Original subtitles

Konec.

Zasažen! Srdce!

Už jsem dlouho nešermoval, packám to, co? To bych ani neřekl, prohnáste mě

důkladně. Našemu prvnímu utká i na plánči. Vám musím gratulovat, moc hodně.

Tak jen tak dále, pánové, jen tak dále.

Obligátní spruha, prima ponělače. Ale výborně!

Radostně!

Děkuji.

Děkuji.

Na vaše zdraví, pane... pane... pane... Ach, promiňte, pánové, že se vás

nepředstavil. Pán Jakub Kaliba, tovarního automata. A obchodní rada.

Pazleněk Radil. Tajemník ministerstva dopravy. Těší mě.

Prosím, pánové.

Děkuji.

Dali jste mi pořádnou lekci.

Kdybyste vy snad ode mě něco potřeboval... Prosím.

Prosím, prosím, hned vám dám svoji navštivenku.

Ha, ha, ha, pardon, bromide.

Moje dovárna vyrábí totiž světoznámé automaty Pythagoras, které chrlí po

vhození jedné koruny, jedné koruny, rozmanité předměty denní potřeby. To je

zajímavé. Tak prosím, pánové, pokračujeme.

Pokračujeme. Raz.

A musím ještě podotknout, že automat Pythagoras je dobrděním i pro cestující

obecenstvo na železnicích. Opravdu? Ano, za pouhou korunu vám poskytne Pythagoras

buď kartáček na zuby, nebo mídlo, nebo popelníček. To je zajímavé. Ano, prodá

mi pudřenku, krém, manikýru.

Ano, prosím, pokračujeme, pokračujeme. Prosím, prosím, prosím.

A je to, prosím, můj vlastní vynález. Na střech? Prosím, prosím.

A nadal Jirenko!

Počkat, počkat!

Počkat!

Počkat,

mám tady ženu!

Počkat, teď mám tady ženu, co děláte, co pak neslyšíte? Chcete udělat ze mě

cedník, prosím vás? To je hrozné!

Vidíš, ty jsi sebou vzal dalílku, vidíš to dalílko, tvůj pán si musí nechat

nasekat. Tebe za to nemůže, to je tvá vína, ty špatně držíš korku. Podívej se,

neplej se do šermu, ano.

A jak sem vůbec přicházíš?

No, potkal jsem tvou paní a ta byla tak laskavá, že mě zavlékla si do dvaceti

obchodů. Máš plné autobalíčku, můžeš mít velkou radost.

Já vím, prasklo na to jistě.

Deset automatu, a to jsi nemohl v tom zabránit, ty hák, ještě výčitky, šetřil

jsem, jak jsem mohl. Dobrý den, Kubičku. Dobrý den, miláčku. Víš, že Filip by byl

ideální manželem. Prosím. Představ si, že celé dopoledne se mnou vybíral. Ten

ti má vkus, nic mu není dost dobré a nic mu není dost drahé. Ten není jako ty.

Rostomilý. No,

je.

Řekni, jako že nejsi hotov, teď víš, že máme vpoledne hosty. Ježiš, odpust,

miláčku, já v Šermírně zapomenu na všechno. Já tak, ano, máš pravdu. Dovol,

abych ti, miláčku, představil pana Hraděla.

Tajemníka ministerstva dopravy, milostiá paní. Těší mě. Představ mě taky. Jiné

potřebují jeho protekce a ty bys mě to svoji hluposti ještě zkazil. Aha, ty

musíš sprévat ty automáty Pythagoras, víš? Ano, pro všech na nádraží.

Šermírně z poprvé s vaším panem Chotě, milostiá paní. A rázem

Miláčku, pan tajemník bude tak laskav a věnuje se ti za tím, co budu pod

sprchou, že ano? S největší radostí! Tak pojď!

Jmenuji se já paní.

Tak, pánové, prosím, nepřipravit.

Ale já vůbec nic nevidím! Vždyť je vidět docela dobře. Na střech!

Před!

Je-li moc kliničku vína?

Ne, děkuji.

Opravdu ne.

Můžu tady sednout? Ale prosím. To úplně mě nebude překážet. Naprosto ne, pardon.

Kubičku, no tak počkej, přestaň svítit.

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne,

ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne,

ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne,

ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne,

ne, ne, ne, ne, Ty bráš hrozně kusedla a tlustě. No to máš pravdu.

Co jsem žena, tak jsem přibral o osm kilo.

Proto teď musím třikrát týdně šermovat, abych přestal tlouštnout. A jak dlouho

už to provozuješ? Heje, dneska jsem začal, víš. Je, to spíš tě nadřeš.

Poslouchej, Kubičku, ty bys měl zasednout se mnou?

Proč? Na nějakou turistiku, co? Hajde pak.

K Nataše Dimitrovně?

Tak oj prosím tě! Salon krásy!

Vyloučeno, vyloučeno, prosím! Já tam dnes odpoledne jdu.

Dej mi pokoj, nechci nic slyšet, nechci!

A co zítra?

Jo. Úplně volnou tu ruku, mlostňá paní. Tak, tak.

Šermujete krásně. Víte, že jsem vás oddělovala, jak jste zvítězili nad mým

mužem? On je totiž výborný šermíř. Vy mi lichotíte, mlostňá paní. Ne, ne.

Rozhodně můj muž našel ve vás nebezpečného soka. Natáša se stále po

tobě ptá.

A posechni, co Andůlka je tam ještě? Nevím, já ji dlouho neviděl. No uvidíme,

uvidíme.

A teď mluvme o šermu.

Pozechni, nemyslíš si, že šermování, že to je jenom taková lehká věc, víš?

Chceš-li to v šermu opravdu někam dotáhnout, tak musíš dbát především

určitých pravidel.

Za prvé, směle útačit. Ano, v dětším náhodě, že jsem se seznáme s tak

rozkošnou dámou. A já s tak skvělým šermířem.

Jak jste rostomila.

Díky. Skliňčku vína, prosím. Ne, ne, ne, děkuji.

Za druhé, zaujmout výhodnou pozitivu. Dývá vám při vašem povolání dost času

šermování?

Mám sice mnoho práce, ale... Já vím.

Lidé stále od vás něco žádají. To víte.

Nemyslíte si, že vás chci obtěžovat, ale můj muž je totiž tovární... Pythagoras.

...automatům. Ano, ano. A moc by mu na tom záleželo, kdyby mohl umístit ti své

automaty na všech nádražích. To je výborný nápad. No, já bych vlastně o tom

neměla mluvit, ale... Za třetí, nepatrně se odkryj. Víte, že mě je horko?

Skleničku vína.

Ano. Za čtvrté, zlákat útočníka. Jsem denně v kanceláři od pěti do sedmi.

A bylo by mi velkým potěšením pohovořit si s vámi o záležitosti vašeho pana

manžela. Zapáte hledět útočníkovi upřeně do očí!

Nohy začnou pracovat!

