Original subtitles

KAPITOLA TŘETÍ

DÍKY, CHUCKU

MATEMATICKÝ KROUŽEK ČTVRTEK 16:00-18:00

TANEČNÍ KROUŽEK PŘIJĎTE SI ZATANCOVAT!

PLAVÁNÍ PRO DRUHÝ STUPEŇ

To je věčný život.

To je štěstí.

Minulost a přítomnost uvadají.

Já je naplnil, já je vyprázdnil a chystám se naplnit další kapitolu budoucnosti.

Ty, co mi nasloucháš? Co mi chceš svěřit?

Pohleď mi do tváře, zatímco zhasínám unikající večer.

Hovoř upřímně, jiný tě neslyší a já jen o chvilku se pozdržím.

Že si protiřečím?

Nu dobrá, protiřečím si.

Jsem rozlehlý, ukrývám v sobě nespočet světů.

-Panebože. -Co se děje?

Co je zajímavějšího než Whitman?

Kalifornie. Zase došlo k zemětřesení.

Zmizel obrovský kus země, od Santa Barbary až po Fresno.

-To je šílený, všechno zmizelo v oceánu. -Dobře, dobře.

ZEMĚTŘESENÍ V KALIFORNII O SÍLE 9.1

Uklidněte se.

Nemám připojení. Co vy?

Promiňte. Síť je pořád mimo provoz.

Ale mám tady jeho složku. Dylan se teď hodně zhoršil.

Tenhle semestr spadl z jedniček a dvojek na čtyřky.

Máte kopie?

Když začala blbnout síť, spousta z nás si začala dělat kopie.

Co si o tom myslíte? Myslíte, že naběhne?

-Nevím, fakt nevím. -Pamatuji si svět před internetem.

Život bez něj si neumíme představit, že? Nemám pravdu?

Jak bychom to zvládli? Dá se to vůbec?

Co když je to tentokrát nadobro?

Internet pořád nefunguje.

Naštěstí mám kopie výsledků každého studenta.

Myslím, že je to konec. Tentokrát už nenaběhne.

Možná máte pravdu, ale měli bychom si promluvit o Emily.

-Má problémy s docházkou. -S docházkou?

Absence lámou rekordy po celém světě.

Doktoři, piloti, policajti, všichni se na to prostě vykašlali, ne?

-A vy chcete řešit Emily. -Jak mají studovat?

Internet blbne už osm měsíců. Polovina webovek je nesrozumitelná.

Chápu to. Některé stránky zmizely, ale co všechno ostatní?

Fungují, ale bez správné interpunkce, slova jsou špatně napsaná.

Jak vysvětlíte tohle?

Neumím to vysvětlím, ale Brian se pořád může na výuku připravovat.

Knihovna je pořád otevřená, bez ohledu na internet.

Nefunguje porno kanál. Věděl jste to, pane Andersone?

Jo, všiml jsem si.

Omlouvám se, jestli Brian dělá problémy. Jsem na něj sám.

Jeho matka odešla, nevím kam.

Prý se to teď stává často, lidi prostě zmizí.

V jejím případě to byl nějaký bývalý frajírek ze střední.

Byli spolu měsíc.

Jeden zasranej měsíc. Zahodí dvacet let života za jeden měsíc?

Asi na něj nezapomněla. Pořád na něj tajně myslela.

Asi ji chápu.

Jestli je tohle fakt konec, jak tvrdí ti magoři v purpurových hábitech,

tak s kým jiným byste chtěl být, až to přijde? Ale opustit vlastního syna?

Říká, že se vrátí.

Nevím.

Zasranej porno kanál. Co když už nikdy nenaběhne? Tragédie.

I kdyby to byl konec světa, tohle je prostě kurevsky krutý.

SEVERNÍ KALIFORNIE V TROSKÁCH TISÍCE LIDÍ BEZ DOMOVA, ZÁCHRANNÉ PRÁCE POKRAČUJÍ

V Kalifornii panuje spoušť, lidé jsou zoufalí,

zatímco záchranáři prohledávají trosky severní části státu.

TRAGÉDIE V YORKSHIRU, NEJVĚTŠÍ ZÁPLAVY, TISÍCE LIDÍ NUCENY OPUSTIT DOMOVY

350 mrtvých v severním Yorkshiru, hladina vody stále stoupá.

Den, kdy Marty Anderson poprvé uviděl ten billboard,

bylo těsně předtím, než definitivně spadl internet.

Už osm měsíců míval výpadky, ale lidé řešili jiné věci.

Požáry, zemětřesení a druhy ptáků a ryb, co vymíraly jeden za druhým.

...dnes zasáhl Kalifornii jeden z největší lesních požárů v dějinách USA.

Za normálních okolností by jel Marty domů po dálnici,

ale tehdy to nešlo kvůli zřícenému mostu přes Otter Creek.

CHARLES KRANTZ SKVĚLÝCH 39 LET, DÍKY CHUCKU!

CHARLES KRANTZ SKVĚLÝCH 39 LET, DÍKY CHUCKU!

To dělá z Nevady oficiálně jeden z nejlidnatějších států Unie.

Je třeba říct jednu věc...

Felicia Gordonová pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici City General,

ale poslední týdny si připadá spíš jako pohřební zřízenec.

Personál, jehož počet od konce léta klesá, si začal říkat Sebevražedný oddíl.

Po přestávce se vrátíme, abychom se tomto tématu více věnovali

a také požárům na Středozápadě a nedostatku vody.

Rádi bychom poděkovali Charlesi Krenzovi za skvělých 39 let.

Díky, Chucku.

Ahoj, prý máš dalšího.

-Jo, dalšího. -Já takové štěstí neměl.

Proklouzl, tak co jsme měli dělat?

-Slyšela jsi o Mary Louové? -Ne.

-Co je s Mary Louovou? -Odešla.

Ten její bejvalej, pamatuješ Pedra?

Objevil se tady, nevím, co jí řekl, ale odešla s ním, drželi se za ruce.

-Měli hnusný rozvod, pamatuješ? -Jo, pamatuji.

Tak to v Bridgewater funguje.

Zajímalo by mě, jaké jsou statistiky.

Myslíš, že se víc lidí rozchází, nebo že se k sobě vrací?

-Myslíš, že stoupá počet sňatků, nebo rozvodů? -Sňatků.

Ty jsi optimistka.

Rozvod trvá mnohem déle a pochybuji, že ho teď někdo řeší.

Minimálně půl roku papírování, možná i víc.

Oddací list má jednu stránku a vyřídí se za hodinu, takže...

Myslím, že se lidi berou.

Copak je? Ty už nejíš?

-Dneska večer nemám hlad. -Ani ráno jsi ho neměla?

-Byla to celkem makačka. -Proto jsi spala dlouho?

Nespala jsem dlouho, jela jsem do městě.

-Koupila jsi něco? -Nic.

-Ahoj. -Ahoj.

-Zavěsila jsi? -Jo.

Říkala jsem si, že jsi asi viděl, že volám, tak...

-Jak se máš? -Asi dobře a ty?

Dneska jsem na tebe myslela.

