Original subtitles

Dělej. Ne, dělej.

Jsou úplně z kocky kostky. Vždy.

Ale každý si to povede.

Já se tam dobře líbím.

bude žádat úplné odstranění koloniák režimů a osvobození zbývajících kolonií

na tomto kontinentě po zrušení všech forem rasového...

Najdou nás tady?

Najdou.

A když ne, tak se taky nezblázníme.

No vidíš, já musím do Kopřivnice vyvážet sto jedenáctky.

Točí tam vůbec nějaká řeka? Jo, holka, to nevím.

A na jak to máš dlouho?

Na porád.

No to já myslel, že je to nějaká brigáda, tak na půl roku.

Brigáda na doživotí.

Nemáš hlad já, jo?

No, pravý lufťák zalehne a otevře sardinky.

A to se s tím nedá nic dělat?

S čím?

No, s tou klopřevnicí. Co s tím nadělám, rodinu nemám, místo je to odpovědnější,

čím se mám bránit.

Chtějí mít spojku na zahraniční obchod přímo na závodě.

Ale jednou se jí z Prahy sakra, ne? Jo, já se s nima budu hádat, potom z toho

vyleze partajním kola, pojedu tam.

Stejně.

Chceš ementál nebo sardinky?

To je jedno ementál.

Prýma připaluje, co?

No jo,

holka. Ale co já tady, že jo?

Vždyť já tě vlastně tajně miluji.

Půjdeš tajně milovat některou jinou.

Nešetři na mě já ementál.

Pojď do vody.

Teď to bude studený.

Hlavně, že jsi poručil ementál.

Neblázní, Martine, já tam půjdu sama, pust mě!

Ne, ne!

Ty jsi ale kuň!

Víš, jak já teď budu mít vlasy? Dokopři v ní, co dobrý!

Ty, Orino!

Ty na mě nemluv!

Co kdyby jsme se vzali?

Ty jsi dost velkej blázen na to, abys to myslel vážně.

Takyže myslím.

Je ti třicet.

Rozvede nás ji dost dlouho.

A senu může být manželský syn.

Taky mi to napadlo jako možný řešení.

To znám lepší plky.

Tak bych řekl něco vážného, ne?

Nech to bejt.

Možná, že to tak jednou skončí.

Tak nevím.

Jsem ještě nápadník, nebo už jsem odmrštěný nápadník? Vidíš ty chlebíčky,

jo? Tak teď to není vůbec k jídlu.

Páni, a už mě citíru ještě ani neřekla ano.

Jenomže já bych se nechal.

Já bych byl pod pantoflem rád.

Aby jsme se k sobě nehodili.

Viď my jsme úplně dva stejný lidi.

Ty jsi to načasovali. Pojď z drhne.

Teď? Co nejde.

Tak až pojedeme domů, já stoknu Bohušovi benzín a ujedeme, jo?

Ahoj! Teda Vardine tuhle arku by chtěl vrazit do těch svých novic, když ho hájí

lidský důstojnosti.

Tak vám lidi ukazují, že zahýbáme.

Nefunguje tomu směrovka.

A nějakej chlápek na chodníku mě vám tou rukou potřese a povídá.

Dobrej den, milost paní, kam pak jedete?

Já a milost paní. Hele, hele. Hlavně, že to jezdí, ne?

Ahoj.

Tak nás dojeďte.

Ahoj.

Ruci, fix já bych do toho kopl.

Do tohodle přístroje bych já kopla už dávno.

Přece se nebudu vdávat kvůli kopřivnici.

No, ona zas, ta Praha, koukej na to.

A kdybys chtěla, tak bych ti mohl vyprávět taky něco o lásce. Co?

O lásce.

No, to si počkej radši na měsíček.

Holka, je tobě vůbec něco svatý? Ne, tobě jo. No mně samozřejmě.

Stav nápadnický. No koukej, jak se mi klepou ruce.

Martiné,

a ty by jsi s mnou vzali, když víš, že... Že tě nemiluju.

Není nám dvacet.

Já už taky nejsem zamilovaný študent.

Petra si měla moc ráda, víš?

Měla.

Právě proto to asi už neumím.

A jsi jistá, že už nemáš? Co?

Ráda Petra, myslím.

Jsem si jistá. My jsme vůbec divná generace.

Měli jsme toho kolem dvaceti rádi tolik, že teď už nemáme rádi nic.

Krom blatenskýho ryzlinku.

Ani sami sebe.

No, no, ty jsi taky filozof. To je tím novým postavením. Já jsem totiž ještě

nikdy nebyl nápadník.

Tak na to případné manželství zrozum. Snad z nerozumu, ne? Určitě zrozum.

Jsi klidná, vyrovnaná ženská. A takovou já asi potřebuji.

