Original subtitles

(hudba...)

(imigrační úředník anglicky:)

(úřednice:)

(česky:) Paní Koutná, pracuji pro imigrační oddělení. Máme za úkol zjistit,

jestli je váš připravovaný sňatek s Johnem McKirbym

v souladu s britským právem. Rozumíte mi?

Jestli není fingovaný.

V souvislosti s tím vám teď položím několik otázek.

-Ano. Ale já... -Bydlíte teď spolu?

(Koutná:) Hm. No, teda někdy.

Chápu. Paní Koutná, nezaplatila jste Johnovi za to,

že si vás vezme, a vy tak získáte britské občanství?

Ne, nezaplatila.

Až budete mít pohovor na imigračním oddělení, budete pod přísahou.

A John také.

A budete-li lhát a vyjde-li to najevo,

-můžete se dostat do vězení. -Do vězení.

Ano, do vězení.

Já jsem tu proto, abych se o vás postaral, paní Koutná.

Pomáhám lidem z Čech v souvislosti s imigračními problémy.

Poslouchejte mě.

Oni vás nikdy nenechají.

Budou se vás ptát na to, jakou měl manžel stolici,

kolikrát v týdnu spolu spíte,

jestli měl orgasmus, jak se jmenují jeho kamarádi.

Kolik váží, kolik měří.

Každá chyba vás bude něco stát, paní Koutná.

Rozmyslete si to, prosím.

Já...

Já...

Já jsem nevěděla, jak...

Jste ochotna se přiznat, Kateřino?

(pláč...)

(anglicky:)

Kdybyste potřebovala pomoct,

zvolejte mi.

(hudba...)

-Ano? -(žena:) To je pan Petr Miller?

-Ano. Co potřebujete? -Dr. Sojková, nemocnice na Františku.

Hana Pospíšilová měla bohužel velmi vážnou nehodu.

Promiňte, to bude zřejmě omyl. Já už v Čechách osm let nežiju.

Paní Pospíšilová vás označila jako otce svého dítěte.

Počkejte, co jste to teď řekla?

Potřebujeme, abyste si ho vyzvedl, tady dlouho zůstat nemůže.

-To je absolutní nesmysl, to je absurdní. -Musíte si vyzvednout své dítě.

Pokud toho nejste schopen, bude umístěno do programu sociální péče.

To je nesmysl. Sbohem.

(hudba...)

(zvoní mobil...)

(hudba...)

(kapitán letadla:) Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán.

Vítám vás na palubě našeho letu z Londýna do Prahy,

který by neměl trvat déle než dvě hodiny.

Po překonání kanálu La Manche se vydáme směrem na Prahu.

V Praze nás očekává zatažená obloha...

(rádio:) Rádio Impuls, zprávy.

Šéf evropské rady Donald Tusk chce po Německu

razantní řešení uprchlické krize. V pondělí Německo vyzval,

aby zpřísnilo podmínky pro vstup běženců do země.

Uprchlická krize sužuje Evropu už několik...

(Sojková:) Pane Millere, obávám se, že pro vás nemám moc dobré zprávy.

Paní Pospíšilová je na ARU a její stav je kritický.

(Petr:) To mně je opravdu velice líto. Nicméně...

Víte, já pořád nechápu, proč mi to říkáte.

Já jsem paní Pospíšilovou neviděl skoro devět let.

Pane Millere, paní Pospíšilová cestou do nemocnice komunikovala

s posádkou sanitky a označila vás jako otce svého dítěte.

Máme povinnost vás kontaktovat,

i když ve vašem případě to byla poměrně složitá záležitost.

Vzhledem k tomu, že paní Pospíšilová žije sama a její rodiče již nežijí...

Promiňte... I kdyby to pravda byla,

jak je možné, že mě po celých devět let vůbec nekontaktovala?

Proč se nedomáhala dejme tomu výživného?

-Já to nechápu. -Pane Millere, my jen děláme svou práci.

Nemocnice se o dítě starat nemůže, to jistě chápete.

Samozřejmě. Ale vy pochopte, že já se o dítě také starat nemohu.

Vždyť já tady ani nežiju. Rozumíte?

Pokud jste si jistý, že jste s paní Pospíšilovou neměli pohlavní styk,

tak potom informace, kterou nám předala, je zcela bezpředmětná.

Ale to už s vámi proberou sociální pracovníci.

-Pan Miller? -Ano.

-Dobrý den. -Dobrý den.

-Nosková. -Těší mě.

Mně je neuvěřitelně líto, že se vaše situace takhle zkomplikovala.

Ono je totiž docela možné, že se paní Pospíšilová zmýlila, což by bylo

vzhledem k její situaci a zdravotnímu stavu naprosto pochopitelné.

Takže, pokud nebudete souhlasit s převzetím dítěte do péče,

to není problém. Je to vaše právo.

Stačí, když mi podepíšete případné materiály.

Dítě bude zařazeno do programu sociální péče a máme to za sebou.

Jako že byste ho umístili do dětského domova?

Ústavů, kde může být umístěno, je několik.

-Říkali mi, že nežijete v Čechách. -Ano, nežiju tady. -Ne, nežijete.

-Předpokládám, že se nehodláte vrátit. -Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.

Dobře.

Tak, nebylo by moudré vytrhovat dítě z jeho přirozeného prostředí.

-Jestli mi rozumíte. -Ano. -Rozhodně ne teď.

Takže, pokud dovolíte, přinesu ty připravené materiály

a můžeme celou tu věc nepříjemnou uzavřít.

Prosím vás, mohl bych...

Mohl bych ho vidět?

Nemyslím si, že by to bylo rozumné.

Pokud tedy nesouhlasíte s převzetím do péče.

Tak, jestli mě omluvíte, za chvilku jsem zpátky.

-Připravím materiály... -Počkejte!

-Ano? -Já...

Vezmu si ho k sobě.

-Jak prosím? -Že si ho vezmu k sobě,

než bude paní Pospíšilová v pořádku.

Pane Millere, víte, jaká zodpovědnost tímto rozhodnutím z toho vyplívá?

Vím naprosto přesně, jaká zodpovědnost z tohoto rozhodnutí pro mne vyplívá.

Tak.

Já vás poprosím o podpis.

-Tak prosím. -Já vám doporučuji,

abyste si ještě jednou pečlivě prostudoval, co jste podepsal.

Kdyby se stav paní Pospíšilové nezměnil, budeme vás okamžitě informovat.

Vaše kontakty mám, adresu...

hotelu také.

