Original subtitles

ODBÍJENÍ VĚŽNÍCH HODIN

Bylo nebylo...

Ale spíš bylo, než nebylo!

Pozorovat života cvrkot, to je vždycky zábava.

A i legrace, když má člověk lidi rád.

Ale musí se na věc dívat z patřičný vejšky.

Ale ne zas z příliš velký vejšky, jako třeba astronauti,

protože ti pro samej beztížnej stav ani nemají čas si všimnout,

oč vlastně jde, v podstatě.

Stačí skromná věž a skromná vejška

nad skromným městečkem a člověk vidí... ha, ha...

...i tragédie, i trilogie.

A teď se podíváme, jakpak je dnes u nás doma.

Tady někde uvidíme 5 kočárků. A ne, už je jich 6.

Přibejváme nezadržitelně. Nedá se vůbec nic dělat.

A tohleto jsou turisti z dalekých JZD.

Ti k nám rádi zavítají právě v době žní,

aby obdivovali naše renesanční štíty

a hanili nám naše dobré pivo.

A tohlecto je náš nejlepší odborník na dopravu.

Dobře se dívejte, jak organizuje bouračku.

Ještě veliký štěstí, že lidi na něj vůbec nic nedaj.

Hele, Franta Prkno, alias Roura. Podle toho, do čeho zrovna fušuje.

Zuzanka! Ta by malovala vod rána do večera.

A ta malinká se taky snaží.

Jindřiško, slyšíš mě?

Tak mi řekni, proč maluješ modrou?

Nemám jinou barvu, strejdo!

No, proč ne? I Picasso měl modrou éru.

Á, drbna skákavá.

Vždycky, když takhle vyskakuje, tak chce vidět lidem do oken.

Tohle by ráda viděla. Ti dva totiž nejsou manželé.

Ale vona by byla děsně ráda, aby byli. To je její byt.

Pan vedoucí a paní vedoucí něco oslavujou.

Asi to nebude nic velkýho, protože pijou z malejch štamprlat.

Ledaže by to byla revize knih z Okresu.

Nebo dokonce z Kraje? To by ale měli větší štamprlata.

A tady si to cape malej Joska se svým tátou Jankem,

co neustále tvrdí, že má regma.

Jestli něco má, tak žížeň, a ne regma.

Franta zase veze cihly.

Tady se porád eště reviduje.

No ne! Janek pracuje! Že by byl nemocnej?

Není, není, už se kácí. Je zdravej jako dycky.

A Marijánka mu pomůže. Marijánka je dobrák.

To je maminka tý holčičky, co má jen modrou barvu.

A ani nevím, jestli je to matka-vdova nebo svobodná matka.

No, konečně, nebudeme formalisti.

Hm... to je janek.

A todle je taky Janek. I když se jmenuje Robert.

Já nevím, co na tý ženský vidí.

Tak jsem měl pravdu, je to z Kraje, mají T603.

Knihy byly v pořádku, štamprlata taky.

A todle je pro šoféra.

A je po vtákách.

Teď ho dovezou až domů, tam se mu uleví

a do hospůdky pude sám.

Zase Franta! Co to má na krku?

Nějaký vysoký vyznamenání, cizokrajný...

Ahoj!

Jestli tomu klukovi neudělaj na ty fušky strop, tak se udře.

To je k nekoukání.

Na první pohled to vypadá jako operetka,

ale jestli se Robert nevzpamatuje, bude mít na krku tragédii.

Budeš mě mít rád pořád? Až do smrti?

-Já už musím... -Ne!

Puf!

VÝSTŘEL

-Nádhera! -To je trefa, panečku, co?

-Vrahu! -Já a vrah? Blázínku.

K čemu je to dobré? Čápi jsou hájení.

Já vím, jenomže já mám na to zvláštní povolení, víš?

Jen si počkej, Marijánko, až ho vyfešákujeme.

Však ona dobře ví, že to nedělám pro sebe.

-Čím je známé naše městečko? -Muzeum vycpaný zvěře.

A pane učiteli, i vy ostatní,

čím by bylo naše městečko bez vycpanýho muzeum?

Nebylo by panoptikum.

Měl byste si uvědomit, že vycpanina je

tou nejlepší učební pomůckou.

Učit podle mrtvol, co? To jsem nemyslel vás.

