Original subtitles

Děkujeme.

Léosku!

Že jí to nesluší?

No.

Co?

Co?

Nocta. Nocta. Děkuji.

Nocta. Nocta. Dík za vaše krásné laštké tance. To šle už si gratuluji.

A napijem se. Ne, nehněvej se, nebudu, nebudu.

Co dělá naše pasterkyně?

Leoši. Tak Leoši.

Peru se s ním.

Zase ti kluče srdíčko, Oluško, neměla bys tolik tancovat. Ale tatušku mě je

dobře opravil.

Dovolíte? Jistě.

Jak spustí po Vídeňsku, tak se mohou všichni potrhat.

Prosím, pane kapelníčku.

Z Pasterkyni se moří už sedm let.

Na Šebrno už mu nestačí, chce dobít Prahu.

Notuje si hlasy lidí i ptáků.

Joši, zase na ně myslíš? Na cože? Na pastorkyní.

Na co mám myslet?

Na moje nohy.

Nejsem tancmajstr. Aspoň se snaž.

Snaž, snaž.

Kdo je to s Holgou? Ten?

To přece je náš medic.

Jaký náš?

Zesíchlap je to.

Tak lehoši, znad bysme žárli.

V sedmnácti letech. V sedmnácti být zamilovaná.

To je o tebe nemorální, Olgo.

Prosím tě, tatušku, kolik bylo mamce, když jsi si ji bral?

Čtrnáct, když mě poprvé vyznala lásku.

Šestnáct!

Šestnácti bylo, když jsem si tě vzal.

No vidíš, a to bylo morální.

Já nesouhlasím.

Ten chlap, ten medik, tě není hoden.

Ale jak to můžeš vědět?

Vždyť ho vůbec neznáš.

No, ty... Tak si dělej, co chceš.

Taky, že budu.

Znáte to, když vám někdo bere slovo z úst dřív, než jste je vyslovil?

tak mi bylo vždycky s ním, s Antonínem Dvořákem.

Ať se naučí zpívat od ptáku v přírodě.

Odnot k pravdě života a naopak.

A co vaše pastorkyně Leoši?

Snad už ji brzo dokončím, mistře.

Už se těším, až ji uslyším v Národním.

To už jste doma z procházky?

Nedlob se, tatušku.

Trochu jsem se zadýchal.

Najednou nemohla vůbec dýchat.

Strašné. Já přece za to nemohu, že dostala v Petrohradě tyfus.

Ty jsi ji tam poslal.

Bál se, aby ti ji ctitelé neodvedly.

Nevyčítej.

Sám si vyčítám.

Bojím se o ní.

Přišli jsme už o Vladíčka. Mlč.

O něm prosím tě, mlč. Ale už je to byl osud.

Osud?

Hrubá nedbalost.

Tvoje!

No, chytím tě.

Ne, ne, ne.

No to víš, že tě chytím, mě neutečeš. Pojď.

Pojď.

Vlež do vody, koňu!

Čemu ti to je, tatušku?

To dáš do opery?

Nápěvky mluvy jsou okénkem do lidské duše.

Vlez do body, koňu.

Tatošku, to už jsem slyšela.

Hátej, na té procházce.

Já už vím.

Vlez do body, koňu.

Kdo ví, jestli to není můj poslední.

Nepláč.

Já vím, že umřu.

Tatušku,

zahraj mi tu pastorkyně.

Nechceš si počkat na premiéru?

Já už jí u divadla neuslyším.

Bude to můj nejhezčí dárek.

A števuška mi, a števuška mi ochraňuj a neopušťaj mi ho, a

neopušťaj mi ho, matko milosrdenství.

Je to smutné, Oluška. Ale já to chci slyšet.

Je to krásné.

Škoda, že to neuvidím.

Doktore, prosím vás, pojďte rychle se mnou.

Prosím vás, musíte jí pomoci. Doktore, prosím vás. Něco přece musí existovat.

Já vás prosím, doktore.

Já už nic nezmůžu.

Já nechci umřít.

Notuju si tvoje slova.

Ukáž.

To je dobré.

Proste boj.

A potom... Slyšíš?

Kuďár.

Jedou na plesi.

Oluško, můžeš mi odpustit.

Užila jsi tak málo radosti.

Já jsem byl na tebe přísný, ale to bylo všecko z lásky.

Jedenáct hodin umřel náš Vladimír.

Promiňte, prosím.

Dobrý den.

Dobrý den.

