Original subtitles

Než se z něj stal hrdina, byl to jen obyčejný člověk… chudák.

Moje.

V prvních dnech prosince 1815,

asi hodinu před západem slunce,

vstoupil do města jeden muž.

Dostavil se na četnickou stanici.

Nikdo ho neznal.

Odkud pocházel?

Z jihu.

Od mořského pobřeží, možná.

Nikdy! Dobře, dobře.

Kde jsi byla?

Jak dlouho ti trvá vyprat prádlo?

To je pravda, kde jsi byla?

Chyběla jsi mi. Pojď sem.

Pojď!

Nemůžeš dávat pozor?!

Nestačí ti, že jdeš pozdě?

Cenu toho džbánu

ti strhnu z výplaty!

A snaž se být k zákazníkům vstřícnější.

Dneska platím já, hoši.

Je to trestanec.

Podívej se na něj.

Je mi líto, nemohu vás přivítat.

Tito pánové si rezervovali všechny pokoje.

Stáje budou stačit.

Koně zabírají všechno místo.

Potřebuju jen málo.

I to už je moc.

Šel jsem od svítání, ušel jsem dvacet kilometrů,

mám hlad.

A já pro vás nic nemám.

Jen kousek chleba.

No tak, jděte pryč.

Hladovče!

Nechceme tě tady!

Vrahu!

Ani se nehni!

Co tu děláte, příteli?

Snažím se spát.

Na kameni, venku?

Zažil jsem horší věci.

Běžte do hostince.

Ale bohužel.

Nemáte peníze?

- Mám jen pár drobných. - Přispějte mi.

Neposkytli vám nocleh?

Z dobročinnosti?

Zkoušel jsem to všude.

A všude mě vyhnali.

Tam...

dole na konci cesty je jeden dům.

Zaklepal jste tam?

Ne.

Zkuste to.

Soused mého bratrance, to byl ten,

koho hledali četníci, ten padělatel.

Zlo je dneska všude.

Zatkli dokonce i jeho ženu.

Prokurátor říká, že do týdne získá jeho přiznání.

A co když je nevinný?

V tom případě, co dělá ve vězení?

Dobrá otázka.

Co se má dělat s obviněným mužem, než bude souzen?

Nechat ho na svobodě znamená riskovat, že se dopustí dalšího činu.

Pokud spáchal čin, z něhož je obviněn.

Uvěznit ho znamená zacházet s ním jako s viníkem.

A to i v případě, že je nevinný.

Tihle lidé jsou darebáci, jsou všude.

Dneska dokonce jeden přišel do města.

Ano, slečno.

Ten muž je prý nebezpečný.

Říká se, že je hrozný:

ošklivý, chlupatý, páchnoucí.

Hrůza.

Jistě nějaký tulák, muž s batohem a provazem.

- Vážně? - Jak říkám.

Budou se dít neštěstí,

to říkají všichni.

Všichni, to je spousta lidí.

Řeknu zámečníkovi, ať namontuje ty staré zámky,

máme je tady.

- V tuhle hodinu? - Je to tři domy odtud.

Bude rád, že se může pomoci. Jeho sestra je moje kamarádka.

Je to jen na chvilku.

Paní Magloireová, nemusíte si vymýšlet výmluvu se zámkem,

abyste mohla navštívit svého dobrého přítele zámečníka.

To jsou pomluvy, Vaše Eminence.

Nesmysl, který vyřkli závistivci.

Mohli bychom si tam dát zámek.

Jsme tedy ve velkém nebezpečí?

Nežijeme přece s dveřmi dokořán.

Promluvte s ním, mně neposlouchá.

Pokud to paní Magloireová uklidní.

Alespoň na dnešní noc,

než bude nebezpečí zažehnáno.

To bychom do toho domu pustili i ďábla!

Zavřít se doma neznamená jen odmítnout druhého.

Je to také odmítnutí toho,

čím bychom mohli být nebo se stát.

Dveře lékaře musí zůstat vždy otevřené.

Ale vy nejste lékař.

Každý člověk je lékařem druhého.

Jsem...

Pojďte dál!

Jmenuji se Jean Valjean.

Strávil jsem 19 let ve trestu.

Jsem na svobodě už čtyři dny.

Čtyři dny už jdu pěšky z Toulonu.

Už čtyři dny slyším: "Jdi pryč."

Nikdo mě nechtěl.

Spal jsem venku

a jedna paní mi řekla, ať zaklepu u vás.

Zaklepal jsem.

Paní Magloireová, přidejte ještě jedno místo.

Slyšel jste mě?

Jsem trestanec.

