Original subtitles

Tady je přesný dávka, pane profesore.

Jako obyčejně. Děkuji vám. Klebíček s máslem, mlíčko.

Putná, pane profesore.

Děkuji vám.

No jo.

No jíst se musí.

To je jako my latiníci říkáme, člověk sana, inkorpore... to je taky sano, že

jo? Prosím vás, nerušte mě.

Kde je pan ředitel?

Pan ředitel vyučuje v sextě.

Ke konci bych rád ještě něco dodal.

Dnes odpoledne převezme vyučování za onemocnělého pana profesora krále

jiný pán, profesor literatury Ron.

Přeji si, aby váš nový profesor měl při své první hodině vyučování

co nejlepší dojem z této třídy.

Doufám, že se na vás mohu spolehnout.

Doufám, že se na vás budu moci spolehnout.

Tak ale pojď, já si musím pospíšit.

Sbohem, mami.

Kam pak zas pospícháš? Mám schůzku naklus ještě s doktorem Hallerem.

S doktorem Hallerem? Ano. Sbohem, tati. Tak copak je nového ve škole? Nic.

Máme nového profesora literatury. Jinak nic.

Naschledanou. Tak pážávo.

Musím už taky jít.

Když se uvidíme, Jarmo.

Mám čas kolem sedmi.

Ty přece dnes nespíváš.

Nespívám. Ale nezlob se, Rudolfe.

Musím jít podepsat smlouvu ke Krauzovi.

Tedy zas chceš jet na turné?

Přece si nedám ujít takovou příležitost.

Paříš, Londýn, Brusel.

Tak zas chceš odjet, kdy už konečně jednou zůstaneš doma.

Myslí přece na Evičku.

S Evou je přece všecko v naprostém pořádku.

Pořádku?

No jak myslíš?

Máš mi ružnárky, jo?

Říká, že je mladý. Jak vypadá je pešák? Je-li pešák, tedy hlupák. Já mám ráda

zajímavé muže. Holky, já jsem napjatá jako struna.

Konečně máme v té školní nudě nějakou senzaci.

Profesor vůbec u mě nepřichádí v úvahu. Ten nemá žádný sexepíl. I kdyby přenášel

klerkovi dějiny literatury.

Prosím, sedněte si.

Především se tedy seznámíme.

Jmenuji se Hron.

Vaše jména mám tady v zasedacím pořádku.

Vstaňte laskavě každá, jak vás budu vyvolávat.

Kateřina Svata,

Vlasta

Nečasová,

Marta

Halerová, Eva

Martinová,

Nezapomeň přijít přes do cukrárny.

Nebojte se, slečínko, to jsem já.

To jsem se letla.

Prosím vás, je už ten nový plofa ve třídě. No jo, ten už je tam celou

věčnost. Dobějte mě, děkuju.

Teď ale nemusíte už pospíchat.

Dvacet minut později, má úcta.

To bude, jak my latinici říkáme, takzvaný brajgl.

Připomínám vám vážná slova, která pronáší dirásek ústy svého hrdiny.

Jan Kozina Pravý. Dobrý den.

S kým mám to potěšení?

Eva Martinová.

Milá slečno Martinová, slibme si jednou provždy, že budeme chodit do

školy stejně přesně jako na jiné zkusky.

A když se někdo z nás opozdí, omluví se.

A teď snad mohu pokračovat.

Pani profesore Brunsvíková, ve vaší třídě učí teď ten profesor Ron.

Má prý docela moderní pedagogický směr.

Víte snad o něm něco blížšího?

Ne.

Mluvila jsem s ním sice jen jednou, ale udělal na mě ten nejlepší dojem.

Sát osobně, ale jako pedagog?

Největší muži té doby.

Byly mu přáteli. Ale sledujíce Danteovo nesmrtelné dílo,

poznáváme, že přátelství těchto velikých mužů nemělo na jeho tvorbu

téměř žádného vlivu.

Inspirovala ho jen láska. Veliká láska k jediné ženě.

Tato láska jeví se v celém jeho díle jako ideál krásy a poezie.

Tato žena.

Jeho nejvyšší ideál pracovala nepřímo na jeho díle.

Dnešní lidstvo se právem před ní sklání s úctou a vděčností.

