Original subtitles

[hudba]

Helena Růžičková patří k nejvýraznějším

osobnostem českého filmu a televize.

Byla herečkou, která dokázala spojit

živelnost, humor [hudba] i hluboké

dramatické herectví v jedinečný celek.

Pro diváky zůstane navždy

nezapomenutelná, především jako rázovitá

škopková ze série Slunce Seno, ale její

kariéra byla mnohem širší a sahala od

divadla přes televizní seriály až po

autorské projekty.

Za výraznou a nekompromisní osobností se

však skrýval také mimořádně bouřlivý

životní příběh plný nečekaných zvratů,

velkých přátelství, osobních tragédií i

neustálého boje s vlastním zdravím. Jsme

Nerdopolis a dnes se podíváme na celý

příběh Heleny Růžičkové, která se

vypracovala v jednu z nejmilovanějších

českých hereček a která dokázala

rozdávat smích i v okamžicích, kdy sama

procházela nejtěžšími chvílemi svého

života.

Život Heleny Růžíčkové rozené Málkové

započal 13. června 1936 v Praze, ale

její skutečné kořeny sahaly mnohem dál

na jih. Narodila se do rodiny českého

legionáře Aloise Malka a srbky Dragy

rozené Hudecové, se kterou se otec

seznámil v Sarajevu.

Balkánská krev v ní zanechala

celoživotní otisk v podobě nezdolného

temperamentu a živelné energie. K tomu

se vázala i její neobvyklá láska k

teplu. Helena byla schopná se jít

opalovat na zahradu i uprostřed mrazivé

zimy, pokud aspoň je na chvíli vysvětlo

slunce.

Důležitým symbolem jejího dětství byl

slavný Faustův dům na pražském Karlově

náměstí. V jeho šťastné blízkosti

vyrůstala

magická atmosféra tohoto místa

opředeného legendami o čarodějích,

jakoby předznamenala její pozdější zájem

o věci mezi nebem a zemí.

Přestože se později stala symbolem

korpulentních dam, její start do života

byl opačný a velmi dramatický.

Jako kojenec trpěla těžkou poruchou

příjmu potravy a doslova rodičům mizela

před očima.

Vypadalo to, že nepřežije a tato raná

zkušenost z ní udělala úzkostlivě

chráněné, vymodlené jediné dítě, o které

se rodiče báli každou vteřinu.

Strach o ní vedl matku s otcem k velmi

liberální a otevřené výchově, kde nebylo

místo pro zákazy nebo tajnosti.

Když rodiče už v jejich šesti letech

zjistili, že malá Helena zkouší kouřit,

namísto trestují cigarety sami koupili.

Chtěli, aby nic nemusela dělat za jejich

zády a Helena tak předvrstevníky klidně

veřejně kouřila, což v té době

vyvolávalo značný rozruch. Cigarety se

pak staly jejím celoživotním průvodcem,

ke kterému se hlásila se stejnou

otevřeností jako ke všemu ostatnímu ve

svém životě.

Umělecká dráha Heleny začala překvapivě

brzy a v úplně jiném oboru, než v jakém

se proslavila.

Již od 1. září 1939,

tedy od svých tří let, začala docházet

do baletní školy. Rodiče jí systematicky

vedli k tanci a díky její tehdejší

štíhlosti a pohyblivosti se propracovala

až do dětského baletu Národního divadla.

V baletních odtančila celé své dětství i

dospívání a touha stát se profesionální

baletkou ji neopustila až do chvíle, kdy

se její postava začla dramaticky měnit.

Máloku se dnes chce věřit, že jedna z

nejpopulárnějších českých hereček

vlastně herectví nikdy oficiálně

nevystudovala.

Její cesta na akademickou půdu byla

[hudba] neúspěšná. Na damu se hlásila

dvakrát, ale ani jednou ji zkušební

komise nepřijala. Přestože nakonec

vystudovala obor zubní laborantky, tyto

marné pokusy o studium herectví

považovala za nejdůležitější milníky

svého soukromého života.

Právě na chodbách školy a během

nervózního čekání na verdikt poroty

totiž potkala dva lidi, kteří se stali

pilíři její existence. Celoživotní

nejlepší kamarádku Jiřinu Bohdalovou a

budoucího manžela Jiřího Růžičku

staršího, který tehdy navštěvoval vyšší

ročník.

