Original subtitles

ČESKÁ TELEVIZE UVÁDÍ FRANCOUZSKÝ DOKUMENTÁRNÍ FILM

JACQUES TATI, MUŽ, KTERÝ SPADL Z MĚSÍCE

-Rok 1958.

Jacques Tati je na návštěvě New Yorku

v kostýmu pana Hulota,

hrdiny, kterého zplodil před několika lety.

Má kalhoty, jako by čekal velkou vodu,

a jeho vytáhlá silueta se nedá přehlédnout.

Jacques Tati tu není na dovolené.

Uvede zde svůj nový film s názvem Můj strýček.

Ve Spojených státech, podobně jako jinde,

se chystá dobýt vítězství.

Brzy bude nominován na Oscara

v kategorii nejlepší cizojazyčný film.

Tati je v té době však zabrán do jiného projektu.

Přemýšlí nad největším

a nejambicióznějším snímkem svého života.

Vloží do něj své schopnosti,

energii, zdraví i střechu nad hlavou.

Spálí mu křídla a uvrhne jej do bídy.

Ale nepředbíhejme.

Před klopýtnutím musel nejprve zlézt horu.

Před pádem stoupal do výšin.

O jeho výstupu si teď budeme krok za krokem vyprávět.

Příběh začíná v polovině 30. let 20. století v jednom varieté.

Jacques Tati tady vystupuje se svými Sportovními impresemi.

Napodobuje gesta tenisty, brankáře nebo boxera.

Dobrý komik, říká Tati,

musí umět zacházet především s nohama.

Té zásady se drží od prvních krátkých snímků,

v nichž se objevil jako herec a které posléze i režíroval.

Stavebním materiálem Tatiho filmů je tělo a pohyb.

Jacques Tati má čtyřicet let, když točí svůj první

celovečerní snímek Jede, jede poštovský panáček.

I tady ztvární postavu pošťáka Františka,

známého už z krátkometrážní Školy pošťáků.

Opět předvádí jedinečné kousky s dlouhým neskladným tělem.

Od scény ke scéně nechává hrdinu kouzlit piruety, tančit,

a dělá to jako by mimoděk.

S obdobnými gagy oslňovaly legendy amerického němého filmu

Buster Keaton nebo Harold Lloyd, které Tati obdivoval.

-Svou první komedii točí Tati

se skrovnými prostředky a s miniaturním štábem.

Někteří jeho členové se dokonce mění v herce.

Komparzisty najímá ve vesnici Sainte- Sévere,

kde byl za války několik měsíců.

Slíbil tehdy místním, že se vrátí a že u nich natočí film.

-A tak jsme se pustili s plným nasazením do toho dobrodružství.

Bylo to asi tak, jako kdybyste si ráno řekli, že natočíte film.

Všichni se divili: "Vy jste blázni, chcete točit krátkometrážní film?"

A my: "Ne, kdepak, bude celovečerní."

-Tati chce film natočit

zároveň na černobílý i barevný materiál Thomson Color.

Jede, jede poštovský panáček má být jedním z prvních

barevných francouzských celovečerních filmů.

Technické potíže se systémem Thomson Color

však tvůrce donutí k tomu, aby záměr vzdal.

Rozhoduje se pro černobílé provedení,

stejně se ale nenajde nikdo, kdo by film promítal.

Rok marně shání distributora.

Tati má naštěstí vytrvalost běžce na dlouhé tratě.

Jede, jede poštovský panáček

si nakonec cestu k divákovi proklestí.

Film má premiéru v roce 1949 a publikum si jej zamiluje.

Tatiho kariéra startuje.

Režisér nezapomněl na obyvatele vesničky Sainte-Sévere.

V červnu je tu zase a podělí se s nimi o úspěch.

MUŽ: Vy, kteří žijete celoročně v nervozitě, ve spěchu.

Zamyslete se nad tím.

Vy, kteří trávíte čas v kancelářích,

v továrnách, v dílnách. Zamyslete se nad tím.

Vy, kteří už začínáte mít povinnosti a starosti.

Vy, kteří se hroutíte pod tíhou odpovědnosti.

Vy slečno, vy mladý muži...

