Original subtitles

Z nařízení jeho milosti císařské jsou vaše varty zrušeny. Opusťte hranice!

Chodováci českým králům přísahu učinili, ne císaři!

Na místě jeho milosti císařské postupuje se zboží chodské zástavou na 7500

zlatých řížskému dvornímu radovi Wolfu Wilhemu Lamingerovi, svobodnému pánu z

Albenreutu, s tím, že v úplný dědičný majetek prodány mu budou po vyrovnání

56 000 zlatých.

Páni končele, přišli jsme si pro ty naše pergameny a majestáty.

A co s nimi chcete?

Na soud půjdeme.

Však ještě platí pečetě našich králů.

Prodali vás a královskému městu domažlicím vás vzali.

Tu vezměte své pergameny.

Raději, ať vy je máte.

A dědečku, kterák to bývalo, když chodováci stáli na hranicích?

To byly slavný časy, jené, slavný časy.

Tehdáž všechny zemský cesty tvý dědové

strážily a nepřátelé Čechů bíly po hlavách.

Takovou čakanou, dědečku.

Takovou, chlapče.

I vy jste je bíli, dědečku.

I já, synku.

A tu ten šrám jste teky na hranicíku držíli.

Teki, dceruško, teki.

Tehda až jsme začínali boji za naše práva

a za svobodu.

Co je to svoboda, dědečku?

Svoboda.

Vidíte tu lípu, děti?

Tu naši předkové sem sadíli, když dostali od

krále Jana svý chodovácký práva.

A od těch dob tu ten stromek rostl, rostl

jako ta naše svoboda.

A kdyby jednou ta lípa mrazem zašla, anebo

blesky srazil, musíte hned nový stromek vsadit

a dobře ho strážit, aby na něj nikdo ruku nevstáhl.

Budu si to pomatovat, jen ne? Budu, dědečku.

Proti cizí šlechtě Zdvihal se podaný lid po celých Čechách.

Chodové, kteří podléhali pouze králi, nechtěli se podrobit pánů z Albnareitu,

opírajíce se o svá privilegia. Ten však jejich práva neuznal.

Konečně jim bylo uloženo derpétum silencium, věčné mlčení.

Věčné však nebylo.

Chodové je přerušili.

Chutě do pelíška.

Hanálka teky už spí.

Pojď.

Hančíň.

Nedáš-li ty pokojíčka, hodíme tě...

do Rybníčka a z Rybníčka do Dunáje. Chyť si ho,

ty hastrmane.

Kdo by tuto povinnost nesplnil, bude ztrestán

ve práva.

Rozuměl jsi?

Kdy je ta robota?

Pozejtří.

Přijdu.

Kozina, přijde!

Co chtěli?

Zase budu kácat u Hamrů.

Naše staré lesy porážej.

A ty?

Nejsi pravý chodovák, Jen.

Proč zbytečně dráždět panskej karabáč, maminku? Hančí!

Nevychovala jsem svýho syna, aby hrbil řbet před karabáčem. Prosila jsem ho.

Kvůli dětem.

Proč pak jim neotevřeš, Matěj?

Raději ďáblu, nežli tu těm panským neřádlům.

Doste mi, chlapi.

Doma sedět, aby na nás nemohli. A mlčít.

Tuto ještě umíte.

Tuto by za stara nebylo.

A co byste chtěli počít, dědečku?

Co počít?

Šakanou do nich, až by hutíkali.

Čakana nepomůže.

Je nás málo. Však nejsme sami.

Po celých Čechách se bouří lid. A kdyby všechen povstal, jen by se ukázalo.

Dobrá, vyřídím si to s nimi jinak.

Tady Šerlovský má řídkou krev.

Chudák manka.

Já mám strach, táto, když takhle mluvíte, aby se to denoneslo na zámek.

To by nám s Pavlem ty vodavky nedovolily.

Nebůj se, manka, však vám v obou přivodavkách zahraju.

Jou!

Jste na ně slabý, Košip.

Urozený pane mají svou vlastní legendu o svobodě.

Nesmysl.

Povídačky starých bab.

Bože milosti, ty povídačky nemůžeme ani chytit, ani dát zmrskat, ani zavřít do

šatla. Potřebuji jejich robotu, Koši.

Rozumíte?

Nijak mi nečte nic platný.

K službám, milosti.

Chci od vás ty jejich pergameny.

Pokusím se, milosti.

Zničte všecko, co by jim připomínalo staré časy.

Dělejte, jak chcete, ale proveďte to.

K službám, milost.

Něco vážného? Přední starosti má dráha. Papa, slíbě jste nám přece přípitek.

Ovšem.

