Original subtitles

Levné knihy uvádí

TICHÝ DON 3. část

Podle románu Michaila Šolochova

Scénář a režie Sergej Gerasimov

Kamera Vladimír Rapoport

Hudba J. Levitin

Hrají

Pantělej Melechov: D. Ilčenko Iljinična: A. Filippova

Grigorij: P. Glebov Darja: I. Chiťajeva

Duňaška: N. Archangelskaja Axiňja: E. Bystrickaja

Natálie: Z. Kirijenko Miťka Koršunov: B. Novikov

Michail Koševoj: G. Karjakin Jevgenij Listnickij: I. Dmitrijev

Štokman: V. Šatunovskij Kotljarov: A. Titov

Prochor Zykov: V. Zacharčenko Fomin: V. Bubnov

TICHÝ DON

3. část

- Proč mlčíš? - A o čem bych asi tak měl mluvit?

O tvých pijatykách, chození za děvkami.

- Ty už to víš? - Už si o tom povídá celá vesnice.

Když to víš, proč se ptáš?

- Takže v tom zase pokračuješ? - Nech mě na pokoji, Natálie.

Ty nenapravitelný chlípníku! Proč mě zase mučíš?

To se nestydíš podívat se vlastním dětem do tváře?

Přestaň poslouchat drby.

Trochu vinen před tebou jsem...

To ten náš život za to může, Nataško.

Chodíme na okraji smrti.

A člověk občas zakopne.

Začal jsem pít.

Poslední dobou jsem dost vyváděl.

Život není dokonalý. Možná je to i moje chyba.

Neměli jsme uzavírat mír s rudými a teď jít proti kadetům, ale jak?

Kdo vyléčí tu ránu mezi námi a sovětskou vládou?

Mám to, Nataško, v hlavě celé popletené.

Nesnaž se mě obalamutit.

Choval ses jako čuně a teď to svádíš na válku.

Copak jsem si kvůli tobě nevytrpěla dost?

Kéž by se mi to tenkrát povedlo!

- Chceš pomoct, Griško? - Žádnou nepotřebuju.

Grigoriji Pantělejeviči, buď na ubohou vdovu vlídnější.

Nikdy se na mě neusměješ, ani nepokrčíš rameny.

- Radši jdi vařit. - A pro koho!

Pomoz Natálii. Míšánek je celý špinavý.

To zrovna potřebuju! Vy si je upletete a já mám na ně prát?

Natálie je jak fena, porodí ti jich další tucet.

A mně z praní upadnou ruce.

Radši jdi pryč.

Grigoriji Pantělejeviči, ty jsi poslední kozák na vsi.

Neodháněj mě a nech mě dívat se na ten tvůj neodolatelný černý knír.

Ty jsi ale číslo! Jak s tebou Petr mohl žít?

- Žádnýho nenecháš na pokoji. - To si piš.

Poslouchej, Gríšo, mladá děvčata mi říkají:

„To není spravedlivé. Žádní kozáci tu už nejsou

a Gríša je jen u své ženy.

I když už dávno není to, co býval,

i tak bychom si rády sáhly.“

A já na to: „Ne, děvčata, Gríša kulhá jen venku,

ale doma se drží Natáliiny sukně.

Poslední dobou je učiněný svatoušek.“

Ty jedna! Ty jsi ale drbna!

Jiná už asi nebudu.

Kdybys byl můj, já bych z tebe tu udatnost vytloukla.

Dobrý den, drahá Axiňjo.

Dobrý den.

- Už je to dlouho. - Dlouho.

Už jsem zapomněl na zvuk tvého hlasu.

- Tak brzy? - Myslíš, že je to brzy?

Copak už si nemáme vůbec co říct?

Proč mlčíš?

Už jsme si všechno řekli.

- Opravdu? - Myslím, že ano.

- Strom kvete jen jednou do roka. - A ten náš už snad odkvetl?

- Ty myslíš, že ne? - Je to tak zvláštní.

Axjušo, já tě pořád nemůžu vyrvat ze svého srdce.

Už mám velké děti, začínám šedivět,

ale pořád na tebe musím myslet.

Pořád se mi o tobě zdá, pořád tě miluji.

- A když si vzpomenu... - Já také.

Už musím jít. Moc jsme se zapovídali.

Tohle je místo, kde naše láska začala.

- Pamatuješ? - Všechno si pamatuji.

- Darjo? - Kdo je?

To jsem já, Axiňja. Pojď sem.

- K čemu mě potřebuješ? - Moc tě potřebuju.

Copak to je? Prsten?

- Pro mě? - Pro tebe. Památka na mě.

- Je zlatý. Nech si ho. - Proboha.

A co za to mám udělat?

Zavolej...

- Řekni Grigorijovi, ať jde ven. - Zase s tím začínáte?

Ale ne. Chci s ním mluvit, aby Stěpanovi pomohl získat dovolenku.

- A proč nezajdeš k nám? - Natálie by si mohla myslet...

Dobře, řeknu mu to. Co bych si s tím lámala hlavu.

VE VESNICI USŤ-CHOPERSKÁ

Kdo je?

- Dobré ráno. Je Koševoj doma? - Co se stalo?

Problém. Vzpoura v Serdobském pluku.