Žádné živé zvíře není tak živé, jako je živé to vycpané.

Přece jste mordýři.

Nemají rádi rozepjatá křídla. Štěstí, že nám žádný nerostou.

Poslyšte, pane Oliva, s tímhle pytlem můžete mluvit jen za sebe.

Rozumíte? Jen za sebe!

A to je ten největší kumšt.

No rozejděte se! Prosím!

Každý na své pracoviště!

Hned to bude. Trochu jsem se zdržel, no...

To víš, Honzíku, tobě taky dám.

-Ta čára potřebuje vzadu opravit. -Taky koukám. Provedu!

-Počkat. Vyčistit, soudruhu. -Ó, vyčistíme, nablejskáme Mařenku.

Oldo!

-Jako bys nemoh... -No, no, no...

Je to ale kluk pitomá, ten můj Olda, pravda?

Nesmysl, váš chlapec je chytrý. Ovšem potřebuje péči.

Co se péče týče, je to těžký, když je člověk vdovec.

-A když je učí ten Robert. -Pst!

Poslyšte, Roberte, říkat svému představenému veřejně vrahu...

To snad není konstruktivní kritika?

-Nebo ano? -No...

No vidíte, že ne.

Ostatně, ještě jsem se nevzdal, že vás přivedu na správnou cestu.

Ta je jenom jedna, jako pravda, že?

-No, zvláště, je-li to vaše pravda. -Moje pravda?

Co tím chcete říci? Že každý máme svou pravdu?

Mladíku, co to máte za ideu? Na to pozor!

ZVONÍ Omluvte mě, soudruhu řediteli.

Prosím.

-Vpravo, soudruhu učiteli! -Prosím?

-Řekl jsem vpravo! -Á! Vpravo!

DĚTI SI ŠEPTAJÍ

Vždycky si říkáme, že nejhezčí věc na světě je co?

-Je přátelství. -Ano.

-A co dál, Jindřiško? -Upřímnost.

-A co ještě, Oldo? -Před nikým se nehrbit.

A to všechno dohromady znamená být dobrý občanem našeho městečka.

Tak.

A teď každý z vás nakreslí, napíše nebo namaluje,

co se mu v našem městečku líbí, nebo nelíbí,

nebo co by se mu líbilo, aby to tu bylo ještě hezčí.

Tak jedem, jedem...

VÝSTŘELY

Já vím, že mě pozoruješ. Ale co mám dělat?

Musel jsem mít na Felícii a teď zase na benzín.

A taky na maminečku.

Když dám hostům, jak se patří,

a nedám státu, co mu patří,

tak mě zavřou.

Když dám státu, co je státu,

a uberu turistům, tak tě zavřou taky.

Říkáme si ve škole, že nejkrásnější na světě

je upřímnost a přátelství.

Ale někteří lidí říkají nepravdu.

Pravdu tam radši nenapíšu, protože by mi táta nařezal.

DIKTUJE:

Protože otázka nestojí na patřičné výši našich požadavků,

je nutno zvláště přísně dbát mravní stránky věci...

Mravní stránku věci...

Máte?

KLEPÁNÍ NE DVEŘE

...protože otázka našich požadavků...

Dále!

Ále, Júlinka! Stále tak pilná!

Karle, zavři oči.

No tak, neblázni.

No né!

To je báječné! To je výborné!

To je naprosto dokonalé!

Vy jste umělec, soudruhu řediteli.

Soudruh také přiložil ruku k dílu.

Ne, ne, já proved jen to technické.

Všechno to sochařské je dílo našeho pana ředitele.

No prosím, prosím, každý podle svých možností.

-Klušte, ať je iluze dokonalá! -Takhle myslíte?

JÁSAVÁ BUDOVATELSKÁ HUDBA

Tak děti,

dnes budeme malovat podle skutečnosti.

Tady soudruh Oliva vám bude sedět modelem.

Kdybyste moc chtěli, tak bych vám moh něco vyprávět.

Třeba o tom, jak jste se zamiloval.

SMÍCH

A jak jste byl námořník a jak jste ztroskotal.

Čili o lásce a nebezpečenství. Proč ne?

To jsou dvě věci, které dělají z obyčejného člověka hrdinu.

Já tenkrát hrdina bejt chtěl.