Radujte se, brzy pojedete na dovolenou.

Léto. Pláž.

Film, v němž najdete prázdninovou atmosféru.

Velký komický objev, Jacques tati,

autor snímku Jede, jede poštovský panáček.

-Tati je nezávislý tvůrce.

Každým novým filmem se pouští na pole experimentu.

Pro svou druhou komedii probíhající v přímořském letovisku

na pobřeží Atlantiku píše novou postavu,

a opět si ji zahraje.

Hrdinou, jenž vstoupí do dějin kinematografie,

je pan Hulot, zasněný, povětšinou mlčící zvláštní patron.

Tati vybuduje figuru, již poznáme na první pohled

podle typické chůze i obligátních doplňků.

-Mim Tati propůjčuje Hulotovi hubenou, vytáhlou postavu.

Dlouhán se drží zpříma, je samá ruka, samá noha,

disponuje ale nadmíru ohebnými klouby.

Především však Tati opatří Hulota charakteristickou klátivou chůzi.

Pan Hulot je Měsíčňan, řekne později Tati.

Ostatně důkazem je jeho chůze. Sotva se dotýká patami země.

Chodí po špičkách, aby byl blíž Měsíci.

Jako dítě trávil Jacques Tatischeff, tak znělo jeho jméno,

hodiny a hodiny ve svém světě.

Rád napodoboval to, co viděl kolem sebe,

a nebyl zrovna vzorným žákem.

-Měl jsem to štěstí, že mě posílali často na hanbu.

Z toho místa, z rohu, byl výborný výhled na učitele.

A tak jsem třeba viděl, že si stáhl ponožky,

že se škrábe na noze, zkrátka jsem viděl druhou stranu kulis.

Tehdy jsem začal pozorovat okolí, začal jsem si uvědomovat,

že lidé nejsou jen bezchybní a bez poskvrnky.

-Pochází ze zámožné

francouzsko-rusko-nizozemsko- italské rodiny.

Z lycea však odejde před maturitou

a neuspěje u zkoušek na UMPRUM. Raději se baví.

Už ne jako úplný mladík se žení s Micheline Winterovou,

do níž se bláznivě zamiluje.

Jeho tchyně, která má svatbu pevně v rukou,

však odmítne pozvat Tatiho přátele z dob varieté.

A Tati si nikdy nezvykne na měšťácká úzkoprsá pravidla.

ZTŘEŠTĚNÁ HUDBA

VYPNUTÍ ELEKTŘINY, ZASTAVENÍ GRAMOFONU

-Tati opakuje, že pan Hulot je tak trošku pan Kdokoli.

Ten nekonformní muž, to je on,

vyvolává zmatky a nic nedělá jako ostatní.

Tati si vyhraje se zvukem a s dialogy jako nikdo před ním.

PÍSKOT PÍŠŤALKY

-Při vedení herců si režisér osvojí metodu, již nikdy neopustí:

předehrává gesta, která pak interpretují před kamerou.

Tati je tím filmem posedlý,

důkladně si promýšlí každou drobnost.

Někdy vzniká i přes dvacet záběrů jedné scény,

a on nepovolí, dokud nedosáhne toho, co chce.

Bojuje s větrem i s rozmary počasí.

Zrnka písku zalezou do kamery

a způsobí nevratné poškození filmového materiálu.

Tati je nucen jet některé sekvence znovu.

Léto 1951 ale skončilo. Režírovat komedii není legrace.

Působit dojem, že to opravdu nic není, je nejtěžší.

Prázdniny pana Hulota mají premiéru uprostřed zimy 1953

a nadchnou diváky.

Film je vybrán na festival v Cannes,

kde obdrží Cenu zahraniční kritiky.

Tati, který tehdy ještě nedosáhl dostatečné slávy,

nemá tu čest být zabrán kamerami televizního zpravodajství.

Za pár měsíců poté jej už objektivy vyhledávají.

Stane se tak při předávání Ceny Louise Delluca,

což je obdoba literární Goncourtovy ceny pro filmaře.

Uděluje se nejlepšímu francouzskému filmu roku.

Režisér se velkého světa nezalekne. Je svůj a pokračuje v cestě vzhůru.