Na zdraví našich snoubenců, přátelé.

Dobrý večer. Dobrý večer.

Vítám tě, bratře.

Přinesli jsme perkameny, sestro.

Domika je zhájí. Náše perkameny.

Tak přece ještě něco platí. Aby neplatily.

Kdyby Lomikar nevěděl, že hlídají naše chodovácký práva, nebudí by najednou tak

vzát.

U tebe budou v bezpečí. Dobře jste ho dělali.

Na mou chalupu žádný nepomyslí.

Toto je naše právo a to je krak dub.

Žádný je nezvyklá, ani Lobikanovo správčí, ani sám Lobikán. Jau, to on by

chtěl, abysme mu je dali.

Pak by tepřive vzel na nás bič.

Tu ty dva perkameny jsou nade všem.

Jiříkovo a Matyášovo.

Přinezi ze slíně zrní.

Neměli bychom sestro taky zavolat Jana?

Ne. Tak je to druhou na důře.

Dobrou noc. Dobrou noc. Dobrou noc.

Co je ti, jenek?

Nic, Hanči, nic.

Ke starý ženský mají víru, ale ke mně nic.

Jakobych ani nebyl chodovák.

Slad mají kus pravdy, jenek.

Kerak, že?

Říčí se o tobě, že už nejsi kozina.

Že ses po tátovi netrh.

Že ses oženil si krotkej jako beránek.

Ani mezi mužský nejdeš, abys porokoval.

Žena ti vzala všechno srdce.

Zabavu mě mají.

Jiskro!

Vrchnost to poručila.

Přezejte dál!

Ani nehněte!

Tuto je náš trom!

Robotníky jste z nás nadělali a ještě k tomu bych měl mlčit?

Jakým právem?

Banským právem, bláze!

Přezejte dál!

Kozino!

Nedej se!

Už jdu!

Vzgačapo!

A rodi! Ty pohoďši!

Páni nám porazili naši lípu.

Naši lípu?

Naši starou lípu?

A vy, Matěji, jste je nechali?

Jen, ty jsi jí bránil?

Ale neubránil.

Smejšlela jsem o tobě křivo, synku.

Neměj to mýmu srdci zhaslit.

Přiveďte kozinu a připkám!

Ať vy, huteč, jedu pro tebe. Ač bych utíkal, co pak se mordí?

Všichni na liktu, rychle!

Kde je tvůj tatík? Co chcete se starým tátou? Půjde taky. Abych viděl, jaký

jsou kataní.

Pro boha!

Pusťte mě, půjdu sám.

Pání nejdou jen pro mě, jdou pro majestáty.

Dobře jste je ukrýli?

Pane zprávči, mě sice nikdo na lichtu nezval, ale já byl taky u té muziky pod

lichou.

Anihnout a slyšte.

Podaným jeho milosti urozeného pána Lamingera připomínáme, že po ohavné

rebelii selské léta páně 1680 vydán byl nejvyšší patent, kterým byly

všechny výsady a privilegia zrušeny.

Nicméně v chodských vesnicích psaných těch práv dosud nevydali.

Soud se toho domnění, jako by jimi mohli něco vyřídit?

Ano, že mnozí robotní lidé ruky své na úředníky jeho milosti na nejvýš

trestuhodným způsobem stály.

Nicméně jeho milost ráčí pro tentokrát odpustit

zapomenuvším se Janu Sladkému zvanému Kozinovi a těm, kteří mu pomáhali.

budou-li domnělá privilegia do jednoho a bez průtahů odevzdána.

Hrval jsem se, ale to bylo o naší lípu a ne o majestáty.

Proto děkuju za milost, ale já se neprovinil.

Kde jsou perkameny?

Vydejte je, nebo s vámi bude naloženo jako slebelím a buřičím!

Kde jsou perkameny?

Kde jsou perkameny?

Nevím.

A kdybych vedíl, mylčíl bych.

Richtáři, kde jsou perkameny?

Odvejte je!

Slolejte svému, že? Všechno prohlídejte!

Děkujeme.

Ráčíte ještě něco poroučit, urozený pane?

Nic,

už jete jít.

Nevyrůšuji?

Némá, drahá, mám tady zajímavé čtení. Přišla jsem vás, můj mílý, napomenout,

abyste se šetřil a šel si odpočinout.

Dnes necítím únavy.

Podívejte se, majestát Rudolfův, Karlův.

Konečně je mám.

Rudolf II. z boží množství král Český císař svaté říše Římské.

Ale jejich platnost je již zrušena. Ano.

Ale chodové by nepřestali, dokud by měli pergameny v rukou.

Na jejich základě mohl začít proces každým dnem.