Ovšem, to jsem byl ještě mladík a krasavec.

Dneska už nejsem mladík, už jenom krasavec.

SMÍCH

-Pročpak jsi se nesmála, Helenko? -Vy jste krásný, strejdo.

Děkuju ti, Helenko. A neříkej mi "strejdo".

Býval jsem druhým kormidelníkem na jedné řecké lodi.

Vyjeli jsme za krásného počasí. Všechno bylo v pořádku.

Až teprve když jsme jeli kolem Mysu beznaděje,

dnes se to jmenuje Mys dobré naděje,

všechno se zlepšilo, tak najednou vypukla bouře.

Ale to byla bouřka 3 dni a 3 noci!

Ta bouřka dělala, co uměla,

ta loď dělala, co uměla,

já dělal, co jsem uměl, ale kapitán nic neuměl.

Tak jsme najeli na skálu a ztroskotali jsme.

No to se ví...

Druhý den jsem se probudil, ani nevím jak, na písčité pláži.

Nikde nikdo, jenom bedny a trosky.

Nedaleko bylo malé městečko. Tak jsem se tam vydal.

A přijdu tam a na ulicích ani noha, v domech ani noha,

na zahrádkách ani noha, liduprázdno...

Jenom zdálky jako by vánek to přinášel, hudba.

Kouzelná hudba... Jakoby Kouzelná flétna.

Neslyšíš?

A já jsem tenkrát za tou hudbou šel.

A přivedla mě na malé náměstíčko. Tam byli všichni lidi na kupě

a poslouchali kouzelníka, který jim hrál na kouzelnou flétnu.

S tím kouzelníkem přijela dívka. Překrásná!

Já nikdy předtím tak kouzelnou dívku neviděl,

a že jsem se hodně koukal, a jmenovala se Diana.

A jak krásně zpívala a jak krásně tančila,

tak kolem nohou jí chodil kocour.

A ten měl něco, co žádný jiný kocour na světě nikdy nemá -

- brejličky!

No ne, pane Oliva...

Ještě je mám schovaný. Tadyhle jsou!

Nedám, nedám! Ne, ne! Jděte si sednout!

To je má jediná památka, kterou mám na Dianu.

Ta tenkrát pro mě byla vtělením všech světa krás.

-Takže jsem se do ní naráz co? -Zamiloval! -A jak!

Z vesnice do vesnice jsem s nima šel.

Z městečka do městečka.

Vystupoval jsem, všechno jsem dělal.

Jen jedinou věc jsem nikdy nesměl:

kocourovi sundat tyhle brejličky.

-A proč? -To jsem se taky ptal.

Ale neřekli a neřekli a neřekli.

Holka, tobě to jde ale vod ruky. To se hned tak nevidí.

Víš, že se tímhle by tě vzali do cirkusu jako rychlomalířku?

A kde jsem přestal? Že neřekli a neřekli a neřekli.

Až jednoho dne Diana usnula pod kvetoucí moruší.

A kdo usne pod kvetoucí moruší, musí mluvit pravdu i ze spaní.

To je staré přísloví z Blízkého Východu.

A tak jsem se jí zeptal:

Diano pod kvetoucí moruší, proč nesmím sundat ty brejličky?

A Diana pod kvetoucí moruší pravila:

Protože kdyby se kocour díval bez brejliček,

pod jeho pohledem by se lidi zbarvili podle povah a skutků.

A to by asi lidi nesnášeli.

Já blázen čekal na nejbližší představení

a když bylo všechno v nejlepším, sebral jsem kocourovi brejličky.

A stalo se, jak Diana pravila.

Lidi se začali barvit podle povah a skutků svých.

-Někteří byli fialoví... -A kdo? -Lháři a farizejové.

-Nevěrníci a nevěrnice byli žlutí. -Ano. Jako žloutek, jako kanárek.

-Dobře jim tak. -Ano.

To nejdůležitější: zamilovaní byli červení jako vlčí mák.

-A co se týče normálních lidí? -S těma je vždycky potíž.

Těm to ani nepřidalo, ani neubralo.

Ale mela byla ohromná.

Ti oškliví nechtěli, aby se to o nich vědělo,

tak byli zlí a zabili kocoura.

A co Diana?

Diana zmizela a zbyly po ní brejličky.