Kdybyste náhodou chtěl změnit destinaci,

musíte nás neprodleně uvědomit. To je vám jasné, že?

-Ano. -Chápete všechno?

-Ano, chápu vše. -Dobře.

Prosím vás, dáte mi vědět, kdy si budu moci dítě převzít?

To není nutné. Dítě si můžete převzít hned.

-To je holka. -Skvělý postřeh.

(hudba...)

Ahoj.

Já jsem Petr.

Petr Miller.

(Ema:) Kde je máma?

Máma? Máma je...

Máma odpočívá.

Spinká, víš?

(Ema:) Je mrtvá?

Ne. Ne, ne.

Není mrtvá.

Jenom je nemocná. Víš?

Hodně nemocná.

Aha.

Já jsem její kamarád.

Maminka mě poprosila,

abych se o tebe postaral, než se jí udělá lépe. Víš?

-Ale nesmím nikam chodit s cizíma lidma. -Hm.

Já...

Já ale nejsem úplně tak cizí.

Teď jsem tam vedle vyplnil a podepsal spoustu papírů,

aby všichni věděli, kdo jsem a kde budeme. Víš?

Ale já chci být s mámou.

Já vím.

Já vím.

Když to...

Když to se mnou dneska vydržíš,

tak já ti slibuju, že hned ráno půjdeme maminku navštívit.

-Ano? -Já nevím.

Hm.

-Co to čteš? -Anička a její kamarádky.

Aha. Hezká knížka?

Tak...

Tak co, tak zkusíme to?

-Tak jo. -Tak jo.

Tak jo, tak...

-Jak se jmenuješ? -Ema.

Ema? To je moc hezké jméno. Pojď.

-Normální, no. -Hm, mně přijde hezké.

-Kde máš skříň? -Tamhle.

Hm.

A Edu.

-(Petr:) Jakou Edu? -Mýho Edu přece.

-Toho tady raději necháme. Ano? -Tady by umřel.

Ale prosím tě, neumřel. Za pár dnů.

Když nepůjde Eda, tak já taky ne.

Hm... No...

Tak dobře, tak půjde s náma Eda.

No.

-Kde je vlastně tvůj táta? -Nevím, máma říkala, že odletěl.

-Že prej by mě ani nechtěl. -Prosím tě, proč myslíš, že by tě nechtěl?

Prej byl přelétavej. Co to znamená, že byl přelétavej?

To nevím. Asi že toho měl asi víc, nebo hodně.

Čeho?

Čeho?

Nevím, asi práce, no.

Tak jo. Tak pojď. Pojď, musíme jít.

Pojď, pojď.

(hudba...)

-Co je? -Co tamhle ten?

-(Marie:) No dovol! -Co? Není zlej. A není aspoň ženatej.

Dyť... Dyť je úplně...

-fousatej. -Ty seš náročná. Se oholí, ne?

Navíc, jak poznáš, že není ženatej? To jako podle fousů nebo...?

No, že ten tvůj je, to vím jistě.

-(Ema:) Ty bydlíš v hotelu? -(Petr:) Ano.

-(Ema:) Proč? -Protože tady nežiju, víš?

-A kde teda žiješ? -V Anglii.

-Dobrý den. -Dobrý den. Můžu vás poprosit?

Vemte to za spodek.

-(Ema:) Jak to, že teda mluvíš česky? -V Čechách jsem se narodil,

žil jsem tady a teprve potom jsem se odstěhoval do Anglie.

-A proč? -Protože tam pracuji.

-A co děláš za práci? -Já ti všechno řeknu.

Á...! Samec na obzoru.

-Dobrý den. -Dobrý den. -Dobrý den.

Měl bych tady mít rezervaci na jméno Petr Miller.

-Ano, pane Millere, hned to bude. -Prosím. -Děkuji.

-Jméno vaší dcery, prosím? -To není moje dcera.

-Jmenuje se Ema Pospíšilová. -Ema! To je ale hezký jméno.

-Jak se máš, Emo? -Dobře, děkuju.

-Prosím, tady mi to podepište. -Ano.

Promiňte, tohle zvířátko budeme taky ubytovávat?

Ano, to je Eda.

Toho Edu?

Její maminka je v nemocnici... Já to samozřejmě zaplatím...

Ne, to je v pořádku. My to nějak zařídíme.

Tak prosím, pokoj 43. A váš průkaz...

-Čtvrté patro. -Děkuju.

Tak pojď, jdeme. Pojď.

(šeptem:) Podle ubytovacího řádu nemáme ubytovávat zvířata.

Jestli má blechy, máme je v celým hotelu.

Tady je koupelna,

tohle to je jako obývací pokoj, tam je ložnice,

tamhle pod televizí to je lednička,

takže budeš-li mít žízeň, tak si tam něco můžeš vzít a...

Chceš se dívat na televizi? Ne?

A co bys chtěla dělat?

Máma mi vždycky večer vypráví pohádku.

(Petr:) Pohádku?

Aha. No jo, to...

-A ty mi budeš nějakou vyprávět? -No, tak... Nevím, tak...

Asi by ses měla ale vykoupat, viď?

-Potom když tak možná, asi. -Tak dobře.

-(Klára:) Děkujeme vám. -Na shledanou.

Co blbneš?

-Dobrý den. -Dobrý den.

-Je tady Marie? -Ona je...

Není tady.

Můžete mi ji zavolat?

Ona už šla domů. Dneska. Asi.

Určitě. Říkala uklízečka, že šla dřív.

Aha.

No tak, že ji pozdravuju a že jsem tady byl.

-Jste v pořádku? -Jo, jo, jo. Záda.

-Tak ať se to spraví. Nashle. -Díky. Vyřídím. Na shledanou.

To jako vážně? Je tohle dospělý?

Dospělý možná ne, ale funkční.

-Já ho nechci vidět, jsme se pohádali. -Tak mu to řekni.

Zase když já ho pak vidím, tak nemám sílu mu to říct.

-Tak to udělám já. -No to ne! To ne.

On zas není tak špatnej, on je prostě jenom...

-Ženatej. -No.

-(Ema:) Tak už můžeš povídat. -Jo.

Takže,

bylo nebylo, daleko,

-daleko za vysokými... -Za vysokými horami a řekami.

Pohádku vyprávím já, ty spi.

Chtěla bych se dostat aspoň ke zlý čarodějnici, než usnu.

Dobře, já budu vyprávět, ty budeš poslouchat a spát.

-To jsou pravidla. Ano? -Tak jo.

Dobře, tak jo.