Vztah s Jiřinou Bohovou byl od počátku

mimořádně silný [hudba] a protkaný

vzájemnou podporou. Když se Helena 23.

července 1955 po nepříliš dlouhé

známosti vdávala, měla jít Jiřina za

svědka. Osud tomu však chtěli jinak.

[hudba]

Bohdalová v ten den měla představení a

obřad na radnici nestihla. V civilní

části ji tak musel zastoupit i její

tehdejší manžel inženýr Bř Brřetislav

Staš. A Jiřina dorazila až na druhý

církevní sňatek v metodistické [hudba]

modlitebně.

Dvojí svatba byla nutná i kvůli tomu, že

Helena už pod srdcem nosila syna Jiříka.

Svatní hostinu pak uspořádali v hotelu

Šroubek na Václavském náměstí na místě,

kam se Helena o mnoho let později

symbolicky vrátila během natáčení svých

nejslavnějších komedií.

Manželství s Jiří Růžičkou starším se

často popisuje jako italské, plné emocí,

křiku a občas i létajících [hudba]

popelníků. Ale ve skutečnosti šlo o

hluboké pouto, které trvalo po celý

jejich život. Helena byla pro svého

Jirku schopná udělat nemožné. Podle

jejich slov ho například dokázala dostat

z vojenského cvičení naprosto nevídaným

způsobem. osobně se dostavila na

vojenskou zprávu a s vervou sobě vlastní

nabízela, že na vojinu nastoupí místo

něj. argumentovala tím, že její muž

právě dostudoval a má před sebou slibnou

kariéru, zatímco ona je jen žena v

domácnosti, které nic neuteče. Její

pověstná výřečnost a zejména Razance

byly tak ohromující, že jí to u

důstojníku prošlo a ona tak zařídila, že

její manžel nemusel nikdy na vojnu. Jiří

byl pro Helenu nejen životním partnerem,

ale i klíčem k jejímu profesnímu snu.

Když po studiích začal působit v

divadlech v Mladé Boleslavy a později v

Příbramy, Helena putovala věrně s ním,

aby mu mohla být nablízku a aspoň trochu

nasá atmosféru divadla, přijala v

zákulisí práci osvětlovačky a jevišní

techničky.

I k této profesi však přistupovala s

neuvěřitelným elánem.

Jako svérázná osvětlovačka ze své kabiny

tak dlouho a hlasitě radila hercům na

jevišti, jak mají své role správně

podávat, až se nakonec díky své

nepřehlédnutelné energii a talentu na

pódium probojovala i ona sama.

Cesta Heleny Růžičkové z osvětlovačské

kabiny mezi hereckou elitu byla sice

neortodoxní, ale o to závratnější.

Klíčový zlom nastal v činoherním klubu,

kde jí režisér Jan Kačer svěřil roli

hejmanky v Gogolově revizorovi.

V této inscenaci z konce 60. let, která

se stala legendární, stanula po boku

Pavla Landovského.

Skutečný vrchol však přišel ve chvíli,

kdy se souboro hrou vypravil do Londýna.

Britská kritika, známá svou přísností,

byla z výkonu korpulentní české herečky

naprosto v šoku. Místní deníky nešetřili

superlativy a popisovali ji jako

neukojenou rozkošnici, která září v

růžovém a zeleném a dokáže se s

neuvěřitelnou lehkostí ponořit do hlubin

zklamání.

Na tento úspěch navázalo její angažmá v

divadle na zábradlí, kam nastoupila v

únoru roku 1971.

I zde se okamžitě zařadila mezi hlavní

opory souboru a během necelých dvou let

nastudovala řadu náročných rolí v

inscenacích jako na dně, dáma s

kaméliemi nebo Figarova svatba.

Její poslední velkou divadelní rolí se

stala Gurmišská v Ostrovské hře les.

Toto plodné [hudba] divadelní období

však skončilo náhle a dramaticky v roce

1973.

Helena, známá svou prostořekostí a

odporem k tehdejšímu režimu, vystoupila

naviště pod vlivem alkoholu a v návalu

emocí začala přímo před diváky posílat

komunistické funkcionáře do míst, kde

slunce nesvítí.

Skandál byl natolik velký, že

následovalo nervové zhroucení a pobyt na

psychiatrii.

