Original subtitles

Řekli úplně to samé.

Prakticky zároveň.

„Nezapomeň“, řekl táta a díval se ti do očí.

„Nezapomeň,“ řekl Felix, když tě políbil na čelo.

Ano?

Ahoj.

Teď se to nehodí. Zavolala bych ti.

Víš, že bych zavolala.

Moc, vážně moc.

Jasně, co myslíš?

Do hor, s mámou a dcerou.

Rodinný výlet.

Potom ti to řeknu, teď ne.

Na to ani nemysli.

Moc… už zas?

Fajn, teď pořádně poslouchej. Opravdu tě miluju.

To je konec, Rosario.

C'est fini.

Jestli to nevyřešíš vynesou tě odsud nohama napřed.

Po velké bolesti a utrpení.

Můžu dál?

- Co děláš, babi? - Nic.

- Sluší ti to. - Fakt?

V deset ráno svěží jako kopretina.

Ti rybáři už odešli?

Ano, odešli.

Tvůj táta minule přinesl koš pstruhů.

Nachytal je Felix.

Já ryby v domě nesnesu.

Chudák Felix.

Moc tě miluje.

Chudáci pstruzi.

Byli dobří?

Skoro se mi nevlezli do trouby.

Pstruzi za tři dny běhání.

Chodil děda na ryby?

Chodil na lov.

Prý na čerstvý vzduch.

Procházky bez jediného výstřelu.

Půlka jeho koroptví vůbec nebyla jeho.

Tebe ulovil.

Nejkrásnější, nejstylovější, nejelegant…

Nevydrželo to.

Joaquin zemřel po necelých deseti letech,

ale nechal mi tady krásnou dceru,

kterou odjakživa vroucně miluju a s kterou jsem nikdy nevycházela.

Moji mámu.

Kde je?

V obýváku, na červené lince.

Rybářům se po vás už stýská.

- Pořád se učíš francouzsky? - Ještě víc.

To díky tobě, pamatuješ?

Tartarin z Tarasconu.

Mám ráda, když mi čteš.

„První setkání s Tartarinem z Tarasconu

se mi vrylo do paměti jako nezapomenutelné.“

„Odehrálo před dvanácti nebo patnácti lety,

ale přesto si ho pamatuju tak jasně, jako by to bylo včera.“

Líbí se ti tady?

Všechno tady v tvém pokoji mi tě připomíná.

Měli ji strhnout,

tu příčku mezi pokoji.

Bylo by to hezčí.

Nestěžuju si.

Stýská se ti po tvém domě?

Po zahradě, někdy.

Pohádková babička se dělí o své bohatství.

Dokud žiju.

Tvoje dědictví utratím za den.

Složím zálohu za byt,

uspořádám s Felixem velkou svatbu v bílém.

No to nevím.

Můžeš založit účet vašemu dítěti.

Ne.

Promiň.

Prostě jenom…

Líbí se ti tenhle výlet?

Jenom my tři, spolu.

Pojď dál, Elenito.

Líbí se ti výlet?

Ano, vlastně ano.

Ještě není pozdě.

Není?

Můžeme to zrušit.

A co lůžkový vůz?

Hotel, západy slunce?

Všechno máme zaplaceno. Podle tvého manžela.

Já vím, ale…

Co je, Eleno? Co se ti najednou nezdá?

Snaží se nás Paco uvěznit tím, že nás pošle pryč?

Nebo máš jiné plány?

Budeš se mi smát, ale já jsem nadšená.

Ano, nadšená.

To jsi říkala často, když jsi byla malá.

Nadšená z tohohle, z támhletoho. Pořád jsi byla nadšená.

Panenka, nové boty,

svolení přijít domů pozdě.

To je pravda.

Neříkej, že se už neumíš nadchnout.

Vím, že to umíš.

A co ty?

- Neruším? - Ne.

Já bych tohle nosit nemohla.

Je to šikovné.

Necítíš se sledovaná?

Jsi pořád pod dohledem, vystavená tomuhle na milost.