V práci jsme mluvili o svatbách a rozvodech, čeho je podle tebe víc.

Já tipuji svatby. Nikdo přece nečeká na rozvod.

Co takhle obnova sňatku?

-Nejdřív někoho pozveš na drink, nebo ne? -To funguje, dává to smysl, ne?

Lidi touží po něčem uklidňujícím a známém.

-Jaký jsi měl den? -Ty se s tím nemažeš, co? -To si piš.

Další obyčejný den, asi tak.

Divnej.

Rodičovské schůzky byly jako čůrat proti větru.

-Víš o Kalifornii, že jo? -Jo.

Prý už většinu lidí evakuovali, ale slyšela jsem,

že stovky tisíc uprchlíků míří na východ.

Věděl jsi, že Nevada je teď jeden z nejlidnatějších států Unie?

Jeden vědec na NPR říkal, že Kalifornie odpadá jako stará tapeta

a že dnes odpoledne zaplavila voda další japonský reaktor.

Tvrdí, že byl odstavený, že je všechno v pohodě, ale já tomu prostě nevěřím.

-Panika. -Žijeme v cynické době, Marty.

Někteří si myslí, že se blíží konec světa.

A nejsou to už jen náboženští fanatici, ale i běžní lidé.

Říkám to jako členka Suicide Squad z City General.

Tak si teď říkáme, ani nevím proč.

Dnes jsme přišli o šest lidí, ale osmnáct dalších jsme zachránili

většinou díky naloxonu, ale zásoby docházejí.

Vedoucí lékárny říkal, že do konce měsíce budeme nasuchu.

-To je na hovno. -Jo.

Jo, to je na hovno. Fakt na hovno.

Internet nefunguje, Kalifornie mele z posledního.

Požáry, hladomory, mor a všechno ostatní...

Všechno se rozpadá, nic už nedrží pohromadě.

Jak dlouho to ještě potrvá?

Kolik toho ještě zvládneme, než se to celý… Než se to celý rozpadne?

Učím teď děti o Carlu Saganovi.

Slyšela jsi, o jeho kosmickém kalendáři?

Nevím. Myslím, že ne.

Vesmír je starý 15 miliard let.

Když těch patnáct miliard let zkomprimuješ do jednoho kalendářního roku,

tak by Velký třesk nastal v první sekundě 1. ledna.

A dnes, právě teď, jsme v poslední milisekundě poslední minuty posledního dne, 31. prosince.

Takže když Velký třesk nastane o půlnoci 1. ledna,

-každý měsíc by představoval víc než miliardu let… -Nikdo mi neřekl, že v tom bude matika.

Vesmír začíná 1. ledna, ale Mléčná dráha se zformuje až v květnu.

Naše Slunce a Země se objeví až v půlce září.

Život se objeví brzy poté, ale člověk až později.

-My se objevíme až... Hádej kdy? -Zase ta matika, nechci díky?

31. prosince.

Poslední den kalendáře. Na Zemi se objeví první lidé kolem 22:30.

Ve 22:30 posledního dne.

A každá minuta pak odpovídá 30 tisícům let.

Takže ve 23:46, tedy před 14 minutami, člověk zkrotil oheň.

Od teď už nepočítáme v minutách, ale v sekundách.

V 23:59 a 20 sekund začala domestikace rostlin a zvířat.

Lidská tvořivost se začala naplno projevovat ve 23:59 a 35 sekund.

Zemědělské kmeny staví první města.

Všichni, o kom jsme kdy slyšeli,

každá událost v jakékoli naší učebnici se odehrála v posledních 10 sekundách.

Posledních 10 sekund poslední minuty posledního dne kalendáře.

31. prosince.

Jak dlouho tu ještě budeme?

Nevím, Fel.

Jestli máš pravdu, tak možná opravdu žijeme v posledních chvílích vesmíru.

Možná vesmír umírá. Řekněme, že je to rychlá smrt.

I kdyby se to všechno dělo v posledním zlomku vteřiny.

V mikrosekundě.

Kdo ví, jak dlouho to potrvá? Možná jen pár vteřin.

Možná věčnost.

Možná je tohle všechno jen poslední výdech vesmíru.

Možná je tohle všechno poslední úder srdce.

Ježíši, Marty.

Poslyš, Felicie, měl bych jít.

Musím opravit nějaké testy.

Marty?

Svět se řítí do prdele a my jen řekneme: „To je fakt na hovno.“

-Možná tam skončíme s ním. -Možná.

Víš, Chuck Kranz odchází do důchodu, takže...

-Aspoň malý záblesk světla ve tmě. -Jo, 39 skvělých let.

Viděla jsi ten divný billboard?

Ne, slyšela jsem reklamu v rádiu, v tom pořadu na rádiu NPR, o kterém jsem ti říkala.

Je konec světa a oni pouštějí na NPR reklamy?

Koho teď zajímá nějaký Chuck Krantz, že jo?

Vypadá jako účetní. Nikdy jsem o něm neslyšel.

Navíc použili asi nějakou starou fotku.

Ten chlap vypadá sotva na čtyřicet, jak mohl odpracovat čtyřicet let.

Svět je plný záhad.

Žádný tvrdý alkohol, Marty. Jen pivo.

Jasně, máš to mít.

Agentura Ohio EPA vydala pro Cleveland a okolí červenou výstrahu před kvalitou ovzduší.

CLEVELAND BYL EVAKUOVÁN, KVŮLI ŠÍŘÍCÍMU SE POŽÁRU V OHIU

OMLOUVÁME SE ZA NEČEKANÉ TECHNICKÉ PROBLÉMY

OMLOUVÁME SE ZA NEČEKANÉ TECHNICKÉ PROBLÉMY

OMLOUVÁME SE ZA NEČEKANÉ TECHNICKÉ PROBLÉMY

Do prdele s tím.

Rádi bychom poděkovali Charlesi Krantzovi za 39 skvělých let.

CHARLES KRANTZ SKVĚLÝCH 39 LET, DÍKY CHUCKU!

Díky, Chucku.

OMLOUVÁME SE ZA NEČEKANÉ TECHNICKÉ PROBLÉMY

Gusi?

-Ahoj, Marty. -Kde máš auto?

Sakra.

Na chodníku, asi v půlce Main Street Hill, mezi stovkou dalších.

Uvízl jsem se.

Raději jsem šel pěšky. Kolik to je, pět kiláků?

Raději jsem šel pět kiláků pěšky. Jdeš do školy? Počkej chvilku.

Na moment. Musíš jet... Poslouchej mě.

Musíš vyjet po jedenáctce a pak se napojit zpátky na devatenáctku.

Bude tam silný provoz. Zajedeš si tak 30 km.

Možná dojedeš před obědem, ale moc bych na to nesázel.

Co se stalo?

Na rohu Market a Main se propadla silnice. Člověče, je tam obrovská díra.

Asi za to může ten déšť, nebo spíš zanedbaná údržba.

To není naštěstí moje starost.

Na dně je tak dvacet aut a lidi z těch aut už nevylezli.

Ježíši, jel jsem tam včera večer. Uvízl jsem v koloně.

Díkybohu, že jsi tam nebyl dnes ráno.