Jako každý básník i Dante potřeboval svůj ideál.

Potřebovalo jej i jeho srdce.

Pane profesore, já bych... Nemusíte mi nic říkat.

Já vím.

Ruslení je opravdu krásnější, než vyškola.

Kterým směrem jdete?

Vodičkovou domu.

Pak tady máme stejnou cestu. Prosím, závěst.

Mě se úžasně líbí. A já ti říkám, že je to protiva.

Martí, přijdeš do cukrárny? Pavel přijde taky.

Počkejte tam na mě, já mám ještě hodinu klavíra. Tak přijď.

Ale mě se přece jenom úžasně líbí. A já ti přece jenom říkám, že je to protiva.

Ty, ty, co se škádlí? Rádo se má.

Nechápu, jak ses mohl rozhodnout zůstat profesorem.

Tvá první kniha měla přece skvělý úspěch.

A já ti nabízím přece tolik, kolik ti vynáší tvá profesora. A ty odmítáš.

Raději přednášíš hloupým klukům a holkám.

Ty mluvíš jako každý nakladatel. Ne, nemluvím jako nakladatel. Nejbrž jako

tvůj přítel. A jestliže odmítáš můj návrh, nevíš, co děláš.

Vím to zcela přesně.

Ale... Spolužití s mladými lidmi je mi duševní potřebou.

To nechápu.

Dnes například jsem převzal vyučování na dívčím gymnáziu v sextě.

Díval jsem se na ty tvářičky.

Snažil jsem se vyčíst, co se děje v hlavě takového šestnáctiletého děvče.

To je jistě zvláštní.

Plné tajemství, své vole a rozporu.

Chce přece rozhodnout, Evo.

Buď je ten váš nový profesor hrubián a protiva, anebo je báječný. A je to

protiva a dost!

A nemluv přece pořád jenom o škole a o něm.

Včera jsem byla v divadle.

Maminka nádherně zpívala.

To jsi mi už říkala na kluzišti.

Bruslení je opravdu krásnější než škola. A kdybys viděl, jak na Foukaně?

Bruslení a na Foukaně? Co to má znamenat?

Ale ne, profa mi to řekl na Foukaně.

No, vidíš, a zas mluvíme o škole.

Pavle, máš v neděli službu na klinice?

Ne. Prýma, tak nás provedeš smartou autem, ano?

Platí. Ale slíbíš mi, že nepromluvíš o škole ani slovo. Ale Pavle, já a o

škole?

Umím pro boha mluvit o zajímavějších větech, ne?

V dnešní mládí? To čte nyní maminka, to je jistě báječná kniha.

To bude nějaká psychologie.

Snad... Ačkoliv jsou tam věci, které mě maminka vůbec nechce dát ani přečíst.

Ačkoliv bys jim rozuměla líp než-li ona, viď? Snad.

To by byl život, kdyby byla každý den neděle.

Kolik je hodin?

Je tu ještě maminka?

Už je pryč.

Odjela před hodinou a moc vás pozdravuje.

Tak už je pryč.

Růženo, pojďte sem.

Mně se zdá dnes v noci překrásný sen.

A o kom pak?

O Danteovi.

Procházela jsem se s ním nádherným parkem a pak mě polídil.

Dante?

Dante? Toho pána neznám. A chodil k nám.

Odkud ho znáte?

To je Hron, náš nový profesor literatury.

To je přece básník Jiří Rón.

To je tedy on?

Na jedenáctém stupni severní šířky a třicátém osmém stupni východní délky

zakreslíme jezero Tána.

Význam tohoto poměrně malého jezera pro celou zemi a

severovýchodní Afriku je ten, že toto jezero napájí hlavní...

přítoky milu.

Především disciplína, pane kolego.

Disciplína je důležitější než sport.

Myslete laskavě na to, jak sport odvádí žáky od domácích úlok, pane kolego.

Můj názor je, více sportu a méně domácích úlok, pane kolego.

Že je sport zdravý, to je dokázáno.

Co se tu děje?

Na tom je vidět nadání.

Kdo to kreslil?

Simatenová.

Dovolíte, pane kolego?

Prosím.

Takhle tedy kreslíte habeš?

