Original subtitles

Iljo Iljiči, co tu děláš rámus?

- Přijela maminka, probudíš ji. - Maminka přijela!

- A kdy maminka vstane, chůvo? - Už brzy.

A kdy maminka přijela, chůvo?

Bylo už pozdě, srdíčko, už jsi dávno spal.

Půjdu se podívat, jestli už je maminka vzhůru, chůvo.

Co je s tebou, srdíčko, já tě nepoznávám.

Jeden den jsi maminku neviděl a už zlobíš jako čert.

A řekni mi, chůvo, proč je tam světlo a tady tma?

A to bude i tady potom světlo, chůvo?

To je proto, srdíčko, že slunce jde naproti měsíci,

ale nevidí ho po cestě a proto se mračí.

Iljo Iljiči, srdíčko moje, co tu tak stojíš?

Mohl bys vzbudit maminku.

Maminka přijela!

Maminka přijela!

OBLOMOV

podle románu I.A.Gončarova

scénář

režie

kamera

hudba

hrají

vypravěč

V Petrohradu v Gorchové ulici,

v jednom z velkých domů, jehož obyvatelé by vydali na celé okresní město,

ležel po ránu ve svém bytě v posteli

Ilja Iljič Oblomov.

To, že ležel v posteli,

nebylo pro něho nutností jako pro nemocného,

ani nahodilostí jako u toho, kdo je unaven,

ani rozkoší jako u lenocha.

Byl to jeho normální stav.

Oblomov, šlechtic rodem, kolegiální sekretář hodností,

se přestěhoval do Petrohradu před dvanácti lety.

Tehdy byl ještě mlád, pln různých tužeb,

čekal mnohé od osudu i od sebe samého.

Ale dny ubíhaly a léta plynula. Oblomov do svého zaměstnání už nechodil.

Chmýří na tváři se změnilo ve vous dospělého muže,

postava se zakulatila, i vlasy začaly nemilosrdně padat,

převalila se třicítka.

Neudělal na své dráze ani krok vpřed.

Pořád ještě stál na prahu kolbiště, tam, kde byl před deseti lety.

Zachare!

Zachare!

Kam zase jdeš?

Neslouží ti snad nohy?

Tvůj pán má starosti, tak nikam nechoď.

- Najdi psaní. - Jaké psaní?

Bral jsi ho od listonoše, mělo špinavou obálku.

Jak já mám vědět, kam jste ho dal?

Ty nikdy nic nevíš.

Podívej se do košíku nebo jestli nezapadlo za pohovku.

Opěradlo u pohovky není ještě opraveno.

Proč jsi nepozval truhláře, aby to spravil? Tys ho přece polámal.

- Já ho nepolámal. - To se ví...

- Našels ho? - Tady jsou nějaký dopisy.

Ty nechci.

No tak dobře. Jak chceš, já vstanu a najdu si ho sám, dej mi pokoj.

Máš tu ale pořádek!

Všude prach a špína! Můj ty bože!

Nic neděláš!

Prosím, podívejte se, všude zameteno, všude uklizeno jako na svatbu.

Co byste chtěl?

- A co je to tam na stole? - No, to se uklidí.

Já tě znám! A co prach, špína a pavučiny?

Někdy zahlídnu i štěnici.

- Já mám i blechy. - To je ohavné!

To není k smíchu, Zachare,

musíš uklízet a pořádně. Pořádně!

Je připraveno mytí?

Už dávno. Měl byste vstávat.

Správce k nám poslal domovníka. Máme se vystěhovat, potřebujou náš byt.

Nepřipomínej mi to pořád. Už jsem ti to jednou zakázal a zase s tím začínáš.

Dojdi radši k řezníkovi.

Nepůjdu. Na dluh už nic nedá.

- A kolik mu dlužíme? - 86 rublů.

Ty ses pomátl!

Vždyť jsme tři měsíce nic neplatili.

Jak se to do tebe všechno vejde?

Kdybyste radši napsal domácímu, pane,

možná by nás tu nechal...

Tak dobře. Jdi k řezníkovi, já si to rozmyslím a napíšu.

Tak já jdu.

Ilja Iljič Oblomov měl velké starosti.

Po smrti otce a matky se stal jediným majitelem 350 duší,

které zdědil v jedné vzdálené gubernii.

A od správce dostal včera dopis nepříjemného obsahu.

Je jasné o jakých nepříjemnostech může psát správce:

neúroda, nedoplatky, snížení příjmů...

Už před několika lety

si začal Ilja Iljič dávat v duchu dohromady plán změn a zlepšení na statku.

Chtěl by ten plán i provést,

ale jen aby se všechno uskutečnilo jaksi nepozorovaně, jakoby samo sebou.

A ke všemu na něm domácí chce, aby se vystěhoval.

Oblomov byl mrzutý. O čem dříve přemýšlet:

o správcově dopisu, o stěhování nebo o penězích...

Zachare! Zachare!

- Už jste napsal ten dopis? - Napsal. A tys už byl v obchodě?

Byl, ale měli zavřeno. Řezník někam odešel, stavím se tam pozdějc.

Dobře, dobře.

Kdo to zas je...

Á, to jste vy, Alexejeve?

Ruku vám nepodám, jdete ze zimy.

Co vás nemá, Iljo Iljiči, jakápak zima! Je tam obleva.

Ani jsem se u vás nechtěl stavit, ale potkal jsem Ovčinina

a on mě odvezl k sobě.

Pojedeme k Ovčininovi, pozval nás.

I Matvej Andrejevič Aljanov, Kazimir Albertovič Pchajlov

a Vasilij Sevostjanovič Kolymjagin k němu přijdou.

A proč se tam sešli? Nechtějí ode mě něco?

No, Ovčinin vás pozval na oběd.

Na oběd? Sedněte si, rozmyslím si to.

Vstávejte! Musíte se obléknout.

- Ještě jsem se nemyl. - Tak se umyjte.

Co je vám?

- Proč? - Že ještě ležíte.

- Co na tom? - Chtěl jste jet se mnou.

Ale ne, nechtěl. Vždyť jsem vám ještě nevyprávěl o svých starostech.

O jakých starostech?

Právě proto tak dlouho nevstávám.

Zatímco jsem ležel, stále přemýšlím, jak se z toho dostat.

- Co se stalo? - Neštěstí!

Můj domácí mě odtud vyhání. Musím se vystěhovat z bytu.

Máte se stěhovat? To je hrůza, stěhovat se.

Se stěhováním jsou starosti - věci se poztrácejí, rozbijí.

Ale někdo se stěhuje rád. Dokonce v tom nachází potěšení.

Zachare!

Ale byt ještě není to nejhorší!

Tady se podívejte, co mi píše správce z mé vesnice.

- Zachare! - Vždyť už tu dávno stojím.

- Kde je můj dopis? - Nevím, kde ho mám hledat.

Kde je, přiznej se? Á, tady je.

No tak, jdi už! Nechci tě už ani vidět.

Tak poslouchejte.

"Velevážený pane, vaše blahorodí a tak dál..."

To jsem chytil od vás.

"Pátý týden už neprší, taková sucha nepamatují ani staří lidé."

"Před svatým Janem utekli tři mužici."

"Ozimy, to není to nejhorší..."

Můj ty bože!

"Policejní náčelník... a tak dále, nikdo nic neplatí..."

"v letošním roce vám pošleme na důchodu, náš dobrodinče a pane,"

"asi o 2.000 rublů méně než v loňském roce."

Nemůžu to poslouchat.

Měsíc a rok tu není. Dopis se někde musel válet od loňského roku.

Píše tady o svatém Janu a o suchu. Někde se to válelo, představte si!

Tak copak tomu říkáte?

Pošle asi o 2.000 méně...

Kolik to vlastně bude?

Kolikpak jsem dostal v loňském roce?

Neříkal jsem vám to?

Budu se muset zeptat Štolce.

Jen aby se už brzo vrátil.

Píše, že přijede a zatím se potlouká v nějaké tramtárii.

Že bych napsal gubernátorovi?

A kdo je u vás gubernátorem?

Napište mu, Iljo Iljiči.

Bylo sucho, horko...

Máte pravdu, napište gubernátorovi.

Chůvo!

Iljušečko, kde jsi? Kampak ses mi schoval?

Iljušo!

Dobré jitro, tatínku.

Choď po schůdkách opatrně, Iljušo.

A snaž se chovat tiše.

Maminka ještě spí. Je unavená po cestě.

Iljušečko, kampak ses mi schoval?

Oh, Iljo Iljiči, co to děláš? To je nezbeda, co?

Ty schůdky by se měly opravit.

Viklají se. Jsou úplně rozbité.

Vždyť ty se viklaj, hned jak je sem Luka postavil.

Co na tom, že se viklají, hlavně, že to vydržely bez opravy už 16 let.

Luka je udělal moc dobře.

Jó, dobře, dobře.

Dobrý tesař. Jó, dobrý, dobrý, moc dobrý.

Umřel. Budiž mu země lehká.

Dnešní tesaři už nemají fortel.

Už to neumějí. Ne, ne. Neumějí, neumějí.