ŘEDITEL KLEPE

Prosím vás, co mi to děláte ze školy?

Vždyť vy jste cvok!

A co tam dělá ten vandrák?

Máme hodinu kreslení, soudruh Oliva sedí modelem.

To vidím! Dělá při tom bláznivinky!

Ne. Probouzí v dětech fantazii.

Nevědeckou! A jiná pro mě neexistuje. Neexistuje...

CHODBOU ZNÍ HUDBA

Mourku!

Číčo! Číčo!

No tak neblázni!

Číčo!

Číčo!

Nic?

Číčo!

Bolí vás to?

Pojďte.

Mourku! Číčo!

Číčo! Mourku!

-Posaďte se. -Děkuju.

-Není horká? -Ne.

-Bojí? -Ne.

Vy jste ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl.

Aspoň se mi to zdá.

-Rozbili jsme hlavu. -Á, to se stává.

-Náhoda tomu chtěla. -Těší mě.

-Že mám bouli? -Ale ne, že vás poznávám.

Mě taky. Jste jako náš kastelán.

-Jako kdo? -Kastelán.

Je jako vy, mluví jako vy...

Jmenuje se Oliva.

Oliva? Známe nějakého Olivu? Chytrý člověk?

-Taky jako vy. -Hezký, co?

Měl byste to vědět, když jste kouzelník.

Nevím nic. Vím jen to, co chci.

-A chtěl byste všecko vědět? -No, kdybych byl kouzelník...

Co byste řekl černé kávě? Osvěženíčko, ne?

My máme šaty pro všecky lidi. Pro koho chcete.

-Koho chcete? Napoleona? -Ne, toho mají všude.

-Džingischána? -Ne.

-Kolumbuse? -Ne.

Já bych spíš něco vobyčejnýho, nevojenskýho...

-Jako co? -Jako třeba já.

Todle?

Tady jste.

U nás to máte s kostýmama jako ve Vesmíru s konečností

a nekonečností. Jakej byste radši? Vesmír konečnej nebo nekonečnej?

Co myslíte vy?

Já myslím, že kafe by bodlo. Co říkáte?

PRO SEBE: To jsem je pěkně sesadila.

Ale s Robertem to bude stejně těžký.

No dobrý... Vem si.

Robert je holt paličák.

A přitom houska.

To je trefné, že?

Děkuju.

Tedy, to se jim povedlo!

To byla ale blbost.

Nemá to hlavy, tudíž to nemůže být adresné

a tudíž ani typické. Jsou to jen takové sprosťačinky.

PRO SEBE:

Hochu, hochu, my jsme na tom asi stejně.

Žlutá je barva nevěry.

Šedivá růže - divná růže.

Pozor paní!

Šedivá je barva pro kradáky a lapky.

A fialová je pro pokrytce, zobany, kariéristy a lháře.

Červená - to je pravá láska.

Červená je pro zamilovaný!

Ano, jedině středověk.

Jste k poznání, pane řediteli.

Nebojte se, najdeme ho, Mourka.

Co ty?

-Seš v pořádku? -Mourek je fuč.

Takový je život.

Ty tu na mě čekáš, ty kluku chlupatá?

Mourku!

Mourku!

Co je to tady?

Sympózium dvojníků nebo sblížení hmoty a antihmoty,

což bych nedoporučoval, protože by mohlo dojít k anihilaci

a tím ke vzniku nám dosud neznámé třetí síly.

Těch známých sil už je na nás dost.

Pane Oliva, prosím vás, neběžel tudy Mourek?

Lhát či nelhat, to je otázka, i když je tma.

-Běžel. -Kam?

Já jsem ho nes v pytli, aby ho nezamordovali.

A tady jsem ho pustil, aby u nás chvíli zůstal.

-Je ho tady zapotřebí. -Všude je ho zapotřebí.

A nemoh byste nám ukázat, co máte v tom vaku?

Jako kouzelník byste to moh vědět.

-Promiňte mi mou nedůvěru. -Nevadí. Na tu jsme u nás zvyklí.

Zlí jazykové tvrdí, že pojídám kočky.

Ale já tam mám koninu, protože já rád dobrý guláš.

Dobrou noc.

-Spi sladce. -Vy taky.

Brou, dvojníku.

Vy už se na mě nepamatujete?