Slyšel jsi, co se děje v Kalifornii?

Ráno mi nešla televize. Je něco novýho?

Zbytek šel do hajzlu.

Říkají, že asi 20 % severní Kalifornie ještě drží, což asi znamená, tak 10 %?

Ale všechny zemědělské oblasti jsou pryč.

Ze Středozápadu zbyl popel, Florida je pod vodou, klíčové zásobování země je v tahu.

V Evropě je to stejné. V Asii vypukl hladomor, miliony mrtvejch.

Prý je to mor. Dýmějový mor.

A včely, ty už měly problém před deseti lety, ale teď zmizely úplně.

Možná zbylo pár úlů někde v Jižní Americe, ale žádný med, zlato.

A bez těch mrňousů, kdo opyluje to málo, co ještě zbylo?

-Já to rozhodně nebudu. -Promiň na chvilku. -V pohodě.

Andreo? Ahoj. Jsi Andrea z banky Midwest Trust?

Já jsem manžel Felicie Andersonový. Tedy bývalý manžel.

Myslím, že se s Fel znáte.

Potkali jsme se u Davida. Na pár herních večerech.

Jo, jasně, co chceš?

Mám za sebou dlouhou štreku, auto zůstalo v zácpě a budova banky se naklání.

-Naklání? -Jo, stojí na kraji té propadliny.

Jsem asi bez práce.

Zajímá mě ten billboard na budově banky, viděla jsi ho?

Copak se dá přehlédnout? V televizi jsem viděla i reklamy.

Už žádné reklamy na auta nebo výprodej nábytku.

Všude jen Charles Krantz a jeho skvělých 39 let.

-Díky, Chucku. -Takže on v bance nepracuje?

Ani tam nekončí a neodchází do důchodu.

Neznám žádnýho Charlese Krantze. Myslím, že je to jen fór.

Performanční umění, měj se.

-Vypadají jako uprchlíci. -Jo.

-Ale nikdo to vůbec nezajímá. -Tak nějak.

Na začátku nikoho nic nezajímalo. Pamatuješ ty protesty? Pamatuješ?

Jak zbourali plot u Bílého domu a začali střílet do studentů?

Pád ruské vlády, čtyřdenní válka mezi Pákistánem a Indií

a zasraná sopka v Německu. V Německu vybuchla sopka.

To je šílený. A my si pořád říkali: „To přejde.“

Ale nevypadá to, že přejde, co?

-Ne. -Myslím, že sebevražd už ubývá.

-Lidi prostě budou čekat. -Na co?

Na konec. Tohle je konec úplně všeho.

Lidi prochází pěti fázemi smutku, tos nevěděl?

Právě jsme dospěli k té poslední, smíření.

To čekání, je na tom to nejtěžší.

A celé to přišlo zničehonic.

Všichni věděli, že s životním prostředím to jde z kopce.

I ti pravičáci to pochopili, alespoň myslím. Ale tohle…

Je to jako šedesát sraček najednou. Několik sraček najednou.

Stalo se to tak rychle, během roku, možná čtrnácti měsíců.

Úplně na hovno.

Jo, na hovno.

Nápis na obloze.

To jsem viděl naposledy v dětství.

DÍKY, CHU...

Co to do prdele je?

Moje řeč.

DÍKY, CHUCKU

Přesně tak.

DÍKY, CHUCKU CHUCK FOREVER!

PRO CHUCKA

-Kde jsi byla? -Děláš si srandu?

Do práce jsem musela běžet. Doprava je šílená, půlka aut stojí opuštěná.

-Doktor Winston zmizel. -Cože?

Dneska ráno přišel, rozhlédl se a zase odešel.

Od té doby ho nikdo neviděl. Když odcházel zahodil svůj pager.

-Zajdu se vysprchovat. -Pokoje jsou prázdné.

Většina pacientů odešla po svých. Ty stabilizované jsem převezl jinam.

Felicio, něco tady nehraje.

Co je to?

Co je s tím monitorem?

O tom mluvím. Nedělá to jen tenhle.

Nevím, co se děje, Fel. Nevím.

Možná bych měl vypadnout. Možná bych měl jít domů.

Stejně jsem tady zbytečný.

NOUZOVÉ VYSÍLÁNÍ VYČKEJTE NA DALŠÍ INFORMACE

NOUZOVÉ VYSÍLÁNÍ VYČKEJTE NA DALŠÍ INFORMACE

VOLÁNÍ SE NEZDAŘILO. NELZE SE PŘIPOJIT K MOBILNÍ TELEFONNÍ SÍTI.

Jste v pořádku, pane?

Jen odpočívám.

Šel jsem se do centra podívat na ten kráter a vyfotit si ho.

Mohla by ho odvysílat nějaká místní televize, ale všechny jsou mimo provoz.

Všude kolem jen samý Krantz.

Všude kolem jen samý Krantz.

-Netušíte, kdo to je? -Netuším.

Ptal jsem se minimálně dvaceti lidí, nikdo ho nezná.

-Ten chlapík Krantz je jako Oz apokalypsy. -Naše poslední meme.

-Kam máte namířeno? -Na Harvest Acres.

-Hezká čtvrť mimo hlavní trasy. -Taky tam jdu.

Bydlí tam moje bývalá žena. Doprovodím vás, jestli chcete.

Co děláš, Same? Pracuješ někde?

Jsem majitel a hlavní pohřebák pohřebního ústavu Yarborough.

Jo, byli jsme na vrcholu.

Mám z toho dobrý pocit. V posledních týdnech to jelo jako nikdy předtím.

Ale moje skutečná vášeň je meteorologie.

V mládí jsem snil, že budu tváří televizního počasí.

Ale pořád se tomu věnuji. Čtu odborné časopisy.

Řeknu ti něco neuvěřitelného, jestli chceš.

Víš, jak se říká, že den má 24 hodin? Tak to není pravda.

Skutečný hvězdný den měl 23 hodin a 56 minut.

CHARLES KRANTZ SKVĚLÝCH 39 LET, DÍKY CHUCKU!

Plus pár vteřin navíc.

-Měl? -Podle mých výpočtů, a ty klidně předložím, moje výpočty sedí.

Teď má den 24 hodin a 2 minuty.

-Víš, co to znamená? -Že se otáčení Země zpomaluje? -Přesně tak.

Lidi si myslí, že všechny ty katastrofy jsou důsledkem toho, co jsme udělali s přírodou.

Není to tak.

Jsem první, kdo přizná, že jsme se k naší matičce přírodě,

ano, je to naše matka, chovali příšerně.

Zneužívali jsem ji, ne-li rovnou znásilňovali.

Ale ve srovnání s velkými hodinami vesmíru jsme jen titěrní.

To, co se děje, je mnohem větší než ekologická katastrofa.

Čísla nelžou. Čísla dokážou hodně věcí.

Matematika může být i umění, ale nikdy nelže.

Víš co? Sednu si a vychutnám si západ slunce,

než mi trochu poleví ta artritida.

Nepřidáš se?

Raději půjdu dál.

Za bývalou manželkou, chápu.

Bylo mi potěšením, pane Andersone.

