Original subtitles

Downloaded from YTS.BZ

Official YIFY movies site: YTS.BZ

Déšť! To je boží požehnání.

Bude to chlapec!

Ano, pane hrabě.

Deus lo Vult: Bůh to tak chce!

To je naše heslo.

Deus lo Vult!

Odvahu, paní hraběnko!

Odvahu, paní hraběnko!

- Miláčku, chlapce. - Pane Hrabě!

Slibuji.

Už musíte jít pryč, pane hrabě.

- Chlapce, nebo ti zlomím nos. - Pane hrabě, už musíte jít.

Musíš zajistit pokračování rodu.

Bude to chlapec, cítím to! Vaří se mi krev a brní prsty.

Tak proč tak panikaříte?

Nezapomeň, musíš nám dát dědice.

Odvahu, paní hraběnko!

Slyšíte? Už je to tady.

- Odvahu, paní hraběnko. - Odvahu!

Děkuji.

Nic nepijete.

Bůh si dává načas.

Kam by spěchal, má celou věčnost.

Pane hrabě!

Je to chlapec!

Dědic! Je dokonalý!

Je to nádherný chlapec.

Gratulujeme!

Rozezněte trumpety!

Co se to děje?

Zavřete okno. Chudák dítě.

Zavřete to okno.

Děkuje Bohu.

Schovejte se před tím studeným deštěm.

Déšť mě nezajímá. Nikoho teď nezajímá déšť.

Děkuji Bože, děkuji za následníka.

Trubte na oslavu!

Bravo!

Bože, jaký nádherný svět.

Můj statečný hochu,

Bůh tě miluje, uzdraví tě.

- Nechápu to, kosti se dají zahojit. - Ano.

Ale přesto Henriho nohám nedokážete pomoct.

Nesnáším bezmocné lidi.

Lékaři mu nemohou pomoct, tak to je. Chcete vědět proč?

Víte proč, hraběnko?

Věděli jste, jak sňatkem riskujete.

Jste s manželem příbuzní.

- Matky byly sestry. - Ano.

Životu poroučet nemůžete.

Neuhýbej očima.

Běžte domů.

S bolestí svému synovi nepomůžete.

Jakou bolestí?

Hledej osamělé a bohaté muže.

Jablíčko, podívej.

Hruška?

Mrkni na něj, panenko.

- Alphonse, hrabě Toulouský. - Krevetka.

- Prokázala byste mi tu čest… - Jistě!

Páni, je to gentleman!

Brzy ho pošle k vodě.

Je krásné pouštět aristokraty k vodě.

Je to tady tak elegantní. Chodíte sem často?

Růžové šampaňské! Pro začátek dvě lahve.

Posaďte se na samet, Alphonsi.

- Hrabě, co budeme probírat? - Mé sémě, samozřejmě.

O jeho nanicovatosti v mém manželství

a o tom, jak bude později vaše.

No tedy…

Mluví o něm, jako kdyby to byl nějaký dar.

Uhodil jste hřebíček na hlavičku, Alphonsi, vznešený nápoj.

Paní hraběnko…

Skrze utrpení docházíme vykoupení.

Ať Bůh trestá mě a ne mého syna.

Bůh není hloupý, neposlechne vás.

Připravím vám teplé mléko.

Ať Bůh potrestá mě!

Uval jeho utrpení na mě.

Pane Hopsálku…

Ahoj, trpaslíku.

Pro hraběnku.

Gabriel a bratranci jej rozveselí.

Přijedou v sobotu.

Pane Henri! Přijedou v sobotu!

Přijede i Jeanne d'Armagnac?

Jeanne? Kde je Jeanne?

- Jeanne? - Je tady, s Henrim.

Jeanne?

- Gabriel. - Jeanne.

Ti hlupáci nás vyzvali!

Jeanne.

Co?

- Poslouchám tě, vousáči. - Au!

Otec říká, že musíš pochopit život a pak si nechat narůst vousy.

Co je pro něj život?

Lov a ženy.

Lov a ženy.

A pro tebe?

Malování.

A…

ty.

Jeanne d'Armagnacová, můj život je tvůj.

Pokud se do tebe zamiluji, mohu si tě vzít.

Kluci nás vyzvali ke hře s míčem.

Ne, teď ne. Až odpoledne po vycházce.

- Proč? - Protože to říkám

a protože tady velím.

Neuvěřitelná žena.

Její soucit mě ohromuje.

Myslím na ni

když na sebe třikrát denně sahám.

Na koho myslíš, když na sebe saháš?

Na koho?

- Gabrieli? - Pardon?

Jsi hluchý.

Nedivím se, to dělá masturbace.

Půjdeme se projít.

Nejprve si zahrajeme s míčem.

- Ne, na procházku. - Přihraj míč!

Ano! Tady!

Maluješ svou matku jako královnu v exilu.

Je to královna, bohyně.

Bohyně, kterou jsem zadupal.

Celou jsem ji zadupal.

Jsem na tebe přísný.

Proč se před Henrim kritizuješ?

Henri, skutečnost je ještě horší.

Jsem čuně.

Začal jsem se v tomhle zámku nudit.

S úterním svítáním pojedu do Paříže s dodávkou kobylího mléka.

Přítelkyním?

Proč snášíš otcovy milenky?

Řekni slunci, ať nesvítí.

To není odpověď.

Ale je.

Nahlédni do svého srdce.

Henri, malování je zážitek, stejně jako život, má drahá.

Měl bys studovat malbu v Paříži, Henri.

Vida! Perníček, skořice, med.

Až se nacpeš, uděláme závody v pytlích.

Výborně!

Mám tu pytle od mouky.

Jeanne, miluji tě.

- Odpověz mi, nebo omdlím. - Nebuď tak sentimentální.

Není to hezké.

Ne!

Trpaslík žádající o ruku

je vtipný, ne sentimentální.

Lásku si nevynutíš.

Henri, zůstaňme přáteli.

Přátelé až do smrti!

- Podívej, zamilovaný mrož! - Já zemřu, pokud…

Henri, tvůj osud je již jasný.

Cirkus.

Dal ses na jedení barvy, příteli?

Právě jsi byl pokřtěn, chceš se přidat k ateliéru Cormon?

Pro trpaslíka je to vysoký cíl.

Je to vysoký cíl pro ty tvoje čmáranice.

Tady máme mazanice,

patlanice, chcete-li, našeho pana Toulouse.

Fuj!

Abychom zapomněli na jeho malířský průjem,

nabízí nám náš provinční malíř…

Foie gras z Albi, šunku a sladkosti.

Ano!

- Toulouse patří k nám! - Ano!

Nádhera! To vypadá dobře.

Dnes přišel z Albi první červený rybíz.

Ani pes!

Henri de Toulouse-Lautrec, významný francouzský malíř.

Užij si koupel, Henri.

Na shledanou, dámy a pánové.

Na shledanou, dámy a pánové.

Matko…

zde je váš syn, jak se praví v evangeliu.

Henri, nevysmívej se Bibli.

Nebojte se, pane. Rouhači jsou hlupáci.

Hloupost není výmluvou k rouhání.

Nebojte, můj syn na Boha nezapomene.

Na to se napijeme!

Pane Lautrecu, idealizujte si modelku.

Zadek je zadek,

ale dejte mu dokonalé, kulaté křivky.

- Řecké sochy mají dokonalá pozadí. - To já snad také.

Je perfektní!

Ano!

Máte nervózní linie.

Panicové jsou vždy nervózní.

- Jste panic? - Ano, pane.

Jak smutné!

- Chudáčku. - To se dalo čekat.

Panictví je tragédií trpaslíků.

Marie Charletová, postarejte se o něj pro blaho této země.

Marie, udělej z něj muže.

Tak kdy, pane Toulouse?

Dnes ráno, večer, v noci, nebo zítra odpoledne?

Beru vše, slečno.

No výborně!

Tak teď všichni ven!

Nechceme přece vyrušovat modelku naší zvědavostí.