Tím se pro Helenu brány stálých

divadelních scén na dobro uzavřely.

Na přelomu 60. a 70. let režisér

Jaroslav Papoušek obsadil Helenu

Růžičkovou do trilogie o rodině

Homolkových, čímž stvořil fenomén, který

rezonuje dodnes. Postava snachy Heduš

nebyla jen karikaturou korpulentní ženy.

Šlo o hluboce lidskou studii tehdejšího

maloměšťáctví, v níž Helena geniálně

skloubila ráznost s křehostí.

Její výkon byl tak přesvědčivý, že

diváci v kinech často zapomínali, že

sledují hraný film a v duchu se stávali

součástí typické české domácnosti.

Během natáčení se Helena projevila jako

neřízená střela plná humoru i nečekané

síly. Traduje se historka z natáčení ve

Špindlerově mlýně, kde se s vyhlasným

kameramanem Miroslavem Ondříčkem vsadila

obednu Šampaňského, že jí drobný kolega

Jiří [hudba] Hrzán dokáže v náruči

přenést přes celý parket.

Přestože tomu nikdo nevěřil, mnozí

viděli snadný výdělek. Hele na sirkou

sázku vyhráli, protože si již dříve

vyzkoušeli, že to hrzán zvládne.

Šampaňské pak teklo proudem natolik, že

se v dobovém tisku dokonce psalo, že se

v něm herci koupali. Helena to však s

úsměvem uváděla na pravou míru. My jsme

se v něm rozhodně nekoupali. My jsme ho

všechno vypili. Postava Head už v sobě

nesla i zajímavý autobiografický odkaz.

Ve filmu Ece Homo homolka totiž zazní

hláška. Ta shodit takových 50 kg ti

řeknu baletka. Úplná labuť. Šlo o přímý

odkaz na Heleninu minulost v baletu

Národního divadla, o které mnoho lidí v

té době už nemělo ani tušení.

Tato role jí také přinesla unikátní

spolupráci s nehercem Josefem Šebánkem,

představitelem dědy Homolky. Jejich

vztah byl plný přátelského špičkování,

což dokládá i historka, kdy mu Helena z

dobré vůle snědla smažené kotlety, které

mu manželka poslala poní a Jiřím

Hrzánovi na natáčení do hor.

Pokud rodina Homolkových Helenu

Růžičkovou proslavila, pak trilogie

Zdeňka Trošky Slunce Seno z ní udělala

nesmrtelnou národní ikonu. Role rázné

škopkové byla pro Helenu v mnoha

ohledech osudová. Vihohočeských

Hošticích byla během natáčení doslova

jako doma. Dokonce bydlela přímo v domě

rodiny Zdeňka Trošky. Její postava

nebyla jen napsanou rolí. Byla to

živelná síla, do které Helena vložila

obrovský kus své vlastní improvizace a

energie. Natáčení bylo plné

neuvěřitelných historek, které

balancovaly na hraně nebezpečí i čisté

komedie. Během natáčení prvního dílu se

například autobus se štábem v

Serpentinách málem srazil s náklaďákem.

Helena tehdy vyvázla jen s naraženým

loktem a nehoda náladu v týmu

nepokazila. O pár let později v díle

Slunce erotika ji zase museli hasiči

pracně vytahovat na půdu, aby mohla

odehrát svou scénu.

Helena se nebála ničeho, ani fyzicky

náročných pádů, ani ostrých facek.

Legendární facka, kterou uštedřila

Veronice Kánské, která stvárněla

blaženu, byla skutečná [hudba] a tak

silná, že se mladá herečka málem skácela

k zemi. Tradovalo se, že Helena takto

výchovně reagovala na svou antipatii k

mladým a štíhlým dívkám.

Sama Kánská ale později v rozhovorech

říkala, že spolu vycházeli dobře. Další

historky se tradují o scénář s Olegem

Reifem, který hrál otce Šimona Pláničky.

Helena mu údajně nemohla zapomenout jeho

zapřísáhlé komunistické přesvědčení a

tak scény, kde mu dává facky, schválně

několikrát opakovala a dávala do nich

veškerou svou sílu. Její přímost a

neochota dělat kompromisy se projevila i

v její vztahu s Jřinou Jiráskovou.