Opravdu je stavěl Luka?

No, Luka asi ne.

Ale jo. Byl to Luka. Jistě, Luka.

Luka, Luka!

Nesmíš maminku budit.

Celý den nebyla doma a celou noc jela zpátky.

Pusť mě, chůvo, pusť mě!

Nedotýkej se mě!

Pročpak nepíšete?

Já bych vám připravil náčiní.

Ach, to jste vy? Promiňte, asi jsem usnul.

Nevadí. Mám čas.

Alexejev byl vždy pokorným a ochotným posluchačem i společníkem.

Ve shodě s Oblomovem sdílel jeho mlčení

i promluvy, jeho rozčilení i způsob myšlení, ať byly jakékoli.

A třebaže byl Oblomov k Alexejovi laskavý,

upřímně miloval jenom jednoho člověka.

Snad proto, že s ním společně rostl, studoval a žil.

Byl to Andrej Ivanovič Štolc.

Dlel teď právě mimo Petrohrad,

ale Oblomov ho čekal každou chvíli.

Proč nic neříkáte, Iljo Iljiči, chtěl jste si o něčem promluvit.

Já si to nejdřív promyslím sám a pak vám to povím.

Jak myslíte, jak myslíte. Potom to opravdu bude lepší.

Všechno je připraveno, Iljo Iljiči.

Zase tu byli od domácího kvůli bytu. Máme se vystěhovat...

Iljo Iljiči...

Co budeme dělat? Máme se vystěhovat.

Copak jsem ti nezakázal, abys mi to připomínal?

Dobře, nechme toho. Ukliď to všechno.

Ale dej si pozor, vím dobře, že tam zůstal kousek sýra a šunka.

Dáš mi to večer.

A ne, abys to snědl jako vždycky

a pak pánovi lhal, že nic nezbylo.

Kdyby sem pořád někdo nechodil, tak by toho zbylo víc.

Čert, aby vás...

Místo výčitek kvůli žvanci byste radši měl myslet na stěhování.

Jiní už se stěhujou.

Řek jsem, že jiní nejsou horší než my a přece se stěhujou,

tak můžeme i my.

Zachare!

Pojď sem.

Pojď blíž, blíž. Teď jsi se podřekl.

To nebylo hezké, viď?

No co je, Iljo Iljiči, vždyť jsem jen řekl...

Uvědomuješ si, co jsi to řekl, ty jedovatý člověče?

- No co sem řek tak špatnýho? - Řekl jsi, že jiní se stěhují.

Jiní lidé se stěhují. To se o mně pěkně vyjadřuješ!

Jsem pro tebe totéž co jiní.

Rozvážil sis, ty jedovatý člověče, co to znamená jiní?

Mám ti říct,

co vůbec znamená to děsné slovo?

Víš ty vůbec, co je to vůbec to jiný?

Třeba Ljagajev, sváže dvě košile do kapesníku a jde.

Tak se chová jiný! A já jsem podle tebe jiný, co?

Přestaňte mě, pane, mučit těmi jedovatými slovy!

Já jsem podle tebe jiný!

Copak se honím, pracuji, málo jím nebo co? Nebo vypadám zuboženě?

Nedostává se mi snad něčeho?

Nikdy v životě jsem si sám nenatáhl ani punčochu!

Zatím žiju, chválabohu. Komu to říkám? Ty ses od dětství přece o mě staral.

Víš, jaký jsem, všechno to znáš.

Ani hladem ani zimou jsem nikdy netrpěl.

Nouzi neznal, na chléb jsem si sám nevydělával

a vůbec jsem se hrubou prací nezabýval.

A ty máš tu drzost a opovažuješ se srovnávat mě s jinými?

Já blázen měl v plánu vykázat mu vlastní domek, zahradu.

Plat jsem mu stanovil!

Měl být mým majordomem, správcem i důvěrníkem!

Jak jsi jen mohl po tom všem urazit mě, svého pána,

kterému takovou dobu sloužíš,

kterého jsi, když byl dítě, nosil na rukou...

Milostpane, Iljo Iljiči, vždyť já jsem to tak nemyslel.

Ty můj světe, přestaňte prosím vás. Co nás to potkalo za neštěstí!

Odpusťte mi, odpusťte mi!

Přines mi kvas!

Hned, hned. Napijem se.

Zatáhni záclony.

A zavři pořádně dveře.

Já si možná na hodinku zdřímnu.

V půl páté mě přijď vzbudit.

Lehká příjemná malátnost probíhala jeho tělem

a začala zlehka zamlžovat spánkem jeho smysly,

jako první mrazíky zamlžují hladinu vod.

Ještě chvilku a vědomí by ulétlo kdoví kam,

ale v tom Oblomov procitl a otevřel oči.

Vždyť jsem se ještě neumyl, zašeptal. A také jsem nic neudělal.

Chtěl jsem na papír načrtnout svůj plán.

Nenapsal jsem gubernátorovi ani domácímu.

Účty jsem nepřehlédl a dopoledne je pryč.

Zamyslel se. Co to znamená?

Jiný by to všechno vykonal.

Co je to vlastně jiný?

Zahloubal se do srovnávání sebe s jinými.

Nadešla jedna z oněch chvil v životě Oblomova, kdy si vše jasně uvědomil.

Zhrozil se, když před ním vyvstala živá

a jasná představa lidského osudu

a poslání.

Když mu hlavou blesklo srovnávání mezi tímto posláním a jeho životem.

Bylo mu trpce z této tajné zpovědi před sebou samým.

Lítost nad minulostí a palčivé výčitky ho bodaly jako jehly.

To všechno Zachar, zašeptal.

Vzpomněl si na podrobnosti scény se Zacharem

a jeho tvář vzplanula požárem studu.

Co kdyby to tak někdo poslouchal, pomyslel si a při té myšlence mu zatrnulo.

Díkybohu, že to Zachar nedokáže někomu vyprávět a ani by mu to nikdo nevěřil.

Iljo Iljiči!

Iljo Iljiči!

Spí jako pařez!

Iljo Iljiči, vstávejte! Už je půl páté pryč.

Co chceš, Zachare?

Přikázal jste mi, abych vás vzbudil...

Splnils příkaz, Zachare, tak si jdi po svých.

Ostatní se tě už netýká.

Nepůjdu. Iljo Iljiči, vstávejte!

Nech mě být.

Já bych hrozně rád, ale nejde to.

Prosím tě, nech mě spát.

Vstanu sám.

Sám umíš jenom chrnět. Chrníš si ve dne jako osikový špalek.

Vůbec nechápu, proč ty ses na ten boží svět narodil.

Tak vstávej, povídám, vstávej, lenochu jeden!

Ty si myslíš, že spím? Já nespím, já všechno slyším.

Ach ty hlavičko moje, ležíš tady jako špalek.

Je mi z tebe špatně. Podívejte se na něj, lidé dobří, fuj!

Vstávejte!

Iljo Iljiči, podívejte se, co se tady kolem vás děje!

Já vstanu, až budu sám chtít.

Vstávejte!

Nech pána, když chce odpočívat!

Přines mi kvas!

- Iljo! - Andreji!

Štolc přijel!

Jak se máš!

Kus cesty jsem řídil bryčku úplně sám.

Buď tiše, nebo se probudí chůva. Nařídila mi, abych seděl ve stínu.

Všichni po obědě spěj. Utek sem.

Pojď, podíváme se, jak spí.

Ale tiše, tichounce.

Koukni, co já umím.

To já umím taky.

A proč ty schody nikdo neopraví?

To nevím.

- Iljušo, pojďme na houpačku. - Rychleji, rychleji.

Štolc se ubytoval u Oblomova.

Štolcův život byl stále naplněn prací, návštěvami, společností.

Přestože Oblomov protestoval, stěžoval si a bránil se,

byl ve vleku svého přítele a všude jej následoval.

Je třeba začít nový život, říkal mu Štolc. Teď nebo nikdy.

Štolc i Oblomov byli vrstevníci. Oběma bylo už přes třicet let.

Štolc vystoupil ze služby v úřadě a zabýval se svými záležitostmi.

Díky píli a chytrosti dosáhl úspěchu.

Často říkal Oblomovovi,

že přirozeným posláním člověka

je donést nádobu do posledního dne života bez zbytečného vylití jediné kapky.

Vyrovnaný a pomalý oheň je lepší než bouřlivé požáry,

ať z nich sálá jakákoli poezie.

V životě vždy užil toho prostředku, kterého bylo za daných okolností třeba,

stejně tak jako klíčnice vybere ze svazku klíčů u pasu právě ten,

který potřebuje k těm či oněm dveřím.

Zachare, pomoz rychle pánovi s oblékáním!

Výborně...

Teď se nasnídáme,

potom do úřadu za prací, pak bude oběd.

Pozval jsem toho majitele zlatých dolů, jak jsme o něm tuhle mluvili.

A on nás potom zve na čaj.

A propos, musím tě seznámit s Olgou Iljinskou.

Úžasně zpívá

a přitom je okouzlující jako dítě.

