníkáje.

Ty jsi to mu dal, tati.

Dal? To pak jsem zvyklý na takový neelektrověče. Ta teta ale má nápady

odpoledne dělat večtírek na rozloučenou.

Copak to? Ale těch bab, co jsi pozvala? To jsou ty, co je propustili od nich z

úřadu, víš, tati?

No a můžeš se jim divit? Snad jsi je viděl, ne?

Já jsem se nesnažil nějak obzvláštně je okukovat. A co budou teď dělat?

No to co my? Budou vadnit.

Tak dělej, dělej, tobě to trvá, člověče, to je věčnost.

Ne, já vám říkám, já mám ty uši od těch sluchátek celé otlačené.

Haló, tak co bude, už ta káva, nebo ne? Už to bude, už to bude, tak si pospěš,

člověče, na, už běžím, už běží, už běží, tak, ruku líbám,

sekírování baběn, kdybys to měla dělat sama, jo, co jsem to chtěl, na ten čaj

postavím. Tak prosím, dámy, prosím. Trochu déle to trvalo, ale za to je

kapičko FF. Tanínek dnes výjimečně vařil kávu, opravdu s kávou.

Tak prosím, dámy, posluňte.

Kdybychom něco potřebovali, tak zavoláme. Prosím, nech dámy laskavě

zazvoní.

Doufám, že vám bude chutná. Je to o cukráře.

Švagr sice dělá dobré cukrově, ale to by se pro dnešní slavnost nehodil.

Například, můj muž má koloniální obchod a teďka bude chtít, abych si soupla za

pund. Tohle kdybych byla věděla, tak jsem si ho jak živa nevzala.

Je to prostě hrozné.

Když člověk uváží, že by byl celý den doma a vláčel se jen kolem plotny, k

tomu by mne nikdo nedorutil.

Říkáš ty, ale jen počkej, až budeš doma. Já tě zapřáhnu.

Deset let tyranie.

Deset let tady přikládám do kameny, jak topič na primátoru Dietrichu. Ale teď je

konec. Sandor, teď...

Když bude chtít jíst, tak si to taky uvaří. Můj muž mi navrhoval, abychom se

dali spolu rozvect.

A co pak já mu mohu věřit? Dnes to udělá na oko a na čtrnáct dní se mi vysměje.

Kdepak, ale drahá paní, to by vám stejně nebylo nic platné. S tímhle už se

počítá, že by to musí manželi takhle udělat.

Tak to vidíte, ani švindlem to nejde obejít.

Já myslím dámy, že já nebudu muset odejít z úřadu.

No možné. Ale nesmíte mě prozradit. Můj muž je sluhou v ministerstvu. To víte,

že si přijde na slušné peníze a trpí už léta srdeční vadou. Tak já prostě řeknu,

že má často záchvaty a kdyby se s ním něco stalo, že by se ocitla rodina úplně

bez proček. A myslíte, že vám tohle někdo uvěří? No proč ne?

Jak my nesme se dověděli, že se tohleto chystá hleci leh. A čtrnáct dní už k nám

chodí doktor.

Srdeční vadu má tak co?

Nemýšlet. Stando, napadlo by tohle muzkýho?

No řekni, nikdy ne.

Na to hold musí být vyšší dívči.

Bohužel já se nemohu na nic vymluvit.

Švagr je zdrav jako ryba, ale u vás je mi to velmi divné. Vy jste přece

svobodná. Vy snad nemusíte opustit úřad. No, ale žij v jedné domácnosti se

švagrem, který má penzi. Ale penzi vám také přísluší.

No ano, ale až mi bude pět a pades... A to už nemůže dlouho trvat. No dovolte,

kolik myslíte, že mi je?

No moc.

Pojď vadíčej.

No.

A když tě někdo pozná, tak ať vysíš.

Menouši, toto smrdí.

Když nechceš, aby tě někdo pozná, tak musíš něco vytrpět.