-Ahoj. -Ahoj.

Neboj se, jdu za bývalou manželkou, ze Felicií Andersonovou.

Myslím, že se teď jmenuje Gordonová. Bydlí na Fern Lane, číslo 19.

-Paní Gordonovou znám. -Co tady děláš?

-Chtěli jsme jít bruslit. -Taky jsem rád bruslíval.

-Tak byste to měl zase zkusit. -Možná bych měl.

Proč jdete za paní Gordonovou, když už nejste manželé?

-Pořád ji mám rád. -Hádali jste se?

Dřív jo, teď, co jsme od sebe, si rozumíme mnohem víc.

Paní Gordonová nám občas dává zázvorové sušenky.

-Já mám raději Oreo, ale... -Protože křupnou, že?

Zázvorový sušenky nekřupou, jen se rozdrobí.

Měla bys jít domů.

Na bruslení je moc tma, když nesvítí pouliční lampy.

Bude všechno v pořádku?

Jasně že bude.

Běž domů za mámou a tátou.

Hned.

Díky Bohu.

Díky Bohu.

Díky Bohu.

Jenom jsem...

Jenom jsem...

-Jenom jsem... -Já vím, já vím, viděla jsem to.

-Je to jen tady? -Myslím, že je to všude.

Mám pocit, že už je to tady.

Mám pocit, že už je to tady.

Nikdy jsem neviděl tolik hvězd.

Podívej se na to.

Támhle je Aquila, orel.

Támhle je Cygnus, labuť.

Vidíš to?

Támhle je Polárka.

-Viděl jsi to? -Jo.

Zmizel Mars.

Mám strach.

Já taky.

To je v pořádku, zlato. Neboj se.

Neboj se.

39 let.

39 skvělých let.

Díky, Chucku.

Miluju tě.

KAPITOLA DRUHÁ

POULIČNÍ UMĚLCI

S pomocí svého kamaráda Maca, který má starou dodávku,

si Taylor Franková rozloží bicí na svém oblíbeném místě, na promenádě 8. ulice.

Je čtvrtek odpoledne. Počasí je nádherné.

Ulice jsou plné lidí, kteří se těší na víkend, protože to očekávání je vždycky lepší než víkend sám.

-Všechno v pohodě, Tay? -Jo, díky.

Chci jen 10 % jasný, kámo.

Taylor a Mac si také přivydělávají v obchodě Dr. Records na Castle Street.

Když má Taylor dobrý den, vydělá si hraním na ulici skoro stejně.

MAGICKÝ KLOBOUK KAŽDÝ PŘÍSPĚVEK ZDVOJNÁSOBÍ!

Pouliční bubnování rozhodně nebylo to, co si pro ni její rodiče představovali,

když nastoupila na uměleckou školu Juilliard a navíc ještě netuší, že ze školy odešla.

Juilliard po studentech chce, aby přemýšleli nad tím, co dělají.

Ale podle Taylor je nejlepší kámoš rytmus a přemýšlení nepřítel.

Začne se rozehrávat, zlehka, pomalé tempo, zvonec zatím mlčí.

Nevadí jí, že klobouk na drobáky zeje prázdnotou,

kromě dvou zmuchlaných dolarů a čtvrťáku, který tam s pohrdáním hodil nějakej skejťák.

Je čas. Tohle je jen začátek.

Najít správný konec je půlka zábavy, možná i ta největší.

Janice Hallidayová jde, po sedmi hodinách v knihkupectví Paper and Page, domů

a možná zajde až k oceánu.

Její přítel, se kterým chodila šestnáct měsíců, se s ní právě rozešel.

-Udělal moderním způsobem, dostala kopačky přes SMSku. -Zasranej hajzl!

Bylo to naprosto nečekané, jako když ti někdo zabouchne dveře

přímo před nosem, zrovna když chceš projít.

-Bylo to... -Zkurvená hovadina! -Zkurvená hovadina!

Nebyla do něj zamilovaná, nikdy si nic nenalhávala, ale stejně...

-To je fakt na hovno! -I tak je to strašná rána.

Nejspíš si doma nalije víno a trochu si popláče.

Možná si pustí nějaký swing a bude opilá tančit po bytě.

Na střední milovala tanec.

Třeba si tím to štěstí trochu připomene.

Do prdele s tebou. Promiňte, promiňte, promiňte.

To nebylo na vás. Sakra.

Charles Krantz.

Pro přátele Chuck, je oblečený jako typický účetní.

Šedý oblek, modrá košile, modrá kravata.

Jeho boty značky Samuel Windsor jsou levné, ale poctivé.

Přijel na týdenní konferenci s názvem „Bankovnictví v 21. století“.

Poslala ho sem jeho banka, Midwest Trust, všechno hrazeno.

Chuck si užil přednášky i diskuze.

Na jedné sám vystoupil a čeká ho ještě další, než zítra v poledne konference skončí.

Ale mimo oficiální program nechce trávit čas ve společnosti 70 dalších účetních.

Mluví sice jejich jazykem, ale rád si myslí, že ovládá i jiné.

Alespoň dřív uměl, některá slovíčka už ale zapomněl.

Teď ho jeho pevné boty značky Samuel Windsor nesou na odpolední procházku.

Jeho život je nudnější, než si vysnil, ale smířil se s tím.

Chápe, že rutina je přirozený vývoj.

Má manželku Ginny, které je věrný,

chytrého, vtipného syna na druhém stupni základní školy.

A také mu zbývá devět měsíců života, i když o tom ještě neví.

Taylor je na place už deset minut a zatím nic nevydělala.

Vidí přicházet týpka v obleku, ale něco na něm je.

Bůh ví, co Taylor přinutí upozornit na jeho příchod.

Nejdřív přejde do reggae rytmu, pak do něčeho vláčnějšího.

Taylor teď poprvé pocítí jiskru

a začne bušit do zvonce v rytmu downbeatu.

Zní to fakt dobře.

Rytmus je tady, rytmus je cesta, po se které chceš vydat.

Mohla by zrychlit, změnit tempo, trochu to rozjet,

ale sleduje týpka v obleku a tenhle rytmus se k němu hodí.

Říká si, že týpek v obleku kolem ní jen projde,

půjde dál do nějakého hotelu pro manažery,

a až zmizí, Taylor přejde do jiného rytmu.

Ale místo, aby jen tak prošel kolem...

Tak pojď, sestřičko, zatancuj si se mnou.

V pohodě, moje brýle. Moje brýle.

-Co to děláme? -Já nevím.

Pro dnešek končíme, lidi. Končíme.

Pro dnešek dost. Skončíme v tom nejlepším.

MAGICKÝ KLOBOUK KAŽDÝ PŘÍSPĚVEK ZDVOJNÁSOBÍ!

-Nepotřebuješ pomoct? -Můžeš to vzít, ale pozor na prsty.

-Pořádně se to rozjelo. -Umíš ještě něco dalšího?

Opravdu se to stalo?

-Živíš se tancem? -Ne, ani náhodou. -A co teda děláš?

Myslím, že jsi to rozbil.

-Jeď do parku. -U parku nikdy neparkujeme.

Jedno místo tam bude.