Ale možná, že jí posuzuji shovívavě, mám pro ni slabost.

- Tak i ty míváš slabosti? - Ano, mívám, mívám.

Kdo je tam u těch dveří?

Dělej, Zachare, oblékni rychle svého pána. Já jdu otevřít.

- To jste vy, Alexeji... - Ivan Alexejevič.

Promiňte. Přejete si?

Promiňte, Andreji Ivanoviči, já myslel, že přijde Zachar.

Mám pro Ilju Iljiče spěšné pozvání.

Ale on tady bohužel není.

Včera večer odjel ve služební věci.

Má v úmyslu odjet do zahraničí a potom do Oblomovky.

Chválabohu! Pořád na vás, Andreji Ivanoviči, moc čekal.

Pořád říkal, už brzo přijede Andrej Ivanovič Štolc

a všechno se zas urovná.

Proč mluvíme šeptem? Je v domě někdo?

Zachar ještě spí.

Promiňte, musím do úřadu.

- Sbohem Alexeji... - Já jsem Ivan Alexejevič.

Ukaž, co jsi to připravil?

Telecí.

Vyhoď to.

Ale proč to? Pán nemůže tu vaši stravu.

Hni sebou a přines, co jsem ti poručil. A vem strojek.

Tak proč nesnídáme? Andreji, kdo to sem přišel?

Přinesli mi úřední listiny.

Jen si Iljo čichni, jaká je to vůně.

Kdyby bylo zdraví cítit,

jsem si jist, že by muselo vonět takhle.

Zachare!

Odnes to.

To jsem se naučil v Evropě.

Tam tomu taky zatím nikdo moc nerozumí. I když se to zdá logické.

Zvířata jsou zdravější než my, tak jez totéž a budeš taky tak zdravý.

Na, Zachare, přivoň si!

To stačí. Jdi už.

Shoď ze sebe nejprve tuk, tíhu těla,

a pomine i spánek duše.

Víš, Andreji, trápím se sám se sebou.

Všechno vím a všechno chápu. Ty ses tu zmínil o spánku duše.

Já o tom vím, ale opustit tento spánek nemám ani vůli ani sílu.

Za tebou snad půjdu, ale sám to nikdy nedokážu.

Promiň, že tě přerušuju. Nezapomeň si zítra v úřadu podat žádost.

Pospěš si, za pět minut musíme jet.

Ještě čaj.

- Andreji, co čaj? - Čaj není zdravý.

Je to velmi jednoduché. Prodávej za tři čtvrtiny s tím,

že to, když klesne burza, skoupíš za pět osmin.

Pět osmin čeho?

Je tu přece hodnota akcií, jejich kurz. Například tři čtvrtiny.

- Čeho tři čtvrtiny? - Ty to opravdu nechápeš?

Vaše excelence, dostavil se pan Štolc.

Že prosím.

- Rád vás vidím! - Pavle Petroviči, buďte zdráv.

Ach můj milý, moc mě těší. Tak co naše věci?

Dovolte, abych vás seznámil, můj přítel Oblomov.

Těší mě. Andrej mi hodně vyprávěl o tom návrhu...

Už jsem vás dlouho neviděl, ani nevím...

Vaše excelence, vše je podepsáno.

Vy jste ale schopný chlap.

Nic jiného jsem od vás ani nečekal.

Když jsem připravoval tuto důležitou věc, myslel jsem,

že k tomu bude třeba benátské zrcadlo.

Ale kde ho vzít?

Rozumím, tady je vše objasněno.

To je od vás sice moc hezké, ale to sklo je přeci jen velmi drahé.

Kdybyste se obrátil...

Není třeba obracet se na Gellera, to pro nás může udělat...

Jenom jeď a usaď se zase v Evropě.

Iljo Iljiči, hotovo!

- Co Andrej Ivanič? - Spí. Má tam tmu.

Jdi se radši podívat. Ale opatrně.

Zavři dveře.

Podrž to. Dej mi lžíci.

Přestaň! Už zase děláš rámus?

Hned vám přinesu piroh.

Tak. A to říkal, že už nikdy.

- Neříkals nikdy, Iljo? - Co nikdy?

Poslyš, Iljo, koho tím podvádíš?

Mě přece ne, sebe.

Vzpomeň si, jakou jsi měl radost, že jsi čilý, svěží a pohyblivější.

Pálení žáhy je pryč, ječná zrna taky, omládl jsi.

A je to jen pár dnů, co nejíš všechno to svinstvo.

To chceš zase vypadat jako pomačkaný obnošený kabát?

Tak to tedy řekni a nechtěj po mě soucit.

Poruč si, ať ti zítra přinesou skopovou nebo vepřovou kýtu

rovnou do postele. Celý pekáč!

Válej se celý den v posteli, cpi se a spi.

Iljo, co z toho máš, že se teď nacpeš

a půjdeš hned spát s takhle plným břichem?

A zítra se za tu slabost budeš proklínat a plakat.

A čím se to cpeš?

Co je to v té míse?

Polévka. S masem.

No dobrá. Vem si ji trošku a bude to naposledy.

Teď nebo nikdy!

Už je pryč?

Á, k čertu s vámi! Zachare, dones mi lžíci a talíř.

A k tomu čerstvý piroh. S čímpak je dneska?

S houbama.

Á, po oblomovsku!

Jak si mohli být blízcí tito dva lidé,

jejichž každý rys, každý krok, celá jejich bytost,

byly křiklavým protestem proti životu toho druhého?

Ale to je známá věc, že protikladnost povah

není na překážku sympatiím.

Mimoto je spojovalo dětství a škola, dvě silná pouta.

Dále pak ruská dobrosrdečná náklonnost,

kterou Oblomovova rodina zahrnovala německého chlapce.

Dále pak role silnějšího, kterou měl Štolc vedle Oblomova,

a ze všeho nejvíce je spojovalo to, že základ povahy Ilji Iljiče

tvořilo čisté a dobré jádro,

plné hluboké sympatie ke všemu, co bylo dobrého,

co se probouzelo a ozvěnou ozývalo v jeho prostém, bezelstném

a věčně důvěřivém srdci.

Tohle je, Iljo, opravdová lázeň. Té se nic nevyrovná.

A krásně to tu voní! Pamatuji si tu vůni z dětství.

Otec mě brával s sebou do práce. Jezdil v lehké bryčce...

dal mi opratě a poručil zavést do továrny...

potom na pole, do města, potom jsme se vraceli zpátky domů.

Andreji, prosím, jeď dneska na ten oběd beze mě.

Jak vidíš, mám spoustu...

A za celý den jsi se tak unavil, že nemůžeš ani jíst.

A doma už byla roztopená lázeň,

vzal sis metličku, vonělo tam dřevo...

Potřeboval bych zůstat pár dní doma.

Mám práci s plánem.

A bojím se, že mi zas vyskočí ječné zrno.

Chceš jít zase ležet, viď? Nikam tě nepustím, Iljo.

Teď nebo nikdy! Vzpomínáš si?

Pojď sem, Iljo!

Je to ohromně zdravé! Už nikdy nebudeš mít ječné zrno.

- Iljo! - Přestaň.

To myslím vážně?

Teď nebo nikdy!

Teď nebo nikdy! Teď nebo nikdy!

Pojď ven!

Pojď ven!

Iljo, co je s tebou?

Nemám tohle rád.

Teď mě bude bolet rameno.

Ale no tak, Iljo.

Říkal jsem, že to nemám rád a ty to děláš naschvál.

Ano, naschvál!

Víš, že je mi to nepříjemné. Jsem hrozně unavený.

- A z čeho, Iljo? - Ze všeho!

Z plesů, schůzek, lidí, z pití čaje, rozhovorů.

Z toho věčného běhání o závod s časem, z těch pomluv a klepů.

Takový život se mi nelíbí.

- A jaký život se ti líbí? - Takovýhle ne!

Aha. A copak se ti tady na životě nelíbí?

Nikdo nemá jasnou a klidnou tvář.

Jeden se trápí, že musí chodit denně do úřadu,

a druhý hořekuje, že to štěstí nemá.

Jaký je to ideál? Cíl života?

Takže nechceš pracovat

ani sedět v předpokojích.

Ne. A nechci ani ten váš společenský život.

Nechci vídat v salóně symetricky rozsazené hosty,

jak klidně a hlubokomyslně sedí s kartami v ruce.

Co je to, prosím tě, za životní úkol? Jaké poučení z toho, prosím, plyne?

Cožpak to nejsou mrtvoly? Cožpak nespí celý život vsedě u karet?

Oč jsem horší, když ležím doma na pohovce a nemám v hlavě samé trojky a svršky?

Scházejí se a hostí se navzájem,

ale není mezi nimi ani za mák dobroty a vzájemné náklonnosti.

Co je to za život a k čemu je? Čemu se tu naučím?

A čemu bys je mohl naučit ty, Iljo??

- Já? - Ano, ty!

Nikoho nic učit nechci.

Já nechci nikoho poučovat,

jako ten tvůj žlutý pán. Ten majitel zlatých dolů

na mě dorážel, jestli jsem četl řeči nějakého poslance.