Krýt svůj záměr. Tedy ano.

Ale můj manžel se o tom nesmí dovědět.

V případě, že by se rozhodla vás navštívit.

Postupovat pevně vpřed.

Učiním pro vás všechno, milostivá paní. Za deváté!

Podnout!

No tak vidíš, v celku je to snadné jako nic.

Tak Kubičku nenechli, měl jsem u paň tak dlouho čekat.

Já už jdu, miláčku. Ale nemusíš pospíchat, staroušku.

Pan tajník mě tu vypráví velmi zajímavé věci. Jdu, miláčku, už jdu.

Vysvětluj, milostivě, paní soustavo, rychlíkové lokomotývy.

To bych si nebyla nikdy pomyslela, že si hrajete v kanceláři se železnicím. To je

ale hra velice vážná.

Ale mějte se. Opravdu, zde je dokonalý model rychlíkové lokomotívy.

Pára vchází tudy a vychází... Tudy? Ne.

Někdo zvoní. Ale to je telefon.

No tak učkejte. Dnes mi volají marně, dnes jsem tady jen pro vás.

Líbí se vám tu?

Jak dlouho už se vlastně známe?

Tři dny.

Vidíte? A věnovala jste mě několik okamžiků. Já bych chtěl mnohem víc.

Ty nenasite. Poslyšte?

Jen jednu noc.

Mám tě tak vroucně rád, a ty mě rovněž snad. Však

přesto šťastným ještě dost se necítím.

Nechápu přítelí, nelíbat smítelí,

proč vaše srdce spokojeno není tím.

Žádám štěstí víc, když po svých hámy stříc, noc

nádherná v níž já vdím jen a ty.

Nejkrásnější den je odlesk štěstí jen.

jímž obklopí nás večer hvěznatý.

V dál život spěchá nás každou vteřinou,

bloud je, kdo nechá si ujít jedinou.

Žádám štěstí víc, když pospíchá mi stříc, noc

nádherná, víš, já v ním jen a ty.

Nejkrásnější den je odnes štěstí jen, jímž obklopí nás

večer hvěznatý.

Dál život spěchá od nás každou vteřinou, lout

je kdo nechá si prým jedinou.

Slastí!

Jak to provést, abych byl aspoň jednu noc volný jako zasvobodná? To těžko.

Felixy, nic tě nenapadá?

Napadá mě, napadá mě, že musíš být přesně uvečeř jako každý den, protože na

pété mančele musí být přísnost. Natašo, prozrať mu důvěrně, že je idiot a poraď

mi sám. Nemožno, Jakuby Jakuboviči.

To se nemůže žádat ode mě, která byla v Rusku prima balerina cárské opery, abych

se zabývala takovými nemožnými věcmi. Nět, nět. Pánové, především respekt

rodině. Dada. Ale já vím, já vím. To je moje zasada. A nebuď zlý, Jakuby

Jakuboviči. A popijeme sklenku Dubrovečky.

Moc dobrá. Speciální nápoj pro moje politické přáteli.

kteří navštivují moje podniky. Tak ty se stále zabýváš politikou? Hm, není

politické partaje, která by se se mnou neporadila.

Telefon?

Haló? Zes, haló, Nadia.

Je fráu Natáša Dimitrievna.

Ach, das bist du, mein lieber Dodo.

Aber natürlich, du kannst zu mir kommen.

Wirst dich massieren lassen.

Hehehe, was hast du anderes gedacht?

Natürlich, dodo.

A za kom, ja?

Au revoir.

Auf Wiedersehen, mein lieber Dodo.

Dodo, dodo, dodo.

Dodo!

Ten mocný pán.

Předseda opozice.

No, totiž gratuluju k tvým zákazníkům. Pardon.

To je totiž...

A můžete klidně mluvit, to jsou moji kolupčíci. Prosím. Vyslanec Jihoamerické

republiky si zapomněl proměnit peníze a chce platit dolary. Dolary?

Honětnětnětěn žádné dolary. Nemám ráda dolary, jen je proměňte v bance.

Dada, nejsou koruny milější.

Prosím, milostivá.

Pardon, chtěla bych se ještě zeptat. Hm?

Pan hrabě Katovic žádá o kredit. Hrabě Katovic? Hm.

Ten hrabě moc zdlužen?

Pardon.

Už nám dvakrát nezaplatil. Hmm, tedy do třetice, prošu. Ale jak ten hrabě

přijde, tak musí všecko zaplatit. Určitě.

Prosím, milostivá.

Pádon, pádon.

Tak hrozně, to je užasno. Tak vidíš, Golubčík, tak velký pán hrabě,

velkostátkař a nemůže platit. To dělá ta krizi.

Dada, krizi, to já znám.

a já byla v Rusku velká dáma. Jako první balerina cesté opery byla jsem

bogatá jako princezna. A já měla ohromné mění. Já měla takovou hromadu šperků,

takové velké brilanty jako vejce.

Já měla ohromné pánství. Já měla velkou daču. Já měla ohromný palác v

Moskvě. Co mi z toho všeho zůstalo? Jen ten starý klavír a tady...

Ten malý pejsek.

A ten byl taky v Rusku veliký Bernardin. A u nás je jenom malinký Ratlik. Je

ty hloupá glava.

Ty širokája ruskája duša má.

Promiňte, milost paní. Šta je zas?

Já jsem tak nešťastná. Nechal tě tvůj mílej Pepino?

Tak už zas se pleteš do maserství? Co tě bolí?

Když volně hned každý zákazník od masírování uteče.

Protože masíruješ moc silně jako atlet. Ty bys každému sedřela kůži z těla.

A to ne, milostivá paní. Já masíruju přesně podle předpisů. Jen když to musí

být, tak přitlačím.

Asi tak.

A zlehonka mě nosí vám, paní. Docela zlehonka, přitom zlámeš každému kosti.

Mětně, mětně, tebe nemůžu potřebovat. Ty bys mohla masirovat jen slony. Pašol,

di, di, di. Tak půjdu vedle ke konkurenci.

Je grazda, jak se musím pořád zlobit.

A nech to, Natášo, a raději mi řekni, jak bych to udělal, abych byl jednu noc

volný. Zůstaň u mě, Golubčík. Tady máš všecko to nejlepší.

Jsi vždycky od pěti do sedmi, ne?

Hm, co víc potřebuješ? Jsem musela u nás to skandálnout.

No, Natasha má vlastně pravdu. My muži jsme hrozní. Máme-li záletnou ženu, tak

naříkáme, a když máme počesnou, jako je moje... Tak naříkáte taky. No, ale co

mám dělat, když mě nepustí ani na krok?

Ale ani na krok?

Tak hrozní na mě, jak u bžáry. To je zle. No.

Máte tetu?

Mám tetu Kláru. A kde bydlí?

Vrňáte tě tady. A je u vás?

Depak, Jakub ji nemůže vůbec vystát. Tak už to mám. Co?

