Original subtitles

www.hradeckralove.org

Přijeli nás osvobodit, pyšenou Habsburky!

Proč to dělají strýčku?

To je válka.

Dívejte se na ten oheň.

Svítí a hřeje.

Co to je vůbec světlo a teplo?

Vzniká kmitáním nejemnějších částic hmoty.

Těm částicím říkáme atom.

Podhodujte to železovou.

Teplo je roztahuje a chlad je zase stahuje.

Takže teplo uvádí hmotu do pohybu.

A pohyb je první a věčnou příčinou vzniku všeho, co je v kosmi.

Ale teď se dívejte, jak se rožavené železo dá všelijak utvářet.

Co z toho bude, mistře? Od kova.

Jakube. Honzo, měchu. Ty, Filipe, popatni kladivo. A do toho, chlaci.

A dej si pozor, ať se neuhodíš.

Tak co jste právě poznali?

Ohniště, měch. Táhlo.

Kleště.

Kladivo. Kovadlina.

Podkova. A jak to souviselo?

Kdo to umí říct?

Filipe, ty jsi chytrý.

Táhle u měku se...

Vzduch vypoukne do ohně.

Železofoní zčervená a směkne.

A kladivem na kovadlině pukuje kovář pod koum.

Hledali jsme tě ve škole, jené Amosy.

My se dnes učíme tady. Aby jsi rozuměl, můj syn po mně převezme obchod.

Nevím, nač mu tohle bude.

Proč si hrajou s ohněm? Tou hrou se učí. Já je učím slova a ta slova spojují s

věcmi, aby si po celém dovedli představit určitou věc.

Do roku 16.18.

se vzbouřily čeští stavové proti Habsburskému absolutismu.

Po třech letech skončilo jejich povstání porážkou v bitvě.

na Bílé hoře.

Tehdy nastal čas pomsty a trestu.

Sedma dvacet vůdců českého povstání položilo své životy na staroměstském

náměstí v Praze.

V dětství viděl Komenský hořet město, ale teď hoří celá země.

Jeho dětský zážitek z hrůzy války ho poznamenal na celý život.

Teď hledá útočiště v práci.

Co pak musíš každý den takhle do noci pracovat?

Jak dlouho to chceš vydržet?

Poslouchej, tady by mělo být všechno, co lidé dosud poznali.

Je to moje divadlo všech věcí. Už jako student jsem to začal.

Víš, aby se naši lidé mohli dovědět tolik, co velké národy.

Neradi rušíme.

Jené, musíš pryč, hned.

Jdou po nás.

Co se děje, Michaláš?

Magdaleno, to je kazatel Drabík, můj spolužák.

Posaďte se u nás.

Utěkám z Valašského meziříčí.

Před bukvojovými Španěli.

Jdu z vysokého mýta.

Liechtensteinovi dragouni jsou jako zvěř.

Všechno vyrabovali.

Zapalovali domy.

Mého bratra umučili k smrti.

Nesmíme ztratit ani hodinu.

Jdeme do Horních Uhér k slovenským bratřím.

Tam si císař ještě netroufá. Pojď s námi. Počkej.

My jsme tady pod ochranou pana ze Žerotína. To už neplatí, podívej.

Stačil jsem to obsat.

Je to zatýkací mandát. Na tebe.

Oni si dobře pamatují, jak jsi vítal v Olomouci krále Bedřicha Falského.

U nich nejsi jenom kacíř, ale rebel.

Velezrátce.

Nerozmýšlej se. Zítra může být pozdě.

Zapomínáš, že nejsem sám.

Ale já s tebou nemohu v tomhle stavu.

Musíš jít bez nás.

My se o tvou rodinu postaráme.

Budeš se skrývat.

Utíkat z místa na místo jako psanec.

Měl jsem vidění.

Koně plavého a na něm seděl ten, jehož jméno je smrt.

A peklo šlo za ním.

To všechno nepobereš. Víš, co to dalo práce? To je můj velký českolatinský

slovník. U každého slova bude výklad, co znamená.

Mám už k tomu tisíce poznámek, to přece nejsou jenom popsané papíry.

Není krásný?

Neboj se, já se pro vás brzy vrátím.

Podívej, jak se sminněje.

Ať rodí, stejně porodí kacířskou myš.

Všechny jsou kacířské, pryč s tím!

Budou veřejně spáleny!

Od Jana nedošlo nic.

Teď si už pro nás přijde.

Máte chlapce.

Ženo má milá, klenu te můj nejdražší, ke ještě tento lis najde ve zdraví.

i synka našeho, i nejmladší, které jsem ještě na vlastní oči nespadřil.

Jiro! Jak jsi mě tu našel? Vezmeš Magdaleně dopis. Jak se jim daří?

Sestra umřela.

Kdy?

Hned po porodu.

I s dítětem.

A můj chlapec?

A měsíc později.

Namorní nemoc.

Bratři ti vzkazují.

Myslíš, že mám železné srdce?

Kde je rozum a víra?

Kde jsi, Bože?

Volám tě, já truchlivý, ale on neslyší a slyšet nechce.

Zatvrdil se proti nám, stíhá nás, morduje, nešetří. Ať voláme a křičíme,

zacpává si uši před našimi modlitbami.

O zuřivý, hrozný Bože, tak ses rozhodl zničit svůj lid?

Je zbytečné se k tobě obracet. Nedbáš o nás. Ať se děje, co se děje, tobě je v

nebi dobře.

Kde je pravda?

Vidíme před sebou nějakou propas pezednou, do které padáme čím dál tím

hlouběji. Neboť co v tom čase lidí zas pomordováno, co hladem, morem, zimova,

nahotovu, hořem a žalostí, strachem a zděšením pomřelo. A není na tom světě

žádná naděje na pomoc.

Nezbývá, než zahynout.

Ať přijde smrt a zaškrtí mě.

Ty chceš raději umřít, než-li žít.

Ty víš, co si myslím.

Ovšem, nemám přece jiná slova než tvoje.

Copak mě nepoznáváš?

Jsem tvoje druhý dňák.

Proč nechceš žít?

Kdyby všechno neštěstí postihlo jen mne samého.

Ale že se dějí tak hrozné věci v mé zemi, mým lidem.

Svou smrti nic nestravíš.

Ale už nemohu dál.

Jsem vyčerpaný.

Vždyť život je tak krásný, veselý.

Copak ho nemáš rád?

Pojď.

Ukážu ti celý svět, aby se opoznal a mohl si vybrat své místo,

kde by se ti líbilo.

Tuhle máš to ušlechtilé pokolení lidské. Člověka toho nádherného, rozumem

obdařeného tvora.

www.hradeckralove.org

www.hradeckralove.org

To je hrozné, jak my ubozí smrtelní lidé jsme k svému neštěstí slepí.

Copak oni nevidí smrt?

Můj milý, bylo by rozumné, abychom se trápili myšlenkou na smrt.

Vždyť každý ví, že ji neunikne.

Líp je hledět si svého a být veselý.

Jestli v tom záleží moudrost.

Podíváš se na správu králů a knížat, kteří dětičně panují nad podanými.

Snad se ti tam zalíbí.

Kdo to jsou a co dělají?

To jsou tajní radové, kteří informují krále.

Proč pak ty mluvící roury neodloží a nedívá se jako jiní lidé, prostě

vlastníma očima, neposlouchá svýma ušima a vlastním jazykem neodpovídá?

Protože paník je vzácný.

Taková ceremonie musí být.

Je to hovatství a ne lidství.

Copak na tom světě nenajdu nic dobrého?

A kdo je tím vinen, než ty sám, když si ošklivíš, co se ti má líbit?

Podívej se, jak je každý ve svém stavu veselý a má potěšení z toho, co dělá.

To nedokážu.

Jinak se dívat neumím.

Ukázal jsi mi všecko, celý svět, ale co je mi to platné? Nic.

Co z toho mám? Nic.

Kde jsem?

Sám nevím.

Nevěřím.

Nevěřím už nikomu a v nic.

Viděl jsem, že svět je labiryny lži, násilí, lidské hlouposti a krutosti.

A ti, kdo tak jednají, ještě si v tom libují a pokládají to za správné.

Ztratil jsem všechno naději.

Raději tisíckrát umřu, než abych se na tu marnost světa musel dívat.

Proč se směješ?

Kdybys myslel, že je všechno marnost, bylo by marné tvé dílo, jinak bys je

nepsal. A ty jsi je přece udělal.

Nevidíš, že jsi je nepsal ze zoufalství, ale ze vzpůry?

Tak tedy věříš, že není všechno marnost.

Co když jsem opravdu vinen já?

Moja hříšná pícha, že jsem spolehal jenom na rozum.

Jsem u konce.

Už nevidím žádné východisko. Co si mám počít?

Vrez.

Vrez se, odkud svyšel.

A zavři za sebou dveře.

Vrátit se, ano, ale k člověku.

A jak bych mohl před ním zavřít dveře?

Je neámosy.

Už je ráno.

Zase si psal celou noc.

Tak proč ti odestýlám?

Ani nevím, kdy jsem usnul, Dorotko.

Jak můžeš v těch papírech spát, já bych byla celá rozlámana.

Neboj se, už jsem dokončil.

Ale sluší ti to.

A nezlob se.

Já vám jenom přidělávám práci a starosti.

Co kdyby mě tu našli, je to pro vás nebezpečné.

Kdyby ses měl více bát nás, dobrý.

Můj muž korunoval Bedřicha Falského, tomu císař nikdy neodpustí.

Pod Bílé hory jsem Cyrilla neviděla, musí se skrývat v horách.

A já jsem vdova po živem.