A vytřeštil na mě oči, když jsem mu řekl, že noviny vůbec nečtu.

Pak chtěl mermomocí vědět, jaký mám názor na odjezd

pana francouzského velvyslance z Říma.

Pak zas Mehmed Ali poslal své lodi do Cařihradu a on si láme hlavu proč.

Víš, Iljo, že ten žlutý pán, jak jsi ho právě nazval,

ukončil studia na dvou univerzitách?

Za tu dobu, co ti tvůj správce zbídačil Oblomovku,

tenhle pán získal deset takových Oblomovek

a ještě jich dvacet získá.

A to všechno svým úsilím, rozumem a pílí.

Vstává každý den v šest hodin,

ať je léto nebo zima, každý den ráno pilně cvičí.

Vůbec nepije víno.

Hovoří plynně šesti jazyky.

Všechno zná, mnoho ví.

Jeho život má jediný cíl, práci.

Ani jeden zbytečný krok, ani slovo, ani čin.

A je zdravý a bohatý

a v 60 letech vypadá mladší než ty.

Ale proč? V 60 letech má člověk vypadat na 60 a ne na 35.

Jistě, ale potom není třeba vypadat v 35 na 50, jako ty.

Kdyby žil ten tvůj majitel zlatých dolů ještě sto let

a vydělal ještě na sto Oblomovek, řekni proč?

Všichni myslí jenom na to, co je zdravé,

u jakého doktora se léčit, do jakých lázní jezdit.

Všichni myslí jenom na to jak žít.

Ale proč? O tom nikdo nepřemýšlí.

Co je tvůj život? Potřebuje jej někdo?

Válet se v teple celé dny na pohovce

a soudit každého, že se věnuje práci, je lehké.

Možná, že by bylo lepší zamyslet se radši nad sebou.

Možná, že svět ani společnost vinny nejsou,

že je to tvoje vina, že tě nepotřebují.

- Stydím se, Andreji. - Ale proč, Iljo?

Někdy se stydím, že bych plakal.

Ležím, převracím se ze strany na stranu

a sám sebe se ptám, proč jsem vlastně takový člověk?

A odpověď neznám.

Jednou ráno jsem se probudil,

před oknem mi rostl strom.

Určitě už tam rostl 500 let i víc.

A bude žít ještě 1.000, možná 2.000 let.

Listy na něm se každý rok mění.

Kolik jich za ty roky vyraší a opadá.

Vždyť každý list, když roste,

žije jeden život se stromem, s jeho kořeny, větvemi.

Je s nimi spojen. Potřebují ho.

Takže část toho listu je v budoucnosti

a část byla i v minulosti s námi.

Ať už jsme byli kdokoli...

Jestli žijeme, tak to tedy má nějaký smysl.

Když jsem si to uvědomil, měl jsem radost,

až jsem se rozplakal.

Ale když mám říct proč, tak ani sám nevím.

A potom jsem listoval v nějaké staré učebnici botaniky

a dočetl se, že stromy tak dlouho nežijí.

Zastyděl jsem se, že si nepamatuju nic, co jsem se učil.

V hlavě mám něco jako archív,

mrtvá fakta, epochy, události.

Nic s ničím nesouvisí.

Jako v knihovně, kde jsou jen samé jednotlivé díly.

Botaniku jsem zapomněl, ale bůhví proč si pamatuju,

že Seleucus I. v roce 306 před naším letopočtem

porazil jakéhosi Chandragupta.

Víš, Iljo, ty jsi šťastný člověk.

Někdo ukončí tři univerzity a chce toho vědět ještě víc.

Ale ty takovou touhu nemáš.

Tebe jen trápí, že jsi ještě nezapomněl všechno.

Štolc byl Němec jenom na půl, po otci.

Matka byla Ruska ze zchudlého šlechtického rodu.

Byl pravoslavného vyznání

a jeho mateřským jazykem byla ruština.

Od 8 let sedával malý Andrej s otcem u zeměpisné mapy.

Probíral s ním neumělé účty rolníků, měšťanů a dělníků.

Otec mu za to pedanticky vyplácel mzdu

10 rublů za měsíc

a malý Andrej musel příjem vždy stvrdit podpisem.

Andrjušova matka trpěla.

Nelíbila se jí tato praktická pracovní výchova,

ale protože byla nesmělá, s mužem se nepřela.

Ivan Bogdanovič Štolc vybral pro svého syna stejnou životní dráhu,

kterou sám prošel.

Pamatoval si, že když vystudoval, poslal ho otec do světa.

I on tedy musí poslat svého syna do světa.

Ostatně tak to bylo u nich v Německu zvykem.

Matka už tehdy nežila a tak nikdo chlapcův odjezd neoplakával.

Jen hrstka sousedů stála v povzdálí

a dívala se, jak vypravuje syna do cizích krajů.

Ivan Bogdanovič dal synovi 150 rublů v bankovkách.

K sedlu byly přivázány dvě torby.

V jedné byl plášť z voskovaného plátna a tlusté holínky se cvočky v podrážkách.

To mu poradil otec.

V druhé torbě byl elegantní frak z tenkého sukna, tucet jemných košil

a lakýrky objednané v Moskvě na památku matčina ponaučení.

Do Moskvy dojedeš asi za 40 rublů,

a odtamtud do Petrohradu za 70. Zbyde ti ještě dost.

Dál si dělej, co chceš. Vzdělání máš dobré.

Můžeš jít do služby, obchodovat nebo se živit psaním.

Nevím, k čemu cítíš větší náklonnost.

Dobrá, otče.

A jestli nebudeš vědět jak dál,

tak navštiv Reinholda, on ti poradí.

Je to můj přítel. Přišli jsme sem kdysi ze Saska.

Má v Petrohradě třípatrový dům. Dám ti jeho adresu.

Já jí nechci.

Půjdu k němu, až budu mít i já tak velký dům.

No tak jdi.

Ano.

To je ale štěňátko, ani slzičku neuroní, viděli jste ho?

Ten starý pohan za slzy nestojí.

Vyhodí ho na ulici jako nějaké kotě.

Zastav, Andreji!

Máš volnou podpěnku, utáhni si jí.

Dojedu do Samševky a podívám se na to. Musím dojet za světla.

Sbohem!

Andreji, chlapečku můj!

Počkej holoubku, ať se s tebou alespoň my rozloučíme.

Neodjížděj nám, vrať se.

Pojď sem, ať ti alespoň já dám požehnání na cestu,

Andreji, sluníčko naše, chlapče náš!

Mluvím s ní mnohem raději než s jinými.

Není škrobená ani falešná, nekoketuje.

- O kom to mluvíš? - O Olze Iljinské.

Sám se o tom přesvědčíš. Olga je kouzelné stvoření.

Obdivuju se jí nevinně jako dítě.

Přísahám.

Zůstala brzy bez rodičů, žije teď s tetou.

A jak nádherně zpívá, Iljo!

Moc si přeju, aby si tě Olga i její teta oblíbily.

Zatímco budu v Anglii, svěřím tě Iljinským.

Dohlédnou na tebe, abys neseděl doma a nespal po obědě.

Tomu se nesměj.

A za měsíc tě čekám v Paříži. Už máš hotový pas?

Už dávno.

A jsme tady.

Buďte zdrávy!

Iljo, kde jsi, pojď. Pojď, seznámím tě.

Panstvo, to je můj přítel, Ilja Iljič Oblomov.

Velice mě těší.

Z toho si nic nedělejte.

Seber ty střepy.

Oh, můj Bože!

Tak co je, Káťo?

Proboha. Jaký to má smysl!

Iljo, co je ti? Počkej, kam chceš jít?

Jsou to muka. Jsem jim tady všem jenom pro smích.

O čem to mluvíš? Počkej.

Olga Sergejevna se na nikoho jiného tak dívat netroufne.

Já ten její pohled nesnesu...

Kde mám čepici? Kde mám čepici?

Nevěděl jsem co dělat, byl bych se radši propadl někam do země.

Mýlíš se. Rozbil jsi omáčník, to je velká škoda.

A proč jsem ho rozbil? Nevěděl jsem, kam se vrtnout.

Dívají se tu na mě jako na strašidlo, usmívají se.

Iljo, uklidni se...

Řekni, Andreji, odkud vědí, že jsem třetí den usnul v opeře?

Přivedl jsi mě, aby se mi všichni posmívali, je to hnusné.

- Copak nerozumíš žertu? - Jaké žerty?

Kdyby se smál jen baron a teta, ale co Olga Sergejevna?

Je to mladá slečna

a ty před ní mluvíš o košili naruby,

že jsem si oblékl každou punčochu jinou!

Varuju tě, Andreji.

Radši pojď se mnou.

Řekl jsem Olze Sergejevně, že miluješ hudbu, tak aby ti zazpívala.

Co si to dovoluješ mě pomlouvat? Já hudbu přece vůbec nemiluju.

Já tě líčím jako slušného člověka a ty to vyvracíš? Pojď dovnitř.

Já její zpěv poslouchat nechci. Co když zpívá falešně?