Odnešte to.

Děkuji vám.

Malost.

Malost. Pánové, druhé dějství arietosky.

Prosím, slečno.

Promiňte pane, ale mistr Kovařovi si nepřeje, aby někdo cizí byl přítomen

jeho zkouškám.

Bušta, pane.

Astorky, ne?

Je to

krásné.

Škoda, že to neuvidím.

Dílo se vrací jako nevhodné k provedení.

Kovařovič se ti pomstil za kritiku, co jsi napsal na jeho opery.

Nic nerůmím.

Leoši, nesmíš plakat.

Nesmíš. Nesmíš plakat. To nesmíš.

Leošku.

Mami.

Proč spíš v Olžině posteli?

Aby se mi o ní zdálo.

Zdenči, já vás miluji.

Ne, leho, že to nesmíte.

Zdenči, co kdybychom, my dva, mohli bychom mít

ještě dítě?

Pojím se?

Všeho.

Co kdyby zase umřelo?

Jako v hrobě.

Dobrý den, pane Redo.

Leoši, nelej to do sebe jako vodu. Náš léčivý pramen se usrkává jak víno.

Promiňte, pane řediteli. To nic, mistře.

Dobrý den.

Vidím, že i tady můžeš najít inspiraci.

Co kdybych napsal?

Něco ze společnosti, když mi nepřijali pastorkinu.

Neboj se.

Však my ho nedáme.

Dobré vínko navštívám. No, co říkáš?

Krásná pacientka, že, mistře?

Doktore, přijeli za zdravým nebo za dobrodružstvím?

Znáš ji?

Dáma s růžemi.

Paní Míla Urválková, manželesní zprávce.

Včera odjel. A diagnoze?

Má za sebou nějaký skandální románek.

Prý se skladatelem leoši.

Za skycu stojí.

A nevadí ti, že nemá krohy?

Co to přitahuje, dva neznámé lidi?

Jaký tajemný magnetismus osamělých srdcí?

Láska.

Není to osud.

My dva.

Tady.

Osud.

Co to zpíváte? Tam jsou jiné noty! Ty vaše nejdou zpívat!

Zničím si na tom hlas!

Zpívejte, prosím!

A moje noty!

Pane řediteli, pane řediteli, sám to vidíte.

Jste těžký, nesrozumitelný.

Slečna Marie Kalma.

Janáček. Moje snoubenka.

Gratuluji, Františko.

Kalma je zpěvačka.

Zpěvačka?

František mi stále o vás vypráví. O vás. A o vaší nešťastné pastorkyně.

Byl byste tak laskav, mistře, a podepsal mi ji.

Klavírní výtah.

Však je to Františkova zásluha, že vůbec vyšel.

Nejen moje.

Díky, mistře. Prosím. A co kdybyste nám něco zazpívala, když jste zpěvačka?

Výborně.

Třeba Jenufu.

Znáte mou operu?

Ne.

A to chcete zpívat jen tak z listu?

Připravila jste mi neobyčejný zážitek.

Vy mě ještě větší.

Učili slavný Karel Kovařovic.

A?

Promiň, zapomněl jsem, že nemáš šéfa národního vlásce.

A on?

Kde jakému škváru dává přednost přede mnou?

Jednoho dne uslyšíš kalmu zpívat Jenufu v Praze.

Jednoho dne?

Jednoho brzkého dne, mistře.

Je to krásný.

Co tady strašíte, Můry?

Někdo to uklidit musí.

Když ženská rodí, tak ji nikdo nesmí rušit.

Když skládám, tak rodím.

Co to zase škrabeš?

Stejně ti to nikdo nehraje.

Opéra je tu překonané!

Jedině árie!

Árie, rozumíš?

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Opéra je drama!

Opéra je drama! Op

No tak čtěte!

Čtěj! Proč já? Tak čtěte!

Tak čtěj! No tak!

No!

Janáček chtěl v Pastorkyně napsat drama podle svých teoretických zásad, ale

dovedl je ad absurdum.

Je to drama bez hlubších citových tónů.

Janáček je zjevný formalista.

Vdysi byl vysloveným odpůrcem smetanovým.

Primitivní užívání nápěvků vede k nepřirozenosti.

Je tedy pastorkyně osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského.

Zahoď to do koše.

Pane, vy skládáte jako když se perete.

Zahoď to.

Ty se nespal, Leuši?

Nechte mě být.

Ven!

Co se stalo?

Tak co se stalo?