- Ven! - Tak to by bylo.

Při ztrátě vlastního panictví jste takhle nevyváděli!

No tak, ven!

Máš strach?

Počkej, nepospíchej tolik.

Tolik tě vzrušila moje helma a sandály?

Ne, tvé oči.

Líbí se mi tvůj úsměv a ďolíčky nad zadečkem.

Musím pokračovat v malování.

- Oni se vrátí až zítra. - Musím malovat.

Nechoď, jehňátko, mám studené nohy, zahřej mě.

Matka se bude bát.

Každé ráno odchází na mši

a předtím mě políbí.

Musím malovat.

Promiň.

Ahoj.

- Musíš taky někdy spát. - Ale nemusím.

Stačí trocha bílého.

Odpočiň si, můj Michelangelo.

Jsi šílený.

Aby se člověk stal Michelangelem, musí být šílený.

Matko, služtička milá jako ty mě připravila o panictví.

Jako zemětřesení, jako cyklón nad oceánem.

Ach, matko. Tvůj syn se stane nestydatým zhýralcem.

To není hezké říkat své matce.

Nechutní venkovani!

Před vstupem do těchto posvátných míst se musíte představit.

Můj oblíbený malý milenec: Henri de Toulouse-Lautrec.

No vida!

Ticho!

Ticho! Henri de Toulouse-Lautrec,

starobylá šlechta, děti mé.

Před tisíci roky se hrabata z Toulouse

vydala na první křížové výpravy.

Neuvěřitelné.

Posaďte se.

Pokud nám tady pan hrabě koupí rundu.

Poslední výstřik význačné rodové linie

platí další rundu.

Copak aristokrate, sháníte hlasy do voleb v Montmartru?

Kdo je to?

- Jak provinční. - Je z Toulouse.

Aristide Bruant.

Montmarte nemá rád aristokraty a vzešence.

Pane z Touloucu, tento kopec čerpá inspiraci

z červeného vína a syrového masa. To nás pohání.

Slušně se tu opíjíme.

Zpíváme pouliční poezii.

Nevážení nakažení,

Nini Peau de Chienová!

Sologne je na podzim nádherná, ale lov se tam dost zhoršil

a lovci jsou teď příšerně vulgární.

Naštěstí jsou mokřady ve večerním světle tak kouzelné.

Bertho, řekni kuchařkám,

že mám ve voze pár sluk.

Kde je můj chlapec?

Kdepak je můj Leonardo da Vinci?

Drahá, kde je Henri?

Odpověz mi.

Henri odešel, bydlí teď v ateliéru na Montmartru.

Ty jsou krásné.

Henri pracuje jako šílený.

Celou noc je venku a za svítání pokračuje v malování.

Maluje a pije.

Možná bychom také měli začít pít absinth.

Během prohýřené noci pila Kateřina Veliká

se svou čestnou stráží zásadně absinth.

Cenná lekce, drahá!

Jaký účel mají tvé nechutné vtipy? Šokovat mě?

Rozplakat mě?

Zůstaň na jídlo.

Je tak těžké podívat se mi do očí?

Miluji tě, ale nechci tě vidět plakat a nechci žít se sklopenou hlavou.

Jak se jazykem Shakespearovým řekne „smutek“?

Degas se podívá na tvé malby.

Vyjde to, Henri.

Degas je kmotr.

Pokud se mu nebude moje práce líbit, nesnesu jeho pohrdání.

Proč by se mu tvá práce neměla líbit?

- Já zemřu. - No tak!

Podívej!

To je přepadení?

Obdržel jsem milé pozvání a ona to byla past.

Na co čekáte, Lautrecu? Na pochvalu?

Možná.

- Jste lékař? - Ano, Henriho přítel.

Medicína je bezcenná.

Se stářím nic nezmůžete.

Lautrecu, jste zdravý?

Raz…

dva.

- Jeho preferované pořadí. - Tři, čtyři… a tak dále.

Žádné vychvalování mezi kolegy. Vítejte v klubu, pane Lautrecu.

Vítejte v klubu!

Se štětcem vám to opravdu jde, vy zmetku!

Ať žije Degas!

Degas je mistrem století!

Nehýbej se, žirafo.

Mám škytavku.

Nemůžu tě malovat, když ti tak tancuje ohryzek.

Řekla sis o to, ty špinavá couro!

Idiote!

Co chceš?

Vyrvat mi oči?

Ten šílenec mě chce zabít!

- Pane Bruante, viděl jste to? - Dej mi to!

Nesahej na to, nebo ti jednu vrazím!

Sračky!

To mi zaplatíš!

Tvůj otec ti chce rozbít hlavu.

Chce udělat z tvého mozku fašírku. Já to s ním vyřídím.

- Nakopu ho do koulí! - Běžte se hádat ven.

To není vystoupení pro Chat Noir.

Pleteš se, Aristide! Je to atrakce.

- Řekla sis o to! - Vyveďte toho zmetka!

A ven!

Slečna Valadonová, pózuje pro Renoira.

- Však uvidíš. - Milé děvče z Jihu.

Renoir to s děvčaty umí.

Sakra!

To by stačilo!

- Ale no tak. - Ty špíno!

Ven!

Pěkná kresba, madam Valadonová.

Vaše tahy tužkou jsou plné života a síly.

Láska na první pohled, pane Lautrecu?

Je?

Mám dobrý důvod nevěřit mužům.

Ale ty, můj malý zmetku…

na tebe čekám celý svůj život.

Spojení na kuchyňském stole, jak poetické.

Ano.

Tohle by řekl jen někdo, kde se narodil do zlaté kolébky.

My, kteří pocházíme z řiti, máme rádi trochu pohodlí.

Zítra si to zopakujeme, ale v pohodlné posteli.

Musím odvést Maurice k jeho babičce.

Spí.

„Příroda je chrámem, kde živoucí sloupy

občas propůjčují hlas zmateným slovům. Lidé procházení lesem symbolů…“

Není francouzský venkov nádherný?

Mám raději tvůj úsměv.

Úsměv, který mě bodá jako jezdec koně do slabin.

Henri, podívej se na ty barvy! To je exploze!

- Nemaluji krajinky. - Děláš chybu!

Příroda mě nesnáší.

Děláš chybu.

Oficiální portréty jsou smutné.

Tyhle barvy ne, probodnou ti srdce jako kulka.

Ať žije světlo impresionistů!

Ať žije světlo! Ať žijí barvy!

Henri…

V lásce i v malování jsou podvodníci.

Mám už dost mužů, podvádění, slz a sentimentu.

Budeme se milovat, ale nezamilujeme se.

Pošleme je do podsvětí.

Hej!

Ať žije trpaslík, kterého příroda nenávidí!

Tváří v tvář mistrovskému dílu mohu říci jen: „Obdivujme jej.“

Dámy a pánové, obdivujme jej.

Velice se mi líbí mraky…

Jak smutné.

To není malba, to je vtip.

Jste v chrámu, nechte si ty hlouposti jinam.

Ano, stará dámo, máte pravdu, jste stará.

Také bych chtěl ocenit Smrt Ravany,

mistrovské dílo Fernarda Cormona.

Horda mužů a žen umělecky zahalených do oblečení tak,

aby vynikly dary přírody.

Nahota je historická a bude sloužit ke vzdělávání mladých.

Děkuji, chlapče.

Dámy a pánové,

začal souboj titánů moderního malířství.

Někteří volají po tradici a jiní po novotách.

Zkuste hádat, na které straně jsem já.

Občané, lhali vám.

Lhali vám.

Tohle.

Tohle, tohle a tohle, to nejsou malby.

To není skutečná žena. To je obraz, u kterého si uděláte dobře.

- To by stačilo. - Pánové, rozepnout kalhoty.

Malíři si přejí, abyste konzumovali.

Anarchisté!

Bastardi!

- Lháři! - Nactiutrhači!

Prosím!

Průměrnost!

Nejprve se naučte malovat, děti.