Tady je můj průkaz.

Slouží k tomu, abych se při příchodu do města

představil úřadům a nechal se vyhnat.

Chcete si to přečíst?!

"Strávil devatenáct let v trestu."

"Pět let za vloupání."

"Čtrnáct let za pokus o útěk, tenhle člověk je nebezpečný."

Voilà.

Vidím, že vás zastihl déšť, pane.

Musíte být unavený.

Pojďte blíž,

oheň vás zahřeje.

Pojďte se navečeřet, zatímco vám připravíme postel.

Paní Magloireová, povlečte postel ve výklenku bílými prostěradly.

Prosím, pane,

posaďte se.

Co je to tady?

Kdo jste?

Kněz.

Kněz?

Statečný kněz.

Který k tomu všemu žije se dvěma ženami.

Jsou věci, které odmítám poslouchat.

Budu v kuchyni.

Člověk vám otevře dveře, nakrmí vás, a vy ho pomlouváte?

To nebyl můj záměr.

To jste udělal.

Dva muži tu byli, tváří v tvář.

Jeden z nich, trestanec, byl hrubý, ale nic ze své minulosti neskrýval.

Ten druhý, statečný kněz,

byl samozřejmě přívětivější,

ale pro všechny zůstal záhadou.

Před několika desítkami let odjel do Itálie po boku své manželky,

aby se vrátil sám a nevrlý.

Smrt té, kterou miloval, ho změnila.

Opustil světský život a vstoupil do řádu.

Přesvědčil se, že se musí stát nemilosrdným služebníkem Boha,

ale jeho proměna ještě nebyla dokončena.

A abychom pochopili, co se stalo dál,

je třeba se vrátit k jeho první návštěvě tohoto místa.

Sestry konají zázraky, ale nám chybí všechno, vaše Eminence.

Obvazy,

léky a dokonce i jídlo.

Měli bychom si občas koupit maso.

Nemocný člověk musí jíst, aby se uzdravil.

- Pane řediteli. - Ano?

Promiňte, Vaše Eminence.

Co se děje?

Ten den navštívil nemocnici ten, kdo se mezitím stal biskupem.

Bylo to utrpení, co si slíbil, že si už nikdy neuloží.

Eminence Myriel, neboť tak znělo jeho skutečné jméno,

měl titul i všechny atributy své funkce.

Jeho Eminence raději navštěvoval bohaté a stýkal se s mocnými.

Žil jako významná osobnost,

jako jeden z těch, kteří soudí a odsuzují.

A jednoho dne,

se něco stalo.

Nikdo neví co.

Ale stalo se to.

Převlékl se.

Ale co víc,

změnil se.

A co bývalo utrpením, před kterým utíkal,

se stalo každodenní událostí.

- Přeji hezký den, příteli. - Děkuji, Vaše Eminence.

Postele jsou velmi těsně u sebe.

Je to čím dál horší.

Mám velké obavy o budoucnost.

Patro je plné, nešťastníky jsme ubytovali na dvoře.

A to nemluvím o nadcházejících epidemiích.

Letos jsme měli tyfus.

Zkuste spát.

Nebylo dost místa

a stane se to znovu.

Co naděláte,

musíme se smířit s realitou.

Už nebudeme moct přijímat všechny.

Kolik postelí by se vešlo do mé jídelny?

- Vaše Eminence, prosím. - Jsem tady.

Myslíte v paláci?

Abychom chápali překvapení ředitele, je třeba vědět,

biskupský palác byl šlechtickým sídlem, kde se vše odehrávalo

ve velkém stylu.

Biskupovy komnaty,

galerie, schodiště,

fontány, zahrady.

Všechno bylo velkolepé.

Ve vaší jídelně, Vaše Eminence?

Nevím to přesně,

ale odhaduji,

že by se tam vešlo

asi šedesát pacientů.

Minimálně.

Tak to se mýlíte, příteli.

Vy máte mé bydlení a já mám vaše.

Vraťte mi můj dům, tady jsem doma.

Následujícího dne bylo v paláci ubytováno dvacet šest nemocných

a biskup Myriel si za své ubytování vybral místnost,

která sloužila jako nemocnice.

Takový člověk je dar z nebes.

Už není tím, kým býval,

už nechce biskupské hostiny.

Kdybych ho poslechla, k obědu bych měla polévku a chléb.

Jako by se živil vůní květin.

To není zrovna biskupské chování.

Nezapomínej, že to byl císař, kdo ho jmenoval biskupem.

Říká se, že opustil svůj kočár a jezdí na oslu.

Rozdá chudým své příspěvky na kočár

a náklady na pastorační cestu.

