Original subtitles

Byl jsem gramofonová deska.

Za války jsem nebyl nikdo. Byl jsem gramofonová deska.

Poštovní schránka.

KDO TO NEODSOUDÍ, TEN TO DOPOUŠTÍ.

- Haló? - Tady Luk. Přijdeš dolů?

Kolik je hodin?

Nevím.

Přijdeš? Stojím pod oknem.

Cože? Pod kterým?

Nevím, jsem na nějakým dvorku.

- Nevím, kde přesně. - Ježíši.

Počkej, už jdu.

- Stojím ze strany od nádraží. - Počkej, už jdu.

- Jsi tam? - Kde?

Co je?

Jdeš dolů?

Co se stalo?

Jdeš dolů?

Ale co se stalo? Nemůžu tady mluvit.

- Tys pil? - Nepil.

Nikdy nepiju.

- Přijdeš dolů? - Luku, je jed…

Proč mi voláš v jednu ráno? Už spolu neděláme, nevšiml sis?

Všiml.

Dobře, tak nic.

Ježíši.

Hej, co se děje?

Nic. Počkej chvíli, hned jsem zpátky.

Promiň.

Ty promiň. Vím, kolik je.

Můžu se napít?

Fajn místo.

Jo, trochu jim pomáhám.

Máme tu klubovnu pro děti, hezky se tu žije.

Nevím, proč ti to říkám.

Slyšel jsem v rádiu, že děláš mural o Karském.

No?

Já na něm taky dělám.

Na muralu? V rádiu?

Dělám o Karském film.

Jasně.

Je rok Jana Karského.

- Měls štěstí? - Ty taky.

- Já? Ale… - Olgo, to je fuk.

Už nad tím sedím měsíce. Podle mě jsem všechno pročetl,

prošel archivy, ale nevím…

Čím víc vím, tím míň mu rozumím.

Jako já tobě.

Proč on?

Proč Karski?

Proč ho vybrali?

Nevím, možná neměli nikoho jinýho.

Nepřeháněj to.

Nemusí to být Občan Kane.

To znamená?

Dobře. Udělej film, vem si peníze.

- Možná dostaneš cenu. - Olgo…

- Ahoj. - Počkej, chtěl jsem…

Sakra! Nevím, co mám dělat!

- Pomůžeš mi? - Zavolej mi zítra.

Měl jsem na univerzitě přítele. Jmenoval se Jerzy Lerski.

Hodně se angažoval. Dělal i kurýra. Hrdina.

A tenhle Lerski bojoval za Židy.

Národní demokrati je nechtěli na přednáškách.

Vyšoupli Židovky a Židy do poslední řady, ke zdi.

A nesměli si sednout.

V jednu chvíli se Lerski zvedl a říká:

„Jestli vyšoupnete je, budete muset vyšoupnout i mě.“

Rozkopali mu hlavu. Strávil pak týdny v nemocnici.

A já to viděl. Sám jsem takový nebyl. Bál jsem se.

Stál jsem stranou.

Byl jsem slaboch. Nejsem na to teď pyšný.

Bál jsem se, že mi zřídí obličej. Že pak nebudu vypadat hezky.

Vždycky jsem byl krasavec.

Mám něco k invazi do Polska.

Šli jsme přesně 17 dní.

Pozdě večer 17. září

jsme došli do Ternopilu.

Šly nám naproti nějaké oddíly

a z megafonu se ozval hlas.

Mluvil polsky.

Že prý padla polská vláda.

Že nám přišla na pomoc hrdinná sovětská armáda.

Že budeme společně bojovat proti Němcům.

Ať prý složíme zbraně.

Že nechtějí žádná nedorozumění.

Budeme bojovat společně.

A když…

On moc nebojoval.

Vůbec.

Nezabil jediného Němce. Nezachránil jediného Žida.

Sám to říká.

Nikdo jeho zprávám nevěřil, a když konečně uvěřili, nic nedělali.

Dokonce i vydavatel jeho knížky o něm píše:

„Člověk, co mohl změnit svět.“ Mohl. Takže nezměnil.

Takže nebyl hrdina?

Řekl světu o holokaustu.

To není tak lehký.

Pojď!

Víš, že to musíme vysílat do konce roku?

Kde je scénář?

- Končím. - S čím?

S tím filmem.

Tys zapomněl?

Podepsal jsi smlouvu.

Máme i termín. 12. listopadu.

Můžeš mi vysvětlit, o co tu jde?

Je to jednoduchej příběh o hrdinovi. Zvládne to i střihač.

Tak ať to udělá.

Hej! Zpátky do střižny!

Ještě bundu. Díky.

Jestli se na to vykašleš, nedostaneš žádnou reklamu!

Zítra chci vidět scénář!

Svezeš mě, prosím?

Ty teď rozvážíš pizzu?

Chci ti něco ukázat.

Kde?

Hezký auto.

Na leasing.

Hej! Pauza na oběd!

Pomůžeš mi?

Ahoj!

Jídlo je tady.

Margherita… a houbová.

Taky si dám.

Aśko, jídlo!

- Je dobrá? - Co tu děláte?

Není to poznat?

Ale proč?

Protože nemáme rádi fašisty.

S čím je ta pizza?

Bez masa!

Můžu sem přijet s kamerou?

Proč?

Dělám…

Děláme film o Karském.

Moc by nám pomohlo si vás natočit.

Ale proč?

Protože nemáme rádi fašisty.

Dobře.

- Takže můžu přijet s kamerou? - Jo.

Konečně uděláš něco užitečnýho.

Moc s tím čištěním nespěchejte.

A?

Když to mám zasadit do současnosti, tak do důsledků.

- Takže film o Karském skrze ně? - Nejenom skrz ně.

Ale…

Skrz nás, o nás.

To je trochu riskantní.

Měl by to být film o něm.

Samozřejmě.

Jdeš do toho?

Uděláme to spolu?

Ale nic plytkýho.

Pojď.

KDO TO NEODSOUDÍ, TEN TO DOPOUŠTÍ.

Vyšlo to hezky.

Je tam všechno krásně vidět.

- Pro začátek fajn. - Jo.

Ahoj.

- Ahoj. - Ahoj.

- Vy dva se znáte. - Jo.

Co to je?

Náš film.

Vrať to kousek.

Stop.

Na filmu o sprejerech jsme se nedomluvili, rozumíš?

- Počkej, je to koncept… - Klid.

- Máš scénář? - Bude…

- Moment. - Pracujeme spolu.

Scénář dokumentu o Karském. Nemám peníze navíc.

Jasně. Klid.

Dělám to pro dobrou věc.

Omluvte mě.

Nech toho ťukání.

- Co to je? - Dej ji do titulků, já vyřeším zbytek.

Máme super nápad.