Jacques Tati prorazí i za hranicemi, zejména v Anglii,

kde je Mister Hulot na programu nejmódnějšího londýnského kina.

Britové toho hrdinu milují, jak je ostatně vidět v ulicích.

Režisér poznává na vlastní kůži úspěch.

Má obavu, aby nevybočil z místního koloritu, a tak si bere deštník:

záhy jej svěří i panu Hulotovi.

V červnu 1954 je Tati v New Yorku,

chce vidět první krůčky svého filmu na opačném břehu Atlantiku.

Prázdniny pana Hulota se zanedlouho stanou

největším francouzským trhákem ve Spojených státech.

Z pomyslného trůnu sesadí Pekařovu ženu Marcela Pagnola,

film, který si první příčku držel dlouhých patnáct let.

Tati zúročuje svůj pobyt v New Yorku

a zopakuje své Sportovní imprese před objektivem Philipa Halsmana.

Především však pozoruje obří americký růst

a výbojnou modernost země pokroku.

Pozoruje americkou podobu lidského druhu.

Pozoruje kolemjdoucí, představuje si nové hrdiny,

registruje zajímavá gesta.

Tati je filmař, který je neustále ve střehu,

neustále na číhané.

-Toulám se, nikam nespěchám. Ano, je mi příjemné dát si načas.

Procházím se a pozoruju městský ruch.

Vidím, jestli je můj námět dobrý, jestli obstojí.

Pomaloučku si při tom pozorování buduju a vyprávím svůj příběh.

-Po návratu do Francie by mohl Tati spát na vavřínech.

Proč si nedopřát eskapádu do světa reklamy,

jak mu navrhuje impresário?

Tady je Tatiho břitká odpověď:

-Chtěl bych vás upozornit, že svou práci mám obzvlášť rád

a v žádném případě ji nedělám proto,

abych vychvaloval nějakou značku automobilu,

a už vůbec ne kvalitu špaget.

-Tati myslí na umění. A na svůj další film.

Nehodlá se zbavit dosavadních hrdinů.

V hlavě má však jejich nové variace i experimenty.

Tatiho další komedie s názvem Můj strýček

se bude natáčet v barvě

a poprvé bude vznikat částečně ve studiu.

Požádá jednoho ze svých uměleckých souputníků,

malíře a architekta Jacquesa Lagrange,

aby načrtl plány hypermoderní vily, domu-robota s okny,

která připomínají oči.

Stavba nebude pouhou dekorací, bude mít funkci filmové hrdinky,

bude v centru příběhu, bude zrcadlem snobství a konvencí.

-Všechno je propojené, říká hrdinka,

Tatiho paní domu, madam Arpelová.

Ale v této aseptické vile není nikdo propojený s nikým,

každý je ve své bublině.

I ve třetím snímku Tati pracuje inovativně se zvukovou stopou.

Ta je mu nástrojem

k až vizionářské kritice nikoli technologií samotných,

nýbrž způsobu, jakým s nimi nakládáme.

ŠÍLENÝ HLUK

-Tati jako obvykle nikam nespěchá, hercům předehrává sebemenší gesto.

Stejně postupuje při práci se psem Arpelových, s Dakim,

jenž zastává roli narušitele dokonale nalinkovaného světa.

-Ve filmu Můj strýček

vyměnil podivný pan Hulot letní oblek za městský úbor

a jeho rozvrzané auto z předchozího filmu nahradilo kolo.

On je tím strýčkem, dává filmu název,

především ale svůj svobodný a originální charakter.

Neboť pan Hulot se potýká s vlastní nepřizpůsobivostí.

Není s to se s sžít s neúprosnými zákony této společnosti,

úspěch sestry a švagra je pro něj iluzorní.

MUŽ: A kdybyste netočil filmy, co byste dělal rád?

-Co bych dělal rád? Stál bych za pultem.

Můj dědeček byl rámař, rámoval obrazy.

Živnost převzal můj otec.

Za normálních okolností bych byl v tom obchodě a rámoval obrazy.

-Bavilo by vás to?

-Raději budu za rámečkem, než bych byl rámař.

-Jacques Tati se nezastaví.