A co když si uložil pokání za to, že zhřešil?

Tenhle muž je jiný.

Navštěvuje chudé, dokud má peníze.

Když už žádné nemá,

navštěvuje bohaté.

Říká, že tam najde další, které může rozdělit.

Dokázal si získat přízeň svých oveček.

Víš, jakou přezdívku mu dali?

"Vítejte",

"Jeho Eminence Vítejte".

Tak vám říkají.

To jméno se mi líbí.

"Vítejte", napravuje "Jeho Eminenci".

Mají vás za tolerantního.

Tady hodně lidí mluví, ale málokdo z nich přemýšlí.

Vaše Excelence,

není na vás, abyste sbíral brambory.

Církevní hodnostář by měl co nejčastěji klečet,

jinak si nakonec začne myslet, že je důležitý.

A co já?

Co říkají o mně?

Asi jsem terčem drbů.

Ať si to zkusí, pak jim ukážu.

Vědí, že bez vás by nikdy neodpovídal na poštu.

Byl by zapomenut

svými přáteli, bratranci...

a biskupskou radou.

Ostatní biskupové raději o mně nechtějí slyšet.

Pro ně jsem otevřenými dveřmi

a oni nemají rádi čerstvý vzduch.

Obecné soudy i názory, nejsou vždy nejpřesnější.

Vy, která píšete tak dobře,

měla byste psát o vašem bratrovi.

Velcí muži si zaslouží velkou poctu.

Já ten talent nemám,

a navíc by vydavatelé nikdy nedůvěřovali ženě.

A navíc by nám musela Jeho Eminence odhalit celý svůj život.

Jsou však věci, o kterých nechce mluvit.

Jeho Eminence je svatý muž.

Pokud tu knihu nenapíšete vy,

bude to muset udělat jiný.

Nějaký velký autor.

Někdo jako

pan Châteaubriand.

Ale odmítám, aby napsal, že jsem vás nechala umřít hlady!

Co kdybychom šli do zahrady?

To je velmi praktické.

Říká se, že to vymyslel jeden bývalý ministr,

protože se nudil.

Nikdy se nesmí podceňovat přednosti nudy.

Nedívám se na ten předmět, dívám se na tebe.

Proč jsi za mnou nepřišla dřív?

Tvé dopisy měly za cíl vrátit mě na správnou cestu.

Pak se tón tvých dopisů změnil, a tak jsem přišla.

Odpusť mi.

A taky jsem chtěla, abys na mě měl ještě jednu vzpomínku.

Vždycky budeš tou, která se mě zastávala před rodiči,

když jsem se popral.

Svatá?

Toho, kdo napíše tvůj životopis, požádám, aby mě vykreslil s tělem tak malým,

že v něm bude sotva vidět pohlaví.

Průsvitná, jemná a průhledná bytost.

"Průsvitná, jemná a průhledná bytost."

Ne každý může být svatým mužem.

Příběhy o knězích nikoho nezajímají.

Tvůj velký autor

by si měl raději najít jinou postavu.

Mezitím má ten svatý muž hlad.

Je si Jeho Eminence jistá, že chce toto zvíře přijmout?

Některá rozhodnutí jsou projevem víry.

Seďte se, slečno.

Nechte mě dělat mou práci.

Mohla bych se užitečně zapojit.

Měla jsem tu zůstat pár dní, ale už jsou to tři měsíce.

Jsi tu doma.

Jelikož jste kněz, nebudete po mně chtít peníze?

Bůh je vaším hostitelem, tady i jinde, On je všude.

Ne venku.

To je škoda.

Tam by se jeho přítomnost zasloužila.

Nezatahujte mě do toho, vyhodili byste mě ven.

Můžete mluvit úplně otevřeně.

O jídlo ani o ubytování nepřijdete.

Přiznejme si, že bohové se moc neukazují,

hlavně tam, kde je moc potřebujeme.

Ani ten váš, ani ostatní.

Moje sestra sdílí vaše pochybnosti o existenci Boha.

Co se mě týče, přiznávám, že se snažím věřit, jak jen to jde.

Nikdy není pozdě setkat se s Bohem.

Bůh nebo člověk, kdo stvořil toho druhého?

Pod nátěrem bohů najdete člověka.

Tenhle není lepší než ten druhý.

Bože...

Jestli je to ten váš, naučte ho slušnému chování.

Zakazuji vám rouhat se.

Řekl jste, že je to dům, kde můžeme být upřímní,

aniž by nás vyhnali ven.

A opakuji to.

Mám už dost lží.

Až příliš na to, aby mi někdo vykládal nesmysly,

které se říkají chudákům.