Já bych byl dokonce nejšťastnější člověk, kdybych si mohl vzít dceru toho

velezráce za ženu.

To už by potom byla nenapravitelná zatvrdzelost.

A že ty jsi mi nikdy nic neřekla.

A že ty jsi mi nic neřekla.

Já jsem se na to neodvážela myslet ani ve snu.

Ale byla bych nejšťastnější na světě.

A svatbu uděláme, jak se patří.

Ne tady, za Humny, ale v Brandýse na radnici. Nadám!

Nadám, nadám!

Co to vyvádíte?

To je moje!

Není! Neb mu to vrať, je malej.

Ocem!

Uvíš tohle?

Jo, zase máš.

Zkus to taky.

Běžte se to učit ven. Kdo vás tady má poslouchat? Běžte.

Běžte učit.

Lichtensteinovi drahouni přepadli ve městě kněžský dům.

Hledají tě.

Jsme pod ochranou pana Žiroti!

Ty jsi zkušený státník, mohl bys nám poradit?

Milí příteli, mohu ti poradit jediné.

Trpělivost a střízlivou mysl.

České povstání bylo předem prohrané. To věděli diplomaté v celé Evropě.

Čeští stavové na velkou válku neměli dost peněz ani politické moci.

Spolehali na to, kdy začnou vzpouru, že je podpoří celá protestantská Evropa,

Anglie, Holandsko, protestantská únie německých knížat.

A co z toho bylo?

Jeden holandský pluk.

Ostatní měli své starosti. Ale vždyť povstání vedli takoví mužové.

Pan Václav Budovec, Harant Spolžic, Matyáš Turn, profesor Jesenius.

To byli jednotlivci.

Ale jako celek nedovedli odádnout skutečnost.

Já jsem je varoval.

Nikdy jsem neuznal Friedricha Falského za českého krále.

Kdežto tys ho vítal.

Dnes vím, že jsem se mýlil. Ale on byl řádně zvolen českými stavy.

Všechno bylo nepromyšlené.

To tedy znamená podat se.

Smířit se s tím, jak Habsburkové budou čím dál víc omezovat a rušit naše práva

a svobody.

Tady na Moravě a v Čechách už nic nespravíme.

Musíme vidět věci, jaké jsou.

Ale jaké budou?

Přece člověk musí něco podniknout.

hojovat za svou budoucnost.

Nemůžeme se dobrovolně zřeknout vlastní vůle, vír, jazyka, všeho, co dělá život

národa. Vyčerpal jsem už všechny své možnosti.

Cítím se unavený a nemocný.

Nikoho z vás už nemohu chránit.

Podle císařova rozkazu musím okamžitě vypovědět bratrské kazatele ze svých

statků. A do půl roku musí všichni nekatolíci opustit zemi.

Musíte odejít.

I ty, Jane Amosy.

Všechny naděje zklamali.

Je to těžké.

Nikdo neopustí dobrovolně svou vlast.

Ale v polském lešně je na tisíc bratrů, které už v minulém století Habsburgové

vyhnali.

Jednal jsem s nimi.

Čekají nás.

Budeme tam mezi svými.

Ale já jsem řez bárev.

Zrovna teď mám vyhlídnout tou lípou les.

Už vím, co s ní udělám.

Já nemohu odejít.

Rád bych ti něco řekl.

Půjdete do ciziny a co z vás bude? Budete bloudit z místa na místo,

vytrženi z rodné půdy, všem na obtíž.

Jsem příliš starý a nechci vidět záhubu těch, které jsem učil, miloval.

A teď je vítr rozvané do všech stran.

jak pod zimní lístí.

Moje děti.

Zůstanu.

Jsem tady doma.

A nepřemlouvej mě, bylo by to zbytečné.

To jsem ti chtěl.

Zpamatuj se!

Probuď se!

Řezváři musí žít!

Proboha, proboha, vzpuť se.

Bože, pomoci mi.

Bojím se.

Kolik mne si lidé berou život?

Já jsem tě slyšela.

Měl jsi hroznou moc.

Prosím tě, uklidni se.

Nemohu. Rozumě říká podrobice o sudu, ale trpně čekat nemohu.

Odejít, otrhnout se od všeho, v čem jsme vyrůstali, co důvěrně známe.

A teď to všechno ztratit.

Na jak dlouho, co když navždycky.

Ale tady už nemůžeš nic změnit.

Ale já cítím odpovědnost za všechny, kteří půjdou se mnou.

Za každého jednotlivého člověka.

Za každou rodinu.

Já ti pomůžu.

A nikdy tě neopustím.

Přišel čas, kdy se jednotlivě i po celých rodinách a rodech

vydali na cestu všichni ti, kdo odepřeli přijmout vyznání římské církve.

Vydali se na cestu urození i neurození, měšťané, řemeslníci,

lidé nejrůznějších povolání.

Jen z vesnic a statků chyběli, neboť po daní nemohli rozhodovat ani o svém

těle, ani o své duši.

Jete z cesty, jedou mrtví!

Jete z cesty,

jedou

mrtví!

Zachraň mě pane, zabij ho mě!

Jsem ještě mladý, nechci umřít. Neboj se.

Udělám všechno, co mohu. Ale ty mě musíš ve všem poslechnout.

Nechoď sem.

Pošli mi plátno, horkou vodu a ocet. A nepuš sem děti.

Co to děláš?

Ten člověk musí pryč. Ven z města. Je to nařízeno. Když ho vyženete, vydáte ho na

smrt. Stejně umře.

Co jste udělali vy, aby se nemocným pomohlo?

Těm přece není pomoci.

Vyháníme je z města na smetiště, aby nenakazili druhé. Co jiného?

Raději vyklidte z ulic nečistoty.

Mor se dá léčit, jako každá nemoc. Mor se léčit nedá.

Je to trest boží.

Tady pomohou jenom modlitby.

Obviňuji tě, že šíříš morovou nákazu.

Spore máme v Čechách zkušenosti.

Proto jsme se naučili mor léčit.

A také víme, co je třeba dělat, abychom nákazu neroznášeli.

Hlavně musíte zřídit pronakažené lazarety někde za městem, aby byly

odděleni od zdraví.

A dát jim lékaře.

Bůh nám pomůže, když se o to sami přičiníme.

Tenhle mladý muž jak pak se bude jmenovat? Jako ty Jan.

Dobrá. Jan.

A je knihař, protože váže knihy.

A teď se podíváme, jak to dělá.

Nejdřív Jan složí listy na hromádku, tak a teď mu nakreslíme.

Takový dřevěný rámeček.

A ten má natažené provázky. Jeden, dva, tři,

čtyři.

Tomu se říká šička.

Protože teď k tomu přiložil hromádku listů

a bude je k těm provázkům hezky rovně přišívat.

Kdo to je?

Knihař Jan.

A co dělá?

Váže knihy. To je hezké.

To bude svět v obrazech. Orbis Pictus.

U všech obrázků bude pojmenování věcí ze všech oblastí života.

Pani, mohla byste na chvilku?

No. A pak Janovi přidáme třeba tuhle na zem.

velký lís a mezi jeho desky nakreslíme tu sešitou hromádku papíru.

Jako že je tam dál.

Tady vidíš, má lís dva šrouby a těmi se

utáhnou a stlačí papíry.

Kdepak jsi byla, Betuško?

U taty, daleko vás povedli.

Tak ty už k ní trafíš.

A jestli pak si pamatuješ, kudy jsi tam šla? Kolem kovárny?

No tam.

Tak doprava. To je totiž pravá ruka.

Bětko, kolikrát jsem ti říkala, že nesmíš chodit ven sama.

Tato mi daleko vás povedli.

Počkej, my si tady povídáme.

A je to tam daleko nebo blízko?

Blízko. Jak blízko?

Jenom kolem plotu a přes cestu.

No to je opravdu blízko. A je kovárna taky blízko?

To je hodně moc daleko.

No to máš pravdu.

Tak pojď a neruš tatínka, vidí, že pracuje.

Všimla jsi se? Nech jí. Už ví, co je blízko a co je daleko.

My se takhle učíme zeměpis. To byla první lekce.

O té cesty.

Petě se naučí poznávat celé město, celý kraj a jednou celou vlast.

Není to hezké?

To je moje chytrá hlavička.

No dobře, ale nemáš se jí zastávat, když jí hubu.

Já jsem to tak nemyslel.

Ty víš, že tě mám rád.

Vás obě.

Dítě se má vychovávat dřív, než jde do školy. Už v rodině. A víš, kdo bude

učitelem, maminko?

Ty. Kdo pak zná nejlíp dětí?

Proč ne, aspoň mi budou pomáhat. Pojď.

Tak.

Udělal jsem náčrt k tomu obrázku lodi do školy.

Potom mi to vybarvíš, ano?

Rád.

Mám v tobě dobrého pomocníka.

Tak se rodila názorná metoda moderní výchovy, která proslavila Komenského po

celém světě.

Postrémus, fuit, omnium, regum... Dost!

Tak to není. Jak je to správně?

Postrémus... Ruce!

Proč jsi to nenaučil nás paměť? To snad stačí.

Můžeš mi to říct česky?

Ty nevíš, co mluvíš? Ne.

Jak si to může pamatovat? Ale tak se učilo vždycky.

Strachem je ničemu nenaučíš.

Ocůn kvete na podzim, ale je velmi jedovatý.

A to je křemen.

Je velmi tvrdý, když se jim křeše, vylétají jiskry. Nech to kolovat.

A to je ježek obecný.

Je velmi užitečný, protože požírá především škodlivý hmyz a myši.

Když mi pomůžete, uděláme si tu sbírku zajímavých narostů.

a herbář rostlin.

