Original subtitles

LEVNÉ KNIHY uvádí

TICHÝ DON

Podle románu Michaila Šolochova

Scénář a režie Sergej Gerasimov

Kamera Vladimír Rapoport

Hudba J. Levitin

Hrají

Pantělej Melechov: D. Ilčenko Iljinična: A. Filippova

Grigorij: P. Glebov Petr: N. Smirnov

Darja: L. Chiťajeva Duňaška: N. Archangelskaja

Stěpan Astachov: A. Blagověstov Axiňja: E. Bystrickaja

Natálie: Z. Kirijenko a další

TICHÝ DON

1. část

„Ve vsi Tatarsko se kozáci připravují na cestu do květnových táborů.“

Duňašo! Máš už sbalené suchary a slaninu?

Nestarejte se, otče. Vše bratrovi jaksepatří připravím.

- Žere? - Nechce.

Tak na to zapomeňte, otče. Ještě nedostal napít.

Petře, udělej mi tady dírku.

Griška ho vezme k Donu. Grigoriji, vezmi toho koně.

Blázne jeden! Ten tvůj kůň mě málem pošlapal.

Stěpan má všechno sbalené?

- Co je ti do toho? - Nemůžu se snad zeptat?

- Ano, je přichystán. No a? - Tak z tebe bude slaměná vdova?

Ano, to bude.

- Bude se ti po muži stýskat? - Jistěže bude.

Počkej, až se oženíš, taky to poznáš.

Některé ženské mají radost, když jejich muž odjede.

Naše Darja v Petrově nepřítomnosti tloustne.

Manžel sice není had, ale krev ti přesto saje.

- A kdy ty se nám konečně oženíš? - To záleží na otci. Nejspíš až po vojně.

- Jsi ještě mladík. Nežeň se. - Pročpak ne?

- Je to nuda. - Nač se ženit?

Nějaká mě bude beztak milovat.

- Pusť mě, Griško. - Ne, nepustím.

Přestaň dělat hlouposti. Musím připravit manžela.

Pusť mě, ty čertisko jedno! Co si lidé pomyslí?

Bůh ti žehnej.

Hodně štěstí.

Jedete pozdě, Mirone Grigorijeviči.

Co jsi našel, Grišucho?

Dej mi ho. Zahrabu ho.

- Co chceš? - Chci se napít.

- Tvoje vlasy... - Co je s nimi?

Voní jako blín.

Vždyť víš, ta květina.

- Nech mě, Griško. - No tak. - Jdi, nebo začnu křičet.

- Počkej, Ksjušo... - Strýčku Pantěleji!

Gríšo, proč jsi tak zakaboněný?

Vypadá to na déšť. Bolí mě záda.

Nechce se mu starat se o voly.

Ať ti voli nepodupou sousedovu louku.

Gríšo... Gríšenko... Tvůj otec to uslyší.

Neuslyší.

Postav mě. Je to zbytečné... Půjdu sama.

Dobré ráno, Pantěleji Prokofjeviči.

- Dobré ráno. - Dobré ráno.

Tak copak je, Prokofjeviči? Pročpak jste nám nic neřekl?

Rozhodl jste se oženit syna a neříct o tom nikomu ani muk.

- Jakého syna? - Grigorije. Ještě není ženatý.

Nemám v plánu ho oženit.

Prý bude vaší snachou Stěpanova Axiňja.

Když její manžel ještě žije?

Utahuješ si ze mě, Platonyči?

Neutahuju. To lidi tak mluví.

- Hej, počkej! - Copak se děje?

Co to děláš? Muž ti sotva odjel, a ty už začínáš vymýšlet?

Děvko jedna! Málo tě bili!

Ať tě ani nenapadne vstoupit na můj pozemek!

- Dávej si pozor, nebo napíšu Stěpanovi. - Kdo myslíš, že jsi? Můj tchán?

Chceš mě tady poučovat? Jdi si poučovat svou tlustou dceru!

Nebojím se tě, ty kulhavej ďáble!

- Pryč odsud! - Jen počkej, bláznivá ženská!

- Na co bych měla čekat? - To je ale čertice!

Napiš si třeba atamanovi! Griška je můj!