Takže, daleko široko, daleko odsud,

za vysokými horami žila jedna paní. A ta paní...

-ta paní měla sedm synů. -Sedmero krkavců, to znám.

No a?

Nemůžeš mi vyprávět nějakou, kterou neznám?

Já přece nevím, kterou neznáš.

Teď ti budu vyprávět tu, kterou už znáš,

a příště třeba zase někdy eventuálně třeba tu, kterou neznáš. Ano?

-Tak jo. -Tak jo, no.

Ta paní měla teda sedm dětí.

-Ty máš děti? -Já?

Ne, nemám.

A těch sedm chlapečků strašně moc zlobilo,

pořád pobíhali po místnosti a křičeli a byli nesmírně hluční

a ta paní z toho byla nešťastná, moc ji to iritovalo.

A pak už se neudržela a v takovém návalu afektu řekla:

Kéž byste se proměnili v ty ptáky. V ty krkavce, no.

Myslíš, že bude máma v pořádku?

Musíš na mámu hodně myslet a já na ni taky budu myslet

a ona bude v pořádku. Jo?

-Tak jo, tak povídej dál. -Co ti mám ještě povídat?

-Tu pohádku. -Jo, tu pohádku. No...

Jo, dobře. Takže... Těch sedm chlapečků, těch krkavců,

prostě využilo toho, že je otevřené okno, a vyletěli ven.

A letěli pryč a ta maminka přišla a tak se za nima dívala

a když konečně už zmizeli, tak prostě to okno zavřela, no.

A pak se jim narodila dcera.

A jo! To máš pravdu. Ano.

Tak ta paní si nedala pokoj.

Měla sedm chlapečků a ještě dceru do toho.

Ale ta holčička byla jiná, ta byla hodná.

Ta nebělala, nezlobila a jmenovala se Ema.

A byla strašně statečná.

A jednou v noci, když maminka usnula,

tak vylezla z okna a vypravila se do světa své bratříčky zachránit.

(hudba...)

-Prasátka už spí. -(Magda:) No, to je moc dobře.

-Takže máme čas... -Ne!

-...na mučení vongo vongo. -Prosím tě, teď ne.

-Ne, teď jo! -Ne, no... No!

Tak změna plánu, Jožin z bažin.

Počkej! Dobře, tak já tady uklidím jenom, jo?

-Au! -Ježíš, promiň! Pojď sem.

Pojď sem.

Dobře, počkej.

Opravdu spí?

Spí.

(zvoní mobil...)

-Ne, neber to. Teď ne. -Víš, že musím.

Ne!

Díky.

-(David:) Prosím. -Ahoj. Petr.

-Nazdar! Co se děje? -Jsem v Čechách.

-Ty ses vrátil? -Ne, jsem tu jen na chvíli.

Poslouchej mě, mám průser.

Jakej průser?

Existuje možnost, že mám tady v Čechách dítě.

No nekecej! To je skvělý, ne?

Není to skvělý. Jeho máma je v nemocnici.

Je to holka, jsem s ní v hotelu na pokoji. Je jí osm.

Aha. Co se stalo?

Bouračka.

Prosím tě, jak dlouho by trvalo udělat testy DNA?

Tak, pro nás doktory den, dva.

Pro vás smrtelníky tak zhruba týden. Chceš to zařídit?

Ne, ne, jenom zkoumám, co by to obnášelo.

Tak dej když tak vědět.

Dobře, zavolám.

Neříkej tátovi, že jsem tady.

Neřeknu.

Dobře. Ahoj.

Čau.

Dejte mi ještě jednu, prosím.

(chrápání...)

-Co je? -Já musím do školy.

Kolik je hodin?

Skoro osm.

Panebože.

-Na, utíkej. Jo, počkej! V kolik končíš? -Ve dvě.

Tak tady na mě počkej, jo? Půjdeme za mamkou.

-Jo, ahoj. -Utíkej. Čau.

Já jsem jí to nemohl říct.

-Marie, počkej. -Zase nějaký problémy?

Ale ne, žádný problémy. Její máma má rakovinu.

-Ježíš. -Zjistili jí to teď před Vánocema.

-Na mě je toho teď moc. -Jo.

Já bych to taky chtěl mít za sebou. Myslíš, že mě to baví?

-A rakovinu čeho? -Rakovinu, no tu...

-Ledviny. V těžkým stádiu. -Aha. Tak mi někdy zavolej,

až třeba nebude mít nikdo rakovinu, nebo až si ji vyléčí.

Až nebudou Vánoce, Velikonoce, letní prázdniny, dušičky...

-Ježíši! Já se strašně omlouvám. -To já jsem nedával... Promiňte.

-Jste v pořádku? -Jste v pořádku?

Já jsem úplně v pořádku.

-Promiňte mi. -Nic... -Já vám pošlu ručník.

-Ne, to je jenom voda. -Promiňte. -Děkuju moc. Nashle.

(otevírají se dveře)

-Dobrý den. -Dobrý den. -Dobrý den.

Ahoj. Ty jsi dostala dárek?

To je pro mamku.

Tak tu chvilku počkej, ano? Já si zatím promluvím s tatín...

Paní doktorko... Emi, počkej, já... Hned jsem tady, jo?

-Promiňte, já nevím, jestli jsem její... -Aha.

Pojďte prosím se mnou.

Je mi to nesmírně líto, pane Millere, ale nedalo se nic dělat.

Ano. A...

A nenechala mi nějaký vzkaz?

(Sojková:) Ne, omlouvám se.

Každopádně teď bude nezbytné provést určité kroky v souvislosti s jejím úmrtím.

Ano, rozumím.

Rozumím a zařídím.

-Ahoj. Co ty tady tak sama? -Čekám na mamku.

-Dobře, tak jo. Tak ahoj. -Tak ahoj.

Já si vezmu tohle.

Emi, maminka dneska...

dneska nemůže. Ona si musí ještě odpočinout, víš?

-To ji nemůžeme vidět ani na chvilku? -Dneska právě ani na chvilku. Pojď.

Ona je na takovým vyšetření a to nemohli přerušit.

Ale já jsem je ujistil, že seš moc šikovná, že to zvládneme.

-Ale já pro ni mám ten dárek. -Já vím, já vím.

(Petr:) Bylo nebylo, kdesi vysoko, vysoko v horách...

žila taková potvora, takovej jako bubák, takový monstrum.

-Fakt? Monstrum? -No. -A jaký?

Prostě takový strašidelný, chlupatý bylo, takovej bubák to byl.