Na místa.

Tak a teď jdi a pust ho na zahrádku.

Na čto máš?

Na ptáky.

Já ti dám střílet po ptácích, to ti zabavím.

Viděli jste nerosty, rostliny a živočicha. To jsou různé stupně tvořivé

přírody. A vyšší formy existence vznikají s forem nižších.

Svět je neustálým a vzestupným řeťazem příčin a následků. Také člověk se

vyvinul z říše živočišné.

Prosím, ale v Bibli stojí, že člověka stvořil Bůh. Ano, ale tím, že mu dal dar

myšlení. Na rozdíl od zvířete, které zná jenom přítomnost, člověk myslí na

budoucnost. Je vrcholem všeho tvorstva. Prosím, jestli je člověk vrcholem všeho

tvorstva? Jak to, že jsou války?

Ty přece taky dělají lidé. To máš pravdu. A víš, proč to lidé dělají?

Já myslím, protože jeden chce, co má druhý.

Jsi bystry chlapec. Ano, je to lidské sobectví, závist a touha po majetku a

pomoci. A proto vás učíme, abyste používali rozumu.

Ale člověk se liší od zvířete nejen rozumem, ale hlavně vůlí a činem.

nedovede zůstat v klidu. S touhy po lepším stále vynalézá jednu věc druhé a

nenalézá konce. A v tom je, moji milí, cíl našeho života.

Rozuměli jste mi?

A co kdybychom si o takové lidské práci zahráli na divadle?

Zahrajeme si jednotlivá zaměstnání. Napsal jsem vám k tomuž divadelní hru.

Tak dobře.

Petře, ty budeš hrát krále.

Musíš ale královsky vystupovat. Ty, Filipe, budeš kancléřem, Martin bude

dělat šafáře, jasný sostra, to přece umíš. A vy ostatní budete hrát sedláky,

ale musíte se naučit zacházet sepem a z kosov, jak se patří.

Přátelé, žáci vám teď předvedou nezvyklou divadelní hru. Má je učit, aby

správně chápali slova, která říkají, totiž jejich smysl.

Myslím, že je pochopí nejlíp, když ta slova se spojí ve věty, aby dohromady

podali vždycky obraz jedné lidské činnosti.

Naši žáci je budou říkat latinsky, ale mohou se tak učit i jiným jazykům. A

nemusí bezmyšlenkovitě memorovat slovíčka. To je ta brána jazyků

otevřená, co jsem napsal.

Mluvení je na jevišti zesilováno ještě gesty, kostýmy...

vaší pozorností, napětím chvíle, takže to, co žáci jako herci říkají, budou si

pamatovat navždy.

Prosím vás, abyste tenhle náš pokus posoudili schovývavě.

Tak chlapci, veselé do toho, všecko umíte, nebojte se.

Salvarex!

Impera utredant operarum suarum rationem.

Quid est agrum colere?

It est preparare agrum sementi, obserere semine, postremo de metere fruges.

Agrum quomodolo preparas.

Primum agrum aro.

Demum extirpove praes.

Aratio, quomodo per agitur? Boves aratro praeungo et stimuo agito,

aratro versante fundum, ha krallá amooveo glebas.

Et quod postea agis?

Satorem ago seminans, per totum tot agrum frumentum.

a post kvánám semen crescit.

Kvando secetes vavescunt, dentatis fruges demetimus.

Demesas manipulatim disponimus, et in mergetes

coliginus.

Et postea eas in aria, clava

terremus.

Po smysl takových komedí? Mně to prostě neváží.

Jan Amosy, synod Církve Českobratrské tě povolal, aby ses

zodpovídal ze své pedagogické a filozofické činnosti.

O slovo se přihlásil senior Matyáš.

Mám dojem, že svou divadelní hrou odvádí Jan Amos příliš pozornost žáků k

světským věcem.

Nemluvím jenom za sebe, slyšíme stížnosti od bratrů z celého Polska, i z

Litvy. A mnoho členů z Lešenského bratrského sboru začíná pochybovat

dokonce o Komenského pravověrnosti.

Prosím bratra, urozeného pána Joronyma Broněvského.

Ano, jde o vážné zásadní otázky.

Komenský směšuje v celém svém díle věci božské s lidskými.

Především ve své panzofii.

Světskému vědění a poznání přírody dává příliš velkou důležitost. A staví je

naroveň poznání teologickému.

Jeho učení tak rozvrací pravou křesťanskou víru.

Je tedy velmi nebezpečné svěřovat mužáky.

Vždyť jeho názory vlastně popírají křesťanskou věrou.

Otravuješ mysle věřících a kazíš mládež. To není pravda.

Ve své vševědě neučím nikde nic proti křesťanské víře.

Jsem přesvědčen, že bychom měli mít v jednom harmonickém celku vědění

teologické i světské. Takže budou stát vedle sebe domněnky pohanů a boží

pravdy.

Mohamedán vedle proroků, Aristoteles vedle evangelistů. Všem vyhradí rovné

místo.

Zapomíná, že tím otevírá bránu kacírství a co navíc zprostému davu.

Bojte se sami být vzdělanými, protože v temnotách nevědomosti se vždycky rodí

zlo.

Jena Amosi, jak se očistíš z těchto vážných obvinění?

Poslouchám s podivém roztrpčením, že vzdělaní lidé mohou tak

zjednodušovat a zkreslovat mé učení.

Jsem přesvědčen, že Bůh stvořil první principy motu, ducha a světlo a dal

světu základní poput.

Další rozvoj už svěřil přírodě samé, takže nebylo třeba, aby cokoliv dále

tvořil. To právě svědčí o boží dokonalosti.

Ovšem, bylo by to pro něj nedůstojné.

Bůh by se choval jako někdo, kdo musí své dílo vylepšovat.

Podle toho, co jsi tu řekl,

Pochází člověk z živočišné říše.

Ano či ne?

Ano.

Člověk vyšel z přírody, ale Bůh dal jeho duchu takovou dokonalost, že svými

schopnostmi přírodu nekonečně přesahuje. Je vrcholem stvoření, přijímátím úlohu

tvůrce. A na něm záleží, bude-li vývoj stále dokonalejší, nebo jestli

nesprávným myšlením a nesprávnými skutky nezavede všechno do skázy.

Tak je člověk strujcem, svého osudu, celé lidské společnosti a celého

světa. A je za to odpovědný.

A nyní právě nastala doba, kdy lidstvo může začít řešit všechny problémy a

konflikty, které nevyřešila minulá staletí.

A z toho můžeme výjít jenom hlubokou proměnou všeho života veřejného i

soukromého, církevního i národního, jen podstatnou reformou všech a všeho, lidů,

kněží, vrchnosti.

i reformátorů samých.

Mluví s tebe píchan.

Jak si troufáš stavět se nade všecky.

Vy duchovní jste to zavinili.

Neučili jste lid lásce k bližnímu, ale učili jste jej hádkám. Neučili

svornosti, ale roztržkám.

Co z toho mohlo vzejít než to, co dnes vidíme?

A tak na vás mohou naříkat ty spustošené země, ty oklamaní lidé.

Já uznávám, že ve slovech Jana Amose je mnoho pravdy.

Měli bychom se nad svými činy zamyslet.

Marníš čas zbytečnosti.

Pravda je jenom v Bibli.

Cíl našeho života je v tom, že se nerodíme sobě samým, ale bližnímu.

Bydlíme a žijeme přece spolu. Každý by mohl být šťastný.

Kdyby se všichni chtěli spojit pro všeobecný prospěch a pomáhali jedni

druhým, k tomu musí být vyučeni.

Škola musí být dílno v lidskosti.

Aby se člověk stal člověkem zdravým, schopným radostně žít.

Dílo brána či dveře jazyku otevřené, janua linguarum reserata, otevřelo

Komenskému dveře do světa.

Sotva vyšla její česko-latinská podoba, přeložili si ji Angličané, Němci,

Francouzi, Španělé, Švédové, Nizozemci, Řekové a dokonce Arabové a Turci se

podle této metody učili cizím jazykům.

Ty Komenský si u nás zvítězil.

Předvedl si svůj spis.

dveře jazyků na jevišti.

Škola hrou, výborný nápad.

Učíš naší mládež nejenom poznávat, ale umíš jí také potěšit.

A za to ti, za všechny obyvatele Lešna, děkuji.

A teď prosím naše vzácné hosty, mistra Haga z Oxfordu a

mistra Larsona z Uppsali, aby přednesli, čím je pověřili

jejich univerzity.

Prosím.

Tvoj přítel Hartlip tě naléhá vězve do Londýna, abys tam uskutečnil své

pedagogické a pansofické plány.

Tvé myšlenky v Anglii velice potřebujeme.

Právě v této době.

A teď dovol, abych ti odevzdal tento dárek. Je to tvůj náčrt pansofie, který

jsme dali vytisknout u nás v Oxfordu.

Překvapili jste mne.

Opravdu.

Ale toto nebylo ještě určeno pro tisk.

Je to jenom náčrt.

Když jsem nedostal od vás odpověď, myslel jsem, že jste na celou věc

zapomněli. Naopak.

U nás byl o něj tak velký zájem, že ji nestačili opisovat a tak jsme ho dali

vytisknout. To jsem ovšem netušil.

Vyřík prosím, že srdečně děkuji.

Jsem potěšen, že mohu tlumočit pozvání svého ministra, pana kardinála

Richelieu.

Zakládá v Paříži pansofickou akademii. A velice by uvítal tvou spolupráci.

A k práci tak významné zve pan kardinál protestanta?

Kacír? Zve především velkého učence.