Proč tě chtějí být schopní vysledovat?

Neláká tě ztratit se,

zmizet?

Aspoň na chvilku.

Můžeš poslat dopis se souřadnicemi,

někdo třeba tvoje tělo najde dřív než supi.

Nepřeskočí ti v horách, že ne?

Chceš pomoct?

Tiskne se mi k prsům.

Hladí mě hubenými prsty, dotýká se mě upravenými nehty,

potom začne sát.

Přisaje se…

vdechuje mě a oždibuje, ale nezíská ani kapku.

Mléko poteče, až se dítě narodí,

ale žádné dítě nepřijde.

To byl Felixův úkol.

Ověřit si, že jsem těhotná.

Test byl negativní.

To jsem taky čekala, tak proč jsem smutná?

Chudák.

Trval na tom, já jsem se vymlouvala.

„Až tě povýší,“ dohadovala jsem se,

jako ženuška, kterou nechci být.

„Když to bude kluk,“ vedl svou, „bude to Augusto po mém otci.“

„A když holka, tak Beatriz, po tobě.“

Felix je skvělý otec.

Skvělý.

Pozorný, milující,

ohleduplný.

- Miluješ ho? - Ne.

- Nemiluješ? - Nechci děti.

A on je rodičovstvím posedlý.

Jaké to bylo dřív?

Muži v tom neměli slovo.

Když táta zjistil, že čekám dítě, zeptal se, jestli jsem ráda.

Byla jsem mladá, nic jsem necítila.

Ale přitakala jsem.

Políbil mě na čelo a odešel.

Potom mi přinesl nějaké ošklivé květiny.

Ale myslel to dobře.

Děda děti chtěl,

ale nikdy se mě neptal, kdy ovuluju,

mlčel, když nám doktor řekl, že další děti už mít nebudeme.

Felix se nemohl dočkat.

Chtěl to vědět.

Zpozdilo se mi to, a on už skákal radostí.

Ti dnešní muži,

do všeho strkají nos.

To ty musíš mít kontrolu,

nic nevysvětluj,

prostě zmiz, jak říká babička.

Pořád o tom mluvil,

jako bych mu to dítě nechtěla dát.

Dáme si lehké jídlo,

odpoledne si odpočineme

a večer spolu odjedeme a na všechno zapomeneme.

Moje svatební cesta začala v Orient Expressu.

Děda často jednal impulzivně, líbilo se mi to.

Začít život v manželství

jízdou ve vlaku, to byl dokonalý plán.

Vlak nenasytně polykal jeden stát za druhým.

Přesedli jsme na Transsibiřskou magistrálu.

Lehátkový vůz.

Vždycky jsem se probudila s vděkem, že si ta tlustá paní

oblékla noční košili.

A Paco vždycky chrápal na horním nebo dolním lůžku.

Nedokážu si tak představit sebe s Felixem.

Ani tu magistrálu.

Vedle letadel, aut a dálkových autobusů mi vlak přijde staromódní.

Teď se cestuje ve skupinách.

Jeli jsme na shromáždění.

Dřív měl každý jasně danou roli.

Z partnera se stal manžel.

Milenec, to bylo něco jiného.

Nebezpečného, osvobozujícího.

Teď partner znamená manžel i milenec,

taky kamarád, kolega,

incestní bratr.

Moje matka

a moje dcera.

Moje máma a moje babička.

Moje dcera a moje vnučka.

Holčičko, běž spát.

Dobrou noc.

Dobrou noc.

Na co myslíš?

Ty to slyšíš?

Jak jemně dýchá.

Dřív jsem se bála.

Spí jako dřevo.

To je dobře.

Já jsem spala špatně?

Celkem to šlo.

Ale taky jsem vydávala takový zvuk.

Teď už je z toho chrápání.

Slyšíš mě u sebe v pokoji?

Není to můj pokoj.

Je pořád její.

Bude šťastná?

To nevím.

A co ty, děvče?

Jsi ty šťastná?