-Všichni se ho hrozně báli. -(klepání na dveře) -Promiň.

-Dobrý večer. -Dobrý večer. Já jsem nic neobjednával.

Já vím, to je na účet podniku, to je pro malou.

To jste moc laskavá, to jí pojďte dát sama.

-Dobře. -Prosím, tady.

-Emi, máš návštěvu. -Tak jak se ti u nás líbí?

-Pardon. -Dobrý den. Máte to tady moc pěkný.

To jsem ráda, že seš tady spokojená. Já jsem ti něco přinesla.

-Hop! -Jé!

(Petr:) Tohle bys před spaním asi neměla.

Tak aspoň trošku.

Tak dobře, tak trošku jenom.

-A ty jsi Ema, viď? -Jo. A vy?

Já jsem Marie, Marie Urbanová.

-Děkuju. Jste moc hezká. -To... To nejsem...

-Děkuju. Ty seš hezká, ty kecko. -Tak moc děkuju, paní Urbanová.

-Prosím. -Dobře. Tak jo.

-Děkuju. -Tak, pa pa. Dobrou noc.

(Petr:) Hezkou službu.

Promiňte.

(zvoní budík...)

Je ráno! Vstávat!

Emi! Je sedm hodin, vstávej, holčičko!

Emo!

Emo!

-Prosím vás, neviděla jste Emu? -Já jsem ji neviděla.

Ne. Doprčic.

-Neviděla jste Emu? -Ne, já jsem Emu... Co?

-Co se stalo? -Ema zmizela.

-Chytnu taxi a zkusím zajet do školy. -Já vás hodím.

-Vážně? -Jo.

Není tam. Musím zavolat na policii.

-Nemohla se někam schovat nebo... -Počkat! Možná vím, kde je.

Jeďte, prosím.

-Je tady Ema? -Je v pořádku. -Sláva.

Nebojte se. Pane doktore, poslouchejte mě dobře.

S dětmi je to trošku složitější, zvlášť u člověka, který s nimi nemá zkušenost.

-Vy jste jí neřekl, co se stalo matce. -Nevěděl jsem jak, není to jednoduché.

-Ano, je to těžké, umřela jí matka. -Ano.

Vzhledem k tomu, že paní Pospíšilová nemá, tedy neměla žádné žijící příbuzné,

podala jsem návrh na zařazení Emy do programu sociální péče.

-Mám to připravené. Stačí váš podpis. -To nemůžete.

Můžu. Bohužel pro vás, pane doktore.

Alenko, dejte mi to do pracovny.

Fakta prosím: Nežijete tady, s dítětem jste se nestýkal,

nemáte žádný dlouhodobý vztah, nejste ženatý.

Tohle nemůžete vyhrát, i kdybyste její otec byl.

-Máme mnohem smutnější příběhy. -Jsem její otec.

-Vážně? -Ano.

-Vy už máte testy DNA? -Zatím ne.

Ale mám dlouhodobý vztah a budu se ženit.

-Pane doktore... -Copak?

Já začínám pochybovat, že se živíme stejnou profesí.

-Víte, co vás čeká? -Ano.

Musím podat návrh o přezkoumání vašeho vztahu, zda není účelový,

-což s sebou nese nepříjemné kroky. -Vím přesně, jaké kroky to s sebou nese.

Tady jste v Čechách. To nemůžete vyhrát.

-To se uvidí. -Ano, velice brzy se uvidíme.

Nebude to příjemné setkání. Já to myslím dobře s vámi i s Emou.

-O tom nepochybuju. -Přemýšlejte, prosím.

Emi.

-Máma... -Já vím. Pojď pryč, pojď.

(hudba...)

(Petr anglicky:)

(hudba...)

Ahoj, Emo.

-Máš hlad? -Děsnej.

To je dobře.

(hudba...)

(Ema:) A co teď se mnou bude?

Fakt nevím. Je to...

-Je to špatné, je to všechno moc složité. -A co je na tom složitýho?

Právě že všechno, víš? Úplně všechno.

Dají mě do děcáku?

Obávám se, že právě to mají v úmyslu.

Proč nemůžu bejt s tebou?

Jedna možnost by tady byla.

-A jaká? -Ale zůstane to jen mezi námi, jo?

-Slibuješ? -Slibuju.

-Přísahej. -Přísahám.

-Přísahej na holej pupík. -Přísahám na holej pupík.

Dobře. Tak poslouchej.

-(Ema:) A co tahle? -Co tamhle ta? -No...

(Petr:) To ne, ta vypadá jak nějaká intelektuálka.

A co tamhle ta?

(Petr:) No, ta je hezká, ale bude nejspíš zadaná.

-Tak, co tahle? -Myslíš tamhle tu?

-No. -To si děláš srandu! Je nějaká stará.

Ty už taky nejsi nejmladší, nemůžeš si moc vybírat.

-No dovol! -No nemůžeš!

Jde o mě, že jo. Já nechci do děcáku.

-Hele, co tamhle ta? -No promiň, ale tu ne.

-Proč? Mně přijde dobrá. -Jinou.

-Tak já si ji radši vyberu sám. -Říkals, že ji vybereme společně.

Ale to jsem nevěděl, jaký máš vkus.

-Tahle se mi třeba nelíbila. -Vidíš, a mně se zrovna tahle líbila.

-Jé, a co tahle? -Počkej, počkej!

-(Petr:) Ta by do toho asi nešla. -Jak to víš? Je hodná.

-Jak víš, že je hodná? -A hezká.

No, tak hezká to teda ale asi fakt je, no.

-Tak já jí to řeknu. -Chraň tě ruka Páně!

-Dobrý den. -Dobrý den. -Čekej, čekej!

Promiňte.

Je mi smutno.

Já vím.

Ale víš, co jsme si přece slíbili, že uděláme.

-Budeme předstírat, že jsi můj táta. -No. To je skvělé, ne?

Když to není ono.

Já vím. Ale tak je to aspoň něco.

To je o moc lepší.

Už musíš spinkat.

Máš ráno školu, víš?

-Tak pojď, už ji nech. Běž. -A co pohádka?

Pohádka.

Aha, pohádka. Tak...

Tak ten Chlupáč byl hluboko, hluboko v lesích

a v té době tam zabloudila malinkatá holčička do lesa.

A ta holčička byla tuze moc šikovná, protože ona uměla střílet lukem.

A...

ta holčička šla a Chlupáč ji už dlouho pozoroval

-a byl ukrytý u takové skály a... -Chtěl ji sežrat.