Až přijde domů, řeknete panu manželovi, že musíte jít vyprovodit tetičku na

nádraží. Odjíždí rychlíkem číslo 17730 a... Vy stále vyznáte v jízdním řádu. No

vždyť jsem jeho spolutvůrce.

A tak to chápu, že vy se vyznáte, ale ti ostatní...

Tak posište můj plán. Ale rychle, Jakub se již jistě vrátil domů. A čeká na mě

netrpělivě. Ne, ne, nezdržuje mě, Natašo. Ty nevíš, co bych měl doma za

církus, kdybych přišel pozdě. To je pravda, si o ženu, aby to svatý vydržel.

Konečně, Felix, promluvil rozumné slovo. Víš dobře, Natáško, jak rád strávím tu a

tam nějakou tu hodinku u tebe.

Popijeme, pohovoříme si o starých zlatých časech.

Dadák, vzpomínáš, kolupčík?

Ach, stárneme, stárneme.

Staroušku. Co?

A to ne, to ne.

To ještě ne, pane.

To je... Ale tohle je... Pěšnička, Anuli ve sebe... Máš pravdu, veselá dňuli!

Oh, že mi to hrajne jí počest! Jsem holka z Čertek těmhle, a žádě počiný,

mám zájemosti tehde, děd z příčiny rodiny, papáče v sásku dal mi, mamá za

švadleně, bratřička burz za vámi, pro nás je však jen mě. Přesto nevěříkám

ani, dokud žijí tulipáni, neboť nic mě neschází, když už je muž je v textázi.

Mamatuješ, jak to vždycky zpíváš?

Naprosto ve všem milostivá paní, můžete být klidná, já mám zkušenosti.

Pamatujete si tedy všechno, co jsem vám řekla?

Ano, stává se ve čtvrt na devět, snídanie pro milostivou paní v půl

deváté, čaj, marmeláda, suchary, snídanie pro pana továrníka v půl

desáté, čokoláda, zákusky a... A sklenice senohrabky.

A ještě něco, můj muž je zvyklý snídat v posteli. Má rád pohodlí a vyžaduje

přesnou a pozornou obsluhu. O, v tom já už jsem vyzná milostivá paní.

Doposud jsem dávala přednost panským, no jak bych to řekla, méně původného

zemějšku, než jste vy.

Jak se vlastně jmenujete?

Děkuji.

Jsem Veselá. Já?

Veselá. Anna Marie Veselá. No dobrá.

Zamlouváte se mi. Doufám, že s vámi budu spokojená můj muž také.

Doufám, že budeme spokojení všichni navzájem, mladá paní. Jenom si dovolí

upozornit, moje rodina je totiž velice spořádaná a kdyby to bylo u vás nějaký

takový všelijaký, tak by to s námi nedělalo dobro. Dovolte?

Prosím, prosím, teď naposledy jsem byla u jedné velice vážené dámy.

Ale mě se tam ohromně líbilo, ale moje rodina byla tak pohoršena nadpoměry v

tom domě, že mě vzali hned pryč.

Vaše rodina se nemusí ničeho obávat. Udělám všechno, aby se vám tady líbilo a

můj muž jistě tak. Děkuji. Teď vám ukážu váš pokoj, Ando. Ana Marie, milostivá.

Prosím, Ana Marie.

Je, to je krásný porculán.

A to míšeň.

Míšen.

Ale ne pravá, to je ta.

Co je to?

To jsou moje nejnutnější zavazadla, mlostivá paní. Ty ostatní mě přijdou, až

tady budu usazená.

Prokolíbán, zde jsou ty kytiny, mlostivá.

A to jsou moje, já je zapomněla v autu, víte, děkuju.

Prokolíbán. Montík.

To máte.

Děkuji, ruklí vám.

Vy jste přijela autem?

Ano, to je totiž auto mého strojíčka.

Tak jdeme.

Tudy? Tudy.

Odneste to na půdu.

Tak tady

je váš pokoj. Líbí se vám?

Hmm, ještě ujde, ale je trochu tmavý. Víte, já jsem bruneták, mě pletíte

absolutně světlá barva.

A vy máte moje květiny, položte je sem, prosím.

A kde je tady koupelna?

Naproti souparní lázně.

Pojď, pojď, pojď. Není doma.

A když je tady jejich klub ruk, tak to je doma.

Poslouchej, Kubičku.

Tak já zatím jdu dolů do kavárny a zatelefonu Betině a Lídě do salonu k

Natáše, aby na nás určitě čekali. A ty si to nějak zařiď, abys měl určitě

volno.

Ale jak to mám udělat? Ať bychom si to už umluvili.

Řekni své ženě, že máme abiturentní večírek na oslavu 25.

letého výročí naší maturity.

Že tam musíme určitě být.

To už jsem jí řekl minulý měsíc nejméně třikrát, prosím. Tak řekni, že to je 26.

leté výročí a je.

26?

Tak to bylo.

Co pak to děláš?

Chtěl jsem tě překvapit, miláčku. Je to já o tebe hezké.

Dobrý večer, bročku.

Miláčku, co jsi dělala? To se mi stýskalo po tobě.

Zlato.

Miláčku.

A pojďme do pokoje.

Pojďme do pokoje.

A hačneme si.

A popovídáme si.

A ty tady. A ty tady. Já tady.

A v polštáře. V polštáře.

Tak, tady máš. Tak, trochu.

Ty si hačneš tady. No, ale ty dřív, ty dřív. Ne, ty, ty, ty. Ne, ty, ty. A

hačně ty dřív. No, tak, tak.

To jsou látky. Pozor.

A jak se ti daří, Irenko?

Ale dobře, Kubičku.

A tobě?

Mě hrozně. Jsem úplně vyčerpán.

Vracím se z ministerstva. Z ministerstva?

Z ministerstva.

Jednalo se o dodávku mých automatu, miláčku.

Byla tam veliká společnost, inženýři, odborový rada, vrchní rada.

A pak ještě jedna rada. Hrabě Katovic, Vyslanec, politikové, Dodo.

Dodo?

To je předseda opozice.

A my mu říkáme Dodo.

Jsem zničen.

Grozno.

Hrozné.

Já tě chápu, drahost.

Já tě docela chápu.

Miláčku, věř mi, že toužím jenom potom...

Vzít si župa na pantofle a strávit celý večer v klidu s tebou.

Zůstat s tebou celý večer. Áno.

Celou noc.

Celou noc.

Jaké štěstí.

Jaké blaho.

Já bych nevytáhl paty z domu za nic na světě. Já také ne.

Bohužel se ta Klára odjíždí zrovna dnes večer do Brna. No ať jede.

Jenže já ji musím doprovodit na nádraží.

Na nádraží doprovodit? No tak ji doprovoď, miláčku.

Ale já nevím, kdy se vrátím. Plaky mi mají spoždění.

Možná, že přijdu až v půl devát. No to nevadí.