Už i moji žáci mi radí, jak mám dělat muziku.

Aha, ale měla jsi psát o kritiku Libuše.

Copak musí každý skládat jako smetana?

To nemohu ani vyslovit svůj názor beze strachu zemsty.

Jsou věci, které jsou nedotknutelné.

Lhát neumím a nebudu.

Tak mlč.

Mlčet taky nebudu.

Tak trp.

Podle tebe taky jen pořád něco škrábu a škrábu!

Leoši. Ale neboj se.

Plakat nebudu.

Takovou radosti neudělám.

Kdyby tak žil Dvořák.

Krásné Leoši.

Jsem jako starý rozhladěný klavír.

Nerouhej se.

Jak mladý se prosadil třeba Mozart.

Ale za jakou cenu?

Závidíš mu snad jeho časnou smrt?

Ne.

Smrt ne.

Nesmíš se jí tolik bát.

Někdy jí cítím tak blízko.

Dokud nevydáš ze sebe poslední tón,

Nepřijde. A jak mám ze sebe vydat všechno, když mě nehrají?

A vy už tu nejste.

Opera se nedá jen psát, opera se musí hrát, hrát, hrát.

Leoši, pojď domů.

Co?

Ještě se nachladíš.

Roši, tvá nemoc se jmenuje pastorkyně. Ale ne, Františku, ne.

To je konec.

Moja Olga už se brzo sejde. Ale až po premiéře v Praze.

Co je? Něco nového? No, máš tam víc nepřátel, než vlasů na hlavě. Ach,

pedanti, kteří ctí jen díla mrtvých. A co je nové, tomu nevěří.

Už vás neuvidím jako Jenůfu Kalmu.

No ale uvidíte, uvidíte.

Neuvidíte.

Prosím, jen žádné oslavy.

Posleťte se, já vím, posleťte se. Děkuji, děkuji.

Vždycky jsem vás učil, abyste v hudbě šli za pravdu.

Já.

Ale říkal jsem vám to správně, když jsem se do svých šedesáti let nedočkal

uznání. Víte, to, co svět dnes odmítá, nebo

dokonce zesměšňuje, to zítra...

Děkuji.

Ani tón sem nevzal z lidové písně.

Ani tón!

Vymést! Ven z chrábů mění!

Ven!

Ven!

Přišel něco z Prahy?

Přišel Elév Hudeček.

Rozloučit se.

Dobrý večer.

Co to znamená, Hudečku?

Posílej mě na frontu, mistře.

Takové děti.

Mářo!

Připrav mu něco na cestu.

A k snědku, no tak dělej.

Hlavně se v radě zdráv.

Také si myslíte, že jsem proti panu Janáčkovi osobně zaujat?

Ach, ne.

Otřel se o mě dost nevybíravě.

Ale mně se to nijak nedotklo.

Janáček si vás váží.

Partitura pastorkyně je technicky nedokonalá.

Ach, ale dala by se upravit.

Je to tvrdá palice.

Snad ode dvořáka by si dal říct.

A od vás tež.

Pani Kalmo, proč vy se za něho tak stavíte?

Slíbil vám jen úšu?

Ne.

Ale je přesvědčen, že jí mohu zpívat jen já.

Ano, to chápu.

Ale... Je to hudba psaná krví.

Nova, nezvyklá, krásná.

Ano. Ale to opakování slov?

Nevím, nevím, nevím, nevím. Taky, jo, taky.

Strašně nepřirozené.

Strašně nepřirozené.

Co jste to řekl?

Tak vidíte.

Člověk se opakuje, ani o tom neví.

Hlavně, aby to u publika měl úspěch.

Prorazila jste!

Zvítězila jste!

Vy jste zázrak, Kalmo, zázrak, zázrak! Pozor, pozor na srdíčko, Leoši.

Aby se z té slávy dožil. Matišku, co Kovařovic? Byl nadšený.

Ale ne, paní Kalmo, Kovařovic nadšený ne.

Chtěl by udělat jenom pár drobných korektor v

partitoře.

Upravoval i Dvořáka, ne?

Ano. Co mu v tom brání?

Váš souhlas.

Kovařovic je znamenitý hudebník.

Já jsem to vždycky říkal.

Kovařovic je náš nejlepší odborník na operu.

Okouzlující. Právě tak jsem si představoval svou kostelničku. Opravdu?

Ano.

Žena všeovládající.

Žena krásná.