Mísíme minulost a současnost, fikci s realitou.

Natočíme to na greenscreenu, dvakrát levněji.

Nepřežeň to, okej?

Už. Pojď.

- Je fajn, že zase spolupracujeme. - Jojo.

Hodně štěstí.

- Vyjednals něco? - Jo.

Víc peněz?

Budeš v titulkách.

Super.

- Co tu děláte? - Není to poznat?

Sakra!

Říkals, že ji budeš zalívat.

Musíš na to mít talent, říká babička.

My teď na balkoně squatu pěstujeme rajčata.

- Máš hlad? - Ne.

A co máš? Určitě nějaký hnusy. Nene.

Já plast nejím.

A co teda jíš?

Nevím. Zeleninu, ovoce.

Z opuštěných zahrad.

Shnilý…

Víš, kolik tun jídla se vyhodí v supermarketech?

Ty se hrabeš v popelnicích?

Jo.

Minulý týden jedl celý squat mořské plody.

Co tam hledáš?

Krevety.

Pojď, už to mám.

Pokračujeme.

Máme nějakou šanci? My dva?

Už jsme měli.

To ty ses rozhodla.

Musela jsem, ty ses rozhodnout nechtěl.

Soustředil ses jen na sebe.

My tu děláme psychoanalýzu?

Děláme.

Karského.

Pustím to.

Jak jsem se dostal ven? Vyhlásili,

že sovětští zajatci německého původu

nebo narození na území začleněném do Třetí říše

se můžou přihlásit a pošlou je na německou stranu.

Já se narodil v Lodži. Tehdy v Litzmannstadtu.

Z mojí uniformy nešlo poznat, že jsem důstojník.

Měl jsem ale důstojnické boty.

Při kácení dřeva ke mně přišel voják a boty si se mnou vyměnil.

Vrátil jsem se a nazítří jsem došel za velícím důstojníkem.

Řekl jsem, že jsem z Litzmannstadtu a že mám těhotnou ženu.

Věděl, že lžu.

Podíval se na mě a řekl: „Pustím tě.“

A tak jsem jel na německou stranu.

Podle mě tkví rozdíl mezi Němci a Rusy v tom,

že Němci patří na západ.

Víte?

Země Schillera, Goetheho.

Neměl jsem pochybnosti:

hlavně utéct té bolševické bandě.

Takže podle Karského jsou Sověti barbaři.

A Němci jsou kulturní národ. Měli Schillera, Goetheho, Beethovena…

Okej, pokračujeme.

Hlavní postava. Karského bratr.

Marian Kozielewski.

To on ho přivedl do podzemí.

- Dobře, pusť ho. - Tady je.

Měli jsme se sejít v kostele sv. Kříže.

On přišel zadem, já normálně z ulice.

A povídali jsme si.

Bratr mi povídá: „Existuje tu podzemní stát.

Já jsem s ním v kontaktu a přijímám od něj rozkazy.

Řekl jsem o tobě představitelům polské vlády.

Chtějí tě poznat.“

Ve smluvenou hodinu jsem zaklepal na dveře.

Otevřeli mi a prý: „Víme o vás všechno.

Jste slušný člověk a katolík.

My tu zastupujeme vládu.

Chtěli bychom vás vyslat do Francie s různými rozkazy.“

Okej.

Dobře, takže právě teď

už pracuje jako kurýr

mezi podzemním státem a polskou exilovou vládou.

Ano, poznali, že má úžasnou schopnost: skvělou paměť.

Viděli v něm fantastický nástroj na předávání informací.

Lidskou paměťovou kartu.

Pařížská mise, že jo.

Jo, ale teď se bavíme o tom, že ho vybrali…

Jasně, pusť to.

„Předáte jim

hlavní zásady podzemní organizace.“

Nebudu zacházet do detailů, ale nejzásadnější bylo,

že má být polské podzemí zorganizované jako podzemní stát.

Dohodou stran vzniká podzemní parlament.

Ty rozkazy si navzájem odporovaly.

Intriky, vzájemné obviňování.

Nikoho jsem nezradil.

Za každým jsem vždycky přišel a řekl mu:

„Nejde o moje stanovisko. Mám rozkaz tohle panu předsedovi říct.“

Všem jsem říkal „pane předsedo“.

Polské peklo.

Jaký peklo? Nespolupracovali jsme s ďáblem.

Neměli jsme Quislinga ani Vichy.

Mohli jsme Židy zachránit jako Bulhaři.

Nevydali jediného. A to byli země Osy.

Cože?

Tos nevěděl?

- Ne. - Ještě toho nevíš spoustu.

Ale dozvím se to. Od tebe.

Dobře.

Pokračujeme misí do Paříže.

- Tady… - Počkej…

Jede z okupovaného Polska do Paříže.

Musíme přece říct, že to nebyla jen tak obyčejná cesta.

Ne, nebyla. Musel přejít několik hranic.

Přes Tatry a Slovensko do Budapešti.

Pár dní v Budapešti.

Tam získal falešné papíry na jméno Karski.

Ano. Poprvé je z něj Karski.

Už není Kozielewski.

Tehdy se proměnil.

No.

Ale teď už je v Paříži…

- Ale… - Žádná proměna.

Ta Paříž je dobrá, použijme ji.

- V Paříži dostane spoustu peněz. - Paříž je dobrá.

- Jo. - I tehdy byla…

- Hlavní město… - Počkej.

Dobře, ale mně jde o to, že dostal peníze.

- …nočního života. - Vyléčí se, baví se.

Víš, že byl tehdy mladší než ty?

- Vím. Bylo mu 27. - Jo.

Ale tehdy jsi ve 27 letech byl zralý chlap.

Časy se mění.

Můžu tě políbit?

Ne. Počkej. Dobře.

Karski se vrací do Polska…

jako tajný agent exilové vlády.

Nech toho!

No už dost.

Dobře. Vrací se do Polska.

Ty ho chceš stylizovat takhle? Luku?

Chceš, aby vypadal jako Karski?

Úplně se nám to nepodaří,

ale můžeme mu dát knírek…

S tím knírkem vypadá dobře, viděls to?

Bere všechno, jak je, a pak nemá čas.

Nebude mít čas si ani přečíst text.

Velký improvizátor.

Byl to tvůj nápad.

- Moc se omlouvám. - Ahoj.

Sorry, před ruskou ambasádou byla nějaká demonstrace.

Olga. Hodně lidí?

- Jo. - Kaśka.

Kaśka je maskérka.

- Sedni si. - Už?

- Prosím. - Jo, už.

Probereme to při tom, zkusíme…

Počkat, chcete nechat vousy, nebo oholit?

Smíš se oholit?

Jasně.

- Nikde jinde teď nehraješ? - Akorát…

Jde hlavně o vnitřní přeměnu. Nemusíš Karského imitovat.