Jakpak ne! Byl jste přece mé druhé já.

-A miloval jste Dianu. -Joj! A jak!

-Jak to, že mě nezná? -Mládí je zapomnětlivé.

To jenom starý lidi pořád vzpomínají.

Ta byla krásná, když byla mladá.

Co to povídám? Vždyť ona je krásná a mladá.

Tady něco neklape.

No proč?

Přeci mládí nestárne a krása nezoškliví.

Něco na tom je. A jak to děláte dlouho?

Jako já?

No...

Od té doby, co to lidi potřebujou.

Trochu krásy, trochu kouzel...

Zkrátka špetka neděle do všedního dne.

A co vy děláte?

Já se snažím pěstovat dětskou fantazii.

To je křehká bylina. Ta uvadá, když dětství odchází.

Nazval bych to neodolnou letničkou.

A já se pokouším z ní vypěstovat trvalku odolnou.

Mičurinec, co?

Tak to máme plný ruce práce. Oba dva.

-Ápropos, dvojníku. Brou! -Velmi brou!

-A odkud máte toho Mourka? -Od nás. -Aha, od vás.

A kde to je, u vás?

Všude, kde jsou děti, Oliva, taky kde jste vy...

Já už jsem vás kdysi viděl, ale to už je strašně dávno.

To jsem šel ještě do kopce.

No...

Když je člověk mladý, tak je to jako kdyby

stoupal na vysoké pohoří. Jde, jde pořád do kopce.

Ale to nevadí, protože kolem uší mu sviští vítr

a nad ním je modré nebe, tak modré, až srdce bolí.

A když si na ně chce sáhnout, tak mu ucukne.

Když jsem šel ještě nahoru, tenkrát jsem vás viděl.

Velice často.

Nevím, jak je to možné, že jsem vás hned nepoznal.

-Vždyť vy jdete pořád do kopce. -Hm... Jen když jsem s vámi.

Nebo s dětmi. Proto je asi tak rád učím.

-Mourku! -Číčo!

Mourku!

-Nejezdi, Diano. -Musím. Všude nás někdo čeká.

PÍSKÁ A PTÁCI MU ODPOVÍDAJÍ

Najdi Mourka.

Přijedu si pro něj!

HLÁŠENÍ MĚSTSKÉHO ROZHLASU:

Pozor, pozor! Hlášení o zvláštní situaci.

Ztratil se cvičený kocour Mourek.

Pohřešovaný živočich je velikosti dospělé, barvy mourovaté.

Poněvadž jde o cvičené zvíře, jeho cena je nemalá.

Nálezce bude odměněn velkým obnosem.

Mně se nemůže stát ani ň.

Ale tak myslím, že někdo jinej se pořádně zapotí, co?

Mně je ten kocour docela fuk.

Nemám kočky rád pro jejich příslovečnou faleš.

A vandráky... Ty taky nemám rád.

Kdo má čistý svědomí, nemusí se bát.

Mňau.

Mňau, mňau!

-Á, íhahaha. -Íhahaha.

Co to říkali páni? SMÍCH

Tak prej viděli toho cvičenýho kocoura na poli u lesa.

Cvičenej nebo necvičenej, na poli nebo v lese,

takovej macek je prachobyčejná škodná.

Člověk má honební lístek a ani ho neužije.

-Já bych si taky vystřelil. -No, flinta je nablejskaná.

-Tak dneska odpoledne, platí? -Platí.

-Kdo? -No já přece.

VÝSTŘEL

Pane, copak?

To je smrad... Počkat!

Čičí, čičí!

Marijánko! Už to na mě zase přišlo!

-A Janku, mluvíš skutečně pravdu? -Jako že je bůh nade mnou!

Ahoj, tati!

Mňau!

Poslyšte, pane Oliva, kdysi jste míval lepší vtipy!

Ale to jste nebyl takhle šedivej.

-Kampak to spěcháte? -Nikam nepospíchám.

Pospícháte. Vždycky, když se stydíme, tak pospícháme.

Klepat nic?

Přiveďte sem Roberta.

No vidíte, už je Mourek na světě.

Ať nám ho Joska přinese, já bych se rád

na toho čtyřnohého čaroděje podíval zblízka.

Zařídím.