Prahu bych ti přinesl jenem.

A soudruh ředitel by se zejtra měl čemu divit. No není to rozumný.

Není.

Krutibrko tě očekává. Kopřivnice na obzoru.

Mám se s ním hádat.

Co se ho bojíš?

Směle za matičku Prahu.

Dnes budou řeči o tátovi, to on má ve zvyku.

A někdo tam jít musí. Holka, v takovej chvilkách tě nesmí chytat uvědomění, to

seš ztracená.

Teď musíš schromažďovat argumenty, že seš pro Prahu nepostradatelná.

Argument by byl?

Jaký? Ty holino, jaký?

Co když se chci vdávat?

Koukejme.

A kdy?

Brzo? To děláš kvůli tomu, abys zůstala v Praze?

Ne.

To jsi nemusela.

Ale přece si nemyslíte, že bych... No, jak chceš.

Myslel jsem, že bys na to stačila.

A že by to byla pro tebe možnost.

Kratulovat ti nebudu.

Tata, bys tebe radost neměl.

Proč mi to říkáte?

Mrzí tě to, to jsem rád.

Jak můžete vědět, z čeho by měla radost, znal jste ho dvě hodiny?

Dvě hodiny tenkrát byly někdy dost.

Můžu jít.

Tak co?

Trapas jo, táta na program.

Ale dneska jsem mu to řekla. A co kopřivnice?

Nic. No tak, to přece za jeden trapas stojí, ne?

Ty, co jsi to měla za ten argument?

Vitáková.

Ano, soudružka Valentová je tady.

Ty máš zas nějakýho Slováka?

Nějakýho Slováka?

Valentova. Volám se Krepnár a velmi nevím, či se na mě pamatáte.

Před troma rokmi jsem se s vámi zhováral.

O vašem ocovi.

Pamatáte se?

Nemohli byste si najít večer trocha času a povodit viděčana po Prahe?

Přišel jsem za několik dní, ale kdybyste mohli dnes, potešil bych se.

Dobré, tak budem vás čekat.

Dovidení.

Mohlo by nám to opravdu pomoct, když jsi je znal.

Ten můj případ i tak stojí.

Já nevím, že s tím máte něco společného.

To jsi ji znal tak dobře?

Byl jsem u nich jedno popoludně.

A odtedy jsou už tři roky.

Bývali v akejsi vilke.

Úplná rodinná idýlka.

Vtedy.

Ale tomu děvčaťu bych se uberil.

Fakt. Tak se mi zdá, že ti ten večer není ani proti mysli, co?

Netáraj.

Tak prosím, ona má počestného nápadníka a chodí si po večerech s cizejma

chlapama. No to já musím jít někam za holkama, to musíte uznat.

Co tady vůbec děláš? Máš být v redakcinách. Jo, co si počne naše

zahrádkářství, když ty chodíš s držovalými v úřední době? No prosím, já

tady nemusím být. Já jsem vlastně přišel k rstu Kopřivnici.

Odraženo na celý frontě, víte?

Bezestrát. Teda kromě kádrovýho původu odlučenýho o hlavu. Jakýho původu?

No olínýho.

Táta na programu, to je přece Krutibrkovo oblíbený číslo.

On ho totiž znal z koncentrátu. To ty seš nějak zvlášť kádrově původinu.

Ježiš, on to neví.

Rudý od Bory. V 35.

po nějaký špionážní provokaci emigroval do Sovětu.

Interbrigáda ve Španělsku. Ve Francii ho chytilo gestapo. Nech toho.

Páni, tomu říkám životopis. A ne, vystudovala jsem hospodářskou a

nastoupila jsem v COVEXu, kde jsem spokojena.

To jsi mi nikdy neřekla.

My jsme si neřekli věci.

No dobře, ale já jsem novinář a tohle, jenom jak to Hanka řekla, to je povídka,

novela, vím já co.

Bude vycházet na pokračování v naší zahrádce?

To je vlastně pravda.

Nebyl zahrádkář? A Hanko, kam přišly ty belgický objednávky?

Máš je pod Popelníkem.

Tak tady se bude pracovat?

No tak, to já o toho radši dál.

Večer se hezky pobav. Cože?

No, s tím generálem.

Prosím tě.

Vznala jsem ho jedno odpoledne a to nebylo moc pěkný.

Ale za to on nemohl.

Kde pak jste byl celé ty tři roky?

Myslím, nechýbal jsem vám.

Víte, že tenkrát to vlastně začalo?

Čo? Můj rozvod.

Zrovna to odpoledne jste přišel.

Doufám, že to nějako nesouvisí.

Nebylo by to podle přepisů, že?

Vy musíte mít život seřazený jako vojáky v řadě, abych se vám tam nehodila,

generál. Proč jo?

Už vtedy jste sami páčili.