Mami?

Už žádnou mámu nemáš.

Tvoje máma navždy odešla.

Nebuď hloupá.

- Leží se ti pohodlně? - Jako v nebi.

Jako v Orient Expressu?

Ty jsi hlupáček.

Dobrou noc, Elenito.

To je ale náhoda!

Představím vás. Fernando.

Moje máma Rosario

a moje dcera Beatriz.

Těší mě.

Tak zatím.

Požádám o další ručník.

Tak o tohle jde?

Děláš mámě gardě?

Ona už garde nepotřebuje.

Kde ten se tady najednou vzal?

Já nevím.

Copak se nikdy neusadí?

Trápí tě to?

V jejím věku…

A kdy už je pozdě na to, aby…

Jak to říkáš?

Nevím.

- Jsi moc stará na to, abys…? - Ne!

A co já?

Já jsem moc stará na to, abych…

Abys co, no?

Abych dýchala,

nemusela se nikomu zodpovídat,

abych žila.

Přesně tak!

Je mi líto táty.

To ti být nemusí.

Nikoho.

Dals mi slib.

Nic jsem ti neslíbil.

Proč jsi tady?

Abych tě unesl.

I mou mámu a dceru?

Ano, pokud budu muset.

- Přiznej to. - Co?

- Čekalas na mě. - Ne.

Chceš tu šanci využít a utéct se mnou.

Mám pokoj 24.

To zapomeň.

Dovol mi pozvat vás na oběd.

Vás tři.

Zeptám se.

Skvělý nápad, jet sem.

Proč jsme sem jely?

Tohle je jiný svět,

ale zároveň to působí, jako by svět byl na dosah ruky,

hned za horami.

Bolí tě to?

Jsem jako znovuzrozená.

Naučilas mě cestovat nalehko.

Líbí se mi to.

Ano, nalehko.

A kam bys chtěla jet nalehko, Beatriz?

Dále.

Co ty ručníky?

Další už nepotřebujeme.

Tyhle jsou velké a tvrdé, to mám ráda.

Sledujte mě.

Vypadám jako sova, že jo?

Jsme pozvané na oběd.

Všechny tři?

- Nechceš radši… - Ne. Půjdeme všechny tři.

- Co by na to řekli tvoji muži? - Zhrozili by se.

Tvému otci by se to líbilo.

Jeho manželka a dcera, dvě nahé a bezbranné dívky.

Chudák táta.

Jsme tvoje, mami.

Děvčátka vydaná ti na milost.

Jak často jsi nás koupala?

Já měla vodu ráda,

ale Beatriz často plakala, babička ji musela do vany nacpat.

Sestry.

Cože?

Jste moje sestry.

Voda už chladne.

Tak pojď, jdeme ven.

Nejnovější přírůstek.

Co ty na to?

Pěkný.

Vážně mě miluje.

Elenito.

Co?

- Neunavuje tě to? - Co?

Tolik lásky.

Že tě miluje tolik mužů.

Dnem i nocí okolo tebe krouží jako supi.

Vlastně ani ne.

Neunavuje mě to.

Dostal jsem tam práci.

Jak jsem říkal,

znalost francouzštiny se vážně hodí.

Moje matka je vdaná.

To já vím.

Tak o co vám jde?

Ujišťuji tě, miluji…

Vysednu tady.

Potkáme se v hotelu.

Nashle, díky za jídlo.

Nezmeškej západ slunce.

Zdálo se mi, že ovulační test rodí.

Stala jsem se matkou,

moje matka babičkou,

babička prababičkou.

Vypadala šťastně, když říkala, že jsme sestry.

Víš, co teď cítím, Beatriz?

Povím ti to.

Závrať!

Beo!

- Čekaly jsme na tebe. - Proč?

Jdeme na západ slunce.

- Já nemůžu. - Proč?

- Odcházím. - Kam?

- Upřímně… - Co je s tebou?

Ano, jistě, ten západ slunce. Omlouvám se.

Vstávejte, právě se zrodilo jaro.