Budu-li chtít, sním ho i s kostmi a nebudu se nikomu zpovídat!

Jen si piš! Budu ho milovat z celého srdce!

A pak mě můžeš i zabít!

Za co?

Nebudeš mě špinit u sousedů! Ani zostuzovat!

- Nikam, chlípníku jeden! - Nenechám se od tebe otloukat!

Napráskám ti přede všemi! Ďáblovo sémě!

Ožením tě za bláznivou Marfušku! Vykastruju tě!

Ožením toho zkurvysyna!

Gríšo, lásko moje.

Zbývá nám už jen devět dní.

To je ještě moře času.

Až se Stěpan vrátí, co si počneme?

Necháš mě, viď? Budeš mít strach?

Proč bych se ho měl bát? Ty jsi jeho žena, ty se ho boj.

Stěpanův návrat – to nic není,

ale mě chce otec oženit, a to je horší.

- Za koho? - Teprve se začne ptát.

Matka říkala, že Koršunovových, abych si vzal Natálii.

Tak Natálii.

Natálie je pěkné děvče. Moc pěkné.

Tuhle jsem ji viděla v kostele. Byla celá vystrojená.

K čemu je mi její krása? Chci si vzít tebe.

Gríšo! Proč ses mě chytil, ty ďáble jeden?

Gríšo! Tys mi zlomil srdce!

- Gríšo! - Copak ti vrtá v hlavě?

Miláčku, zlatíčko, utečme spolu.

Nechme tu vše a utečme. Opustím kvůli tobě muže i domov.

Půjdeme na šachtu, daleko odsud.

Na Paramonovských dolech mám strýce, pomůže nám.

Gríšo!

Tak řekni něco.

Jsi blázínek, Axiňjo. Jak bych mohl opustit statek?

A navíc mám jít letos na vojnu.

Ne, nemá to smysl. Od té půdy se nikdy neodpoutám.

Stěpan jí teď ukáže, zač je toho loket!

- Podívejte, Stěpan je tak zasmušilý. - Přestaňte povídat nesmysly!

Zdravím, otče.

Tak tedy, Axiňjo...

Nepopírám, že jsem zhřešila. Jen mě zbij, Stěpane.

Ještě nemáš večeři?

Ještě ne.

Dej mi něco najíst.

Tak...

Povídej, holubičko.

Povídej, jak jsi čekala na manžela.

Jak jsi hlídala mou čest.

Přestaňte! Přestaňte! Nebo vás pošlu k atamanovi!

Co to tady děláte?

Jdeme, Griško. Však my si ho někde najdeme.

Však na tebe se taky dostane!

Nechte ho být, nebo vás pošlu k atamanovi!

- Přivítej hosty, Mirone Grigorijeviči. - Hosté jsou tu vždy vítáni.

Marie, přines hostům židle.

Musíme něco vyřešit.

Vy máte nevěstu, my máme ženicha. Dohodneme se?

- Jak se máte? - Díky Bohu dobře.

Věc se ale má tak, že ona je na vdávání ještě mladá.

To musíte rozhodnout vy.

Nápadník je jako starý žebrák, který může jít a prosit všude.

Pokud ale hledáte ženicha například mezi kupci,

nebo někde jinde, to je potom jiná a omluvte nás.

Ale no tak, drazí moji! Květ je už zcela rozkvetlý,

tak proč si ho nechávat, když je kolem tolik starých panen?

Jak se o tom začne hovořit, měl by ses rozhodnout správně

a učinit své dítě šťastným. Nejsme snad ani nepřátelé

našich dětí, ani jim nečiníme příkoři, ne?

- Naše dcerka nezůstane na ocet. - Jednou se s ní budeš muset rozloučit.

Zavolej svou dcerku, ať se na ni podíváme.

Natálie!

Natálie!

Natacho!

Jen pěkně pojď.

Je celá vyplašená.

Můžeš jít.

Axjutko! Pojď sem.

Tak jsi nakonec přišla. Co to máš na tváři?

- To musí být ze slunečnice. - A tady u oka.

Já už dál nemůžu. Jsem ztracená, Gríšo.

Co je s ním?