Helena jí dlouho nemohla odpustit. její

počáteční despekt k bláznivým fekálním

komediím. Zejména proto, že se Zdeněk

Troška za Jíráskovou postavil v době,

kdy měla politický distan.

I přes tyto zákulisní třenice však na

plátně vytvořili neopakovatelný ansambl,

který milovaly miliony diváků.

Helena byla v Hošticích také jakýmsi

dobrým duchem i neformální věškyní

štábu. Když se v roce 1988

natáčení druhého dílu zpozdilo kvůli

počasí a režisér propadal bez naděj,

Helena vzala papír, začala počítat a

sledovým klidem oznámila: "Poslední

klapka padne přesně 1. září." Režisér se

jí tehdy vysmál, ale Helena se nemýlila.

[hudba] Přesně v ten den bylo hotovo.

Její dominance v této sérii byla tak

silná, že když později došlo k rozkolu

mezi ní a režisérem ohledně plánovaného

čtvrtého dílu s názvem Slunce seno

Ufoni, projekt byl raději definitivně

zrušen. Bez škobkové si totiž hoštice

nedokázal nikdo představit, ani Zdeník

Troška.

Role Anny Urbanové v seriálu Karla

Kachyni Vlak dětství a naděje se stala

pro Helenu Růžičkovou jejím největším

profesním triumfem a osobní spovědí

zároveň.

Cesta k této roli však nebyla vůbec

snadná. Režisér Kachyňa o obsazení

Heleny dlouho pochyboval a dokonce

rozjel kamerové zkoušky s Mílou

Mislíkovou, ačkoli už byla velká část

seriálu natočena.

Důvodem byla Helenina tehdejší

neschopnost odpočívat. své herecké

aktivity přeháněla natolik, že vážně

ohrožovala harmonogram natáčení.

Teprve po velmi tvrdém rozhovoru s

režisérem se herečka plně soustředila na

postavu Anny, která v jejím podání

nakonec z lidověla díky legendárnímu

heslu: "Na tragickej život jsem já pes."

Spolupráce se Stanislavem Zindulkou,

který hrál jejího tichého manžela

Josefa, byla postavena na neuvěřitelném

kontrastu.

Zajímavostí je, že Zindulku si do role

prosadila sama Helena.

Původně byl totiž obsazen Petr Nárožný,

ale Helena režiséra přesvědčila, že

právě s drobným Zindulkou vytvoří tu

pravou tragikomickou dvojici.

Zindulka se však své korpulentní

kolegyně zpočátku trochu bál. Helena

totiž ve svém zápalu často neodhadla

sílu svého těla. V jedné scéně na ně

měla skočit do postele, což se mu málem

stalo osudným a jindy ho v náručí

přimáčkla tak silně, že z natáčení

odcházal s modřinami.

Natáčení bylo poznamenáno i Heleniným

zhoršujícím se zdravotním stavem, kvůli

kterému se práce na seriálu zdržely o

půl roku. Přesto do své postavy vložila

neuvěřitelnou energii a zejména

lidskost.

Postava Anny Urbanové, která s odvahou i

humorem čelí válečným útrapám, byla v

podstatě zrcadlem Heleniny vlastní

povahy, rváče, který se nenechá zlomit

osudem. Kachyňa z ní dokázal vytáhnout

polohy, které do té doby diváci neznali.

[hudba] Hluboký smutek, mateřskou něhu i

syrovou upřímnost.

Seriál se stal okamžitým hitem a

definitivně vyvrátil mýtus, že Helena

Růžičková je [hudba] jen estrádní

bavičkou.

Na úspěch vlaku dětství a naděje Helena

Růžičková navázala v roce 1992

další výraznou dramatickou rolí v

seriálu Přítelkyně z domu smutku. V

syrovém prostředí ženské věznice

stvárněla postavu Helgy a po boku Ivany

Chílkové či své odvěké kamarádky Jiřiny

Bohdalové ukázala divákům zcela jinou

polohu svého herectví.

Její Helga byla tvrdá, tajemná a v mnoha

ohledech mrazivá postava, která v sobě

nesla těžký životní příběh. Seriál tehdy

překvapil svou syrovostí a Růžičková v

něm znovu dokázala, že není jen

komediální herečkou, ale zvládá i velmi

temné dramatické role. Během natáčení se

ale odehrály i momenty, na které dnes

členové štábu vzpomínají spíš jako na

kuriózní historky.