Nad údolími se převalují růžové mlhy.

Celá zahrada se chvěje a zpívá a tvé okno

je plné slunečního světu, radostně hledí do jara.

Okolo trsů fialově kvetoucích lilií,

okolo trsů poletují motýli a včely.

Společně se třepetají a bzučí.

A drobné rozechvělé zvonečky

malých konvalinek

probudily Eróse, jenž vyspával v lesíku.

Probudily Eróse,

jenž vyspával v lesíku.

Cítím tu hryzavou bolest, to sžírání.

Krysí zuby jsou stále delší,

stále ostřejší, jak říkával Joaquin

Utopím to, dokud to je malé.

Nepřijela jsem bezdůvodně.

Ten muž ve velkém autě.

Ne tak úplně.

Proč se ti líbí?

Je starý, vrásčitý a podrážděný jako starý chlap.

Víš toho o starých chlapech hodně?

Pamatuju si tátu.

Osahával zaměstnankyně,

byl prohnaný,

hledal si záminky.

Strávit život s jediným člověkem je těžké.

Asi ano.

Představuju si tebe a Felixe za 20 let.

Otřásla ses?

My nejsme svoji.

Ale chce s tebou mít rodinu, jak se říká.

Jestli chceš radu, nedělej to.

Hlavně ty děti ne.

Není tvůj první, že ne?

Bojím se, že bude poslední.

Opouštíš je?

Ano, obvykle.

Co cítíš?

Nic člověka neuspokojí tak jako odmítnutí milence.

Stačí k tomu dvě kouzelná slůvka: „Je konec.“

Potom dodáš jeho jméno,

takové nebo makové.

On zamrká,

vypadá zděšeně, šokovaně, rozzlobeně.

Možná dokonce zvedne ruku.

Potom tu frázi zopakuješ.

„Je konec.“

Šeptem.

Pohltí tě požehnaný pocit

ztráty a úlevy.

Mami, ty jsi hrozná.

Ano, drahoušku.

Jsem hrozná.

Dřív nebo později zjistíš, že ty jsi taky hrozná.

Říká se tomu dospívání,

když zjišťuješ, že jsi hrozná.

Nepřijela jsem se sem s nikým setkat.

Důvod tohohle výletu

je úplně jiný.

Co říkal tvůj otec?

To samé co Felix.

„Nezapomeň.“

Tvůj úkol je splněn.

Teď je řada na mně.

Tvůj otec nás sem pozval,

abych babičce řekla, že musí odejít.

- Cože? - Slyšelas mě.

Žít s ní je prý nesnesitelné.

Měla by jít do domova.

To je strašné.

Nedokázala jsem tvého tátu předsvědčit.

Můj drahý táta

je krutý a nevděčný.

Babička mu předá dědictví a on ji vyhodí.

Možná za to nemůže.

Možná.

- Moc jsi nepomáhala. - Nejsem hospodyňka.

Co ty?

Ty jsi babičku ignorovala.

Telefonujeme si.

Často na ni myslím.

Moc jsem za ní nejezdila, to přiznávám.

Když se k nám přistěhovala, stopovala si tvoje návštěvy.

Prý byly čím dál kratší.

Prostě odmítni.

Není šťastná.

- Není to fér. - Asi ne.

Já tě nechápu.

- Jsi pokrytec. - Nech toho!

- Odvez si ji. - Ráda bych.

Promluv si s otcem.

Kdybys ho požádala ty…

- Myslíš? - Tobě nic neodmítne.

Nevím.

Možná ustoupí,

když slíbíš, že babička bude často s tebou.

Jsem moc probuzená.

- Půjdu… - Neříkej mi to!

Už to nesnesu.

Odjeďme, teď hned.

Příšerné ženské!

- Tak dobře tancovaly. - Co chtějí?

Hádám, že chtějí city, pozornost.

Obvyklé požadavky mé matky a dcery.

Nestačí jí, že jsem ji porodila.

A té druhé musím děkovat za to, že mě přivedla na svět.

