Original subtitles

Je 15.

září, 9 hodin večer.

Tento příběh se mohl stát kdekoliv u nás, ale místem skutečné události byla

Ostrava. Hlavní postavou příběhu Janka Špar.

Já už nikam nejdu.

Tak nejdeš. Nejdu.

Já když jsem měl před svatbou, tak jsem tady nepřišel domů. Já se vůbec nikdy

ženit nebudu.

Podívej. To bude.

A to taky bude.

Kluci, kdybyste znali Pavlu... K nejdeš?

Ne. Já musím ukázat Pavle ten lux.

Ahoj.

Dobře, Honza, jdi si.

Ale mi ti přividá v pátek poženája, který je za povéž. To jsi kamarád,

Honzo? Nech ho, jdeme do Fénixu.

Moment.

Víte, kam já jdu?

Já jdu domů. Nechod.

Z toho plechu už to můžete dát dolů.

Já nevím, kdy se dám do toho nádoru.

Já už musím jít, mně po tom nic nejede.

Jen běžte, běžte.

Tak tady je, ale je trošku praskná. To bude dobré.

Co nevěsta pomáhá peče? To víte, tato ho napeče.

Já se s tím nikdy nesmířím, že si náš Jenda bere rozvedený. Ale proč? Já se

budu děká, že?

Peníze nejsou všechno.

Zatím řekně děkuji.

Dobrou noc. Dobrou noc.

Já už myslela, že je to Jenda.

Říkat maminko, kdy přijde?

Možná oslavují. To víte, člověk se žení jednou v životě.

Teče to jako čert. No tohle se mi ještě nestalo.

Copak, šplichlo to na vás? No to nic ne.

Pojďte, já vám to vyčistím. Ale nezdržujte se.

Tohle vepříkaž doma klidně.

Já to nebudu ještě jednou, nic tohle dobré.

Teď jsem to ještě nadále čistila.

Děkuji vám.

Počkejte, tady ještě.

Ahoj mami, to luk.

Podívej Pavlínko, co jsem ti koupil. A tohle to je ještě k tomu.

Pavlínko, čtí mami, poslouchej, co dělá takovej luk. Takovej luk dělá, ukáž já

to přečtu.

Prosím, slouží k čistení nábytku oken a můžeme rozprašovat přípravky proti

mouchám. No prostě to dělá větší Pavlínko, no luxuje to.

Řekni, co toho říká, kdyby jste tu dal?

Moc. A že už toho máme, viď?

Dobrou noc. Pavlínko, jdu sešit domů.

Já už musím.

Ty se na mě zlobíš, viď? Ne, proč?

Já jsem se s ním musel rozloučit. S kým?

Se svobodou.

A než zkázala mi nic?

Ty ještě nemáš chodit domů.

A já už opravdu měsím.

Marulko, já tě půjdu doprovodit, jo? Ne, jenom se hezky vyspět.

Dobrý den.

Teče to vůbec někdy?

Tento se dá použít i bez pouzdrat.

Kolik stojí?

175.

Raději si počkám na ten kulatý.

A budou? Během čtrnácti dnů určitě.

Tak já si přijdu.

Děkuju vám.

Nashledanou. Prosím, nashledanou.

No, nebudeme se k tomu vracet, Pavlo.

Přišel jsem ti jen popřát hodně štěstí.

Děkuju. Já děkuju za oznámení.

Pořád jsem tomu nevěřil.

Víš, člověku se někdy zdá, že věci ještě neskončily.

Skončily, Vojto.

A odpouštět ses naučila?

Co když ti provede to, co já?

Já si taky myslel, když jsem si tě bral, že budu věrný až do smrti.

Myslíš, že jsou všichni stejní?

Prosím tě.

Zbohem.

Klenoty.

Jaký dopis, Jenda?

Odepsali nám zračiny.

Máme dvoulužkový pokoj s balkonem.

Brácha nás tam v neděli odveze.

Řečíš se, Pavel?

Já taky.

Posílám ti.

Kde jsi aspoň od toho doktora?

Leraj se s tím monzíkům.

Když se na mě najde a doma bude blázinek. S žloutkem nesoužádaj,

negerace.

To na horách vykuríruj, jo? Vy mi dám taky jednu.