Těm se podstrkují legendy:

duše,

nesmrtelnost,

ráj.

To všechno rozžvýkají

a natírají si to na suchý chléb.

Kdo nic nemá, má Boha.

Je tak?

- Kdo nic nemá, ten nic nemá. - Co si myslíte o evangeliích?

"Blahoslavení jste, vy chudí,"

"neboť vaše je království Boží."

"Blahoslavení jste, kteří hladovíte,"

"neboť budete nasyceni."

"Blahoslavení jste, kteří pláčete,"

"neboť se budete smát."

To jsou bláboly.

Chudí nejsou šťastní.

Obětovat zemi za ráj znamená vyměnit jistotu za iluzi.

Nemohu připravit lůžko pro takového člověka.

Ten pán je náš host.

Chudí nejsou šťastní.

A ani nejsou hezcí.

Lepší být zákeřný než mírný.

Pomůžu vám uklidit.

Prosím.

Děkuji.

Počkejte, slečno, pomůžu vám.

Musíme zavolat četníky.

Uděláme to, jak bude chtít můj bratr.

Jeho Eminence ty muže nezná.

Napadl mě.

Je to jen nešťastník.

Ti nešťastníci tady nemají co dělat.

Ti nešťastníci už jsou tady.

Proč to říkáte?

Není svobodná matka, která dá své dítě do sirotčince,

aby ho mohla uživit, nešťastná?

Není snad nešťastná žena, která v den,

kdy její dcerka onemocní, nemůže ji ani ošetřit, ani navštívit,

dokud ji nepohřbí?

Matka, která plakala tak dlouho,

až jí došly slzy, není to nešťastná žena?

Jste sestra Jeho Eminence.

Jsem tedy obojí.

Říkám, slečno, že si to pletete

a že na druhé straně té zdi je něco,

co se nejvíce podobá andělovi a démonovi.

Jdu spát.

Můžete mi přinést horký obklad?

Jistě, nechte ten čaj louhovat, přinesu vám ho.

A zabarikádujte se.

O něm nic nevíme.

Jeho Eminence se neptala, jaký je jeho příběh.

Jeho vina spočívá v jeho minulosti.

Proto mu o tom můj bratr neřekl.

Jsou viníci, kteří mají na mysli jen své utrpení.

Nejlepší je odvést jejich pozornost tím, že je necháme věřit,

že jsou lidé jako ostatní.

Ale on není člověk jako ostatní.

Je to zvíře.

Bestie.

Muž.

Dobrou noc, paní Magloireová.

Myslíte si, že usnu, když máme pod střechou trestance?

Zámek, slečno.

Nezapomeňte se zamknout.

Děsím vás?

Byla jsem překvapená.

Můj bratr není s vámi?

Hledal jsem latrínu, zatímco on nám shání víno.

Proč jste mě bránila?

Protože vím, že některé chyby vás pronásledují celý život.

Pojďte.

Na vaši ruku.

Souhlasím s vámi.

Jak bychom mohli být šťastní, když děti pracují jako tažná zvířata

a ženy se prodávají za 40 franků?

Cena za svazek chřestu.

Když to nejsou ony, tak je to zbytek, tělo i duše.

Noc bude chladná.

Není pro lidi jako vy a já vždycky zima?

Služka má pravdu,

zamkněte dveře.

Mám už málo času na to, abych žila ve strachu.

Co se mi může stát?

Už dávno jsem mrtvá.

Jsem rád, že vám to víno chutná.

Dejte si také pár sušenek.

Co takhle se jít trochu projít ven?

Tudy.

Jdu za vámi.

Před chvílí jste se snažil,

aby vás nenáviděli, proč?

Dávám to, co se ode mě očekává.

Rozumím.

O tom pochybuji.

Jak chcete, aby vám odpustili,

když jste ve válce se všemi?

Nežádám o odpuštění ani ho neuděluji.

Ale...

být zlý, to dá práci, ne?

Splnil jste svůj dluh vůči společnosti,

vaše práva jsou dnes stejná jako moje.

Máte právo na střechu a já mám právo spát venku.

Nebudete spát venku.

Výjimka nic nemění na pravidle.

To, co vidím v očích vaší služky,

je ve všech pohledech.

Miluji tyto okamžiky.

Díky nim přijímám nekonečno.

Konec dne ohlašuje další, všechno začne znovu.

Přírodní podívaná mi vždy připadala osvěžující.

A právě v tuto hodinu se rozvoní vůně.

Energie světa nás napájí

a nebe se stává požehnáním.

Vše záleží na tom, kým jsme.