Copak to nevíš?

Tady. Denně mě bije. Vysává mi krev.

A ty nejsi lepší. Spáchal jsi smilstvo, a teď se ke mně neznáš.

Jste všichni stejní.

- Hledáš viníka? - Jsi snad bez viny?

Axjušo, no tak.

Řekl jsem nesprávnou věc. Neurážej se. K čemu plakat?

Neboj, nepřišla jsem, abych se ti vrhla do náruče.

Tak naše láska už asi skončila.

Co tím chceš říct, že skončila? Jak to?

Podívej, Axiňjo...

Rozhodl jsem se...

Sundej si ten šátek, nebo nás někdo uvidí.

Rozhodl jsem se...

Každý musíme nějak žít.

Tak jsem se rozhodl, že bychom to měli skoncovat.

Co skoncovat?

Celý tenhle náš románek.

Axiňjo!

Vezměte náš chléb a sůl a podarujte novomanžele.

- My dáváme nevěstě šál. - My zase volka.

- Hořké, nutno osladit! - Musíte se políbit!

- Hořké, nutno osladit! - Políbit!

Pálí to jako oheň!

- Trochu jehněčího? - Jehněčí nejím. Jím jen jesetera.

Jesetera? Kdepak máme jesetera?

- Pak náš kapitán zakřičel... - Co?

Mužstvo! Vpřed! Do útoku!

Kopí připravit! Šavle vytasit! Skvělá práce, pánové!

Buď zdráv, Gríšo!

Zdravím.

Jaký je život s mladičkou manželkou?

Dobrý.

Nebuď Natálii, ženo. Stejně vstává brzo.

Půjde s Griškou orat.

Darju pobízej, to je lenoch.

Maluje si obličej, černí obočí, už je pěkně zkažená.

První rok Natálii moc nehoň.

Griško!

- Grigoriji! - Gríšo, otec tě volá.

Pojď sem, Darjo.

Jdi zorat ta dvě políčka u Červené rokle.

- A Petr? - Pojede s Darjou do mlýna.

Pomoz mi s tím.

Válel ses v posteli. Co teď chceš? Jdi pryč, nebo to schytáš.

- Vyrvu ti jazyk! - Nechte toho!

Bratři, bijí naše kozáky!

- Nechte toho! - Už dost!

Ženské, na co koukáte? Bijí naše muže!

Já to tady zapálím! Vypadněte odsud!

Zapálím to tady!

Kliďte se odsud!

Kozáci, na koně! Dohoňte je! Daleko se nedostanou!

Kdo jsi?

Jen počkejte, kozáci!

K čertu s tebou! Křupane! Blbče jeden!

- Dej mu pěstí, Jašo. - Počkej s tím. Co se děje?

- Napráskali jsme Ukrajincům. - A proč? - Že předbíhali.

Hned tak na to nezapomenou.

- Ukrajinci jsou podvodníci. - A kdo jsi ty? - Kozák.

A nejsi ty cikán?

Nejsem cikán. Myslím, že ty a já jsme oba Rusové.

- Lžeš! - Kozáci vzešli z Rusů.

- To teda ne. - Kozáci vzešli z kozáků.

Kdysi dávno nevolníci utekli svým pánům a usadili se na Donu.

- Říkalo se jim kozáci. - Víš ty co? Jdi si svou cestou.

Mizera jeden, chtěl by z nás dělat mužiky.

- Kdo je to, Afanasiji? - Cizinec.

Chtěl svézt. Jak mám vědět, kdo to je?

Jmenuji se Štokman. Jsem zámečník. Budu žít v Tatarsku.

Taky umím truhlařit. Snad se tedy nevidíme naposled.

Pojeďme a neztrácejme zbytečně čas.

Jsi jako cizí člověk.

Jako ten měsíc.

Ani nechladíš, ani nehřeješ.

Nemiluju tě, Natálie. Nezlob se na mě.

Je mi tě líto, ale moje srdce je prázdné.

Je pusté tak, jako je pustá step.

Natálie od nás chce odejít. Proč asi?

- Nevím, proč. - Ale já to vím!

- Nemluv! - Já vím, proč!