Po půl roce vyčerpávajícího natáčení

stráví patnáct měsíců dokončovacími pracemi.

Dělá deset hodin denně.

Na jaře 1958 je perfekcionista konečně spokojen

a připraven čelit pohledům diváků.

Pět let po Prázdninách pana Hulota je i tento Tatiho film vybrán

do soutěže festivalu v Cannes.

Režisér trvá na tom, že dorazí s celým štábem i s herci.

Můj strýček získává Zvláštní cenu poroty

za originalitu a komický efekt díla.

Můj strýček je skvěle přijímán nejen ve Francii,

ale všude v Evropě. Tati vyjíždí na turné.

Ve Švýcarsku, v Dánsku a ve Švédsku je přijímán jako hvězda.

Tati využije své cesty do Říma

mimo jiné k návštěvě Federica Felliniho.

Italský kolega mu nabízí roli Dona Quijota v adaptaci,

kterou má chuť jednou realizovat.

Film bohužel nikdy nevznikne.

V září 1958 odlétá Tati na dvouměsíční americké turné.

Jezdí od města k městu a uvádí Mého strýčka

ve verzi vyrobené speciálně pro americké publikum.

Šnůra vrcholí v Los Angeles,

kde se Můj strýček uchází o Oscara

v kategorii nejlepší cizojazyčný film.

-Prozradíte jméno vítěze?

-Vítězem se stává Můj strýček.

Oscara získává film Jacquesa Tatiho!

-Rád bych řekl pár slov svou lámavou angličtinou.

Lidé, kteří nemluví dobře anglicky, si pro sebe rádi uzurpují slovo.

Myslím, že má první návštěva v Hollywoodu nedopadla špatně.

SMÍCH V SÁLE

-Po slavnostním předání cen vysloví Jacques Tati,

francouzská hvězda mezi těmi hollywoodskými, přání,

zda by nebylo možné se setkat s idoly z dob němého filmu.

S Haroldem Lloydem a s Busterem Keatonem.

V Paříži jej zdraví jako vítěze.

Režisér je na vrcholu slávy, ale nebere se příliš vážně.

Na radnici v městečku Le Pecq,

kde se před dvaapadesáti lety narodil,

si zahraje v nízkorozpočtovém remaku oscarového ceremoniálu.

S ním je tu i matka, manželka a přátelé.

Blahopřejí mu francouzští oficiální činitelé,

od starosty rodného města až po prezidenta republiky.

Tati se setkává také s De Gaullem.

Zdvořile však odmítá Řád umění a literatury,

který mu hodlá státník udělit.

-Při svém povolání se můžu procházet

po ulici s rukama v kapsách, pískat si

a mít na sobě úplně obyčejné oblečení.

A abych mohl důstojně nosit toto vyznamenání,

cítil bych se povinen změnit zvyky, které pokládám za záruku

své umělecké a filozofické svrchovanosti.

-Píše reakci na poctu.

Svoboda a nezávislost, to je pro Tatiho to hlavní.

Na začátku 60. let se vzdává práce na filmu Iluzionista,

který má vyprávět o jeho začátcích ve varieté.

Zdá se mu až příliš klasicky pojatý.

Raději se zakousne do svého nejnáročnějšího

a zároveň nejodvážnějšího projektu,

do filmu, který se stane jeho mistrovským opusem.

Prohlásí:

-Beru na sebe veškerá rizika. Buď uspěju, nebo pohořím.

-Tati za své zahraniční cesty sleduje poslední výkřiky techniky,

které zvyšují efektivitu a rychlost.

Zajímá se o přesně rozvržený den v kancelářích

a v neposlední řadě i o moderní architekturu.

Děj svého filmu Playtime

umístí do standardizovaného a hypermoderního města.

Ten svět bude na hony vzdálen vesničce

ze snímku Jede, jede poštovský panáček

i přímořskému letovisku z Prázdnin pana Hulota.

Vydává se na desetiměsíční obhlídky, na nichž snímá budovy.

Putuje po evropských městech, a zastávku udělá v Berlíně,

v Milánu, v Helsinkách, v Ženevě.

Pařížská čtvrť La Défense ještě neexistuje.