Růžičkové se například natolik zalíbila

jedna ze starých vězeňských postelí

použitých jako rekvizita, že si ji po

skončení natáčení skutečně odkoupila a

odvezla na svou chalupu, kde ji

používala jako lenošku.

Natáčení seriálu provázela i jedna

zvláštní příhoda, o které se mezi členy

štábu dodnes vypráví. V jedné scéně měla

Helga provádět rituál vyvolávání ducha.

Podle vzpomínek některých přítomných se

tehdy během natáčení náhle zastavila

technika. Vypadl proud a přestala

fungovat část zařízení.

Někteří si z toho později dělali legraci

a přičítali to právě rituálu, i když šlo

samozřejmě nejspíš jen o náhodnou

technickou poruchu. Přesto se vědělo, že

se Helena dlouhodobě o mystiku zajímá,

například o numerologii, karty i různé

duchovní směry a ráda o těchto tématech

diskutovala.

Mezi kolegy proto čas od času kolovaly i

další historky o jejím šestém smyslu.

Například se vyprávělo, že dokázala

předvídat různé produkční problémy u

natáčení filmů. Jedna z takových

historek se vztahuje k pohádce Princezna

zemlejna 2. Podle vyprávění měly

růžičkové karty naznačit, že se natáčení

pohádky zdrží a ona sama nakonec bude

pracovat na jiné pohádce.

A měla pravdu. Natáčení druhé princezny

Zemlejna se notně zdrželo a místo v roce

1997 vzniklo až v roce 2000 a Helena

Růžičková se v roce 1998

skutečně objevila v pohádce z pekla

štěstí.

Rozhodnutí, zda šlo o skutečnou

předpověď nebo jen o později

přikrášlenou vzpomínku, necháme na vás.

Vztah Heleny Růžičkové a jejího jediného

syna Jiřího byl v českém showbznysu

naprosto unikátní. Marie Formáčková

vzpomínala, že se k sobě nechoval jako

klasická matka se synem, ale spíše jako

bratr se sestrou nebo nejlepší přátelé.

Jiřího cesta k herectví paradoxně

kopírovala tu matčinu. Ani jeho pro

údajný nedostatek talentu nevzali na

konzervatoř.

Vyučil se tedy prodavačem, ale geny

nakonec zvítězily a stal se brzy

matčiným nerozlučným parťákem.

Společně vytvořili estrádní duo Kicks,

se kterým objížděli republiku zejména v

dobách, kdy Helena nesměla hrát v

televizi ani ve filmu.

Jejich společné vystupování bylo

postaveno na živelném humoru a

neuvěřitelné souhře, kterou se diváci

zamilovali.

Společně se objevili v mnoha kultovních

filmech, jako byly třeba tři oříšky pro

Popelku, kde si Jirka zahrál kuchtíka a

Helena nezapomenutelnou droběnu nebo v

italské chobotnici, která se natáčela v

Praze. K jejich společným vystoupením

patřil i typický humor, který si často

dělal legraci z jejich vlastní

korpulence.

Právě z této doby pochází řada historek,

které se mezi kolegy vyprávěly. Jedna z

nich například tvrdí, že kvůli své váze

musel mít speciálně vystužené auto,

protože taxikáři s běžným autem se

obávali o tlumiče. Podle jiné verze prý

Helena, když jela autem sama, dávala na

sedadlo spolezce cihly, aby bylo vozidlo

lépe vyvážené.

Jejich profesní spolupráce vyvrcholela

na počátku 90. let. V roce 1992 se

Helena rozhodla pustit do vlastního

filmového projektu a společně se synem

napsali scénář ke komedii Trhalafialky

dynamitem.

Film vyprávěl příběh rodiny, která se

snaží zorientovat v novém světě po

revolučního podnikání.

Natáčení ale podle vzpomínek účastníků

provázela řada komplikací typických pro

divoká 90. léta. [hudba] Produkce

spěchala, rozpočet byl napjatý a do

filmu prý někdy zasahovali i lidé mimo

štáb.

Přestože film kritika přijela spíše

vlažně, pro Helenu a Jiřího měl velký

osobní význam. Šlo o projekt, který

vytvořili společně a který měl divákům

přinést trochu smíchu v době, kdy se

česká společnost rychle měnila.

Jedním z jejich posledních společných

filmů se pak stal snímek Hořké léto z

roku 1995.