Jsem pišná, mistře, že mohu hrát tak nádhernou roli.

Prosím? Ne, vy jste moje kostelnička.

Moje. A vy jste můj... Vy jste můj genius.

Sotva si přijel, už zase jedeš?

Musím být na zkouškách.

Kovařovic je výtečný.

Snad ses do něho dokonce nezamilovat. A co Kalma, zpívá jen UFO?

Ne.

Proboha, jak to, že ne?

Vždyť přece pastorkyně prosadila.

Ano, ale není členkou Národního divadla.

Leoši, ty jsi jí to přece slíbila.

Já? Já nemohu nic slibovat.

Jsem sám čekal třináct let. Třináct let!

Musím být rád, že mi to vůbec dávají. Bojovala i za tebe. Ty nevíš, co je to.

Děbadelní zákulisí, prosím tě. Tam nikdo nic nezmůže.

Ani Kovařovic.

Nikdo.

Ne, ne, do kostela ne. To steleoši takový nezná boh.

Kostel je pro mě soustředěná smrt.

Smrt.

A v co vlastně věříte?

Vidíte? Obrazy mučení.

Kříže.

Temno.

Ze všech koutů tučí házma.

Vy se tolik bojíte smrti?

Nenávidím ji.

Vzala mě obě děti.

Vždyť já jsem nebyl ani na pohřbu své vlastní maminky.

Potřebuju peníze na domácnost.

Peníze, jenom peníze.

To Praha tě dost stojí.

Ano.

Praha je drahá. Však vím, proč tam tak často jezdíš.

Zase žárlíš.

Vidíš jen tu svoji kostelničku?

Jelča je vynikající.

Už Jelča?

Má nádherný sametový soprán.

A báží si mě.

Báží?

Ta se točí kolem každého mistra.

Herečka.

Pro tebe jsem jenom škrabal.

Ty mi ani to národní divadlo nepřeješ.

Nejradši bys mě tady zavřela jako do hrobu.

Peníze, peníze, peníze, peníze!

Jako natrhu!

Milost, pane, když se nám nachladíte.

Nejsem tak starý, aby se mi pomáhala do kabátu.

Ještě nedávno nám tu mistr Janáček umíral. Co bylo, bylo.

Já se dívám vpřed.

Dost! Dost!

To nejde!

Ticho, prosím.

Co nejde?

Pane dirigente, ti rekruti nebudou zpívat. Musím být vojáček.

A tady ten, já tím vojákem musím být.

Jaké musím?

Jsme ve válce, pánové.

Žádné musím. To je čest.

Čest. Musím!

Kdo pak by chtěl být vojákem?

Vy byste šel rád do války?

Zabíjet?

Správné je. Já chci být.

Jasné, pánové?

Zbor bude zpívat. Já chci být vojáček a vy... Já tým

vojákem budu rád.

No, zkusit.

A já tím vojákem budu rád, a konec milování.

No prosím, že to jde. I slabíky souhlasí.

A já tím bojákem musím vít,

Dokud nevydáš ze sebe poslední tón, smrt nepřijde.

už nemůžeš volat.

Je to krásné.

Škoda, že to neuvidím.

Pojedeš s ní?

Ukážu jelči, kde se zrodila její pastorkyňa.

Proč sebou nevezmeš celé Národní divadlo?

Mistrchová slepice?

Jsou ochočené?

No, pojďme.

Žárliš na něco, co mi sama nemůžeš dát.

Pořádám o rozvod.

Já.

Tak pořádej.

Pusť.

Máte zlatou ženu, Leoši.

Všechno připraveno, vyžehleno, zabaleno.

Dokonce i buchty na cestu.

Toto je lepší medicína než ty vaše minerálky.

S tebou i tomu věřím.

Proč jste najednou tak zesmutnil?

Jelčo...

Ty jsi můj poslední výkřik rozkošil.

Poslední?

Zdenčí.

Co jsi mi to udělala, Morfium?

Takovou hloupost.

Nezlob se.

Takovou hloupost.

Připadala jsem si najednou tak sama, Leoši.

Taková zbytečná.

Není to pravda, že jen ta láska, která šlechtí, je ta pravá?

Vaše láska mě udržuje.

Jen ve vás věřím.

Své jediné štěstí nalézám v myšlence, že povedeme svůj život společně

a že vám budu moci činit jen dobro.

Zdenči, ty blouzníš.

Tvoje slova, Leošku.

Moje? To jsi ještě studoval.