Beč mi jako Teres.

Byla jsem taky o tři roky mladší.

To ně je preto.

Pojďte.

Co vlastně děláte v Praze? Pořád ještě v armádě?

V něčem takovém.

Jsem tu na pár dní.

Aha, tady jdu, mop.

Ale moc poctivě to neděláte, když se tučete po večerech s cizíma ženskýma.

Mě jste cizí.

Pro mě jste dcera Jána Kuveša.

Jmenuji se Valentová a máte mě za někoho jiného.

A možná, že se zase budu jmenovat jinak.

Vydáváte se?

Možná, nevím.

Asi by to bylo nejmoudřejší.

Jsme s Martinem stejní lidi, víte.

Nelíbí se vám tu?

Hm.

Střetáte se taky když s mužem?

S tým bývalým, myslím.

Rok jsem ho neviděla, proč?

Ne, tak.

Tohle býval jeho podnik.

Říkával, socialismus to znamená taky umět žít.

Váš otec to věděl. Co?

Žít.

Pojďte tančit, generále.

To jsme si nedohovorili, toto já nevím, tancovat. Budete vzat do výcviku,

vzdych!

Jde na to tango.

A vy umíte žít?

Já si myslím, že vím.

Skromný zrovna nejste.

Skromný já si ani nebudem. Mám to zhraděné, povedali jste, jak vojáky v

řadě. V řadě?

Já se to až nenaučím.

Jsem já tak malá, nebo vy tak velkej?

Zraje vám knoflík.

Příliš dlouho od ženy, generále.

Pěť roků.

Taky rozvoj?

Rakovina Hartanu.

Promiňte.

Nič to, nič se ani stalo.

Terech jsem vám vstoupil na novou frak.

Kytičku pro dámu? Ne, děkuji.

Na to už jsem trošku stará.

Máte tak okolo 30.

A to se vám zdá málo?

Mně se to vidí málo.

Jsem klidná, vyrovnaná ženská.

A to nemám ze sebe, to zase říká můj budoucí manžel.

Že si to nikdy nepopletíte.

Ladí vám to?

Prečo se robíte horšou a kostě? Že kouřím na ulici.

Mám to ráda.

Prečo jste mi například dokazovali, že jste v tom lokále jako doma?

Důstojník musí být psycholog, že?

Tak trochu. Jenže já nejsem váš voják.

Škoda. Kade, co bych z vás vytlkol?

To znělo mužně, tak vojensky.

Prepáčte, myslel jsem to v dobrom.

Tady bydlím.

Mám nahluchlou sousedku, takhle vždycky poslouchá rádio.

Nehněvajte se.

Proč?

Trochu jsem vás provokovala. Myslíte si, že jsem malá lesklá věcíčka celkem k

ničemu.

Ale asi to není pravda, generále.

Žiju, jako žije většina.

Mám ráda svoji práci, myslím, že ji nedělám špatně.

Jsem ve straně, platím řádně příspěvky.

A někdy dokonce dělá mi nástěnky.

A to, že kouřím na ulici, to snad není tak důležitý.

Rozmýšlím, či by Ján Kůbeš robil nástěnky.

Kdo ví, někdo to dělat musí.

A i keby mohl víc.

Jak vy víte, co já můžu?

Postojník musí být psychologem, však?

Máte mě pořád za Kůbešovou.

Já jsem opravdu valentová.

Nabízeli mi odpovědnější místo, odmítla jsem, protože se mi nechtělo z Prahy.

By přece Kubešová neudělala.

To by asi neudělala.

Ale pokojná a vyrovnaná stejně.

A chcete jít nahoru na kafe?

Zvyknete takto často pozývat?

Dost často. Na kafe?

Jak koho?

Je vás škoda?

Taky jak pro koho.

Kdo jde po mosti, podívá se mi do okena, když je to známý a když jsem doma, tak

se zastaví.

Nebo může zavolat do kanceláře, jsem tam do pěti.

To má být pozvání.

To první jste nepřijel?

Přijdete zase za tři roky?

To radšej zajtra zatelefonujem.

A tohle si přišíte.

To jsem nechtěla.

Vnitřně roví, věc se mu mohla i ztratit. Nebudete podle předpísu. Často nebývám.

Dobrou noc. Já vítám.

Generále, dejte mi ten knihlík.

Pročo?

Tak třeba pro štěstí.

Jsem ráda, že jste přišel.

Tak co je?

Nič.

Rok ho neviděla.

A chce se vydávat.

To je jako vydávat?

To jsem když je v tom exportu.

A dá se jí věřit?

Dá.

Tak to asi bude celá obyčejná historie.

Celkom obyčejná.

Co je?

43 už by malo být dost rokou, čo?

No to by mělo.

Proč?