A nebo v devět. To také nevadí.

A co když až půl desátky? Ale máš dost času, drahoušku.

To víš, Kubičku, mě to vůbec nebaví, věř mi to. Ale jen když budu klidná, že mě

doma očekáváš hezky teple.

A víš, co bych udělal, kdyby mě nebylo doma tak dobře?

No, copak?

Já se ti to neodvažu ani říct. Ale proč, Pakubičku? Ale naši abiturienti...

mají večírek na oslavu šestadvacátého výročí. Tvojí maturity.

To musíš jít, Kubičku, nevážně to musíš jít. A, když mě to tak nudí, začátek je

v deset hodin, nebo v jedenáct, anebo dokonce o půl noci, a to bych se mohl

nejdříve vrátit v jednu, nebo ve dvě, anebo ve tři hodiny ráno.

Tak to, když přijdeš ve tři hodiny ráno, tak já si zajdu ještě k sestřenici

Heleně. To je nápad!

Ujednáno! Ujednáno! Ujednáno! Ujednáno! Ujednáno! Ujednáno! Ujednáno!

Ujednáno!

Ujednáno!

Ujednáno! Ale taková otrava.

Jen mlč, je tam už si Kubíček i Felix.

No ano, ano, ale já nepůjdu.

Člověk se přece musí obětovat. No přirozeně.

Myslíš? No.

No tak co mám dělat? No tak já se obětuji.

Ale dělej už je šest hodin. Co, šest hodin? Ale vždy ty také musíš na

nádraží. Proč?

Doprovodit tetu, miláčku.

Je, jej teta.

Kavát, rychle.

Kavát. Felixík, šup.

Rychle mi přines... Co, co, co, co?

Klobouk! Klobouk! Tam ne, tam dozadu, ten světlej, rychle!

Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk!

Klobouk!

Klobouk! Klobouk!

Klobouk! Klobouk!

Klobouk! Klobouk!

Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk!

Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk! Klobouk!

Klobouk!

Klobouk!

Klobou

Tady, tady, tady. Tak páč. Tak nashledanou, mináš.

Nashledanou. A pozdravuj tetínku.

Ať brzy přijede.

Bude, bude.

A dej na sebe pozor.

Co tady děláš?

Jsem tady co by pánská.

Pánská? Co by?

U mě!

Co pak, ty jsi tovární kaliba? Ano. Tak jsi můj zaměstnavatel.

A moment, mě něco napadá.

Posluchaj, jak pak si mě řekl, že se jmenuješ?

Vyšvejci!

Poslouchej, já ti... Nebo ne já ti, ty mě dáš pěknou pusinku jako přednostově

domácnosti. A co zas, jo?

A mě jako příteli taky.

Už méně ráda, ale dám.

No a jak jsi tady dlouho, dítě? Dlouhodiny.

A tak snad víš, kde je víno? No samozřejmě. Tak chlapci, půjdeme jako

dřív. Jsem holka s čertem těle a žár je počích mých. Mám zájem od stitele, nic

příč rodiny.

Už jsem myslel, že nepřijdeš, miláčku.

Ještě jednu.

Ještě.

Prosím vás, nechte se už do seba na to dívat. Neho, žárlišce žárlivýho, ne?

Sama řekla, že chceš víc pořádný život. A nevedu ho snad živýho.

Poslouchej, Kubičku, Betina lída odřeklí, ať jde Andula s námi. To je

nápad. To je nápad, ale jestli já s vámi půjdu.

Ona půjde, víš, my tě neskazíme, dítě. Já toho se teda vůbec nebojím, ale...

mám ještě vypakováno a šaty budou zmačkaly.

Šaty, šaty, má žena, má plnou Almaru šatu. Ale kam tedy? Tak kam, kam, kam?

Já myslím... Tam ne, tam ne, tam se nám to nelíbí. Počkejte, do Hawaje.

Hawaje, kvetonci, Hawaje. Víte kam?

Do toho ruského lokálu, co chodí Natasha, víte, do toho. No to už jsi, to

už jsi.

Děti, děti, děti, ve tři hodiny musím být doma.

Můžu dělat doma celý večer. To my s Androu potáhneme až do rána, co?

Charašou, charašou, Felixi Felixoviče.

Půjdem na flán, půjdem na flán, až do rána.

Co to?

Telefon. Telefon? Kam chceš jít?

No, teď jsem v pokoji stál, ne?

Já sám, já sám. Tak víš, že sám.

Haló?

Haló, haló?

Už se mi někdo ozval.

Haló? Prosím, u aparátu.

Haló?

Haló? Haló, zde je dopravní úřad centrálního nádraží.

Prosím tě, co to volá? Ticho, mluvím s centrálním nádraždům.

Prosím? Při odjezdu brněnského rychlíku číslo sedmnáct... Jedna dáma, která

doprovázela na nástraží jinou dámu. Ano, to byla má žena. Nevím, jestli to byla

vaše žena, ale ta dáma odjela a volela na mě z okna vlaku.

Podejte zprávu mému muži. Číslo telefonu 53 526.

Jakže má žena odjela? Ano pane, to se stává velmi často.

Člověk nedává pozor na znamení odjezdu vlaku a vlak se rozjede.

Vaše paní sice chtěla seskočit z vlaku, ale já jsem jí v tom

zabránil. Ano! Ale to je hrozné.

A nebylo možno zastavit vlak?

Oho, to by bylo proti předpisům, pane.

Ale ta dáma může vystoupit na nejbližší stanici.

Prosím vás, pane inspektore, nemohl byste mi laskavě říct si,

kde je ta nejbližší stanice?

Chod sem, vaše paní tam bude o desáté hodině a může se vrátit

zítra ráno dvacítkou.

Dvacítkou? Jakou dvacítkou?

A tak vlakem číslo dvacet. A děkuji vám pane, děkuji vám.

To je malér, to je malér, safra poře to je malér.

Děti máme vyhráno. Jsem slavněný vdovec na celou noc. Tak a hloupček můj.

A víš, že tvůj muž těmu věřil? Můj dobráček. Víš, že mi

ho líto. A to snad ne.

Ale. Není to ode mě hezké. Takové věci se přeci stávají každou noc. Cože?

Pardon. Každý den.

Poslechně. No.

Nemyslíš, že... Bude mít Kubiček podezření. Ale kdepak? No, no. I na to

jsem už myslel.

Poslal jsem mu telegramy. Jaké telegramy? Ano, průvočí vlaku číslo

sednáct je vzal sebou dochodně. Tak?

A i hned ji odešle tvému muži. Ale ne, ukáž. Prosím.

Dobře dojela dochodně.

Oznámím návrat telegraficky. Líva Irena.

A druhý? Druhý.

Choceň, jedu rychlíkem 8.47.

Budu Praha 11.

dopoledne. Líba, Irena. A to si ti povedlo. Vidíš, a celá noc je naše. Je

noc, je doba snů.

Jež v lednou porád.