Je to fakt zázrak.

-Kde ses naučil takhle tancovat? -Moje babička mě naučila kroky.

A kde ses naučila ty bubnovat?

-Ne, ne, ne. -To je tvoje.

Sama bych vydělala sotva půlku, i kdybych bubnoval do půlnoci.

Jsi v pohodě?

Jen mě zase rozbolela hlava.

Ne, nechci to. Nepotřebuji to, nech si to.

Zasloužil sis to. Kup si dobrou večeři.

Nebo to někomu dej. Tohle je tvoje.

-Mohli byste se tím živit, víte? -To si nemyslím.

Fakt si myslím, že bychom se bubnováním proslavili a zbohatli.

Proč ses u mě zastavil?

Proč jsi začal tancovat?

Mohl by říct, že si vzpomněl na svou starou, rozpadlou kapelu The Retros,

a jak rád na pódiu tancoval během instrumentálek.

Ale tak to nebylo.

Nevím.

Taylor, musíme jet.

Vyhodíš všechny vydělané peníze za parkování?

-Nechcete, lidi, změnit kariéru? -Změnit kariéru?

Myslíš, jakože...

Můžete jít vlastní cestou. Obejměte mě, než se rozloučíme.

-Hromadné objetí! -Tak jo.

-Hromadné objetí! -Jo.

-Ať žijí pouliční umělci! -Jo, ať žijí pouliční muzikanti.

Musíme jet. Tímhle se jednou budeš živit.

-To mě fakt mrzí, je to pech. -Nemusí.

Myslela jsem, že je to fajn kluk.

Byl celkem dobrý milenec a užili jsme si to.

Někde najdu video, jak spolu tancujeme, někde určitě bude, bude virální.

Pošlu mu ho s textem: „O tohle jsi přišel.“

Budeš v pohodě.

Moc toho nevím, ale tohle vím určitě.

Máš před sebou zářivý sluneční paprsek a já vím, že do něj vkročíš.

Je to na hovno. Co na to říct.

Všechno se jde do háje a my jen řekneme, že to stojí za houby.

Já vím.

-Možná i my půjdeme ke dnu. -Možná.

-Já jdu tudy. -Já zase tamtudy.

Díky za tanec.

Když pak míjí místo, kde Taylor rozložila svoje bubny,

znovu ho napadnou ty dvě otázky:

Proč se zastavil a poslouchal?

A proč začal tancovat?

Neví.

A změnily by ty odpovědi vůbec něco?

Za chvílí nebude schopen chodit.

Už si nikdy s nikým na promenádě nezatancuje.

Později už nebude moct ani polykat.

Nakonec zapomene i jméno své ženy.

A úplně nakonec přestane vnímat rozdíl mezi bděním a sněním

a vstoupí do země bolesti tak hluboké, že se bude ptát, proč Bůh stvořil svět.

Ale občas si vybaví chvíli,

jak se zastavil, odložil aktovku a začal hýbat boky do rytmu bubnů.

A pomyslí si: „Kvůli tomu Bůh stvořil svět.“

Jenom kvůli tomu.

KAPITOLA PRVNÍ

UKRÝVÁM V SOBĚ NESPOČET SVĚTŮ

Chuck se těšil, že bude mít sestřičku.

Samozřejmě také doufal, že bude mít rodiče.

Ale všechno dopadlo jinak, kvůli ledovce na nadjezdu dálnice I-95.

Chuck tehdy v autě neseděl, protože jeho rodiče jeli na večeři sami.

Hlídali ho prarodiče, které tehdy oslovoval Zadie a Bubby.

Bylo mu sedm let.

Půldruhého roku byl jejich dům plný smutku.

Albie a Sarah Krantzovi ztratili nejen syna a snachu,

ale i vnučku, která se měla narodit už za tři měsíce.

Jméno už měli vybrané, Alyssa.

Když Chuck řekl, že to zní jako zvuk deště, jeho matka se smála a plakala zároveň.

Chuck na to nikdy nezapomněl.

Albie se s žalem vyrovnával pomocí svých dvou jistot, čísel a alkoholu.

Sarah ale nenacházela radost ani v tom, co ji dřív těšilo.

Milovala chutě života, hudbu, umění a jídlo,

ale teď byl její svět tichý, šedivý a bez chuti.

Časem se do domu pomalu vracela dobrá nálada.

Po nehodě večeřeli hlavně jídlo z donášky,

ale když bylo Chuckovi deset, začala babička zase vařit.

Při vaření si ráda pouštěla rock’n’roll.

Hudbu, o které si Chuck myslel, že se k jejímu věků vůbec nehodí,

ale která ji očividně dělala radost.

No tak, bratříčku, pojď si zatancovat!

WEST SIDE STORY

ZPÍVÁNÍ V DEŠTI

KABARET

ALL THAT JAZZ

DÍVKA Z TITULNÍ STRÁNKY

Zvládáš to levou zadní, máš to v sobě.

-Kde ses to naučila ty? -Na střední.

-Jaká jsi byla na střední? -Byla jsem divoženka, ale neříkej to Zadiemu.

Tvůj děda je stará škola.

Chuck to nikdy neprozradil.

Dům jeho prarodičů se pro něj stal skutečným domovem.

Až na jednu výjimku. Na věžičku na střeše.

Do věžičky měl Chuck vstup zakázaný.

Bylo to dědečkovo pravidlo a platilo naprosto bez výjimky.

Albie nebyl přísný člověk. Byl milý, mírný, ale v tomhle ohledu neústupný.

Chuck se samozřejmě vyptával. A ne jednou.

Co tam nahoře je? Co je vidět z toho okna?

A hlavně, proč jsou ty dveře zamčené?

-Babička říkala: -Podlaha není bezpečná, mohl bys propadnout.

-Děda říkal: -Není tam nic, podlaha je shnilá, a z okna je vidět jen nákupní centrum.

To říkával, až do jednoho večera, těsně před Chuckovými jedenáctými narozeninami.

Tehdy prozradil aspoň část pravdy.

Kosmický kalendář zhušťuje dějiny vesmíru do jediného roku.

Kdyby vesmír vznikl 1. ledna, Mléčná dráha by se objevila až v květnu.

Alkohol není dobrý kamarád tajemství.

Po smrti syna, snachy a nenarozené vnučky Alyssy, jejíž jméno připomínalo zvuk deště,

začal Albie Krantz hodně pít.

Vsadím se, že z věžičky je vidět daleko na západ.

Z takové výšky musí být vidět celé město.

Kdybys tam vlezl, možná bys uviděl víc, než bys chtěl.

Je toho hodně, co si člověk musí před smrtí srovnat.

Jeden den v kosmickém kalendáři představuje 40 milionů let.

Chuck se chtěl zeptat, co tím děda myslel, ale dospělá část v něm,

která se v jeho deseti letech občas ozývala, mu řekla: Buď zticha.

Buď zticha a počkej.

-Víš, v jakém stylu byl postaven tenhle dům? -Ve viktoriánském.

Správně a není to žádný novodobý viktoriánský styl.

Postavili ho v roce 1885.

Za tu dobu byl asi šestkrát přestavěn, ale ta věžička je tam od začátku.