Ozaj, mě máš tu taky zbytočný gombík.

Co?

Jo tak.

Žena bude doma něco mít.

Poručit Záhora ti něco přinesl k tvýmu případu.

A to vravíš jen teraz.

Gombík.

Tak co bude s tou Oslavou?

Čeho?

Čeho? Ona nejde do Kopřivnice a ptá se čeho.

Stalo se něco?

Ne, prostě ještě nevím, jak to mám s večerem.

Mám mě někdo volat.

Toto armáda, co tě včera čekala?

Trošku v letech, ale jinak.

Tej ale krapánek z jinýho světa, ne?

Jak z jinýho?

No, do party by asi nebyl počítán.

ruce před prsa, lokty tlačte vysoko vzad a hmitněte pažemi nazad,

potom stavte zevnitř.

Pošli těmi poručíka záhoru.

Nevolal, nevolal, my jsme přece taky slušná parta, ne?

Hoď to sem, já to svolám.

Teda?

Takhle jsem tě ještě neviděla.

Jak?

Takhle divnou.

Nesmysl. Šef redaktora Vlacha, prosím.

A můžete mě tam přepojit?

Býváš vždycky taková klidná a vyrovnaná.

Jsem pořád.

Šef redaktora Vlacha, prosím.

Tak dneska v sedm u Oliny. Vstupné láhev. Pro pány dámy přinášejí svou

krásu. Tak to ty přineseš flašku. To je Hanka, co?

A co se voslavuje? To je vlastně půk něco už, jo?

Jde boho.

A co se slaví?

Ne, že by to bylo důležité, ale... Jaká kopřivnice, co to je?

No to je vlastně jedno.

Nashledanou. Tak v sedm jsem tam.

Tak ahoj. Lidi, mě to dneska bere fakt.

To je nažal.

Na mě si s tou kopřimnicí nevzpomenou. No počkej, na ty bys tam vážně šla. No

nešla.

No ale vzpomenout si mohli, ne?

Ale? Když on krutí v rukole celý pryč do jejího táty.

Lidi, ale jak já k tomu přijdu, no ne?

Ty tohle nějak, to je primá.

Pástvo není na Dixilen.

Jestli tohle je Dixilen, tak já sežeru vlastní světr.

Jednou mi tu epopej musíš vyprávět.

Jakou? No tu s tím tvým tátou. Takovýmu sladňáckýmu aranžmávona říká Dixilen.

Budeš mi taky potom říkat, proč nejsem jako on?

Ne, to nebudu.

Ale třeba mě otisknou v nějakých slušných novinách a budou koruny, ne?

Mládež by měla vědět, jak to měly jejich tátové těžký, ne?

Ať jete.

No, jenomže to mi můžeš líčit na třech sloupcích v Garmondu, mně se to netýká.

No dobře, měli to těžký, ale dnes je třeba zase těžký sehnat poukaz na auto.

A to je dneska, teď to se mně týká, a tamto to je dávno. Mě bylo dvanáct, když

přišli Němci.

A to už byla jiná bída, jiný pendreky.

Prosím tě, proč to říkáš sám, víš, že je to dlouho?

Protože jste zlinkoval, jasn?

Že by?

No je to možný.

Asi bych se chtěl dozvědět, jestli jsme vážně stejný lidi.

Hele, oni se separujou. Já ti nestačím. No, co mám dělat?

Tak co, řekneš mi něco o tom tátovi?

Nic o něm nevím.

Prosím vás, nechte toho, už se pak to patří na mejdan.

Kdo by si ho znala? Koho?

Toho jejího tátu.

Už tě ty začínej.

Co mě to zajímá? Zeptat se snad s mým, ne? To je všecko, co zbylo.

Myslíš, že z toho můžou být koruny?

Trochu málo ze živýho člověka.

Tak snad trochu popojedeme, ne? No, to je nápad.

No řekněte, co proti mně ten krutí brkoma?

že mě chybí tři řeči proti sedmi.

Hračka.

Bodeť, politujte se.

To je příjemný se sem tam politovat. Co ty by ses litoval?

Budeš vahadry měsíčně.

To si totiž můžeš myslit, že jsi mohl být druhým půjčíkem nebo kyšem

a že tě jenom kdosi odsoudil k politickýmu vedení zahrádkářů.

A to je příjemný, ne?

A mohl jsi bejt? Co?

Fučík nebo kyš.

Nebo tvůj táta, ne?

To už je dávno.

Teď mám příjemný místečko, jakž takž placený, ty noviny dohromady nikdo

nečte. A ještě se může člověk litovat, že mu kdosi zabrání.

Ty jsi kdysi taky něco smohl.

Asi jsme stejný.

Co to je?

Lokál je plně obsazenej, ne? To bude soused, že děláme velkej kravál.