Tvoje matka byla velmi uctivá, skoro se na mě nepodívala.

Tvoje dcera mi připomněla, že jsi úctyhodná a vdaná.

Utečme pryč.

Auto je venku.

- Unesl bys mě? - To si piš.

- Kam bychom jeli? - Do Paříže.

Do Berlína, do Říma,

na opuštěnou pláž,

do hustého pralesa.

Do předchozího motelu, byl tichý.

Co je to za vůni?

To jsi ty, nebo kolínská?

Jak dlouho se tady budeš plížit?

Dokud past nechytí zajíce,

gazela neuvízne v pasti,

dokud se zoufale nezahryzneš do návnady a nebudeš lapena.

Ostatní zůstanou na háčku

a rybáři budou mít radost.

Miluješ mě?

Ráda tě mám nablízku.

Zůstaneš tady?

Musím uložit dceru do postele a dohlédnout na mámu.

Jsem rád, že jsi přišla bez varování,

jako nedočkavá milenka.

Přiznej, že jsi ráda.

Jsem moc ráda.

Dobré ráno.

Ahoj, babi.

Vypadáš dobře.

Sbohem.

Ty odcházíš?

Ano.

Kam?

Vrátím se na oběd.

Vstávej, Elenito.

Jdeme na procházku,

Kam?

Na vrchol nejvyšší hory.

Prosím tě, mami.

Hni sebou.

Budu na tebe čekat.

Pořád jsi krásná.

Odkud bereš tu jiskru?

Určitě ze svého sobectví.

Sobectví je nekonečný zdroj energie.

Teď to vidím.

Co můžu říct, aby se nevracela?

Na co myslíš?

Kdy jsi byla naposledy na výletě?

To už je věky.

Který ten tvůj kluk spadl a zabil se?

Luis.

Milovalas ho?

Naučil mě vychutnávat si přírodu.

To není odpověď.

Myslela jsem na tebe.

Díky, mějte se.

- Dobrý den. - Přejete si?

Vybrat hotovost.

- Prosím. - Díky.

Ráda tě pozoruju.

Je to nádhera.

Jsi z nás nejšťastnější.

To nevím.

Je mi s tebou dobře.

Něco mi řekni.

Zanedbávám tě?

Trochu.

Nepovedlo se mi poskytnout ti domov.

Jsme optimistky.

Já nejsem optimistka.

Jsem praktická.

To je to samé.

Rozhodneme se, že spolu budeme šťastné,

protože se nám to lépe hodí.

Když jsme sobecké, tak se harmonie

člověku splete s lhostejností.

Zase sobectví!

Ty máš ještě horší vadu.

- Jsem submisivní. - Ty?

Navenek měkká, uvnitř tvrdá jako kámen.

Tvou hlavní vadou je tvoje dobrota.

Ano, dobrota, byť to zní prapodivně.

Žít s tak dobrým člověkem je těžké.

Jsi tak pozorná, křehká, shovívavá a vyrovnaná,

tak nesnesitelně ochotná vždycky všem vyhovět..

Nejsem svatá.

Svatá možná ne,

ale víš, že jsi příliš hodná, nesnesitelně hodná.

Mám tě ráda.

Taky tě mám ráda.

A zbožňuju svou vnučku.

Představ si,

můj zeť je dokonce můj tichý fanoušek,

kterého ovládá jeho euforická žena.

Bea navrhla strhnout tu příčku.

Pokoj by prokoukl.

K čemu?

No kvůli tobě.

Nenamáhej se.

Takhle mi to stačí.

Každopádně…

Po návratu začneme.

Uvidíš, tvůj pokoj bude skvělý.

Pověz mi, dcerko.

Kdybych ti řekla, že jsem nemocná a nechci trpět,

shodila bys mě?

Tati?

Nemůžeš babičku vyhodit.

Slíbils, že u nás může bydlet.

Dodrž ten slib.

Ano, mám se fajn.

Hele…

Chci se omluvit.