Jde spíš o jeho vnitřní sílu.

Je to aristokrat. Na úrovni.

Aspoň nějakou věrnost ale musíme zachovat.

- Jasně. - Chceme ukázat, že jsou 40. léta.

O tom přesně mluvím. Necháme mu knírek?

- Nebo? - Knírek určitě pomůže.

Ale nejdřív točíme vězení.

Ale ve vězení se lidi neholí.

Přesně. Nejdřív točíme vězení, takže mu necháme vousy.

Pak ho oholíme a necháme mu knírek.

- Přesně. - Bude to vypadat dobře.

Víš co?

Nevím, jak to ukázat, nebo jestli to vůbec jde,

ale jde nám o jeho vnitřní dilema.

Na jednu stranu nikdy nezachránil jediného Žida.

Na druhou stranu na sebe vzal úkol zachránit svět, národ.

Co je ale důležitější než záchrana života! Aspoň jednoho! Chápeš?

Olgo, prosím tě, nemůžeš na něj rovnou tak tlačit.

Ježíši, co?

Akorát tu… On ten text četl.

- Co si o tom myslíš? - Byl to neuvěřitelný… Děkuju…

Neuvěřitelný muž, to jo.

Ale je tu jedna věc, něco, co mě na něm děsí.

- Nějaká… Posloucháš? - Poslouchám.

Nějaký nedostatek, nevím… Nějaký…

Zoufalství, to je to slovo.

Zoufalství, co zakrýval aristokratickým stylem.

To je zajímavý. Ukázat chlapa… co ho dusila tíže světa.

Jo.

Tohle mi na něm přijde zajímavý.

Ale je na to v tom scénáři místo?

Taky mám o týhle stylizaci jistý pochyby.

Na scénář mi nesahej.

- Nejdřív dělej, co máš. - To dělám.

Musíš vědět, odkud pochází.

Kde se vzal. Rodina? Katolická.

Byl oddaný Piłsudskému.

Bratr? Policista. Policejní náčelník.

On sám je vystudovaný diplomat.

Jezdí do Londýna, Paříže, vzdělává se, učí se jazyky.

- Rauty, začátek kariéry, holky… - Dobrý…

A náhle přijde září, válka, invaze, konec. Je po všem.

Z něj je sovětský zajatec, uteče,

vrátí se do Varšavy, vstoupí do odboje.

A v odboji…

Dostal misi, co rozhodne o osudu Polska.

V jejím průběhu si začne uvědomovat, že musí zastavit holokaust.

To je přece hrozný zjednodušení!

Nebyl šílenec, rozhodl se zpravit svět o…

Nebo možná byl šílenec.

O to nejde, já můžu zahrát šílence. Ale musím to vědět, chápete?

Je snazší hrát šílence než… Nevím, ztělesnění dobra. Anděla.

Musel mít nějaký… Nevím…

Nějaký chyby nebo něco.

- Pnutí, komplex. - No, měl to vnitřní dilema.

Jestli zachránit jednoho člověka, nebo celý svět. Ale nebyl šílenec.

- Ale tohle všechno je už v rozhovorech. - Ale o ty…

- O ty přece… - Máš ty odkazy.

Pusť si ty rozhovory a dozvíš se to.

Já jsem je viděl. Ale v nich je člověk… Počkej.

Zralý muž. Frustrovaný. Rozčarovaný.

Jako mladý ale musel ve svůj cíl věřit.

- To je pravda. - Jo.

Bylo mu 25, když začala válka.

Říkal jsem, že má být mladší.

Vždyť jsme chtěli někoho zralýho, ne?

Už se domluvte.

Chtěli jsme ukázat přerod z mladíka na dospělého muže.

A teď…

- Takže… - Takže potřebujeme někoho staršího.

Co ale může vypadat mladě. A to jsi ty.

Hraješ člověka, co viděl utrpení Židů.

- Byl v ghettu a viděl tam peklo. - Ale nebyl sám.

Za pomoc Židům byl v Polsku trest smrti.

A přesto máme nejvíc Spravedlivých mezi národy.

- A taky nejvíc vyděračů Židů. - To není pravda.

Kdybys to počítala takhle, tak Židy vydírala půlka Francie.

Nechme to být, co ty na to.

Dobře. Máme ještě pár dní. Teď se vrhněte na vizáž a zkoušku kostýmů.

Pravda, ráda bych ho viděla v kostýmu.

No jasně. A já ještě musím…

Vyřešit pár věcí.

Postavili jsme ten stůl dobře?

Ne, stůl je v druhé místnosti. Sedí za ním a píše…

Má takovou divnou pusu, vidíš?

Asi z toho, jak mu zlomili čelist.

Při výslechu.

Vidíš tu fotku tam na zdi? Tam ta pusa vypadá úplně jinak.

- Můžu? - Jasně.

Při třetí kurýrní misi

mě zatkli v Prešově.

Zkompromitovalo mě, že jsem vezl fotografický film,

co mi dal lídr národních demokratů z Krakova.

Strašně mě zmlátili. Vylámali zuby,

zlomili mi čelist, polámali mi žebra.

Bál jsem se, že prozradím všechno, co vím o podzemním hnutí.

Pokusil jsem se si podřezat žíly žiletkou, co jsem měl…

Paradoxně mu to zachránilo život.

Nebyl ve stavu, aby ho mohli vyslýchat.

Němci ho poslali do špitálu v Novém Sadci. Odtamtud ho dostala Zemská armáda.

Zase se zachránil. K neuvěření.

Zázrak.

Při útěku z nemocnice mi pomohla paní Rysiówna,

která tu s námi sedí.

Byl jsem v šoku. Tolik lidí padlo.

Zatkli je, poslali do koncentračního tábora.

Mít tehdy tu pilulku s cyankáli, co mi poslali,

spolknu ji…

Netušil jsem, jak to dopadne.

Otázku Luhansku a Doněcku

budeme řešit pouze politicky a mírově.

Máme ale sílu bránit naši zemi.

Zuří boje mezi ruskými rebely

a ukrajinskou armádou. V Kyjevě vzrůstají obavy,

že Rusové plánují novou ofenzivu, aby Ukrajince…

Myslíš, že z toho bude válka?

Jak „bude“? Už je.

Nepřijde ti? Už umřely 4 000 lidí.

Jenom děláme, že to nevidíme.

Vyrazím mu je najednou, nebo jeden po druhém?

Zuby? Všechny.

- Producent mi zaplatí implantáty, ne? - Ukaž.

Co?

Ukaž zuby.

Pořád nevím, jestli ten strach má být čitelný, nebo ne.

Studoval na diplomata. Naučili ho skrývat emoce.

Ale nebyl to trénovaný špion.