Bydlím tady od roku 1971, ale v té zatracené věžičce jsem byl asi tak 6x.

-Protože je tam shnilá podlaha? -Protože je plná duchů.

-Vzpomínáš na Scroogeho? -Ano. -Na tu vánoční pohádku, co jsme viděli?

Pamatuji.

-Myslíš si, že to byl strašidelný příběh? -Asi jo.

Neříkal někdo, že je to duchařský příběh? Duch budoucích Vánoc.

Jeffreyho syn umřel o měsíc později. Pak Henry Peterson.

Ten žil déle.

Ještě čtyři, možná pět let po tom.

Mezitím jsem už skoro zapomněl, co jsem tam nahoře viděl.

Skoro.

Řekl jsem, že už tam nikdy nevkročím.

Kéž bych to opravdu dodržel.

Kvůli Sarah.

Kvůli tvé babičce, Chuckie.

Tvoje milá babička a ten chleba.

Nejhorší na tom je to čekání, Chuckie. To je to nejtěžší.

Posledních deset sekund kosmického odpočtu.

Venku začíná být zima.

Pozdravuje tě Vera a děkuje za polévku.

Pověděla mi nějaký drby. Pěkně šťavnatý.

-Proto se spolu scházíme, ne? -Tak co je nového?

Nevím, jestli jsi to slyšel, ale Trish říká, že Karen a Maddie chodí na terapii.

Kdo je Henry Peterson, Zadie?

-Půjdeš pěšky? -Jistě. -Auto nech doma, procházka ti prospěje.

Až se vrátí s nákupem...

Co kdybychom si večer v krbu opekli marshmallow?

Vyprávěl ti o těch strašidlech? O těch, co žijí ve věžičce?

-A jsou tam? -Co myslíš ty?

Nesmíš věřit všemu, co děda říká.

Je to hodný chlap, ale někdy, občas si rád přihne.

A pak mluví z cesty. Víš, jak to myslím.

Co se stalo Jeffreyho synovi?

To je hrozně smutný příběh, broučku.

Bydlel o blok dál, srazilo ho na silnici auto, když běžel pro míč.

Stalo se to už dávno a jestli tvůj děda říká, že to viděl předem, tak se plete.

Protože moc pije.

-Donesu to paní Stanleyové, jestli chceš. -To je od tebe moc hezké.

Mary bude mít určitě velkou radost.

Úžasné.

Tvoje babička je umělkyně. Díky, že jsi mi to přinesl.

Byl to tvůj nápad? Buď upřímný.

-Byl. -Copak ti nabídnu? Šálek čaje?

Čaj nepiju, ale dal bych si sklenici mléka.

Tvoje babička je světice. A co tvůj děda?

-Měl na zádech to samý, co táta? -Jo, doktor mu to vyřízl a poslal na testy.

-Řekni mi všechno. -Nebylo to zhoubné.

Díky Bohu.

Mluvil s babičkou o někom jménem Henry Peterson.

To bylo hrozný.

Henry byl účetní, stejně jako tvůj děda. Staral se ve městě firmám o účetnictví.

-Těm, co i tvůj Zadie. -Co se mu stalo?

To nechceš slyšet.

-Děda říkal, že to bylo klidné. -Klidné?

Zabil se, oběsil se.

Jeho žena utekla s mladším chlapem, bylo mu sotva osmnáct, a jí bylo přes čtyřicet.

-Co na to říkáš? -Páni.

Jak to jde ve škole? Kdo se s kým mucká?

Hovoř upřímně, jiný tě neslyší a já jen o chvilku se pozdržím.

Že si sám protiřečím? Nu dobrá, sám si protiřečím.

Jsem rozlehlý, ukrývám v sobě nespočet světů.

Poslední školní den šesté třídy se slečna Richardsová,

taková hodná, trochu hippie učitelka, bez autority,

která by ve veřejném školství asi moc dlouho nevydržela,

pokusila zarecitovat v Chuckově třídě

verše z Whitmanovy básně „Písně o mně“.

Šlo to skvěle, co říkáš?

Moc mě to mrzí.

Co myslí tím, když říká: „Jsem rozlehlý, ukrývám v sobě nespočet světů.“

-Co myslíš ty? -Všechny lidi, co zná?

Ano, ale možná tím myslí něco víc.

Pojď ke mně.

-Co je tam mezi svýma rukama? -Můj mozek?

Ne, to nemyslím. Co je tam, právě teď, mezi mýma rukama?

-Nevím. -Všichni lidé, co znáš?

Asi jo.

Jen lidé, co znáš?

Všechno, co vidíš, všechno, co znáš.

Celý svět, Chucku. Letadla na obloze, poklopy na ulici.

S každým rokem, co prožiješ, se svět v tvé hlavě rozroste,

bude jasnější, propracovanější, složitější.

Postavíš v něm města, země, kontinenty

a naplníš je lidmi a tvářemi, skutečnými i vymyšlenými, rozumíš.

Nepřestávej.

Zaplň to celé všemi, které kdy potkáš, které kdy poznáš, i těmi, které si jen představíš.

Bude to tvůj vesmír. Celý vesmír přímo mezi mýma rukama.

Ukrýváš v sobě nespočet světů.

A co se stane s tím vesmírem, když někdo…

...nevím, třeba...

...vjede na zledovatělou silnici a sjede z nadjezdu?

Tím si nelam hlavu.

Jen si pamatuj, že v sobě ukrýváš nespočet světů, Chucku.

Není to úžasné? Teď běž, jsi moc hodný kluk.

Ráda jsem tě učila.

Chuck si užíval prázdniny až do srpna, kdy zemřela babička.

Stalo se to v obchodě, hned za rohem.

Na veřejnosti, což bylo nedůstojné, ale alespoň to byl ten druh smrti,

-o kterém lidé říkají: -„Díkybohu, že netrpěla.“

-Ta druhá obvyklá fráze: -„Prožila dlouhý a plný život“.

Ta byla spornější, protože Sarah Krantzové ještě nebylo ani pětašedesát.

A tak se dům v Pilchard Street zase ponořil do velkého smutku.

Albie nosil smuteční pásku, zhubl, přestal vyprávět vtipy

vypadal starší než na svých sedmdesát.

-Je to všechno? -Jo. -Dělá to 75.

Ta paní, co tady byla před pár týdny,

ta, co zemřela, kde přesně se to stalo?

-Trochu morbidní, kluku. -Byla to moje babička.

Brala si bochník chleba, všechno z regálu spadlo a zhroutila se.

-Promiň, jestli je to moc detailní. -Ne, já to stejně věděl.

Ne!

Zmiz odsud! Okamžitě odejdi!

Hned mi to vrať. Dej mi ten klíč. Dej to sem.

Promiň. Jsi v pořádku?

Co jsi viděl? Co jsi viděl?

Promiň. Tohle nesmíš, Chucky.

To nesmíš. Moc se omlouvám.

Promiň, promiň. Moc, moc mě to mrzí.

Omlouvám se.

TANEČNÍ KROUŽEK TANEČNÍCI A TANEČNICE

PŘIJĎTE SI ZATANCOVAT!