Teď záleží jenom na nás, abychom jim dali pocítit, kdo je tu pánem.

Nechtíli jsme věřit, že jsi pravej chodovácký chlap.

Odpust nám to jen.

A nač tuto všechno platno, když ten znamenaný vlk Lomikar vzel naše

majestáty?

Můžeme začít, pánové?

Voši!

Lichtáři! Jsou to vaše privilegie?

Spálili jste je.

Ale co v nich je psáno, tady zůstane.

A srdce nám z těla nikdo nevyrve.

Puste ho!

Pamatujte si, že nemáte v co doufat.

Nebudete-li konat své povinnosti, jak se sluší na robotníky a podané, zavedu

pořádek.

S rebelanty se mazlit nebudu.

Jděte.

Všechno bylo marný.

Hlavu vzhůru, jene.

Podívej.

Jiříkův a Matyášův.

Vyndala jsem je ze skřínky a hukrýla k sobě dřív, než začaly prohledávat.

A domů k dětem nepůjdeš, jene.

Hančí, víš přece, že ty a děti jste mý nejmilejší.

Máš chlapa, Hančí, a ne starou bábu.

To je hamen.

Svobodu nám ukradnu, ale ještě nás mládí.

Ať černám krak uhel, tuto jim nezapomenu. Přízám, že ne.

A co bys chtěl dělat, když nemáme perkameny?

Lumikar nám ukradl majestáty. Ale pěstě ještě ne. Já mlčít nebudu.

Sousedi, sousedi.

Jiříkův a Matyášův.

Chlapče. Máma je schovala.

Pane Lumikare.

Ještě na tebe něco máme. Nechoď vlkovi pod zub.

Per kameny na lomikara nestačí.

Stačí. Tu ty dva stačí na každej soud.

Páni, u soudu nám nepomůžou. Svý právo na vrchnosti můžeme vydobejt jen tu těma

pěstěma. Počkej, Matěji.

Kdyby jsme teď povstáli, tak budeme bojovat sami. No háď. Tak teda budeme

bojovat sami. Nebuďte bláznoví.

Však dobře víte.

jak skončily všecky rebélie, kde selský lid povstal svým kraj sám za sebe.

Panskej karabáž výzdá všude stejně.

Ale my na pány všichni dohromady jít neumíme.

Tuto je pravda.

A co chceš teda dělat?

Podle mýho rozumu, sousedi, všechno dřív zkusit, aby netekla krev darmo.

Však vrchnost není všemohoucí. A je přece na světě ještě nějaký právo.

K soudu půjdeme.

My se humíme prát s Čakanou, ale ne u soudu. Na Čakanu je času dost, Matěji.

Domaž lidskej úzce teky soudil a vyhrál. Ten nám poradí.

Ale nejdřív se musíme sejít ze všech vesnic, aby jsme táhli pohromadě.

Dobrá. Někdo by to měl vyřídit po vesnicích všem chodovákům. Já mám rychlý

nohy, Kozino. No jestli tě Manka pustí, tak můžeš.

Tom naše lípa padla.

Měli jste pak vidět toho Lomikarovo zprávčí, když mezi ně Matěj skočil. Jen

se zaprášilo. Dobře jste se bíli.

A kozinovic chlapec z teby.

Však bylo už namále. A tedy moje Dorla mohla dnes chodit ve vdovský. Jiskro, už

zase pouštíš špačky. Jaký pak špačky?

Tobě by se, Dorličko, nelíbilo, kdybych tě po smrti chodila strašit? Neby tě

lasička ofoukla.

Dost na tom, že už mě strašíš zaživa.

Už přijeli.

Vítejte. Dobrý večer.

Dej Bůh štěstí.

Dobrý večer. Dobrý večer ve spolek.

Tuto je Trakstý Žjust z Tomažnic.

A tuto jsou naši.

Strejček Hrubý z Draženova. Dobrý večer. A

jeho tátu Teky.

Tuto je Bajdár.

A tady Šerlovský z Pocinovic.

Tady Edsel Čtverák.

Němec z Medákova.

Psyku znáte.

A Hindle z Postřekova v Sůdkách.

Měl jsem ve Vídni soud.

No to už víte.

Do mažlišti páni mi chtěli vzít moje právo.

Všude to vyhrávali a mě se jenom smáli. To páni dovedou. No, bodejď. A co já,

řemeselník, proti nim?

Ale Jářku, raň se.

A tak to šlo od soudu k soudu.

Až k tomu nejvyššímu.

A vyhrál jsem.

Chci vám pomoct, přátelé.

Vy se svými pergameny se práva jistě dovoláte.

Dobrá, deputací pošleme.

Ale ninčkon, kerej tam půjdete.