Nechte to.

www.hradeckralove.org

Ty snímky z rengenu mi potom přineste nahoru. Dobře. Pani doktorko, my jsme

přišli na převaz. Na sedmičku.

Kolik tady děláte? Čekám na vás s tím.

No pěkné. Dobře vám to zrostlo.

Ještě mi to trochu bolí.

Opravdu?

Aspoň dva dny, pani doktorko.

Já vím, na sena, že?

To víte, jsme na to sami.

Tak si vemte z dovolené.

Tu už mám vybranou nažně.

Dudková.

Kdo? Kašpár?

No, ten otřez mozku.

Poslechněte, není to nějaký omyl.

Má zbyťák přes devadesát.

Dusík v krvi devadesát?

To není možné.

Pošle mi ještě jednou kontrolu.

Ano, děkuji.

Panu doktorko.

Nešlo by to.

Nešlo.

Dudková, dejte mi doktora Boháčka.

Volá paní doktorka.

Haló, Boháček.

Co?

Počkej, Vičko, já se tam za chvilku stavím.

Nesu, nesu a nebojím se.

Pánové, držte si chlobouky, jdeme z kopce.

Ticho, prosím vás.

A za mnou a zelený, a zelený... Nehrám.

Já se nešlím rozšilovat.

Penecilin mu dejte.

To je věc.

Říkal jsem už primářovi, dejte mě ten penicillin, ale prej to na moji nemoc

není. Ale pane Slezák, kdybyste ho potřeboval, tak vám ho určitě dáme.

Já ho vím.

Syn.

Jen ležte, ležte.

Nechce mě napít vodu.

Teď ještě nemůžete pít.

Kdo je telefon?

Nesmíte stávat, já zavolám sama.

Jaké číslo? Pavla Váňová.

Váňová?

Devadesát dva třicet pět.

Devadesát dva třicet pět.

Prosím tě, pootřesu a takový zbyťávek.

Ten kašpar už se probral.

A má řízen. To já tak.

Pojď se na ně podívat.

Já už myslela, že mi utečeš.

Tak tady to máš.

Líbí se ti?

I není moc nápadný. Prosím tě, to se teď nosí. Ne, opravdu hezky. A nech se v tom

vyfotit jednou jen sama, ať je ten klobouk pořádně vidět.

Tak já letím. Pa.

Děkuju ti, Vlasti. A zítra určitě přijď.

Tak jsem se nedovolala, ale zvonila jsem tam nejméně pětkrát.

Napíšeme vzkaz.

Co je vám?

Napište Pavle.

Bydlí tady v Luční 28.

Už ho viděl primář? Přivezli ho až po vizitě. No měl by se na něho podívat.

Ty... Jdi tam sám, jo?

A tady máš ten lístej, je to v půl osmé, nezapomeň.

A neboj se, že ti tam usnu. Ale neusneš.

Prosím?

Poslechněte, koliko kdy dáte ty vousy dolů.

Já už jsem si na to tak zvykl.

Já bohužel ne.

Co máte? Na osmice kašpar, je to po otřesu, ale v laboratoři mu našli

zbytkový dusit devadesát.

Co tohle?

Moje.

A dvacet. No děku chlupce. Nervy mi nervy, dědo.

Čtyřicet, za mnou. A sedma, dražší. On má štopku. Jo, to má.

Já už vás naposledy varuju, pánové.

Hospodomy z nemocnice dělat nebudete.

Pamatujete se, co se vám stalo?

Spadl jsem v továrně.

Ale už je mi líp.

Nedýchat.

Dýchat?

Poslejte se.

Bolí? Ne.

Pustíte mě domů. Já mám před svatbou. Jen trpělivost a klid.

Pokud pánové dovolí.

Infuzi, glukózu s novokajinem a dál penicily.

Na shledanou, pane primáři.

Slyšeli jste?

Penicillin.

Je to jen lehký otřez mozku.

A ten zvýšený zbytkový dusík? S tím už musí chodit další dobu. Vypadá to na

zánět ledvin.

Prostě anurie neznámého původu.

To by určitě zajímalo docenta Kareše.

Ještě jsme pro něho nic neudělali. Bude to muset přes noc držet na infuzích.

Já mám dnes ponočník. Přijde lípský.

Svěřil byste mu to?

Já se na něj večer podívám sám.

Vy tu chcete zůstat?

Někdo tu být musí.