Ani nevíš, že si tvé dílo přivlastnili i praští jezuité.

a vyučují podle něj své žáky v latině.

Jenom tvé jméno vynechali.

Vili mistře, teď si poslechni člověka z nového světa.

U nás nebudeš muset bojovat se starými zvyky.

Byli bychom rádi, kdybys přijal funkci rektora Harvardovy koleje.

Tak vy byste chtěli, aby se stal z našeho komenského amerikán.

Ale my tě přece taky potřebujeme tady, u nás. Máš závazky ve škole a v braterské

jednotě, co je nám do Anglie nebo do Švédska.

A co je nám tedy do míru ve světě, když by přitom i naše vlase mohla zachránit.

Tak jak to dopadlo? Dobře.

Bylo to dlouhé jednání se všemi seniory jednoty.

Jsem hrozně unavený. Děti uspí?

Povídej.

Nechtěli mě pustit.

V jedno mají pravdu.

Kdo bude za mne učit a ztratí kazatele.

Ale já jsem je přesvědčil.

Ale máš tu svou práci, tu chceš opustit.

Vždyť nevíš, co tě venku čeká, půjdeš do nejistého.

Co mě čeká, nevím, ale jedno vím bezpečně, že tady v Lešně už nemohu

dokázat nic, co jsem si přece vzal.

Víš, jak mě soudili.

Nevím.

Já z toho jenom slyším, že od nás chceš odejít.

Poslouchej mě chvilku.

Dřív jsem myslel...

že budu připravovat naši mládež pro dobu, až se vrátíme do vlasti. Teď je po

nadějích.

Vidím, že česká věc souvisí s děním na celém světě.

A když ji chci pomoct, musím se obrátit ke světu.

Vůbec na nás nemyslíš. Na mě ani na děti. Ale Dorotko, pochop to. I kdyby

nebyla válka, musel bych hledat pomoc u těch, kdo řídí stát, já mají moc.

A teď mám k tomu největší příležitost.

Řík... ty nás vůbec nemáš rád.

Jak to můžeš říct?

Mé spisy mi otvírají cestu k státníkům a panovníkům. Kde budu užitečnější, tam

nebo zde?

Jak dlouho budeš od nás?

Copak bych mohl být dlouho bez tebe?

Komenský přijal nabídku svých přátel v Anglii, protože od nich očekával

nejlepší podmínky pro svou práci.

A tak se vydal na cestu do Londýna k učenému příteli, Samuelu Hartlebovi.

Tohle musí být?

Čeká tě jednání s parlamentní komisí.

Chtějí se s tebou dohodnout o zřízení zvláštní koleje. Do ní si sám vybereš

dvanáct učených pomocníků a s nimi se dáš do práce.

na velkém vydání své vševědy.

To je víc, než jsem očekával.

Konečně začínáme pracovat ve velké duchovní dílně.

Dovolím si přijít ještě jednou z nich.

Promiňte, mohl bych mluvit s mistrem Dorym? To jsem já.

Slyšel jsem mistře Hollare, že jsi byl nedávno u nás doma. Ano, v Praze. Taky

jsem si ji nakreslil.

Dopravázel jsem Lor Arandela. Co jsi tam viděl?

Město žije v bídě a strachu.

Prahu vydrancovali.

Nikdo si není jistým životem.

A co v Čechách a na Moravě?

Spravedlnost a právo jsou zcela potlačeny. Vojáci jsou jedinými pány.

Ti, kdo dříve vládli, stali se sluhy. Z podaných jsou otroci a nevolníci.

Z vedoucích míst jsou odstraňováni nekatolíci a nahrazováni lidmi,

kteří třeba ani neumějí psát.

Lidmi zcela neskušenými, bez svědomí, bez mozku v letkách.

Žádný sedlák, žádný měšťan nemá nic vlastního.

Všechno bylo dáno na pospas vojákům.

Lidé jsou mučeni, lámáni kolem, naráženi na kůl.

Tisíce jich bylo povražděno, rozšavlováno, upáleno.

Města a vesnice jsou tak vydrancovány, že se v nich usídlili vlci v celých

smečkách.

Na polích roste trní, protože na nich nikdo nepracuje.

Ženy nerodí.

Všude vládne hlad a smrt.

To se už sotva vrátíme do vlasti.

Jane Amosy, v parlamentě o tobě mluvil s velikou chválou kazatel John Gordon,

vševěda, pan Sofie.

Zatímco velký Beckham hledal cestu k tajemství přírody, ty hledáš klíč k

poznání všech problémů života.

Takový člověk, jak tvrdil, bude dobrodincem celého lidstva.

Ale čeká mi od tebe pomoc i v našich starostech.

Státní zřízení by se mělo od základu zreformovat.

Přemýšlel jsi o tom?

Myslím, že dříve než stát, se musí napravit člověk vůbec.

A proto já teď hledám lepší metody výuky pro zcela novou školu. To bude ovšem

dlouho trvat.

Ale je to důležité.

Škola má být pro všechny bez rozdílu.

Nejen pro bohaté, ale i pro chudé. Pro chlapce i pro děvčata. Ve městech i na

vesnicích. Promiň, ale nač bude chudým vzdělání?

Proč mají využívat vzdělání jen děti šlechticů a bohatých měšťanů? A děvčaté?

Snad mají jiné poslání a na učení nemají ani hlavu. Copak nejsou děvčaté někdy

chytřejší než chlapci?

A jako matky vychovávají naše děti v nejcitlivějším věku. A k tomu by měli

hodně vědět.

To jsou skutečně odvážné myšlenky.

Právo na vzdělání je přirozeným lidským právem a povinností člověka.

Skvělé.

Kdy to napíšeš? Už jsem začal.

Bude se to jmenovat Via Lucis.

Cesta světla.

A tady je muž světl.

Víte, co se stalo?

Král rozehnal parlament.

Sám vtadl do dolní sněmovny se svými strážemi, aby zatkli předáky opozice.

Hlavně Johna Pima.

Ale všichni byli včas varováni. Nikoho z nich nenašel.

Do parlamentu nesmí nikdo se zbranit.

To je proti právu. Král byl také uvítán sledovým chladem.

Nikdo ho nepozdravil a nikdo mu na jeho otázky neodpověděl. Když se vracel domů,

zástupy Liru na něj křičeli a proklínali ho.

Král Karel vyzbrojuje vojsko, údajně proti Irsku.

Ale co když ho použije proti parlamentu?

Počíná si jako samovládce a jeho lidé ještě hůř. Stejně jako si počíná císař u

nás.

Musím ho rozhodně zbavit velení armády a parlamentu vrátit jeho práva.

Sám jsem viděl širskou lidi.

Už nemohou snést anglické násilnosti.

Umírají vlady.

Vylezají z lesů poruchou, protože nohy je už neunesou.

Vypadají jako kostlivci, jedí z dechliny.

Jedí i vlastní mrtvé, které vyhrabávají z hrobů.

Poddaní přece nebyly stvořeny pro panovníky, ale naopak.

Panovníci pro podané.

A jestliže král nedbá přání svých podaných,

přestává být jejich panovníkem a stává se tyranem, kterého není třeba

poslouchat.

To, co říkáš, by mělo být v obecném povědomí.

Myslím, že lidé u nás už to začínají chápat.

Měl bys je slyšet.

Nechceš zajít se mnou do divadla?

Do divadla? To je také jakýsi parlament.

Tam chodí celý Londýn. Stojí to za to, věř mi.

Hrají koriolána od Williama Shakespearea.

Má velký úspěch.

Tak lidé, pojďte blíž!

Promluví tribun!

Ticho!

Říkám klid! Dřív vyslechněte mě!

Dobrá, mluvte!

Klid! Z jiného mě žalovat nebudete?

A všechno se rozhodne tady? Ptám se, jste hotov podřídit se hlasu lidu,

uznávat jeho mluvčí a pak přijmout zákonný trest za přečiny, jež vám zde

budou prokázány?

Přijímám. Občané, prosím, říká příjím.

Vzpomněte jeho válečných zásluh, i raníř zdobí jeho tělo, sejí v něm jako hroby.

Pár škrábanců strním, výzvy tak hledat prosví. Vzpomněte dál, že nemluví-li

zrovna jako občan, stojí před vámi voják.

Nechápejte drsnější jeho tóny jako zlobu, spíš jako zvuky, jak vám říkám,

vojácké, nenenávistné. Tak už dost, to stačí. Tak co se stalo?

Nejdřív všemi hlasy jsem schválen jako konzu a pak znecten tím, že to jmenování

do hodiny zas odvoláte. Odpovídáte se vy? Tak mluvte!

Máte pravdu.

To bych měl.

Víníme vás z pokusu vzít Římu odvěkou ústavu a tak lstí na sebe strhnout vládu

jako tyran. A jako takový jste zrádce lidu.

Zrádce! Cože? Já zrádce?

Víte, co jste slíbil.

Jen mu řekni rovnou! Karl je první!

Přič s králem!

Přič s králem! Přič s králem!

Že se vůbec nebojí.

Vycho!

Žalobu není nutno rozšiřovat.

Viděli jste ho, slyšeli, co říká, jak bije naše mluvčí, vám jak spílá,

vzdoruje právu silou, protiví se těm, kdo jej mají soudit.

A to v míře tak hrdelní a zločinecké, že si zaslouží krutou smrt! Smrt!

Krutou smrt! Výbor je!

Bravo!

Bravo!

Ticho!

Ticho! Neružte!

Hrajte dál!

Dobře sloužil. Ty žváníš o službě? Mluvím o tom, co znám. Ty jistě. Jen

klidně, prosím vás.

Uvažte jen, prosím. Už neuvážím nic.