No, hadě za nás Kozina.

Ten je výřečnej.

A tady Lichtář, Sýka a Příbyk.

Mě do toho neberte, já k soudu nepůjdu.

Neměl by se strhat Matěji.

Slyšel jsi, že musíme táhnout všichni pohromadě.

Kdyby to udělal každej, tak bysme to prohráli.

Až budete chtít na pány a ne k pánům, tak budu třeba sám.

Sousedi, ani tuta naše schůzka, ani cesta k soudu se nesmí prozradit.

Ať jde tuhle psůtka z Postřekova, z Medákova Němec a tady pajdár z

Pocínovic. Ty ještě s Lomikarem nic nemíli.

A tuhle soused Just to povede.

Dopis z Vídně, milostná.

Žaluji.

Žaluji.

Koši, zaveneme tu nový pořádek. Jak ráčíte podouček, urozený pane?

Především zamítnete všechny žádosti, které se vám povalují v kanceláři.

Na lesní robotu zaženete muže od patnácti let.

Mladým ženským dáte práci ve dvoře a řeknete pacholkům, aby se těch holek

neváli. Urozený pane, tak přísná opatření by mohla vyvolat nepokoje.

To právě chci.

Uděláme z nich rebeli.

Ti to u soudu nevěrají.

Podaným jeho milosti urozeného pána Lamingera, kteří

svojí drzou soudní žalobou hrubý poklesek vůči milostivé vrchnosti

učinili, dává se navědomí, že všechny jejich žádosti

Jakož i prozby až do dnešního dne podané se ruší

a zamítají.

Tato. Však jsme o nic neprosili. Hele, co my dva s Pavlem?

Budeš s námi.

Kam?

Do dvora na práci.

Vrchnost přikázala. Vrchnost nemá co přikazovat.

Tuto na tebe vymysleli. Měl by karnář spokojší, aby byly rvačky. Teď to

obrátíš a snad rába byš tvá psa. Když chce rvačky, má je mi.

Kable!

Kable!

Máme povodatka.

Vrchnost nám žádost zamítla.

Podstřekově odřekli všechny povozy, urozený pane.

Milosti v Tlumačově a ve stráži střílejí po lesích jako ve svém.

Po Cinovicích nešli shánět nahon, milosti, a zbyli Hajnýho a mě.

Nikdo si tam není s dřivotem, ani já.

Všechno sepsat.

Kulkrabí. K službám, milosti. Převezmete zítra úřad zprávce.

Jak ráčíte poroučet urozenu pane?

Můžete jít.

Pojedete zítra do Vídně.

Ten dopis odevzdáte dvornímu prokurátorovi.

Ostatní podle nadpisů.

Tady jsou průvodní listy.

Rozumím, urozený pane.

Toho jejich prokurátora Štrauze navštívíte. Musím znát jména. Kdo je

poslal, kdo to vede.

Už vy mohli komisy.

Jména komisařů mi zjistíte.

Buďte s ním opatrně, je to velmi prohnaný člověk.

Můžete se spolehnout, pane zprávče.

Tudy, prosím.

Vítám vás.

Prosím.

Komise už zasedala, přátelé. Všechno je na nejlepší cestě. Můžete se spolehnout.

Třeba tutím.

Vrchnost na něco takovýho jenom čeká, aby mohla žalovat do Vídně.

Budou říkat, že děláme rybělí.

Ať říkaj.

Všichni chorováci ještě neumří.

Ty nemáš rozum, Matěj.

Tuto je voda na panský mlý. Dechte nás. Takový voračky vrchnost ještě nevydělá.

Kozin, ovšem.

Hrubý. Třibek.

Štverák.

Samá zběř.

Papa, a mezi takovými divochy máme žít?

Sousedi!

Sousedi!

Pojujeme za svý starý práva, proto jsme šli spáli napřed k soudu. A teď musíme

čekat, kterak to dopadne. Však ze Zvídně psáli, že je náše věc na dobrý cestě.

Ale žádný soudy nám nepomůžou.

Tuto je naše pomoc. No, sousedi, když nám soud nepomůže, čakanu potěškat umíme

teky. Koši, chcete si všechno sepsat a zúčastněné předvolat na zítřek sem?

Službá mi dostat.

Ať je rozeženou, jmenami je nechte vyštvat!

Solo pro pana Drába. Počkat, žádný solo.

Jsem tady úředně.

Přečtu ty, kteří z rozkazu jeho milosti mají přijít na zámek.

Adam Etzel, zvaný Čtverák z Klenčí.

Jdi a řekni svýmu pánoj, že mi nemá co volat.

Roboty hajt si hukládá komu chce, na nás nemá žádný právo.