Ano, chtěl ji sežrat, jenže potom mu došlo, že když přišel blíž,

nebo ta holčička jak je malinkatá, že by se ani nenajedl,

a najednou si řekl: "To je ale krásná mrňavá holčička.

To by byla škoda ji spapat. A já jsem vlastně hodný.

Tak já nejenom že ji nesním, ale já ji budu chránit celou noc,

aby se jí nic v lese nestalo."

Vylezl a řekl: "Ahoj."

A ta holčička se tak strašně lekla, že vyndala rychle šíp a trefila ho.

A ten chlupáč zavolal: "Jau, au, au, au! Co tys mně to holčičko udělala?"

A skákal jak blázen.

A holčička si myslela, že s ní chce hrát tu hru,

-jak skáčou děti... -Panáka. -Přesně.

Ta paní Korolková prý chce zůstat o dvě noci dýl.

(Marie:) No tak... Tak ji asi přesuneme....

Může zůstat, ale v jiným pokoji.

-Nebo...? -Petr Miller za tebou.

(Klára:) Tak je můžeme dát k sobě, no.

-(Marie:) To si nemyslím, jeden je kuřák... -(Klára:) Kouká sem, kouká sem.

-V těch pokojích bysme to musely... -To vyřešíme.

Jde sem, jde sem.

-Dobrý večer. -Dobrý večer.

Prosím vás...

-Mohl bych s váma chvilku mluvit? -Samozřejmě, jistě.

-Nemohli bysme prosím...? -Jo, jasně.

Víte...

Je to...

Je to taková delikátní věc.

S tím si poradíme, jsme zvyklí na leccos.

-Ano? To je dobře. -No jasně.

Helejte, chtějí...

-Chtějí dát Emu do dětského domova. -Aha

A po pohřbu... Víte, je to prostě strašně složité.

Nikoho nemá, nemá žádnou rodinu, nemá, nemá...

Otec není. Není.

A jediná šance, jak jaksi tomu zabránit, je, že by...

že by se...

Zkrátka, že by se mi podařilo získat ji do péče. Rozumíte?

Jo, já rozumím. Ale nevím, jak bych vám já mohla pomoct.

Já budu muset podniknout v tomto smyslu určité kroky.

-Ano. -Já budu...

Já budu muset ty kroky udělat, abych získal jaksi větší palebnou sílu.

-Abych měl silnější mandát. -Ano.

Já budu muset... Já se budu muset oženit.

-Ano, ano. -Mně je jedno, kdo to bude.

Mně na tom vůbec nezáleží, jak bude vypadat,

jestli bude nevzhledná nebo stará nebo tlustá.

-Víte, já... -Jo.

-Já to dělám kvůli Emě. -Ano.

-Nevzala byste si mě? -Samozřejmě.

Co?!

Promiňte, ale...!

Na shledanou.

(naštvaný výkřik)

(oddechnutí)

(hudba...)

Edo.

Edo!

(hudba...)

Tse...

(hudba...)

(šeptem:) Edo!

Edo!

-Sakra. -(klepání)

To jsem já.

Jestli mi to chcete vysvětlit, tak můžete.

-A za tu facku se vám omlouvám. -V pořádku.

Už osm let pracuji v Anglii na imigračním,

na odboru vyšetřování falešných sňatků, takže dobře vím, co je třeba udělat,

aby Ema nemusela do děcáku. Potřebuju manželku.

Takže jste si mě chtěl na oko vzít.

Ano, přesně tak, fiktivně. Chtěl jsem vám za to zaplatit.

Co? Cože?!

Ježíš... Ježíši, co si to dovolujete?!

Dyť mě ani neznáte!

-Dyť ani nevíte, jestli jsem vdaná! -A jste?

Nejsem!

Počkejte! Promiňte.

Počkejte!

Počkejte! Nikoho tu neznám. Byla jste taková sympatická.

-Emě jste se líbila. Promiňte. -Proč to vůbec děláte?

-Její matka mě označila za jejího otce. -A jste její otec?

To nevím.

Co když to nevyjde?

-Půjdeme do vězení. -Půjdeme?!

-Ano. -Půjdete vy.

-Obávám se, že vy taky. -No to... No to ne!

Musím si to rozmyslet.

Edo!

Edo!

Tak co, bude svatba?

-Takže, vy si myslíte, že to vyjde. -Ano, já doufám, že ano.

-Ale jak si tím můžete být jistý? -Protože se celý život zabývám tím,

-jak na takové věci přijít. -Ano, ale...

-(Ema:) Dobrý den. -Dobrý den. -(Petr:) Emi, promiň,

-řekli jsme si, že budeš jíst zdravě. -Tam nic jinýho nebylo.

-Nelži. Tamhle je zelenina, ovoce... -Máme toho opravdu hodně.

Kdyby sis tam zašla, já bych si zatím pohovořila...

To je v pořádku, Ema to ví.

-Ema to ví? -(Ema:) Jo.

Nechci do děcáku, proto jsem si vymyslela vás.

Protože jste hodná.

-Utíkej, běž. -Ale to přece...

-To není tak jednoduchý. -Není.

-A co bude potom? -Potom?

Potom se po určitém čase patrně rozvedeme

-a bude to jako dřív. Jako předtím. -Aha. Takže...

Tak teda... No, tak...

-Dobře, tak já do toho jdu. -Jo! Já to věděla!

(hudba...)

Připraveny?

Takže: Sňatkem chci získat Emu do péče,

což dám najevo tím, že se přihlásím k její adopci.

Tehdy ale začnou problémy. Nosková tuší, že něco není v pořádku.

Začnou nás kontrolovat a prověřovat. Jestli nemám kriminální minulost,

jestli mám ženu, kterou si chci vzít ve skutečnosti doopravdy rád.

Jak trávíme společný čas.

Jak jsme ho trávili, než jsme potkali Emu.

Budou se ptát na všechno a kdykoliv.

Musíme být pořád ve střehu.

Jeden o druhém se musíme naučit úplně všechno.

A hlavně: musíme si to pamatovat.

Musíme si vytvořit falešné vzpomínky na společnou fiktivní minulost.

A co je nejpodstatnější, musíme vypovídat identicky.

-Rozumíte. -Jo, identicky.

Jmenuji se Petr Miller, narodil jsem se v Jáchymově, je mi 46 let.

Můj otec tam stále provozuje takový hotýlek. Ski areál na Plešivci.

Já jsem Ema Pospíšilová a je mi 8 let.

Já se jmenuju Marie Urbanová, pracuju jako manažerka v hotelu Adria.