Dobrý večer.

Dobrý večer.

Pojďte dál.

Kde se tady berete?

Vidím, že jsem se zrovna netrešil.

Ne, odložte si a posaďte se.

Sařík, Čermák, tyhle ty mě říkají Krutibrko.

Mou duši, nevím proč. Tak se posaďte. Ne, ne, hned půjdu.

Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit mimo ouřad, ale jak to tak vidím...

Oslavujeme právě, že tam nemusím.

Napijete se s námi?

Na to, že tam nemusíš?

Na co chcete.

No, to spíš na tu svatbu, ne?

Co?

O co jde?

Jakou svatbu?

Mě milíte, kde jsem řekl něco?

Co se v nemě? To nevadí.

A teď začnete mluvit o tátovi, že jo?

Proč?

Čekám na to celou dobu.

No nic, tak opřivnit se bez tebe bude.

Dobrou.

Že je to jenom tak, před krutí brkem. Tyže keca, že jo?

Strašně keca.

Já jsem věděla, že se s ním něco děje. Já jsem to věděla. Nebo mě nechceš?

A teď si to stát říkat nemusela.

Měla jsem počkat na měsíček. Druhý manželství, tak tomu se teda říká triumf

naději nad zkušeností. Pojď sem, holka, dovolíš?

Tak to snad zvedni.

Ano? Kdo je to?

Petr. Kdo?

Valentá.

Co chceš?

Vlastně je to stylový.

Bývalý manžel se ozve a tempo.

Chci tě prostě vidět.

Proč bys to pro mě nemohla udělat?

Už jsem po tobě dost dlouho nic nechtěl a tohletě stojí půl hodin.

No tak si třeba mysli, že jsem sentimentální.

Jsem v restauraci na hlavním nádraží.

Přijdeš?

Polgovi.

Přijdeš? Vez tak něco chce, že jo?

Přijdu. Teda já vím, že je to hrozně vážný, ale když už jdete ven, to byste

mohla vzít ještě jednu flašku, ne? Když má být ta svatba.

Už jsem myslel, že vůbec nepřijdeš.

Vezmu, dáš si kava.

Co chceš?

Už jsem ti přece řekl.

Jen tak.

Co tak najednou?

Odjíždím z Prahy.

Kdo ví, kdy se zase uvidíme.

Jestli se třeba vůbec... Prosím tě.

Koneckonců žili jsme spolu sedm let a pro mě byly hezký.

To jsi chtěl jenom zavzpomínat?

Ti říkám, že jsem sentimentální.

Kam jedeš?

Přijď z Prahy.

To tě vyhodili?

Ne, proč?

Poslední, mladý pane.

Děkuju. Jde dobře.

Poslední. Ty se tváříš, jako kdybys jel na Severní točnu.

To nemůžeme.

Musíme. Jsem se zmýlil.

Zaměřujeme samozřejmě celou noc. Vysílačka se musí dneska ozvat.

Žádný poplach.

Zatím. Ráno budeme chytřejší.

Měl byste se jít vyspat coho druhou majore.

Vrátím se za pohody.

Ještě pět minut.

Ona s tebou nejede?

Čekám pořád, co z toho bude. Neříkej mi, že ti to jenom tak najednou napadlo.

Proč ne?

Já jsem tě měl rád.

To už je dávno.

Kdybych zůstal s tebou, nikdy bych nebyl tam, co jsem teď.

Dobrý večer.

Sudnou majore, kde vy se tu berete?

Je tak, vy teď patříte k sobě.

Posaďte se.

Nemyslel jsem, že tu najdem právě vás.

Já jsem vás taky čekala jindy.

Vždyť jste se vraj rok neviděli.

No tak já vás radši nechám u samotě. Len si posaďte. Ne, mně už stejně jede vlak.

Prosím tě, zaplať to.

Na shledanou.

Sbohem.

Co to má být, generál?

Zajistění je, paní Valentová.

Ona je na Smíchovském nádraží. Má u sebe všechny peníze.

Jebe.

Já jsem snad taky... Ne, ale bude dobré, když pojete s námi.

Vypadal v tom telefonu strašně vážně.

Povedal vám, kam jde?

Ne.

Kam jel?

Dost děleko.

Tak jste přeci přišla.

Tak jste přeci přišla.

Ahoj, Olino.

Ahoj, Olino.

Tady bývalo pár baráčků.

Tamhle jsme tenkrát bydleli a tady se táta loučil, když utíkal.

Docela nic tu po něm nezbylo.

Zbylo.

My dva.

Tak co?

Schváleno.

Pepík Sucháda se za mě byl jak lév.

Soudruhu náměstku?

Soudružko náměstkové?

Objednala jsem to předem buď na radost nebo na žal.

A sucharda je stejně prýma, chlapco.