ŠKOLNÍM ROZHLASEM:

Volám Josku! Volám Josku s kocourem do ředitelny!

-Dáte na něj pozor? -To víš, že dám.

Dokud si pro něj Diana nepřijede, bude mu u mě nejlíp, víš?

-Jo, bude si hrát s Číčou. -Ten se vyvzteká.

Tak. Teď jdi a řekni dětem, že už se o Mourka postarám.

Neboj se.

Už jdu! Už jdu na toho mršku.

Počkat! Stát!

Počkejte, mladíku, promluvíme si.

-No dovolte, to je zrada. -Ano, správně, zrada!

Jenomže zradil jste vy! Své učitelské poslání!

-Já učím dobře, prosím! -Pst! Posaďte se.

Učíte děti rozeštvávat pokojné občany!

Ten kocour je vaše práce.

Kocour říkal pravdu!

-Odmítám diskutovat o kocourovi. -Prosím!

Ale nařiďte školníkovi, aby mně Mourka vrátil!

-Učíte rád? -Jistě, jinak bych tu dávno nebyl.

Tak vám dám dobrou radu:

Nestarejte se o kocoura, nekoukejte nalevo ani napravo a učte!

Jinak...

-Vím vše, Roberte. -A co řeknu dětem?

-Rebelantstvím nic nespravíš. -Já neumím ohýbat páteř, Júlinko.

Ale prosím tě, taktika nemá s páteří nic společnýho.

-Ty jsi samou taktikou zfialověla. -Ale jenom pro tebe, Roberte.

No tak měj rozum. Musíš se uchýlit ke kompromisu.

-Prosím, já se chýlím. -Nedělej si pořád legraci.

-Dočasný kompromis je možný. -Jaký, prosím tě?

Tenhle! Víš, jak si ho ředitel považuje?

-Ale my už jsme čápa měli. -Tak ještě jednou, ve vyšším zájmu.

Taková mumie, fuj...

Roberte, Mourek za čápa. Něco za něco.

-Ostatní zařídím už já. -Júlinko...

Prosím, je pravda, že Mourek není u vás?

Zatím jsem ho půjčil Oldovu tatínkovi, víš?

-Táta ho nemá rád. -Ale to se ti jenom zdá.

Tak, děti, co je to za ptáka? Kdo to ví? No?

Tento pták se jmenuje čáp. Ale toho už jsme měli.

Měli, ale je to důležitý pták. Můžeme si ho zopakovat.

Jindřiško, co o něm víš?

Čáp se živí rybami a všelijakou havětí.

A vezmeme si Mourka zpátky? KLEPÁNÍ NA DVEŘE

Dobrý den.

Pokračujte ve výkladu, soudruhu.

PRO SEBE:

Tak se mi zdá, jako by se mi ohýbala páteř.

Kmotr čáp, to je vděčné téma.

Soudruhu řediteli, třídu by zajímalo, jak se čáp vycpává.

PRO SEBE: Myslí to vážně?

Milí žáci, vycpávání, cizím slovem preparace,

takového žabojídka není snadnou věcí.

Je to, abych tak řekl, obor umělecký.

Jé! Školník nese Mourka v kleci.

A má punčochu na hlavě.

Vycpávání je jistě velmi zajímavé, jenomže dnes už ho nepotřebujeme.

Už nemusíme zabíjet zvířata, aby z nich byly učební pomůcky.

Copak není lepší zachytit jejich život, krásu ve filmu?

Nebo na fotografii?

Jen se podívejte na toho chudinku, jak na nás hloupě civí.

Nebo si představte vycpaného Mourka!

Že by tu dřepěl se skleněnými kukadly!

-Roberte, ty ses zbláznil! Musíš se omluvit. -Ne!

-Omluvíš se, nebo... -Nebo co?

-Nebo je mezi námi konec. -Já jsem pro.

-Pro co? -Pro ten konec. -Ale Roberte...

Bude to tak lepší, Júlinko. Naše páteře by si nerozuměly, víš?

To je zajímavé.

-Na první pohled obyčejný kocour a zatím... -Taková potvora, co?

Hlídejte ho dobře, anarchistu. A jak jsem nařídil...

Buďte bez starosti, všechno mám připraveno.

Já s tím můžu hned začít.