Od mládí jsem sportoval. Dělal jsem atletiku.

Zmrzlinu miluju nejvíc.

Právě mi vyskáčou ty pihy, strašně moc pih, ale jinak nic.

Vanilkovou a čokoládovou.

Zlomený nos, čelist, prsty.

Chtěla bych být u toho velkýho vánočního stromu na náměstí.

Vždycky jsem byla doma. A to mě nebavilo.

Potom se mi líbily Pohádky ovčí babičky.

...Klimta. Mám ráda Schieleho...

Nesnáším špenát. Blé!

Ano, mám bratra, je lékař, žije v Praze.

-Hnědou a žlutou. -Dvacet.

Mám ráda Edu, protože je to moje morče

a já si s ním ráda hraju a mazlím se s ním.

Dobře, je mi třicet sedm.

Nemám rád v polévce vnitřní orgány.

Mám ráda, když mi strejda Petr vypráví pohádky.

Vždycky je kazí a nepamatuje si přesně co.

Tak si vymyslel vlastní. O Chlupáčovi.

Skvělé. Jen neříkej, že to vždycky kazí,

to by vypadalo, že nejsem schopen dát dohromady pohádku.

Řekni, že ti říkám krásné pohádky. Jo?

Strejda Petr mi vypráví hezký pohádky o Chlupáčovi.

Možná, Emi, toho Chlupáče neříkej. Ono by to bylo zavádějící.

Řekni, že ti Petr vypráví krásné pohádky o čaroději Bubu.

Jo? Tak pojď.

Strejda Petr mi vypráví hezký pohádky o čarodějovi Bubu.

Perfektní.

Co si to píšete?

Čaroděj Bubu. Škrtla jsem Chlupáče, čaroděj Bubu. Si dělám poznámky.

Kde je Eda?

-(Marie:) A kde je ten Eda? -(Petr:) Nevím, asi se zaběhl.

(Petr:) ...že je princezna zachráněna a s ní i celé království.

(hudba...)

Myslíte, pane Millere, že bysme si mohli potykat?

-S tím nemám problém. -Já jsem Marie.

Petr.

Tak...

A myslíš, že to zvládneme?

Určitě. Když ne my, tak nikdo.

Proč jsi ještě nebyl na těch testech DNA?

Je to všechno příliš rychlé. Pro Emu jsem strejda Petr.

Kdybych byl najednou otec, kdo ví, co by to s ní udělalo.

-No jo. -My dva se ale budeme muset naučit

mnohem víc než Ema. Jsme spolu už rok a půl.

-A například třeba co? -Například...

jakou kosmetiku používáš.

-Já používám různou kosmetiku. -Tak ji vyfoť a pošly mi ji.

-A ty kosmetiku...? -Vetiver. - Vetiver.

-No, a máš třeba rád moře nebo hory? -Hory nesnáším, takže moře.

Dobře. Takže moře.

A copak tam máme dál?

Jaké spodní prádlo preferuješ, bavlněné, nebo krajkové?

Kde a jak se holíš?

-Preferuješ vložky, nebo tampóny? -Hm.

(Petr:) Kdy menstruuješ a menstruuješ-li pravidelně.

Možná že bude bude asi... Pardon.

Asi přece jenom budem pokračovat příště.

-Ale to půjde. To půjde. -Dobře.

Ježíšmarjá, tohle to...

(klepání)

-Kabát. -Prosím.

Děkuju.

Jste velice laskav. Děkuju vám. Na shledanou.

Nashle.

(hudba...)

(Nosková:) Hm...

Tady je to vyplněné správně.

-Vím, že víte, co bude následovat. -Ano.

-Stále žijete v hotelu? -Ano, ještě pár dnů budeme,

než se nastěhujeme k mojí ženě. Jsme tak domluveni dávno.

Trochu nestandartní, ale to už posoudíme při pohovorech.

Upřímně řečeno,

pane Millere, správně bych měla Emu umístit do ústavu.

Neudělám to, dítě je pod velkým tlakem.

-Přivřu oči. -Děkuju vám.

Tím ale veškeré vaše výhody končí.

Říkám vám rovnou, nemáte moc šancí.

A není to škoda, když se Ema cítí dobře?

No, to posoudíme my, jak se dítě cítí.

-Viktore! -Co je?

Tak co je tady zase za problém?

Pořád mě nutí, abych vařil takový ty bobo nebo fogo polívky.

-Tady se prostě nedá pracovat. -A v čem je problém?

-Jak, v čem je problém? -Tak to uvařte. -Já se s tím mazlím,

a oni chtěj po mně tohle to. Jestli chcete bobo, běžte si k čongům!

Krysa, hele.

Ááá!

Co jste chtěla, Marie, vlastně?

Eda.

Marie!

-Co tady zase děláš? -Já se rozvedu.

-To už tady bylo tolikrát. -Teď je to jiný.

Já bez tebe nemůžu být. Já jí to řeknu a nastěhuju se k tobě.

Ale já už prostě nechci.

Jak nechceš? Dyť jsi říkala, že počkáš, že jsme si souzený.

-Jo, to jsem říkala, ale asi nejsme. -Já se tě nevzdám.

Já už někoho mám.

Cože? Jak někoho máš? Koho?

Prostě je konec.

(jazzový klavír...)

Dobrý večer.

-Tak, Ema spí? -Ano.

Já mám špatnou zprávu.

-Rozmyslela sis to. -Ne, to ne. To ne.

-Jde o Edu. -Co je s ním?

Jak Eda utekl, tak on utekl až do kuchyně a...

v kuchyni došlo k incidentu s personálem a...

Eda už není.

To je špatná zpráva.

-Další ztrátu si už nemůžeme dovolit. -Mě to strašně mrzí.

-Já koupím novýho Edu... -Ne, za to přece nemůžeš.

Já to zařídím. Seženu podobného.

Dobře. Tak, co dál bysme teda měli vědět?

Pojďme k věci.

Musíme jeden o druhém vědět úplně všechno.

Já vím, s tím prádlem. Většinou nosím bílé spodní prádlo.

Nejde jenom o prádlo.

Všechno.

Seznámili jsme se, pokud budeš souhlasit, na jazzovém koncertě.

Pokud to byl nekomplikovaný, jednoduchý jazz, který mám ráda, tak jo.

Přesně tak.

Vždycky jsem toužil potkat někoho, jako seš ty, na jazzovém koncertě.

Zavolal jsem ti za dva dny.

Trošku jsem se zlobila, že ses neozval hned druhý den...