Táta by z nás měl radost. Z tebe.

S obou.

Měli jsme se narodit.

A do kanceláře budu jezdit asi služební.

No.

Tak to vypadá, že budeš brzy paní ředitelova.

Vážně?

Sucharda asi padne.

Jsi říkal, že je prima chlap?

To je právě to, co je na tom blbý.

Jenže on by si, Pepik, taky měl uvědomit, že... byl bych nejmladší

ředitel v naší planetární soustavě.

Co je?

Nic, pi... Už mě to jde

všecko nějak na nervy.

Petře,

měl jsi s tím suchardlou pravdu.

Lidi, dejte mi s tím už pokoj.

Aspoň doma chci mít svůj klid.

Promiň.

Promiň.

Nějak jsem to... přehnout.

Všecko se to tak nějak zamotalo.

Já už sám nevím.

Molino, věříš mi?

Jdi si lehnu. Ne, počkej, řekni mi to.

Věříš mi?

Já ti mám přece ráda.

Já jsem nikdy nic špatného neudělal, Olinu.

Já mám pravdu.

Tak tohle je soudruh Krepnár.

A to je dcera Jana Kubeše.

Víš, že byl s tátou v koncentráku ve Francii?

Dobrý den.

Nevím, proč jsem si představoval, že tu najděm malé děvčatko.

Zrovna jsem chtěl soudruhovi ukázat.

Je to to jediné, co nám po něm zůstalo.

Pěstujeme si to, abych tak řekl, kult Jana Kubeše.

Já jsem vám něco priněsul.

Ano?

Nakreslil to nějaký Maňáni z Milána.

Poslal mi to.

Stále si píšeme.

Soudru majore, já jsem vás chtěl požádat, jestli by nebylo možné udělat u

nás v podniku takovou malou besedu.

Třeba o interbrigadistech, nebo že bychom to třeba hned domluvili.

Petře, já... Co? Já nechci, abys dělal besedu zrovna.

A proč?

Chápete to?

Tak to vidíte.

Vlastní žena mě takhle shodí.

Přece se nerozejdeme tak hloupě, jako v románe.

Olino, buď rozumná.

Nemůžu si teď dovolit rozvod.

Já tě mám přece rád. Olino, buď rozumná. Nemůžu si teď dovolit rozvod. Přece se

nerozejdeme tak hloupě. Víš, jak se na to dívají.

Jehos.

Co pro věc?

Predbežně len defraudácie.

Neměl bych vám to hovořit, ale věřil jsem vám už včera.

Včera... Chápu to.

Někdo chce utéct zahranice, bývalou ženu má v exportu, to znamená stejky se

zahraničím.

Musí se to prověřit.

Chápu.

Soudruhu majore.

Před troma rokmi jsem nepřišel za vámi nič vyšetrovat.

Vidíte, já jsem vás podezírala, že nejste v Praze dost pilní.

Nemáte mi čo vyčítať, Olga.

Konal jsem len svoju povinnost. No na draží jste říkal paní Valentová.

Robil jsem svoju povinnost, paní Valentová.

No co?

Byla jsem aspoň příjemná povinnost.

Budu tu muset zůstat dlouho? Dlho ne.

Tak jste nám dali pravdu.

Můžu si zavolat? Mám doma společnost, čekají mě. Prosím.

Jak vy znáte moje číslo?

Nemáte pěkné povolání soudruhu, majore?

Nevyberal jsem si, šel jsem k těm a poslali.

Ahoj, Olina.

No, trošku jsem se zdržela, ale za chvilku jsem doma.

Nic se nestalo zvláštního.

Cože?

No, vezu, přísun, vezu.

No to víš, Martel, to není.

No, ahoj. Za půl hodinky jsem doma.

Víte, co tak, že?

Oslavujeme, víte, oslavujeme, že nemusím, kam mě posílají.

A kávy vlastně jste.

Sadějte si.

Já jsem tě do toho nechtěl dostat, Oli. Já vím.

Jak je to možné?

Kdyby se mnou zůstala, nikdy by se to nebylo stalo.

Víš, co pro mě znamenal tvůj táta?

Všechno se to tačí nějak... Prosím tě. Byl to pro mě závazek. Ne, to není to

slovo vzor, nebo příklad. Vy jste ho přeci znal, jsem jenom... Nemáš právo!

Nemáš vůbec právo mluvit o mém tátovi. Vy máte.

Co?

Právo.

Pozrět se do očí svojemu otcovi.

Přijámu strmo do očí.

Já nechápu, proč bych neměla.

Dělám poctivě svoji práci.

Nic špatného jsem neudělala.

Promiň.

Neměl jsem to povedet.

Proč?

Malá lesklá věcička celkem k ničemu.

Teda přísun má být organizovaný líp. To se nemá svěřovat ženským.