Ano, omluvit.

A počkej, ještě něco.

Mám tě ráda.

Ne, cítím se dobře,

naprosto dobře.

Ahoj, tati.

Hotovo.

MEZINÁRODNÍ DESTINACE FRANCIE

Ideální místo na přemýšlení.

Tady nahoře?

Ano, blízko nebe.

Mami, prosím tě, to na tebe vůbec nesedí, taková kýčovitost.

Víš, že věřím na tebe.

A co peklo?

Na peklo se nevěří.

Peklo se prožívá.

Zůstala bys tu?

Na pár dní.

Sama?

Než bude můj pokoj připravený.

Jsem moc šťastná.

Mateřská povinnost, ne?

Přinášet štěstí.

A co dceřinná?

Povinností dcer je nás rozčilovat.

Vždycky?

A někdy nás nenechat trpět.

Sněhová královna se vrací, aby prince zachránila před ledem.

Vy teda mámě říkáte krásné věci.

Beo.

Beatriz.

Jsi sama?

Mám vám vyřídit, že se vrátila.

Vysvětlí vám to v dopise.

Zdá se, že máte kopačky.

Ona to dobře ví.

Neměl jsem jezdit.

Ne, udělal jste správnou věc.

Ženy se musí uhánět, ne?

Jak se to říká?

Ano,

namlouvat si je.

Nemusíš být tak odměřená.

Nic proti vám nemám.

- Chápu… - Co chápeš, Antonio?

- Fernando. - Nechápeš vůbec nic.

- Máš děti? - Ne.

Co životě děláš, kromě kupování mercedesu a podvádění manželky?

Žádnou nemám.

Marivi zemřela před třemi lety.

Vsadím se, že byla skvělá.

Skvělá.

Přesto, Antonio, Fernando,

jsi ji určitě podvedl, i když to samo o sobě zní hrozně,

víc než jednou.

Nikdy.

Příležitostně.

Sekretářka tady,

kámošova žena tamhle.

Bláznivá holka přitahovaná starším mužem.

A klasické, historické, všudypřítomné,

jak že se jim říká?

Milenky, přesně tak.

Kterou jsi miloval víc?

Manželku, nebo milenku?

Byla bys skvělá spisovatelka.

Já hlavně chci svůj život.

S aktuálními dějovými linkami.

Tvoje verze byla staromódní.

Miluješ mou matku?

Ano, miluju.

Marilu ti nenahradí.

Je lepší jako milenka.

Ne Marilo, ale Marivi.

Marivi.

- Máš se? - Ano, dobře.

Hezky jsme se prošly,

pak si šla lehnout.

A co ty?

Prosba o štěstí, zdá se, vyplývá odevšud

a vznáší se

vzhůru ke ztrápenému srdci.

Nikam nepůjdu.

Zůstanu tady,

abys nemusela jít do domova.

Kam bys šla?

Teď zrovna do Franie.

- Proč? - Nový začátek.

Jen tak, beze slova?

Tys to věděla.

Uhodla jsem to.

Kdy?

Dnes ráno.

Nic jsi neřekla.

- Ty máš co říkat. - Nebyla na to vhodná chvíle.

Nemusím nic vysvětlovat. Zůstanu tady s vámi.

Byla to past, nastražila jsi ji ty a Paco.

A já jsem byla šťastná a skákala jsem po horách jako kamzík.

Tuhle moji stránku neznáš, jsem spiklenec.

A nejsem jediná.

Máma si kvůli tomu dělá starosti.

Ano.

Ale copak se vám oběma při té představě neulevilo?

Hodilo by se to. Stařena v domově, slušnost volá.

Já ti nevím, mami.

Nevím, co bych cítila, kdyby…

- Chtěla bys určitě něco za to. - To není pravda.

Moc štědré, tyhle výčitky.

„Dala jsem ti všechny peníze a ty mě strčíš do domova.“

Nebuď směšná.

Trpíte mě jako nevítaného hosta,

v dětském pokoji.

Dětském pokoji?