-Omlouvám se, ale měl jsem práci. -Jasně, v pořádku.

-Pozval jsem tě na večeři. -Hm.

-Co ráda jíš? -Hm... Suši.

Já suši nemusím, ale kvůli tobě jsem to absolvoval.

-Děkuju. -Byl jsem nervózní.

Kladl jsem si otázku, jak to, že tak atraktivní žena jako ty

není zadaná, vdaná a nemá děti.

-Proč vlastně nejsi vdaná? -Ehm...

No, zkrátka mám štěstí na chlapy, kteří se nejdřív zdají jako slušní,

a pak se z nich vyklubou kreténi. A ještě k tomu ženatý.

A zřejmě v tom hraje roli i to, že nemůžu mít děti,

což bys vlastně taky měl vědět,

-zapsat si to. -To mě mrzí.

Takže i proto jsme se rozhodli společně osvojit si Emu. Souhlasíš?

No, to zní vlastně logicky.

Dobře.

-Po týdnu jsem musel odjet do Anglie. -Hm.

Komunikovali jsme spolu prostřednictvím telefonu a SMS.

A poslední noc před mým odjezdem jsme strávili společně.

Mám několik jizev po zraněních

a jednu takovou malinkou po operaci slepého střeva.

Mám taky jizvu po operaci slepého střeva.

-Vážně? Kde jsi ležela? -Nalevo.

Ne, ne, ne, slepé střevo je napravo, to byla patrně slinivka.

Ne, ne, ne, jenom jsem si spletla strany. Napravo.

Tak tě tu vítám.

Jo, a kdyby něco, tak se jmenuješ Eda, jo?

(hudba...)

Ale nejspíš nebude, to by sem asi nepsali. Plus 15 je kolik?

Tohle je moje nejtajnější a nejmilovanější místo.

Během školy jsem se sem chodíval učit.

Vy jste první, koho jsem sem vzal.

(hudba...)

(Petr:) Teď si dej tu levou nožičku dopředu a pravou vedle...

To nic, to nic. Pojď nahoru.

-(Marie:) Ty jsi úplná krasobruslařka. -To zas ne, ale děkuju.

-Krásně bruslíš. -Ještě jedna věc.

Strašně moc nám pomáháš. Děkuju.

Taky myslím, že by to bylo i slušný...

Marie...

Marie Urbanová,

vzala by sis mě za muže, prosím?

-To jako doopravdy? -No, doopravdy. Jako.

Tak... Ano, vzala.

-Tak děkuju. -Prosím.

-Tak jdeme. -Jo.

(hudba...)

(Ema kašle...)

(kašlání...)

A kruci.

(David:) Zhluboka se nadechni.

Ještě jednou.

Hm, dobrý.

Můžeš se oblíknout.

Počkej, já ti pomůžu.

-Tak co? -Normální viróza.

Napíšu ti léky, ale musí ležet.

Děkuju.

Chceš jít na ty testy?

Když tak až později.

-Ale bylo by fajn, kdybys měl dítě, ne? -Nevím, uvidíme.

-Vypadáš po těch letech moc dobře. -Děkuju.

-Kde vlastně bydlíš? -Zatím v hotelu.

Uvidíme, co bude dál.

-Tak, my půjdeme. -(Magda:) Už?

Emo, pojď.

Brácha, recept.

-Aha. Děkuju ti. -Táta by tě rád viděl.

To si nemyslím.

-Ahoj. -Ahoj, Emo. -Ahoj.

(Magda:) Holky, spát.

(klepání)

Jak se jmenuje?

-Eduard II. Eda. -Hm. Eda.

Tak, pane Millere.

-Jak se máte? Je u vás něco nového? -Všechno v pořádku.

Jenom Ema je teď nemocná. Tak musí ležet.

-Hm. -Má virózu.

To je dobře, že leží, je to teď všude.

Jak zvládáte tu těžkou situaci smutnou?

Musím říct, že ji zvládáme celkem dobře.

Ema...

Snažím se ji stále zabavovat, rozptylovat.

Někdy je samozřejmě smutná, ale musím říct, že se drží.

To je dobře.

Co vaše partnerka? Jak jste se s Marií seznámil?

Seznámili jsme se na jazzovém koncertě. V Praze. Bylo to v létě.

Co měla na sobě?

Myslím, že Marie měla tehdy takové černé šaty. Letní, pod kolena.

-Moc jí to slušelo. -Hm.

Dobře.

A jaký vztah má vaše partnerka s vaší rodinou?

S otcem?

Tak, navzdory tomu, že můj otec je...

poměrně uzavřený člověk, je to samorost, nemluva, je prostě svůj,

tak Marii si myslím velmi, ale velmi oblíbil.

-To je skvělé. -To je skvělé. Ano.

Tak.

Mohl byste mi tady ještě napsat adresu vašeho otce?

Já mám, děkuju. Samozřejmě.

Prosím, tak.

-Ach. Děkuji. -Děkuji.

To je pro dnešek všechno.

-Byl jste s Emou u lékaře? -Samozřejmě.

-Naštěstí můj bratr je pediatr. -No to je skvělé.

-Je to skvělé, tím se to zjednodušilo. -To je skvělé. -To je skvělé.

-Tak já se vám zase brzy ozvu. -Budu se těšit.

Škoda, morčata mají krátký život.

Ano? To je dobrá zpráva, děkuju.

-Na shledanou. -Na shledanou.

Co chtěla?

Nic, blbosti.

Jak vlastně vypadá Ježíšek?

Jak si ho představuješ?

-Já nevím, já se ho bojím. -Ty se ho bojíš? Proč?

Protože leze lidem do bytu a lítá, takže má křídla.

On na to, aby lítal, nepotřebuje křídla.

Ale myslím, že ho ještě nikdo zatím neviděl.

Ale ty si ho můžeš představovat, jak chceš.

Takže může vypadat i jako Chlupáč?

Pokud chceš, tak to víš, že může vypadat jako Chlupáč.

A taky je tak hodnej.

Tak mu napiš, co si budeš přát, a dej to za okno, jo?

On ti to určitě přinese.

Ty myslíš, že mě najde?

No jistě. Proč by tě nenašel?

No, když teď nejsem doma...

Najde tě. On o tobě dobře ví.

A chrání tě, dává na tebe pozor.

Neboj. A kdyby náhodou nevěděl, kde zrovna seš,

tak mu to dole na recepci řeknou.

-Tak se neboj. Namaluj něco hezkého. -Hm.

(hudba...)