Hele, bav taky dámu ženichu.

Tady si ten román nevymyslíš.

Jaký román?

Já tě vidím, já tě moc dobře vidím.

Přišel jsi zadarmo ke kladnému hrdinovi.

No jo.

Taky na to byla doba, že jo?

Na co byla doba?

Na hrdiny.

Vstoupila bych do Buďonýho jízdy.

Tam byly ženský fakt.

Marš, marš, period,

hraboučí narod.

A já vařím kafe pro porady. No řekněte, můžu já být hrdina? Nemůžu.

Ale do Kopřivnice by si nešla, viď? Copak to je nějaký hrdinství jít do

Kopřivnice?

No vidíš, a v tom to asi bude. V čem?

No ono, vydržet to se mnou, to je teda taky hrdinství. To je spas s tou tvou

karou zvlášť.

Tak si koup kadylaka, prosím tě, co to vedá pořád. A boty!

Silonky na to obětují, ale kvůli tě možný šláp do důmě na nohu.

Tak pojďte dál.

Můžete jíst, paní Valentová.

Ani ruku mi nepodáš?

A jaké vy máte právo se tak ptát?

Poznal jsi ho? Ano.

Znal jste mýho tátu.

Jenomže já jsem ho neznala.

Jedna vzpomínka z dětství to mi bylo pět, a potom pár minut na gestapu to mi

bylo třináct.

Každý po mně chce, abych byla jako on.

A já nevím, jaký byl.

Mával také úslově.

Přijďte do Prahy po proletárskej revolucí, vravěval.

Alebo tam budem já, alebo moja dcera.

Pojedeme.

Sbohem soudruhu, majore.

Pročo sbohem?

Co to, už budete kolem mě něco vyšetřovat?

Nic si nemyslíš, že ženích půjde domů, ten musí ještě čekat, to by dostal víc.

Já jsem vážně myslela, že ten střelíc nenajdu.

Jak jsem sezula, tak jsem ho zakopla pod ten gauč. No ano, tak by jsi šla osál,

tak bych tě do domu donesl.

Tyjo, tyjo, já jsem stejně zvědavá, jak na staroký vyšleska... Ale on je velký

no, pán Domů se obtěžoval zbytečně. No jen ne, Vicky, já bych ti nemusel

roztlažovat dvou marchů.

Kde ses tu vzala?

Měl bys jít taky, Martin.

Proč?

Zavřeli Petra.

Co?

Defraudec.

No, taky příspěvek do diskusem. Pochopte, nemám náladu poslouchat tvoje

vtipy a chytrosti. Prostě nemám chut ani náladu. Já taky ne.

Seděl jsem tam nad tou hromádkou papírů a myslel... Na co?

Dneska nemá nikdo nic lepšího na práci, než vzpomínat na mýho tátu.

Jenomže to už je dávno. Ano, měli to těžký, ale dneska je zase těžký sehnat

poukaz na auto.

Proč tohleto říkáš? Samo víš, že je to hloupost.

Zeptal se mě dneska jeden člověk, jestli bych se mohla podívat

tátovi do očí.

Co jsi mu řekla?

A co bys řekl ty?

Řekl bych, podívejte se kolem sebe, co se všecko sakra udělalo.

Jak to, že se nemůžeme podívat do očí?

My všichni dohromady.

Jenomže se nikdo nesmí zeptat, co já.

Ale on se nikdo nezeptá.

Ptáš se teď sám sebe.

Ano.

A proto taky říkám, že tohle je pitomá noc.

Neměl bych jít opravdu radši domů?

Musím ti něco říct, Martine.

To znělo hrůzi plně.

A to budeme stát tady ve vrate.

Že je to prima, že si Olga bere Martina.

Vy ženský, jak slyšíte o svatbě, tak... Nejdřív si namluví takovýho šupáka

ředitelskýho.

Vítěz, já možná, že s tebou chodím, dělám strašně důležitou věc. Hele,

ukazuj. Jedeme doleva.

Jestli nás zastaví a já dechnu na esenbáka, tak padne domdlop.

Můj táta nedělal hrudý odbor a ani nebyl ve Španělsku.

Byl zedník.

Chvilkama pracoval a pořád pil.

Ale přece si nějak musel představovat, jak budou žít jeho děti.

A já si myslím, že i ten opilej zedník si představuje, že z jeho dětí něco

bude.

Neví co.

Něco.

Něco velikýho.

Něco pro všecky lidi.

A my se litujeme a místo denaturovanýho lihu pijeme exportní džin.

Byli jsme v revoluci a dělali jsme únor, tak proč bysme teď nemohli pít džin a

mít výhrady?

Nádherný vynález mít výhrady.

Tam s tím nesouhlasím, tam to se mělo udělat jinak.