Ale teď mě tak napadalo, když už ho máme v hrsti,

takovýmu kocourovi se může stát leccos vošklivýho...

Jděte za vedoucím a Jankem, ať přijdou před půlnocí do ředitelny.

Rozumím.

ODBÍJÍ PŮLNOC

Svolal jsem vás, abychom projednali případ "kocour".

Je to velmi žinantní záležitost.

Předem upozorňuji, že jako veřejný činitel

nehodlám nikoho ovlivňovat, protože nejsem pro ani proti.

Jde mi jen o to, aby se v našem městečku

neopakovaly známé skandální scény a nebyli zostouzeni řádní občané.

-Trhnout mezi dveřma! -Kulturně, příteli, kulturně...

HLUK

Kocoura nám nikdo neukradne, už mám všechno narafičený.

-Prosím, pokračujte. -Já bych ho trhnul mezi dveřma.

A co kdyby kocoura někdo ukradl? Tedy rozumíte... jako ukradl...

Třeba správce zítra přijde do sklepa a hele:

klec je prázdná, okno vyražený, všichni podezírají Roberta...

-A zatím kocour... -Pěkně dochcípává.

Co vy na to?

No prosím. Já nic nerozhoduji, pouze řídím poradu.

Ale někdo to musí rozhodnout, ne?

ŠKOLNÍ ZVONĚNÍ

Hluboko jsi klesl, mladíku!

Posuďte sami: Může takový člověk vyučovat naše děti?

Radím ti dobře, Roberte, najdi si jiné zaměstnání.

Jinak...

Haló!

Všechno sebrat a roztrhat!

HLÁŠENÍ MĚSTSKÉHO ROZHLASU:

Pozor, pozor!

Žáci 3. třídy se důrazně vyzývají, aby se vrátili do svých domovů.

Opakuji:

Žáci 3. třídy se důrazně vyzývají, aby se vrátili do svých domovů.

Jó, kdyby tak věděli, co já vím.

HLÁŠENÍ MĚSTSKÉHO ROZHLASU:

Pozor, pozor!

Žáci 3. třídy se důrazně vyzývají, aby se vrátili do svých domovů.

Opakuji:

Žáci 3. třídy se důrazně vyzývají, aby se vrátili do svých domovů.

VOLAJÍ DĚTI JMÉNY

Vraťte se!

VOLAJÍ DĚTI JMÉNY

Všichni za mnou dopředu!

Z levé stany jedni, z druhé stany druzí!

VOLAJÍ DĚTI JMÉNY

Jdi tam, já jdu tam.

Maminečko...

Františku!

VŠICHNI SBOREM: Františku!

Mařenko!

VŠICHNI SBOREM: Mařenko!

Dušane!

VŠICHNI SBOREM: Dušane!

Prosím vás, teď Petříčku!

Petříčku!

VŠICHNI SBOREM: Petříčku!

HLÁŠENÍ MĚSTSKÉHO ROZHLASU:

Pozor, pozor!

Žáci 3. třídy se důrazně vyzývají, aby se vrátili do svých domovů.

Opakuji:

Žáci 3. třídy se důrazně vyzývají, aby se vrátili do svých domovů.

HŘMĚNÍ HROMU Ještě tohle!

Prošťárali všechno, ale po dětech jako kdyby se zem slehla.

Tak to teď zkoušej s prosíkem. Každej po svým.

MĚSTSKÝM ROZHLASEM:

Josko, jestli se neukážeš, tak mi nechoď na oči!

Jindřiško, slyšíš mě?

Konec legrace! Hajdy domů, nebo se nedopočítáš.

Slyšíš?

Prosím, uklidněte se, je to normální uličnictví.

Až se setmí, dostanou strach a přijdou domů s prosíkem.

Petříčku, dítě nešťastný! Co jsi nám to udělal?

Maminečko...

RODIČE PLÁČÍ

-Za to poděkujme kocourovi! -Ale ne, Robertovi!

Ale kdepak! Za všechno může ředitel!

Školník to zavinil! Šel vožralej z hospody a říkal...

Ano! Všechno je moje vina.

To já chtěl zamordovat kocoura, ale hlavně jsem podlejzal!

Promiňte, pane řediteli.

A potom se divte! Který děcko by vydrželo s takovým tátou?

Oldo! Oldíku, pojď domů!