Milost nařizuje, abys přišel zítra na zámek.

A proč?

Co tam?

To nevím.

Když nevíš, tak nepůjdu nikam. Haš budu vědít proč.

Zprava z Vídně, milost.

Okamžitě připravit jednoho posla do Vídně, druhého do Prahy a třetího do

Plzně. Ano, milosti.

Urozený pane, ta Sebránka odmítá všechny vaše příkazy.

Co máme dělat, milosti?

Nic, Koši.

Podívejte se.

Prohráli všechno.

Zenařízení! Jeho milosti císařské se smělá žaloba chodů zamítá a

nařizuje se dále toto.

Chodové jsou podání panu Maximiliánu Lamingerovi, knížeti z Almreitu.

Privilegií a práv svých již dávno pozbyli. Poněvadž nic z toho

nedbajíce, protivili se vrchnosti své, zasloužili by přísné pokuty a

potrestání. Nicméně bude jim odpuštěno s tím však výslovným míněním,

že se už nebudou tajně scházeti aniž jakýchkoliv žalob a petic podávati,

ale že budou milostivé vrchnosti své poctivě sloužiti.

Tuto není pravda.

Tuto nemůže být pravda.

Kdo z vás podal žalobu? My!

Své milosti přísařské, je nařízeno, abyste v mé přítomnosti přísahali

odhanost své milostivé vrchnosti, panu Albenreuthu. My máme ještě

majestáty. Nebudeme přísahat. Paruju vás, jestliže neuposlechnete,

zavoláme vojsko.

Tuto platí jen čagana.

Háň jim okrok dál. Pojď s nás. Pojď s nás, Gořino.

Sousedi, ve Vídni jsme prohráli, ale tuto není poslední slovo. V Praze ještě

vědí, kdo jsou chodováci.

Už žádný soudy, Kozino.

Naposledy to zkusíme, Matěji.

Odvoláme se do Prahy.

Vážnost a autorita císařská nemůže dopustit, aby se něco takového

opachoval.

Pojedeme načas do Prahy, má drahá.

Co tomu říkáte?

Po mém soudu bude nejlépe, když zakročíme přímo proti původci toho

jejich vzdoru.

Kozinovi.

Jinak rozpálí všechno na novo. Kdyby se jen málo hnuli, zavoláme vojsko.

Bude se mě po tobě stejskat.

A dětem taky.

Pavlíku, míčko, jsi hospodářem ty.

Opatruj hanálku, maminku i babičku.

To víš, táto.

Chtěl jsem tě ještě vidět. Buď s Pánem Bohem, bratře.

A pamatuj, že můj Jan je teky z tvý krvi.

Nebuď se, Hančí.

Za čtrnáct dní jsem zase dym.

S Bohem, mámo.

S Pánem Bohem, syn.

Ať tam dobře pořídíte v té Praze.

Matěj, chceme oba stejný.

Vydržte tady, až jak to skončí, o to tě prosím.

Aby zas nebyly rvačky.

Uvidím, co vy soudíte.

Nehnu se, dokud mi dají pokoj. Tu?

Rukou dáním?

Kdyby jsme v Praze prohráli, vem čakanu a býj se.

Hodně štěstí!

Svobodný pán Laminger z Albenreutu, majitel zboží Trhanovského, vypisuje

slavnému soudu všechno, co se na Chocku událo, a žádá, aby bylo po

právu rozhodnuto.

Nech vstoupí Jan Sladký, zvaný Kozina.

Přistup vblíž.

Jenes Sladký, zvaný Kozino, radím ti, abys mluvil pravdu.

Víme všecko, co se u vás dělo.

O lípě, o varačkách, o vaši neposlušnosti.

Slavný soude.

Starí chodováci byli lidi svobodný.

Z nás pro nic za nic hůďáli lidi robotný.

Kterak by bylo vám, hurození páni, kdyby z vás pro nic za nic hůďáli sedláky?

Ptali jsme se tě na něco jiného.

Prál ses u lípy?

Byl jsi při vodačkách?

Tuto je pravda. Jak jste se mohli opovážit proti vicevrchnosti?

Slavný soude, my jsme se vrchnosti neprotivili.

Provinili jste se proti svým podanským povinnostem.

Urození páni, proti svým povinnostem jsme se neprovinili, protože žádný

povinnosti k vrchnosti nemáme a žádnou vrchnost nehuznáváme.

Kdyby jsme ji huznávali, nemuseli jsme žalovat do Vídně a nyní do Prahy k

vašemu hapelačnímu soudu.

Takhle své věci neposloužíš.

Robotovat nechcete a panstvu poslušnost odpíráte.