A neviním ji pro všechny hříchy světa.

Není to její chyba, ale téhle svině!

- Co je moje chyba? - Copak nevíš, ty prevíte?

Ne, to nevím.

Tak já ti něco povím:

jestli nebudeš žít s Natálií, kliď se odsud.

To je moje poslední slovo! Vypadni odsud!

A já vám taky něco řeknu, otče.

Nevybral jsem si ji. To vy jste mě oženili.

Nebudu jí bránit. Může se vrátit ke svému otci.

- Pak půjdeš taky! - Taky že půjdu! - Jdi si třeba do pekla!

- Půjdu! - Kam půjdeš?

Ať jde, nestoudník jeden! Nech ho, k čertu, jít!

Gríšo!

Gríšo, vrať se!

- Jdi si třeba do pekla, nemilovaná! - Gríšenko!

Nevím, je-li to dobré nebo špatné, ale tak to prostě bylo.

Je to snad naše chyba? Že byli kozáci tak zostuzeni?

- Mlč už, ty mužiku. - Mužici jsou taky lidi. - Mužici?

Když jsem sloužil v Petrohradě, potkal jsem všelijaké lidi.

Vzpomínám na jednu příhodu.

To jsme měli jízdní hlídku.

Jedeme a najednou se zpoza rohu vynořili studenti. Dost studentů.

Když nás uviděli, začali: „Cha, cha, cha!

- Co tady děláte, kozáci?“ - „Jsme tu na stráži.

Jen mi chytni koně za uzdu.“ Vytasil jsem šavli.

A pak jeden s takovým frňákem vytáhl desetirublovku a povídá:

„Pijte, kozáci, na zdraví mého zesnulého tatíčka.“

Dává nám ty peníze a z brašny vytahuje něčí podobiznu.

„A tohle je,“ povídá, „můj otec osobně. Nechte si to na památku.“

Tak jsme si to vzali. Studenti šli dál a zase: „Cha, cha, cha!“

A my pokračovali po Něvském prospektu.

- Zdravím. - A tady máme dalšího kozáka.

- Co je, Griško? - Jdeš domů brzy? - Ano, brzy.

- Přespím u tebe. - Pohádal ses s vašima?

Takže jedete dál po Něvském prospektu a...?

Pak nám skončila hlídka a povídáme našemu strážmistrovi:

„Dostali jsme 10 rublů. Měli bychom je propít,

aby děda mohl odpočívat v pokoji.“ A ukázal jsem mu ten obraz.

A tak jsem si ten obraz pověsil na památku nad postel.

Měl na něm bílý vous, byl pevně stavěný. Nějaký kupec.

Setník tu podobiznu vidí a ptá se mě:

„Kdes to vzal, potvoro?“

Povídám tak a tak.

Začal mi spílat a dokonce mi dal i do zubů.

Křičí: „Víš, že to je jejich ataman, Karla...“

- Zapomněl jsem to jméno. - Karl Marx.

Přesně! To je on.

Ten mě teda dostal do pěkné kaše, mrcha jedna!

Carevič Alexej osobně navštíví naše kasárna se svými učiteli.

Co kdyby to uviděl? Co by se stalo?

A ty vychvaluješ mužiky. Vidíš, jak ho znemožnili?

Ale ty peníze jsme propili. A pili jsme i na toho

vousatého Karla. Pili jsme celé tři dny!

On si to zaslouží, aby se mu připilo.

A copak tolik dobrého udělal?

Povím vám to... Rozhodně povím.

Ale teď už je pozdě.

Dobrou noc, Osipe Davydoviči.

Zůstanu u tebe jeden dva dny.

- A domů se nevrátíš? - Ne.

- A jak budeš žít? - Jak budu žít?

- Stejně jako ostatní. - Různí lidé žijí různě.

Tak pojď.

Posaď se. Něco zakousneme.

Pravda, Gríšo, lidé žijí různě.

Nebude to snadné, nejsi-li na to zvyklý.

Zvyknu si.

Kam chceš jít?

Zítra půjdu za Sergejem Platonovičem.

Když nepochodím, tak za generálem Listnickým.

Chceš byt čeledínem?