Pěchota tam odzbrojila dělostřeleckou baterii.

Právě pořádají shromáždění u kostela.

- A kde je Koševoj? - Jel do Usť-Medvědické.

Včera jsem měl předtuchu, že budou problémy. Připravte se.

- Kde jsou další komunisté? - Kdoví?

- Komunisté, na schůzi. - Už jdeme.

Pušky tu klidně nechejte. Nejdete do boje.

Pusť mě!

Sláva řadovým členům!

Ticho! Ticho!

Ticho!

Rudoarmějci! Styďte se!

Zrazujete vládu lidu! A to v nejkritičtější chvíli!

Prodali vás kozáckým generálům!

- Vaši velitelé jsou zrádci! - Hlouposti!

Vzpamatujte se!

Zneužívají vás k podkopávání vlády dělníků a rolníků!

Ne! Neopovažuj se!

Budeš mít dost času mě zabít.

Sláva komunistickému bojovníkovi!

Můžete mě zabít, ale nechejte mě mluvit!

Nechejte mě mluvit!

Můžete mě zabít, ale já vám opakuji: vezměte rozum do hrsti!

- Velitel vašeho pluku... - Osipe Davydoviči!

...vás vede na scestí.

Komunismus ale tak jako tak...

Smrt! Smrt komunistům!

Bijte nepřátele pracujících rolníků!

Už jedou!

Už jedou zajatci!

Nepřátelští zajatci!

Podívejte, to je Ivan Alexejevič.

- Vidíte, dostali i Kotljarova! - Vidím.

Podívejte se do jejich nečestných očí.

To stačí! Svoje už si užili!

Chtěli získat půdu, co?

Tady je jeden z vaší vesnice. Podívejte na něj, na parchanta!

A kde je ten další? Kde je Miška Koševoj?

Z vaší vesnice jen jeden.

Když ho roztrháte na kusy, dostane se na každého.

Uhni, sousede.

- Buď zdráv, kmotře. - Buď zdráva, kmotro Darjo.

Tak povídej, drahý kmotříčku,

jak jsi mi zabil mého muže, Petra Pantělejeviče?

Ne, Darjo.

- Já ho nezabil. - Nezabil?

Nebyls to ty a Miška Koševoj, kdo zabil naše kozáky?

- Byl jsem v té bitvě. - Tak vidíš!

Co to vyvádíš?!

Chceš zabít vlastního?

Mrcho!

Proč se zavíráte na nějakou šňůru?

Je někdo doma?

Co se děje?

Kde je matka a Natálie?

Co se stalo? Zajatci už tudy prošli?

Zabili je. Proboha, Gríšo!

Naše Darja, ta mrcha prokletá, sama zastřelila Ivana Alexejeviče.

- Lžeš! A co Štokman a Koševoj? - Ti mezi zajatci nebyli.

Matka a Natálie dostaly strach a šly spát k sousedům.

Darja přišla domů, opilá namol.

Spí v chlívku.

Zmije!

- Dobrý den, staří braši! - Dobrý den, Vaše Excelence!

Prosím, přijměte od kozáků chléb a sůl.

Děkuji.

- Prosím. - Děkuji.

Jak vidíte, ve vesnici zůstali jen starci, ženy a děti,

kteří nemohou bojovat.

Všichni kozáci bojují na frontách za naši společnou věc.

Darja Timofjejevna Melechovová!

- Melechovová! - Tady jsem!

- Pěkná. - Cože?

Ach, ano.

Jste vdova po zabitém podporučíkovi Melechovovi?

Ano.

Teď dostanete peníze, 500 rublů.

Donská vláda vám děkuje za vaši chrabrost

a vyjadřuje svou soustrast.

Můžu už jít?

Ano. Ano, samozřejmě.

Odměňujeme ženy, které při boji s bolševiky projevily odvahu.

První odměněná, vdova po důstojníkovi,

sama zabila komisaře proslulého svou krutostí.

Byla důstojníkovou ženou a zabila jednoho z těch komisařů.

- Podívej! - Bože! Za co ti dali metál?

Za Ivana Alexejeviče, ať odpočívá v pokoji, neřád!

A tohle je za Péťu.

- Co s tím budeš dělat? - S čím?

Co budeš dělat s těmi penězi?

Co se mi zlíbí.

Vezměte si to, matko, na Petrovu památku.

Objednejte za něj mši a smuteční shromáždění.

Ještě mi dají pár metálů a bude ze mě generál!

Když oficíři bojují na frontě, kdo bude cvičit staříky?

Budu jejich velitelkou.

Já už ta stará čertiska vycvičím!

Takhle je budu komandýrovat!

Staříci, pozor!

Bradky vzhůru!

Přímo hleď, pochodem v chod!

A budou mašírovat, staroušci moji. Levá-dva! Levá-dva!

Nenimrej se v tom.

Pofoukej to.

Panebože!

Copak je s tebou?

No tak, no tak.

- Brzo už umřu, Natálie. - Co to mluvíš za nesmysly?

- Nelíbej mě. - Proč?

Jsem nemocná.

A máš to.

Neboj se. Takhle se to nepřenáší.

Poslyš, Natálie, chci se ti s něčím svěřit.

Stejně už brzo umřu.

Čípak je to prstýnek?