Myslíte si, že štěstí jedněch je založeno na neštěstí druhých, že?

Hvězdy nestačí k utišení utrpení.

Ti nahoře chválí nebeskou klenbu, zatímco ti dole vidí jen noc.

Ale hvězdy tam jsou.

Některá světla zdůrazňují temnotu.

Takhle jsem to nikdy neviděl.

Vaše zeď je ve špatném stavu.

Tamhle, u schodů.

Nechte to opravit, nebo se k vám někdo vplíží.

Proč přelézat zeď, když jsou dveře otevřené?

Doprovodím vás do vašeho pokoje.

Ta velká lžíce a příbory stojí 200 franků.

Dvojnásobek toho, co jsem vydělal za 19 let.

Voilà.

Veškerá spravedlnost světa shrnutá v jedné skříni.

Už 19 let jsem nespal pod jednou střechou s ženou.

Vážně si myslíte, že mě zastaví nějaký zámek?

Jediná otázka, kterou si musíte položit, je:

"V kolik hodin přijde?"

Tudy.

Prosím, pane.

Vyhovuje vám to?

Nechal jsem vám přinést sklenici vody.

Zítra ráno si dáte šálek mléka od naší krávy.

Dojím ji sám.

Říkám vám,

že jsem trestanec, a vy mi říkáte "pane".

Kdo vám říká, že jsem nezavraždil?

Dobrou noc, pane.

Ať už je jeho osud jakýkoli, pokaždé, když hledí do tmy,

ten, kdo poznal řetězy, vidí ty samé tváře.

Stejné důkazy temnoty světa.

Navždy zůstává vydán na milost a nemilost temnotě.

Jean Valjean si v oblečení lehl na postel.

Vybavila se mu celá jeho minulost, všechno,

co ho sem přivedlo.

V raném dětství ztratil otce i matku.

Z rodiny mu zbyla už jen sestra.

Měla už pět dětí, když ovdověla.

Zůstal a staral se o ně.

Najal se jako dělník,

aby přinesl domů chléb.

Zahradník.

Pomocník. Dřevorubec.

Přijímal jakoukoli práci.

Na nic nesahat, jdi pro ostatní.

Pospěš si!

Stalo se, že jedna zima byla krutá.

Začalo docházet jídlo.

Pět dětí, žádný chléb.

Co čekáte, že se má stát?

Ten bochník chleba zpečetil jeho osud.

Stát!

Pokud jste tady, znamená to, že vás společnost už nechce,

jste vinní.

Jestli zemřete,

nikdo vás nebude postrádat.

Takže na sebe neupozorňujte.

Tak, do práce.

Těžká práce není jen o omezení svobody.

Je to také nucená práce.

Každý den v roce.

Rok co rok.

Kámen vás vyčerpává.

Vysušuje vás.

Zničí vás.

Totožnost se rozpouští v prachu.

Muži se mění v přízraky.

Čas se měří podle stop, které zanechává na tvářích.

Nejhlubší jsou však jizvy, které nejsou vidět.

Ty, které nechaly naději vyprchat.

Jean Valjean ukradl bochník chleba.

Claude Gueux ukradl bochník chleba.

Co to děláš?

Pane řediteli.

Soudím někoho.

Čtyři z pěti loupeží jsou způsobeny hladem.

Dobré ráno, pane řediteli.

Claude Gueux byl klidný muž.

Ředitel věznice ho však oddělil od jeho jediného přítele,

aniž by mu sdělil důvod.

Zvedněte to! Zvedněte to!

Moje nohy! Moje nohy!

Týdny ubíhaly

a pokaždé, když se ho Claude ptal na důvod jeho rozhodnutí...

- Do toho! - Chytněte to tady!

Ten druhý mu dal stejnou odpověď.

"Protože."

"Protože."

Ředitel patřil k těm mužům, kteří rádi zneužívají svou moc.

Proč?

Protože.

Jiskra, kterou takový zážeh vyvolává z takových kamenů,

často způsobuje požáry.

Do toho, Claude, podřež ho!

Vypusť mu krev, dělej!

No tak! No tak!

No tak! Dej mu!

Skoncuj s tou děvkou! Do toho, no tak!

Podřež ho!

Dodělej ho!

To je přesně ten druh události,

které je každý trestanec svědkem každý den svého trestu.

Ponižování jednoho

někdy pomáhá pochopit chování druhého.

A to, co Claude vytrpěl,

bylo v mnoha ohledech podobné tomu, co vytrpěl Jean.

Tam, kde měl najít naději,

důvěru a přátelství,

nenašel nic.