Hotovo. A teď k dílu.

A kam budeme?

Já ke stázičce, která se mě musí se všim svěřit.

a ty k vodě, kde pohodíš dopis. Jdeme.

Cítím, že ho horečně miluji. Moje srdce touží opět se s ním sejít.

No tohle to už přestává všecko.

Stázičko, mluv, o kom to píšeš denník? Ale papa, to není o tebe fér, že mi

prohlížíš můj denník. Fér ne fér. Na to jsi ještě moc mladá, než aby si spletla

hlavu nějakým hloupým klukem.

Mluv, kdo to je?

víc ho budu mít ráda. Tohle to už je úplná vzpoura. Jak se můžeš opomažovat

takhle mluvit s otcem?

Bojuji za lásku.

Tak já asi vezmu rákosku.

A ven, hrdinka románu od Marlito nevím, štěstí taky dostala od oce.

Tahle Marlitová, kdybych ta chtěl poznat, já bych jí to vysvětlil. Nic bys

jí nevysvětlil, ona by tě jen přesvědčila, jak je láska krásná věc a

že je nutno pro ní trpět. Tak dost, čtrnáct dní nesmíš z domu.

Nevadí.

Kdo tohle zas napsal? Také Marlitová. Je ještě živa ta dáma? Bohužel už není. Má

štěstí, jinak jsem jel do Anglie. Papa, a co mořská nemoc?

Stářičko?

Je zde nějaký chlapec a táse po stářičce.

Neříkal, jak se jmenuje?

Říkal, Venoušek.

Tak ať jde dál ten kavalír. Prosím.

Tak Venoušek se jmenuje ten tvůj hrdina. Ano, papaha, uvidíš, jaký je to

džentlmen.

Uctivá pokloha.

Venoušku, já věděla, že se sejdeme.

Dvě duše sobě souzené, třeba vesmírem se potulovali, vždycky se najdou.

Poslyšte, to jste četla v Marlitové, vyjďte.

Nikoliv prosím, jdu do kapsu. Pojď ven!

Ty kluk, jestli tě tu ještě jednou najdu, tak si mě nepřej! Pane, já vás

nepoznávám! Minule jste tělkem mě tak laskal! Proč te promlouvat, ale lidé se

mějí! Jedeš!

Tak, a tím by to bylo vyřízeno! Nic není vyřízeno!

Teď teprve začne moje utrpení!

Vidím, že mi dnes bude nic jiného, než abych se oženil! Já sám na...

Maře, to koukáš, to je jiná klotilda, než jakou znáš, víš.

Děkujeme.

A proč tě vyhodil?

Nevím. Když jsem tam byl naposled, byl samá ochota a laskavost.

Ale já se tam dostanu, jako že jsem Benouš Hunáček. Poslouchej, Benouši,

ještě jsi si nespomněl, odkud znáš toho Obrhela?

Nespomněl. Mně zbyvá nic jiného, než vyslechnout te tu klotildu. A to uděláme

dnes v noci. Já taky. Víš, že k vám už nesmím.

Půjdeme domů a všechno bude spát a časně ráno se zase ztratíš.

Jen kdy mě ta hlava tak nesmrděla. Pokáž?

No jo, to vyčichne.

Kolik je hodin? Počkej, počkej. Když jsme se odpoledne rozcházeli, bylo na

věži půl pátý. Koukej, koukej, ještě to začni počítat, když jsme se poznali.

Pojď, prťáku.

Tvaře, to je asi moje poslední hodinka.

Ale to nic není, to máš jen tak trošku v havě, no.

Jak je asi dáma?

No, asi hezky.

Dvě sebou hlízly ještě v kuchyni.

Tři na schodech, no a ostatní dělali takovej kravál, že nás asi domácí

vyhodí, no.

Švaře, co nás to jen napadlo?

A přednost daje dědek.

Přijde nový život, švaře.

No já pak ne, už je na schodech.