Anarchisté!

Staré vykopávky!

Zmetci!

Nuly!

- Zbabělci! - Impresionisté.

MUZEUM UMĚNÍ NÁRODNÍ SOUTĚŽ

Nuže, mladíci,

pozvali jste slouhy, aby masturbovali nad mými obrazy?

Pane Bernarde, pane Lautrecu,

už si nějaký čas si ve vaší práci všímám nepopiratelného vlivu

impresionistů.

Mistři se na impresionismus dívají spatra.

Podívejte se.

Soudí vás.

Soudí imbecily, kteří ignorují perspektivu, anatomii

a dobrý vkus.

Předpovídám, že Degas, Seurat a Monet

budou dějinami zapomenuti.

A právem.

Jak můžete vůbec porovnávat vědu Raphaelovu

s čmáranicemi pana Moneta?

Tohle sem nepatří!

A co svoboda?

Svoboda impresionismu? Plivu na ni.

Osvěžující.

Émile Bernarde, již zde nejste vítán.

Děkuji. Raději odejdu sám, než patřit do kmenu idiotů,

kteří odmítají novoty.

Ticho!

- Ať žije svoboda! - Vypadněte!

Ticho!

Ať žije umění bez omezování! Ať žije svoboda!

Svobodu postavit plátno na pastvu ke kravám a volům.

Pane Cormone, vůl jste vy, když jste ho vyhodil.

Lautrecu, když se podívám na tvou volbu barev,

je mi jasné, co si myslíš o mých obrazech.

„Já neoživuji francouzské umění.

Bojuji s kusem papíru, který mi nic neudělal

a nevytvářím nic světoborného. Pokud můžete, pošlete 300 franků.

V únoru představím svou práci v Belgii.

Líbám svou matku a další ozdoby našeho rodinného stromu.

Na shledanou, drahá.

Tvůj marnotratný syn na tebe myslí.

Henri.“

Máte tu poštu.

To je od tvé matky.

Seznámíš nás, až přijede do Paříže?

To je krása.

Je to nóbl.

Henri? Suzanne?

- To není dům tvé matky. - Polib mě.

S dovolením.

Na schodech se nelíbáme.

Já tě chci! Chci tě!

Chci tě!

Dost bylo líbání.

- Chudinka Léontine je v šoku. - Léontine je v šoku?

Je v šoku. Ano.

Suzanne, svlékat.

V ateliéru klidně,

ale v mé jídelně ne, Suzanne.

Léontine je katolička, opustí mě.

Lékař nemůže být bez služebné.

- Spodní prádlo také? - Ano.

Léontine, její kůže je jemnější než bavlněné prádlo.

Chlípní lidé skončí v pekle. Snad brzy.

Spodek tvých zad je skandální. Zavrženíhodný.

- Zavrženíhodný zadek? - Vidíš, Léontine?

Se zavřenýma očima nemůžu obsluhovat.

Proto…

Léontine, ty jsi panna,

věděla jsi, že Auguste Renoir

po shlédnutí těchto zad opět omládl?

Léontine!

Podává se dezert.

Opatrně, je to křehký, sběratelský kus.

Žárlí na Renoira, protože mu jdu odpoledne stát modelem.

Konkurence je veliká.

Renoir je solidní člověk.

Ano, ale v jeho portrétech je moc sentimentu, potřebuješ koření.

Chceš koření? Tak si mě vezmi.

- Nejsou manželé? - Léontine, nebreč.

Brzy se vezmou.

Léontine, když do zdegenerované rodiny vstoupí krásná žena,

zlepší to genofond, nemám pravdu?

Souhlasíš? Tak se vezměme.

Léontine, nenatahuj krk jako pštros.

Co pro tebe jsem?

Záda?

Modelka, se kterou spíš?

Kdy tě zase uvidím?

Kdy tě můžu vidět?

Až mě představíš rodičům.

Lautrecu…

Já nejsem rohožka.

Ani já, pane.

Pane Renoire, syn je u mojí matky.

Smím dnes přespat v podkroví?

Milenec vás vyhodil?

S Lautrecem je to složité.

Vy umíte zkomplikovat i prosté věci.

Sakra, Renoire!

Dobrý den, pane Renoire.

Zdravíčko slouží?

Jsem do Lautreca zamilovaná.

Z jeho obrazů ale umírám žárlivostí.

Rozumíte mi?

Dokonce i s jednou nohou v hrobě, děvenko.

Žádné řeči, Auguste.

Jste svěží jak květina.

A sakra, prcek na mě čekal celou noc.

Do rána jsem pózovala, chci spát.

Starý Renoir maluje při světle svíček?

Má plynovou lampu.

A má dost plynu na celou noc?

V malování se mu daří.

Trpíš a házíš to na mě!

Šašku!

Myslíš, že tě podvádím, protože si to zasloužíš.

Až se vrátíš, budu pryč!

Nic neříkáš.

Jedna žena se pro mě stala nepostradatelnou.

A?

Občas zmizí jako když praskne mýdlová bublina.

Vzpomínám, že jako malá

jsem plakala, když praskla mýdlová bublina.

Pojeď se mnou v létě na jih.

Slibuješ?

Berthe mi řekla, že hodně pláčeš.

To matky dělávají, aby se nějak zabavily.

Matko…

Mami…

Shinpu wa arimasen, rodino!

Ahoj, Alexandre.

Ať žije Japonsko!

Je tu i Henri! Ahoj Henri!

Dobře, že jste tady.

Ahoj, Adèle.

Ahoj, tetičko.

Ahoj, Henri.

Pane Henri!

Držte ho!

- Slez dolů a přestaň vyvádět. - Jeanne!

Jeanne!

Můj vousáč.

Můj manžel.

Tvůj manžel.

Ať žije armáda!

Shinpu wa arimasen, matko…

Co to říkáš?

Andílku můj.

- Je tatík vzhůru? - Ne.

Tatík spí.

Ale hvízdnout na hezké děvče zvládne.

Tvoje obrazy mi nevadí.

Vždy jsem chtěla kopírovat Lautreca.

Nesnáším to.

Umělecká žárlivost je smutná.

- Cože? - Ne, nic.

Spi. No tak, je čas spát.

Spát.

Ale!

Jakýpak fešák

spí jako nemluvně?

Je to velký Renoir, který maluje buclaté holky s velkými zadky.

Zlobivá holka.

- Kdy se vrátíš k Lautrecovi? - Není kam spěchat.

Obvinil mě z nevěry, tak ho trestám.

Dívky jsou komplikované jak obrazy.

Auguste, buď milý.

Proč bychom měli komplikovat sex?

- Ano. - Přestaň!

Staří mistři uměli zachytit skutečný život.

Skutečný život je žít s modelkou, která spala se všemi malíři v Paříži?

Máš ráda holky s pochybnou pověstí? Jsou bezbranné.

Co se děje?

Pravda bolí?

Existuje jen jedna pravda, ta tvá, že?

Zmlkni, fazolko.

Co je pro tebe Bůh?

Hloupé stvoření jako matka.

Henri, řekni své matce, že ji máš rád.

Má pro mě snad princeznu z pohádky?

Chceš mít další malé podvraťáky zrůdné

jako tvůj trpaslík?

Nikdy jsi nebyl zatrpklý, tak nezačínej.

Život je boží dar.

Život… vůbec nic o něm nevím.

Když maluji, všechno je jasnější.

Matko, chce se mi plakat.

Pokud na tebe ta mladá žena čeká v Paříži,

měl by ses k ní vrátit.

Matko…

Je to hloupé, ale spěchal jsem za tebou.

Jedu do Limoges.

Chceš peníze na výlet?

Žádné peníze nejsou potřeba.

Běž si natočit knír, Gastone.

Můj snoubenec vlastní vinice a jeho víno má odbyt.

Babička je nemocná.

Už jsi ji třikrát pohřbila.

To je možné. A co má být?

Asi nic.

Suzanne, když něčemu nerozumím, tak to namaluji.