No, tak pojď. Pojď, posaď se.

Jednou se mi poslal z Lipska osm dopisů za jediný den.

No, tak.

Vidíš, jaký jsem blázen.

Tolik jsem tě milovala.

Nikdy tě neopustím, Zdenčí.

Musím jen dohnout, co jsem zameškal.

Kolik času mi zbývá?

Moucta, paní Kalmo?

Dobrý den. Dobrý den.

Jsem

už

tak starý?

Jak jsem tu býval šťastný.

Jste to vy?

Já?

Ale určitě jste to vy.

To je Otoušek.

Taky jsem měl chlapce.

Vladimíra.

Posaďte se.

Děkuji.

To máš.

Jste tu sama.

Jak to víte?

Nejste na promenádě.

Mám radši sluníčko.

A jemu je tu líp.

Heď? No jo.

I mě.

Promiňte.

Janáček. Leoš Janáček.

Janáček. Ten známý.

Co má pivovar?

Nemám pivovar, bohužel.

Sklada se vám.

Hudební.

Písničky. Také pěkné.

Manžela asi povolají vojáci.

Mám strach, aby ho neodvedli.

Víte, já bych za manžela třeba i život dala.

Taky jsem měl rodinu.

A vaše děti?

Nebo vnoučata?

Všechno pryč.

Zůstaly mi jen noty.

Noty.

To je smutné.

Moc.

Já bych chtěla, aby byli všichni tak šťastní jako já.

Podržte mi ho.

Počkej.

Co jste to udělala?

Pro štěstí. Pro vaše, pro moje, pro naše.

Takže zasnoubením.

Děkujeme. Nashledanou. Ještě jednou děkujeme a nashledanou. Oh, mistře.

Dovolte, prosím, abych předal vaší paní těch několik růží.

Budeme jít s tím, mistře. Škoda jich.

Cestou uvadnou.

Děkuji vám za vaši milou společnost. Byly to nejkrásnější prázdniny v mém

životě. Ale pak padne smutek na duši.

Jsem vám velmi zavázán, že jste se o mou ženu tak hezky staral. Nashledanou. A

žádný smutek, mistře.

Však my vám ho vyženeme z těla.

Tak jedeme.

Mistře, máte rád husu?

A pište, paní Kamilu.

Třeba jen lístek.

Bez slov.

Co to je?

Setka pro malé dítě.

A nejsem?

Sama to pořád říkáš.

Ach, jo.

Tak jsme tady.

Vítám vás. Dobrý den.

Tady je ta husa. Jo, to je ale veliká.

A tady je můj muž.

Těším.

Ruku líbám.

Také. Pojďte dál.

Prosím. Dobrý den.

Dobrý den.

Jsem rád, že jste přišla. Prosím.

Dobrý den.

Dobrý den. Vítám vás. Prosím. Děkuji.

Tady je to hezké.

Kdo je ta kráska?

Mistrova přítelkyně.

Zpěvačka.

Zpěvačka?

Mistr má rád zpěvačky a on je jeho.

Ale to není hezké, mistře.

Je, vy máte krásný kravýl.

Klavír, Kamilko.

A mně se líbí kravýl, protože dělá kravál. Tak.

Někdy strašný, když tohle už zkusíš.

O, co to už jsme neměli, ani nepamatují. Po válce zase bude všechno.

Děkuju. To je hned vidět, že jste jí krmila turkyni.

Pošlu vám taky máslo a trošku medu.

Manželovi na krk.

A krůpici.

A krůpici.

Milo, já vás miluji.

Jenom vy mně můžete pomoci.

Mistře?

A kdy mi něco zabrnkáte?

Chcete nalít pivo? Ne, ne, děkuji, mám.

Mohl byste nám poradit, jak zkrášlit ten náš smutný dům? Nejen poradit,

milostivá, seženu, co vám libo.

Obrazy, nábytek, sochy, koberce. I koberce? Ano.

Víte, že jste moje zevka?

Jaká zevka?

Cikánka.

Ta stará, ošklivá, zlázní?

Mladá a krásná.

Krásná nejsem.

To se vám jenom zdá.

Je to příběh velké lásky.

Ale veselé to není. Tragická láska není veselá.

Ty verše napsal jeden zamilovaný chlapec jako svůj denník.

Zevka mu učarovala a on kvůli ní uprchl z domu.

A už se nikdy nevrátil.

Má vá... Olšinka, mladá studenka,

černá

cigánka, bílé kolénka, na to

šve...