To bych byla od vás nikdy nečekala.

Martenova.

Wagner. Izoldina smrt z lásky.

Myslíš, že se ještě dnes najde žena, která umí tak milovat?

Snad.

Co víte o Jaroslavu Prchlickém?

Jaroslav Prchlický narodil se roku 1853 a zemřel roku 1912.

Pravým jménem jmenová se Emil Frieda. Jeho hlavní díla jsou Z hlubin zabáté, z

tezky okna v bouři, námluvy, pelopovi, bar, kohba, sonety, bozi a lidé. Velmi

dobře. To stačí.

A která z těchto děl jste četla?

Prosím, žádná.

Těšilo by mě víc, kdyby jste některá četla.

Slečt Martenová, ve kterém životním období napsala Božena

Němcová babičku?

Božena Němcová napsala...

napsala... babičku.

Ovšem, napsala babičku.

A víc o tom nevíte?

Vidím, že jste se Němcovou nezabývala.

Tedy jinou otázku.

Co víte o Macharovi?

Babička je román v náchodského

kraje.

Teď zase najednou mluvíte o Němcovi?

Ačkoliv jsem se ptal na Machara.

Jste dnes nějak roztržitá, Martenová.

Pane profesore, já... Děkuji vám.

To se může stát.

Vyskouším vás příště.

Snad, docela určitě, vždyť je dohrona úplně covok.

Nazdar, Evo. Nazdar, Marto. Co se učíš?

Tak přece literatúra.

Co si myslím po té dnešní ostudě?

Poslíš, Evo, Kateřina říkala,

že já bych ji hned jednu vlepila.

Říkala, že prý si dohrona zamilovaná.

Zamilovaná?

Ani zdání!

Znervozňuje mě!

Když před ním stojím, tak nemůžu ze sebe vyprávit ani slovo!

Ale, Herbičko... Pane kolego.

Prosím? Dostala jsem na dnešek dva lístky do Národního divadla.

Nechtěl byste jít se mnou?

Jste velice láskavá.

Ale skutečně nevím, mohu-li to přijmout? Ale ovšem, samozřejmě.

Tedy dovolíte-li?

Vždyť vám to nabívím. Děkuji vám.

Ten Vávra umí operovat žaludek, to je úžasné.

Celé hodiny bych se dovedl na ně dívat. Ta přesnost.

Ten žaludek mě připomíná, že mám právě hrozný hlad. Půjdu se najíst. Zatím

nazdar. Nazdar.

Poklona, slečno Martičko, vy jste se zhubla.

Apropos zhubla, vždyť já se musím jít honem najíst. Na shledanou.

Nazdar. Nazdar, Marto, co je nového? Co dělá Eva?

Poslyš, Eva je poslední dobou tak strašně nervózní.

Nervózní? Co její?

Já nevím.

Snad je to tím, že je pořád tak sama.

Konečně to znáš.

Matka stále na cestách, odec pro ní nikdy nemá čas.

Pavle, udělal bys dobře, kdyby ses o ní trochu postaral.

Ale s největší radosti.

Zítra večer, nemám službu.

Prýma.

Poslíš, Evo, já teď už těším na tancování.

Nech už toho blbýho študování.

Za chvíli pro nás přijde Pavel. Já s vámi nejdu, musím se ještě učit dál.

Ale jiť už všecko umíš.

Kdepak. Chceš se snad na zpaměť nabiflovat jako Kateřina?

pravým jménem Emil Frieda, narodil se roku 1853 a zemřel roku 1912.

Nazdar, děvčata.

Nazdar, Pavle. Nazdar. Tak co, můžeme už jít?

Co tomu říkáš, Pavle? Eva nechce jít s náma. Musí se priučit.

Tože.

Evo, styd se.

Snad nepatříš taky mezi ty šplhouny. To bys mě ale zklamala.

Tak pojď sebou a buď veselá. Ale nechte mě přeci.

Zůstanu doma. To víš, chytlo jí školní šílenství.

Ty máš strach ze školy?

Co neumíš?

Chemii?

Matematiku? Zeměpis?

Apropos zeměpis, viděl jsem včera večír Bruncvíkovou v divadle.

A hádejte s kým.

Hrónem. Cože?