Zaplaš pálmbu.

To jsme to dneska užili.

Co ty křičíš?

Tak pojď, jdi pod postel.

Aby tě nebylo vidět.

Duz mi palec! Jo!

Ve jménu mojí lásky a spravedlivé věci nechce mi pokus

podařit.

Ten úbrheň!

Jdou sem.

Je, je, je, tak mi to bolí!

Já ti dám oberheva!

Tači, já to myslím, že je dobře! Já to myslím, že je štělý!

Já ti dám oberheva!

Řeknu ti, jdu!

No tu se neskarej, tu nezbudí ani válečná vzava!

Já ti dám, nejvážněj, podpědnej!

A vy myslíte, že vám to budou trpět ve svém nově? Vy nevíte, že je noc? Pakový

klenál by stačil, pane domácí, i na den.

Od prvního máte výpověď.

No tak záleží.

Proč to odnáší? To je postel, pane!

Tati, rozumíš to? Vůbec ne, člověče, já jsem z toho blázen. Já taky. Pojďte,

pojďte, pojďte, pojďte.

Takhle to máme, prosím vás, asi postavit.

Pánové, nespletli jste si to? Patří to opravdu sem?

Raštevit, pan Hunáček?

No to sem.

No tak, tak kolikrát mám vám ještě vyprávit, že dnes ráno přišla k nám do

závodu nějaká elegantní dáma, a dala příkaz tenhle nábytek sem dodat. Postav

to já tím támhle.

Rozumíš tomu? Zrovna jako ty, tati.

Haló, pánové, že se ptám?

Prosím vás, a platívaj jej?

Co? Nábytek?

Jistě že jo, protože my na dluh nedáváme.

Tak počkej, malej.

Ale, a, a, kam nesete ten starý nábytek? Ten nám ta dáma dala.

Stav do...

Tady máš špendlík a vrajš ho do mě. A nebudeš hubovat, tati? Ne, musím se

přesvědčit, jestli ještě nespíme.

Au! Dobrý je to, jsme vzhůru.

A co s tímhle?

To máme dát do pokoje té dámy.

Počkejte, tohle bude vážně omyl. My máme přece jenom jeden pokoj a tam spí naše

teta a tam přece tati.

Co kdivy.

Kudota je pryč!

Kudota je pryč! A kde by byla?

Tady.

Dobrý den, švankře.

No, co se na mě tak díváte?

Postavte to a jděte pro další.

Stando, máš ještě ten špendlík? Mám.

Vraž ho do mě.

Když se tak na vás dívám a vidím ten váš údiv, tak mám velikou radost. A proč?

Váš údiv mi dokazuje, že jsem se opravdu změnila. A jak?

Ale Glotildo, tak si myslím, že jste.

Proč mě říkáš? Já nevím. Já tě nemůžu pořád poznat. Ale co jsem to chtěl?

Glotildo, snad jsi nekoupila ty ten nábytek?

To přece bylo mojí povinností.

Když jsem ráno vstala, vešla do kukyně a viděla tu spouš, tak jsem se tak

zastyděla.

A za co?

Za to, co jsme tady včera prováděli.

Takhle všecko tady rozbít?

To jsi v nás měl, chudáku, radost, víš? Ale kdybys mě zabil, tak se na nic

nepamatují. Jen na jedno.

Nový život.

A teď, švachře, jdu věrně, která z nás poradila tu skříň.

Ona teď řekne slabé pohlavy, víš? Ale my to také dovedeme.

Švachře, tady máš náhradu za ten rozbitý inventář a jsme do smrti douřili, víš?

Přešpendlík? Už ne. Už je mi všechno jasný. Ona, chudinka zlatá, myslí, že to

tady zdemolovala s tou její společností.

Tak vidíš, tati, jak jsi byl k Verovškovi nespravedlivý. A za tohle, za

všechno vděčíme jenom jemu.

Všechno mu vynahradím.

Chudinka zlatá.