Víte, co Claude odpověděl soudci,

když se ho soudce zeptal: "Proč jste to udělal?"

"Protože."

"Protože."

"Protože."

"Protože."

"Protože."

No tak, hošani, dneska mám dobrou náladu.

Napíšu vám dvaceti řádkový dopis za jednu bronzovou minci.

Kdo přidá špetku tabáku, z toho udělám milence, prince,

literáta.

Tak se pokusil utéct.

Odejít.

Být svobodný.

Utéct z toho pekla.

Při každém pokusu o útěk riskoval svůj život.

Jednou.

Dvakrát.

Třikrát.

Ale i to ho přestalo bavit.

Neuhýbej se, teď jsi na řadě.

Snad si nevybereš misku s průjmem místo svobody?

Budeš čekat, až ti skončí trest, a polovinu svých peněz utratíš v bazaru,

abys zapomněl, kým jsi.

Viděl jsi, jak vypadáme, když odtud vyjdeme?

Ti slušní lidé uvidí jen tvoje oči.

Budeš poznamenán,

jako my všichni.

Raději uteč, dokud na to ještě máš sílu.

Uprchnout znamená neustále se ohlížet,

trhnout sebou při každém zvuku, bát se všeho.

Z kouřící střechy.

Z muže, který prochází.

Ze psa, který štěká.

Z cesty, z keře.

Ze spánku.

To je další trest.

Další únava.

Další prázdnota.

Všechny mé pokusy o útěk mi přinesly jen prodloužení trestu.

Všechno mě to stálo mnoho.

Roky ubíhají, ti, které jsem miloval, na mě zapomněli.

Nevím, kde jsou, ani jestli jsou naživu.

Už si ani nepamatuju, jak vypadali.

A tak se stáhl do svého nitra.

A stal se svým vlastním soudem.

Začal tím, že soudil sám sebe.

Uznal, že není nevinným, který byl nespravedlivě potrestán.

Dávej pozor!

Že se mýlil.

Nechte mě!

Nechte mě!

Pak si položil otázku,

zda je jediným viníkem té osudové události.

Zda jeho trest nebyl jakousi formou útoku silnějšího na slabšího.

Zločin společnosti vůči jednotlivci.

Zločin, který se opakoval každý den.

Zločin, který trval 19 let.

To jim musím hned vysvětlit.

Říkal jsem, přestaň plácat nesmysly!

Chceš ještě?

Je to tak dobrý?

Poté, co tyto otázky vyjasnil a vyřešil,

vydal rozsudek nad společností a odsoudil ji.

Odsoudil ji ke své nenávisti.

Co se to s tebou děje?

No tak, Jeane!

Ano, ano, Jeane!

Kdyby zrnko prosa pod mlýnským kamenem mělo myšlenky,

jistě by myslelo to samé, co ten muž.

Lidská společnost mu způsobila jen samé zlo.

Když dorazil do vězení, byl ještě dobrý člověk.

Cítil, že se stává zlým.

Ne! Ne!

Dobré ráno, paní Magloireová.

Dobré ráno, Vaše Eminence.

Ten odporný muž je tématem všech rozhovorů ve městě.

Všichni o něm žvaní

a neustále vám to omílají.

Naštěstí nejste jako oni.

Ne, já nejsem jako oni.

Já se učím číst.

Jednou s vámi budu diskutovat o velkých autorech

a rozumět vám.

O tom nepochybuji.

O tom nepochybuji.

Vaše Excelence, opakuji:

ty květiny k ničemu nejsou,

lepší by byl salát.

Nesouhlasím s vámi, paní Magloireová.

Krása je stejně užitečná jako užitečnost.

Možná i víc.

Přineste mi židli, prosím,

moje výška nedosáhne na tu větev.

Zasloužil byste si, abych vám odepřela oběd.

Našel jsem košík.

Položil jsem ho na okraj studny.

To je košík na stříbro.

Možná.

Vaše Eminence,

kam se podělo stříbro?

Tak to nevím.

Proboha, to ten muž ze včerejška ho musel ukrást.

Včera večer jsem viděla, jak se díval na to stříbro.

A je to, já to věděla!

Už tady není, odešel!

Vaše Eminence!

Vaše Eminence.

Ten muž je pryč, stříbro je ukradené.

Říkala jsem vám to, Vaše Eminence,

ti muži jsou monstra.

Bylo to stříbro opravdu naše?

Paní Magloireová,

toto stříbro jsem držel neoprávněně a už velmi dlouho.

Patřilo chudým.

A co byl ten muž?

Chudák, samozřejmě.