Co je, Lubo?

Našel na tom Kašparovi něco?

Odhaduje to na ledviny a chce, abych u něj do rána zůstal.

Takže s díky vracím, musíš jít sama.

Vyměním to na neděli. Počkej, pátého mám odpolední.

Jsme prostě nepostradetelní.

Dobrý večer. Dobrý večer. Vy už dostáváte kytice? Co tomu řekne ten váš

Radkin? Čeká dole.

abys byl hodně moc šťastný, Juličku.

Děkuju, Eli.

Podívej, od Mírka.

Jú, to je.

To mám ještě jedno překvapení. Jak je?

Pojď. Ale já musím ještě něco vyřítit. A kam to neseš? Tady kousek do lučí.

To je Jan Kašpar, narozený 1926, jo?

Tak ten ještě nepíchal.

To bude asi někde v provozu.

Prosím vás, vyřiďte mu, že volala Pavla.

A že jsem jela na podobu k mamince.

Děkuju vám.

Já jsem tě jednou viděl, taky svařovali koleje a za nimi na ploše bílé

kachličkovaného čínžáku se objevil stín člověka.

A v té tmě prudké světlo a najednou ten opravitý stín, mně ti to připadalo jako,

jako takový symbol lidské velikosti.

No a lidi chodili kolem a nikoho ani nenapadlo si toho všimnout.

A tak je to se všímnout.

Ale já tě poslouchám.

Druhé překvapení.

Začíná divadlo.

Ty jsi chtěl jít? Ne, na šišty.

Jdem k nám, pustíme si desky, zateňšíme si, doma je víno.

Já myslela, že se půjdeme projít.

Helí, mám přece narazeniny.

Tady je to.

Počkej chvilku.

Ty jsi to neodevzdala?

Šla k jeho mamince.

Musíme na porubu.

Na porubu? To je půl hodiny autobusem.

Představ si, že zítra měl mít svatbu.

U někdo ma ještě nic neví.

Jurečku.

Pojď prosím tě.

Tak co švagrová?

Pojďte dál.

Ahoj mami.

Dobrý večer maminko.

Jak je ti, Slavinko?

Dobře. Na špatně mám ještě pět měsíců čas.

Posaď se a vezmi si.

Potřebuje to ještě trochu uležet.

Kde je brácha?

Zůstal ještě v továrně. Určitě zapomněl na kytku. To bych je nesměla znát.

Aby jsi nepřipomínala. Ale nakonec měla šeříky a šeříky v zimě... Ale pět minut

před svatbou.

Tak se posilníme, ne? Řidič nepije.

Já si měl radši vzít Pavlu. To bys tě určitě vzala.

Na tu svatbu, maminko.

Dáme se do toho. Pojď, Slavinko, ty nesmíš nic tahat.

Tu postel pak rozděláme a tu skřín dáme do rohu.

Počkej, počkej, já to vezmu.

Pozor, noha.

To nic.

To už bylo na mé svatbě.

Hlavně, že u postele drží.

Dobrý večer. Dobrý večer. Slečna Váňová, to jste vy? Ne.

Pavlo, máš tu návštěvu. Už jdu?

Potuž to, prosím tě. Jo.

Dobrý večer. Dobrý večer.

V Ostravě jsem vás nezastihla. Já jsem z nemocnice.

Co se stalo?

Nebojte se, je to jen malý otřez.

To ti dali kafé?

Naši se vrátí v deset hodin z divadla, nebudeme mít na sebe ani půl hodiny. Ale

co kdyby umřel? Ty ho nezachráníš.

Neneseš náhodou ještě nějaký dopis, to ses mohl hledat rovnou v poště.

Co je ti?

No tak co je?

Takže za co máte noční, pane doktore?

Kdyby to alespoň pořádně zaplatili, co?

Jo, pane, to je osud.

Jděte si už lehnout, tady se kazikoučí.

Když si já tak drzavě osudím. No, jen to zkuste.

Je toho zase víc.

Sto dvacet?

Bojím se, že životěvní infuze mi dlouho neudrží.

Boháček, pane primáři s tím kašparem to vypadá mizerně. Dusík 120.

Teprve před chvíli jsme ho dostali z bezvědomí.

Já vám nechci, ale neměl by se na ty jeho ledviny přece jenom podívat docent

Kareš.