Mém pokoji!

Jsem pro tebe dítě?

- Nechápu to. - Samozřejmě, holčičko.

To jsi celá ty.

Samé úsměvy, polibky

a sobecké jednání.

Ty si mě dobíráš?

Oddaná vnučka,

která zahodila babičku jako rozbitou panenku.

Milovaná babička, která si chamtivě stopuje moje návštěvy!

Co ty víš o významu času, hlupáčku?

Snad neskončíš jako já,

bez peněz, opuštěná.

Aspoň moje peníze byly užitečné.

Zachránily tvého neschopného otce.

Ale co můj čas?

Kde je?

Když slunce zapadá,

řeky barví se dorůžova.

A jemné chvění

probíhá pšeničnými poli.

Prosba o štěstí,

zdá se, vyplývá odevšud

a vznáší se

vzhůru ke ztrápenému srdci.

Prosba o požitek z radostí života,

dokud je člověk mlád

a večer je vlahý.

Neb život propluje kolem

stejně jako ta řeka,

až do moře.

A my do hrobky.

Mami.

Milovaná.

Copak je, lásko?

Proč jsi tady?

Běž pryč.

Neslyšels mě?

Běž, zmiz odsud.

Dobrý den, máte volno?

Přijel byste za půl hodiny?

Děkuju.

Co náš poslední den?

Celou noc jsem probrečela.

Já taky.

Myslela jsem, že chrápeš.

Pojďte, vystydne vám snídaně.

Objednala jsem taxík, projedeme se po městě.

Už žádné výlevy?

Tři kostky jako obvykle?

Tři kostky.

Nezapomeň na čokoládu.

Povězte mi,

chybí vám něco?

Něco nebo někdo?

Ani ne.

Nemáte nikoho, koho byste chtěly spatřit mezi stromy,

jak mává,

šťastný, že vás tady dokázal najít?

Co ten muž? Jak se jmenuje?

Fernando.

Nebo tvůj táta,

jak se kaje,

jak přitom hraje roli dokonalého otce,

chápajícího manžela,

dokonce i pozorného zetě.

Zůstanu s vámi ještě pár dní. Tady, daleko od všeho.

Abys vyplavila vztek jako včera večer?

Abych načerpala sílu.

Přesně tak.

Ty jsi měla vždycky ráda společnost žen.

Vždycky jsi pronášela sžíravé poznámky

o „mužích“, jak jim říkáš.

Existoval jenom jeden muž, táta.

A ten zemřel, když jsem byla malá.

Bylas ještě mladá.

Nechtěla ses znovu vdát?

Ne, nikdy.

Proč?

Kvůli tobě.

Vážně?

Nebylo by to špatné.

Náhradní táta by mi nevadil.

Hledáš ještě muže?

Náhradu táty?

Nemyslím si. To je jenom laciná psychologie.

Taková psychologie bývá.

Obě máte pravdu.

Je čas se přiznat.

Přiznávám, že po jeho smrti jsem neriskovala

a nepokusila se vytvořit nový život.

Jeden jsem už měla.

I když zničený.

Nového manžela jsem vyloučila.

To je chabá útěcha,

náhražka.

Tvého otce jsem šíleně milovala.

Klidně se tomu směj,

ale dodnes ho šíleně miluju.

Závidím.

To jsem nikdy necítila.

Dneska jsi rozumnější, realističtější.

A nerada to říkám,

ale i konformnější.

To přiznávám.

Já jsem se spokojila, omlouvám se,

s odměřenou matkou,

lakomým otcem

a hodným přítelem.

Závidím ti.

Vážně ti závidím.

O některých věcech nic nevím.

Orient Express,

vzrušení románku,

jiné soukromé záležitosti,

jako štědře rozdávat, co mi patří,

odmítnout milence.

To nevím.

Možná v tom nic není,

ale musíš hledat,

pořád hledat.

Dokud nepřijde čas se zastavit, rozhlédnout se

a spokojit se.

Nebo taky ne.