Nemusíš se hned strachovat. Víš snad, čí je to prsten, ne?

Správně, naší sousedky Axiňji.

A pročpak mi ho asi dala? Tak přemýšlej.

Abych za ní poslala Grigorije.

- To bys neuhodla, co? - Ale uhodla.

Když ano, tak proč ses ho nezeptala?

Mám od Axiňji zjistit pravdu? Poví mi všechno.

Nechci od tebe žádnou laskavost.

Nepřiznala ses, žes je dala dohromady, z lítosti,

ale abych trpěla ještě víc.

Přesně tak.

Proč mám trpět jenom já?

- Ty manžela pořád tak miluješ? - Jak jen umím.

To znamená, že ano.

Já nikdy nepoznala pravou lásku.

Kdybych mohla prožít život ještě jednou,

možná bych byla jiná.

Vypadáš nějak churavě.

Stalo se mezi tebou a Griškou něco?

Zase žije s Axiňjou, matko.

Jak to, jak to víš?

Je to pravda.

Je to tvoje chyba. Takového chlapa si musíš hlídat.

Nemůžu si ho přece přivázat k sukni.

Sice už má šediny, ale ne a ne toho nechat.

- Nic jiného tě netrápí? - Ach, matko...

A co chceš dělat?

Co já můžu asi dělat?

Vezmu děti a půjdu k rodičům. S ním už žít nebudu.

V mládí jsem si myslela totéž. Ten můj byl navlas stejný.

Kam ale půjdeš? Kdo tě ještě potřebuje?

A ještě chceš vzít děti jejich otci!

A navíc čekáš další.

Já už to nechci poslouchat.

Ne, matko, já už s ním dál nebudu.

A už mu nebudu rodit žádné další děti!

Jak můžeš říkat takové věci? To ti není hanba?

No, to už stačí. Přestaň a nech si slzy na příště.

Pane Bože! Vyrval mi srdce!

Já už takhle dál nemůžu! Pane Bože, potrestej ho!

Ať ho Pánbůh usmrtí! Ať umře a už mě netrápí!

- Zbláznila ses? - Potrestej ho, Pane!

Na kolena! Slyšíš mě, Natašo? Pros Boha o odpuštění.

Řekni, že bereš svá slova zpátky. Žádat smrt pro otce svých dětí!

Takový hřích! Pokloň se k zemi a řekni:

„Pane, odpusť mi všechny mé hříchy.“

En-cy-klo-pe... Encyklopedie.

Počkej.

A tady?

Ku...

Kuchař...

Kuchařka.

- Kde je Natálie? - Cože? - Kde je Natálie?

- Svázala si raneček a šla ven. - Kdy? - Ráno.

A co říkala? A jaký raneček?

Vzala si čistou sukni, ještě pár věcí, ale nic neříkala.

Ubohé děvče...

Takové neštěstí.

Takové neštěstí!

- Je otec doma? - Co sis to udělala?!

Nechte mě, matko. Pomozte mi do postele.

To nic, to nic.

Ubožátko moje.

Co stojíš? Přichystej postel.

Odestelte čisté povlečení a místo něho tam dejte hadry.

Mlč.

Jdi pryč a nevracej se! Tady pro tebe nic není.

Zapřáhni a jeď pro doktora.

Co to mluvíš za nesmysly? Co se stalo?

Natálie...

Nestoudnice! Udělat takovou věc!

Otče, nechoď sem!

Udělat něco takového, ty dáblova dcero!

Zbláznil ses, starochu? Přestaň sem nakukovat!

Co se couráš jako brouk na kupce hnoje?

Natálie umírá! Jeď! Nebo pojedu sama!

Zbláznila ses? Mlč, ty ničemo!

Křičet na svého otce!

Přikryjte mě mým kožichem.

Až zemřu, oblečte mě, matko, do té mé zelené sukně,

co je ozdobená těmi volánky.

Gríšovi se na mně líbila.

Neplačte, matko.

To nic není.

Darjo, ty jsi říkala, že brzo zemřeš.

Máš ale před sebou ještě mnoho let.

Nastala moje poslední hodinka.

Co je ti, maminko?

Maminka onemocněla.

Pojď ke mně, ubožátko moje.

- Budeš večeřet, mami? - Nevím. Asi ne.

Tak ti ji sem přinesu.

Pojď ke mně, Miško.

Jsi jako tvůj otec.

Jenom máš lepší srdce.

Dej mi ho.

Grigoriji Pantělejeviči, ne tak rychle, jinak ho zchvátíš!

Grigoriji Pantělejeviči!

Ten kůň to má spočítané!

Nedokázali jsme ji zachránit.

„Koncem července 1919 byly přední oddíly

donské bělogvardějské armády rozmístěny u Balašova.“

„Nechť Británie vládne vlnám.“

Tak na vaši vlast, Mr. Campbell.

- Na Velkou Británii. - Na Velkou Británii.

Jak nádherná země, podesaule.

To si neumíte představit, ale já tam žil.

Připijme si.

Mr. Campbell nevěří, že rudým napráskáme.

- Že nevěří? - Nevěří.

Kritizuje naši armádu

a vychvaluje rudé.

Zatracený koňak! Silný jako čistý líh.

Ano, velmi silný.