No tak, Gríšo, ty přece nejsi čeledín.

Tím si moc nevyděláš.

Dávej pozor, může se projevit tvoje pýcha.

- Co se děje? - Griška!

Máš přijít k obchodu, jakmile se setmí.

Tiše, Mašutko.

- Co ještě říkal? - Že si máš vzít své věci.

Proboha!

Co mám dělat?

Netušila jsem, že to bude tak brzy. Co mám jen dělat?

Dobrá, musím jít.

Běž a vyřiď mu, že přijdu brzy.

- Co chtěla? - Kdo? - Máša Koševových.

Chtěla, abych jí střihla na sukni.

- Ty někam jdeš? - Na chvíli k Anikušovi.

Kdy už to skončí? Celou noc hrajete karty!

No jo, nech už toho. A nemusíš na mě čekat.

No tak.

Panebože!

Gríšo!

- Počkej chvilku. - Na co? Musíme si pospíšit.

- Počkej, Gríšo. - Co je s tebou?

Mám bolesti. Dneska jsem zvedala těžké věci.

Už je to lepší, tak pojďme.

Ani se mě neptáš, kam tě beru? Možná tě strčím do díry.

Už je mi to jedno. Zašla jsem příliš daleko.

Proč jsou dveře dokořán?

„Jagodno, velkostatek generála Listnického“

Jakpak se ti vede, Axiňjo?

Dobře, děkuji za optání.

- Zdravím. - Zdravím.

- Copak chceš, Heťko? - To je od Natálie.

„Grigoriji Pantělejeviči,

řekni, jak mám žít, jestli pro mě už život skončil.

Myslela jsem, že se vrátíš, ale nechci vás dva rozdělit.

Smiluj se a napiš mi. Pak budu vědět, co si myslet.

Teď nejsem ani tady, ani tam. Nezlob se na mě, Gríšo,

pro lásku Ježíšovu. Natálie.“

- Proč tu vysedával? - To nevím.

Přišel a takhle se posadil. Podívej.

Koleno ostře vytrčené.

- Zkoušelas ho očarovat? - K čemu bych ho potřebovala?

Dávej si pozor, nebo ho shodím z verandy.

Už tě nebudu nechávat samotnou doma. Budeš jezdit se mnou.

No tak, Gríšo.

Co je ti?

Proč jsi mi to už dávno neřekla?

Bála jsem se, že mě necháš.

- Kdy to bude? - Někdy v létě.

Je to Stěpanovo?

Tvoje.

- A kdepak je...? - Grigoriji!

Už jsi zase ožralý, ty budižkničemu? Jdi se z toho vyspat.

Právě skončila mše.

Nezkaž ho. Nenech ho si hrát!

Sbohem, generále! Neubližte si!

Povídá se, že Natálie má kýlu.

Přestaň plácat.

- Proto ji manžel opustil. - Ne, zapletla se s jeho otcem.

Aha, tak proto Griška utekl z domu.

A kvůli čemu asi jinému?

- Za co? - Dávej si pozor na jazyk.

- Stýská se ti po Griškovi? - Co je ti po tom?

- Chci tě rozveselit. - Nech mě, Miťko.

- No tak, Natálie. - Zavolám otce. - Zbláznila ses?

Jdi pryč, proklatě! Že tě země nosí!

A vidíš, nese, ani se nehne.

- Tak co? - Cesty jsou moc špatné, holubičko.

Samé výmoly, že to Heťko cítil až ve střevech!

Tumáš.

„Žij sama. Grigorij Melechov.“

- Dobré odpoledne. - Zdravím, otče.

- Připravuješ se na vojnu? - Jistě.

- Odlož si, otče. - Takhle je mi dobře.

- Zapálíme samovar. - Díky.

Přivezl jsem ti šaty, sedlo... Ber. Všechno je to tam.

- Kdy rukuješ? - Den po Vánocích.

- Kozák? - Děvče.

Je krásná, celý Gríša.

Naše krev. Jen se na ni podívejte!

- Ty už jedeš, otče? - Spěchám.

- K ženě se tedy nevrátíš? - To už jsme probírali.

- Takže ne? - Ne, je to tak.