Galové se báli, že jim obloha spadne na hlavu.

Malování je způsob, jak říct, že ti obloha padá na hlavu.

Tak tohle je génius?

Sotva dosáhne na kliku a přesto se na tebe dívá spatra.

Pojďme, nastup si.

Jedeme, kočí.

Co je s Limoges?

V Limoges používají nočníky.

Přeskočilo ti, Lautrecu.

- Limoges je blíž než Tahiti. - To je jen zeměpis.

Henri!

Co děláš v prádelně?

Malování potřebuje nakopnout a přirozenou krásu.

Tohle je přirozená krása.

Slečno, jste ztělesněná krása. Chci vás.

Chci vás. Stůjte mi modelem. Neodmítejte mě.

Víme, jak to chodí v ateliéru.

Zapózuje nahá a skončí s outěžkem.

Tak honem, kobylky, konec přestávky!

Stůjte mi modelem.

Musíme škrobit límečky a doručovat prádlo!

Tak honem, kobylky moje.

- Musí pro mě pózovat. - Na shledanou.

Pojďme, Hélène.

Chci ten malý ohýnek, který má ta dívka v očích.

Hélène.

Pózujte pro mě.

Rozmyslete si to! Pojďte se mnou dnes na večeři.

- Kdo, my? - Zvu vás na večeři k Maximovi!

Na shledanou.

Dámy, vás zvu také.

Královny Montmartru smějí zvát jen princové.

Z cesty, šašku.

To je La Goulue, která tančí v Moulin Rouge.

Přijdeš za mou do Moulin, prcku?

Vaše pozvání je čest.

Krásně obscénní ústa, božské nohy,

příšerný hlas. Dokonalé.

Kankán!

K čemu všechny ty kytky?

Pugét pro vaše princezny.

Magor.

To nejsou žádné princezny, ale služky.

Lautrec.

Pojďte.

Co děláte? Odcházíte před kankánem?

My tři musíme na záchod. Dobrý nápad, ne?

- Není támhle Suzanne? - To těžko, je v Limoges.

Schovej svůj knír.

Ticho!

Teď je čas dát nohy do vzduchu!

Kankán!

Hledá tě tu trpaslík.

Proč myslíš, že se tady plazím?

- Je tu Suzanne. - Cože?

Tady!

- Nejsi v Limoges? - Vrátila jsem se.

Plazením?

Čím je chlap vyšší, tím je hloupější.

Au!

Anatole, za mnou.

To nejlepší z Montmartru: Čtverylka!

La Môme Fromage!

Nini-Pattes-en-l'Air, Grille d'Égout.

TANEČNÍCI, NEZAPOMEŇTE NA SPODNÍ PRÁDLO

La Goulue!

A fenomén Montmartru:

Valentin le Désossé!

Valadonová, hledá tě ten tvůj malý spratek.

- Tady? - Tady.

Tak to já jdu sem.

No jo.

- Gabrieli, je tu Suzanne, nebo ne? - Pokud tu je, najdeme ji.

- Viděl někdo Suzanne? - Jakou Suzanne?

Suzanne?

Suzanne?

- Podívej na ty dudy! - Jo, ale Valadonová nikde.

- Viděl jsem ji tu na čtyřech. - Valadonovou?

Pohni zadkem!

Valadonová! Slečno Valadonová!

Valadonová není jedinej zadek na světe.

- Nemám pravdu, děvčata? - Ano!

Byla tam Suzanne, nebo ne?

Jen někdo, kdo jí byl podobný.

Lžeš.

Polož ten štětec.

Chci tě, trpaslíčku.

Valadonová,

náš románek je spíše zklamáním.

Měli bychom ho ukončit.

Konec.

Ko-ne-c.

Chyběl jsi mi.

Limoges je moc daleko.

No tak, nezlob.

Bavil ses, když jsem byla pryč? Páchal jsi neplechy?

Vidíš, Henri?

Tvoje dáma nežárlí.

Co babička?

Jaká babička?

Jo, babička? Ta s knírkem?

Dala mi tyhle šaty.

Zabila jsem ji.

Teď už mezi námi žádná babička není.

Miluji tě, kozlíku.

Říká kozlík.

Nebudu tu jako páté kolo u vozu.

Proč mi nechcete stát modelem?

Nechci vás rozplakat.

Já nepláču.

Půjdeme.

Prosím, řekněte ano.

- Přijměte. - Vtipný, malý aristokrat.

Pobavíme se, budeme jíst lanýže a zmrzlinu.

Nacpeme se.

Nic ode mě nečekejte, ztrácíte čas.

Dívky jako já nejsou zajímavé.

Snězte si lanýže.

Tak jsi Sarah Bernhardtová, nebo carevna?

Kdybys nebyla moje sestra, nasekám tě do brambor.

Théo!

Bojí se zrcadel a světel. Stydlivé holky jsou už takové.

Vincente, ty brečíš? Co se stalo?

Kdo to maloval?

Kdo dělal to plátno?

Neuvěřitelné.

Nelze se klidně dívat na kresby a reprodukce.

A zvlášť…

podporovat se vzájemně.

Nádherné boty.

Nádherný jíl.

Nádherné boty.

Bratře,

mluvíš upřímně?

Jsi upřímný?

Tvé plátno vypráví o chudých lidech a bolesti.

Vincente, děkuji.

Jupí!

Jupí!

- Počestná žena! - Správně.

- Ještě jednou a bodnu tě. - Žádné nože.

Nechte ho, je zpitý červeným vínem, které je moc silné.

Láska je komplikovaná, nemám pravdu?

Vyžeňte krávy z parketu! Chceme tančit! Hudba!

Hudba!

Zabij ho!

Ne! Nic takového!

- Je opilý. - Je to podvraťák, ať chcípne!

Ne!

Jen ať vykrvácí!

Bastarde!

Tohle je důkazní materiál. Díky.

Sladce růžové a krvavě červená

může na plátně ukázat, jak si můžeš v kavárně zničit život.

Zešílíš a spácháš zločin

pod vlivem japonské radostí a přátelství Tartarina.

Fízlové špinaví!

Jen ať ten podvraťák chcípne!

- A ven! - Neposílejte mě na Guyanu.

- Podvraťák! - Prosím!

Jedna rvačka v kavárně a…

gilotina uřízne hlavu.

- Nádhera. - Ano.

Henri.

Můžeme oba namalovat to samé.

No…

to je riskantní.

Ale proč ne?

Proč ne?

Chceš to zkusit?

Podívej, staří japonští mistři nám ukazují cestu.

Kultivované barvy, ale plné života.

Ano.

Různé kombinace barev, které vyjadřují radost,

klid a bolest.

Klid. Bolest.

Klid a bolest?

Jako oheň a voda. Jako my dva.

Jako my dva.

Oheň a voda… nádhera.

Vincent souhlasí.

Radost, klid, bolest!

- Nekřičte tady. - Odejděte, prosím.

Nesahejte na mě!

- Kdo obsluhuje ty tlučhuby? - Nesahat!

Nestojíme tady o lůzu!

Dámy a pánové,

pokud jsou pro vás malby a poezie to samé jako dobré jídlo,

jste čuňata.

Dobrou chuť, dámy a pánové.

Tohle je podnik na úrovni.

Je to hrozné.

- Hrozné. - Vincente.

Pochopí to jen chudí.

Poezie patří jim.

Co je to za život?

Pojď do mé náruče.

Co je náš život?

Pojď do mé náruče. Ty také.

Musíme být pokorní.

Malujeme rukama,

ale je to víc, než jen výtvor rukou.

Pochází z větší hloubky.

Pramen.

A já jsem od něj daleko.

Henri, mám těžké ruce.

Hlava se mi točí.

Neboj se.

Věci se mění. Všechno se změní.

Tohle století skončí velkou revolucí.

My už tu po té bouři nebudeme a nepoznáme lepší časy,

kdy si bude společnost užívat čistý vzduch a svěžest.