Uvidíme. Zatím pokračujte v infuzích.

Když tak hrano budeme opravat, uděláme dekapsulaci ledvin.

Dobrou noc.

Počkejte. To mě nezajímá.

Tak co mu mám říct?

Řekni mu, že uspím.

Manžel není docela v pořádku, měl před tým nem záchvat.

Musí to být dnes, pane doktore.

Je to opravdu velmi nutné.

Jestli je to možné?

Okamžik.

Prosím.

Jaká svatá povinnost vás ke mně přivádí, pane primáře?

Velmi narad vyruším, ale máme vážný případ.

U remie neznámého původu, naprostá anurie. Byl bych velmi

rád, kdybyste se přišel na toho pacienta podívat.

A nebojíte se konzultovat s penzistou, kterého jste pošpinil hned ve dvou

článcích? Jak to pošpinil?

Považoval jsem za nutné říci svoje chirurgické stanovisko.

Já myslel, že je to dávno odbytá věc.

Pro vás je to odbytá věc.

Ale nemyslete si, penzisté mají taky ještě právo myslet.

Mohli jste mi odpovědět, polemizovat.

To byste mi za to musel stát.

Napsal jsem jen to, o čem jsem byl přesvědčen. Byla to moje lékařská

povinnost. Povinnost.

Taky Filipe plňte dál.

A mě nechte laskavě na pokoji.

Promiňte.

Dobrou noc.

Pane docente.

A Boženka, dobrý den.

Kde máte toho potměnka?

Prosím.

Tak co, jak je mu?

Představte si, že se na něj přišel podívat kareš.

To se teda Filip překonal.

Proč tady nejsou aspoň dva pouštáře?

Budete chtít kávu?

To by bodla.

Zůstanete tu odpoledne? Dneska mě tady neudrží ani hrom, nejsem otrok.

Mohl bych vidět poslední výsledky?

Ty jsou ještě v laboratoři.

Tak pojďme.

Prosím, pane docente.

Děkuji.

Mně se nelíbí to zabarvení kůže.

Já jsem měl před lety takový případ. Nějaký inženýr.

Chemická otrava tetrachormetánem.

Tehdy jsme ho z toho nedostali.

Chci provést dekapsulaci.

Já bych ho neoperoval.

Dnes máte možnost ho převést do Prahy na umělou ledvinu. Ale to byste museli

ukamžitě. Večer by mohl být pozdě.

A vydrž nám ten převoz.

Chcete záruku?

Vy jste svou lékařskou povinnost splnil. To vám mohu dosvědčit.

Dejte mi spěšně prahu, interní kliniku asistenta Friedla, kemirokancelář.

Promiňte.

To byste ho navédl a vyšel za mnou?

Ne.

Prosím vás.

Kašpar, jak to s ním vypadá?

Přijde potom za mnou do kanceláře.

Povezeme ho do Prahy.

Opravdu to nejde.

Všechny letišky na Moravě mají QGO.

No QGO, zákaz startu.

Je zbytečné se rozčilovat, zákaz startu zatím trvá.

A o koho jde? Co je to za řeč, o koho jde? O pacienta.

Berete si jeho život na zodpovědnost.

Odpoledne už může být pozdě.

Za chvíli budeme lítat na měsíc, ale dostat člověka z Ostavy do Prahy, to je

problém. To letadlo, to jste kvůli němu? Hele, uklidněte se.

Potřebuje si nejdříve spravit ledviny a na to je takový speciální přístroj,

jenže ten máme jenom v Praze. A bude tam včas?

Nějak ho tam dostat musíme.

Sestro, za jak dlouho jste byli posledně sanitkou v Praze?

Asi za šest a půl hodiny.

Teď se rychle.

Pavel. Bojto.

Že ti přece nesmáš svatbu. Bojto, prosím tě.

Jenda je v nemocnici.

Musí rychle do Prahy, nebo umře.

Jo, Jenda.

Kdo ví, co s ním ještě má?

Prosím vás.

Že si na něj hned vzpomněla.

Maminko, nechte toho už.

Myslíte, že se jí šlo lehce?

To je on, co?

Poletí. Rubín, já Vítr 117, povolte vzhled.

Přepínám. Vítr 117, já Rubín, vzhled povoluji.

Jak je?

Dobrý.

Sedněte si na tohle.