No tak, bratříčku, pojď si zatancovat!

Zdravím všechny nadšené tanečníky!

Tak toho tu máme? Letos tři kluky? To je rekord!

Pánové, možná se vám bude někdo kvůli vašemu novému koníčku posmívat,

ale věřte mi, jste nejchytřejší kluci na celý škole.

Brzy pochopíte proč.

Pro ty, co mě neznají jsem slečna Rohrabacherová.

Když zrovna neučím holky tělocvik, tak jsem to, co pár studentů nazývá taneční bestie.

Nic? Dobrá.

Vybrali jste si možná ten nejlepší kroužek, co tahle škola nabízí,

protože kdyby nebyl dívčí volejbal, tak by tu nebylo nic.

Ne, ne, ne, zpátky, pane Mulforde.

Teď patříte mně.

Waltz.

To Chuck znal.

Cha-cha.

To Chuck znal.

Swing, trojkrok, rock krok, trojkrok, trojkrok.

To Chuck znal.

Samba.

Tohle neznám.

Byl nejlepší tanečník v tomto malém tanečním kroužku

a tak ho slečna Rohrabacherová párovala s nemotornýma holkama.

Věděl, že to dělá proto, aby se zlepšily, a bral to sportovně.

Ke konci každé dvouhodinovky se ale taneční bestie slitovala

a nechala ho zatancovat si s Kat McCoyovou,

osmačkou a nejlepší tanečnicí ze všech holek.

Chuck nečekal žádný románek.

Cat nebyla jen nádherná, ale taky o celou hlavu vyšší než on.

Ale tančil s ní velmi rád a ona s ním taky.

Dva, tři, ven, dva, tři, vyměň a zastav.

Dva, tři, ven, dva, tři, otočka. A teď k sobě.

Jedna, dvě, tři, jedna, dvě, tři, jedna, dvě, tři, jedna, dvě, tři.

Nevím, co to je. Bože můj.

Dobře, deset minut volný styl!

Hele, koukej na tohle.

Ukaž, jak jsi to udělal.

Připravena? Sklouzni se.

Připravena, zkus to se mnou.

Zuj si boty, zkus to v ponožkách.

Skluz. Skluz.

-Jo, jde ti to. -Hele, ukaž mi to.

-Šup, skluz, šup, skluz, skluz, skluz. -Ještě jednou.

Ten den všichni skončili o půl hodiny později.

To bylo boží. Na to jsi přišel sám?

Zkoušel jsem to pořád dokola, dokud jsem na to nepřišel.

Měli bychom to zatančit na plese.

Ne jako rande nebo tak. Já chodím s Dougiem Wentworthem.

-Víš to, že jo? -Jo.

Ale to neznamená, že jim nemůžeme ukázat nějaký cool pohyby.

-Já bych fakt chtěla a co ty? -Nevím.

Jsem o dost menší. Myslím, že se mi budou smát.

-Je to dokonalé. -Fakt to funguje.

-Opravdu? -Jasně.

Jsou super, jen jsou trochu větší.

-Mělo by to být těsnější. -Mám přidat?

-Podlaha je jako kluziště. -Jestli ji poškrábeš, školník tě sežere.

Timmy, nepoškrábe ji. Tancuje lehce, nic nepoškrábe.

Výborně.

Spočítej ještě ty dva příklady.

Nevzdychej.

Jde ti to, víš to? Fakt ti to jde.

-Jo, ale je to nuda. -Nuda?

-Cože? Myslíš matematiku? -Jo.

Napadlo mě, jestli bys nechtěl příští rok zkusit matematický kroužek.

Já tam chodil celou střední a bylo to super.

Chodím do tanečního kroužku.

Můžeš toho na chvilku nechat? Něco ti povím.

Lidi si ze začátku myslí, že je matika nuda, ale to je jejich první chyba.

Matematika se používá všude, v každé práci, ve všech oblastech života na téhle planetě.

Je to fakt. Ba co víc, v celém vesmíru.

Jak myslíš, jak jsme zjistili, jak dlouho trvá den?

-Každý ví, jak dlouho trvá den. -Jak dlouho?

-24 hodin. -Lidi říkají, že 24, ale mýlí se.

Hvězdný den trvá 23 hodin, 56 minut a pár vteřin.

Víme to díky matematice.

Jak víme, jak je stará Země? Nebo celý vesmír? Jak dlouho jsme tu my, lidi?

Jak postavit most nebo mrakodrap? Jak daleko jsou hvězdy?

Jak jsme přistáli na Měsíci?

Samotné hvězdy, proč shoří, proč se atomy štěpí a spojují?

Všechno je to jen matematika. Hvězdy jsou čistá matematika.

Když se podíváš na noční oblohu, vidíš tu největší rovnici ve vesmíru.

Dokonce i tanec. I to je matika.

Jaký jazyk používají tanečníci? Jak se učíš kroky?

Jmenuje se to taktování, raz a dva a tři a čtyři.

Co je valčík? Raz, dva, tři. Raz, dva, tři, jen čísla, jen matematika.

A je v tom kus umění.

Tohle všechno, ty složky, ty papíry, to jsou lidské životy.

Každé rozhodnutí, které udělali za poslední rok, za posledních 10 let.

Všechno, na čem jim záleží,

každá jejich slabost, zlozvyky, sny, všechno je v číslech.

Když s těmi čísly pracuje nějaký trouba,

sečte bez citu pár čísel a někdo přijde o dům.

Já vezmu čísla, přidám trochu umění a někomu zachráním život.

To je moje práce. O tom je účetnictví.

Možná by měli vyučovat to zajímavý, nejen tu nudnou teorii.

Matematika je ještě něco navíc.

Určité metody se jmenují statistika nebo pravděpodobnost.

Ty ti mohou říct něco o tvé budoucnosti.

Třeba to, že je větší šance, že tě draftuje tým z první ligy,

než že se uživíš jako tanečník.

Svět miluje tanečníky. Opravdu je miluje.

Ale potřebuje účetní. Je po nich větší poptávka.

Víc příležitostí. Možná to zní krutě, ale je to pravda.

Matematika je pravda. Nelže ti.

Nezohledňuje tvé přání ani předsudky. V tom je upřímná.

Matematika dokáže spoustu věcí.

Matematika může být složitá, ale nikdy nelže.

Tak to spočítej, Chuckie, protože ti to fakt jde.

Máš v sobě umění.

-Vypadáš skvěle. -Díky, ty taky.

Nechceš jim ukázat, jak se to dělá?

Nevím. Trochu jsem si… Trochu mě bolí noha.

-Bolí tě noha? -Možná počkáme na lepší song.

Myslela jsem, že to dneska rozjedeš.

Já nevím, tlačí mě boty a bolí mě noha.

Bolí tě noha?

-To nerada slyším, přišel jsi sám? -Cože? -Bez doprovodu?

To se změní. Věř mi.

Změní se to. Dej tomu čas.

Na tomhle všem, tam venku, ve skutečnosti vůbec nezáleží.

Je to jen takový tréninkový zápas.

Tohle je perfektní song, pojď.

Víš, já... Ta noha mě pořád bolí.