Sestro, podívej se.

To je ten malíř, co chtěl malovat oheň ve tvých očích.

Dobrý večer, Lautrecu.

Hélène!

- Zářivé barvy. - Ano.

Dobrá práce.

Dobrá práce.

Nádhera.

Výborně, trpaslíku.

Za deset let současní kritici

a velevážená prasata pochopí, že jsi génius.

Pozdravíš mě za deset let na ulici?

Skončím na ulici.

A ty kolem mě projdeš a ani si mě nevšimneš.

Proletíš kolem mě s křídly génia bastilského.

Pane Lautrecu, spustíme stroje?

Do toho! Spusťte je.

Henri, na ulici ale skončíš ty.

Přijdu tě do márnice polechtat na chodidlo.

Jak řekl Pascal, poslední čin je vždy krvavý.

Takový hajzlík!

Pohřbí tě v Pantheonu.

Šašek!

Póza.

Proč mu nedám do zubů?

Přestaň pít, budeš tancovat.

Můžu si dělat co chci, jsem La Goulue.

- Viděli jste to? - Nádhera.

Úplně každý v Paříži o tom mluví.

A víš, co říkají? Že La Goulue je tlustá kráva.

Donutím tě to sežrat.

Jak můžeš napadat invalidu?

Jak můžeš?

Ještě jednou a zlomím ti nos! A tobě taky!

Zase ty?

Jsi vážně tak hloupá?

Tohle přinese La Goulue slávu.

Zničila tě, prcku.

- Miluju ji. - Tak vstávej.

Přišel za tebou princ z Walesu. A proč? Kvůli plakátu, hlupačko.

Bravo!

Pane Lautrecu.

Pane Zidlere, viděl jste to?

Pokračujte takhle a budete bez práce.

Ten plakát je Art Nouveau, je to reklama.

Galerie se přesouvají na ulici

a to pro nás znamená peníze.

Reklama má moc.

Tak pojďte, fešandy, je čas tančit!

Tvoje Art Nouveau je mi u řiti.

Ukaž nám ji, La Goulue!

Pane, neplačte.

Je to moc smutné.

Malý génius. Oficiální místa tě zavrhla,

ale díky svému plakátu jsi mnohem slavnější než oni.

To už něco znamená, trpaslíku.

Co se stalo?

Proč jsi smutný?

Van Gogh se zabil.

Já chci zabít! Chci zabít!

Slez ze mě!

Přeskočilo ti, Henri, to nemůžeš.

Henri, tady nejsi doma, ale v Belgii.

- Idioti jsou všude. - Uklidni se.

Idioti jsou všude!

To mluví o mně?

To se mi snad zdá.

On mi snad vyhrožuje.

Je tak malý, že ho ani nevidím.

Pan de Groux.

Pane de Grouxi, nezahazujme přátelství Francie a Belgie.

Copak váš trpaslík neví, že pravidelně cvičím s pistolí?

Nebyl by to fér souboj.

Pane de Groux!

Z toho koukají problémy.

Francouzi jsou blechy.

Pane de Groux.

Trváte na tom,

že pan Van Gogh byl mdlé mysli

a že jeho obrazy

jsou výplodem chorého muže?

Bráním skutečné malby před prací šílenců v deliriu.

O umění nevíte vůbec nic, vy kopo hnoje.

Jistě, příteli.

- Idiote. - Pane de Toulouse!

- Igrorantské hovado. - To už přeháníte.

Kopo hnoje.

- Tlustý belgický prase. - Henri…

Zítra

vám pošlu do hlavy kulku.

A každý rok

vám přijdu pochcat hrob.

pane de Toulouse!

- To je nehodné gentlemana. - To by stačilo!

Co se mnou bude, když zemřeš v duelu v Bruselu?

Proslavíš se sama, velká Valadonová.

Ne.

Ještě jeden metr vína a všechno bude v nejlepším pořádku.

Malování je zrůda.

Tvůj bratr to věděl.

Vidíš, Vincente? Utěšujeme se pojídáním omelet.

Chudák Vincent.

Dostali ho.

Trpaslík.

Suzanne…

Nech mě, je horko.

Kampak, chlapečku? Kampak s těmi šosy a kloboukem?

Za děvkami.

Jsi sám?

- O nic víc než ostatní. - Jistě.

Pojď ke mně, pokud máš rád vysoké, ztratíš se mezi mými ňadry.

- Tak pojď! - Zkušenostem se nic nevyrovná.

Ne, děkuji, dámy.

Nejsem obyčejná coura.

Můj otec byl státní úředník. Dávám do své práce celé srdce.

A dělám prasečinky.

Vypadáš ohromeně.

- Kovadlina na hlavu. - Cože?

Kovadlina. Mohlo být hůř. Kovadlina je vtipná.

Jsi vtipný trpaslík. Žena tě opustila?

Rosa la Rouge ti zlepší den.

Já to už nikdy neudělám!

On ji zabije!

Ten bastard ji zabije!

- Lesbo! - Pane Théodule, nebijte ji.

Nosím tvoje dítě, ty hajzle!

To je Mireille.

Mlátí ji pasák. Nic neobvyklého.

Tohle nedělej.

Ten bastard je horší než zazobaný kluk.

A zazobaní kluci jsou dost hrozní.

Miluju ho,

ale ať mě nemlátí.

Jsem citlivá, mám křehké klouby.

Pasák tě bije? Vyděláváš mu málo?

Vydělávám nejvíc na Place Blanche.

Tak proč tedy?

- Théodule nás načapal při mazlení. - Tak to je pěkný ničema.

Rušit dvě krásné dívky při lásce.

Konečně!

Muž, který chápe, že sex mezi ženami je vždy záležitostí srdce.

Zahrňte ho polibky, andílci moji.

- Ať žijí vyvrženci! - Pojď ke mně.

Ať žijí lesby! Šampaňské!

Že ji zbil, to je jedna věc, ale on ji dokonce i prodal.

Něžná Mimi bude žít v bordelu.

- Pracovní tábor. - Proboha.

Šampaňské!

Odvrátil se od Boha, nic s tím neudělám.

Stydím se. Neumím to s ním.

Jsem žena k ničemu.

Netrápí mě vrásky,

ale můj charakter.

Má duše je vysušená a k ničemu.

Je to hrůza.

Největší světci

říkali to samé: „Má duše je vysušená.“

Víte co?

Začínají mi dělat starosti Henriho malby.

Má v srdci nestvůru.

Nechci věřit, že by byl ztracený.

Má velkou duši.

Mám strach.

A tvá láska?

Valadonová? Ta je pryč.

Kde je princ z Albi?

- Slečna Valadonová. - Kde je můj snoubenec?

Henri? Henri!

Svatbě v La Madeleine neutečeš.

S varhany a sbory!

Pro zábavu nepotřebuješ muže. Stačí ti jazyk.

Drahoušku…

Henri!

Svou svatbu v La Madeleine dostane, ale unavuje mě.

Dnes se loučím se svobodou.

Kde je malý princ z Albi?

No tak!

Odpovězte, lesby!

Je nenasytná.

Lautrecu!

Budeme se brát, nebo se mám zabít?

- Přinesla jsem arzén. - Vydírání? To není příliš na úrovni.

- Takové oběti pro pindíka. - Tenhle je neocenitelný.

Nemám ráda lesby, děsí mě.

To je od tebe velmi sprosté, drahoušku.

- Bereš si ho kvůli penězům. - Ne, já nejsem coura.

Jaká hanba, vydělávat si vagínou.

Studna lásky, ne pokladnička.

Neurážej ty ženy.

Utiskovaní mají větší hodnotu než my.

Každá lůza od tebe dostává lásku.

A co dostane tvoje láska?

Já jsem svou lásku naplnila.

Suzanne, miluji tě. Vezmeme se.

Sbohem, hrabě.

Sbohem, hraběnko.

Pojďme, Suzanne.

Vstávej.

Koupíme ti svatební šaty.