V osobním životě byla Helena vnímaná

jako spokojená a optimistická.

Její syn však měl podle vzpomínek

blízkých lidí v soukromý složitější

osud. Byl třikrát ženatý a jeho vztahy

často končily zklamáním.

Pro Helenu ale zůstával středem světa.

Mluvila o něm s humorem a nadsázkou a

jejich poutu bylo mimořádně silné. Když

Jiří v roce 1999

po dlouhých zdravotních potížích zemřel,

šlo pro Helenu o jednu z největších ran

jejího života.

Podle mnoha přátel s ním tehdy odešel i

velký kus její vlastní životní energie.

Váha Heleny Růžičkové byla po desetiletí

jejím poznávacím znamením, zdrojem

komiky, ale také předmětem mnoha mýtů.

Sama herečka se k tloužce stavěla s

neuvěřitelnou noblesou a humorem,

ačkoliv jí v běžném životě přinášela

řadu omezení. Maxima dosáhla v 80.

letech, kdy jí váha údajně ukázala

neuvěřitelných 268 kg.

Přesto se Helena neustále snažila se

svým tělem bojovat.

Byla až pedantsky pečlivá v

zaznamenávání svých pokusů o hubnutí.

Díky jejím denníkům dnes víme, že součet

všech kilogramů, které za život shodila

v rámci různých diet a ozdravných kůr,

činil neuvěřitelných 76 kg. Dlouho se

věřilo, že za její postavou stojí pouze

láska k dobrému jídlu a balkánský

apetit.

Ale pravda byla mnohem složitější a

bolestnější.

Problémy začaly hned po porodu syna

Jiřího, kdy Helena začala nekontrolovaně

přibírat. Tehdejší medicína tápala, zda

jde o poporodní poruchu nebo dysfunkci

štítné žlázy. Záhadu rozluštil až lékař,

který zjistil, že Helena trpí vrozenou

srdeční vadou, kvůli které její tělo

extrémně zadržuje vodu v tkáních. Právě

tehdy vznikl její slavný výrok, kterým s

úlevou častovala své okolí. Hovnotlustá.

Zatopená jsem byla. Poté, co začala brát

správné léky na odvodnění, nastal

zázrak, který šokoval i její nejbližší

přátelé. Režisér Zdeněk troška

vzpomínal, že mu Helena nadšeně volala s

tím, že doslova vyčůral 100 kg vody.

Během neuvěřitelně krátké doby se její

váha propadla až na 72 kg, což byla u

ženy jejího korpulentního typu nevídaná

proměna. Tato zkušenost jí dodala

obrovskou naději a novou chuť do života.

I když se voda do jejího těla kvůli

nemocnému srdci neustále vracela a boj s

kilogramy tak nikdy neskončil.

V roce 2002, v době, kdy se Helena stále

vyrovnávala se ztrátou svého milovaného

syna Jiříka, zasáhla její život další

krutá rána. Lékaři jí diagnostikovali

pokročilé stádium rakoviny v břišní

dutině. Jako by osud chtěl její sílu

vyzkoušet na maximum, v lednu 2003, tedy

jen rok před jejím vlastním odchodem, ji

navždy opustil i její manžel Jiří

Růžička starší.

Helena tak v nejtěžší fázi své nemoce

zůstala bez obou svých osudových mužů.

Helena se však ke své nemoci postavila s

nevídanou otevřeností a vervou, která

byla pro její povahu typická.

Namísto toho, aby se stáhla do ústraní,

rozhodla se o svém souboji s dámou

[hudba] v černém, jak rakovině

přezdívala veřejně mluvit. Chtěla tak

dodatěji statissisícům lidí, kteří

procházeli podobným osudem a ukázat, že

i v takto těžkých chvílích je humor a

optimismus tou nejsilnější zbraní.

Během tohoto nelehkého období se jim

nejbližším spojencem stala novinářka

Marie Formáčková.

společně začali psát série

autobiografických knih, které mapovaly

nejen heleniny vzpomínky na zlaté časy

filmu, ale především její každodenní boj

s nemocí. Knihy jako denník mezi životem

a smrtí se staly okamžitými bestsellery.

Diváci v nich našli Helenu takovou,

jakou ji znali. Upřímnou, prostořekou,

ale tentokrát i neuvěřitelně zranitelnou

a hlubokou.