Tati však pozorně sleduje výstavbu letiště v Orly

a fotí si, co by se mu hodilo pro film.

-Letiště v Orly je dnes velmi podobné tomu v New Yorku.

A když přiletíte do Londýna, vidíte víceméně

stejné přistávací plochy jako ve Stockholmu.

Stejné jsou i židle v domácnostech,

ty samé židle, co mají doma přátelé,

najdete i na letišti Orly,

stejné židle jako v Orly jsou i v New Yorku.

Za chvíli padne otázka, proč vlastně cestovat?

-Tatimu nevyhovují reálné kulisy, omezovaly by jej při práci,

a tak se větší část filmu má točit ve studiu pod širým nebem.

Za tím účelem vznikne celá obchodní čtvrť.

Návrhy a realizaci svěří režisér

do rukou šéfa výpravy Eugena Romana.

Stavba je zahájena v září 1964 na předměstí Paříže.

Ruch na gigantickém staveništi je zachycen na filmový pás,

stejně jako další fáze Tatiho mimořádného projektu.

Pozemek o rozloze osmi hektarů,

padesát tisíc metrů krychlových betonu,

čtyři tisíce metrů čtverečních plastu,

tisíc dvě stě metrů čtverečních skla.

Speciálně pro potřeby natáčení jsou vybudovány kanalizace,

asfaltové silnice, semafory i pouliční osvětlení.

Dvě elektrárny napájející Tatiho dekorace

by dokázaly zásobit energií patnáctitisícové město.

Takové kulisy nebyly postaveny pro žádný francouzský film.

MUŽ: Stojíme před maketou města Tativille.

Pane Tati, je to vpravdě supermoderní město.

Připadáte mi skleslý. -Protože nemám název města.

-Spolunavrhl jste to město s architektem Romanem.

-Je to moderní město.

-Je to dokonale fungující město, kde převládá sklo, ocel.

Proč ty ultramoderní materiály?

-Nemyslím, že jsou ultramoderní,

myslím, že takové se dnes zkrátka používají.

Nejsme tu ale proto, abychom kritizovali moderní architekturu.

-Dekorace stojí a režisér se poohlíží

po představitelích rolí obyvatel města Tativille.

Vybírá si neherce,

tito lidé se živí profesí, která jim zůstane i na plátně.

Tatimu jde o přesná gesta,

přesné držení těla i přesný způsob, jak se pohybují.

Tvůrce nenechává nic náhodě. Zkouší výrazné barvy,

které mají vystoupit z moře šedi převládající v první části filmu.

Dokonce si najde čas na takový detail,

jakým je barva ponožek pana Hulota, musí ladit s jeho šaty.

Šedé pruhy a pruhy barvy právě rozkvetlé mimózy

doplní hnědé semišové boty a břidlicově šedé kalhoty.

Nebyli by ale vhodnější zelené ponožky,

černé kožené boty a antracitové kalhoty?

Tati to nepovažuje za nepodstatné detaily, naopak.

Vždyť chce točit na 70milimetrový film

a na širokoúhlém formátu je vidět i ten nejmenší kaz!

Tatiho novinka bude poetickou komedií

natočenou s technickými prostředky hollywoodského spektáklu.

Každý prvek dekorací je na tom jako manekýn,

vezmou se mu míry a rozměry.

Tati rovněž nechá vyfotografovat komparzisty

ve strnulých postojích, a pak je zachytí i v pohybu.

Tyto fotografie se vystřihnou

a tvůrce má k dispozici siluety v životní velikosti.

Zakomponuje je do Tativillu,

budou žít s komparzisty z masa a kostí.

Jako tady, v pravé části plátna

je vedle nehybného muže obrys postavy:

automat, kterému došla baterie.

Tati vidí obchodníky jako roboty.

Pohybují se, a připomíná to bizarní balet.

-Tati se brání tomu obsadit

do hlavní ženské role známou hvězdu.

Vybírá si bývalou au-pair svých přátel,

která v té době pracuje jako sekretářka

pobočky firmy Findus ve Frankfurtu.

MUŽ: Jak se jmenujete? -Barbara Dennecková.

-Tak se jmenujete i ve filmu Playtime.-To je pravda.