Lhát ani komplimenty říkat neumím. Zase budu v trapné situaci.

Jako před chvílí s omáčníkem?

To je podlé.

Ne, to není podlé.

To je pouze malá odplata za to, že si mě nechcete poslechnout.

Nebo jste chtěl, abych vám něco zazpívala?

To chtěl on.

A vy?

To má z toho, že pořád leží doma na divanu v županu...

Andreji!

No dobrá, Andreji Ivaniči, tak zazpívám vám.

Panstvo, Olga Sergejevna vám nyní zazpívá.

Strávili spolu skoro celý příští týden.

Olze nebylo s nikým tak lehce a dobře jako s nimi.

Štolce znala dlouho, nazývala jej svým přítelem,

líbilo se jí, že jí vždycky rozveselil, ale trochu se ho bála.

V jeho očích byla jen půvabným dítětem.

Všichni tři se radovali. Štolc z toho, jak lehce

a přirozeně se Olga spřátelila s Oblomovem.

Oblomov byl prostší a dobrosrdečnější než Štolc.

Často dráždil Olgu k smíchu svou povahou. Její posměšky jí však promíjel lehce.

Štolc se chystal odjet do ciziny a svěřil Oblomova Olze.

Domluvil s ní plán, jak ho odnaučí spát po obědě,

jak mu nařídí, aby si přečetl knihy, které mu zde zanechal Štolc,

přinutí ho, aby napsal na vesnici dopisy a připravil se na cestu do ciziny.

Až se sejdou, Štolc jej nepozná.

Všechno bylo v naprostém pořádku.

Přátelé, musíme se rozloučit.

- Iljo, kam jdeš? - Hned se vrátím.

Olgo Sergejevno, neopouštějte ho. Vraťte Oblomova životu.

Ach, Andreji Ivaniči, všechno už jsem vymyslela.

Přinutím ho číst každý den noviny a pak mi musí hlásit všechny novinky.

Potom musí dokončit plán přestavby statku.

Bude lékař, který zachrání beznadějně nemocného, odměněn?

Léčení jeho nemoci, kterou já nazývám oblomovštinou,

vyžaduje od lékaře trpělivost a dobrotu a toho vy máte dostatek.

Navíc vám svěřuji Ilju jenom na měsíc.

Potom za mnou přijede do Paříže.

Iljo Iljiči, co je to?

Takový v Paříži jíst nebudeš.

Po oblomovsku, s houbama. Schválně jsem ho nechal upéct.

Je ještě teplý!

Odnes ten piroh do saní, Zachare.

Andreji Ivanoviči, už je čas. Nedojedete na stanici za světla.

- Na shledanou, Olgo Sergejevno. - Na shledanou, Andreji Ivanoviči.

Měj se dobře, Zachare.

Jedem!

Štolc odjel do Anglie. Oblomov mu slíbil, že za ním přijede rovnou do Paříže.

Domluvili se, že před odjezdem pošle do Oblomovky plán přestavby,

přestěhuje se a bude číst knihy a noviny.

Beze mě tady pirohy nejezte!

Iljo, čekám tě v Paříži!

Ale ani za měsíc, ani za půl druhého, ani za dva

Oblomov neodjel.

Díl druhý

Oblomov si pronajal letní byt vedle Iljinských a usadil se tam.

Vstává teď v sedm hodin, čte, nosí někam knihy.

Ve tváři není ani unavený, ani ospalý, ani unuděný.

Objevila se na ní dokonce barva, oči se mu lesknou,

jakoby odrážely odvahu nebo přinejmenším sebevědomí.

Je s Olgou od rána do večera.

Předčítá jí, posílá jí květiny, prochází se s ní v lukách.

Jsou spolu často o samotě.

Někdy jim dělá společnost Olžina teta Marie Michajlovna

a baron von Langwagen, její starý přítel.

Zlí jazykové naznačují, že mezi nimi bylo kdysi "přátelství",

dokonce mluví o jakési společné cestě do ciziny.

Častou přítomnost Oblomova v domě

vzala teta prostě na vědomí.

Člověk, kterému je přes třicet, nebude přece říkat Olze něco nevhodného.

Jinak se na to díval baron. Své mínění však nahlas nepronášel.

Nedostal jste dopis od Andreje Ivanoviče?

Dostal. Když jsem nepřijel do Paříže, zve mě do Říma.

- Pojedete za ním? - Jakmile se vypravím, pojedu.

Zdá se, že na vás už čeká hodně dlouho.

Až mu budete psát, vyřiďte mu náš pozdrav.

Iljo Iljiči, čekám na vás.

Omluvte mě, prosím.

Dobré ráno.

Tak co mi dneska povíte?

Vše, co jsem slíbil, jsem splnil.

Co jsem nevěděl sám, vypsal jsem si z knih.

Epocha renesance.

Ten keř tady překáží, viďte?

Že by to bylo bez něho mnohem hezčí?

Promiňte, přerušila jsem vás.

V Itálii dělí epochu renesance na tři období:

Trecento, quattrocento, cinquecento.

Období trecenta se vyznačuje, díly mistrů jako Giotto, Uccello.

Dále pak se výrazně projevuje vliv různých škol:

Milánské, Mantuánské a Veronské.

Monsieur Oblomov!

Monsieur Oblomov, upadl vám nějaký papír.

Děkuji.

Přestala jste mě poslouchat, proto jsem přestal číst.

Objevují se nová jména...

A já stále přemýšlím támhle o tom keři.

Myslím, že když by malíř maloval tuhle krajinu, ten keř by tam nedal.

- Podle mě se sem skvěle hodí. - Barone, musíme jít.

- Ale ještě jsem to nedočetl. - Tak si to dočtete beze mě.

Čekáme vás na oběd, Iljo.

Čtěte si o malířství.

Určitě vás čekáme na oběd, jako vždycky.

Čekám vás tady ve dvě hodiny.

Počkejte na mě, prosím. Kam pospícháte?

Je to hrozný keř.

A já si myslím, že je zde na svém místě.

Nepřete se s ní, barone.

Saško, podívej se, co milostpán dělá.

Ach, Andreji, Andreji! Švýcarsko!

Vy jste si mě nevšiml?

Alexeji, jeminkote, já jsem vás neviděl, buďte zdráv.

Iljo Iljiči, já tu na vás čekám už dvě hodiny. Byl jste venku?

Ano.

Kdybyste věděl, co já mám teď práce!

Andrej se na mě zlobí. Zve mě do Švýcarska.

Ale copak mohu odjet? To je nemožné!

Ona je tak báječná! Ani Andrej to neví.

Je hluboká, opravdová, jaká je v ní síla,

kolik je v ní jemnosti, porozumění!

O kom to mluvíte?

Dokonce, i když mluví o něčem s posměchem,

stejně je v ní zvláštní půvab. Má tak bystrý úsudek!

To mluvíte o slečně Iljinské?

Máte pravdu.

- Vy Olgu znáte? - Ne, ale když to říkáte vy...

Bože, to je zázrak!

Mám nápad.

Alexejeve, proč byste tu u mě nezůstal přes léto?

Času máte dost a ve městě je horko.

Zachare, připrav pokoj pro Ivana Alexejeviče.

Iljo Iljiči, radši mi povídejte o ní.

Olga navrhla Oblomovovi, že se setkají v altánku,

ale nějak se opozdila.

Nemohl se dočkat, co řekne, až uvidí toto místo bez keře,

který jí tak vadil.

Olga však stále nepřicházela.

Čekal a radost, která ho naplňovala, mizela.

Příroda žila čilým životem.

Všude byla cítit jakási neviditelná činnost,

i když kolem panoval skoro slavnostní klid.

Ale v trávě se všechno hýbalo, lezlo a hemžilo.

Do všech stran běhali uspěchaní a ustaraní mravenci.

Srazí se, rozběhnou a spěchají dál.

U květiny bzučí čmelák a dobývá se do jejího kalíšku.

Někde v křoví se ozývá pták, naléhavě a dlouze,

jako by někoho volal.

Tráva pronikavě voní,

zdá se, že neúnavně a monotónně bzučí.

Jaký je tu shon, pomyslel si Oblomov

a zaposlouchal se do tichého šumu přírody.

Navenek je všechno tak tiché a klidné.

V létě jsou dny vskutku dlouhé.

V zimě bývá touhle dobou úplná tma.

Máte pravdu, o Vánocích je tma už v 5 hodin.

Na Vánoce si Marie Petrovna vzpomněla, že bude sáňkovat.

Bylo to na Vánoce? Ano, na Vánoce.

A Luka Savič si tenkrát rozbil čelo.

Luko Saviči, pověz nám, jak to tenkrát bylo.

Co bych vám tu povídal. To si všechno vymyslel Alexej Naumovič.

Copak tvoje hlavička! Ale čílko, máš tam jizvičku, co?

Čemu se smějete? To všechno zavinil ten darebák Vaska.

Podstrčil mi staré sáně a ty se rozpadly a já jsem sletěl.

Můj chlapeček je ospalý. Pojď sem, pojď.

Pojď, moje radosti, maminka tě uloží do postýlky.