Ani vážná nemoc si však nedonutila vzdát

se jejich milovaných neřestí, zejména

kouření.

Její vášeň pro cigarety byla tak silná,

že v nemocnici jednou málem způsobila

tragédii. Přes přísný zákaz si zapálila

a usnula s hořící cigaretou v ruce. Její

postel se po chvíli ocitla v plamenech a

Helena neuhořela jen díky rychlému

zásahu personálu.

Jejím poslední velkým uměleckým počinem

bylo natáčení komedie Kameňák 2 v roce

2004.

Režisér Zdeněk Troška na ni nedal

dopustit a chtěl, aby se ve filmu

objevila i přes svůj kritický zdravotní

stav. Helena natáčela pod neustálým

dozorem lékařů, vyčerpaná

chemoterapiemi, ale jakmile padla

klapka, předvedla profesionální výkon,

který na plátně nedal na její utrpení

ani na vteřinu vzpomenout.

Helena Růžičková dobojovala svůj

statečný zápas 4. ledna 2004 ve Fakultní

nemocnici v Plzni ve věku 67 let. Její

odchod znamenal konec jedné velké éry

českého humoru. Na její přání se

nekonalo žádné okázalé ukládání do

hrobu. Část jejího popela byla

rozptýlena na pražských olšanských

hřbitovech, ale ta nejdůležitější část

se vrátila tam, kde to Helena měla

nejraděj, na její milovanou chalupu v

Jhočeské Slatině na Horažďovicku.

Právě zde v kraji Hoštic a Slunce Sena

našla herečka svůj věčný klid v přírodě,

kterou tak milovala.

Slatina pro nbyla jen místem odpočinku,

ale skutečným domovem, kde se cítila

svobodná a kde čerpala sílu v nejtěžších

chvílích po smrti syna i manžela.

Její chalupa se stala symbolem jejího

jihočeského období, i když její osud po

herečtině smrti nebyl úplně šťastný.

Dům nakonec zdědila její snacha, bývalá

manželka Jiřího Růžičky mladšího.

Smutnou tečkou za jím odchodem se staly

vleklé spory o dědictví, které se

rozhořely mezi rodinou a blízkými.

Předmětem sporu byly nejen nemovitosti,

ale i její pověsné šperky a splnění

posledních přání, což byl kontrast k

tomu, jak štědře a nezištně Helena po

celý život rozdávala radost druhým.

Na počet jejího neuvěřitelného života a

díla v roce 2012 vznikl dokumentární

film Tajemství Heleny Růžičkové, který

poodhalil mnoho z jejich soukromých

radostí i trápení.

Její odkaz však nejvíce žije v jejich

filmech, které si i roky po její smrti

udrží status kultovních děl. Ačkoliv

odešla v době, kdy j opouštěli síly, v

paměti diváků zůstane navždy jako ona

vitální, prostořeká a milující žena s

cigaretou v ruce a nezaměnitelným

smíchem.

A to už je celý příběh komediální

legendy Heleny Růžičkové.

Jak moc vám tahle dáma přirostla k

srdci? Jakou její roli máte nejradši?

Chcete slyšet i příběhy jiných herců?

Jakých? Napište nám do komentářů. A

pokud byste nás chtěli podpořit v našem

úsilí, můžete si pořídit oblečení z naší

kolekce na blackfinstore.cz/nerdopolis

nebo ochutnat nerdskou medovinu

nerdovinu na onix.cz/nerdopolis.

Odkazy najdete v popisku a když jsme u

podpory, veliké díky posíláme všem na

našem Hero Hero a v YouTube klubu. Právé

hoštické poděkování plné vřelé energie

si zaslouží nejštědřejší eru Ilvatar

mecenái, kterými jsou Jakub Černý, René,

Hugo Hromas, Centurion Elaris, Michal

Zobec, Tomáš Pokorný, Vladislav, Petr

Stoklasa, Darna Scareus, Ondřej Svoboda,

Josef Kmec, Kosky, Firestorm.cz

Marek Chlebo, Lukáš Talavašek, Martin

Lan, Hadriel [hudba] a Viktor Kružďák. A

jako vždy se vděčně loučíme i s vámi

ostatními. Vaši Libovan a Honzík [hudba]

aka Nerdopolis. Geek and proud. M.