Bůh ví, kam zas ze strachu utekl.

Nic nového? Nic, prosím. Nebyla Stázička venku?

Kdepak? To je správné.

Nepokusil se ten uličník zase se sem dostat? Ten by dopadl.

Výborně. Je v pokoji Stázička? Ano, prosím. Přišla jí na všudej přítelkyně,

tak si tam spolu hrají. No, to rád slyším. Můžete jít.

Je dovoleno, dámy?

Je, tatíčku!

Dovol, abych ti představila svou přítelkyni, slečnu a Válku Novotnou. A

je nějaká stydlavá. U nás se můžete cítit jako doma.

Slečno, odkud já vás znám?

Díky, prosím.

To je zvláštní, chtěl bych na to vzít jed, že tady mou přítelkyni jsem už

někde viděl.

Ale to ji nebudzíš ani znát, papa.

My, holčičky, jsme všechny nejenom kobito. Viděl, Málko?

Haha, ta moje dcerviška je originální, vidíte, slečno?

No.

Jak, prosím?

Slečna mutuje?

Myslel jsem, že jenom chlapečkové mutují.

Tatičku, prosím tě, a teď nás nech na chvíli o samotě. My se dlouho s Amálkou

neviděli a máme si moc co povídat. Viděl, Amálko? No, no, no.

No dobře, tak si hezky hrajte a potom půjdeme na procházku. Jej, tatičku, já

jsem... že bych tě chtěla prosit, abys mě dovolil jít s Amálkou. Její mamička

by mě ráda poznala. A nesejdeš se zase s tím uličníkem? Ale kdepak, papa, to bylo

jenom takové momentální splanutí. No, to rád slyším.

Tak pa, tatičko, a na shledanou. Tak to znamená, abych už jako šel, co? No,

kdyby jsi byl tak laskav. No já tedy jdu. Na shledanou, strázičko.

Sbohem, holčičko.

Kde já ji jenom viděl.

Mám takový strach, aby vás tatíček nepoznal.

Venoušku, co je vám?

Stádičko, nenosil váš otec někdy plnovous?

To nevím.

A neslyšela jste někdy jméno Obrhel?

To taky nevím.

Ale počkejte, Venoušku, teď mi něco napadá. Počkejte tady okamžik, ano?

To byla tatínková nejlepší role, když jako ochotník hrál na divadle.

Váš tatínek hrával divadlo? Ano, a dodnes na to vzpomíná. Víte, já nevím

určitě, ale ten obrhel byl v tom kuse, jak se to jmenovalo? Patřily mu nějaké

hutě, nebo tak nějak?

Á, jo.

Stázičko, buďte silna.

Teď co vám řeknu...

vyžaduje silných nervů.

Jej, Vinouško, co tak vážně? Vy mě lekáte.

Stázličko, váš otec, pan Vaňous, není vaším ocem.

Jako cestující komediant vás ukradl a vaše matka dodnes po vás naříká. Co to

říkáte? Pravdu. Kde jste se narodila?

Konradicích. Souhlasí.

Obci K. u Prahy.

Stázličko, jsem šťastný, že vás mohu vrátit vaší matce. Jedem.

A nakonec za váš krupici.

Dětičky, oběd bude co nevidět.

Glotilničko, nemám ti jít pomoct?

Já si tady dneska připadám tak zbytečný.

Co tě vedeš, vakříčku? Teď je řada na se na mě.

Jen se nám nepřepracuj, glotilničko.

Jsi už unavená?

Vždyť je to hotový zázrak, co jsi dneska všechno vykonala.

Včera ještě jako úřednice a dneska hospodinka, která obrátí celý byt s hůru

nohama. Včera jsem jej obrátila, za pomoci svých kolegů.

Ona, chudinka, stále myslí, že tu spoušť včera udělala ona.

Tak jí nepřítomno, tak se mi přicházel radost.

Tati, nemáš strach o Venouška?