A s prvním červákem se v dálce rozplynou.

Leč nikdy nezjde, se noci je zjde.

když v horkém ovědí hvězda se zločinou.

Žádám štěstí víc, když pospíchá mi vstříc, noc nádherná v

níž já vdím jen na ty.

Nejkrásnější den je od les štěstí jen, jímž obklopí nás

večer hvězdatý.

V dál život zpěchá nás každou vteřinou, bloud

je, kdo nechá si ujít jedinou.

Žádám štěstí víc, když pospíchá mi stříc, noc

lásky a sníž lásky na tisíc.

Andulo, znáš to?

závěrečnou lásky bylencí.

Jsem horka šatem tělem, až hár je v očích míjích, mám zájem od stík tělem,

jen z příště rodinných. Papá vše v sásku dalbí, mama zašu a tleně, bratřička vůr

zavábí, práce však jenom mě přestane. Naříkám na ní, dokud žijí to líbaň, nebo

nic mi neschází, když u mému šef ekstázy do mě líbal, říci musí ohnivější, že by

pusy nemohly.

buď už ke vínem opít, co bych chtěl vše po nich tropit, to se vůbec nedá

vykládat.

Jsem holka šatnou v těle, až hor je v očích mých, mám zájem od ctitele, jen z

příčin rodinných. Papá vše v sásku dal by, mamá ze švadleně, bratřička už

zabáví, práce však jen mě. Přesto mi naříkám na ní, dokud žijí v tulipáně,

neboť nic mě neschází, když u mě v mušě v extázi.

Za mě snání mémikáře, zvátí k sobě na masa. hlavně pány různých ročníků.

Že pracují prýma, vždycky ročně nebo elektricky, ví kdo přišel se mnou do

styků.

Jsem holka šertem v těle, olchory v očích mých, mám zájem od stítele, jen z

příčin rodinných.

Papá vše v sásku dalbí, mamá zašvatleně, bratříčka burza vábí, práce však jen

mně, přesto nenaříkám na ní, dokud žijí tulipáni nebo dní. Nic mi neschází, když

umnému šefu extázi.

Pořádko? To?

To,

prosím.

Máš mě rád? A ty? Tak?

Tak.

Kolik je hodin?

A proč se pořádkáš, kolik je hodin? Já jsem tak nervózní. To víš, můj muž.

Všechno je takové nebezpečné.

Láska bez nebezpečí není žádná láska.

Jste modlou i ze svých trýzní, se

vždy chází vyspovídá.

Kešul, stá moje málo, vydálo vám klid,

jež příšel...

Oma mne, kadeří vašich, jen s ní vaše tílko volá mne,

bych šel a mazlil se s ní.

Jež ústa vaše mala, jež zálamy

klidně zašepnou.

Acha...

Konec.

Počkej, počkej, počkej, počkej, Praha, Kolín, Pardubice, Chodce... Tím vlakem

jela má žena! Zas tě strašit tvá žena?

Počkej, počkej, nech mi... Večerní rychlík číslo sedmnáct do Brna, přeplněn

cestujícími z pacích vagónu a první třídy, projel stanici Přeloučí a uháněl

rychlosti devadesáti kilometrovou...

90 kilometrovou směrem k Pardubic. Blížil se právě k 104.

kilometru před Pardubickým nádražím, když došlo k hroznému nárazu.

Tumáš, umyj, umyj. Hroznému

nárazu.

Takže cestující byli mrštěni jedni na druhé. Má žena.

Má žena!

Má žena je v tom vlaku!

Je v tom vlaku má žena!

Probuzení ze svého

hlubokého

spánku, který byl většině těch nešťastníků, bohužel spánkem posledním.

Já už ji vidím ležet, chudinku.

Tak čti!

Vagóny tvořily hromadu trosek, kterých se zmítali po děšení cestující.

Manželka volala manžela.

Je, vidím jí sevřenou vagóny, chudínka, jak asi trpí.

To nebyl tak hrozný, počkej.

Otec hledal dceru, bratr hledal sestru, kdo si naříkal pro svou tchýní.

To vidím možné.

Černé divadlo hrůzy.

Já jdu na nádraží. Počkej, ale co máme dělat my?

Jděte ke mně domů a čekajte. Já jdu na nádraží, lidi, puste mě, puste mě,

puste, lidi, puste mě.

Já jsem z toho jen, co to vlastně

říkám.

Máme na něj počkat doma.

Ubohý Kubíček.

Ubohý Kubíček.

Ubohý Kubíček.

Andulko. Co?

Vidíš, že ten Kubíček je ubohý?

Ubohý Kubíček.

Nedivte se, že vás přepadám v noci, ale já jsem úplně zničen.

Musím to hned s vámi vyřídit. Ale já vás nemohu pustit, pane.

Nezapomínejte, že jste ven vytěpane. A pane, to je mi jedno, ať jsem kde jsem,

chci mít jasno. Jen se uklidněte. Musíte mi dát okamžité vyzvětlení. Prosím.

Ale zítra na místě, které si sám vyvolíte. Ale ne zítra, teď.

Prosím. Teď, teď chci vědět, jestli je... Jsem vám v dispozici.

Děkuji vám, no to jsem od vás chtěl.

Řekněte mi jen jediné slovíčko.

Je má žena naživu?

No jestli je naživu.

Jak to vy ještě o ničem nevíte?

Opravdu ne. No pak vám to musím vyprávět. A tady, tady. A kdybyste

věděl, v jakém jsem stavu.

Předněte si.

Prosím.

Prosím vás, mohu se napít trošinku? Já vám nám čistou stranici. Ne, ne, to je

zbytečné, děkuji.

Vy jste měl dámskou návštěvu, ještě je tady červení zertu, no to chutná ještě

líp. Ano.

Tak tedy, když včera moje žena doprovázela svoji tetu na nádraží, která

odjížděla do Brna večerním rýchlíkem v 7.30. Já vím.

Jak to, že to víte?

Promiňte, promiňte mi pane, já jsem tak nervózně. Tak tedy, když včera moje žena

doprovázela svoji tetu k vlaku, vstoupila s ní do vagónu a obě byly tak

zabrány dohovoru, že nespozorovala znamení k odjezdu.

Vlak se dal do pohybu a odvezl moji ženu přes všecky její protesty pryč. Ale

drahý pane, takové věci se stávají skoro denně.

Ale drahý pane, já jsem ještě neskončil, tomu rychlíku se stalo totiž neštěstí.

Neštěstí? Ano, strašná katastrofa!

Co to bylo?

To byla kočička. Tady, kočička. Dobře, pane tajníku, teď nechte vaši kočičku,

prosím vás, a přečtěte si to raději o té, tady, tady, o té katastrofě.

Strážka brněnského rychlíku. Hrozná katastrofa u Parduby.

To je pěkná mela.

Vidíte, taky jakmile jsem se to dověděl, běžel jsem hned na nádraží.