Slavný soude, áno.

Robotovat nechceme a panstvu poslušnost odpíráme.

Proto jsme přece žalovali. Chceš být pokládán za rebela.

Víš, co to pro tebe znamená?

Slavný soude, to vím dobře.

Ale vím taky, že chodováci bojovali na hranicích za svobodu celý český země.

A za to dostali svý vejsady a majestáty, který ještě máme.

Když nám je ve Lídni neuználi, přišli jsme sem k vám do Prahy.

Protože vy přece víte, že jsou vydobití chodováckou krví.

Říkáš, že pergameny ještě máte?

Áno. A proč nebyly přiloženy k žalobě?

Slavný souden.

Míli jsme jich víc. A ty nám Lomikar vzel a spálil.

Máme ještě dva.

Hyříkův a Matyášův.

O ty přijít nesmíme.

Dokud nebude vaše žaloba řádně doložena, nemůže apelační soud rozhodovat.

Líčení se odročuje.

Tu ten Lomikar to pěkně obrátil.

My jsme žalovali,

Ramíčko, ještě, aby jsme sehájili.

Co bysme měli dělat, sousedi?

Nejlepší by bylo, kdyby jsme předložili majestátu. A co, když nám je vemou? Tak

u soudu stejně nevyhraje. Já myslím, že jsou to zbytečný starosti.

Soud není lomikar. A v Praze není jako ve Vídni.

Ano, je to opravdu k smíchu, když si ti lidé myslí, že prosadí svou.

Jsem rád, že je to váš názor, pane ze Šternberka.

Avšak chodové se odvolávají na svoje majestáty, urozený pane.

To mohou, když žádné nemají.

Mají dva, vaše milosti.

Jeříku a Matyášu. Co říkáte?

A viděli jste je, pánové? K žalobě přiloženy nebyly.

Pravděpodobně je přinesou.

V každém případě je nutno brát je v úval.

Myslím, že její vzdor pramení spíše z prostoduchosti než ze zloby. To není tak

jednoduché, má drahá.

Čemu vy říkáte prostoduchost? To je ve skutečnosti velmi nebezpečné.

Jakým způsobem, vaše milost?

Dnes chodové žalují.

A když vyhrají, budou chtít zítra stejná práva všichni nevolníci.

A když jim je nedáte, vezmou si je pozitří násilím sami.

Nyní bude vyhlášen rozsudek nad neposlušnými chodskými vůdci.

Soud postupoval tentokrát mírně, neboť věří, že byli svedeni pouze mylnou

domněnkou v platnost svých privilegí zručených císařským patentem již léta

páně 1680.

Jménem jeho milosti císařské odsuzují se.

Adam Eccl, zvaný Čtverák, Krištof Hrubý, richtář z Draženova a Jan Sladký,

zvaný Kozina, jako podněcovatelé nepokoju na rok do těžkého žaláře.

Ostatní budou milostivě propuštěni, když uznají svoji povinnost a

odpřísáhnou poddanství.

Slavný soude,

tuto přece neuděláte.

Naše práva platí. Mač!

Slavný soude.

Před váma měl stát Lomikar a ne my.

Nyní podepíšete přísahu poslušenství své zákonité vrtlosti, pánu z Adleroitu.

U nás tekla krev za svobodu celý země a nyní máme slibovat podanství cizímu

panstvu? Zeč mi, rozsudek nezměníte.

Podepíšte anebo na vás pošleme vojsko.

Myslíli jsme, že jste z český krve jako my?

Ale Nynčko, vidíme, že panstvo je všude stejný. Za hranicema, jako u nás doma.

Chtěli jste vidět naše majestáty.

Tu jsou.

Dovol.

Odvedzte je!

Okamžitě odvedzt!

Odepište!

Rozsudek soudu vyhlašte ve všech vesnicích.

S robotou nechtě za počato okamžitě. V případě sebe menšího odporu přikazují

vám užít nejostřejších prostředků.

Dělší čas strávím nyní v Praze, protože konejte své povinnosti řádně.

Podepsán Maximilian Laminger, svobodný pán z Aldenvoj.

Uvědomujete si vůbec, co by pro nás znamenal opačný výsledek soudu?

Uvědomuji a nechtěl bych se toho dočkat.

Nože, ať žije náš velkomyslný pán, svobodný pán z Alvenroj.

Na jeho zdraví. Na jeho zdraví a na jeho dlouhý pobyt v Praze.

A kde jsou ostatní?

Ostatní v Praze.

Soud je odsoudil na rok do harestu.

Panenko Maria.

A vy?

Dali nám podepsat přísahu.

Můj Jan, taky podepsal.

Sami za sebe jste přísahli.