O toho mám strach, co se narodil.

Kde zas ten kluk, prach milionská jenom je?

Bojí se jít domů, to je to celé.

Poslouchej, Stando.

My teďko, když máme tak elegantní byt, musíme toho kluka trochu přitáhnout. No

ovšem. Co myslíš?

Neměli bysme ho dát na univerzitu?

Ale tady, co tě napadá, co pak může kluk, který má čtyři měšťanky, jít na

univerzitu? To nejde, viď? Ale no ovšem, že ne.

No ne, já jsem se jako jen tak tám, no.

Nevím, jak vám to bude dnes chutnat. Je to můj první pochus.

Dla ty lidičko, jak jsi s námi hned nesedneš, tak vám to nebude vůbec

chutnat.

No dobře, až bude všechno v pořádku, tak na tebe zavolám. A dej pozor na ty šaty,

ať tě nezmačkáš. To byl od vás výborný nápad, že jste mě poslala pozrskou. To

víte, že nejsou být navětavy. A vůbec, jaká je ta moje maminka? No ujde. A ty

tady čekaj. Pojďte s távičkou.

Je, no kam jsme to vlezli?

Tady přeci nebydlíme.

Tetičko, to jste vy? Vy vypadáte jako anděl. Ty kluč, ty kluč, ať jsi sednout.

Dám ti polevku.

Veloušku, dítě moje zlatý.

Koukej, jak to tady vypadá.

Tetič, já toto nemůžu, já to mám. Neboj se, nesmíme, čtyřec nedostaneš.

Dnes? A jindy také ne. Teď jsem volná a budu dbát sama o jeho výchovu. A co pak

je to za holčičku?

Tetičko. Já vypátral vaše tajemství. Moje tajemství? Ano. To uchladené dítě,

pro které jste tolik naříkala, stojí před vámi. Je to tady Stázička, kterou

jsem mě podařila vypátrat, když jsem objevil tento útržek z novin.

Stázičko, obejmějte svoji drahou matinku.

Mamičko. No dovolte, já přece žádné dítě neměla. Ale jak to? Tady to stojí,

poblíž Prahy ve vesnici K. Ale co je mi do toho? Ten konšek novin...

Ani v dnešní slavnostní den tě nemohu ušetřit. Toti!

Já! Kam šly ty dvě holčičky?

Já tady neviděl.

Co to máš?

To jsou přece šaty té holčičky.

Koluchku, měj monská, hned řekni, kam šly.

No počkej!

No tak dobře.

Klotilda, co se ti stalo?

Láťo?

To bych mohl být já?

Prosím vás, kdo je ta dáma?

To je moje švagerová Klotilda.

Klotilda?

Jdi si někam hrát.

Není telefonistkou? Byla, ale už není. Byste jí znal?

Moc dobře.

A teď jste jí nemohl poznat?

Vůbec ne.

Tenkrát vypadala před 20 lety. No, zkrátka, rozešli jsme se.

A teď vypadá, že se asi zasejdete, co? Tak.

Klotirdo!

Venoušku! Co to bylo?

To synka!

Protože mě našel mamičku. Tatičkem samotným už to nebylo k vydržení. Tak.

Vejti, hrdě!

Knotyldičko, já tě vůbec nepoznal. Tak jsi se změnila ke svému prospěchu.

Já tě poznala hned.

Musíš mi prozradit kouzlo?

které ti tak zkrášlilo?

Žádné kouzlo, žádné čáry, pouhý návrat k tomu, k čemu jsme mi ženy

předurčeny.

Jsi šťastná? Jsem. Až na to, že ztratím penzi. Ale co, my ji nepotřebujeme.

Benoušku, až jednou já budu takhle tančit v bílém závoji?

Takhle to jednou bude, ale jen si prosím tě vezmi dobrý příklad teplotyldy,

abychom se nemuseli rozlajit takhle na 20 let. Nebojte, já se budu učit jen

vařit.