Já ti za to slibuju, že už to v životě dělat nebudu.

A co já mám říkat? Šizuňk nad šizuňka.

Vlastnímu dítěti jsem se zošklivil.

Tak až se Josífek vrátí, bude ze mě vzornej pracovník.

Na zemědělský výstavě mě budou ukazovat!

Prosím pěkně! Kdo z nás je bez viny?

Tohle jsme si ale nezasloužili.

-Viník je ředitel. -Ale ne. Tohle nemá cenu.

Je potřeba kleknout na kolena a vodporosit Roberta a kocoura.

Co jsme se napaktovali lumpačin. Zeptejte se pana ředitele.

Ano, jen se mě zeptejte!

Může být něco krásnějšího než taková upřímná sebekritika?

Chybovali jste, soudruzi, ale je vám odpuštěno.

-Teď se musíme všichni semknout... -Moment, moment!

-Školník říkal něco vo paktování. -Ale Marijánko...

Vidíš, že má zvýšený komplex viny. Ten by toho ještě nabreptal...

Jen ať breptá. Jen ať breptá!

-Nechte mluvit školníka. -Ano.

Tak já mluvit budu!

ÚDER HROMU

-No? A co tvoje sebekritika? -Chyboval jsem, já vím.

NEVÍ, ŽE JE SLYŠET VE ŠKOLNÍM ROZHLASE

Ale řekni sama v čem? Věřil jsem v lidi.

Slepě samozřejmě.

Sama jsi slyšela: patolízal, simulant, prostě hnus.

VYPNUL ROZHLAS

Soudruzi, to je vážná chvíle.

Hledáte viníka, ale hledáte ho pozdě.

Kolikrát jenom já varoval!

Snažil jsem se podobrém, pozlém, pán si nedal říct, měl svou hlavu.

Nakonec poštval děti, aby polepily město plakáty.

-Taková je pravda, Marijánko. -A kdo šel na kocoura s flintou?

Nevím, jak kdo, ale já jsem si vyšel na zajíce.

Ale! A proto jste bouchali po každým mackovi?

-Na vlastní voči jsme to viděla! -Počkej.

Ono bude nejlepší, když se ten Mourek přestěhuje sem, ne?

Prosím, rád se ho zbavím. Mně nic neudělal.

Přineste kocoura. Ale živýho!

Nic.

Nikde nic.

Ať do tý plechový huby promluví Robert.

Děcka do něj stejně byly vždycky zfanfrněný.

Navrhuji, aby k žákům promluvil jejich nejmilovanější učitel

a nejschopnější člen mého sboru, soudruh Robert.

Co jsme si, to jsme si.

MLUVÍ DO MĚSTSKÉHO ROZHLASU:

Milé děti, to jsem já, váš učitel Robert.

Čekám tu na vás s vašimi rodiči.

Kdybyste viděli, jak jsou smutní. Ale já také!

Nezradili jste sice svého kamaráda kocoura,

mně jste také držely palce, to je od vás velice hezké,

ale tím nám už nepomůžete, když si budete hrát na schovku.

Když přijdete, budeme zase spolu,

aby Mourkovi nikdo nezkřivil ani chlup.

A proto děti honem sem!

Ať už si zase spolu hrajeme a spolu si říkáme,

že ta nejkrásnější věc na světě je přátelství.

Tak pojď, ty rošťáku.

ZVONY VYZVÁNĚJÍ

-A kde je Mourek? -Tady, tady!

Pryč s tou punčochou!

Stejně už všichni víme, jak se kdo vybarvil.

Ovšem, ovšem. Počkat!

Už jste se s Mourkem pomazlili!

Teď ho musíme střežit jako oko v hlavě.

Ty lháři medová!

Kdo ho bude střežit? Vždyť jsem ho slíbil dětem, ne?

A copak ho neměly?

-Vždyť jste jako děti. -To bychom si mohli gratulovat!

No tak, Roberte!

KOUZELNÁ TICHÁ HUDBA Slyšíš?

VESELÁ HLUČNÁ HUDBA

Lidičky! Vždyť je to chameleon!

Tak jsi vyhrál! Jsi šťastný?

Pojeď se mnou, Roberte.

Ano?

Bylo nebylo... Ale spíš by mělo bejt.

Skryté titulky: Zbyněk Baránek