A co Bůh?

Určitě nevychováváš dítě někoho jiného?

Cizí nebo moje, neopustím ho.

- Natálie se zmrzačila. - Co je jí?

Přeřízla si šlachu a teď má pokroucený krk.

Necháme Natálii u nás. Nechce žít u nich doma.

Nedávno jsem ji viděl a řekl jsem jí, ať žije u nás.

V Olšanském...

Gríšo, někdo klepe na dveře.

O ženu se neboj. Buď dobrým vojákem.

Tvůj děd byl prvotřídní kozák.

Dělej mu čest.

Dělej čest jemu a svému otci.

Nebyl to tvůj otec, kdo vyhrál v džigitovce

- první cenu v roce 1883? - Ano, pane!

Prokofjiči, nejeď u soutoku příliš rychle.

Včera jsem se tam převrátil.

- Už je zase pod parou. - Jemu stačí málo.

- Posaď se sem. - Ne, pojedu na koni.

Hyjé!

Počkej, Gríšo!

Ještě jsem ti chtěla říct...

Sbohem.

Starej se o malou.

Už musím. Vidíš, jak je otec daleko?

Počkej, lásko moje...

- Hodně štěstí, kozáku! - Sbohem, dědo.

18. července 1914

- Potřebuješ pomoct? - Ne, zvládnu to.

Natálie, zlato, chtěla bych ti něco říct...

Tak povídej.

Včera jsem byla celý večer s Miškou Koševým.

- Pročpak se červenáš? - Nečervenám se.

Podívej se do zrcadla, celá hoříš.

- Protože se před tebou stydím. - To nemusíš. Tak povídej.

„Jsi tak krásná,“ povídá. „Přestaň lhát,“ já na to.

Ale on se pokřižoval.

Kdopak jsou ti lidé?

- Nevím. - Kam mají namířeno?

Postavte se. Jste zatčen.

- Co se děje? - Máte dvě místnosti, že? - Ano.

Začneme s domovní prohlídkou.

Dejte mi klíč od té truhlice.

Co se děje, pane vyšetřovateli?

O tom si promluvíme později.

- Prosím. - Do toho, svědku!

- Nabídněte si. - Ne, tuhle značku nekouřím.

Můžeme začít s výslechem.

Přišel jste sem na základě instrukcí vaší organizace?

- O čem to mluvíte? - Odkdy jste členem RSDRP?

Dokument z Rostova, který potvrzuje vaše členství v té straně.

Od roku 1907.

- Dostával jste z Rostova instrukce? - Ne.

Četl jste tuhle knihu dělníkům, kteří vás navštěvovali?

- Četli jsme básně. - Básně.

Četli jste zakázané knihy.

Osjo!

Osipe Davydoviči!

Petře!

Počkáme, až se trochu ochladí.

Bože dobrý, jak já bych se svlažila.

Někdo sem jede!

- Jede jako ďábel! - Až se za ním zvedá prach.

- Vždyť může uštvat koně. - Jede jak blázen.

Poplach!

Poplach!

- Válka? - Proboha!

Mlčte!

Jestli uvidíš Grigorije, řekni mu, jak je to...

Je válka.

Nastupovat!

- Tak už jedete, co? - Pojeďte s námi, dědo!

Kdybych tak měl ještě sílu!

- Kampak, mládenci? - Na křest.

Buď už zticha!

- Ty nemáš strach, Melechove? - A z čeho?

- Možná dnes půjdeme do boje. - No a?

Mám strach. V noci jsem nezamhouřil oka.

Už střílejí.

Jako když jdou děti s klackem na kolovou hradbu.

Přestaň už žvanit!

Kde je kapitán?

Měli jste tu práci dokončit už včera. Mlčte!

Měli jste přivézt stavební materiál dřív. Mlčte!

Jak se teď dostanu na druhý břeh?

Ptám se vás: jak se dostanu na druhý břeh?

- Co chcete? - Jaký bude váš rozkaz?

Jeďte, jeďte!

Co má být zase tohle? Kdo to nařídil?

Kopí a šavle připravit!

Kupředu!

Hurá!

Hurá!

Hej, na co tu čekáš?