Bruncvíková s Hrónem? Je, to je senzace. Co tomu říkáš, Evo?

Ale to mě nezajímá. A nechte mě učit a běžte si tančit sami. Tak dobře.

Pojď, Pavle.

Ale Marto, nemůžeme nechat doma Evu samotnou.

Když chceš, Evo, budu se s tebou učit. Mohu tě zkoušet. To bys byl hodný.

Ty jsi vždycky při ní. Páchte se dobře.

Evo Martenová.

Jak se jmenoval Jaroslav Vrchlícký pravý jménem? Emil Hrída.

Podle které předlohy napsala božena němcová babičku? Babička je psána přímo

z autolčina života.

Kdy byla babička napsána? Roku 1855 v Ratibořících na Starém Bělidle.

Jakým veršem jsou psány Erbenovi balady?

Čtyřstopým trochejem.

Která žena inspirovala Danteho?

Beatrice.

Výborně! Z téhle zkoušky nemusíš mít strach.

Do které básnické éry patří Hálkový večerní písně?

Kdy napsala Němcová babičku?

Jakým veršem jsou psány Erbenový balady?

Která žena inspirovala Danteho?

Martenová.

Musel jsem bohužel už jednou konstatovat vaši netečnost ke všemu duševnímu.

Ale to, že přicházíte ke zkoušci znovu nepřipravená, to je netečnost i vůči

mně.

Sedněte si.

Admira je dítě, musíš přece něco jíst.

Nemohu, tatínku.

Co je ti?

Nejsi nemocná?

Ne.

Nevíš nic o mamince?

Ano, zítra přijede.

Ale teď jest, udělej mi tu radost.

Holsteinská vystoupení prodloužena, senzační úspěch, líbám vás, oba Irma.

Nemohu jíst, tati.

Nezlob se.

Měla byste na chvíli počas, paní kolegyně?

Ale ovšem, z radosti, pane kolego.

Právě mě zajímá jeden zvláštní případ.

Probral jsem si dřívější práce některých žákyn z vaší třídy a překvapilo mne, že

jedna žačka, která dřív odevzdávala ty nejlepší práce, u mě úplně zklamala.

Původně jsem myslel, že snad ta žačka... Která žačka, pane kolego? Eva Martinová,

že snad je bez zájmu.

Ale teď vidím, že to není pravda.

Ano, tyhle případy znám.

A mám tu zkušenost, že v mé třídě dosvívají děvčata k tomu věku, ve

kterém se vážně začínají zajímat o různé duševní problémy.

U Evy Martinovy jsem sama pozorovala roztěkanost.

Kreslí místo mapy mužské hlavy.

Vám přece nebudu vysvětlovat duševní stav šestnácti a sedmnácti letých

děvčat, pane kolego.

Četla jsem vaší knihu.

Ve své knize jsem tvořil osoby a jejich osudy podle své obraznosti.

Ale jako profesor mám co dělat s lidmi.

Radíte mi k přísnosti nebo k dobrotě?

Na to je těžko odpovědět, pane kolego.

Někdy jsou ty věci hlubší, než si myslíme.

A nesmím to nikomu říct.

Má poklona.

Už mi začínají pukat.

Komu se musí odpomoc?

Že říkáme piano, pianist.

Dáš mi odsadky o metrický úkol, máš, jo? No dobře, ale jenom za chlebiček se

sardingou. To je moc, se salámem.

No budiš. Haló, pane Jánsky, ten chleba se salámem.

Pomerant stojí korunku.

To je tě nech mě zapomněl dát peníze. Já vám to zaplatím zítra. No dobře, ale to

si ho zpapáte taky zítra.

Jak pak jste spokojený s panem profesorem Hronem?

Výsledek dosti uspokojivý.

Trochu ctižádosti by vám neškodilo.

Marie Králová.

Matematika jen dostatečná.

Půjde-li to tak dále, propadne.

Kateřina Svata.

Samé výborné.

Musím vás pochválit.

Kup si za to něco!

Eva Martenová, dopadla jste v konferenci také výborně,

ačkoliv vaše pozornost v dějinách literatury značně polevila.

Gratuluji. Ticho!