Děkuji.

Vítr 117, já Rubín, hlaste polohu.

Rubín, hlavitel 117, moje poloha 180,

přepínám.

Já Oskar, já Oskar, vítr 117, kurz zůstává 255, stoupejte na

10.

Oskar, já vítr 117, kurz 255, stoupám na 10, přepínám.

Tak já jdu. Ta ostrava tu stejně do večera nebude. Prosím vás, podepište mi

ještě kartu Málkovo.

Aha.

Ta babička na šestře už může dostat svačinu, no.

Pozdravujte ode mě Zuzanku.

Ale věro to.

Jen jíte, pan.

Tak děkuju.

Nashledanou. Nashledanou.

Nashledanou.

Ten se na tu malou tak těší.

Já si stejně myslím, že když lidi mají děti, tak by se neměli rozvádět.

Už tam budeme?

Mě nějak divně.

To nic není. Jo, není.

když tam letím poprvé.

Tak voláme, co stravit. Se Lidkoho nepovezou, zalijeme ho vojáci. Kde je

šef? Už odešel. Já se na to přece.

Musíte ho sahat za každou cenu vědom. Zavolejte do bytu.

Tam nebude. A kdy? To je tajemství. No neblázněte.

Já ho se ženu.

Zrovna já musím jít takový ve štěstí. Ještě k tomu sobota.

Naschledanou. Naschledanou. No tak co, Zuzanko, nedáš tátovi pusu?

No a co jsi dělala celý měsíc?

Jak se máš u školy?

Dneska máme výlet.

A ty jsi chtěla s nimi?

Ale Zuzanko, my jsme si přece domluvili, že půjdeme spolu do zoologické zahrady.

Podívej, co ti posílává.

Je, ten je pěkný. Já taky něco mám. Tak a co, ukáž.

Mám buráčky pro otečky, ale ty jsou jenom pro otečky. Jenom pro otečky.

Zuzanko, víš, v té zoologické zahradě, tam ti uvidíme dvěcí. Jsou tam žirafy,

zebry.

To je přece slon, který tak s maminkou říkáme.

Tak víš, co my budeme říkat medvídkovi třeba?

Brůna. Medvídek je Míša.

No máš pravdu.

Podívej se, Zuzanko, tady ho zvěnám.

Dej mi buráčky.

Girafy, zebry, no tak to k opičkám musíme tady nahoru.

Je!

Ještě jsem neviděla opičky.

Volaj mě vnitř, nebo...

Ještě to musí chvíli vydržet.

Už jsme tady.

Jávito 117, přistávám, prostor vyhovuje.

Počkej. Máš mi taky?

Ty jsou jen pro opičky.

Tak to jim nesmím dát.

Ale je tady otrava, viď?

Pojď, Zuzičko.

Hezky se vyspěj, Kačenko. Já jsem Zuzánka.

Aha.

Prosím vás, můžete zaurugovat tvou stravu?

Už je to přes hodinu.

Řekněte si, sestra. Nezlobte se, ale já dělám jenom 8 hodin. A dneska dokonce

10. Člověk dělá skoro zadarmo.

To už taky dělám třetí nočí.

To je osud. Naschledanou, kolega.

Konec.

Tak jak je ta básnička?

Nesu, nesu kytičku pro mou milou mamičku, že je dneska její svátek,

zazpívám jí písničku.

Co ty všechno neumíš, Zuzanko? To já se taky těším na básničku, až budu mít

svátek. Tak a teď si je zpíhaj, než jdu spát v nemocnici, docela jako sestřička.

Zůstaneš tu se mnou?

Tatinek tady bude, já už musím běžet. Más, Zuzanko.

Přijď ještě.

Děkuju vám, Věra. Ale prosím vás.

Podívej, Zuzanko, co jsem ti přinesl.

Já už mám vyčištěné zoubky.

Ty se na mě zlovíš, viď?

Já to musel zůstat.

Hele, příště se na ty hlupičky určitě podíváme.

Já půjdu s maminkou.

Pane asistente, volá Ostrava.

Dostaneme ho z toho.

Maminko.

Půjdeš k nám, Pavlínko, víš.

Tady byste se taky nedočkal.

Už jsem mohl být hlavně doma, kdyby dali člověku ten penecelit.

Ale to víte, dnešní doktoři.