Ať si mě pošlou na tarpejskou smrt, či ploutit do vyhnanství, ať se mě setřou

kůži, ať mě zavřou s jediným zrnem na den, milost o nich jediným dobrým slovem

nevykoupím, neklesnu, abych získal to, co oni mi můžou dát, když řeknu dobrý

den.

Protože příliš častot ze všech sil, jak známo, sočil na náš lid a snažil se

oloupit jej o moc, naposled pak útočil pěstmi, nejen v přítomnosti zástupců

spravedlnosti, i na ty, kteří ji udílejí, jménem lidu i z moci funkce

tribunské, jej nyní okamžitě vypovídáme z města, ze skály Tarpejské. Pak budíš

svržen, když ještě někdy vkročí do branříma.

Teď tedy jménem lidu provolávám, tak se staň!

Tak staň se! Tak staň se!

Jenot už táhne do výhradcí sníh! Tak staň se!

Píšeňte ho!

Píšeňte ho!

Píšeňte ho!

Píšeňte ho!

Píšeňte ho! Píšeňte ho!

Píšeňte ho!

Píšeňte ho! Je odsouzen už nic dál. Nechte mě mluvit!

Otče, to je vzpoura. Ne, to je povstání. Je to hrozivé. A to jste chtěli? Ne,

tohle ne.

Chtěli jsme si to vyřídit sami s králem v parlamentu. Ovšem lid potřebujeme. Kam

to povede? Pojďte rychle odtud. Tady je to nebezpečné.

Mohutné síly, které vůdci hnutí uvedly do pohybu, už nebylo možno zastavit.

Vypukla občanská válka.

Pro další práci Komenského už to nebyly podmínky.

Přijal tedy švédskou nabídku hlavně proto, že Švédsko bylo hlavou proti

Habsburské fronty.

Na cestě se naskytla Komenskému vítaná příležitost k výměně názorů se slavným

filozofem Descartem, zakladatelem novověké racionalistické filozofie.

Setkání mu připravili profesoři Leidenské univerzity.

Deckard sídlil v osamělém zámečku, kde nikoho nepřijímal.

Ale na Komenského byl zvědav, protože znal jeho dílo.

Znatě to překvapí, ale byl jsem kdysi v Čechách a znám i Prahu.

Sloužil jsem u císařských dělostřelců, propočítaval jsem dráhy dělových střel.

Ale rád bych se tě na něco zeptal.

Proč jste vlastně tehdy prohráli na Bíléhoře?

Nemohl jsem to pochopit.

Ztratit celou válku v jediné bitvě.

Trvala jednu hodinu. Vaši vydali Prahu a ní nebránili.

Řekl bych, že povstání bylo prohráno dřív než začalo.

To je zajímavé, co říkáš.

U náš lechta se vždycky snažila zničit města.

Utlačovala podané a ti zase neměli zájem na povstání panstva.

Pak musela spoléhat na cizí pomoc a na placené žoldnéře. Ale ti byly i u nás.

Jenže vás císař dobře platil. Na to naši páni zapomněli.

Kdybyste dokázali bojovat, tak jako jste potom dovedli umírat

na staroměstském náměstí.

Ale to už je dávno.

Prozit.

Dovolíš, abych se tě nejdříve zeptal, na čem teď pracuješ?

Pokouším se podat v jedné knize základy všeho vědění, ke kterému člověk dospěl.

Odhalí se v ní složení celého univerza, všeho, co poznáváme smysly, rozumem

i vírou.

Toto dílo se bude jmenovat Pan Sofie, protože pomůže všem poznat všechno.

Podle mého soudu se má věda zabývat hmotným dějem.

kde lze získat poznatky měřením, vážením, počítáním a logickými postupy.

Věci víry a morálky patří teologii.

Vzděláním se má přece dosáhnout moudrosti a nejen pouhého vědění.

Já to začal chápat, když jsem ztratil, co mi bylo nejdražší, ženu, děti,

vlast.

Mně před půl rokem zemřela córka.

Mé jediné dítě byla tak rozumná.

Doufal jsem, že může splnit všechny mé naděje, které bych vkládal do syna.

Ale příroda je nemilosrdná.

Nebezpečná. Odpušť.

Ale vraťme se k našemu tématu. Já se nepokouším nic změnit v lidské

společnosti. Za politický řád.

je zodpovědný vládař.

A morálka s vírou jsou podle mne záležitostí církve.

Můj pohled na celek světa je tento.

Vesmír i každý organismus chápu jako stroj. Každá jeho část podléhá zákonům

hmotného světa. Duch...

A hmota jsou dvě rozdíl nájsoucna.

Navzájem na sebe nepůsobí.

S tím nemohu souhlasit.

Tady máš příklad.

Proč ho biješ?

Neboj se, neví o tom.

Zvířej nemyslící tvor, pouze dokonalý stroj.

Ale vnímal bolest, proto knučel.

To byl jen projev nervů.

protože zvíře si neuvědomuje svou existenci, jen člověk si ji uvědomuje.

Podívej se, jak se dívá.

V jeho očích je zřejmá výčitka.

Tak to se nemůže projevovat necitelná hmota.

Nemyslíš, že tady je v zárodku už něco, co se dlouhým vývojem sformovalo v

lidskou duši?

Jak se to stalo, to se teprve snažíme pochopit.

Těžko si lze představit setkání dvou mužů s odlišnějšími charaktery.

Sešly se tu nejen dvě velké osobnosti, ale i dva myšlenkové světy.

A všichni přítomní cítili, že sledují rozhovor, který se klene přes hranici

času.

Bojím se, příteli, aby tě tvoje důvěra možnost absolutního poznání

nezavedla.

Já samotným lidským smyslům nedůvěřuji.

Pro mne je vrcholem poznání rozumové.

Vycházím z jediné nepopiratelné jistoty.

Myslím, tedy jsem.

V tomto bodě můžeme být zajedno.

Ale musím ti opakovat, že se mi univerzum jeví jako organický celek a

člověk má moc přetvářet svět v lepší.

V tom vidím harmonickou jednotu světa.

Bez ní si nedovedu život představit.

To ti asi nemohu rozmluvit. Já nevykročím za hranice zkoumání věcí

hmotných, kdežto ty si troufáš obsáhnout všechno.

Bude tedy u mě jen čas toho, co ty budeš mít vcelku.

Vybral jsi dobrého učitele.

V srpnu roku 1642 přistál Jan Amos Komenský ve

Švédském přístavu, kam ho pozval nejbohatší podnikatel severu, pan de

Geer, kterému říkali král kupcům.

Dovolíš, pane de Geere, to je žák a dnes už spolupracovník Petr Figulus.

Je jako můj syn.

Byl by v jeho věku. Mohu se na něj ve všem spolehnout. To je nejlepší

doporučení. Vítám tě, mladý muži. Prosím.

S tím vším obchoduješ vzácny, pane?

Ne, s tímhle obchodují jiní.

Angličani, Němci. My jim zbožně dovážíme.

Oni musí stavět pevnosti, posílat do kolonie vojáky.

V tom je spousta špíně a krve.

kdežto my máme co dělat už jen s čistým šafránem, jutou, indigem, mahagonem,

orientálním kořením, kávou a čajem.

To jsou dělové hlavně.

Tenhle náklad se ti asi sotva líbí, ale takový už je život.

Musím tě upozornit, že první dodávka takových děl byla pro nizozemský pluk,

poslaný na pomoc vám, Čechům. Bohužel to nebylo moc platné.

Ale i tak jsme vám byli vděční. Neděkuji, viděl jsem na tom šest tisíc

zlatých.

Od dobývání rudy a špolitích děl všechno probíhá v mých dolech, hutích a dínách.

Promiňte, pane.

Ještě nemám soupis dodávky Mahagony.

Podívej se.

Kalkata, Řím, Alexandrie, Indie, Lisbon.

To je celý svět.

Teď chápeš, proč tě potřebujeme.

Švédsko má zaustalé školství.

Podívej se. Lodě máme dokonalé, ale... Potřebujeme dokonalé lidi, aby je

řídili. Potřebujeme nové metody, nové učebnice a potřebujeme to všechno

rychle. Udělám, co bude v mých silách, ale mám k tobě prozbu. Co jsi zpřál?

Naši bratři v exilu žijí v nouzi.

Tvojím krajenům pomůžeme, v tom můžeš počítat i se mnou.

Za to ti budu nesmírně zavázán, vzácný pane.

Kapitán indické parkasy uvázel na mělčině u Malné.

Hlašte to v námořním oddělení, ať mu pošlou pomoc.

Ale rychle!

O tom, co o tebe Švédsko očekává, bude účelnější, když si promluvíš s někým

povolenější. Mám na mysli kanceléře Oxenstiernu.

Jednám s tebou jeho jménem.

Vydej se teď do Stokholmu. Pan kanceléř tě přijme.

Vítám tě, mistře.

Jsem rád, že se mohu setkat s mužem jako jsi ty.

Podívej se, co tě bude zajímat.

Náš generál Thorstenson dobil Olomouc. Dá se, že si tím otevřel cestu na prahu.

Ale kolik takových cest jsme už otevřeli?

My dva se chceme dohodnout o rozumějších věcech.

Posaď se, prosím.

Upřímně obdivuji tvou pedagogickou práci.

Já jsem už od mlády pozoroval, že se na našich školách učí metodou, která je

násilná, nepřirozená.

Ale jakým způsobem by se měla napravit, to jsem se od nikoho nedozvěděl.

Kdežto ty dáváš jasný návrh, jak by se to mělo správně dělat.

Tvé uznání mě opravdu těší, pane kanceléři.