Víte, podesaule, mám vás rád.

Ale proč jste takový zachmuřený? Copak se stalo, podesaule?

Nedávno mi zemřela žena.

To je hrůza.

- Proč si rudých tak váží? - Váží?

Kdo to říkal?

- Vy jste to říkal. - To není možné!

Nemůže si jich vážit. Zeptám se ho.

Proč si jich vážíte?

Prosím, řekněte mi to.

Viděl jsem je pochodovat.

Viděl jsem bosé vojáky, jak jdou do boje.

- Co to žvaní? - Počkej.

Takové lidi nemůžete porazit.

Viděl je bosé pochodovat proti tankům.

To mu stačilo.

Prý nelze vyhrát, když bojujete proti svým.

Hlupák! Nevěř mu.

- Jak nevěř? - Nevěř mu ani slovo.

- Jak to myslíš? - Je opilý a žvaní nesmysly.

Proč bys nemohl vyhrát nad národem?

Některé...

...pozabíjíš.

A zbytek se dá popravit.

Co to povídám? Popravit? Ne, podrobit.

Tak já ti něco povím:

Rychle se vrať domů.

Dokud máš ještě hlavu na krku.

Není to tvoje věc, tak do toho nestrkej nos.

Radši, prosím, jdi, jinak budeš litovat.

- Slyšíš, jakou hrajou muziku? - Jakou muziku?

- Jak jim to basuje. - Slyším, ale nechápu, co to je.

To brzo pochopíš. Je to dělostřelecká palba.

Rvou nám starcům vnitřnosti zaživa.

Až Don zamrzne, poženou nás rudí až k moři.

- Kam jdete? - Koupat se do Donu.

- Kdo se koupe v tomhle období? - To je v pořádku, matko.

Bože dobrý.

Jdi si hrát na zahradu.

Na cestu ale nechoď, mohli by tě přejet.

Míšánku, pojď sem.

Chlapče můj! Gríšův synku.

Zlato moje! Jak moc jsi mi chyběl.

Jaký blázen, ta tvoje teta Axiňja. Jaký blázen!

- Nedívej se na mě. - Proč ne?

- Nedívej se, nemám to ráda. - A od kdy?

Prostě ne, tak ne.

Dobrá, půjdu takhle.

- Zdravím, Mašutko! - Ahoj!

Sbohem, Duňacho!

Co je, Daško? Vrať se!

Darjo!

Daška se utopila!

Daška se utopila! Daška se utopila!

- Kdy otce mobilizovali? - Nedávno.

Skrýval se, ale Miťka Koršunov ho prozradil.

Dnes se proti sobě stavějí i příbuzní.

- Není to náš příbuzný. - Zvíře, skutečné zvíře.

Zabil starou Koševovou a děti taky.

To byla jeho pomsta Miškovi.

- A to ho nikdo nezastavil? - A kdo?

Každý má svých starostí dost.

Škoda že jsem tu nebyl.

Stárneš, bratříčku. Jsi šedý jako vlk samotář.

Přišel můj čas. Můj čas zestárnout...

...tvůj provdat se.

Ale pamatuj: ať tě ani nenapadne myslet si na Mišku Koševého.

To, že lituju jeho matku, na tom nic nemění. To je jiná věc.

Jestli uslyším, že se s ním vídáš,

utrhám ti nohy jako žábě. Rozumělas?

- Kdy chceš odjet? - Zítra.

Víš...

Chtěl bych si s sebou vzít Axiňju Astachovovou.

- Nic proti tomu? - Mně je to jedno.

Klidně si vem Axiňje dvě.

Koně se ale nadřou.

K čemu ti k čertu bude?

Do toho ti nic není.

Je po válce.

Rudí nám tak napráskali, že budeme utíkat až k moři,

až naše zadky skončí ve slané vodě.

Čemu se směješ?

Vypadáš jako mladá nevěsta, co je ráda, že utekla z vesnice.

To samozřejmě jsem.

Takový útěk. Jsi hloupá ženská.

- Kdoví, jak tahle procházka skončí. - Já na tom hůř nebudu.

Radši mlč. Kde máš muže?

Utíkáš s milencem a nikdo neví, kam jdeš!

A co když se Stěpan vrátí domů, co pak?

Víš co, Prošo? Do našich věcí radši nestrkej nos,

- nebo ti to taky přinese smůlu. - Nechte toho hašteření.

Máme dlouhou cestu. Budete mít času dost.

- Gríšo! - Tady jsem, tady.

Jsem tady, Axjušo.

Gríšo...

Je to špatné, Gríšo.

- Gríšo. - Tady, tady jsem, Axjušo.

Pořádně ty dveře zavřete.

- To je jeho žena? - Ano, jeho žena.

- A děti? - I děti, máme všechno, jen ne štěstí.

Poslyš, příteli, pomoz mi, pro Ježíše Krista.

Dál ji s sebou vzít nemůžeme, jinak zemře.

Nechte ji tady u vás. Zaplatím vám, že se o ni budete starat.

Přirozeně. Kdo by se o ni staral zadarmo?

Jenže my tu máme práce až nad hlavu.

Udělejte to, prosím. Do smrti vám to nezapomenu.

A kolik budete platit?

Kolik si můžete dovolit?