Tak pojď, srdíčko. Pojď.

Uložíme chlapečka do postýlky a bude spinkat.

- Já ho uložím, milostpaní. - Není třeba.

- Tak ho dejte mně. - Uložím ho sama.

Ty můj chlapečku milovaný,

ty moje radosti, uložíme tě do postýlky.

Hezky si lehni, srdíčko moje, maminka tě pěkně přikryje

a dej jí ručičku, no tak.

Neodcházej.

Nikam nepůjdu, zůstanu s tebou.

- A bude ještě někdy zima? - Bude.

Já nespím.

Když Oblomov uviděl dávno zesnulou matku,

zachvěl se i ve snu radostí. Pocítil k ní dávnou horoucí lásku.

Ve spánku se mu zpod řas vykutálely dvě horké slzy

a znehybněly.

Iljo Iljiči!

To nevydržíte ani pět minut nespat?

Promiňte, já jsem tady...

Myslím, že jsem nespal. Viděl jsem všechno tak zřetelně a živě.

Oblomov chtěl říci Olze, co viděl, ale nemohl. Neočekávaně zívnul.

Můj lékař mi nařizuje, abych odjel,

ale já nemohu. Tuhle jsem to říkal i Andrejovi.

Víte, mám někdy pocit, jako bych byl malinká část velkého celku,

třeba jako list na větvi.

Jsem tak klidný a šťastný.

Neumím vysvětlit proč. Jako bych cítil, jak míza běží kmenem.

Jako kdyby strom zašuměl větvemi, zakolébal se a já s ním.

Cítím, že mám kořeny. Hluboké a silné.

A když se utrhneš, zachytí tě vítr.

Kam dopadneš? Co s tebou bude?

Co je vám?

Někdy se na mě díváte jako moje chůva.

- Olgo Sergejevno. - A co když umřu?

- Co je to za nápad! - A co když se nachladím?

Přijdete a já tu nebudu. Ani v domě nebudu.

Káťa vám otevře v slzách a zašeptá: ona umírá.

Doktor potřásá hlavou. Iljo, co bude potom s vámi?

Zešílím nebo se zastřelím a vy se uzdravíte.

Bože, jaké jsme děti!

Olgo Sergejevno!

Už dávno jsem vám chtěl říct, že... Ne, nic, ale nic.

Co jste mi chtěl říct? No, tak mluvte.

Je to nesmysl.

Prosím vás, mluvte. Nebo už mě nemáte rád?

Co to říkáš... Máš ráda Andreje?

Ano, jistě, je to můj přítel. Ale tohle jsi nechtěl říct.

Olgo, ty neznáš nebezpečí. To je strašná cesta.

Tak mluv.

Nesmíme se vídat o samotě.

Och, odejděte. Jděte pryč, prosím vás!

Odejděte.

Iljo Iljiči!

Já tou cestou nepůjdu,

protože na té cestě se vždycky lidé loučí

a já se s vámi nechci rozejít, můj milý.

Já vás miluju.

- Viděli jste to?! - A co tomu říkáš?

No co bych říkal, nic!

Miško, u dveří v síni stojí truhla, přines ji sem.

A ne abys přitáh tu velkou, potřebuju tu malou.

Patrně jste se přišel rozloučit. Je to od vás neobyčejně milé.

Vy odjíždíte?

Uhodl jste. Přeji vám zde mnoho pěkných dnů

a samozřejmě i úspěchy ve vašem studiu.

- Bylo mi s vámi velmi dobře. - Nechte těch frází, prosím.

Děkuji za vlídné přijetí a nevzpomínejte na mě ve zlém.

Vaše návštěva nás velmi těšila.

A promiňte, že to tak špatně dopadlo.

Věřte mi, je mi to ze srdce líto.

Věřím, že je vám to ze srdce líto.

A proč vy vlastně...

Prosím?

Dlouho se teď neuvidíme.

Ano, ano, dlouho se neuvidíme. Tak sbohem.

A kde je Olga?

Olga je v parku. Ale vlastně ani nevím.

Ona vám nic neřekla? To není možné!

Co není možné?

Baron požádal Olgu o ruku

a ona ho rozhodně odmítla. Kvůli tomu baron odjel.

Myslela jsem, že šla za vámi a všechno vám řekla.

Káťo!

Ano, milostpaní, už běžím.

On jí požádal...

On chtěl Olgu?

Počkejte!

Stůjte! Zastavte!

Já vám nařizuju, zastavte!

- Iljo Iljiči, stalo se vám něco? - Jak jste se opovážil.

Jak se mohl opovážit!

Jak si mohl myslet, že by mu chtěla patřit!

Co se stalo?

Baron, ten starý záletník.

Ten plešatý seladon s vypouklýma očičkama požádal Olgu o ruku.

Propána. A co ona?

Odmítla ho.

Ale jak jí mohl ten stařec tak urazit.

Myšlenkou, že by mohl vést tu krásnou bytost k oltáři

a držet ve své stařecké dlani její ruku!

Ten ubožák si představoval, že bude patřit jemu!

Já mu...

- Iljo Iljiči. - Táhni!

Vy přece víte, Alexejeve. Kolem ní kypí život,

ona sama je mladá, veselá a všechno kolem ní musí být mladé a krásné.

- Jdi pryč! - Ano, pane.

Proč se tak rozčilujete, Iljo Iljiči.

Vždyť ona barona odmítla.

A pak, sám jste přece říkal, že vás má ráda.

Tak proč se tak rozčilujete?

Ano. Vždyť ona mě miluje. Miluje mě, Alexejeve.

Sama říkala, že mě miluje.

Tak vidíte. Zaplaťpánbu.

Vstávejte, Alexejeve. Všechno jsem pochopil.

Říkal jsem vám, že mě miluje, ale mýlil jsem se a ona se také mýlila.

Olga mě nemiluje. Je to omyl.

To by bylo strašné, jestli je to pravda.

Je to pravda, Alexejeve. Hořká, ale pravda.

Řekněte mi, oč jsem já lepší než ten baron? Proč mlčíte?

Já jsem ho nikdy neviděl.

Byl to klam. Takoví, jako jsem já, nejsou milováni.

Ještě, když bych ji tak mohl ohromit smělým duchem či krásou tváře.

Ale co já vlastně jsem? Oblomov, nic víc.

Štolc!

Štolc, to je úplně jiné.

On má osobní kouzlo, umí ovlivňovat osudy jiných.

Je to prosté. Má ráda jeho. Sama mi to řekla.

Prý ho má ráda jako přítele, ale my víme, že je to lež.

Přátelství mezi mužem a ženou je čirý nesmysl.

Když ne Andrej, tak ani Oblomov, ale někdo jako Andrej.

Byla prostě připravena přijmout lásku a omylem potkala mě.

Ale přijde jiný, ten správný a ona pozná svůj omyl.

Bože můj, co to dělám?

Jak jsem mohl tak oslepnout, když tohle všechno vím!

Konec. Probudit Zachara a odjet odsud,

dokud jsem nespadl do té propasti a nestrhl ji s sebou.

- A co ona? - Jaká ona?

Olga Sergejevna. Když odjedete.

Ráno vstane a pošle k vám.

Vy tam nebudete. Co si má myslet?

Máte pravdu, vysvětlím jí to.

Napíšu jí dopis.

Vy se tu nebojíte, Iljo Iljiči? Zůstanu tu s vámi.

Ne, ne. Jděte pryč. Děkuji vám.

- To musím sám. - Správně.

Drahá Olgo, nedivte se prosím, že místo mě přichází tento dopis.

Přečtěte jej do konce a uvidíte, že nemohu jednat jinak.

Zamilovali jsme se do sebe tak rychle, jako bychom oba náhle onemocněli.

To mi zabránilo vzpamatovat se dříve.

Až teprve dnešní noci jsem to pochopil a rozhodl jsem se zastavit.

Říkal jsem vám, že vás miluji, a vy jste mi odpovídala stejně.

Slyšíte, jaká disonance v tom zní?

Neslyšíte? Tak ji váš sluch zachytí později.

Podívejte se na mě, cožpak mě můžete milovat?

Miluji, které jste včera vyřkla, to není nynější láska, ale budoucí.

"Ne", odpovídám rozhodně já.

Vaše "miluji" je jen neuvědomělá potřeba milovat.

Měl jsem vám hned na začátku přísně říci:

"Před vámi nestojí ten, koho jste očekávala, o kom jste snila."

"Počkejte, on přijde a pak procitnete. Váš omyl vás bude mrzet."

"Budete se za něj stydět a mně to způsobí bolest."

To jsem vám měl tehdy říci,

kdybych byl od přírody prozíravější, upřímnější a smělejší duchem.

Říkám to a loučím se, jako s přítelem, když jej vyprovázíme na dalekou cestu.

Sbohem anděli, odleťte rychle jako odlétá

polekaný ptáček z větve, na niž omylem usedl.

Opusťte lehce a vesele větev,

na kterou jste se náhodou snesla.

- Olgo... - Odejděte! Proč jste přišel?

Máte pravdu.

Všechno se může stát.