Kdo má výhrady je pán.

Může se vést na káře, kterou nechá tlačit jiný.

Jenomže můj táta chlastal docela bez výhrad.

A tvůj?

Měl bys tohle napsat, Martinem.

Nesmysl.

Měl bych napsat příběh tvýho táty. Mládež by měla vědět a tak dále.

Jenomže nenapíšu. Proč?

Nic o něm nevím.

Řeknu ti všechno, co vím.

Moc toho není.

A mám právo?

Tak vidíš.

Schovej to zase někam hodně hluboko.

Bylo mi pět, když musel utíkat.

To je jediná vzpomínka z dětství.

Kolej je nákladák máma.

Kdy se vrátíš?

Po proletářské revoluci.

Povídej. Není co.

Zdálo se mi tenkrát, že jede k babičce.

To bylo nejdále, co jsem si dovedla představit.

Máma se ho už nedočkala.

Já ano.

Přivezlo ho z Francie do Prahy gestapo.

To mě bylo třináct, když nás pustili do pečkárny.

Nevím, proč nedělávali to, snad si mysleli, že změkne.

A já si z toho nic nepamatuju.

Skoro nic.

Jedinou chvilku to vidím dodnes.

Řekla jsem mu tenkrát vy.

Já jsem vám přinesla růže.

Ale Olínku, jak můžeš tatínkovi vykat?

Nechte jí.

Možná, že se na mě ani nepamatuje.

Pamatuju.

To jsem ho viděla naposled.

Nevíme o něm vlastně nic.

O to přece nejde.

Hm?

O to nejde.

Ty růže jsem mu nakonec nedala.

Přijeďte do Prahy po proletárské revoluci.

Co?

Tak to řekni.

Co? To, proč jsi mě vzala nahoru.

Ty to víš?

Řekni to.

Já si tě nevemu, Martine.

Tohle je opravdu pitomá noc.

Bude všední den.

Nech to na zítře, Kolino.

Zítra to bude všecko jiný.

Zase budu vykládat vtipy, ty se jim budeš smát.

Co se díváš?

Je všední den.

A... A ty myslíš, že se nic nestalo?

A co se stalo?

Půjdeš teď do té kopřivnice, co?

Jestli mě tam ještě vemou.

A není to gesto trochu banální?

Uděláš křesťanský předsevzetí a tím si myslíš, že se něco změní?

A co mám udělat?

Uvědomit si, že smejací jsme.

Jsi valentová a nehraj si na Kubešovou.

A ty?

No ano, já jsem taky spíš valenta.

Jenom s tím rozdílem, že mě nezavřou.

Martine, všecko o sobě víš.

To byly jenom slova. Nemám rád gesta.

Protože nemáš rád gesta? Olgo, neblázni. Půjdeš do toho Zapadákova a bude se ti

zdát jaká nejsi hrdinka.

Ale za čtrnáct dní ten všední den přijde. Za čtrnáct dní toho začneš

litovat.

Možná.

Možná, že jsem spíš valentová.

Ale aspoň nechci být.

Tak zajtra v 9.30 skončí ti akci.

Provedu.

Nepůjdeš už taky domů?

Ještě ně.

Vyzerá to tak, že to zajtra skončíme.

Fakt?

Fakt.

A nebude se ti po nás stýskat?

Mám Prahu rád.

A teraz?

Co teraz?

Vlastně nič.

Člověk vydrží víc než kůň.

Ale příjemný život si nakonec ochočí každý. Martine, proč to tak chceš? Co?

Abych byla jako ty, abych... Abych si neuměla ani říct, bude to jinak.

Asi proto, že tě mám rád.

A že v tom nechci být sám.

Ale ty si mě nakonec vezmeš.

Všední den to je jako mlha a mlze se nedá utect.

Já už to zkusil.

Byla to příjemná mlha a člověk se v ní mohl litovat, že mu kdosi nedovolil být

fučíkem, že?

Nemáš rád, když ti to říkaj druzí?

Nevím sám, co mám rád a co ne.

Asi nic.

Nechoď se mnou, hodím kvíč do schránky.

Dobře.

Co kdybych někdy za tebou přijal?

Přece i v Kopřivnici musí být nějací zahrádkáři, ne?

Přijeď.

Ale já mám asi ráda Martine.

Koho?

Ani to neví a asi se to ani nedoví.

Já jsem si myslela, že už to ani neumím.

No tak, zbejvá odchod středem.

Tak ahoj.

Čtyři hodiny třicet minut.

Dobrý den.

Československý rozhlas zahajuje dnešní vysílání a vítá vás u příjímačů.

Nejdříve ranník zpráv.

Dnes bude v Praze zaháděna dvoudenní klinární schůze středněných odpolků.

Bude jednat okupole.