Berte vše, co mám.

A co je tohle za peníze? Nemáte carské bankovky?

- Ne. - Tak Kerenského?

- Tyhle peníze nejsou moc spolehlivé. - Žádné Kerenského peníze nemám.

- Chcete mého koně? - Ber to. - Ber to...

K čemu? Když to neseberou bílí, rudí určitě.

Co je? Co?

Na, vem si to! Udav se tím.

Dobrá, prokážeme vám službu.

„Novorossijsk 27. března 1920“

Dokud jsme bojovali, potřebovali nás.

Teď jim jsme k ničemu.

K čertu s nimi, jdeme pryč.

Jedeme do Tbilisi a odtamtud k Turkům.

Musíme si nějak zachránit kůži. Proč mlčíš jako ryba?

Nikam nepojedu. K čemu taky?

Stejně už je pozdě. Podívej!

Rudí!

„A tak do Tatarska znovu přišlo jaro.“

Dobrý den, sousedko.

Dlouho jsi byla v cizích krajích.

Proč na mě tak civíš a mlčíš?

Máš špatné zprávy?

Co Grigorij...

Byl nemocný, když jste se rozdělili?

Ne, nebyl.

Díky bohu za to.

Nemohu přece přijít o svého posledního syna.

Bůh nemá, zač by mě mohl trestat.

Bábuško, nebojte se o něj.

Nebude nemocný. Je jako ze železa.

Takoví neumírají.

A vzpomněl si vůbec někdy na děti?

Ano, vzpomínal na vás i na děti. Jsou zdravé?

Co by se jim mohlo stát?

Ale Pantělej Prokofjevič zemřel při ústupu.

Zůstaly jsme samy.

Sbohem.

Až se usadíš, přijď se k nám podívat.

Jestli se dozvíš něco o Grigorijovi, dej mi vědět.

Dobře, babuško.

Zdravím, teto Iljiničino. Mě jste nečekala, že?

Zdravím. A proč zrovna tebe bych měla čekat?

Nevlastní plot naší ohrady?

- Byli jsme přece známí. - Ale nic víc.

- Já k vám nepřišel bydlet. - To by ještě scházelo!

- A kde je Duňaša? - Uklízí dům.

Jsi časný host. Dobří lidé takhle brzy nechodí.

Toužil jsem po ní a bylo mi jedno, kolik je.

Michaile, nesnaž se mě rozhněvat.

A čím vás hněvám, teta?

Že se nestydíš vstoupit k nám do domu!

Jak se opovažuješ se ještě ptát?!

Kdo zabil Petra? Nebyls to náhodou ty?

- Ano, byl. - Tak jak ti pak mám říkat?

A ty si přijdeš, posadíš se, jako...

- Dobrý den. - Dobrý.

Jdi pro vodu.

Jak se mi vůbec můžeš podívat do očí?

Nemám proč věšet hlavu.

Kdyby mě dostal Petr, co jiného by udělal?

Taky by mě zabil.

Nebyli jsme spolu ve válce, abychom se pusinkovali.

Válka je válka. A když vidím nepřítele, mám pevnou ruku.

Proto jsi taky teď celý žlutý.

- To tě jistě sžírá svědomí. - To není svědomí, ale horečka.

- Jinak bych, mamuško... - Neříkej mi mamuško!

Vrahu! Zmiz odsud!

Ven!

Nemůžu se na tebe ani podívat.

A ten váš Miťka Koršunov, to není vrah?

A Grigorij?

Proč o něm mlčíte?

Pokud už je někdo vrah, pak on!

Budete kosit trávu na louce? Všichni jeli na protější břeh.

Nemáme v čem se tam dostat. Naše pramička je celá rozeschlá.

- Musí se spustit na vodu. - A kdo ji tam dovleče?

- Máte nějaké provazy? - Určitě se tu nějaké najdou.

Podívám se.

- Nazdar, jmenovče. - Nazdar.

- Co budeš dělat? - Co? Spravím vám pramici.

- A uděláš mi hrabičky? - Udělám.

Co je ti?

Poslouchej, jmenovče, přines mi nějakou pokrývku. Kapku si lehnu.

Babi! Babi!

Strejda Michail leží pod přístřeškem a celý se chvěje.

Proč nic neříkáš, babi?

Vezmi mu přikrývku. Ať se ten antikrist přikryje.

Má horečku.

- Uneseš to? - Unesu.

Počkej!

Přines to. Už není třeba.

Duňo!

- Prochor Zykov se vrátil. - Opravdu?!

Je zraněný. Jdu zjistit, jestli neví něco o Grigorijovi.

Zdravím, společnice! Netušil jsem, že tě uvidím živou.

Buď zdráv, Prošo.

Koukám, že po tyfu jsou takové jako ty ještě hezčí.

Tak se posaď a buď mým hostem.

Popovídáme si, než se vrátí moje stará.

Poslal jsem ji pro kapku samohonky.

Tak vidíš, co mi Poláci udělali? Mizerové!

- Radši mi řekni... - Vím.

Mám ti vyřídit takovouhle poklonu.

Co tu skučíš, ty hloupá? Ženské!

Skučí, ať jsou zprávy dobré nebo špatné!