Zapomněla jsi něco? Ano, něco moc důležitého. Musím mluvit s Hronem. S

Hronem? Ano, řeknu mu, že je mi nedostatečná milejší, než jeho

velkomyslně darovaná dostatečná.

No, ale ty se přece zachováš... Nádherně, báječně, jak pravý Hron.

Mluvíš jak všechny ostatní, ale já kašlu na tuhle pedagogiku mateřských školek a

taky mu to řeknu, všecko mu řeknu.

Mohu mluvit s panem profesorem Hronem?

Pan profesor už dávno odešel.

Ráda bych mluvila s panem profesorem Hronem. Je to velmi důležité.

Prosím, hračte jít dál.

Prosím, slečno, máte jít dál.

Dobrý večer, pane profesore.

Slečno Martenová?

Copak mi nesete?

Přicházím kvůli konferenci, pane profesore.

Jdu vám poděkovat.

Poděkovat? Ne, ne.

Přemýšlel jsem před konferencí tak trochu o vás.

Ale teď tu nejsme ve škole.

Mohu s vámi mluvit upřímně?

Prosím, posaďte se.

Víte, zasloužili si někdo z nás dvou výpůl.

Byl jsem to tedy já.

Protože jsem neuměl udržet váš zájem.

Ale doufám, že v budoucnosti budeme-li se oba snažit.

Promiňte na okamžik.

Slečna Bruncvíková.

Dobrý večer.

Vyrušila? Mě? Ale vůbec ne.

Jsem hrozně rád, že jste zavolala.

Tedy naschledanou. Zítra na nádraží.

Ty? Kde je ta slečna?

Co jsem potkal ve dveřích? Odešla.

Zvláštní děvča.

Tvoje nová kniha bude mít báječný úspěch.

Přišel jsem se podívat, jak pokračuješ. Co jsem doposud četl, je opravdu skvělé.

Tvoji mladí lidé žijí.

Chápeš je úplně psychologicky.

A tak, jak je popisuješ ty, jsou i ve skutečnosti.

Ne.

Nejsou takový.

Právě jsem zjistil, že je to přešpatné.

Život je docela jiný.

Konec.

Čekání!

www.hradeckralove.org

Mé vzácné panstvo, radšte navědomí vzíti, že nikoho z vás nechcem urazit. A

prosíme vás proto ze všech sil, aby nám každý předem odpustil.

Ovšem, odpustíme.

Odpustíme!

Na to dbáme, naše třída ustavuje vzor.

Představím vám osobnosti známé, naší sexy,

profesorský zbor.

Naše třídní mluví velmi vlídně, můj andílku to

se nedělá.

Poslední!

Dobře myslela, la, la.

Berna přijde, oči má hned koulí.

Tačne křičet, hned se zvedněte.

Píši vám.

Co dva do třídy kročí, tak se celá sexta rozruší.

Vysí na něm třicet pár očí a třicet srdcí hned se

rozbuší.

My s textánky sami na to dbáme, naše třída

ústavuje vzdor.

Poznali?

Máte krásný hlas, se co máte nová.

Přejete taky k divadlu?

Nemyslela jsem ještě na svojí budoucí.

Pane profesore, odpustte, že jsem se včera tak, tak dětínsky zachovala.

Jak to?

Ach ta!

Proč jste vlastně ode mne odešla?

Zapomněla jsem si vzít sebou něco ke čtiň.

Mám náhodou sebou knihu. Můžu vám ji přinést? Když byste byl tak, laska.

Tančuje skoro pořád s Evou.

Však ta už brzy dotančí.

Dámy a dámy, i ten nejkrásnější večer musí mít konec.

Myslím, že už je čas, abychom šli všichni spát.

Dobrou noc.

Největší veletok z Afriky. Dlouhými zákruty hledá si řeka cestu mezi skalním

útesí k moři. Nováková, jděte dál. Kongo se svými zákruty představuje... Dost!

Eva Martinová.

Pokračujte.

Severní Afrika je osídlena starými kulturními národy... Dost!

Co to čtěte?

Na co to myslíte?

Pojďte sem s tou knihou.

Dejte mi tu knihu.

Vy jste u severní Afriky, zatímco my u střední Afriky.

Dejte mi to.

Dáte mi ten obrázek?

Ne.