Já mám o lásce ráda.

Mistře, neměl byste nějakou hodně zamilovanou knížku?

Ale tenkou.

Tak vidíte, už jste tu.

Navěky.

Já? V klavíru?

Co pak?

Pani Zdenko, představte si, mistr mě dal do kravílu.

My se moc nezasmějeme.

Tak, děkuji.

Prosím. Tak toto je moje království. No ne, to je království. Teda David, víte,

já jsem tady taky první.

Neříkejte. Tady, milostivá paní, tohle by vás mohlo zajímat. Podívejte, to je

krásné. A tohle je...

Co pak?

Ne, podívejte!

To už mi nesmíte nikdy říct.

Ale já nemyslím jenom váš zevnějšek, ale vás

celou, vaši dobrou

a otevřenou povahu.

On se otáčí, ten Anděliček.

Ano.

Zdenčí? Ano, Leošku.

Tak jsem koupil obraz.

Který?

Vy ho opravdu chcete koupit?

Já. A to zrcadlo taky.

Davide, náš první kupet. Mistr nám přinese štěstí.

Děkuji vám za vaší péči a lásku, kterou jste věnoval mému dílu, mistře. Prosím.

Promiňte, pane řediteli.

Prosím.

Gratulují, mistře.

Vaše hudba vítězí.

Děkuji, Gabriela.

Už ne tvoje Jelča?

Přestala jsi mi psát.

Já nebo ty, Leoši.

Prosím tě.

Máš prostě jinou, mladší.

Ty jsi ve mně vždycky viděla jenom skladatele. Možná.

Ale mělo to aspoň úroveň. A ona?

Je moje přítelkyně.

Inspirace.

Jak mě těší, že já pro tebe byla z masa a kostí.

Jsi krutá.

A nespravedlivá.

Máš pravdu.

Vždycky jsem obdivovala, že jsi svůj.

A ty jsi svůj i v lásce.

I když zdaleka ne tak geniální, jako v muzice.

Taky dostaneš.

Jak hejno hladových havránků.

Počkej, nestrkej se.

Mámu jim zavřeli četnici.

Kradla?

Kdo by nekradl, když děti hladovějí.

No tak, počkej. No, tu máš.

A šup.

Není ti zima?

Pošel ho na pes a krabičku zvedl.

Ty už máš jinou?

Mám. Ve snu.

Zase nějakou zpěvačku?

Byl jsem za Kamilou.

To by si takového starce ani nevšimla.

Potřebuje svobodu jako já.

Proč ten čas tak rychle utíká?

Pořád naříkáte.

A přece se cítím tak mladý.

Lepší, že jste tak starý.

Kdybyste byl mladý, tak to by mě manžel nikdy nedovolil.

Ani vás vidět.

Já už mám teď jedno jediné přání.

Buďme svoji.

To je z vaší nové opery?

Ze srdce.

Prosím vás, mistře, co byste dělal, kdybych byla vaší ženou?

Vy jste moje žena.

Kdybychom spolu žili den co den?

Vstávám s tebou, usínám s tebou.

Ještě byste po mně tolik toužil?

Líbal bych tě objímal jako oheň. A co vaše hudba, mistře?

Neschořela by?

Neschořela.

Vy jste moje Káťa Kabanová.

Říkal jste, že Káťa by se raději utopila, než by byla nepustivá.

Ruku na srdce, mistře.

Kdybych žila s vámi...

Stala bych se vaší paní Zdenkou.

Ona mi nikdy nerozuměla. Vždyť vy si mistře stačíte docela sám.

Kamil, proč mi nechceš rozumět?

Dokud nerozumím, jsem šťastná.

Podívejte.

Co by ze mě zbylo?

Ještě se vám líbím?

Líbíš, líbíš.

Chceš mojí skáze? Proč bych chtěl vaší skáze?

Když vás milují víc

než všechno na světě.

Když vás milují víc než všechno na světě.

Mistře. Zmizela jste jako když ptáček odletí a ani nezapíkne. Když vypíšete

opery, kde sedne krem. Jaký pán takový krám.

Alčíček, mistře, alčíček, to má milost paní Ráda.

Dobrý den.

No tak.

Davide, pojď si zatancovat. Pánové, omlouvám se.

Geniální mistře, smím prosit.

Prosím. Ale to ne, to mi nedělejte. Víte, že nerad tancuji. Já to opravdu

neumím. No tak.