Pro nás platí, co poudal Kozina.

Kdyby jsme v Praze prohráli, vem čaganu a píse!

Co chcete?

Budem vám přeč ten rozsudek!

Ten my už známe!

Na ně!

Přeji, pamatujte se, aby nebylo ještě hůř. Co teď, Matej? Pluty pustíme dým,

ale flinty si tu necháme.

Tu ten panskej neřád tu postane, dokud nepustí kozinu z arestu.

Pane ze Štertberka, na mém panství je vzpůra.

žádám okamžité odeslání pěšího regimentu. A dále žádám, aby rozsudek

nad chodskými rebeli byl předán hrdelnímu soudu. Upokojte se, pane z

Altenreitu. Bude vám vyhověno ve všem.

Starej se bojídlo, budeme nocovat v lese.

Tak sousedí, sousedí, nebuďte bláznoví, vojsko tu ještě není.

Ty hlídej koše, jděte k hukám, ať nikdo neutíká.

Přežaňte dobytek, chenský budou k hamrům a my chlapi za nima.

V šklatu sedíte, kerach zmoklý slípky.

Postarejte se o jídlo ženskýho, nebujte se. Chlapi nás nedají.

Kolik jich je? Asi dvěstě.

Je nás málo.

Uhneme dál k hamlům, než se k nám přidají z vlastetních vesnic.

Hlídky ostanou tady.

Počkej.

Jménem Krajského hejtmana.

Pokamžitě vydejte zprávci Koše.

Vraťte se do újezda a podrobte se své zákonité vrchnosti. S tutím nám

nechoďte, pane oficíru.

Lomikarovi nepatříme, poslouchat ho nebudeme.

Vásiliv! Na obrad se v tak těžkém terénu by měla nastoupit jízda a

dělostředectva.

Tak vám děkuju, sousedí, vítám vás! Vítám vás! Bál jsem se, že na nás vojsko

hude dnes o pěstách.

Musíme se rozdělit.

Z Houvězda a z Pocínovic ostaneme tady, zatarasíme Hamry. Z Draženová a z

Postřekova půjdou na hlídky.

Strážovský a Tlumačovský je v noci vystřídají a chlapcí z Kleňčí se polaží

kolem tábora.

S tutou silou už vystačíme.

Kdyby přišlo další vojsko, tak nás bude málo.

Měli bychom hudělat Tiltkozina, zburcovat i jiný kraje.

Hančí.

Naši chlapi stojí teď proti puškám jako za stara.

Všecky ženský jsou teď na tom stejně.

A co když nám oujezdo zapálí?

Jen se nebůj. Páni oficíři to nedovolí.

Neměli by kde lágrovat.

Co myslíš?

Jsou vojáci teky u nás dým?

To víš, že jsou.

Naši chalupu jistě neminuli. Já se jen cintuju a pořád čekám,

jestli se ukáže nad houjezdem záře.

Nechala jsem v truhle šátek po mámě a v síni v ostale štřepytlík

mouky.

Pambus nám jiskro, co z toho všeho bude?

Co by bylo, musíme se bránit.

Ale ty škody všude a zrovna teď před Žatvou.

Dobrý večír, sousedi. Dobrý večer.

Šerlovský!

Vítej, chlapče.

Kterak jsi došel? Nejdu sám jízkro.

Z Chodova, z Medákova i Vodinut na třista chodováků jsem přivek hamrům.

Zaplať pábu.

Slyšíte, sousedi?

Nýčko pánům oficírům zahrajím, až budou tancovat.

Kde je správčí koš?

Až na ten strach je mu dobře. Aspoň pozná, která chutná to naše živobytí.

Dobrou noc, sousedi. Dobrou noc.

Chlapče. Dědečku.

Kde je Manka?

Manka? Šla k potoku pro vodu.

Jen pospíš. Však už tě čekála.

Manka!

Hned bych šla s váma a střílela.

Můžeš nám posloužit jinak, dívče zlatý. A Kerak?

Musíme vzburcovat selskej lid.

Aby Chocko nebostalo samý.

Všechno ti povím.

Pojď.

Matěj! Kyrsníci! Co myslíš? Co myslím, myslete teky!

Tu před námi mají skonč dobrou zbraně a míste špatnou!

Chceš, aby tě zapálili dvor? Aby nás a naše ženy a děti pomordovali? Majci

zamordujou! Ale dřív se budu bránit! Nebudu potračit, kterák hovadou! Sousedi

za mnou, ještě je čas! Neblázněte! Složíme zbraně! Neblázněte!

Neblázněte! Neblázněte! Neblázněte! Neblázněte! Neblázněte! Neblázněte!