Ale výchovu považuji jenom za prostředek k poznání světa.

A to by mělo vést k napravě lidstva. Já jsem přesvědčený, že člověk, který se

naučí rozeznávat, co je dobré a co zlé, nebude mít důvod volit zlo.

A stejně národy, když se dostanou do sporu, budou si moci objasnit, co je a

co není spravedlivé. A nebudou sahat po zbraní.

Myslíš to vážně nebo žartuješ? Vzdělání, že můžeš měnit vůli mocných?

Celý život tomu věřím. Je to má jediná utěcha.

Můžeš snést námítku?

Ovšem, rád.

Dnes, když se hádá celý svět i protestanti mezi sebou, přichází s ideou

světového míru a zbratření všech lidí.

My, kdo řídíme státy, vidíme každodenně, jak snadno a z jak

nepatrných příčin vznikají spory, ale jak nesnadno se dají urovnat.

Jak můžeš věřit takovému všeobecnému usmíření?

když se čtvrtstoletí topíme v krvi. Právě proto jsem o tom přesvědčen.

Existence dnešního světa závisí na tom, jestli se státy naučí řešit své spory

mírovými prostředky.

Už před tebou někteří mysleli tak jako ty, ale k ničemu to nevedlo.

Vraťme se raději k naší věci.

Přijímáš poslání tak, jak ti je navrhl pan De Geer?

Jak bych mohl odmítnout?

Ale máte své pedagogy, své profesory. Co tomu řeknou, až zvěříte takovou práci

cizinci? Možná, že by se některé tvé myšlenky u nás nesetkali s pochopením.

Nechceme tě nutit, abys pracoval ve Švédsku.

A co Toruň? Nebo Gdaňsk? Proč ne Elbing v Pomořanech? To je teď naše území.

To místo neznám. Já je znám. Je půvabné, klidné.

Tam se ti bude dobře pracovat.

Na místo státní pokladny tě bude vyplácet pan de Geer. Mám ještě jednu

prozbu.

Válka se schyluje ke konci.

A tak tě prosím, pane kancléři, abys nezapomněl nám o vlast.

Naši předkové husité jako první mezi evropskými národy začaly bojovat proti

císaři i proti Římu.

Teď jsme poraženi.

Ve vás ve Švédsku vidíme poslední naději.

České požadavky na obnovení samostatnosti jsou spravedlivé.

Slibuji ti, až se bude jednat o míru, že na tvá slova nezapomenu.

Teď mi však porovní, musím jít na zasedání válečné rady.

Královská milosti.

Míli hrabě, byla jsem u pana intendanta, ale ten potřebuje váš souhlas.

Jde tedy o větší částku.

Myslím tak kolem čtvrt milionu. To záleží ještě na jednání.

Florinská signorie projevila ochotu prodat mi Perzeal.

Já ho musím mít do mé sbírky. Za takovou cenu bych vyzprojil celý pluk

kyristníků. Ale to je Donatello.

Místrovský bronz.

Všichni nám ho budou závidět.

Udělal byste mi velkou radost.

Velice lituji, milosti, ale takový požadavek musím předložit koruní radě.

Vždycky říkáte, že jste můj otcovský přítel. Právě proto, milosti, musím v

první řadě dbát na potřeby vašeho království.

A v té válečné době... Nemluvme již o tom.

Prostě mi nechcete výhovědaní maličkosti.

A ten pán?

Dovolte, abych vám představil Čecha Jana Amose Komenského.

Přijal naše pozvání, aby nám zreformoval školství.

Znám.

Je to tak správně?

Vaše milost mluví výborně latinsky.

Je to vaše zásluha.

Učila jsem se z Jánu i Linguárum.

A o Čechách jsem hodně slyšela.

U vás na Pražském hradě prý nazromáždil císař Rudolf velké umělecké sbírky. Jsou

to prý nesmírné poklady.

Od antických soch po nádherné renesanční umění. Zvlášť z Itálie.

Sbírky drahokamů, šperků.

Škoda, že jsme proti vám tak chudí.

To bych chtěla jednou vidět.

Tohle psání, milosti, vám doufám splníme. A snad brzy.

Aspoň nám to slibují naši generálové.

V roce 1648 Švédové pronikli až ku Praze.

Zmocnili se hrače.

Místo, aby dobili celé město, dali se doloupení pokladů Pražského hradu.

Jako vždy Komenský překonával své shlamání usilovnou prací.

Tentokrát na svém hlavním životním díle, kterým chtěl zahájit nový věk lidstva.

Promiň, že tě ruším, otče, ale přišel ti dopis. Od koho?

Tentokrát ti píše sám kancleř Oxenstierna. Ukaž.

Nemůžeme zatajit svou nespokojenost, že jsi splnil jen část uloženého úkolu,

protože lidé...

Nečekají na ideje, nejbrž na věci.

Ovšem, Oxenstierne je skvělý státník, ale tomuhle nerozumí.

Přivézt lidstvo k rozumu, to není nic?

To mám snad všeho nechat kvůli švédským slabikářům?

Jsi hodný chlapče.

Mám tak ráda tyhle růže.

Venku je krásný, teplý den.

Tak, jak se daří, paní Dorotko?

Je mi už dnes líp.

Magistře, kdy mě dovolíte vstát?

To záleží na vás. Potřebujete hodně klidu a hlavně spát.

A co ty děti tady? Ty nesmíš spát, co vám ví?

Neberte mě.

Mě bude hůř. Nikdo vám je nebere. Ale maminko,

všece nechcete.

Aby taky omocnili.

Dorotku.

Píšou mi ze Švédska.

Mou práci už nechtějí.

Musím zpátky do Lešna.

To jsem ráda.

Ráda proč?

Že se konečně vrátíme k našim.

Ale nejdřív se musíš uzdravit. A pak přijdeš za mnou.

Magister Gallus se o tebe postará. Ne, já tu nechci zůstat sama.

Mezi cizími lidmi.

Vezmi mě s sebou.

Řekni, že mě vezmeš s sebou, Jenner.

Prosím tě, buď statečná.

A věř, že se brzy uzdravíš. A tím vším seš vinen, ty.

Nikdy si nedáš říct od nikoho.

Ode mě nejmíň.

Všichni tvou posedlostí trpíme, protože ti máme rádi.

Mě z toho vysvobodí až smrt.

Pani Dorotko, poslechněte.

Tu cestu byste nevydržela.

To není pravda, je ne.

Já to vydržím.

Nesmíš povolit, místře. Jinak ji máš na svědom.

Když vy mě nerozumíte, já chci

umřít doma.

Přikryj mě víc.

Je mi zima.

Co to říkáš? Říkám, co jsme se teď dozvěděli. Udělali mír po třiceti letech

války, pane.

A to je důvod k napětí. Pojďte mezi nás. Nalejte vítězům! Obě se to mluví, když

máš obě nohy.

Ale víno za to nemůže.

Napíš se s náma, paní.

To tě uzdraví.

Tak je to lepší. Teď si odpočinéš.

Proč jsou venku tak veselí?

Protože je míň.

Po tolika letech míň.

Kdy už budem doma?

Pane, neviděl jsem mistra Komenského.

Je nahoře. Mám spěšný list od pana De Geera. Dej mi ho.

Jdi dolů, Vospocký se o tebe počte.

Osmula. To je pro tebe.

Nerozumím, nechápu.

Jak je to možné? Přes všechny sliby. A Oxenstierna mi dal slovo.

Švédové nás nechali Habsburgům.

My jsme pro ně ztratili význam.

Alespoň královna Kristýna bude mít pražské poklady, když je tolik chtěla

vidět.

Podívej se, jak nesklidně spí.

Už se mi dlouho neviděl tak spát.

Nedýchá.

Bože, proč jsi to dopustil?

Čím se provinil?

Ne.

To jsem zavinil já.

Jenom já.

Celý život jsem tě vláčel z místa na místo.

Stálo to všecko za to.

jaký to mělo smysl.

Moje práce, celý můj život.

Vezmi si peru a papír.

Ale nač psát komu?

My jsme rozuteklí po celém světě.

V cizích službách.

Chci psát domů.

Do Čech.

Tam jsou lidé bezmocní.

Bez nejmenší naději.

Celý národ už brzy nebude.

Ale já věřím,

Vždycky věříš, vždycky doufáš a vždycky to dopadne jinak.

Mlč.

Je to moje závěť. Piš.

Na tebe, národe Český a Moravský,

vlasti milá,

zapomenout nemohu, když se s tebou

navěky loučím.

Před mě odevzdávám tobě i synům tvým péči o

vzdělání a tříbení našeho ocovského jazyka

kterého pozvedli naši nedávní předkové v Biblii Kralické do výše a čistoty,

jaké nikdy dosud nebylo.

Dále odkazují tobě, mládež zdárnější a

pilnější. I lepší výuku, než-li bývala.

Nové způsoby u nás zavedené začaly již napodobovat jiní národové

bez rozdílu náboženství.

Ale tobě, lide můj, to před mě náleží.

Věřím i já Bohu, že po přejití vychryc hněvu, vláda věcí tvých

se k tobě vrátí, o lide český.

Živ buď, národe český, a neumírej.

Nepřátelé tvoji ať jsou bez počtu.

Nepřátelé tvoji zajisté budou poníženi a ty po jejich

píšeš, chlapa ti budeš.

Polský lid povstal, aby vyhnal ze země švédské okupanty a vysokou šlechtu,

která se s nimi spojila.

Třetí den obléhání se vležno vzdalo.

Děti potřebují matku.