Takže panikaří, ale uvnitř.

Připrav mi ho postupně na všechny scény.

Okej.

Nakonec ten šlic nožem.

- Na to tu máme tu krev, ne? - Pardon.

Chceme víc krve, nebo stačí tolik?

Potřebujeme krev z ucha.

Ta je napravo, na límci.

Ukaž.

Tady, na límci, napravo.

- Z jeho strany. - Přesně.

- Víc krve. - Dobře.

Víc krve.

Nevíš, co je s Olgou?

Netuším.

Výborně.

Chceš to vidět?

…dohodli se na spolupráci, aby zabránili ruským náletům…

- Luku? Můžeme? - Ano.

„Dost!“

Dobře.

- Všichni můžou? - Můžeme.

Můžeme.

Až řeknu „akce“…

Jedeme. Okej? Můžeš?

Dobře. Kamery!

Připravit. Můžem.

Akce!

Dost! Co se to tu děje?

Je to válečný zajatec.

Voják!

- Nechce se přiznat. - Má na to právo.

Co Ženevské úmluvy? Zvedněte ho!

Dvě skleničky. Čisté!

Hned!

Sprosťáci.

Co vám to ti sprosťáci provedli?

Nevypadáte moc dobře, bohužel.

A nechce se vám mluvit.

Člověk nepřísahá věrnost,

aby po porážce všechno vyzvonil nepříteli.

A my jsme bohužel nepřátelé.

Říkám „bohužel“, protože si Polska a Poláků vážím.

Strávil jsem v Polsku dětství.

Připijme si

na chápavého důstojníka.

Dejte si, je z Polska.

Bude vám líp.

Vy jste důstojník, co?

Mám špatné oči. Nevzali mě do armády.

Toho byste se měl držet.

Vy Poláci s námi chcete bojovat z podzemí.

Proč jste přecházel hranice?

Mám děvče v Ženevě.

Rue de Lausanne.

Chtěl jsem u ní přečkat válku.

Rozumný nápad.

A my potřebujeme rozumné Poláky.

Budeme vládnout Evropě.

Šířit naši kulturu.

Víte, kdo to je Goethe?

Urážím vás něčím?

Vy jste vzdělaný muž.

Rodiče?

Otec byl…

Otec byl veterinář.

To je ale náhoda!

Můj táta…

Můj táta léčil zvířata v Hlivicích.

A váš?

U Varšavy.

Lidi jako my budou rozhodovat o osudu Evropy.

No tak.

Od koho jste dostal ten film?

Kamarád mi řekl, že jsou na něm ruiny Varšavy.

- Proto jste ho dal do vědra s pomejema? - Bál jsem se.

Jenže na něm žádné ruiny nejsou!

Jsou tam fotky dokumentů! Papírů!

Podvedl mě.

To rozhodně.

Jak se cítíte, co?

Podvedeně.

Jestli se nám postavíte, dopadne to pro vás katastrofou.

Pro celou zemi.

Chceme kontakty s polským podzemím. Vy nám je domluvíte.

Já se jmenuju Kucharski a nikoho neznám.

Ne, jen si to v klidu promyslete.

Máte čas.

Jak se jmenujete?

Ale neodpovídejte zbytečně rychle.

Kucharski.

Cože?

Cože?

- Kucharski. - Cože?

Kucharski.

Měl jsem tě za gentlemana! Ale ty seš obyčejný polnisches Schwein!

Já ti ukážu, lhát německýmu důstojníkovi!

Dovnitř!

Spletl jsem se.

Je to sabotér. Špion.

Ukaž mu, zač je toho loket.

Wierzyński. Na Skypu.

Myslel jsem, že už nezavolá.

- Vezmeš to? - Jo. Dobrý den.

- Dobrý den. - Máte tam pěkné počasí.

Je to tak. V tuhle roční dobu je pořád moc pěkně.

- Dobrý den. - Moje spolupracovnice na filmu.

Dobrý den.

Máme na vás pár otázek. Četli jsme vaši knihu.

Hodně nás inspirovala. Chceme se doptat na pár věcí,

co nás zaujaly.

Mohl byste nám říct o svém prvním setkání s Karským?

Jaké na něj máte vzpomínky?

Vlastně mě zarazily dvě věci.

Jednak jeho osobnost. Jeho chování.

Byl hodně charakteristický.

Jako postavou. Byl neobvykle hubený.

Měl hodně výrazný obličej, takový suchý.

Vždycky byl pečlivě oblečený. Nosil oblek.

V saku nosil kapesníček.

Mluvil v úplných, ucelených větách.

Jako kdyby četl.

Později jsem se dozvěděl, že za to mohla jeho skvělá paměť.

A taky…

Moc negestikuloval, ale v některých chvílích začínal hrát.

Když třeba mluvil o Rooseveltovi,

ukazoval, jak Roosevelt kouří cigaretu

v dlouhé špičce.

Potáhl a pak vypouštěl kouř rukou.

Naklonil se dozadu a ukazoval, jak ten kouř vypouští.

Jednak bylo zajímavé ho poslouchat,

jednak ho pozorovat.

Nevšiml jste si někdy nějakého jeho tajemství?

Něčeho, co by se tak dalo popsat?

Nějaké tajemství v sobě měl.

Kdybych ho měl nějak definovat, tak se na jedné straně týkalo

jeho úplně neobvyklé odvahy.

Byl připravený přinášet ty největší oběti.

Na druhé straně

měl hodně racionální přístup

k tomu, jakou šanci na úspěch měly politické události,

k válce a k polským záležitostem.

Někde jsem četla, že byl vynikajícím šachistou.

Myslíte, že to mělo vliv na jeho rozhodování?

Rozhodně uměl strategicky myslet,

vidět několik tahů dopředu.

Byl to rozhodně člověk, co v sobě spojoval

takový příkaz romantické služby

s takovou…

S nezvykle rychlými reflexy a schopností kalkulovat.

Uměl vyhodnotit situaci. Kdyby to neuměl,

nikdy by nepřežil.

- No jo. - A ještě, jestli můžu.

Ještě jedna věc, co by podle mě

neměla uniknout vašemu pátrání

po Karského tajemství.

Jeho zbožnost.

Hluboká křesťanská víra.

Bezpochyby to byl někdo, kdo svoji existenci vztahoval

k jakési transcendenci.

Cesta od zbožnosti v tradičním slova smyslu

ke zbožnosti hlubší.

Věřil v nutnost, v povinnost

za všech okolností konat dobro.

Neměl iluze, že je svět dokonalý,

ale věřil, že je třeba konat dobro.

Nikdy o druhých nemluvil ošklivě.

Mluvil o „šlechetných lidech“. Často říkal: „Je to šlechetný člověk.“

On sám byl podle mě

šlechetný člověk.