Bohužel, Ježíši,

to nebylo ani pro mě, ani pro slečnu, nám je to jedno.

Ale bylo pro Jeho Eminenci,

s čím teď budete jíst?

Zavolejme četníky.

Jeho Eminence je moc laskavá, skončí úplně nahá.

Chci říct, nesmíme se nechat oškubat.

Teď máte dřevěné příbory.

Biskup má právo na pohodlí.

Paní Magloireová,

bohatý kněz je protimluv.

Můj komfort je přepych, který by mi neustále křičel do uší:

"Lidé trpí hladem, lidé trpí zimou,"

"jsou chudí."

A vždycky budou.

To není důvod, nechat se připravit o nezbytné.

Natož se nechat okrást.

Mám vše, co potřebuju.

Pomozte mi, slečno.

Když má člověk velké srdce, zaslouží si pocty a zlato.

Souhlasím s vámi.

Můj bratr má srdce ze zlata.

Ale nezaměňujte zlato za pozlátko.

Když se nad tím zamyslíte, pozlacení málokdy zakrývá zlato.

Došlo k krádeži, ano nebo ne?

Když dojde ke krádeži, přijdou četníci.

Máme vůbec tušení, Ježíši, jakého člověka přijímáme?

Ještě že se dopustil jen krádeže.

Je to děsivé, když se nad tím zamyslíte.

Není třeba si představovat dramata, která se nestala.

Ale stanou se.

Proto musíme zavolat četníky.

Myslete na ostatní.

Které toto zvíře okrade příště.

Starým ženám, které bude strašit.

Dobrým lidem, které zradí.

Musíme ho udat z milosrdenství!

Chci říct, že on...

Pojďte dál!

Stůjte.

Chvála Bohu.

Bravo, pánové, už jsme...

Tady jste!

Takže?

Nechtěli jste nás budit, ale odejít bez rozloučení, příteli...

Viděli jsme toho chlapa, jak utíká s taškou,

jako by byl na útěku, a chytli ho.

Při příchodu do města nám ukázal svůj žlutý průkaz.

Je to trestanec.

Osvobození tedy neznamená vysvobození.

Vycházíme z vězení, ale ne z trestu.

Vaše Eminence, jde o to, co bylo v tašce.

Stříbrné příbory.

Na ubrousku, ve kterém byly zabaleny, je erb biskupství,

tak jsem si řekl, že...

To je omyl.

Tyhle příbory sice pocházejí odtud,

ale byly darovány.

A vy...

jste zapomněl...

"Jeho Eminence", on není kněz?

Ticho, ty. To je Jeho Eminence, biskup.

Svícny.

V tom případě...

Omlouváme se, že jsme vás vyrušili, Vaše Eminence.

Nevyrušili jste mě,

pánové.

Dámy.

Nemám chuť ani na šibenici, ani na popraviště.

Je třeba trestat, jinak to bude zmatek.

A tihle muži nikdy nezůstanou nevinnými na dlouho, že?

Podívejte se na ten případ s falešnými penězi.

Měli jste pochybnosti o viníkovi, ale prokurátor získal přiznání.

- Ano. - Že?

Ten prokurátor je ale chytrý.

Přesvědčil tu ženu, že její manžel má poměr,

tím, že jí ukázal dopisy od údajné milenky.

Žena mu uvěřila

a manžela udala.

Kde bude tento pár souzen?

U trestního soudu.

A kde bude souzen prokurátor?

Přeji hezký den, Vaše Eminence.

Pěkný den, pánové.

Vaše Eminence.

Chcete sklenici vody?

Paní Magloirová,

není už čas podojit krávu a posbírat vejce?

Na shledanou, pane.

Chcete si přisednout?

Nebyl jsem vždycky tím, kým jsem dnes.

Jednoho dne v Itálii, už je to pár let, jsem...

Ztratil jsem nejmilovanějšího na světě.

Ten den jsem byl plný vzteku a násilí.

Zlobil jsem se na celý svět.

Obrátil jsem se k víře,

tak jako si jiní volí nenávist.

Moje víra byla vírou těch, kteří chtějí bojovat a šířit evangelium.

Víra plná jistot.

Úzkoprsá.

Misionářská víra.

Kamkoli jsem šel, musel jsem přesvědčovat

a vnucovat svou víru.

Dozvěděl jsem se o poustevníkovi,

který měl nejhorší pověst, byl na tom nejhůř.

Byl mi představen jako nepřítel církve.

Člen konventu, který hlasoval pro smrt krále.

Viděl jsem v tom další příležitost prokázat svou hodnotu.

Přesvědčit ztracenou duši, aby se smířila s Bohem.