Otři si slzy. Je živ a zdráv, dokonce trochu přibral.

V Novorossijsku jsme se oba přidali k jízdě soudruha Buďonného.

Tak. Grigorij se stal velitelem setniny.

Jízdní oddíl. Velel i mně. Namířili jsme si to přímo na Kyjev.

- A dostane dovolenku? - O tom ať se ti radši ani nezdá.

Prohlásil: „Budu sloužit, dokud nenapravím své staré hříchy.“

Stále v boji. Dostal pochvalu.

Tak takový je ten tvůj Grigorij Pantělejevič!

- Posaď se, dáme si čaj. - Ne, díky...

Tak jdi a vyzvoň to po celé vesnici.

Copak to děláš, mami?

Tak, Duňašo.

Když se vrátím ze zahrady, hned se mi uleví.

Jako by byl pořád s námi.

Mami, dej mi požehnání vdát se za Michaila.

Už zase!

Nedám ti své požehnání. Nedám mu tě.

Tak odejdu z domova.

Zbláznila ses?!

Co si tu počnu sama s dětmi?

- Chceš nás zničit? - Jak chceš, mami. Půjdu tak jako tak.

Ve vsi se povídá, že jsme si Michaila najaly na práci.

Má zesnulá matka mi požehnala s touto ikonou.

Vzala sis všechny své věci?

Tak je to lepší.

Hlavně neber nic mého.

K čemu pohřební roucho?

Ještě nemusíš, proboha, myslet na smrt.

Ne... Přišel můj čas.

Postarej se o děti, než se vrátí Gríša.

Mám strach, že už se toho nedožiju.

K čemu svatba v kostele?

- To se bez toho neobejdeme? - Ne, to ani nezmiňuj.

Už tak nám matka požehnala se slzami v očích.

Ach jo.

Co mám s tebou dělat?

Gríšenko! Dítě moje!

Synáčku můj drahý!

Matka se chystá zemřít.

- Co tu chceš? - Můžeš na odpočinek, dědo.

- Byl jsem jmenován na tvoje místo. - Díky bohu!

Pěkně mi všechno předej.

Tak, synku, tady máš všechny papíry.

A další papíry.

A ještě další.

A tady máš...

Tady to je! Razítko naší vesnice.

Pro Kristovu lásku si to vezmi. A co bude se mnou?

Táhne mi na osmdesát. Už jsem se měl usmířit s Bohem,

ale oni mě místo toho udělali předsedou.

- Kde je tajemník? - Cože?

- Povídám, kde je tajemník? - Venku. Seje. Nebyl tu od sv. Jiří.

Když dorazí důležité papíry, nevyčenichají ho ani psi.

A já se dokážu sotva podepsat a číst už vůbec neumím.

Můžu leda štemplovat.

To už je takový úděl. Žádné peníze tu nejsou.

Za vlády sovětů nikdo netřímá atamanské žezlo.

Jestli chceš, nechám ti tu svou hůl.

No, dědo, řekněme, žes mi všechno předal.

- A teď už odsud zmiz ke svojí babce! - Kamže?

- Už jdi domů! - Aha, dobře.

Hned jsem tě poznal. Jsi nebožtíka Koševého syn.

- Ano, jsem. - Tak buď zdráv.

Jdi, jdi!

- Copak se děje? - Gríša se vrátil.

Přeju ti tu radost.

- Tak tě zdravím, Míšo. - Vítej, vítej!

Je to už tak dlouho, jako by to bylo sto let.

- To máš pravdu. Vítej doma. - Díky.

Takže jsme teď příbuzní?

Už to tak vypadá. Máš na tváři krev.

Řízl jsem se při holení. Pospíchal jsem.

Co je to?

Chci někomu říct, aby nám zařízl jehně.

Pána domu se sluší řádně přivítat.

Řekni Prochoru Zykovovi, ať vyloví nějakou samohonku.

On ví nejlíp, jak to udělat.

A pozvi ho na večeři.

No, moje drahá hostitelko.

Grigoriji Pantělejeviči!

Grigoriji Pantělejeviči! Starý brachu!

Nikdy bych si nepomyslel, že se tohohle ještě dožiju!

- Vrátil ses nadobro? - Nadobro.

A kams to až dotáhl?

Na zástupce velitele pluku.

A co že tě pustili tak brzo?

- Už jsem jim nebyl k ničemu. - Jak to?

- Asi kvůli mé minulosti. - No jo.

- A kde je Michail? - Na zahradě.

Minulý měsíc zastřelili Platona Rjabčikova.

- Co to povídáš? - Věř mi. Promluvíme si později.

Tak se napijme, veliteli!

Jen pojď dál, Axjušo.

- Posaď se, buď naším hostem. - Buďte zdrávi.

- Buď zdráva. - Vítej, Axjušo.

Posaď se.

Naše společnice, Axjuša!

Spolu jsme ustupovali, spolu vši krmili.

- Na zdraví Grigorije Pantělejeviče. - Neposlouchej ho. Už se ožral.

Na váš návrat, Grigoriji Pantělejeviči!

- A na tvou radost, Duňaško. - A co ty? Na tvůj žal?

A na mou radost! Na velkou radost.

Pro Kristovy rány, do dna!

Máš proříznutý jazyk, tak se taky tak napij.