A tak, když se obě dospělé dcery Komenského provdali, Dorotka do

slovenského Půchova a Bětka za Petra Figula, zvolil si Jan Ámos za ženu dceru

svého druha ze studií, Janu Gájusovou.

Proč jsi včas neodjel?

Chtěl jsem vám dát bezpečný doprovod.

Jenu, mě stojí jak po vymření, kdo mohl utekl?

Nemohu přece opustit své ubohé krajany.

Měl bys zapomínat, že se ví o tvých stycích se Švédy. Hrozí vám vážné

nebezpečí.

Velitelé postalců mi slíbili, že město ušetří, ale moc jim nevěřím.

Ještě včera stačilo slova.

Mohli jsme mít vůz i koně.

Každý cizinec je o nich podezřelý.

A kdo měl styky se Švédy, je u nich zrádce.

Musíme rychle pryč.

Myslí na děti.

Nemohl jsem jinak jednat. Mám čisté svědomí. Na to se tě nebude nikdo ptát!

Vzal jsem švédskému králi a vyjednal s Poláky jako s hrdým národem. To mi přece

nemůže mít nikdo za zlé.

Ne, ne, ne, zdržuj se. Tatínku, pojď.

Petře, domluv tatínkovi, vždyť se odtud nedostanem.

Petře, uklidni svou ženu. Ale ona má pravdu, otče.

Oblékejte se.

Musíme rychle pryč.

Putování Jana Amose skončilo po těžké nemocí v Amsterdamu.

Po tolika životních bouřích ho přivábilo klidné Holandsko, kde se ho ujal mladý

Laurence de Geer, syn ochránce Komenského Luise de Geera.

V Amsterdamu byla vytištěna polovina Komenského spisu.

Z nejdůležitějších byl soubor jeho didaktických prací Opera Didactica

Omnia.

Je čistý, vyšel dokonale.

Poslední arch.

Podívej se, pane Laurenci.

Blahopřeju. A tady?

Tady je první.

Čtyři díly.

Dva tisíce stran.

A to všechno udělal jeden člověk.

První ucelený systém výuky nemá na světě období.

Poslouchejte.

Posláním naší didaktiky budiš hledat i způsob, který by umožnil, aby učitelé

méně učili, žáci se však více naučili, aby ve školách neměl místa křik, pocit

ošklivosti, vědomí marné práce, ale tím více, aby tam bylo klidu, potěšení a

spolehlivého prospěchu. Jak je to jednoduché.

A tohle ještě nikoho na světě nedá padlo.

Jsem vám upřímně vděčný.

Vážím si toho tím víc, že jsem ve věku, kdy jsem se už ocitl ve škole stáří. Ty

už snad nejsi ve škole, ale spíš po škole.

Stáří přece není hrob, ale část života.

Celý život se musíme učit, milý doktore van Lohone.

Škola stáří nás učí, dove svou práci ke konci.

Už na tu práci nevidíš.

Děkuju ti.

Stejně.

Nemohu se soustředit. Měl to už dávno být.

Jestli se mu cestou něco nestalo.

A ráno má jít už zase dál. Neboj se však se dočkáš.

Pojď se projít do zahrady.

Je tam krásný večer.

Přijdeš na jiné myšlenky. Já vím.

Ale radši budu čekat tady.

Konečně jste zase doma.

Ne, ne, já sám. Máš hlad určitě.

Kde je otec?

Nemůže se dědočka.

Tak běž.

Jak si pořítěl.

Sedni si. Sem.

Teď nás nechte.

O samotě.

To je všechno, co jsem našel.

Všechno?

Úplně všechno v tomhle vaku?

Celé ulice v Lešně lehly popelem.

Náš dům schořel do základu.

knihovna, nábytek.

Všechno.

Ale to, co jsme zakopali, ty věci pod podlahou, pod zemí.

Prkna prohořela i v podlaze.

Papíry, co byly na vrchu, ohořely.

a teprve ti ve spod svítěch se poheň zestavil.

Nesu dál.

Mluv dál.

Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, otče. Věř mi.

Tolik jen i toho líto.

Odjíždíš do Branibor?

Musím nastoupit službu u dvora.

Budeš mít dobré postavení.

Odjíreš s Bědkou?

Ne.

Přijedu si pro ní hned, jak to bude možné.

Rukopis pokladu jazyka českého.

Má pan Sofie.

Už připravená do tisku.

Z ta a z ta stran.

a jednou je pryč.

Čtyřicet šest let práce po nocích.

A na to stačí oharek, jak ho náhodou pohodil

nějaký voják.

Proč se moři doupadu?

Proč vůbec psát?

Vždyť je to všechno marne!

Občan! Janem!

Tatínku, co to děláš? Janem, přestaň!

Nech toho, jsi přepracovaný. Nikam neodjedu!

Nemohu tě takhle nechat.

Budu ti pomáhat, začneme znova.

Nezůstaneš, pojedeš.

Kvůli mně neskazíš život sobě a své ženě. Tatínku, na kolenou tě, prosím!

Poslechneš, co jsem řekl!

Janem! Nechte mě.

Nemá to smysl.

Nic nemá smysl.

Všude jsem hledal odpověď, Bibli, u filozofů.

U každého jsem něco našel, ale nikdo to hlavní nerozluštil.

Už jednou jsi chtěl umřít ze zoufalství.

Pamatuješ?

Ale to jsi byl ještě mladý.

To jsi ty.

Zas.

Nech mě, teď už je pozdě.

Na všecko.

No když myslíš, že jsi tak starý, že už nic nedokážeš, tak si umři.

Pojď, stačí skočit.

Co bys tu dělal?

Není to hezký?

Ta světýlka.

Zaiskří a smyslí jako lidský život.

Já už jsem blázen.

To jsi můj člověk.

Každý jsme trochu.

Pojď,

půjdem se napít.

Tady za rohem mají dobré víno.

Uherské. Hm?

Ty jsi malý?

Ještě nespíš.

Čekám na tebe.

Dostala jsem hrozný strach.

Odpust. Bylo to na mne moc.

Petr poslechal?

Bytka ho vypravila na cestu.

Řekni mi jenom, jak to, že jsi s mne vzala?

Zamilovala jsem se do tebe.

Ale proč?

No, starého člověka.

Nejdřív jsem se tě bála, byl jsi takový vážný, nepřístupný.

No to přece nejsi. Já vím, ale tenkrát jsi mi tak připadal.

Hrozně jsem se tě stydila.

A přitom jsi byl takový mužný, silný.

Pak jsi se na mě podíval a já jsem uviděla tvoje oči.

Lídné, něžné.

Pak ses usmála, to už jsem věděla.

Že tě miluju.

Já jsem se do tebe zamiloval hned, jak jsem tě viděl poprvé.

Proč jsi mi to neřekl?

Pro tohle.

To se mi právě na tobě líbí.

Závidím ti tvůj životní elán. A to jsem o patnáct let mladší.

Vítám tě, doktore pan Lohne.

Jak se daří, jené ámusy.

No, už jsi mýval lepší barvu.

Díky.

Dokdy jsi zase včera pracoval?

Nespomínám si, ale byla ještě tma. No to je hrozné.

Naříkal jsem ti, že máš zapřánout své pomocníky a jenom jim diktovat.

O toho nejlepšího jsem bohužel přišel.

Za Fikula už nemám náhradu.

A tvůj syn? Nemá tu vytrvalost.

Teb není nejhorší.

Ale nezahrávej si, mohlo by se ti to vymstít.

Právě teď jdu od jednoho pacienta, taky neposlušného.

Chudák, Rembrandt.

Promiň, otče, ale tomuhle místu nerozumím.

Ale ne, tady jsi přehodil věty.

V životě musíme dokázat něco, co je hodno života. To je citát ze Seneca.

Podívejte, co mi dá.

Poslední dobou dělá jenom sebe.

Přímo vědecky zkoumá svou tvář. Ale toho já znám.

Tak to je Rembrandt.

Jak ty se umíš dívat?

Návrat ztraceného syna.

Ale to není jen příběh otce a syna.

To je obraz celého lidského osudu.

Jak to můžeš dokázat?

Nejdřív se dlouho dívám.

Pod povrch.

Dovnitř člověka.

Aby se odkryl všechno, co prožil.

Nemusí mě nic o sobě vyprávět.

Pak to všem musíš umět ještě nomalovat.

Pálí mě oči.

Jako ti jsi zdělal.

Nesmíš je tolik namáhat, mistře.

Světlo ti škodí.

No právě.

Jaké je to světlo?

Odkud vlastně padá?

Světlo dopadá jen na povrch.

Maluju září, která vychází zevnitř.

Otojde.

Otojde.

Mám dojem, že jsi pronikl neproniknutelný.

Že je zda řečeno poslední slovo.

Světlo a tma, to je tak spolu jako život a smrt.

Myslíš někdy na smrt, Janámusi?

Poslední dobou neustále.

Já už teď vím.

Jana bych to stačil udělat.

Vina, ty myslíš na smrt a tím víc začínáš myslet na život.

Děkuji ti, Cornelie.

A dcera je hospodyňka.

O všechno se mi stará.

Nikoho jiného už nemám.

kdy jsi sledala číši s vínem.

Na kolenou mi seděla Sasky.

Jak je to dávno?

Třicet let?

Nebo ještě víc?

Víš, že bych teď hrozně nerad umřel.

Já myslím, že už taky lecos vím.

A rád bych to ještě namaloval.

Tak si máme na co připít.

Už se myslel, že nepřijdeš.

Nedovedeš si představit, co se dnes u nás dělo. Copak?

Mezi Nizozemím a Anglií vypukla válka.

Víš, co to pro mě znamená?

Musím zajistit válečné dodávky.

Na dnešek jsem ještě vůbec nespal.