Slíbili mi, že mě čeká velké neštěstí, když za vámi přijdu.

Rány a urážky.

Všeho v hojné míře.

Už nemám energii na takové přivítání.

Lidé rádi pokračují v tom, že vás vidí podle svých představ.

Mám svou reputaci.

Už vám nezbývá moc času, abyste to změnili.

Jsem skutečně na konci své cesty.

Ale dokončit to je snadné.

Dnes večer tady zemřu.

Pod širým nebem.

Odcházím, protože chci.

Nastal můj čas.

Chci být svobodný až do své agonie.

Pokud si tím jste jistý, bylo by škoda,

kdybychom se potkali zbytečně.

Pokud jste přišel v naději, že se vám vyzpovídám, pane knězi,

tak jste si zbytečně namáhal.

Jsem tu proto, že jste zabloudil...

a potřebujete pomoc.

Přiznávám, že jsem hlasoval pro konec tyrana.

Znamenalo to však také hlasovat pro konec prostituce pro ženy,

konec otroctví pro muže

a konec temnoty pro děti.

Hlasováním pro republiku jsem hlasoval pro toto.

Hlasoval jsem pro bratrství,

pro soulad.

Pro úsvit.

Možná.

Ale zapomínáte na období Teroru.

Bylo jich 89, ale bylo jich i 93.

Mrak se tvořil 1 500 let.

Konečně praskl

a vy obviňujete hrom?

Ten blesk nemohl vždycky zasáhnout na správném místě.

Budu s vámi plakat nad dětmi králů,

pokud budete plakat se mnou nad dětmi prostého lidu.

Pláču nad všemi.

Já také.

Ale pokud se má váha naklonit, ať je to na stranu lidu.

Trpí už déle.

To, že nevěříme v moc svěcené vody,

v panenské mateřství

nebo ve vzkříšení mučeného muže s trnovou korunou,

ještě neznamená, že nevěříme vůbec.

Lidstvo existuje.

Často si vybavuji vznešenost té tváře.

Čas vepsaný do jeho dlaní.

Ta slza prolitá nad lidstvem.

Bůh je v těchto chvílích.

Ten muž mě smířil se světem.

Muži jsou matkami, ale nevědí o tom.

Nezapomeňte.

Nikdy nezapomeňte.

Na co?

Že jste mi slíbil, že díky těm penězům se stanete čestným člověkem.

Jeane Valjeane.

Můj bratře.

Jean Valjean prchal.

Nevěděl před čím, ale prchal.

Cítil jakýsi hněv.

Nevěděl, proti komu.

S obavami sledoval, jak se otřásá ten druh strašného klidu,

který mu dala nespravedlnost jeho neštěstí.

Na vaši ruku.

No tak!

Můj bratře.

To bude dobrý, to bude dobrý

Aristokraté na pranýři, to bude dobrý, to bude dobrý

Aristokraty pověsíme

Tyranie skončí

Svoboda zvítězí

To bude dobrý, to bude dobrý

Už nemáme šlechtu ani kněží

To bude dobrý, to bude dobrý

Všude zavládne rovnost

Nazdar.

Nazdar.

Má mince, pane,

máte ji pod nohou.

Moje 40centová mince.

Je moje.

To je moje mince!

Kdo jsi?

Jmenuji se Petit Gervais, jsem kominík.

Vzali jste mi peníz.

Vraťte mi ho!

- Jdi pryč. - Ne bez mé mince!

Jdi pryč, říkám ti!

Petite.

Petite!

Vrať se, vrátím ti tu minci!

Petite!

Petite!

Petite!

Petite!

Petite!

Petite!

Příběh jednoho člověka není jen příběhem jednoho člověka.

Je to také příběh těch, s nimiž se setkává.

Ti jsou někdy zapomenuti.

Protože jejich osud je méně památný,

méně výjimečný,

méně románový.

Přesto se mezi nimi nacházejí výjimečné osobnosti.

Lidé, kteří vrací naději tím,

že zmenšují propast mezi tím, co je,

a tím, co by mělo být.

Tito lidé dělají víc, než jen ukazují cestu.

Ukazují vám, co je možné.

Vrací vám nevinnost.

Hráze se protrhly.

A protože už nešlo o to být tím nejhorším,

musel jsem být od nynějška tím nejlepším z lidí.

Jean Valjean se poté stává tím, koho známe.

Jedním z největších hrdinů světové literatury.

Mužem, který se celý život snaží chovat správně.

Tento muž existuje proto, že mu kdysi někdo podal pomocnou ruku.

Dajbog & subsource.net (❁´◡`❁)