Pak půjdeme za farářem v La Madeleine.

Není to tak dlouho, co na Montmartu

byly krávy a ovce.

Ulicemi se valila mrva.

Henri,

skočím do příkopu plného mrvy.

Suzanne, já tě miluji.

Vezmeme se.

Víš jistě, že mě miluješ?

Opravdu jistě?

Ne.

Miluji tvé obrazy.

Přestaň, Henri.

Já jsem La Soûlarde.

Starý pytel plný portského, to jsem já!

Hele, je tu ožrala.

To je můj kamarád, zdřímnul si.

Představení skončilo, pane Henri.

Všechno skončilo, moje drahá. Valadonová mě opustila.

To je konec všeho. Odstěhovala se.

- To mě zabije. - Ne.

Uleví se ti, maličký.

Děvčata!

Děvčata!

Je tu pan Henri!

Dante před peklem řekl: „Ráj je na dosah,

hned za těmi dveřmi vzadu.“

To je tedy něco.

Až se vrátíš do bordelu, vzpomeň na Danteho a žirafu.

V tomto domě nabízíme klientům potěšení a štěstí.

Naše kremrolky jsou zdravé.

Nic se nevyrovná povalování se na slámě

bez rizika kapavky.

Radost a potěšení!

Tohle bude zábava.

Máme márnici,

několik sester a jesle.

Pane Henri!

Zavolám Mireille.

Seznámím vás se svou přítelkyní.

Díky, že jste se tu ukázal.

Pánové, vytáhněte peníze.

Je čas rozbít pokladničky, tak pojďte, oslíčci.

Máme zrzky, blondýny,

dívky ze severu vonící jako svěží mořský vánek.

Henri, takhle vypadají bordely v Paříži?

Panenko Maria!

Pojďte, pánové, odevzdejte peníze.

Pojďte za námi.

Co bys rád? Mám pro tebe pózovat, nebo chceš šukat?

Dobří malíři zvládnou obojí najednou.

Vytáhni štětec, vrabečku.

Slečno Valadonová.

Rosa la Rouge.

Gastona představovat nemusím. Babičku s knírem už znáš.

Prosím, drahý.

Ne, nevracím se. Jenom se stěhuji pryč, madam.

Gaston odnese mé krabice.

Gastone, máš dost síly na odnesení Valadonové?

Jen žárlí. Chtěl, abych si ho vzala.

A stala se jeho služkou.

Vařila mu dobrá jídla a čistila jeho štětce.

S dovolením.

Prosím, madam.

Prosím, Gastone.

Povídá nesmysly.

Pospěš si, drahý.

Ale její obrazy mají hloubku.

Maluje duše.

Zničené duše.

Nevšímej si ho, Gastone.

Není Platón, ani Bergson.

Bergson!

Jeho filozofie smrdí absinthem.

Špinavec, který mi nemůže dát, co bych potřebovala.

A co potřebuješ?

Co potřebuješ?

Jak to mám vědět?

Kočka nešťastná.

Co vy na to? Labutí jezero.

Na bordel dost elegantní výzdoba.

Vida, hezký vojáček.

Můj syn je voják jako ty.

Potěšení lásky a pařížské elegance.

Pánové, volba je na vás.

Všechny dívky mluví anglicky…

Neznám všechny dívky v Paříži, ale za tuhle se můžu zaručit.

Opravdu čistá.

Pánové, ve druhém podlaží je ještě tepleji.

Ano, zapomněl jsem.

Pánové, rychle pojďte.

Pojďte, pánové.

Honem pojďte.

Jste krásné.

Vstupte.

Vstupte!

Vstupte!

Tady je máme.

- Henri? - Otče.

Okamžik, dámy se věnují sobě.

Pardon, omlouvám se.

Omlouvám se.

Kdepak, jsme k dispozici, pane.

Pan Henri si plete potěšení s prací.

- Pojďte, miláčci. - Ne, to by nešlo.

Citlivá rodinná záležitost.

Můj syn.

Proboha!

Dva stydliví kamarádi by se rádi připojili do čtveřice.

- Tak ať vstoupí. - Pojďte!

Pojďte, mí pánové v sukních.

Tudy, Angličané!

Recenze tvé výstavy zlomila matce srdce.

Útočili na tvé postižení jak psi.

Otče, s kritiky se nemůžeš hádat.

Jejich slova jsou nad námi.

Žijí v našich hlavách. Jako vši.

Závěr toho článku: „Lautrecovy dary jsou nemravnými dary

deformovaného, jež vidí ošklivost.“

Ubohý otec.

Je to skandální.

Co se děje?

Kritici vláčejí Lautrecovo jméno bahnem.

Kritici jsou zmetci! Coury se nemají vysmívat aristokracii.

Děkuji, slečno.

My umíme žít. V bordelech potkáváme prince,

kněží a důstojníky francouzské armády.

A Anglány.

Hrdinové moji, hrajete na dudy?

Tak pojďme na to!

Ukažte nám ty trpaslíčky pod sukní.

Nemávej přede mnou tím článkem, je to nesnesitelné.

Zní to, jako kdyby sis to sám vybral, že budeš deformovaný.

Kdo ví?

Bůh je nevypočitatelný.

Víc se mi líbily tvoje malby koní.

Měly jsme dva Skoty, co smrděli česnekem.

Zapomeň na ně, andílku můj.

Nemluvme o smutných věcech.

Mám dost.

- Pusu mám vysušenou. - U večeře nemluvíme o smutných věcech.

Je to zakázané.

Proč maluješ něco takového?

Ty ženy jsou tak zničené, tak velkolepé.

Nádherné.

Pane Henri, dáte si s námi brambory?

Mně se víc líbilo, když jsi maloval koně.

Papá. Ubohý papá.

Těm, kteří se umějí dívat,

se z vaší vznešenosti tají dech.

Jste nádherné, lásky moje.

Ne! Ta má příjici.

187.

Rosa la Rouge, samozřejmě.

Druhou várku.

Pohyb.

Hni se!

Děvčata, tak pojďte.

Hněte sebou.

To stačí. Hnete sebou? Tak se pohněte.

Ne, ty musíš mezi nakažené.

Henri, dívka ti dala nechtěný dárek.

Budeš to mít do konce života.

Příjice. Syfilis, o tom není pochybností.

- Uřízneš mi ho? - Ne.

Mast.

Obohatíme tvou krev o rtuť a budeme doufat, že to zabere.

Madam!

Madam!

Madam, policie!

Madam, policie!

- Je tu policie. - Policie?

Policie? Ale proč? Henri není vrah.

Ach Bože, chudáček malý.

Matko, policie je jako pošta. Doručí ti zásilku až do domu.

Vývoj nezastavíš.

Ještě trochu.

Upiješ se k smrti.

Probere mě to.

Pak můžu na plátno přenést realitu.

Malou skleničku.

Matko, není snadné vidět realitu.

Kde je realita?

V bordelech?

Tví přátelé mi řekli, že ses do nich zavřel na celé týdny.

- Proč? - Jsem tam šťastný.

Matko, v bordelech se moje malby o tolik zlepšují.

Prosím tě.

Musím malovat.

Prosím tě.

Henri?

Jdu ze Saint-Lazare.

Už spolu nemůžeme spát. Už žádná legrace s Rosou, mám syfilis.

Proč se usmíváš?

Zkazím ti život.

Roso, dala jsi mi ten nejkrásnější dárek.

To ne…

Já tě nakazila. Sakra.

Sakra.

Ten nejkrásnější dar, tvé vlasy.

Nádherná rudá renesančních italských mistrů.

Bavilo mě malovat tvé vlasy.

Všichni andělé přišli na zem z Albi

na deformovaných nohách.

Mám strach. Za noc se desetkrát vzbudím zpocená.

SBOHEM, DRAZÍ MOJI

To nedokazuje, že je Henri mrtvý.

Ten prcek byl lékem pro mé srdce.

Vy muži mě zničíte.