Přesně.

Děkujeme mockrát.

Já mockrát děkuju.

A přeju vám, aby se vám ten film, celé tohle dobrodružství vydařilo.

Na shledanou!

Na viděnou.

Tak si projdeme zásadní informace.

Tohle je kontaktní byt Bundu.

Váš. Jsme na árijské straně.

Vaše jediná šance zpravit svět o tom, co se děje.

Kde bude kdo sedět a stát?

Vstupujeme doprostřed situace, ne?

Ano. Už jste uprostřed rozhovoru.

- A kde sedí Karski? - Nevím, v křesle?

Prosím.

- Tohle je… - Aha, dobře.

Na křesle možná ne, je tu poprvé.

Ale je to host.

Možná radši…

Ne, tady to bude okej.

Lepší! Ne! Rozhodně lepší.

- Kde? - Radši na židli.

Lepší kontakt.

- Jak se v tom křesle cítíš? - Trochu nejistě.

- Budeme se bavit tak? - Jo.

Ale takhle…

Jak to vypadá na kameře?

- Vypadá tohle rozložení dobře? - Vypadá.

Vypadá? Tak to tak necháme.

Prší.

- Co to je? - Počkejte…

- Počkejte chvíli. - Ještě ne!

Ještě chvilku! Ale vidíte, že prší.

Ale jestli prší, měli by být zmoklí.

Ty jsi seděl…

- Vevnitř. - A čekal.

- Přesně. - I oni už sedí.

Poslední úpravy! A ještě…

Není tu moc světla?

To ještě nejsou správný světla.

Ale já už potřebuju správný světla.

Začínáme. Světla. Déšť, prosím!

Už to máš hotový?

- Můžeme? - Ještě minutku.

Dojde nám voda. Přestaňte pršet!

Kolik tý vody máte?

Soustřeďme se.

Kluci, tohle je vážný rozhovor.

Nepotřebuju si sednout na zadek, ale chci vážný rozhovor na vážné téma.

- Okej? - Dobře, Luku, klid.

- Už? - Jo, děkuju.

A konzultovali jsme ty obrázky na stěnách?

- Světla! - Jo?

- Nevím, jestli… - Dobře.

Déšť!

Jdu vedle.

- Můžeme? - Tady? Sedím?

Jo.

Akce!

Proč tu vůbec jsem?

Proč vůbec žiju?

Možná prostě půjdu říct Němcům, kdo jsem.

Židi nepotřebujou vůdce, protože už žádní Židi nebudou!

Na co ty diskuse?

Svět to nechápe.

- Nikdo to nechápe. - Uklidněte se.

Podívejme se na fakta.

Dobře, pardon.

Já…

Chápu, jak vám je.

Jedu do Londýna jako tajný agent Polského podzemního státu.

Možná se mi podaří předat zprávu od vás vedení Spojenců.

A komu? Churchillovi? Rooseveltovi?

Předám váš apel

slovo od slova.

Co mám vzkázat ve jménu Židů?

Spojenci musí pochopit,

že holokaust existuje.

Němci už zabili 1,8 milionu polských Židů.

Nemůžeme to zastavit.

Hitler…

chce vyhladit celý národ.

Svět to nechce vzít na vědomí, protože se to těžko vysvětluje.

Angličani a Američani si myslí, že si Židi vymýšlejí. Hysterčí.

Všichni zahyneme.

Tři miliony Židů budou vyhlazeny.

A zemřou i Židi přivezení z celé Evropy.

Můžou to zastavit jenom Spojenci.

Jsou to továrny na smrt.

Systematické masové vraždění.

Ať Společnost národů nemůže říct, že o ničem nevěděla.

Pomoc může přijít jenom zvenku.

Nebudou chtít věřit tomu, kolik lidí zabili.

Nebudou.

Budou si myslet, že jsme vám zaplatili, abyste jim tohle řekl.

Židovský agent.

Připravte se na pomluvy.

Ale nevzdávejte se.

Jste naše naděje.

A až…

všichni zemřeme, nepřestaňte to světu připomínat.

Bude je tížit svědomí

a budou chtít zapomenout.

Obviní nás, že si za vyhlazení můžeme sami.

Uklidněte se.

Čaj? Dáte si? Ne?

Jak jste odhadli počet obětí?

Němci jsou pečliví.

Vedou si podrobné záznamy.

Seznamy deportovaných.

Rozumím.

- A z těch seznamů zabili všechny? - Téměř všechny.

V táborech smrti.

- Kdy začaly deportace? - Letos v červenci.

Na začátku byl rozkaz…

Naložit do transportu 5 000 lidí

denně.

- Oficiálně na práci. - Ale vlaky jely rovnou do tábora.

Víme to od železnice.

A pak 7 000 a 10 000 denně.

Pak Adam Czerniaków, hlava židovské rady v ghettu,

spáchal sebevraždu.

Věděl, jak ty deportace končí.

Za dva a půl měsíce

zabili 300 000 lidí

jenom z varšavského ghetta.

Znám Angličany.

Věří jenom očitým svědkům.

Budete muset do ghetta.

Povíte, že jste to viděl na vlastní oči.

Teprve pak vás budou brát vážně.

Dobře, další.

Málo semitský.

Další.

Dobrý, ne?

Může být, ne?

- Moc dobrý, Luku. - Nezapře se.

Další.

Zastav. Ta je hezká.

- Hodně. - Bereme ji.

Má takový… jak se to říká… pěkný židovský oči, co?

- Další. - Ne, ta je moc tlustá. Další.

Selekce?

Olgo, sakra, děláš to snad poprvé?

Takhle se točí filmy. Nebýt toho, nemáš Schindlerův seznam, Sofiinu volbu…

Filmy o holokaustu by se měly úplně zakázat.

Vrať to.

Vlastně máš pravdu.

- Olgo? - Jako obvykle.

I takovýhle lidi přece byli. Vezmeme ji. Pro Olgu.

Další.

Samí dospělí? Co děti?

Počkej.

Potřebujeme děti.

Mě do toho netahejte.

Haló? Jo, jsem pořád tady. Já vím!

Akce!

Rychleji!

Pojď, rychle!

Dobře. Další! Další!

Dobře.

Pojď. Co to je?

Klid, nic nám nehrozí. Máme tu průvodce.

Jděte za lidmi s bílými kapesníčky.

Nedívejte se Němcům do očí.

Choďte shrbený. Dívejte se pod nohy.

Kdyby vám něco hrozilo, postupujte podle instrukcí.

- Teď jste Žid. - Jdeme.

„V Londýně jim řekněte to, co vám tu teď říkáme my.

Určitě vám nebudou věřit.

Znám Anglii. Znám Evropu.

Nebudou vám věřit.

Bylo by dobré, kdybyste mohl mluvit pod přísahou.