- Přišla jsem za tebou, Axiňjo. - Co chceš?

Dáš mi trochu vody?

Jen se napij.

Ukradla jsi mi manžela.

Vrať mi Grigorije zpátky.

Zničila jsi mi život.

Vidíš, jak vypadám?

Chceš svého muže?

Chceš svého muže?

Ty zmije jedovatá!

Co tu vlastně chceš?

To tys mi sebrala Grišku! Ty, ne já!

Vědělas, že žije se mnou, tak proč sis ho brala?

Jen jsem si vzala, co mi patří. Mám s ním dítě, a ty?

Chceš mu odvést otce?

Odešla jsi od svého muže. Nekřič tak.

Griška je můj jediný manžel. Nikoho jiného na světě nemám!

Myslíš, že tě potřebuje? Jen se podívej na svůj zkroucený krk!

Nechal tě, když jsi byla zdravá. Myslíš, že bude chtít mrzáka?

Grišku nikdy nedostaneš! A basta. Teď už se kliď!

Myslíš, že jsem doufala, že tě uprosím?

- Tak proč jsi přišla? - Stesk mě sem zahnal.

Bože, odpusť mi.

Slituj se. Neber si ji, Pane! Smiluj se!

Vítejte zpět, pane.

Žeňo!

Díky Bohu, díky Bohu!

Žeňo!

Ať ten andílek odpočívá v pokoji.

Měla by ses tam jít podívat, Axiňjo. Možná něco potřebují.

Mladý pán se vrátil.

Alexejev? To není možné, tomu nevěřím.

- Už je to ale tak. - Nejvyšší velitel se tedy zmýlil.

Tady máš podobný příklad z rusko-japonské války.

Večeře je na stole.

- Její maličká zemřela. - Opravdu? - Ano.

Takže podobný příklad z té rusko-japonské války...

Kuropatkin tehdy prosazoval svou věc, ale život ukázal, že se mýlil.

- Zdravím tě, Axiňjo. - Vítejte.

- Kdo je tam? - Já.

- Počkejte, než se obléknu. - Netřeba, jdu jen na chvíli.

Prý ti zemřela dcerka.

- Ano, zemřela. - Změnila ses.

A není divu, když máš takové hoře.

Jen by ses neměla tak mučit. Život už jí nevrátíš.

Jsi ještě mladá, ještě budeš mít děti.

No tak přestaň. Musíš se vzchopit. Smířit se s tím.

Když se to tak vezme, smrtí dítěte všechno neskončilo.

Máš před sebou celý život!

Proč se pořád tak převaluješ, Gríšo?

Tak ty říkáš, že jdeme na smrt kvůli bohatým?

A co lid? Ten tomu snad nerozumí?

Cožpak tu není nikdo, kdo by vystoupil a řekl:

„Bratři, tak za tohle proléváme krev.“

Co míníš tím „vystoupil“? Zbláznil ses?

Vystoupit. Chtěl bych tě vidět, jak ty vystoupíš.

Vidíš, teď tu šeptáme, ale stačí zakřičet, a kulka tě nemine.

Lid je v netečné malátnosti. Jenže válka mu otevře oči.

Tmavá mračna se po bouři změní v déšť...

Tak co máme dělat? Povídej, zloduchu!

- Vnesl jsi mi zmatek do srdce. - A co ti srdce povídá?

Nerozumím mu.

Když mě chce někdo shodit ze srázu, shodím ho tam sám.

Musíme obrátit pušky proti tomu, kdo nás do tohohle pekla posílá.

Pamatuj, Gríšo, velká síla se probouzí a všechno rozdrtí.

Myslíš jako, že obrátí všechno vzhůru nohama?

Musíme tu moc odhodit jako špinavé kalhoty.

Musíme pány stáhnout z kůže, rozsápat je na kusy,

protože už se náš lid dost natrápil.

Jděte na oddělení a rychle všechno zkontrolujte.

Vraťte se na svá místa.

Položte ho.

Vítejte, Vaše imperátorská Výsosti!

Tudy, Vaše imperátorská Výsosti.

Vstupte. Je to donský kozák, vyznamenán křížem sv. Jiřího.