Přeji si, abyste mi dala ten obrázek.

Je vám jasno, co vaše odepření znamená?

Sedněte si.

Hledám vás, pane profesore.

Proboha, vy se celá chvějete.

Co se vám stalo?

Ten obrázek, pane profesore.

Jaký obrázek?

Martenová, mluvte přece klidně.

Vaše podobizna.

Moje podobizna?

Ano, upadla na zem.

Pani profesor Bruncvíková jich chtěla.

Já jsem jí nedala.

Ale proč jste jí nedala?

Přeci jsem nemohla.

Proč? Co vám v tom bránilo? Proč?

Protože... Protože...

Je to tentýž inkouz, kterým jsou psány vaše domácí úlohy.

Zřejmě je to vaše písmo.

Přiznejte se, že jste ten dopis psala.

Vyznání vám věc ulehčí.

Psala jsem to.

A obsah dopisu?

Je všechno vymyšleno? A nebo je na tom něco pravdy?

Viděla jsem, jak šla Eva Martinová do domu.

A jak víte, že šla Eva Martinová právě do bytu pana profesora Hrona?

Šla jsem za ní.

Děkuji. To stačí.

Pro vaše udání jsem nucena předat jí dokyt ředitelstvu.

Ale jedno vám musím říci.

Váš hnusný...

Poťouhlý způsob jednání je tím nejpodlejším, čeho je vůbec člověk

schopen.

Jděte.

Prosím, poslejte se.

Dal jsem vás zavolat, abych vás požádal o jisté vysvětlení, pane profesore.

Prosím, pan ředitel. Bylo mi totiž podáno hlášení.

Smím vás přerušit otázkou, zda to hlášení nepodal profesor Bernard?

Na tuto otázku bych vám nemusel odpovídat, ale nebudu vám skrývat, odž

jde. Jedná se o různá hlášení, nebo chcete-li,

udání. Která obviňují mne?

že jste zneužil svého postavení profesora na tomto ústavě vůči jedné z

žaky. Byl jste přistížen s onou žákyní v knihovně.

Držel jste, jak říká udání, onu žákyni v náručí.

Nemusím vám, doufám, říkat, jaké následky z toho budete mít.

Vaše odpověď na to?

Má odpověď.

Docela prostá.

Martinová přišla ke mně do knihovny.

A chtěla se mnou mluvit o jakési události.

Jistě už víte, které.

Byla nadměru rozrušená a dala se do pláče. Snažil jsem se jí uklidnit.

A usoudil jste, že jediný způsob, jaký uklidnit je, vzít jí do

náručí. Vidím, pane říjiteli, že věříte udání, které je od počátku dokonce

výplodem bujné fantazie.

Tedy zajistě mi dovolíte, abych měl tento výslech zaskončený.

Ne, pane profesore.

Vracím se k vaší první výpovědi.

Řekl jste, že důvody, proč přišla tato žákyně právě k vám, nemají s věcí nic

společného.

Zůstaňme trochu u těchto důvodů.

Máte snad za nedostatečný důvod i to, že tato žákyně vás soukromně navštěvovala

ve vašem bytě?

Zde prosím.

Je známo, že před případem v knihovně byla Eva Martenová u vás, pane profesor.

Vy to chcete popřít?

Až dosud jsem ničeho nepopíral.

A ani dále není co popírat.

Martenová byla u mne, ale... Teď byla u vás?

Ano. Ale z docela nevinného důvodu.

Mně stačí doznání, že byla u vás.

Na důvody se zeptám Evy Martenové. Ne, pane řípeli, to nesmíte udělat.

A proč smím-li se zeptat?

Protože byste tím otrávili duši toho mladého stvoření.

Vidíte-li v nesmyslných dohadech důkazy mé viny?

Prosím, já se obhájím, ale zatáhnout do věci to mladé dětče, to je poloviční

vražda, pane říditeli!

Máte najednou velikou starost o duševní blahoevi Martenově, když jí máme

předložit otázky?

Jejich zodpovědění patrně dokáže vaši vinu, pane profesore.

Pane řediteli, nazírá tedy na věc takto.

Tedy mohu vám jen říci, že nebudu dále vyučovat a že opouštím váš ústav.