Když není sklenička prázdná, jako by mi bodl dýku do srdce.

Michaile, ty jsi v těchhle záležitostech naivka.

Já se v pití vyznám.

Je jedno takové víno,

že jen vytáhneš zátku, hned pění jako vzteklý pes.

Tu noc jsem třikrát sletěl z koně, jako by mě to odfouklo.

Sklenka takového vína dělá na lačný žaludek dobře.

- Jak se ti vede? - Co ti mám vyprávět...

- Přijdeš? - Přijdu.

Já ten džbánek neponesu. Nerad chodím s prázdnou nádobou.

Moje žena bude mít zase řeči.

- A domů dojdeš? - Dojdu, i kdybych se měl plazit.

Nejsem snad kozák?

To mě urážíš.

Počkej.

Neměli bychom si promluvit, Michaile?

Tak mluv.

Něco mezi námi není v pořádku. Můj příjezd ti nevoní, co?

Pravda, nevoní.

- A proč? - O jednu starost víc.

- Neboj se, já se sám uživím. - Tak jsem to nemyslel.

- Tak co tedy? - My dva jsme nepřátelé.

- Byli jsme. - A dál budeme.

Nechápu proč.

Protože jsi zabil mnoho našich vojáků.

Proto se na tebe nemůžu podívat, aniž bych necítil nenávist.

Nemůžu to zapomenout.

Máš dobrou paměť.

Zabils mi bratra Petra a já ti to nepřipomínám.

Kdybychom si všechno pamatovali, žili bychom jako vlci.

Umím si představit, jak bys se mnou mluvil,

kdyby u nás byly staré hodnosti, kdybyste vyhráli vy.

Myslím, že bys mi sedřel kůži ze zad.

Teď se ale zdáš být takový dobrák.

Nevím, jak ostatní, ale já bych si s tebou ruce nešpinil.

Tak si nejsme podobní.

Nikdy jsem se nebál špinit si ruce s nepřítelem,

a když bude třeba, udělám to i teď.

Napiješ se?

Nalij.

Jsme až moc střízliví na tyhle řeči.

Takže ty se bojíš, že se budu bouřit proti vládě sovětů?

Já se ničeho nebojím, ale myslím si,

že kdyby se znovu něco semlelo, přidáš se na druhou stranu.

Já se nikam nepřidám.

Už jsem si odsloužil svoje a nikomu už sloužit nikdy nemíním.

Už jsem se za celý život nabojoval ažaž.

Má duše je už unavená.

Už mám všeho po krk, revoluce i kontrarevoluce.

Ať to jde všechno k čertu!

Chci žít se svými dětmi a hospodařit tady.

Toť vše.

Ne, bratříčku, to není vše.

Revoluční tribunál se tě nebude ptát, co chceš a co nechceš.

Kdy se zaregistruješ ve Věšenské?

- Už brzy. - Musíš jít zítra.

- Dej mi den odpočinku. Nikam neuteču. - Čert tě dobře zná.

Nechci za tebe být zodpovědný.

Co že se z tebe stal takový parchant, Michaile?

Nenadávej mi do parchantů, nejsem na to zvyklý.

Měl by ses zbavit těch svých oficírskych manýrů.

Jdi tam zítra. Když nepůjdeš sám,

dám tě tam odvést. Jasné?

Teď je mi to všechno jasné.

Můj drahý Gríšo, jak jen jsi mi zešedivěl.

Stárneš, viď?

A jaký jsi byl mládenec!

To je Duňaška!

Rychle pryč, bratře!

Z města přišli čtyři muži a povídají, že máš být zatčen.

Díky, sestřičko.

Rychle, chleba!

Ne bochník, jen kousek!

Vrať se, vrať, nebo tě začnou hledat.

Sbohem.

Sbohem.

Dám o sobě vědět. Přes Prochora.

Zamkni dveře. Budou-li se ptát, že jsem odjel do Věšenské.

Sbohem.

Gríšo.

Stůj! Stůj, ty parchante!

Co jseš zač? Komunista?

Ruce z kapes, nebo ti useknu hlavu!

- Kupředu. - A kam?

Kupředu. Ruce za záda!

- A kdo jste? - Pravoslavní. Pokračuj.

Melechove!

Zdravím vás.

Step je opravdu širá, ale cesta je úzká!

Kde ses tu vzal?

- Buď zdráv. - Buď zdráv.

Sundej si kabát a sedni si.

- Kdepak tě mí chlapci chytili? - Kousek od vesnice.

Kde ses skrýval?

Kam mě nohy zanesly.

Ty si myslíš, že jsme tě chytili a odvedeme tě do Věšenské, co?

Ne, bratříčku, tam my nesmíme.

Neměj obavy. Přestali jsme sloužit sovětské vládě.

Rozvedli jsme se s nimi.

Přemýšlím, že bych kozáky vyburcoval.

Přestaň se tu motat.

Tak slyšels?

Válčí se prý všude kolem, povstání jsou také všude,

na Sibiři, na Ukrajině a dokonce i v Petrohradě.

Celá flotila povstala v té pevnosti... No, jak se jmenuje...

V Kronštadtu.

Idiot!

Tak jak ses rozhodl? Promluv a pojďme spát.

Rozhodl o čem?