Ale inspektor vůbec o ničem nevěděl.

Ano. Ano, tady je to, tady. A tak jsem si vzpomněl na vás, že se v těchto

věcech vyznáte, že byste mohl poslat pomocný vlak lékaře a tak dále. Ale to

všechno nedokazuje, že by vaše choď byla mezi mrtvými. A víte to určitě, že jela

tím vlakem? Ale docela určitě, pane.

Inspektor na nádraží viděl moji ženu odjíždět, sám mě to telefonoval.

A víte určitě, že to byl inspektor. Ale ovšem, pane, vždyť jsem slyšel v

telefonu, jak vlak odjíždí.

V novinách stojí o mrtvých, pane. Ale noviny, noviny, ty vždycky všecko

přehání. Já bych se sadil, že se jedná o docela obyčejnou nehodu. Takové

nabourání, jak se stává.

Jděte hezky domů, klidně se vyspěte a ráno zavolám do ministerstva a dovíme se

o vaší ženě.

Vám se to řekne, klidně se vyspěte, ale jak to mám doma sám do rána vydržet? Á,

Lena.

A kdyby vás to neobtěžovalo, tedy bych raději počkal tady u vás.

Dovolíte-li.

A tak bych si s vámi popovídal.

Když já jsem takový bídák.

Ano, bídák, pane.

Stavte si, pane tajemníku.

Mám ženu, která mě miluje, která mě zbožňuje, která je mi věrna.

Ale já, pane...

Teď, když je nebožkou, teď vám to mohu říct.

Já jí podváděl celý život, pane tajemníku.

Chápete, pane, musím si ulevit trošinku.

Sklinčku vína. Nechci.

Kuřátko. Nechci.

Kaviár. Nechci kaviár, chci mluvit. Cigaretu. Já nekouřím, pane, chci se

vyspovídat. Ne. Ale ano, ano, pane.

Zmrčte. Ne pane, já musím mluvit. A tak si mluvte.

Pane, já jsem hrozný flamendr.

Prostopášní.

Běhám za každou sukni.

Loni například jsem chudinku Nebožku podváděl s její nejlepší přítelkyní.

S paní Jarmilou v Jevanech a s paní Máničkou v Černošicích.

S mými písařkami.

s mými nájemnicemi, s brunetami, s blondýnami.

Všecky jsem vystřídal, ale to nejhorší přijde teď.

Poslouchejte, nechtěl byste už mlčet? Ne,

ne, musí to ze mě ven.

Pane, ještě včera já šel na

flám z naší Panskou.

To už jste si ulevil?

Ano.

A teď jdu domů.

Co je tohle?

To bude asi klobouk.

Model i vet.

Pane, já... Má žena!

Chudinka má žena, nebožka má žena, měla zrovna takový...

Prosím, tak počkejte, teď mě napadá, vy tady vlastně máte návštěvu, že ano?

Ano, ano.

Dovolíte, já se omluvím. To se musím omluvit, milostivá je tam, že ano?

Promiňte, milostivá, že jsem obtěžoval, ale vy jistě jako žena chápete celou tu

situaci. Promiňte, prosím, jestli jsem zdržoval.

Pardon, pardon, ruku rybám, milostivá.

Ráno vám i hned zatelefonuji, pane továrníku. Pojďte tak, pojďte tak.

Naschle na novou poklona.

Já nevím, jak bych vám měl poděkovat. Ne, já vám musím poděkovat, pane

továrníku. Proč, proč vy? Já vám děkuji, já vám děkuji. Já musím poděkovat. Vy

jistě odpustíte, že jsem vás přepadl zde v noci a proto vám moc krát děkuji. Já

vám děkuji, pane továrníku. Já vám děkuji. Musíte proměnout, ale já vám

děkuji. Já vám musím poděkovat. Děkuji, odpuste. Poklona. Odpuste, poklona.

Prosím, poklona

Nejhorší, nejprohnanější, nejzírajší!

Psynek, cynitka, skoro o dvacet let je starší a podvádí mě! Ano! Mě, která

kráčela vždycky cestou počestnosti! Ano! Která kodala vždycky své mančelské

povinnosti! Ano! Mě, která jsem vzorem mančelky! Ano, ano!

Lupídna!

Podvádí mě se všemi mými přítelkyněmi! S brunetami, s blondýnami, s pys... s

paňskou, která se sotva u nás ožála!

Ale já jsem mu pomstík!

Ano, pomstíme se mu společně! Ano, pomstíme se mu!

Ano! Nech někde, já ho zabiju!

Počkej, miláčku! Já ho zničím! Nech někde, já nikdy!

Nemluv s námi! Ale ta katastrofa!

Už to mám! Co?

Vrátíš se domů jako oběť katastrofy.

Řekneš, že si přijela pomocným vlakem z Pardubic. Ano, budu vyvávat oči, vlasy

budou rozsuchané, obyčejí skřivené, tělo zničené, nervový potřesí. A s horečným

rozechyjením budeš vyprávět o hrůzách katastrofy. Ano, řeknu mu, řeknu mu,

že... Ale co mu řeknu?

Já si musím něco vymyslet. Jen to ne, to by byla nová katastrofa.

Už to mám!

Budeš vyprávět podle novin. Dobrá, kde máš novin, kam jsi? Počkej, počkej,

počkej!

Doznání, tak ono se tedy nic nestalo, má žena je naživu. Haló, haló, pane, pane,

jeďte domů.

Štěpánská stodově, ty to ono, ono se vůbec nic nestalo.

Nic se nestalo, pane.

Strážka brněnského rychlíku, hrozná katastrofa u Pardubic. No, tak to se mám

naučit na spadni? Ano.

Dobře, na mě se můžeš spolehnout. Budu to umět od A až do Z, ani čárka nebude

chytět. Ale jak se mám k tomu tvářit?

Tvářit?

Jo, v tomhle případě to je těžké.

Dej mi noviny. Ale tady je máš mláčka. A já se jdu rychle převlíknout, pa.

Pa, pa.

V životě častokrát možno jak zdávost stát v třetěžké pozici.

Když například žádný přítel vás stavštíví v ložnici a

jeho žíka mu otevře pížamu.

Jak mám se tvářit, hned napadne vás.

Mám štěstím zářit, či zlámat mu pas.

Tu nejlíbíte-li, přijíte-li věz, že choď tvá

prchla se předeštěm dnes.

Když křičet počne, nečenu mě vrať.

Řekněte, proč ne?

S ní klidně se srať.

Však dříve moje pyšava mi musí, choď vám vrátit ji, no zkrátka chvilka

má. Nevíte, jak se tvářit?

Jdete-li s kočici na rychlo prospisit doby rok šéfovi.

Tu zlehka, když klepnete, klepám, jak vejdete z ledový.

Vždyť právě lívat chce.

Šef, nožku, písařce, jak mám se

tvářit? Hned napadne vás, mám flirt mu

zmařit, či ztratit se zas.