Objeví se člověk a já se do něho zamiluju.

Ale nebudete to vy. Ne.

- Jak to? - Ne. Ne. Ne.

Mám tedy pravdu, proto jsem vám psal. Je mi drahé vaše štěstí.

Vás začalo mé skromné štěstí mrzet a proto jste mi je překazil.

Vždyť já se pro vaše štěstí obětuju! Proč myslíte, že jsem to udělal?

Ze stejného důvodu, proč jste se teď schoval za keř.

Abyste se podíval, jestli budu plakat.

Ale když byste chtěl, o čem jste psal v dopise,

tak byste už dávno odjel a tak zle mě netrápil.

Jak, jak na to přišla!

Oblomova překvapila tato domněnka,

protože najednou pochopil, že Olga má vlastně pravdu.

Ne, vy jste nelitoval mě, ale sebe, svou pýchu a ješitnost.

Včera jste potřeboval mé "miluji", zítra budete chtít vidět, jak umírám.

Vaše láska na mě chce pořád oběti.

Potřebuje potravu, když ji nedostane, umírá. Jste zlý!

Iljo Iljiči!

Bože můj!

Iljo Iljiči!

Iljo Iljiči, co to děláte?

Olgo, musím přiznat,

že všechno, co jsi řekla, je pravda, ale já to nevěděl.

Psal jsem ten dopis...

a vlastně jsem si liboval.

Ano, ohromně jsem si liboval.

Má mysl i srdce byly naplněny.

Zdálo se mi, že trpím, ale vlastně jsem si liboval.

Ten dopis mi ohromně ulevil. Uložil jsem do něj své břímě.

Bože můj, Olgo, prosím tě, Olgo, odpusť mi!

Sám jsem to odloučení chtěl, viděl jsem v něm východisko.

Ale nesnesu ho, Olgo...

Ne, nesnesu ho.

Mám strach.

Je bouřka. Neboj se, jsem s tebou.

I tebe se bojím. Srdce se mi svírá.

Podívej, tam ve tmě se někdo schovává.

Ale ne, nikdo tam není.

Zakryj mi rychle oči.

Pevněji.

Jsi nervózní, chvěje se ti ruka.

Olgo, ty máš horečku. Pojďme domů.

Je mi dobře.

Olgo, měj slitování, Olgo...

Třesou se mi kolena, onemocním z toho.

Dmitriji, zavři všude dveře, nebo je rozbije vítr.

Hned, milostpaní.

Olgo, kdes byla? Jdi spát, je už pozdě.

Ano, hned půjdu, tetičko.

- Káťo! - Ano, milostpaní?

Zavři dole okna, začalo pršet.

Ano, milostpaní.

Iljo Iljiči!

Co se děje? Proč nejste doma?

Hledám vás se Zacharem po celém parku.

Nesu vám pléd a čepici.

Oblékneme ji a půjdeme domů.

Vzal jsem schválně velký deštník.

Děkuji. Jděte domů sám. Já tu musím zůstat.

Propána, a proč?

Ukradl jsem tady hrnek.

- Nemám tu zůstat s vámi? - Ne, odejděte.

Odejděte.

Alexejeve...

Jestli se ožením a odjedu do Oblomovky,

pojeďte s námi.

Opravdu tu nemám s vámi zůstat?

Ne, vraťte se.

Můj chlapeček se probudil.

- Nemáme ospalá očička? - Ne.

- Nebolí nás něco? - Ne.

Pojď, pomodlíme se. Opakuj po mě.

Bože všemohoucí, pane na nebesích, slituj se nade mnou

a ochraňuj mě, dobrotivý Bože. Utíkám se pod tvou ochranu

a prosím tě o požehnání...

Káťo! Dobrý den!

Iljo Iljiči! Co tu děláte??

Káťo, slečna Olga ještě spí?

Vždyť je teprve půl šesté.

Hmm, půl šesté... Káťo, chtěla bys penízek?

- Prosím vás, Iljo Iljiči. - Tu máš, vem si ho.

Milostpaní!

Co tady děláte, vy blázínku?

Snad jste tu v tom dešti neproseděl celou noc?

Olgo, a vy jste spala?

A vám je líto, že jsem spala?

Ne, ne. Jen se mi zdálo, že jsem s tebou celou noc mluvil.

Jste miláček.

V noci byla bouřka.

V parku bylo vlhko, neútulno. Po cestách tekla všude voda.

Seděl jsem v besídce. A teď už slunce všechno vysušilo.

Určitě bude krásně, uvidíš.

Blázínku, a kde jsi vzal můj šálek? Darovala mi ho tetička.

To je teprve šest hodin? Jděte okamžitě spát.

Co je to, Iljo Iljiči? Vůbec jste si nelehnul.

Lehnu si teď.

No, co to děláte?

Opravdový milostpán, chytrý, krasavec,

a chová se jako uličník. V noci se někde schovává,

nespí doma, mokne na dešti.

Zachare, přestaň. Vzbuď mě ve dvě hodiny.

Až přijde někdo od Iljinských,

tak mu řekni, že milostpán bude čekat přesně ve 3 hodiny v parku.

Dej pozor, ať to nespleteš.

Dobrá.

Říkám ti, dej pozor, ať to nespleteš.

Zachare!

Už se probudil.

- Kolik je hodin? - Pět.

Ty hlupáku, proč jsi mě nevzbudil? Vždyť jsem ti to přece nařídil!

To není jenom tak vás vzbudit. V noci chodíte kdoví kde

a potom spíte jako špalek.

Ááá, ty hade! Ty netvore! Ve 3 hodiny čekala v parku slečna!

Nečekala.

Byla tady služebná

a říkala, že jim přijeli hosté a že slečna ve tři nemůže.

- Jací hosté? - Co já vím.

A víc už nic?

Ještě chtěla vrátit hrnek, co jste přines. Je to prý dárek.

Náš nebyl, tak jsem jí ho vrátil.

Dobře, jdi.

Lehněte si, co byste tam dělal v tom vlhku.

A kde tam?

Slečna pije s hosty čaj.

Vzkázala, abyste přišel ve čtyři do toho..., jak tomu říkaj?

- Myslíš do parku? - Jo, to je vono.

Proč jsi mi nic neřekl, ty darebáku?

Neptal jste se na to a teď už táhne na šestou.

Dej sem rychle šaty!

Přátelé, mademoiselle, Olga by nám měla zazpívat "Ranní záři".

Milostpane!

Podívejte se na něj. Od sousedů přinesli koťátko

a ptají se, jestli ho nechcete?

- Zachare! - Copak?

Asi se přestěhuju do města.

- Kam do města? Nemáte byt. - No, na Vyborskou stranu.

Co je za nápad, z jednoho letního bytu do druhýho?

Co vám tady chybí?

Tady je to nepohodlné.

Proč bychom se už zase stěhovali? Nestačilo vám jedno stěhování?

Radši mi řekněte, kam mám dát vaše nové kufry,

které mi nařídil Andrej Ivanovič v zimě pro vás koupit.

Mám je prodat?

Zbláznil ses nebo co? Odjedu co nejdřív do ciziny.

No, odjedu a basta. Čemu se tak divíš?

Odjedu a basta.

Pas už mám hotový.

Už je hotový vod zimy a pořád vodjíždíte.

Na druhý den přišla Káťa dvakrát,

aby vyřídila slečnino pozvání na oběd, který se konal na počest hostí.

A po setmění chystali v parku velký ohňostroj,

který pořádali Pierre s Michelem.

Ale Oblomov tam nešel.

Vzkázal po Zacharovi, že se trochu nastydl

a že musí pít čaj z bylinek a zůstat doma.

Vyprávějte mi něco, Ivane Alexejeviči.

Všechno jsme už probrali, není co vyprávět.

Jak to, že není co? Byl jste přece ve městě.

Potkal jste tam lidi. A říkal jste mi, že čtete.

Ano. Někdy čtu sám

nebo čtou jiní, rozmlouvají a já poslouchám.

Tuhle zrovna nám četl u Alexeje Spiridonoviče jeho syn.

No a co četl?

O Angličanech, že někam dodali pušky a nějaký prach za veliké peníze.

Alexej Spiridonovič řekl, že bude válka.

A kam že ty pušky dodali?

Do Španělska, do Indie, už nevím.

Ale vyslanec byl velmi nespokojen.

A jaký vyslanec?

To jsem taky zapomněl!

No a co je ještě nového v politice?

Píšou, že se zeměkoule stále ochlazuje. Brzy celá zamrzne.

Copak tohle je politika?

Dmitrij Alexejevič nám četl nejdřív z novin o politice

a pak četl i ostatní věci a neřekl, kde politika skončila.

Já vím, že zeměkoule je už literatura.

Iljo Iljiči, služebná od Iljinských se po vás ptá.

Prosil jsem tě přece, abys každému řekl, že jsem nemocný.

Vždyť jsem jí to řekl, ale nedá se odbejt, prý je to něco důležitýho.

Povídám jí, že náš milostpán nic důležitýho nemívá, ale...

Řekni, že hned přijdu.