- Ze které vesnice? - Z Věšenské, Vaše imperátorská Výsosti.

Za co jste ten kříž dostal?

Já bych... Potřebuji. Příroda volá...

Musím, Vaše imperátorská Výsosti.

Na malou.

Co jiného čekat od kozáka? Umějí leda krotit koně.

Chovat se ale neumějí.

Pokračujme na další oddělení, Vaše imperátorská Výsosti.

Tak Melechov? To je tedy opravdový kozák.

- Velmi šarmantní, ne? - Jistě, máti.

- Ty lotře jeden! - Nenadávej mi do lotrů, parchante!

Všichni se schováváte v týlu! Pošlete mě domů!

Pošleme! Třeba k čertu!

Tak ty mě ještě poznáváš?

Dědo, Saško! Spíš?

Pro Boha živého, Griško!

Kde se tu bereš? Takový vzácný host!

Posaď se. Zakouříme si.

Jak se ti vede, dědo? Pořád ještě zem šlapeš?

Pomalu, ale šlapu. Jsem jako křesací kámen. Vydržím všechno.

- Jak se má Axiňja? - Axiňja? Ta je v pořádku.

- A kde jste pochovali Táněčku? - Na zahradě pod topolem.

Dobrá.

- Tak povídej. - Ten kašel mě zabíjí.

Všichni jsou v pořádku. Pán popíjí jako vždycky.

- A jak se má Axiňja? - Ta teď pracuje jako služebná.

To vím.

Ubal si cigaretku. Je to vynikající tabáček.

No tak, mluv, nebo jdu.

Mám takový pocit, že tu přede mnou něco tajíš.

- Jen uhoď. - Taky uhodím!

- Uhoď! - Uhodím.

Nemůžu to před tebou tajit. Krvácí mi srdce, Gríšo!

- Povídej. - Hřál sis na prsou zmiji jedovatou!

Zapletla se s Jevgenijem!

- Jsi si jistý? - Žena je jako kočka.

Lísá se ke každému, kdo je k ní vlídný.

Radši tomu ani nevěř!

Zakuř si.

Klepal jsi a já spala. Nečekala jsem tě.

Můj milovaný! Proč se chvěješ? Pojďme dovnitř.

Je mi zima.

- Gríšo, lásko moje... - Počkej, počkej.

Nečekala jsem tě. Tak dlouho jsi nepsal.

Nemyslela jsem, že přijedeš.

Chtěla jsem poslat balíček, ale čekala jsem nejdřív na dopis.

Nevypadáš jako služebná,

spíš jako hospodyně.

Gríšo, dovol mi ti zout boty.

Gríšenko.

Proč pláčeš?

Nejsi ráda, že mě vidíš?

Tumáte!

Tak tady tě máme. Tak tedy kříž sv. Jiřího!

Jakpak jsi zmužněl.

- Na jak dlouho jsi přijel? - Na dva týdny, Vaše Excelence.

Dcerka ti zemřela. Taková škoda.

Grigoriji?

Odkud jsi přijel?

- Z Moskvy, mám dovolenku. - Ach tak.

- Byl jsi zraněn? - Ano, pane. - Slyšel jsem...

Už je z něj pořádný chlap, viď, otče?

- A má kříž! - Ano...

Nikitiči, koně!

Nechte mě jet, Vaše Blahorodí, jako za starých časů.

No tak pojedeme.

Ukaž, Nikitiči.

Já vás svezu, že na to nezapomenete!

- A já ti za to pěkně zaplatím. - Díky za vaši vlídnost.

Díky, že jste nezapomněli na mou Axiňju, že jste jí dali najíst.

Brzy se vrať!

- Co to děláš? - Tohle!

Svině jedna!

Za mě! Za Axiňju! A za mě! Za Axiňju...!

Za mě!

Za Axiňju! A za mě!

A ještě jednou za Axiňju!

Ďáble jeden, cos to provedl tomu koni? Grigoriji!

Děvko! Mrcho!

Gríšo!

Gríšo, odpusť mi!

Bože můj! Matko!

Konec 1. části

BRICKBOX DIGITAL MEDIA 2010

www.titulky.com