-Chucku, pojď! Zboříme to tady. -Promiň. Bolí to.

Víš, tančím od osmi let, a učím tělocvik.

Děti se tam často zraní. Vidím, jak pokulhávají.

Jak se hrbí. Podle mě ti nic není, Chucku.

Neříkám, že musíš tancovat s holkou z povinnosti, je to jen na tobě.

Jen říkám, ať už budeš tancovat nebo ne, nemusíš jí lhát.

Řekni jí pravdu. Unese to.

-Jsi připravený? -Jo, jdeme na to.

Ještě jednou, ještě jednou, ještě jednou.

Byli možná mladí, ale měli dost rozumu, aby věděli, kdy přestat.

Šest měsíců předtím, než zemřel na nádor na mozku,

nečekaně ve věku 39 let, a dokud mu mozek ještě fungoval,

řekl Chuck své ženě pravdu o jizvě na hřbetu ruky.

Když spolu začali randit, tvrdil jí, že ji má od kluka jménem Doug Wentworth,

který zuřil, že tančil s jeho holkou na školním plese.

Prý ho strčil v hodině tělocviku do pletivového plotu.

To jsem si vymyslel.

Bože, pořád plný tajemství, co?

Co se stalo, lásko?

Po tom našem úžasném tanci jsem byl celý zpocený a rozpálený.

Cítil jsem, jak mi hoří tváře.

-Byl jsi skvělý. -Díky. -Jsi hvězda.

V tu chvíli jsem chtěl jen tmu, chladný vzduch a být sám.

Tehdy v noci zářily miliony hvězd.

Miliony. A za nimi miliony dalších.

Možná to byla jen matematika, ale tehdy v noci tancovaly.

Vím to, protože jsem jednu viděl.

Tehdy jsem si pomyslel, že vesmír je obrovský

a obsahuje nespočet světů a já jsem jeho součástí.

A v tuhle chvíli jsem se cítil úžasně.

A mám právo být úžasný.

Proč jsi o tom lhal, zlato?

Jsi podivuhodný úkaz, drahý.

Víc neřekl, protože ta jizva měla ve skutečnosti jiný význam.

Byla součástí příběhu, který jí nemohl vyprávět,

i když už na místě viktoriánského domu,

kde prožil většinu dětství, stál bytový komplex.

Ten strašidelný viktoriánský dům.

Neměl jsem žádný zvláštní důvod. Jen podivné myšlenky.

Ta jizva znamenala víc, a tak z ní udělal víc.

Jen nikdy nepřiznal, jaký význam doopravdy měla.

Nedávalo to moc smysl, ale jak glioblastom stále víc ničil jeho mysl,

bylo to to nejlepší, co jeho rozpadající se mysl zvládla.

Chuckův děda, jeho Zadie,

zemřel na infarkt pět let po tom úžasném tanci na plese.

Chuck byl tehdy ve třetím ročníku na střední,

zpíval v kapele a během instrumentálek tančil jako Mick Jagger.

Všechno zařídil sám.

Před pár týdny sem přišel jen proto, aby zkontroloval, že je všechno, jak má být,

což mi přišlo divné.

Většina lidí si s tím tu práci nedá. Přijdou sem jednou, všechno domluví.

Už se nevrací.

Příště je uvidím až v „nejlepším nedělním obleku“, jestli mi rozumíš.

Byl to skvělý člověk a dobrý přítel.

Vedl nám účetnictví 23 let a nejednou nám zachránil krk před berňákem.

-Dlužím vám nějaké peníze? -Ani halíř.

Postaral se i o to. Vyrovnal účet při své poslední návštěvě.

Nejpodivnější na tom všem je, zní to divně, tak se mi nesměj.

Za mlada jsem snil, že budu televizní rosničkou, možná že budu mít vlastní kanál.

Nakonec to nevyšlo, ale strávil jsem jedno léto na stanici WKNB.

Byl tam jeden chlapík, o kterém říkali, že dokáže vycítit bouřku dva týdny dopředu.

I bez radaru. Měl šestý smysl.

Byl to ten nejpodivnější úkaz, co jsem kdy viděl.

Dělával takovou grimasu, když lidi mluvili o cestovních plánech,

jako by věděl něco, co oni ne.

Nebyl to úsměv, ani škodolibost.

Jen poznání. Nazval jsem to „meteorologův pohled“.

Já tuhle schopnost neměl. Proto jsem tady a ne tam.

Tvůj děda měl úplně stejný výraz, když tady byl naposledy.

Jako by věděl, že bude pršet.

A já byl jen chlápek, co prodává deštníky.

„Meteorologův pohled.“ Jsem si tím jistý.

Divná věc.

Albie mu všechno odkázal.

Víc než dost na to, aby zaplatil vysokou školu,

a později, z prodeje viktoriánského domu,

zaplatil dům, do kterého se s Ginny přestěhovali po líbánkách v Catskills.

Odmítl se přestěhovat do Omahy k rodičům své matky.

-Mám vás rád... -Řekl. -...ale tady jsem vyrostl a chci tady zůstat, než odmaturuji.

Je mi 17, nejsem dítě.

Takže se ti dva, oba už v důchodu,

přestěhovali a bydleli s ním ve viktoriánském domě zhruba 2 roky,

než Chuck nastoupil na universitu v Illinois.

Na pohřbu ale už nebyli.

Proběhl rychle, přesně jak si Albie přál,

a navíc babička s dědečkem měli v Omaze nějaké vyřizování.

Popravdě řečeno, Chuckovi nijak zvlášť nechyběli.

Jeho Zadie nesnášel humbuk, skoro stejně jako davy lidí.

Den před jejich plánovaným příjezdem

Chuck konečně otevřel obálku, která už nějakou dobu ležela na stole v předsíni.

Byla od Sama Yarborougha, majitele a hlavního pohřebáka pohřebního ústavu Yarborough.

Uvnitř byly osobní věci Albieho Krantze.

V té místnosti viděl Chuckův děda Jeffreyova chlapce, jak ho přejelo auto.

Viděl Henryho Petersona, jak visí ze stropu.

Viděl i svou vlastní ženu, jak tam leží mrtvá.

A nejspíš, pomyslel si Chuck, možná právě tu noc, kdy mu ukradl klíče,

viděl Albie i sám sebe, jak padá na zem a drží se za paži.

To čekání, říkával, to je na tom to nejtěžší.

Teď začalo Chuckovo vlastní čekání.

Jak dlouhé to čekání bude?

Kolik mu vlastně je, tomu muži na nemocničním lůžku?

Ozvalo se poslední pípnutí z neviditelného monitoru...

...a pak i to utichlo.

Ten muž ale nevybledl, jak vyblednou duchové ve filmech.

Prostě zmizel, jako by tam vůbec nebyl.

-Nebyl. -Pomyslí si Chuck. -Budu si myslet, že nebyl.

Budu žít svůj život, dokud neskončí.

Jsem úžasný.

Zasloužím si být úžasný.

Ukrývám v sobě nespočet světů.

Přeložila: Saurix Děkuji za přízeň a sledovanost. Podpořit mě můžete na www.titulky.com