Mím prosi? Ne, děkuji opravdu, ale já nejsem tanečník, věřte mi.

Vidíte, co vám říká.

Opustu, omlouvám se.

Ať tady, pánové.

Taková zbláštnost.

Opravdu pozoruhodné.

Drahá Kamil.

Ani dala, dobré to bylo.

Není to pravda, má jediná zdenčí, že jen ta láska, která šlechtí, je ta pravá.

Své jediné štěstí má drahá Kamilo.

Nalezám v myšlence, že prožijeme svůj život společně a že vám budu moci činit

jen dobré.

To jsem to já, hanebné! Hanebné, že mě podohadíš! Žeš!

Žeš.

Takže ty se přiznáváš, že ji miluješ?

Miluju.

Nenávidím tě!

Jako svou vidinu, jako inspiraci. Já znám ty tvoje inspiraci.

Stejná slova, jako jsi psal kde jsi měl.

Já husa, já jí věřím.

Jseš husa, že nevěříš.

Milost paní, milost paní, pane, už jí zase trápíte.

Mářo, ven!

Nehusa, než...

A ty!

Je tu jediná blízká duše, kterou mám.

Spikli jste se proti mně.

Slípky.

Láska.

Co od ní ještě čekáš?

Je o 38 let mladší než ty.

Hnusíš se mi.

Ty i ona.

Zdenko, přísahám ti, že Kamila je počesná žena a matka.

A ty?

Já?

Potřebuji svobodu citu.

Tak si ji měj.

Jak jste jí vůbec mohl říct takové věci?

Řekl jsem jí pravdu.

Pravdu?

My dva jsme přece svázáni čistým citem.

Svázáni?

My dva?

Víte vůbec, co to znamená?

A není to pravda?

Ona je přece vaše žena.

Má nárok na všechno i na vaši lásku.

Já od vás přece nic nechci.

Kamilo, netrapte mě pro Boha.

Ztratila dvě děti.

Víte, jakou bolest nosí v srdci?

Jaký cit?

A já snad ne?

Vy, vy jen pro ty vaše noty!

Bylo by lepší, kdybychom se vůbec nepotkali.

Chci žít v klidu.

Už se neuvidíme.

Nikdy.

Má nejdražší Camilla.

Dny mé bez tebe si nemohu myslet.

Stojím jak u otevřeného okna, ale nic nevidím než tmu.

Tmu a tmu.

Čekám na dopis od tebe.

Vím, že marně.

Kdo to sem čerti nesal?

Co?

Co je?

Mistr.

Zbláznil se?

Ne. Přijel z Anglie.

Četla si přece jeho lístek.

Nechci ho vidět. Vstávej.

Stejně musím do Prahy.

Ty chceš odjet?

Tak běž.

Nechci ho vidět.

To s ním mám zůstat sama?

Budete s ním jít jistě co povídat, po takové době.

Davide, nejezdím. Ty ochraňuješ jeho, on zas tebe.

Tebe zajímají jen obchody.

Smicový kvartet měl velký úspěch.

Dokonce mě v Oxfordu chtěli jmenovat čestným doktorem.

No ale nedostali jsme se tam.

Všude stávky, jako před revolucí.

Tady.

Pro Davida.

Jenufa. Takovou v Berlíně dělají reklamu, moje pastorkyni.

Jste slavný.

A vy se mnou.

Proč si pořád ze mě utahujete?

Já?

Opravdu, Kamilu.

Sedíš na každé mé notičce. Zase ta vaše opera.

Zapomněla jsem na váš čaj.

Jste bosky. Pak nemáte mít revma. Musíte se teple oblíkat a chodit na procházky.

Nechcete mi dělat vychovatelku, mistře? Dobrejtro.

Dobrou noc.

Kamilo, co je ti?

Nejsi nemocná.

Maminka.

Rakovina.

Cítím takovou úzkost.

A David mě nevyslechne.

Nemá čas.

Promiňte.

Vezmu tě na Hukvaldy.

Voda je tam pramenitá.

Říkají svěcená.

Dobrý den.

Pozdrav, pámku.

Pozdrav, pámku.

Místře, napište taky něco pro nás.

Vím, do kostela nechodíte, ale začínal jste tady na kuru.

Jste přece věřící, ne?

V to, co věřím já, vy asi nevěříte.

Je třeba už myslet nejen na tělo, ale i na duši.

Napíšu jim mši.

ale ta bude jiná než všechny ostatní.