Myslíte si o mě, co chcete.

Zůstal jsem úplně bez sebe.

Otevřu dveře a ony tam drží v náručí, jako v nějakém nočním lokále.

Na tenhle druh pedagogů mám moc dobrý nos.

Paní profesore Bruncvíková, jistě si pamatuje to, co jsem vám říkal, když ten

pán přišel do našeho ústavu?

Opravdu už nevím.

Bernard ho nachytal v knihovně se sextánkou. S kterou, pane kolego? S

nějakou Evou Marténovou. To je přece dcera Irmy Lukavské.

Ano. To je hamba pro naše povolání. Hron je úplně... Knockout!

Přímo in medias res.

Politováníhodná pohnutka dnešní konferenci je vám všem známa.

Jde o případ profesora Harona a Abby Martenové šákyně Sexty.

Uza se šla do školy bez snížení.

Dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm,

osm. Disciplinární vyšetřování. On líbá v kňov.

Šest, sedm a dva. Pěra u něho v pitě.

Já myslím, že Eva poličí.

Přistupte blíže.

Dostala jsem příkaz, abych vám ústně sdělila výsledek včerejší konferen.

Písemné sdělení bude i hned odevzdáno.

vašim rodičům.

Případ v knihovně a vaše soukromé návštěvy u pana profesora Hrona

objasňují všechno.

Jste zatím ze školy vyloučena, dokud nebude skončeno disciplinární řízení

proti panu profesorovi Hronovi.

Disciplinární řízení?

Ano. Disciplinární řízení, které pravděpodobně znamená konec jeho

profesorské činnosti.

Evo Martenová.

Kvůli mně?

Ano. Kvůli vám.

Ale... Ale co jsem udělala?

Evo Martenová, vaše předstírání neviny je bezvýznamné.

Kvůli...

Děkujeme.

Slečna Eva se ještě nevrátila domů.

Řekněte tedy mé paní, aby jsem ke mně hned přišla, ano? Ale milosti vás kouší

s kapehníkem. To je mi jedno, řekněte jí, že s ním musím mluvit. Prosím. A

počkejte, ještě bych se vás rád na něco zeptal.

Nepozorovala jste v poslední době u Evy něco zvláštního?

Pravda, něco mě zaráželo.

Slečinka byla taková neklidná a poslední dobou neměla žádnou chučky jídlu. Dobře,

dobře, zavolejte mou paní. Prosím.

Právě teď nemusíš vyrůšovat.

Co je?

Stalo se něco?

Ano, stalo.

Ředitelství Evina Gymnázia oznamuje, Eva je vyloučena, dokud nebude skončeno

disciplinární řízení proti profesoru Ronovi.

Je v podezření, že zneužil svého postavení vůči naší Evě.

Víš, co to znamená, Irmo?

Tvá dobře vychovaná dcera a pan profesor.

Teď vidíš, co to znamená, když matka nemá čas pro svou dceru.

A za to dáváš vinu mně? Ano, tobě.

Už kolikrát jsem ti říkal, abys nech už konečně divadla. Mysli také na dítě.

Ještě před tvou poslední cestou jsem tě o to žádal.

Co jsi mi odpověděla? S sebou je přece všecko v pořádku.

Všecko v pořádku.

A tady vidíš černé na bílém, jak je to v pořádku.

Chápu, že tě to rozčiluje, ale proto přece nemusíš být ke mně nespravedlivý.

Nejsem nespravedlivý.

Vidím prostě, kde to všechno vězí.

Hledávý mladá dívka lásků druhých, znamená to, že ji nenalezá doma.

Ještě dnes zrušíš smlouvu s divadlem.

Ne, to neudělám.

Sej si to.

A tímto tónem mě k tomu vůbec nepřinutíš.

Do dneška jsem byl až příliš schovývaný. Buď to se vzdáš divadla. Nebo? Nebo se

vzdáš ne. Vybrn si.

Uplašňuj svoji přísnost a energii raději na Evě. Tam bude více na místě. Takový

skandál s tím profesorem.

Nikdy by to sebou nedošlo tak daleko, kdyby měla doma s tím si pohovořit.

To vlastně ode mě chceš?

Eva! Pořád jenom Eva! Ty těto vzbláznění!