A v sluch, když zařmívám, práci mám ven.

Ni brvou nehnete, zvednete jen, se stěn váj zrak

čte.

nevíte, jak se tváří ti.

Telegram. Dobře dojela dochodně, oznámím návrat telegraficky.

Líba Irena. No tak, oznamuje návrat telegraficky, tak je to vchod.

No tohle!

Andulo! Andulo!

No, jsi pan zvonil?

Což mám?

Felixi!

Felixi! Felixi!

Živě!

Já ti dám živý, o co děláš mé postely? Já tě zastupuji, ne? Nabumbej se!

Čkáčka, až teď zbudíš partaje!

Žádný miláček a ven z mé postele, tam není žádný bar.

Pletí! Pletí!

Uvidím jí, velická pocaj!

Pomalu, pomalu. Tak, tak, tak, tak, tak, tady si lehneš.

Ani muk, ani muk. Polštář!

Polštář, no.

Polštář ti dám konečně.

Abych si neřekl, Tomáš. Jsi pěkný kamarád. Takhle po 20 den přátelství mě

vyhodíš z postele. Ty si to zasloužíš. A ticho!

Už ani mok.

Chamba.

Prosím vás, ještě třikrát kolem.

Tak, představ si tu hrůzu.

Rychlík číslo sedmnáct, ve kterém jsem byla stetou, stetou, jel v určenou

hodinu z nádraží přeplněn cestujícími spacích vagónu a první třídy, ne, první

třídy a spacích vagónu, první třídy a spacích vagónu, projel bez nehody

stanici Přelouč a uháněl devadesáti kilometrovou rychlosti směrek

Pardubicům.

Pardubicům. Rychlík číslo sedmnáct.

Najel na nákladní vlak 1024, který byl nevysvětlitelným omylem vyslán na tuto

škole. Zpráva tiskové kanceláře. Ale ne, to ne.

Nevysvětlitelný omylem vyslán na tuto škole.

Teč. No, tak znova. Znova.

Trestuje nám mystifikace. Jeden náš večerník stál se obětí mystifikace.

Podle fingovaného telegramu z Pardubic oznámil včera velké železniční neštěstí.

Tato zpráva je úplně vymyšlená. Autor této falešné a dítčevné informace, jeden

probuštěný reportér, který se chtěl pomstit redakci, je už zahoden. Kde

začal v noci a učinil úplné doznání.

Co teď?

Kekali byli?

Vyrušení z hlubokého stánku!

který byl pro mnohé z těchto nešťastníků stánkem posledním.

Rychlík číslo sedmnáct najel na nákladí graf 1024, který byl nevysvětlitelným

obinem vyslán na tuto škole. Zpráva z tiskové kanceláře. Jejej, ta kancelář!

No to nejde znova.

Z hlubokého stánku posledním.

Rychlík číslo sedmnáct najel na nákladí graf 1024, který byl nevysvětlitelným

obinem vyslán na tuto škole. Zpráva z... Jejej, jejej, jejej, jejej, jejej.

Znova českové kanceláře, to nejde.

Kde by se ten oběd vyslal na tuto škole?

Co je? Co je? Bydlí zde, prosím, pan Kaliba? Ano. Je doma? Je.

Mohu s tím mluvit? Ne.

Proč? Spi.

Ale já s tím musím mluvit.

Nemůžete. Musíte proměnout, já s tím musím mluvit za každou chvíli. Ne, ne,

ne. Nemůžete. Haló, haló.

Nemůžete. Pojďte sem k mě na slavičko.

Mezi námi. Jděte ven. Ale mějte přeci rozum.

Nesu důležitou zprávu od jeho ženy. To jdete pozdě. On všecko ví.

Cože? No tak mluvte, člověče! No nebyla vůbec žádná železniční krv!

Železniční krv! Jo, katastrofa!

Jo, katastrofa, děkuji vám. Prosím.

No ale právě proto já s ní musím mluvit. To bohužel nemůžete. A proč?

Ona je tam.

Cože, kdo?

Ona.

Ona už je tam?

Už. A oba s tějí? Jo, to já nemohu vědět. A poslyšte, nehádali se předtím?

Ne. Ani moc ne.

Tak to je dobré.

Moc dobrý.

Tak jen když jsou zase spolu.

No, a jak?

No to mě těší.

Jo, a mě ne. No, pojď, pojď sem, podívej se.

No, pojď sem.

Já, víš, jsem jeho nejlepší přítel už 20 let.

Ani zpátně nenechal.

Vyhodil mě.

A polži mě sem do této prašivé studené přecíně s touhletou prašivou voleznou

kočkou. To je ovšem velmi mrzuté.

Pokaž, já ti to podržím. Jak jste laska.

Ani nevíte, jak vám děkuji za to, co jste mi oznámil.

A co ona?

Copak ta nádherná snadná?

To je holka s čertem v těle.

Já vím. A žár má oči slí. Já vím.

Vy taky?

Já taky.

Co?

Názájem od ctitele, a já tam jeden v ní. Vy snad žertujete. Ne, ne, ne, ne,

nežertuj. Jsme diskretní mezi námi. Nebyl jsem sám. Bylo nás... no moc. Co

si to dovolíte?

Znáte Natašu Dimitrievnu?

Saló, Nadia.

Jenom jeden rada mě tam zavedl. Jakož, ty, ty to znáš.

No a co ti myslíte? No tam jí Kubiček poznal, byla tam.

Masírovala. Masírovala? No.

To mi nejde do hlavy. Tak si tam zajdi ještě jednou, teď už sesu znáš a zeptej

se, gojdukček. To není možné, pane!

Jak můžete urážet tady počestnou dámu? Já se to nenovolím! Tak se sedněte u

Nataší! Já se to nenovolím!

Živýho! Já ti tady dám, jaké mám! Živýho!

Já se to nenovolím! Urážet počestnou dámu! Co se stalo?

Dobré jítro, pane továrníku.

Mám poklouna, pane tajemníku.

Promiň, ten je můj úbor. Já právě z hlubokého spánku jsem se probudil.

Práce, práce.

Radšte, prosím. Prosím, děkujeme.

Tak čím mám mou posloužit, pane tajemníku? Týká se to vaší paní Choti.

Co, mojí ženy? Četl jste noviny?

Ne. Dostal samotný telegram.

Telegram? Ano, copak ona zde není? Jak by tady mohla být, když mě poslala

telegram schodně?

No o tom vím. Co?

Totiž chci říci, že jsem to tušil.

A kdo pak to tam tedy s vámi je?

Mezi námi.

Já jsem byl tak hrozně unavený a nervózní, že jsem si musel někoho vzít

sebou, kdo by mě ošetřoval. Ale... Ano, měl jsem strach, aby mě nepřišlo špatně.

Tedy ošetřovatelka? Ano, ošetřovatelka.

Tedy vaše žena to není? Ne.

To jsem rád! Proč?