Já jim ukážu, jak se má mluvit s Pánem Bohem.

Vysoké stromy budou svíce.

A dynisten, mistře.

Lahopřeji vám, milostivá paní. Máte geniálního manželi.

Ale kdepak geniální?

Tady je můj manžel. David Štesl, starožitnictví.

Dobrý den, srdce.

Klaním se, mistr.

Milo, musím tě povznést nad všechnu utráčnost, pomluvy a urážky.

Budu o tobě psát krásně a pravdivě.

Nesem na psa v tónech tu svoji nejslačí touhu.

Bíjí se s ní, ona vítězí.

Padat se slzami do smíchu jako ty, tak to zní.

A nabíjš mi tak někdy ty.

www.hradeckralove.org

Zase jedeš za ní?

To ti nestačila ta ostura s ministrem?

Všechno mezi námi je smyšleno.

To bys tam tolik nepospíchal.

Je pro mě něco jako je louka.

Vzduch, les.

Já se jí nikdy nevznám, ty to víš, tak přestaň.

Louši, prosím tě, zůstaň doma.

Podívej.

Kravata od tebe, jehlice od Kamily. Obojí se dobře snáší.

Mám pro vás dárek.

Skladbu.

Listy milostné.

Milostné? Nebo důvěrné.

Je v nich všechno prožité i vysněné.

Uslyšíš tam violu d'amour, violu lásky.

Mistře, já mám pro vás taky dárek.

Kde máte svůj cikánský prstínek, mistře?

V Prasku.

Nevydržel deset let touhy. A neříkej mi pořád, mistře.

Tenhle je zlatý, mistře.

Léta mě přinášel štěstí.

Ať i vám přinese dalších dvacet, třicet roků šťastného života.

Kamilo, ty!

Ty!

Celá léta ti tykám.

V dopisech, ve své hudbě a ty mi pořád vykáž.

Řekni mi už jednou ty, ty, ty.

Na co mi to hrajete, člověče?

Já to napsal pro Violu Damur.

Rozumíte?

Hrajte. A na Violu Damur se to nedá zahrát. Ale dá, hrajte.

To není možné, teď má jen hladění.

Řekl jsem, hrajte!

Tak co, mistře?

Tak...

Já bych to nechtěl!

Spiďte přitom!

To musíte hrát, jako by se zem chměla!

Prosím!

Konec.

Odneste to.

Už máš zbaleno?

Je to divné.

Všechno je divné.

Ty máš dnes narozeninu.

Ano. Na mě si letos zapomněla. Myslela jsem, že o moje přání nestojíš.

Přeju ti všecko nejlepší.

Může to být?

Může. A musí to být.

A za měsíc přijedeš na Hukvaldy ty.

Naschledanou. Naschledanou.

Už se mi nevrátí.

To je dobře, že jsi tady se mnou.

Doma.

Jsem pro vás jen vidina, mistře.

Ale živá.

Pojď, mám pro tebe překvapení, něco ti ukáži.

Co je vám, mistře?

Opřete se o mě. Ale ne.

Pojďte.

Vidíš?

Je.

To jste vy, mistře?

To ze mě udělali.

Zaživa do kamene.

Takhle jsi mě nikdy neobjala.

A přece jste se mi stal nejbližším člověkem.

Kamilu.

Ale nikdy jsem to nechtěla.

Kde je Ota?

Oto?

Otíku! Oto!

Otíku!

Svoboda!

Co to píšete?

Noty. Čekám tě.

Do mého památníku?

Odkazuji mé zlaté kamile úroky z dvou set tisíc korun a ten týjem jist děl, k

nímž mě inspirovala.

Nebudeš se vdávat v důsledku toho?

Vyblouzníte. Ne.

Ale slípni, že budeš navždycky můj.

A naše děti, že jo? To už jen hoříš.

Ono, lásku.

Máš horečku.

Počkej, jsi mi poprvé řekla ty?

Ty?

Zavolám doktora. Ne, nikoho nevolej. Já jsem zdráv. Zdrav.

Škoda cesty.

Opatrně.

Z nemocnice nás pořenou bičem.

Děkujeme.

Už žádné husle nedostaneš.

Pane doktore.

Oboustrný zápal plic.

Ale mistr je plný života.

Nejšli takhle žít, raději umřít.

Zavolám vám zpovědníka.

Já už jsem se svým bohem smířil.

Zavolejte ji.

Jen můj.

Jen můj.

Konec.

Konec.