Buďte zdráv, Iljo Iljiči. Slečna je tady, máte přijít.

Olga Sergejevna je tady?

Ano.

Pospěšte si.

Mám pro vás zprávu.

Olgo, proboha, co tu děláte? Mohou vás vidět hosté.

Schválně jsem od nich utekla. Musím vám oznámit jednu novinu.

Zítra přijede váš přítel. Dnes od něho přišel dopis.

A co dělá váš krk?

Tak vy jste vůbec nebyl nemocný? Vy podvodníku!

Už to přešlo...

- Tak zítra. - Počkejte, Olgo!

Čekám vás zítra!

Andreji, jsem tak rád, že jsi tady.

Proč jsi za mnou nepřijel? Čekal jsem tě.

Ani na dopisy jsi neodpovídal.

Co tě tu tak zaměstnalo, co?

Jdi se připravit, Iljo. Pojedeme na vyjížďku.

Ale pospěš si, Olga čeká.

Cože? Olga Sergejevna je tady? Už jdu.

Buď zdráv, Zachare. Hoď sebou, milostpán se musí obléknout.

Něco jsem ti přinesl. To jsou šátky na krk.

A prášek proti štěnicím, francouzský.

Zachare.

Už běžím!

Poslyš, Iljo, proč jsi mi nepsal?

Myslel jsem, žes odjel na vesnici, proto jsem jel nejdřív k Iljinským.

Tam mi řekli, Oblomov je u sebe, prý stůně.

Á, vy jste tu taky.

Buďte vítán, Andreji Ivanoviči.

Promiňte, neviděl jsem vás. Buďte zdráv, Alexeji...

- Ivan Alexejevič. - Promiňte. To je pro vás.

- Přívěsek k hodinkám z Anglie. - Děkuji, Andreji Ivanoviči.

- A máte hodinky? - Ne, zatím nemám.

Ale teď si je schválně koupím.

To je krása.

Ušlechtilá práce.

- Andreji, jsem hotov. - Výborně.

Andrej Ivanovič bude asi bydlet u vás.

Myslím, že když bude Andrej Ivanovič bydlet u vás, já se přestěhuju do města.

A to je pro tebe z Mexika.

Ivane Alexejeviči, potom si promluvíme. Andreji, jedem.

Podržte to, prosím.

Vítejte, vítejte, podvodníku.

Andreji Ivanoviči, už zase ležel.

Sotva jsem se věnovala dva dny hostům, hned si lehnul a vydával za nemocného.

No, proč jste nepřišel? Stýskalo se mi.

Odpusťte, Olgo Sergejevno.

Jak se tak dívám, tak jste tady zkrásněla.

Měla byste mít na klobouku samé bleděmodré stuhy.

Příště vám je určitě přivezu.

Co říkáš, Iljo, že je Olga Sergejevna krásná?

Oblomova se neptejte, ten mi nikdy poklony nedělá.

Vzpomínáte na první setkání? Musel jste ho přemlouvat, aby si poslechl můj zpěv.

To jste nespravedlivá.

Nejdřív jsem opravdu odmítal, ale potom jsem vás obdivoval.

Měla jste velké štěstí, že neusnul při vaší "Casta diva".

Je to možné, že uběhly jenom čtyři měsíce?

Ano...

Uběhly jenom čtyři měsíce a jako by to všechno bylo už dávno.

Já bych chtěla zkusit vést koně.

Beze všeho.

Vy se nebojíte?

Není to horší než sedět v noci v cizím parku.

Nebo rozbít na návštěvě omáčník.

Ty si to pamatuješ, Andreji?

Nešlo by to rychleji?

Jedeme!

- Olgo Sergejevno, zazpívejte nám. - Ano, Olgo Sergejevno, zazpívejte nám!

Dobře, ale budeme zpívat všichni.

Ne, to je moc nahlas, Andreji Ivanoviči.

Pojďte sem, dejte mi ruku, opatrně.

Nikito, vem si koně.

Olgo Sergejevno, opatrně.

To bylo krásné!

Andreji Ivanoviči, mohu ukázat, co jste přivezl z cesty?

Samozřejmě.

Zachare, Miťko, pojďte sem!

Jak se to děvčátko změnilo. Jak rozkvetlo. Jako poupě.

Andreji, víš, já...

Vím.

- Všechno? - Ano.

Co všechno?

No, o práci, o procházkách,

o keři, o dopise, o šálku...

Ale jak to, Andreji? Jak to?

Podívejte se, co přivezl Andrej Ivanovič z ciziny!

Iljo, pojď sem!

Pojďte rychle sem!

Podívejte se, jak se Andrej Ivanovič vozí!

Uvidíte, že brzy bude celý svět cestovat na takových strojích.

Žádné podkovy, žádný kočí, nic nebude potřeba.

Andreji Ivanoviči, můžu si to zkusit?

Iljo Iljiči, pojďte si to taky zkusit, nebojte se.

Co je to s tebou Iljo, ty zase spíš. Pojď si to taky zkusit.

- Co se to s tebou děje? - Ne, nepojedu, Andreji.

Polekal ses něčeho? Nic to není, prosím tě, pojď.

Nepojedu.

Ale to je nezdvořilé, koneckonců všichni tě prosí.

Ne, nepojedu.

Neboj se, pomohu ti. Je to zábavné a příjemné.

Ne, nepojedu.

Iljo...

Nechme ho být. Olgo Sergejevno, projedeme se sami.

Iljo Iljiči, podívejte se, dokonce ani já se nebojím.

- Andreji! - Že nás nechytíte!

Že nás nechytíte!

Andreji!

Olgo Sergejevno!

Andreji, počkejte!

Olgo Sergejevno, počkejte na mě!

Iljo Iljiči, poběž!

Tak co, spokojená?

Na druhý den se Ilja Iljič přestěhoval na Vyborskou stranu.

Olga mu psala, dokonce ho i jednou navštívila,

ale vídali se stále méně a méně.

Potom se přestali stýkat úplně.

Příští rok se Olga provdala za Štolce.

Oblomov žil stále na Vyborské straně,

v domě vdovy Agafy Matvějevny Pšenicinové.

Učil se s jejími dětmi, jedl, spal

a nepřestával snít o cestě na vesnici.

Štolc jej několikrát navštívil, přemlouval jej, aby začal nový život,

odjel do ciziny nebo do Oblomovky, ale pak toho nechal.

Agafja Matvějevna se krátce poté stala ženou Ilji Iljiče,

narodil se jim chlapeček a pojmenovali ho na Štolcovu počest Andrej.

Ilja Iljič nedělal rozdílu mezi svým synem

a dětmi Agafy Matvějevny z prvního manželství.

Když zkoumal svůj život a zamýšlel se nad ním,

došel nakonec k závěru, že se jeho životní ideál splnil,

i když bez poezie, bez těch paprsků, kterými mu kdysi fantazie

vykreslila pansky klidný a bezpečný tok života v rodné vesnici.

Za sedm let zemřel Oblomov na mrtvici.

Zachar pil, žil v bídě a stále chodil navštěvovat pánův hrob.

Štolc ho zval k sobě na vesnici, ale Zachar nejel.

Malého Andrjušku Oblomova si vzali k sobě na vychování Štolcovi

a považovali ho za svého.

Agafja Matvějevna zůstala sama.

Po smrti Ilji Iljiče neměla co dělat, kam jít, její život ztratil smysl.

Ožívala jen tehdy, když ji navštívil Andrjuška.

Ale vídala ho zřídka. Jen když byli Štolcovi ve městě

nebo když si najali letní byt nedaleko města.

Ivane Alexejeviči, podal by jste mi prosím lék?

Leží na okně.

Hned, Olgo Sergejevno, už jdu.

- Prosím. - Děkuji.

Chůva říká, že Olinka v noci kašlala.

Nemám poslat pro doktora?

Dávám jí od rána teplé mléko a nepustím ji na koupání, pak uvidíme.

Zahrajte nám něco, Ivane Alexejeviči.

Ale já hrát neumím, Olgo Sergejevno.

Promiňte, zapomněla jsem.

Olgo, proč jsi neodpověděla své přítelkyni Soničce na dopis?

Málem jsem přišel pozdě na poštu, čekal jsem, co mi dodáš.

To je už třetí dopis, který jsi nechala bez odpovědi.

Chci na ni rychle zapomenout.

- Smím vědět proč? - Tak.

Andreji Iljiči, byli tu kluci z vesnice

a povídali, že jede vaše maminka!

Běžte jí rychle naproti!

Maminka přijela! Maminka!

Maminka! Maminka přijela!

Mám ti vyřídit pozdrav od Reinholda.

Potkal jsem ho v bance. Vypadá už zase výborně.

Rychle se zotavil

a s potěšením vzpomínal na naší cestu.

Vyptával se na tebe a na děti,

zval nás na návštěvu. Slíbil jsem mu, že k němu tento týden zajedeme

a teprve cestou domů jsem si vzpomněl, že musíme na zahájení výstavy...

Maminka přijela!

Maminka!

scénář

režie

kamera

hudba

zvuk

použitá hudba

hráli

www.titulky.com