Jestli jdeš s námi nebo ne?

Nemůžeš se celý život skrývat u někoho ve stodole.

Máš pravdu.

Nemám na vybranou.

Přidám se k tvojí bandě.

Co myslíš tím „banda“?

Přestaň nám nadávat. Co nám říkáš banda?

Tak nám říkají komunisti, ale ty bys neměl.

Jsme jen rebelové. Zkrátka a jasně.

Dost, to už stačí.

Dám ti svého koně.

Mám ještě dalšího. Toho ryzáka.

Kozáci! Z vlastní zkušenosti víte,

jaká břemena vám sověti naložili na záda.

Jestliže je nesvrhneme, čeká nás zkáza.

Zdravím! Podívej na mou silnou armádu!

S takovými chlapci porazíme i peklo.

- Sověti to mají spočítané. - A co ty?

Přestaňte žvanit.

Kozáci! Ode mě se uč mluvit.

Kozáci!

Ode dneška vás osvobodíme od nutnosti odevzdávat dávky.

Už nebudete muset odevzdávat další obilí!

Přišel čas přestat krmit ty komunistické parazity!

Z vašeho chleba jen tloustnou!

My jim ale zatneme tipec.

Jste svobodní lidé!

Ozbrojte se a podpořte naši vládu.

Hurá, kozáci!

Tvoje vláda je dobrá, ale přinesl jsi nám mýdlo?

- Čí chléb jíte? - Začínají nám vykrádat domy.

Mají šavle, usekají našim kuřatům hlavy.

Co myslíte tím neodevzdávat zrno? Dnes jste tady,

ale zítra to máme řešit sami?

Nedáme vám naše muže! Jděte a bojujte si sami.

Nikdo se k nim nepřidá. Nepotřebujeme se bouřit.

Je čas sklízet, ne bojovat.

Podívejte na toho kníratého, jezdí si kolem a burcuje lid.

Nepokoušej se nás učit.

Co nic neříkáš, čertisko jedno? Nemám snad pravdu?

Mlčíš, ty poďobaná potvoro! Přestaň s tou agitkou!

Ty bolševická svině! Já ti ty nesmysly vymlátím z hlavy!

Nechám ti napráskat na holou a ty dostaneš rozum!

Taky že jo!

Chceš mi napráskat? Tak na co čekáš?

Podívejte na něj, náš car osvoboditel!

Na koně! Rudí!

Uvidíme, kdo zvítězí. Já zbraně nesložím.

Posaďte se k večeři, zbojníci.

Jsem jediný bojovník proti sovětské vládě.

A ty mi říkáš zbojník.

- Taky po právu. - Po právu?

Copak nechápeš, ty hlupáku, že bojuju za nějaký ideál?

Přestaň mě bulíkovat. Ty a bojovník za ideály!

Jseš rozený zbojník.

Dobrá nebo špatná, sovětská vláda se drží už od roku 1917.

Každý, kdo proti ní bojuje, je zbojník.

Přestaň to tak hltat. Ještě nejsi sám. Jsme čtyři.

Když jeden odejde, ostatní budou mít víc.

Co? Ty chceš utéct?

Nemám kam utíkat a nemám od čeho utíkat.

Ale jdu a nemůžeš mě zastavit.

Stůj, Melechove!

Jinak střelím!

Ale nestřelíš. Hluk by vás prozradil.

Zdravím, Axjušo!

Počkej! Tiše. Neotvírej dveře. Půjdu oknem.

Jak se máš? Kam jsi šel? Kde jsi byl?

- Co když tě chytí, Gríšenko? - Neboj se.

- Pojedeš se mnou? - Kam?

Na jih, na Kubáň a možná dál.

Nějak se uživíme. Vezmu jakoukoli práci.

Mým rukám se stýská po práci, ne po pušce. Tak pojedeš?

A co myslíš? Co asi tak myslíš?

Půjdu, poplazím se za tebou kamkoli.

Gríšo, já bez tebe nemůžu žít.

- A co děti? - Duňaška se o ně postará.

Pak si je vezmeme. Tak jedeš?

- Gríšo! - Sbal si věci.

Jednou už jsme takhle šli do Jagodného.

Jen uzlíček jsi měla větší a byli jsme mladší.

Proč máš svou pušku? K čemu ji potřebuješ? Zahoď ji.

Později ji zahodím. Později se zbavím všeho, Axjušo.

- Udržíš se? - Pojedu, poplazím se, cokoli.

Až se dostaneme z rokle, půjde to snáz.

- Stát! Kdo to tam jede? - Pokračuj, Axjušo! Sehni se!

Stát!

Myslím, že jsem se trefil.

Proboha, řekni alespoň slovo! Proč mlčíš?

Co tu děláš?

Koho jsi tu pohřbil?

Svou ženu.

- Kam máš namířeno? - Za lehčím životem.

Pojď se mnou.

Lehčím?

Ne. Jdi sám.

A ty pojedeš kam? Domů?

Ano, domů.

- Vezmi si koně. - Díky mockrát.

Hodně štěstí.

Hodně štěstí.

Míšánku. Synku!

Synku, synáčku!

Synáčku!

KONEC

BRICKBOX DIGITAL MEDIA 2010

www.titulky.com