Co říkáš?

Válka?

Nizozemí proti Anglii?

To snad není možné.

Jednou k tomu muselo dojít.

Je to boj o kolonie.

Co se ti stalo?

Jsi bílý jako stěna.

Pani Jano, prosím vás, doktora Lohna, rychle!

Teď to byli od jakživa spojenci proti Habsburgům. A teď si počínají stejně

jako oni. Nesmíš se tak rozčilovat, víš přece, že máš slabé srdce.

Že jsem to říkal?

Nevěděl jsem, že ho to tak rozruší.

Nebojte se, zase ho dáme do pořádku.

A ty pěkně do postele a odpočinou si, jak povídám.

Aspoň týden nesmíš vzít pero do ruky.

Po dvou letech války začala v bredě Anglie s Holandskem jednat o vyřešení

sporu.

Počkej.

Zavolej stázu.

Přines mi šaty a boty. Ale pane... A cestovní plášť.

Co se děje?

Proč neležíš? Chci odjet.

Jené, to nesmíš.

Odnes to. Nech to tady.

Pomůžeš mi.

Danieli, běž pro doktora Lohna.

Zakázal přece odsi vstát. Pospěš si. Tady zůstaneš.

Já vím, co smím a co ne.

Jené, prosím tě, co tě to napadlo?

Danieli, připrav mi vak a zajdi k panu De Geerovi.

aby mi půjčil vůz. Je to naléhavé.

Že ho moc prosím.

Kam chceš jet?

Do Bredy.

Proč proboha?

Angličani a Holanděni tam chtěj jednat o míru.

A to tam musíš být?

Je to otázka mého svědomí.

A dej mi ten talár, ten červený, co mi dali v Anglii, tak.

Jené.

Vždyť tě na to umřeš.

Já umřu, když zůstanu tady.

Angličané a nizozemci, národy odedávna zbratřené, že jste

pozvedli proti sobě zbraně.

A jestli jste to učinili jen proto, abyste jedni před druhými opanovali

mořské cesty k cizím národům, a zmocnili se tam trhů a zisků,

pak je to ohavnost a hamba, kterou nelze ničím omluvit.

Cena lidského života přece nespočívá v rozmnožování majetku.

Co přinesly Evropě plavby do cizích světů?

Jaký prospěch z toho měla, když naplnila své pokladnice africkým zlatem,

americkým stříbrem a drahým kořením?

a perlami a vzácnými látkami z Indie.

Vždyť příliven drahých kovů současně stoupli ceny, takže k domádné sto tisíc

zlatých má tolik, co za našich dědů platilo několik dukátů.

A do vosy z okrajného zboží přivedl kůpadku domácí řemesla a práci.

I nastala bída a nouze ovídělky.

Jakým právem?

Usilujete zmocnit se vlády na moři, jež nikomu nenáleží.

Jakým právem si podrobujete cizí národy, o kterých vaši dědové ani nevěděli?

Tak ve počínání není hodno ani vás, angličanů a nizozemců, ani nikoho jiného

na světě, pokud se takový člověk chce nazývat člověkem.

Vy se můžete dovolávat jediného práva.

Práva chlamtivosti, dravosti a sovětství.

A tomu říkáte politika.

Politika má vytvářet společnost řízenou jasnými zákony, v

němž by každý jednotlivec měl plnou možnost rozvoje a svou činností opět

působil ve prospěch ostatních.

A já mám pravým vědění, které nevede ke skutkům, nechť zhine.

Víra, která se neprojevuje křesťanskými skutky, nechť zhine.

Státnictví, které neudržuje lidské věci v míru, nechť zhine!

Říkal jsem ti, že máš ležet a odpočívat.

Ty si jedeš do Bredy a řečníš, jako bys tam mohl něco změnit.

Anglia nad námi stejně vyhrála.

Kdybys je viděl, když jsem k nim mluvil.

Naprostý nezájem.

No, a co jsi čekal?

Ten Oxenstierna měl pravdu.

Já jsem blázen.

Lidi se nedají napravit.

Konečně jsi to pochopil.

Doufám, že tě ta breda poučila.

Ano, poučila.

Člověk přece nesmí, nemá právo zůstat lhozdejný.

Vždyť jde o to, abychom se nemuseli za sebe stydět.

Posvátná posedlost, jako v antické tragédii.

Ale bohové nechávají posedlého, aby se utloukl sám.

Tak servim.

K umírání mě už potřebovat nebudeš.

Teď to vidím jasně.

Pište.

Systém všenápravy věcí lidských.

Slábne mu srdce.

Když ho nechám pracovat, vyčerpá se. Když nebude pracovat, ztratí chuť žít.

Kdyby ta práce k ničemu byla.

Nikdo tomu přece nevěří.

Od nás předběhl, paní, jeho myšlenky.

Daleko předešly naši dobu, proto ho lidi nechápou.

Nemůžu mu nějak pomoct.

Když bude unavený, přijměj ho, aby ulehl.

Jinak už ho nech.

Ať dělá, co má rád.

Není možné prožít půl tuctu životů za pouhých 80 let.

Co je vám, paní?

Já vím, náš pán.

Lidé říkají, že se snad pomátkli.

Ne.

Je přepracovaný.

Bojím se o něho.

Dřež se už jenom vůni.

Všechno lidstvo by se mělo spojit v harmonickou jednotu.

aby lidé nebyli Němci, Francouzi, Španělé, ale aby byli

dobrými občany státu celosvětového.

Prosím, pomalej, ještě to nemám. Ukaž.

Můžu říct si teprve v polovičce. Nač myslíš? Tak piš ty, Jiro.

Přejeme si...

aby tak plně a k plnému lidství mohl být vzděláván

ne nějaký jeden člověk, neb několik vybraných,

nýbr všichni lidé ve spolek, aby konečně jednou

bylo celé lidské pokolení učiněno vzdělaným

po všech věkových stupních

stavech, pohlaví a národech.

Jené!

Jené, pojď, jsi unavený.

Musíš si odpočinout.

Půjďte mi pomoct.

Lehneš si.

Každý stát by měl ustavit tři sbory zástupců.

První bude vzírat na šíření osvěty, na školy všech stupňů,

na vyučovací metody.

Druhý sbor má smířit všechna vyznání,

odstranit náboženské rozpory.

a stát se strážce mravů.

Kde je matka?

Nevím. Víš, šla pro doktora Leona.

Nedej mi pokoj.

Píš dál.

Třetí sbor míru bude bdít nad

udržováním dobrých vzájemných styků má nastolit

univerzální smírčí soud.

Všechny národy by se měly spojit

ke spolupráci.

To nic není, jen piš.

Kdo by však nechtěl uznat žádné smírné řešení, proti tomu

bude třeba zakročit silou, aby byl zachráněn mír.

Nebudou žádné takové zrůdy, které ostatní národy ničí a

požírají.

které začínají války, aby uspokojili vlastní potřeby

a po ostatních šlapou.

Otavři okno, Danielly.

Členové...

Těchto sborů z celého světa se mají sejít jednou za deset let

na nějakém místě v Evropě,

druhé desítiletí v Ázii,

třetí v Africe, čtvrté v Novém světě.

Počkej, já hned jenco se trochu nadýchnu.

Sním o tom, že by jednou byla veškerá vědecká práce soustředěna

v Akademii věd.

A ta by měla sídlo v Praze.

Protože naše země je srdce Evropy.

Křižovatka, kde se setkává východ se západem

i sever.

See ya.

Dobrý večer, Vyspolik.

Šel jsem náhodou u kolen, tak jsem si řekl, že vás navštívím.

Nelži. Jana tě zavolala.

Zbytečně svého přítele obtěžuješ.

Není mně o nic hůř než jindy.

Daníli, půjdeš sem židli.

Přinesu hned horké víno.

A to okno zavři, venku se ochladilo.

Co Rembrandt?

Slíbil jsi, že ho přivedeš?

Ovšem. On totiž.

Stůně.

Rembrandt už není?

Před týdnem jsme ho pochovali.

O čem jsme to spolu naposledy hovořili?

Ano, už si vzpomínám.

O světle.

O světle.

Ale on umřel doma.

Já ještě nesmím.

Studený obklad. Rychle.

A to víno.

A teď máme obklad.

Já musím z těch labirintů, z těch s matkou, najít

cestu.

Rozumím ti, ale teď se nerozčiluji.

Je ti už líp.

No, musím to končit.

Danieli?

Teď posluchy.

Většina je hotová.

Ale soustřed se na to, co ještě schází.

Tam máš koncepty, poznámky.

v řezkách těch velkých, tak všechno dejdeš.

Nemohl bych v klidu umřít, kdybych věděl, že

moje slova zůstaleně má, že ji lidé neslyšeli.

Přivší lásce, kterou mám k tobě, pamatuji, že tě prokleju,

jestli nedokončíš to, co jsem připravil.

A prokleju tě nejen za sebe, ale za všechno lidstvo, které bys s tím zradil.

Já ti to slibuju, otče.

Já vlastně jsem Jan Amos.

Kdo to je?

Ty nevíš?

Ne, nevím.

Nic jsem nedokázal, nic jsem nedokončil.

Tak proč jsem žil?

A celá tvá práce.

A co když jsem se mílil celý život?

Teď se teprve mílíš.

Ty jsi udělal všechno, co jsi mohl.

Co jsi uměl.

A to je smysl tvého života.

A smysl života vůbec.

A to je jediná zbraň proti smrti.

Z temna zapomenutí vyvstal odkaz Komenského stejně živý, jako kdysi.

Jeho hlas mluví přes dálku staletí k dnešním lidem.

K nám mluví.