-Je to vaše první role? -Ano. Nikdy předtím jsem nehrála.

-Znáte scénář? -Ne, neznám.-Jak to?

-Pan režisér Tati nechce, abychom četli scénář,

myslí, že bychom nepůsobili při hraní přirozeně.

-Barbařinýma očima se seznamujeme s velkoměstem.

To má být podle Tatiho jedinou skutečnou hvězdou filmu.

MUŽ: Proč je zase na scéně postava pana Hulota?

-Protože mám pana Hulota rád.

Ten hrdina se osvědčil a byl dobře přijat i v zahraničí.

Líbí se divákům v Americe, líbí se v Anglii.

Jiné hrdiny nemám. Zkrátka je můj.

-V prvních dnech natáčení, na jaře 1965,

se Tati soustředí na scény,

v nichž pan Hulot bloudí labyrintem kanceláří.

Hulot se ještě více než předtím neumí přizpůsobit.

Je ztracený ve světě postrádajícím lidskou vřelost a vzájemnost.

Ve filmu Playtime se však Tati vzdává záměru,

aby byl pan Hulot ve středu příběhu.

Nechává hrdinu řízeně ustoupit do pozadí

a prostor dá ostatním aktérům.

Tati si vyhraje i s nepravým panem Hulotem,

jenž čas od času vstoupí na scénu.

-V červnu 1965 přeruší natáčení Playtimu bouřka.

Město Tativille je poškozeno

a práce na filmu naberou nenávratné zpoždění.

Ale to by se muselo stát něco daleko horšího,

aby to vyvedlo Tatiho z pomalého tempa.

Režisér tvrdohlavě uplatňuje před každou scénou

svou neotřesitelnou metodu práce s herci.

Jenže v Playtimu je spousta herců, a tak všechno trvá déle.

Tatiho vedení herců je jako choreografie, podívaná sama o sobě.

Režisér a mim v jedné osobě si dopřeje sem tam drobnou roličku.

Baví se a tu postavu umisťuje na zadní plán,

vyzývá k pozornému zkoumání záběrů.

-Dávám přednost filmu před vyrovnaným životem

a osobním pohodlím.

Filmaři točí film za filmem,

aby si mohli vyměnit auto nebo koupelnu.

-Tati pochybuje, vytrvale hledá.

Hodiny, někdy i celé dny zkouší.

Chce lepší a lepší záběr.

Někteří členové štábu pro něj mají přezdívku Tatillon - Hnidopich.

Režisérovi je to lhostejné:

není tu proto, aby si dělal vrásky z připomínek štábu,

ale aby šel za svým snem

a inscenoval svou vizi moderního světa.

Aby natočil film, jaký ještě nikdo před ním.

Natáčení se donekonečna protahuje.

Jak jdou měsíce, roste napětí.

Faktury se hromadí

a bankéři a poskytovatelé služeb jsou netrpěliví.

Společnost, od níž má v pronájmu kameru,

zabavuje uprostřed natáčení objektiv.

Tati hodlá zachránit loď před potopením stůj co stůj.

Film sám produkuje, a tak zastaví vlastní dům.

Donquijotská epopej, natáčení Playtimu,

je završena po 365 dnech intenzivní práce.

Ta je rozvržená takřka do tří let.

Atlet je vyčerpán náročným natáčením, zatím však nedobojoval.

Dře dnem i nocí a do poslední chvíle vylepšuje.

-Co je to za zvuk, co tam překáží? Moment, řeknu ti, kde přesně to je.

-Tati několikrát odloží premiéru,

protože není stále stoprocentně spokojen.

-Tatiho film prý není nikdy úplně dokončen. Je to pravda?

-To od vás není hezké. -Ne, to jste řekl sám.

-Mám pokaždé strach, že to není ono, že něco chybí.

-V prosinci 1967, po pěti letech usilovné práce,

Tati konečně představuje film v předpremiéře.

Je s ním rodina, štáb i pařížští zástupci francouzského filmu.

Den po předpremiéře píše Francois Truffaut Tatimu:

-Playtime se nepodobá ničemu, co existuje v kinematografii.

Žádný film není nasnímaný ani ozvučený jako tenhle.