Už mě nebaví poslouchat v posteli ty vaše stížnosti.

Víte, co jste, vy muži?

Zdroj sraček.

Henriho kamarádi prohledali bordely, špitály a márnice.

Trpící, zničený, nemocný…

Henri chce zemřít beze mě.

Je tíha světa rozložena spravedlivě?

Je Bůh spravedlivý?

Já nevím, hraběnko.

Nevím.

Touhle otázkou se učenci zabývají celá staletí.

Prostitutky viděly Henriho.

Hudba.

Máš náladu divočit?

Chlapci potřebují snít!

Podívejte se na tohle, mladíci.

To je kvalitní masíčko.

Pěkné masíčko z dovozu, tělo jako ze sna.

Uvnitř můžete obdivovat šťavnaté křivky La Goulue,

ze které se zamotala hlava i princi z Walesu.

Ano!

Dejte nám peníze, mladíci!

Tady je.

Henri.

Tvá matka už ani nespí a nejí.

- Hraběnka pláče. - To prostě matky dělávají.

Zabije ji to.

Musíš jet za ní.

A co chce?

Abych zemřel v Albi?

Abych sledoval smrt Riri v jejím obývacím pokoji?

No tak.

To nejsou ruce, to jsou háky.

Dej ode mě ty háky pryč! Já jsem vorvaň!

Potřebuji širé moře.

No tak!

On zešílel.

Nemůžeš mu pomoct, můžeš jen ochránit sebe.

Stal ses šíleným!

Henri, jednoho dne si musíme vážně promluvit o šílenství.

O šílenství, Henri.

Proč mi vypráví o šílenství?

Odjeď z Paříže.

Nechte ho, hraběnko.

Malý vorvaň potřebuje víno.

Nechte ho, madam.

Tvrdíš, že miluješ matku, ale odháníš ji.

Má matka je pryč a teď mě přiletěly ožírat mouchy.

Proč jsi řekl, že ti nemůže pomoct? To je hanebné.

Když dojde na matky,

malému Henrimu přeskočí.

Pane Henri…

Přemítám nad produktem Země,

petrolejem.

Pane Henri!

Na zdraví, starý strome.

U kořenů tohoto stromu mě Van Gogh políbil.

- Co to dělá? - Co to povídá?

Říkám, že půda, po které kráčel Van Gogh nemůže…

být znesvěcena.

Slečno Amélie!

Slečno Hélène!

Na Montmartru bují krása.

Se vší úctou, slečno Hélène.

Nedokážu zachytit vaši vážnost

a vaši vznešenost na plátno.

Odkud se bere váš smutek?

Nechci vám stát modelem. Nechci vám vyprávět svůj příběh.

Já už neumím malovat.

Možná jsem to nikdy neuměl.

Na stole jsou peníze, vezmi si kolik chceš.

Tenhle obraz nemůžeš zničit, ty špinavče.

Jednoho dne

mi milovaný hoch řekl, abych se s ním zabila.

On to udělal.

Já ne.

Od té doby mám temné myšlenky.

To je můj příběh.

Stydím se.

Neviděl jsem smrt, která vás sžírá.

Můžeme pokračovat?

Pane Lautrecu,

jak lidé dokážou žít?

Abychom rozšířili vědecké poznatky,

provede profesor Péan pitvu před vybraným publikem.

Citlivější pohlaví však upozorňujeme,

aby se zdrželo emocionálních výbuchů,

které by narušily chirurgickou práci.

Ticho.

Ale to je…

Včera mi Hélène řekla, že miluje mrtvého muže a musí za ním.

Řekl jsem jí, že sebevražda je hloupost.

Za svítání se pradlena oběsila.

Obdivuhodné a tragicky hloupé.

Podívej se na ten krk.

Výkřiky a emoce vyrušují…

Co tě na takové řezničině přitahuje?

Chceš taková jatka malovat?

V malování není žádný sentiment.

Stačí každodenní krutost.

Každodenní krutost?

Henrimu pomůžeme, když ho necháme zavřít.

Musíš to podepsat.

Měli bychom ho poslat do Anglie, tam je pití přednost.

- Všichni lordové pijí, zapadne tam. - Nepodepíšeš?

Ne, kašlu na zákony republiky.

Berthe mi napsala, že Henri pravidelně podpaluje ateliér.

Je to Lautrec, může se svými dny nakládat dle libosti.

Na co myslíš, ctnostná ženo?

Na sochy Velikonočního ostrova.

Jako kdyby věděly, že ženy rodí v bolestech.

Podepiš to sama.

Životní samota je tvou volbou.

Tohle ti pomůže, Henri.

Nepotřebuju pomoct. Sílu čerpám sám ze sebe.

Jako Van Gogh, který si uříznul ucho a dal ho couře.

Co jsme to provedli?

Co jsme to udělali?

Lov!

Éra rodu Toulouse se chýlí ke konci, jako éra křižáckých výprav.

- Aplhonsi. - Je po všem.

Konec.

Strýčku, jste opilý.

- Alphonse je opilý. - Ne.

Roky pozoruji jak se loď velké rodiny potápí. Je konec.

Aristokracie se potápí. Tělo a duše…

v moči.

Jste opilý.

Konec.

Ano, pejsáčci. Tady máte cukřík.

Pro tebe a pro tebe.

A ten nejkrásnější pro světici,

madam Toulouse.

To je rubín.

- Nádherný. - Chce se mi z něj plakat.

I v republice musíte být hraběnkou, abyste mohly nosit šperky.

- Je republika smutná? - Jako déšť na hřbitově.

Republikánská rovnost… rovnost je mi ukradená.

Prstýnek je tvůj.

Nechám si krabičku.

Prázdná krabička, jako můj život.

Počkejte. Nechoďte.

Budeme tě celou noc olizovat.

Ano?

Moje rodová linie končí.

Poslední pokračovatel rodu je v blázinci.

Wagnerovské finále a rod Toulouse zaniká.

Prázdná krabička.

Pane hrabě, vaše hůl.

Pozor na hlavu.

Lautrec chce tužky a papíry. Chce dokázat, že má zdravou mysl.

- Má zdravou mysl? - Nepanikařte.

Vyléčíme ho.

Pane,

váš bordel je příliš antiseptický, příliš čistý.

Klienti mají rádi bordely s trochou toho bordelu.

A barev!

Zvláštní smysl pro humor. Jako kdyby tančil nad propastí.

Velmi nebezpečné.

Suzanne!

Má halucinace.

Nic o tom nevíte!

- Jsi vdaná? - Vdaná.

Za bohatého obchodníka. z Valadonové je ctihodná žena.

Starší dámy ji oslovují madam a má tisíce milenců.

Milenci jsou zdraví. Jsou medem života.

Halucinace se daly očekávat, budeme vás léčit ledovou vodou.

Starobylá terapeutická tradice.

Henri, mám v životě tisíce šašků.

Ale v noci mi chybíš.

A ve dne taky.

Se Suzanne jsem byl v pekle.

Ale na dně pekla bylo modré nebe.

Modré nebe.

Králíčku,

tužky tě z toho vězení dostanou.

Tužky nejsou jen dřevo a tuha.

Je to způsob tvého myšlení.

Já Henriho nepoznávám.

Sedí tu beze slov, jako kdyby do něj uhodil blesk.

Jako kdyby uviděl ve své hlavě prázdnotu.

Jako kdyby na vrcholu utrpení nalezl nějaký klid.

Co mohl najít?

Klíč k malování, nebo snobský způsob kreslení?

Já nevím.

Propustíte ho?

Ano.

Jeho kresby jsou krásné.

Vyděšené tahy tužkou, kdy balancuje na hraně.

Art Nouveau čerpá inspiraci z šílenství.

Jeho inspirací už nejsou Bůh, šlechta, ani vlast,

- ale jeho šílenství. - Ano.

Pokud jsou umělci proroky,

pak náš čekají hrůzné roky.

- Jak zní verdikt soudu? - Henri, jsi svobodný.