Že jste to viděl vy sám.“

Měl jsem za úkol chodit po ulicích

a rozhlížet se.

Při první návštěvě tam byl se mnou Feiner. Viděl jsem tam hrozné věci.

Zašeptal mi:

„Zapamatujte si to. Zapamatujte si to.“

- Cigaretu? - Ticho!

Jdeme.

Jdeme.

Cigaretu?

Všechno si to zapamatujte.

A vyprávějte o tom. Budete si to pamatovat?

Němci se leknou jenom síly.

Je potřeba bombardovat německá města a shazovat letáky.

Spojenci jim musí říct, že jestli nepřestanou, čeká je to, co nás.

Nechceme zabíjet německé civilisty. Jenom aby se Hitler vzpamatoval.

Třeba bude německý národ žádat, aby zabíjení Židů skončilo.

Hitler chce novou civilizaci bez Židů.

To je v dějinách světa bezprecedentní. Žádá si to bezprecedentní reakci.

Ať Spojenci popraví všechny německé zajatce.

- Veřejnost pak změní názor. - A jak jinak Němce zastavíme?

Svět musí vědět, jak na tom jsme.

Ve strategii Spojenců možná není pro Židy místo.

Ale zkusme to.

Je to naše povinnost vůči bratrům.

Potřebujeme pasy. Pravé, prázdné. Ať do nich můžeme vyplnit jména.

Němci se dají uplatit, ale věci musí vypadat legálně.

Proto musí být pravé.

Ať nám pošlou peníze. Libry. Dolary.

Nejlíp zlato.

Peníze a pasy nám pomůžou zachránit spoustu lidí.

Ať pro nás udělají aspoň to.

Mám něco vzkázat představitelům Židů v Londýně? V New Yorku?

Židi umírají. Je s nimi konec. Tak na co jsou jejich představitelé?

Ať jdou za vedením Spojenců se svými požadavky.

A jestli je odmítnou…

Ať drží hladovku. Nejedí. Nepijí. Umírají. Pomalu.

I my jsme připravení přinést oběti.

Ale chceme umřít v boji.

Vyhlásit válku Německu.

Bude to nejzoufalejší válka všech dob.

Ještě jedna bolestivá věc.

Někteří z nás se snaží ukrývat u árijců.

Víme o Polácích, co je zabíjejí.

Vydírají. Nahlašují gestapu.

Jsme polští občané.

Rozumíte?

Polští občané.

Existuje tu Polský podzemní stát. Musí tomu přece zabránit.

General Sikorski musí rozkázat, aby se za to udělovaly tresty.

Včetně poprav. Tajných poprav.

Aby se jména zrádců zveřejňovala v tajném tisku.

- Je to zločin. - Ok.

- Jdeme. - Jdeme.

Nic se mu nepodařilo.

Jenom na sebe bral utrpení jiných.

Jeho žena spáchala sebevraždu.

Jeho bratr taky spáchal sebevraždu.

Hrůza.

Možná je lepší se od utrpení jiných držet dál.

Pěstovat kytky.

Vychovávat děti.

- On děti neměl. - A ty?

Co?

Ty ses nikdy v ničem neangažoval.

Všechny ty moje…

demonstrace…

Vím, jak se na to díváš. Směješ se tomu.

Hlouposti, co?

Protože ty jsi opravdovej chlap.

Umělec.

Umělec s velkým U.

Ne, s velkým R. R jako reklama.

Potřebuješ mě jenom proto, že je Karski moc velký sousto.

Nedivím se tomu. Je to příběh plnej odpovědnosti.

Proč mi tohle teď říkáš?

Protože ty odjakživa utíkáš.

Vždycky přijde chvíle, kdy utečeš. Bojíš se. Jsi zbabělec.

No.

Nikdy ses mě nezeptal na vážnou otázku.

Zajímalo tě někdy, jak mi je?

- Nikdy ses mě nezeptal na dítě. - Na jaký dítě?

Na moje dítě. Tvoje dítě. Naše dítě.

A kdy jsem se měl ptát? Mezi tvýma demonstracema?

- Emancipovaná ženská, dobrá do postele. - Jo, jenom o to šlo!

- Dobrá do domácnosti! - Jenom o to!

- Moderní, ne? - Jenom o to! O svobodu!

Jakou svobodu? Tebe nezajímá, jak mi je?

- Tebe nezajímá, jak mi bylo? - Jo, a chtěl jsem…

Co děláš?

Hej.

„Teď je holokaust na celém světě.“

Ty píšeš scénář?

Vzbudil ses, vstal,

přišel sem, přečetl si to…

Za tu dobu umřelo dítě.

Každý tři minuty umře na světě jedno dítě na hlad a nemoci.

Bez přístupu k lékařské péči.

V Bombaji, Sýrii, Iráku, Indonésii, Barmě, Súdánu… po celým světě.

Chceš lidi dojmout?

Je dost peněz i jídla na to s tím něco udělat.

Chceš tím filmem něco říct? Tak musíš křičet.

Nebo vyjít do ulic. Držet hladovku. Nevím.

Chci, abys tu zůstala. Vrať se ke mně.

Za dva týdny odjíždím.

Kam?

Nevím.

Jedu s humanitární organizací.

Na hranici s Tureckem. Do uprchlickýho tábora.

Na jak dlouho?

Nevím. Na jak dlouho bude potřeba.

Budu rozdávat jídlo a léky.

A pak?

Nevím. Už víš, proč jsi chtěl udělat ten film?

Co bys dělal na Karského místě?

Nevíš.

Neumíš na to odpovědět. Nikdo to neumí.

Nikdo to neumí, dokud není vystaven zkoušce.

Proto tam jedu.

V roce 1942 si mě zavolal Ratajski.

Delegát polské vlády.

Řekl jsem mu, že v Polsku existují dvě podzemní židovské organizace.

Jedni si říkají Sionisti.

Druzí si říkají Bundovci. Očividně jsou to socialisti.

Já se v židovských věcech neorientuju.

Přišli za mnou.

Dozvěděli se, že jedu do Londýna.

Sdělili mi, co je trápí.

Jsou polskými občany.

A pokud do zahraničí jede kurýr s rozkazy od politických stran,

mají úplně stejné právo využít jeho služeb.

Setkal jsem se tedy se dvěma vůdci Židů.

Že mě chtějí zpravit o tom, co se děje Židům - a jestli to vím.

Říkám jim: „Všichni to vědí. Je to hrůza.

Vraždění, ghetta, tábory a tak dál.“

Oni na to: „Většina Židů si neuvědomuje, co se tu děje.

My, vůdci Židů, to víme.

Hitler se rozhodl vyvraždit všechny Židy v Evropě.