Ale na to jsi pořád příliš mladá.

Ne.

Nechci, aby někdo přišel.

Nikdo mě nenapadá.

No, jeden muž.

Muž, který rád chodí po horách.

Babička ho zná.

Máma asi zapomněla.

Tartarin z Tarasconu.

Ano.

„První setkání s Tartarinem z Tarasconu

se mi vrylo do paměti jako nezapomenutelné.“

Ne, nikdo.

Nechci, aby se tady někdo objevil.

Jenom taxikář, aby nás odvezl zpět.

Ale až potom.

Potom.

Škoda, že jsme tohle místo našly až teď.

Tři sestry ze vzdáleného vnějšího světa,

v bezpečí před partnery, manžely a milenci.

Vzájemně bychom se poznaly,

spojené nepřetrhnutelným poutem.

- Jeď. - Co?

Jeď, bez váhání.

- Kam? - Kamkoli, ale hlavně jeď.

Ale co ty?

Nepotřebuju tě.

- Pořád jsi mi neodpustila. - Ale ano.

Moje krátké návštěvy.

Nestopovala jsem je.

Ale přišly mi krátké.

Máma na mě spoléhá,

táta mě zbožňuje.

Musím ti to vynahradit.

Je to všechno?

No…

A Felixovi, samozřejmě.

Samozřejmě.

Pořád bude chtít děti.

Tak jeď,

dej na mou radu.

Babi…

je tohle sbohem?

- „Dítě především.“ - Cože?

To jsi říkávala.

Když jsme se v létě museli zorganizovat.

„Dítě především“, ano.

Jsi skvělá babička.

A máma?

To taky, uznávám.

Ale čekám něco na oplátku.

Trochu se cítím jako vymahač dluhů.

Jako v té hře.

Jaké?

Věřitelé od Strindberga.

Nevzpomínám si.

Ty jsi vždycky žila jako v divadelní hře.

Vážně?

- V jaké? - V operetě, samozřejmě.

Milenci ve skříni

a manželé, kteří na koberci nacházejí knoflíčky nebo kapesníky,

cizí zapalovače.

Tak nějak.

Nerada to přiznávám, ale začínám z toho být unavená.

Z tajného milence?

Můj manžel mě pořád miluje.

Chudák.

„Dítě především.“

Řekni jí, ať odjede.

Vrátit se může, ale odjet by měla.

Na tebe nemusí dohlížet nikdo další.

Taxíkem zpátky do reality.

Kdy odjíždí autobus do Francie?

Za půl hodiny.

Pospěš si.

Taxík čeká, už je zaplacený.

Děkuju.

Děkuju.

Felixi? Kde jsi?

Ryby?

Neboj, nic mi není.

Chtěla jsem tě jen slyšet a omluvit se ti.

A říct ti výsledek testu.

Byl negativní.

Sbohem, Felixi.

Pro vás.

Elenito, buď klidná.

Dnes jsme se už dost loučily.

Odjíždím do hostelu,

do toho malého hotýlku v horách.

Dokud nebude pokoj připravený.

Potřebuju zpracovat emoce a šoky předchozích dní.

Nejsem výřečná,

takže ji jenom řeknu, že tě mám ráda

a jsem vám oběma za všechno vděčná.

Jsem se sebou smířená, přísahám.

ŠPANĚLSKO - FRANCIE

Fernando?

To jsem já.

Manžela už mám.

„Penzion U Zapadajícího slunce.“

To je dobré znamení.

Paco.

Felixi.

Mám vám toho hodně co říct.

Když slunce zapadá,

řeky barví se dorůžova

a jemné chvění probíhá pšeničnými poli.

Prosba o štěstí,

zdá se, vyplývá odevšud

a vznáší se

vzhůru ke ztrápenému srdci.

Prosba o požitek z radostí života,

dokud je člověk mlád

a večer je vlahý.

Neb život propluje kolem,

stejně jako ta řeka,

až do moře.

A my do hrobky.

Překlad titulků: Lucie Olešová