Čalej si s sebou co chceš!

Evo!

Evo, jak to vypadáš!

Pojď dál.

Co je ti?

Co se s tebou stalo?

Pavle... Ty mě musíš pomoct.

Doktor Haller, do oprační stýně. Doktor Haller, do oprační stýně. Doktor Haller,

do oprační stýně. Doktor Haller, do oprační stýně.

Věř, věř, já tady na tebe počkám.

Vrátím se hned, jak budu moci.

A kam pak jdete, důvženo? Prostivá pani volala, že něco zapomněla, tedy to musím

donet do divadla.

Ovšem, to je důležité.

A Eva se dosud nevrátila.

Ta je jistě u slečny Marty.

Zavolejte mě, jak mne se vrátí.

Mám důležitou konferenci u řítele Pešty. Prosím.

Přítel, disciplinární řízení, škola.

Ale nevím, co se se mnou děje.

Musím stále myslet na to, děkče.

Ty cetro!

Neviděla jsi slešnu Martenovou? Hodkala jsem ji na chodbě, pane doktore.

Řekla jsem jí, že se vrátíte i hned, ale neodpověděla mě a běžela dál.

Myslím, že byla strašně rozčílená.

Děkuji.

Musím tě převezmi za mě službu, musím nutně pryč. Co se stalo?

Milostivá paní, musíte i hned domů.

Proč?

Stalo se něco?

Ale Jiří, takhle jsem tě ještě nikdy neviděl.

Ty jsi se úplně změnil. Ano.

Já sám sobě nerozumím.

Z docela malé školní aféry.

Promiň, prosím.

Pane profesore, pane profesore.

Stalo se něco hrozného.

Já vám vůbec nerozumím. Co se stalo? Co?

To není možné.

Dál?

Promiňte.

Sestro, musím mluvit s doktorem Hallerem. To je vyloučeno. Pan doktor je

u jedné těžce nemocnej. Právě kvůli této nemocnej jsem přišel.

Jmenuji se Hron.

Musím s ním mluvit. Jen malou chvíli.

Já se pokusím.

Co jsem udělala? Co jsem udělala, paní profesorko?

Co jsem udělala?

Disciplinární řízení profesoru Ron.

Nějaký pan Ron se s vámi mluví.

Ron?

Profesor Ron.

Pane doktore, vaše sestra mi sdělila,

jak se daří Evě Martinové.

Dokud srdce pracuje, můžeme doufat?

Vy můžete doufat, pane profesore.

www.hradeckralove.org

Víte, že disciplinárním řízením byl profesor Hron ospravedlněn?

O tom si může každý myslet, co chce.

Každopádně jsem rád, že se tento pán vzdal své pedagogické činnosti.

Máte tu návštěvu, slečno Evo, pana profesora Hrona. Může jít dál?

Ne, ještě ne, sestřičko.

Nemáte zrcátka. Přinechu vám, prosím vás.

Neprosím.

Je to ta toužebně očekávaná návštěva.

Jak vypadám, sestříčko?

Rozkošně, slečno Eva.

Mám velikou radost, že vás vidím opět zdravou.

Byl jsem tady často, ale nepustili mě k vám.

Děkuji za květinu.

Prosím.

Měla jsem strach, veliký strach, že ani tentokrát nebudu moci

mluvit.

Ale myslím, že jsem zmoudřila a se stárla o mnoho let.

Mohu opět mluvit?

Vlastně, jste stále mluvila, slečno Martinová.

Jenomže...

My jsme vaší řeči nerozuměli.

Měl jste kvůli mně tolik nepříjemností.

Vidíte?

Musím se vám omluvit a poděkovat vám.

Ne.

Já vám musím poděkovat.

Já vám nerozumím, pane profesore.

Teď nemluví profesor Jevo Martinová.

Teď mluví muž, který psal hloupé knihy o životě.

A skutečný život by mu byl takřka unik.

Prosím, nemluvte špatně o básníku Jiřím Rónovi.

Básník Jiří Rón píše novou knihu, slečno Evo.

Pojednává o jedné sextánce a jednom profesorovi.

Můžete mi prodradit konec?

Ne, Evo.

Poslední kapitola ještě není dokončena.