Povězte jim v Londýně, že nám můžou pomoct

jedině mocné vlády Spojenců.

V Polsku nás nikdo zachránit nemůže.

Ať Spojenci veřejně oznámí,

ať učiní veřejné prohlášení,

že zachránit Židy, zastavit jejich vyhlazování,

je součástí jejich válečné strategie.

Nebude je to nic stát. Chceme, aby se o tom dozvěděl svět.

Třeba to ovlivní názor německé veřejnosti a německou vládu.

Třeba to pomůže.

Zadruhé, hierarchie katolické církve

po celém světě je lhostejná k tomu, co se nám děje.

My víme, že je váš papež neomylný.

Že věříte, že má moc otevírat a zavírat nebe.

Ať zavře nebe těm, kdo nás pronásledují.

Ať to oznámí.

Ti, kdo pronásledují Židy,

můžou být automaticky exkomunikovaní.

Co tím filmem chceš říct?

O čem je? Přemýšlej o tom.

Že byla světu u prdele smrt šesti milionů Židů?

Tak jako teď války a chudoba?

Připomenout to.

Proč? Aby se neválčilo?

Pro USA byla druhá světová skvělý byznys.

Británie platila za zbraně zlatem.

Rusko platilo zlatem a diamanty. A pak… Hello!

Po válce se z USA stala nejsilnější ekonomika.

Ale umřelo 600 000 amerických vojáků.

No a? Byznys. Jako válka v Iráku.

Jako všechny války v Africe.

Dají se kdykoliv zastavit. Stačí jim přestat posílat zbraně.

Oni si je nevyrábějí sami.

Peníze ze zbraní dotujou celý náš systém.

Hrůza.

Sorry.

Nemám den.

Squatu hrozí likvidace.

Majitel?

- Město? Chuligáni? - Zajímáš se?

Nevím, jak to sdělit.

Nevím, co máme sdělit.

Máme říct, jak Británie zareagovala na požadavky Židů?

USA? Nějaké anekdoty?

Jak piloti odmítli shazovat na Německo letáky?

Nemohli je do toho nutit.

Ty lidi riskovali život. Nemohli je nutit shazovat letáky proti jejich vůli.

Asi byli antisemiti a bylo to třeba respektovat.

Prosili přece o peníze.

Prosili přece o zbraně.

Prosili o reakci církev.

Ale jak…

by pak po válce vysvětlili, že dali peníze Židům,

ti s nima podpláceli Němce a ti za ně kupovali zbraně proti Anglii?

Nedali jim nic. Peníze…

Ani ty zatracený prázdný pasy! Supervelmoc odmítla

dát pasy neznámým lidem.

Čím to, paní Karski, že kde jsou Židi, tam se objeví i antisemitismus?

Chceš to použít?

Nechci to použít. Nechci!

Chci vylíčit, jak lidi, co je Karski potkal,

neuměli přijmout, představit si, co jsou to plynové komory.

Co jsou koncentráky, ghetta.

Nedovedli pochopit, co znamená vyhlazení celého národa.

Dneska války a popravy vysílají nonstop. Živě. A nikoho to nezajímá.

Ani dneska to lidi nedovedou pochopit.

Můžu se napít?

Možná pro něj bylo přelomový setkání se Zygielbojmem.

Svět se zbláznil.

Szmul Zygielbojm.

Člen národní rady polské vlády v Londýně.

Karski se s ním potkal v listopadu 1942.

Dobře, kamery!

Připravit! Akce!

Pane,

vím o osudu mých spoluobčanů všechno.

S kým jste mluvil v ghettu?

Nesměl jsem mluvit s nikým. Podle domluvy s Feinerem.

Proč jste tam tedy šel?

Jako turista?

Chtěl jste se podívat?

Co můžete vědět o Židech,

když se s nimi neodvážíte mluvit?

Nepoučujte mě tady o odvaze.

Už mě poučilo gestapo.

Promiňte.

Nervy mi vypovídají poslušnost.

- Nevydržím to. - Židi umírají.

Je s nimi konec.

Tak na co jsou jejich představitelé?

Ať jdou za vedením Spojenců se svými požadavky.

A jestli je odmítnou, ať Židi…

Umřou. Ať pomalu umírají.

Ať drží hladovku. Nejedí. Nepijí. Umřou. Možná pak někdo ucítí vinu.

To je čiré šílenství.

Myslíte, že mě nechají umřít?

Pošlou policii. Budou mě krmit násilím.

Pošlou mě do blázince.

Svět zešílel.

Svět zešílel.

Spáchal sebevraždu, když se dozvěděl, že povstání ve Varšavském ghettu padlo.

Nechal po sobě dopis, co měl ve světě probudit svědomí.

Karski se do konce života za tu sebevraždu vinil.

To, jak mu informace od Feinera předal, byl rozsudek.

Nikdo si nevšiml ani jeho smrti, ani dopisu.

Adresoval ho polské vládě.

Jenže Spojencům byla polská vláda u prdele.

Dobře, zbyl nám ještě tvůj oblíbený rozhovor s Rooseveltem.

Největší člověk na světě.

Chceš zinscenovat i tohle?

Tak si to přečtěme, ať vidíme, co je nejdůležitější.

Možná si nejdřív pusťme fragment toho Roosevelta.

Pamatuju si, že to bylo 28. července 1943.

Bydlel jsem tehdy na ambasádě.

Snídal jsem s velvyslancem Ciechanowskim.

Přišel poslíček z Bílého domu.

Dal velvyslanci obálku.

V té obálce bylo:

„Prezident Spojených států očekává velvyslance a jeho člověka

v půl dvanácté.“

- Prezident se mnou mluvil 20 minut. - Dobře Jarku, díky.

Dobře, dál si to přečteme.

Olgo, ty čteš velvyslance, já Roosevelta.

Danieli, ty jsi Karski. Nemáš na výběr.

„Pane poručíku Karski, zastupujete Polskou republiku…“

Pardon…

Možná bych… chci říct Karski… by se měl zeptat:

Co mám panu prezidentu Rooseveltovi říct, pane velvyslanče?

- Dobře. - Dobře.

Tak začneme tou tvojí větou.

Co mám panu prezidentovi říct, pane velvyslanče?

„Pane poručíku Karski, zastupujete Polskou republiku

a jejího prezidenta Władysława Raczkiewicze.

Mluvte prosím pravdu a nic než pravdu.

Prezident Roosevelt očekává informace

o situaci v okupovaném Polsku a v Evropě.

Především mluvte stručně a výstižně.

Pan prezident je nejzaneprázdněnější muž na světě.“

„Rád vás poznávám, pane poručíku Karski.

Polské záležitosti mi obzvlášť…

leží na srdci.

- Řekněte, příteli, je situace v Polsku…“ - Je úplně…

Jo!