Za jakých podmínek? Viaud na mě musí dohlížet.

Henri, jsi křehký.

- Jsem tvůj přítel. Pečovatel. - Pečovatel. Moje sestřička.

Moje chlupatá madame Pompadour.

Henri, co se děje? Omluvte mě.

Zítra tě propustí.

Henri, ptáci zpívají.

Nebe je modré a ptáci cvrlikají.

Cvrliky.

Cvrliky.

- Cvrliky. - Cvrliky.

- Cvrliky. - Cvrliky.

Cvrliky.

Cvrliky.

Cvrliky.

Cvrliky.

Kočí, Rue des Moulins 24.

Rue des Moulins? To je přece bordel!

Madame Denise má velmi dobrou pověst.

Pane Lautrecu, vy se ženete za smrtí.

Henri, víš přece, jak jsi křehký.

Snažíš se snad zabít?

Trpaslík potřebuje lomcováka.

Proboha, kde je? Henri!

Henri!

- Vrazil jste do mě. - Ztratil jste něco?

Henri?

Viaude, co jste ztratil?

Henriho!

Henri!

Idiot jeden.

Henri!

Henri!

Pánové!

Pánové!

No tak, hněte sebou.

Neviděli jste zpropadeného malého muže s vousy?

Pospěšte!

- Honem! - Viděli ho tady.

Máte nebezpečný hák, pane.

Tím nám budete během soudného dne usekávat naše koule?

Znám vás, pane.

Znám vaše plakáty, jste slavný.

Já jsem pravý opak, ale mám víru.

V tomhle chátrajícím starém těle

je srdce mladíka, které bije pro Shakespeara a Molièra.

Ach, drahý Molière.

Hrál jsem v Molièrovi.

Opravdu. Mizerně, ale snažil jsem se.

Lautrecu, zatleskejte bláznovi, který hrál Molièra.

Teď seče trávu

- pro králíky. - Henri!

Všechno v pořádku, pane?

Ne.

- Aha? - Nejsem dost vážný.

Vážný malíř by měl

sám sebe čapnout za vlasy a sám sebe pozvednout.

Pozvednout…

A co dál, pane?

Smějeme se, začneme se nudit a pak čekáme na soud.

Soud?

Poslední soud?

Ten v katedrále v Albi mi vždycky vyrazí dech.

Soud.

Časy se změnily, staříku.

Bůh už nesoudí.

To malíři by měli soudit Boha.

Pane, soudit Boha…

není to troufalé?

Musí to být.

Van Gogh si to uvědomil jako první.

Vida, Pompadour našla své dítě.

Určitě máš radost.

Pane!

Podívejte!

Suzanne!

Suzanne!

Na naši trpkou lásku!

Tvůj žabáček už pije jen jablečný mošt.

Stará se o mě teď sestřička.

Henri!

Miluji tě, ty miluješ mě.

Krvácí mi srdce.

Když se bývalí milenci setkají, tak to ukončí.

Nehraj si se slovy, když ti krvácí srdce.

Nádhera.

Krásné.

Jsem ráda, že jsem tě opustila.

Kdybychom spolu žili, upravovala bych

své obrazy podle tvého vzoru.

Já tě nikdy neopravoval.

Ne, dělala jsem to sama.

Když se mé obrazy podobaly tvým, smály se ti oči.

Milovala jsem je.

Malovala bych tak, aby se tvé oči dál smály.

Takový nesmysl.

Slyšeli jste to?

Génius je hloupý jak vantroky.

A tvůj zahraniční obchodník?

Zapomeň na něj, byl to nekňuba.

Nikdy neodkládej tužku, holčičko.

Tužky tě udrží při životě.

Ať tě Bůh ochrání před tebou samým.

Henri! Kam se poděla romance našich mladších let?

Skončí minulost ve stoce?

Ne.

- V srdci, hezky v teple. - Ano?

Trpaslík je unavený.

Potřebuje moře, aby načerpal sílu.

Henri, musíme jít domů, vítr je úplně ledový!

K čertu, Viaude!

Příteli, prosím tě.

Moře, vzduch.

Moře, kterého si Homér tolik považoval.

Když slepý stařec slyšel vlny, křičel:

„Ahoj,“ aby je pozdravil.

Všichni snílci milují pobřeží!

Tváří v tvář moři

musel i Homér recitovat.

Prosím báseň.

Když slyším své srdce tlukoucí, je to má matka volající,

smějí se mi v ulicích, oškliví se jim má tvář,

opilci, kteří nenávidí vše,

ale já s každým krokem vrávorám.

Když slyším své srdce tlukoucí,

to je má matka v dáli

volající.

Matko!

Matko!

Je tady hraběnka?

Promiňte, pane.

Co se děje?

- Co se stalo? - Nevíme, čekáme.

Madam, musíte vystoupit.

Henri.

Henri!

Jsme doma.

Můžu si ještě zdřímnout?

Jsem vyčerpaný.

Ano.

Možná bychom se měli pomodlit.

Chlapečku, věděl jsem,

že na jaře míza stoupá nahoru do stromů.

Ano.

Jednoho podobného odpoledne

jsem se běžel podívat na pole.

Tehdy byly stromy mými kamarády.

Šťastně jsem běžel na svých malých nohách.

Tehdy naposledy.

Druhého dne mi dali sádru.

Stromy jsou krásné.

Prosím.

Nikdy jsi nemaloval krajinu.

Těla a tváře

je dost těžké zachytit.

Proto krajina.

Povím vám tajemství.

Miluji tajemství.

Nejkrásnější vůně na světě je ženský pupík.

Když je cítím, připadám si jako v nebi.

Henri…

Co jiného by tam bylo, když ne Bůh?

Paní hraběnko, podívejte se, kdo se vrátil z Paříže!

Henri!

Tvůj otec v benzinovém voze!

Schovejte slepice, nebo o ně přijdeme!

Tyhle stroje nemají budoucnost.

Pane hrabě, to je nádherný vozík.

Henri! Odpočíváš na slunci jako Tuareg.

Henri, tady velký Flaubert Tuaregy zbožňoval.

Hlavně jejich krásné ženy s boky jako amfory.

Co kdybychom spolu vyrazili do Sahary, nebo na Východ?

Přijel jste na lov?

- Prosím? - Ale nic.

Přijel jste na lov?

Ano, skolím divočáka

a to výživné maso

tě zase postaví na nohy. Na tři, čtyři nohy,

pokud připočteme hole.

Klid.

Van Gogh, Raphaël a Watteau opustili svět v 37 letech.

Mlč.

Pokud umí Bůh počítat, nezbývá mi mnoho času.

Povídáš nesmysly.

Nesmysly.

Nesmysly.

Hlupáčku.

Už jen zabíjím mouchy.

Chvála Bohu, že v republice výsměch nezabíjí.

Nechci, aby tě ty potvory kousaly, Henri.

Proč ne, pokud si to Bůh přeje? Deus lo Vult.

To je rodinné motto.

Ubohý papá.

Krása je záhadná.

Špinavý trik.

Malíř sní o malování a Bůh mu klade překážky.

Už jsi skončil s dobíráním si duchovního? Baví tě provokovat.

Ještě poznámka. V dějinách malířství

důležitá poznámka.

Admirále!

Všechno má svůj smysl, Henri.

Všechno do sebe zapadá.

Děkuji, admirále.

Děkuji.

O čem sníš?

O vlnách na pobřeží.

O moři jako Homér.

Matko.

Ty.

Jen ty, matko.

Bůh ti pomůže.

Je dobrý, spravedlivý.

Vážně?

Pak je to perfektní.

Žádat Boha o spravedlnost by totiž byla pěkná pitomost.

Henri!

Kočí, jmenujete se Henri?

Henri?

Jako králové Francie.

Jako můj malý král.

Sbohem, Henri!

Rychleji!

Sbohem, Henri.

Sbohem, Henri!

Překlad titulků: Zuzana Matějková