Je to film z jiné planety, na níž se točí odlišně.

Playtime, to je možná Evropa roku 1968

z pohledu prvního marťanského režiséra.

Vidí, co už nevidíme, slyší, co už neslyšíme,

a natáčí jinak než my.

-Film, který diváci uvidí na plátně,

se skutečně nepodobá žádnému jinému.

Vrcholí scénou euforického křepčení,

která je odpovědí na balet robotů ze začátku filmu.

Playtime je oslnivý umělecký počin.

Výroba je však natolik drahá,

že zájem francouzských diváků nestačí, film si na sebe nevydělá.

Před finančním krachem

by mohl zachránit Tatiho úspěch ve Spojených státech,

kde si jeho předchozí filmy vedly nadmíru dobře.

Bohužel nic nejde podle plánu.

Playtime amerického distributora nenachází.

Režisér sní sen o tom, že jeho dekorace přežijí Playtime

a budou sloužit studentům filmové školy.

Ten den, kdy se bourají,

vyhodí před jednou z budov scénář filmu.

Poté se stavba zřítí.

Důsledky komerčního nezdaru Playtime

jsou pro Tatiho devastující.

Je nucen prodat svůj dům a jeho společnost je v likvidaci.

První čtyři filmy končí v soudní úschovně.

MUŽ: Playtime je za vámi, bylo to dlouhé a náročné období.

-Asi bych vyděsil vedoucího výroby Bernarda Maurice, kdybych řekl,

tak a v pondělí se zamyslíme nad prvním záběrem dalšího filmu!

Ale ne, musím si dát chvíli pauzu.

-Chystáte se odpočívat. Změníte prostředí?

-Nevím. Ano, mám toho... plné zuby.

-Šedesátá léta jsou minulost

a Tati se stává umělcem, který není žádaný.

Tato okolnost mu překazí realizaci dalších snů,

další tvorbu i zázračný vzestup, jaký si přál.

Francouzští producenti od něj dávají ruce pryč.

PROMLUVY V ANGLIČTINĚ

-Pracuje s podporou zahraničních výrobců.

V roce 1971 vzniká snímek Pan Hulot jede na výstavu,

který točí za nizozemské peníze.

Částečně i proto, aby splatil dluhy.

Pan Hulot jede na výstavu je skromnější film než Playtime,

nahlíží velmi osobitě a zároveň básnivě

a nekompromisně na civilizaci, kde je králem automobil.

Jen v tomhle jediném snímku

otevírá pan Hulot svůj příznačný deštník.

-Uvidíme ještě někdy na plátně pana Hulota?

-Určitě. Tedy doufám.

Protože si myslím,

že s přibývajícím věkem z něj bude čím dál větší podivín.

Myslím si, že to tak nechám být.

Myslím, že s přibývajícím věkem se nemáme nechat svazovat.

-V roce 1973 dokončí Tati film Parade,

který finančně zaštítí švédská televize,

natáčí se ve stockholmském cirkuse.

Před kamerou ztvárňuje znovu

své postavy z kabaretu ze Sportovních impresí

a předvádí výstupy, které jej proslavily v mládí.

Po dlouhé bitvě Tati dobyde zpět práva na své filmy,

jsou znovu uváděny v kinech a nalézají si nové diváky.

Tati neztrácí svůj esprit

a nabízí stále něco neotřelého, originálního.

Rozhodne se třeba natočit nově záběry sekvence s kánoí

z filmu Prázdniny pana Hulota.

Po pětadvaceti letech je začlení do dalšího snímku.

Krátce předtím viděl Tati Spielbergovy Čelisti,

které na něj udělaly značný dojem.

Jedné listopadové noci roku 1982

odjíždí Jacques Tati na své poslední prázdniny.

Rozpracovaný scénář filmu Zmatek měl začít smrtí pana Hulota,

realizován už ale nebyl.

Krátce před smrtí se svěřuje:

-Playtime mi dal pořádně zabrat, fyzicky i finančně,

ale je to film, který jsem opravdu chtěl natočit.

Na Playtime jsem hrdý. Bude to definitivně můj poslední film.

Skryté titulky: Miloš Kostner Česká televize 2022