No, totiž, mám radost, že se nestalo žádné neštěstí.

To je štěstí, víte. No, tedy, ona tu opravdu ještě není, že ne? No, není. Tak

naslednou, těšilo mě, pane Továrníku. A to by už nebylo. No, no, tužík,

rozběštěn u vás, mě to tak hrozně bavilo. Ale, pánové, promiňte. Já vůbec

nemohu, ty to vyvězlíš. Máme ráda, pánové.

Co pak se děje, Jirenko?

Miláčku, byla to strašná noc.

Ale, ale, ale, nechceš vodu? Ne.

A co led dám? Ne. Nebo konáček? Jo.

Konáček, tak pojď, pojď, miláčku, pojď, dám ti obkládek, odstanou, víš.

Kovíčku, žiju.

Jenom šťastnou náhodou.

Ano.

Ale odkud to vlastně jde?

Prosím vás, nenechte jí mluvit.

Musíte nám pomoct. Já se vám přiznám.

Ona byla u mě. Tak vyprávěj, Zlatíčka.

Už je to tady. Teď spustí o katastrofě.

Rychlík číslo sedmnáct, který vyjel v sedm hodin třicet, v kterém jsem byla s

tetou, vyjel z kolei... z nádraží v určenou hodinu, přeplněn cestujícími

spacích vagónů a první třídy... První třídy a spacích vagónů.

Projel bez nehody stanici Přelouč o hraně devadesáti kilometrovou rychlosti

Pardubiců.

Blížil se právě ke 104.

km před nádražím Pardubicích, když došlo k hroznému nádrazu.

Cestujíci byli mrštěni jedin na druhé vyrušení z hlubokého spánku, který byl

pro mnohé z těchto nešťastníků bohužel spánkem posledním. Rychlík narazil na

nákladní dlak 1024, který byl nevysvětlitelným omylem vyslán na tuto

škole. Zpráva tiskové kanceláře.

Ale, milostivá, teď je to nesmysl.

Což? Že přeháním.

Že já přeháním? Aha!

Kdybyste to byli viděli!

Bylo to zatemné noci.

Strašná a hrůzná podívaná.

Bagóny tvořily hromadu trosek, z kterých vylezali cestující celý po děšení.

Manželka volala manžela, otec, dceru, bratr, sestru, kdo si naříkal pro svoji

tchýní. Je, je, je, ta má paměť.

Nějaký starý pán v pyžámu křičel, a vílo, tak srdce rvoucně, že všichni,

kdož to slyšeli, jen z těží udrželi pláč.

Ale, ale, ale.

Teď jsme ztraceni.

Jo. No je to hrozné, hrozné.

Ale tak se mi zdá, že jsem to všecko už někde četl.

No ovšem, dnes v noci v novinách.

Nepamatuješ se, Felixi? Co?

Já se příteli vůbec nepamatuji. Já myslím, že to je ta železnicko

-žurnalistická... Mystifikace?

No, děkuji.

Mystifikace. To je hrozné slovo, co Kubičku?

Mystifikace. My, my.

Prosím vás, půjčil byste mi vaše noviny?

Jaké noviny? Já nemám.

On nemá? No, my vůbec nemáme noviny.

No, máme noviny? Ne, nemáme žádné.

Hele, je to v ranních novinách.

To jsi jistě nečetla, co? Četla samozřejmě. Četla, ale... Všechno,

všechno si.

A co tohle?

Krestuhodná mystifikace.

Žádná katastrofa nebyla.

Teď musím zaklčit úředně.

Pane továrníku?

Musím vám prozradit úřední tajemství. Tak vy také prozrazujete úřední

tajemství? V tomto případě jsem nucen.

Pane továrníku, ta nehoda se opravdu stala. No to je to, co jsem ti říkala.

Rychlík 617 nejena nákladní vlak 1024, který byl... No to už známe, to známe.

Ovšem, ale ta zpráva ve včerejších novinách byla pravdivá. Ale děte.

A proto byla dnes ráno zase vyvrácena?

Ano, z úředního rozkazu.

Opravdu? Ano. Tak vidíš, miláčku? Vidíš, miláčku?

A já jsem tě podezříval. No vidíš. No tak mi to odpust, holčičko, odpust mi

toto, víš, člověk. A teď už o tom vůbec nemluvme. Ano, nemluvme o tom. Vůbec o

tom. A nebudeme o tom mluvit. A nebudeme o tom mluvit. A nebudeme o tom mluvit. A

nebudeme o tom mluvit. A počkat, počkat, mluvme o tom. A co tvůj telegram?

Telegram? Telegram?

Ano, telegram.

Ten, který jsi mi poslala schocně, zatímco jsi ležela v Pardubicích be

sebe!

A já se ani ty nepamatuju!

Katastrofa! Paměť pryč! Žádná katastrofa! Žádná paměť! Ale pětováně!

Neplatí vám to vysvětlí! A ticho!

Ticho! Už nechci slyšet ani slovo!

Telegram pro pana Kalibu.

Jo, prosím, děkuji.

Tak teď je mi všechno jasné, ale... Ale! Nic! Nic! Nic! Marko, Telegram, prosím.

Ještě jeden! To je ten druhý. To?

Nic, já jenom tamten a tenhle. Jedu rychlíkem 8740, budu v Praze 11

dopoledne. Líbá Irena.

Poznáváš to?

Poznáváš to?

To... to není moje písmo! Já omlím!

Lékaře! Pojďme v lékaře! Prosím vás, lékaře, lékaře, já bych spíš potřeboval

advokáta! To?

A k čemu advokáta? K rozvodu, milostivá!

Máte přece o muže, který kráčel cestou počestnosti, který vždycky dbal řádně

svých manželských povinností, zkrátka vzor manžela!

Má služba. Prostě nezavoláš. Vždyť já se sama nudím. Copak se to dělá?

Tady je tak veselo a... No, no, moc.

Co je?

Dobrý den, mlostivá má paní.

Avida. To neplatí mně, to platí... A jeje, toho kluka taky znám.

Tenkul. Ale, ale sečno, to je omyl. To patří tomu pánovi.

Ne, ne, ne, tomu pánovi. Je žádné vytáčky, že se nestydíš v tých letech,

ty. To je pravda, máte tak rozkošnou ženu. Ano.

Podvádíš mě s brunetami, s odvařenými blondýma. A dokonce dnes jste byl na

flámu s panskou. Jo. Ale, a jak pak to víte?

No, my v ministerstvu víme všechno.

To je organizace.

Jirenko.

Jak mám se tvářit, zda ví to kdo z vás.

Vespíchou září muž Pythagoras.

Díky jemu v raj jsem zpěl za světel hvězd.

Za zády manžela, anděla své. Já skurče

dosti, zas bez místa jsem.

Jej pro tě dosti, mám v apartmás byt.

Jak vidět všichni nádherně se nyní můžem bavit a přitom vlaženě vždy

tvářit.