Sedni si, je od pasu dolů paralyzovaný.

Tak o něm mluvil Karski, to není Roosevelt.

Je to vidět v pozdějších rozhovorech,

ze 70. a 80. let, kdy Karski začal být aktivní.

Ve stáří ho parodoval.

Očividně s tím měl problém. Říkal mu „Mr. President Roosevelt“.

- V tom je vidět jeho charakter. - Já tak hrát nebudu.

Je v tom vidět charakter Karského i Roosevelta.

Pusťte si klipy s Rooseveltem.

Je na něm vidět, že se cítí pánem světa.

Je na špici, jak říká Karski.

To kvůli tý frustraci, co jsme o ní mluvili.

Dobře. Pokračujeme.

„Zabavují se i koně a dobytek?

Jak vypadají zátahy v ulicích?

Prý jste navštívil německý tábor v přestrojení za ukrajinskou stráž.“

- Čti normálně? - „Je to pravda?“

- Já čtu normálně, jen to akcentuju. - Zní to divně.

On je divnej.

„Pravda, pane prezidente.

Viděl jsem to na vlastní oči.“ Tady…

Všechno, co chce Karski Rooseveltovi říct,

má vypálené na pevném disku, co?

A on se ho vyptává na kraviny.

„Jak se…

u vás má dobytek, Karski?

Zabavuje se ten dobytek?

Jak se žije zemědělcům?“ Chápeš?

Jako by vůbec nechtěl poslouchat, co mu Karski chce říct.

Proto to nesmí vypadat, jako že si to vymýšlí.

Jak říkáš, zaskočilo ho to.

„Na vlastní oči jsem viděl, jakým způsobem Němci vraždí Židy.

Do mého odjezdu ze země jich zahynuly přes dva miliony.

A dál umírají v nepopsatelných mukách.“

„Je mi to moc líto. Víc vám nemůžu říct.“

„Pane prezidente, až se vrátím domů, všichni se budou ptát, co jste říkal.

Co jim mám odpovědět?“ Poslyš…

Tohle by se dalo zdůraznit.

To je ta jeho disciplinovanost.

Pane prezidente.

Neústupnost.

„Až se vrátím do Polska,

všichni se budou ptát, co říkal prezident Roosevelt.“

Co říkal prezident Roosevelt.

- Výborně. - Co jim mám odpovědět?

To přesně říkal, neměl…

Ta jeho disciplinovanost, měl hlavu nízko, že div neryl do stolu.

Tohle je přelomový okamžik. V ten moment přestane…

Překročí hranice diplomatické etikety.

Já vím.

Dá do toho všechno. Je na úplném vrcholu světa.

Zdejší rozhodnutí můžou změnit dějiny, změnit osud Židů.

Ale nemůže se mu postavit tváří v tvář, říct: „pane prezidente“.

Sklání se a noří se do toho. Děláš to skvěle.

- Dobře. - No.

And now you, Mr. President.

„Řekněte jim, že válku vyhrajeme. Že zločinci budou potrestáni.

Vy Poláci máte štěstí.

Mnoho z vás trpí. Mnoho z vás umírá.

Mnoho vás umírá, ale národ přetrvá.

- Po válce bude Polsko znovu existovat.“ - Měl by dostat Oscara.

Výborně.

„Znovu se vybudují města. Rány se zahojí.

Hitler prohraje válku proti lidskosti, dobru a spravedlnosti.

Mrzí mě to. Vím, jak se cítíte.“ Nic neví.

„Pokusím se vám pomoct nejlépe, jak to dovedu.“

Víme jak.

„Ale neumím plně zhodnotit své možnosti.“

- A skončíme doutníkem. - Super, takhle to ukážeme.

„Pane prezidente, podnikne Amerika kroky,

aby zarazila vyhlazování Židů?“

„Vzkažte prosím, že americký národ soucítí s národem židovským.

Německé zločiny důrazně odsuzujeme.“

To je všechno.

Chápeš? Proto.

Jarku, pusť nám Jaltu.

Pana prezidenta Roosevelta ale politické záležitosti zajímaly.

Pamatuju si, že mi řekl: „Až se vrátíte do Polska, vyřiďte:

Vaše hranice se posunou.

Na východě k dobru Ruska.

Stalin si to přeje.

Možná toho ale nebude chtít moc.

Vykompenzujeme vám to na severu a na západě.“

Vyšli jsme jiných vchodem a nasedli do velvyslancovy limuzíny.

Byl zamyšlený a klidný.

A řekl mi:

„Inu. Prezident toho moc neřekl.“

A je to.

Nechtělo se jim bombardovat Osvětim.

A co by to změnilo?

Co? Co tím myslíš?

Zničili by plynové komory. Aspoň na měsíc by to zabíjení zastavili.

Ale zabili by při tom spoustu vězňů a Němci by komory vystavěli znovu.

Ježíši, co to říkáš? To nemáme dělat nic?

Ani teď? Natáčet, co se děje, a nahrávat videjka na YouTube?

Všichni máme hlavně dobře dělat svoji práci.

Naše práce? Dodělat ten film.

Ty mě tak vytáčíš. Bavíme se tu o filmu? Chtěls současný pojetí.

Co děláš pro lidi v Kobane? V Iráku?

Připravuješ si přednášku pro základku? Do občanky?

- Co tu proboha dělám! - Máme deadline.

Musíme umět říct dost.

Tak já říkám dost. Sorry.

Zasraný peklo.

- Nevěřím tomu. - Pozor.

- Běžte od toho okna. - Klid.

- Zpátky! - Zpátky!

- Volalas policajty? - Jo.

- Chceš něco? - Ne.

…společenské struktury…

…tehdejší vlády je opustily…

Fotbaloví chuligáni napadli squat ve Varšavě.

Házeli dovnitř dlažební kostky a dělbuchy. Několik obyvatel zranili.

Na místě je náš reportér…

- Nevíš, kde je Olga? - Ne.

Dneska tu nebyla.

- Musím jít. - Cože?

Ráno máme deadline. Sám to nezvládnu.

Hej! Vrať se!

Vrať se!

Vypadni odsud, kurva!

Jděte stranou!

Co to děláš? Přestaň!

Fízlové!

Kde je Olga?

Vevnitř.

Pojď.

Pojď.

Pusťte nás ven.

- Jdete ven? - Jo.

- Díky. Ahoj. - Ahoj.

Mám tam věci. Nechala jsem tam věci!

Pak se pro ně vrátíš.

Já. Jan Karski.

Rozený Jan Kozielewski.

Katolík.

Polák.

Američan.

A teď i Izraelec.

Gloria! Gloria in excelsis deo!

KDO TO NEODSOUDÍ, TEN TO DOPOUŠTÍ.

Překlad titulků: Eva Volenová