Neblázněte! Neblázněte!

Neblázněte! Neblázně A pojďte do pocínovic. Tam se líb hubráníme, nežli

studěma.

Pane ofici, přišli jsme zložit zbraně.

Přepadli nás a všechny ostatní zajeli. A kde je vojsko? V každé vsi něco. A

nejvíc nahou jezdě. A po to je o pomocte.

Musíme se připravit.

Ženský a děti pryč. Do stavení.

Kodováří připravit se.

Tam nás nečekají! Samnou! Samnou!

protože podle dobrozdání zde přítomného doktora Prantnera nemůže se vězeň

Krištof Hrubý dostavit k hrdelnímu soudu, bude mu přečten rozsudek zde.

Tři nejtěžší provinilci, Adam Ecl, zvaný Čtverák, Krištof Hrubý, richtář z

Draženova a Jan Sladký, zvaný Kozina, budou jako nejvzdornější buřiči

a shůdci obješení.

Richtář Sika z Oujezda a Jakub Němec z Medákova vystojí denně

dvě hodiny na pramíři, dokud nebudou ze země vypovězeni.

Ostatní pak podle provinění odsouzeni jsou do těžkého žaláta.

Rozsudek byl poslán do Vídně ke schválení.

Ví už o tom Jan?

Ví.

Míl bych s ním promluvit.

Je to můj synovec.

Jedete?

Do Prahy za Janem? Jedeme, dědečku.

Dobře děláte.

Jen se nebujte, dikto přece není možný, aby ho držíli v

Haresku, když se ničím neprovinil.

A přece, dědečku, chtěl, aby lidi byli svobodný. Tak půjďte tu s Bohem.

Šťastnou cestu.

Stryčku, taky už jsi jinčí.

A co hančí?

A děti?

Nevím o nich nic.

Ti to rozsúdili.

Tu ten Lomikár...

by chtěl všechny chodováky pomordovat.

No kdyby aspoň vzali mě, starýho stůnavýho chlapa,

já už stejně umřu.

Nemluvte tak, strečku.

Však oni, páni, vědí, že je se mnou hamen.

Proto tě sem pustili.

Kdybych alespoň věděl, že k tý tomu

ujdeš, bylo by to jiný umírání.

No máš přece ženu a děti.

To je to nejhorší.

Pořád na ně myslím. Ale o milost.

Nepros.

Radši. Co pak teďku? Na kterou stranu leží to

naše město do Mažlice?

Tam.

Střečku.

Střečku.

Ani ho vidět nesmím.

Ani s ním mluvit nesmím.

Abych mu děti ukázala.

Neplač, dcerušku.

Panstvo prokletý.

To tím nástejráte, hrození páni.

Ale dejte pozor, abysme mi jednou nesoudili vás.

Poči!

Poči!

nejvyššího hrdelního soudu, jak její jeho milost císařská pozmění tráčela,

se ustanovuje, aby ze tří hlavních vinníků toliko jeden byl popraven,

druzí pak, aby poslání byly do pevnosti komárno na deset let.

Nicméně může jim být trest zmírněn, poprosí-li o milost.

Za co jsme bojovali, tuto platí.

Selský lid je v právu, a vy v neprávu.

Já vás, ani Lomikara, prosit nebudu.

Dále se nařizuje, aby z každé chodské obce dostavilo se k exekuci nejméně

50 obyvatelů, aby dán byl odstrašující příklad.

protože jeden z hlavních vyníků, Krištof Hrubý, smrtí přirozenou sešel,

hrdelní soud rozhodl, aby jen sladký zvaný Kozina jako

nebezpečný a ze všech nejvíce zatvrzený orátor byl obješen.

Exekuce bude provedena dnes, 28.

listopadu, léta páně.

šestnáctset devadesát pět.

Neplačte, neplačte, nadarmo neumírám.

Lomikar vyhrál u tutoho soudu, ale naše věc byla pravdivá.

Lomikare!

Lomikare!

Do roka a do dne vyzývám tě na boží soud!

Hyn se ukáže, kdo z nás...

Kozi mu sabíli.

Kozi mu sabíli.

Sabíli.

Co je vám, můj drahý?

Nic.

Nic.

Potřebujete klid.

Naprostý klid.

Urození pánové na vaši statečnost a šťasté ukončení honu.

Dnešní den je pro mě obzvlášť významný.

Právě před rokem mě Chodové a jejich vůdce Kozina dali lhůtu.

Do dne a do roka.

Ten Kozina.

Oprátku měl už na krku a ještě si troufá mě zvát na boží

soud.

Kozino, špatný proroku, chodové zkrocení.

Rok už tu, ty tam a já do sud.