(Petr:) Co ve škole, nezameškala jsi toho moc?

-Ani ne. -Tak to je dobře.

-Jen musím dodělat slovní úlohy. -S tím ti pomůžu. Děkujeme.

Paní učitelka se nás ptala, jestli nechce někdo z rodičů dělat čerta nebo anděla.

-No, a to na toho nikoho nemají? -No, má to být někdo z rodiny.

Myslela jsem, že to bude dobrý, když teď děláme ty věci.

Počkej... Co bude dobrý? Cos jim řekla?

No, že budete rádi. On se nikdo nechtěl přihlásit.

Počkej, jak budeme rádi? Kdo? O čem to mluvíš?

No, ty a Maruška.

No, tak to je... To je kategorická hloupost, na to zapomeň.

V žádným případě. To já nikdy dělat nebudu.

Bože, to je lidí.

-Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad. -Neboj, to půjde samo, už to dělám 5 let.

Myslíš?

Strašně mě to kouše a je mi obrovské teplo.

-To zvládneš. -Pojďte, rozjedem to. Zavři to a jdeme.

(křik dětí...)

(Petr:) Bubu bubu...!

(Mikuláš:) Klid děti, klid!

(potlesk...)

-Prosím. Prosím. -Bubu...!

No, klid. Další.

-Ahoj. Řekni nám, jak se jmenuješ. -Ema.

Ty seš Ema? A máš něco připravenýho hezkýho?

-Jo. -Tak prosím.

(zpívá:) Mik Miku, Mik Miku Mikuláš

přišel s čertem na guláš.

Mik Miku, Mik Miku Mikuláš přinesl nám zimní čas.

-(potlesk) -Krása.

-Tak si od anděla zasloužíš dárek. -(Petr:) Bubu...

-Klid, klid, čerte. -(Petr:) Bubu!

-(Mikuláš:) Tak prosíme další. -Bubu!

-Ahoj. Jakpak se jmenuješ? -Justýna. -Justýna?

-(Petr:) Bubu...! -Děkuju.

Ty vole! Bacha, kámo, hoříš!

(křik dětí...)

(Mikuláš:) Bacha, bacha!

(křik...)

(Mikuláš:) Stříkej!

(Marie vyděšeně ječí...)

(Petr:) Tak, dej mi tu nebožačku. Ta bude dneska spinkat jinde.

-Šup do postele. -Paní učitelka říkala,

-že to byl nejlepší Mikuláš v historii. -Vážně?

Tak to mě moc těší. A to byl můj první. A což ty následující.

-Pojď, hajni si. -Akorát některým dětem shořely dárky.

To mě mrzí. Že se jim omlouvám, ano? A už spinkat.

-A co pohádka? -Dyť už jsi jednu měla na tom pódiu.

-Spinkej. Zase zítra, jo? -Nebyla špatná.

-No, nebyla. -Dobrou noc, Emo.

-Pozdrav, Emi. -Dobrou noc!

Dobrou noc, Emičko.

-To bylo strašně hezký. -Bylo to krásný.

-Já jsem nikdy nedělala anděla. -Fakt? To bych neřekl.

To vypadalo, že neděláš nic jinýho. Byla jsi skvělá, krásná.

-Jo? Promiň, tady... -Jsem špinavej ještě?

-No, ještě čert. -Já se umeju.

-Nechceš zavolat taxíka? -Ne, já totiž dneska...

Máme nějaký volný pokoje, tak já jsem si vzala tady naproti pokoj, aby...

Ty tady budeš bydlet? No to je úplně skvělý. Perfektní.

Ještě nepůjdu spát, ale kdyby třeba něco bylo potřeba, tak...

Jasně, zavolám, hned. Já budu taky vzhůru,

takže možná klidně, jestli to, tak můžeš spát, já budu vzhůru.

Budu čekat, kdyby něco bylo.

-Tak dobrou. -Tak dobrou.

(hudba...)

Bože.

(hudba...)

(rádio:) Sněhové jazyky se vytvořily na mnoha místech

a způsobily už tři dopravní nehody. Pět lidí je zraněných.

Rádio Impuls, zprávy.

Dřív než ostatní.

-(Ema:) Já jsem ještě nebyla na horách. -(Petr:) Ne?

-Když budeš chtít, půjdeme lyžovat. -Ale já neumím lyžovat.

Já tě to naučím.

A jakej je vůbec ten děda?

Děda, hm, takovej...

nemluva.

-Jako ty? -To se obávám, že horší.

-Jsem se zamyslela. -Půjdeme lyžovat.

Jo? To je skvělý. To běžte.

Ale ty půjdeš s náma.

-To asi ne, Emo, neumím lyžovat. -Tak se to naučíme spolu, já taky ne.

No, tak ale já asi...

-...ne. -Jo, prosím.

Vždyť si to užijem, já chci lyžovat s tebou. Prosím!

Obávám se, že asi budeš muset.

Jo, a pokousal mě Eda. Nikdy předtím to neudělal.

(hudba...)

(výskání, smích...)

-Sežer to! -Au!

(Veronika:) Jau!

Holky! Nechte toho a pojďte sem.

Sakra...

-Ahoj. -Ahoj.

(Petr:) Ahoj. To je Marie.

-Já jsem Marie. -Ahoj, Magda. Těší mě.

-Marie. -David. -Ahoj.

-Holky, běžte si hrát dovnitř. -Jo, pojď.

-Můžu jít dovnitř? -Jo, jasně.

-Pojď, jdeme. -Pojďte taky. Pojď, Jasmínko.

-Kde je? -Víš, co dělá, když je nervózní.

-Ten má podle mě větší strach než ty. -To ne.

(hudba...)

Ahoj.

Pokoje máte připravený.

Tak jo, díky.

Holky se na tebe těšily.

Když to vydrželo osm let, tak to chvíli ještě počká.

No jo, to počká.

-(Petr:) V tom byla finta. -Tak si to zkus.

-Nebyla. -Dobře, ještě jednou. Nasaď si to.

Tak, a dávej pozor. Na.

Milé médium, co držím ve své pravé ruce?

(Rebeka:) Ve svém nitru vidím, že držíš mobil.

-To není možný! To je podvod! -Tak si to zkus! -Počkejte! Ticho!

Emi, tohle je můj otec, jmenuje se Jan.

Honza.

-Ahoj. -Dobrý den.

Ty jsi velká. A fešanda.

-Pojď, já ti ukážu pejska. -(Petr:) Tak běž.

-Pojď. -Ať ji nekousne, táto.

-Mě už kousnul. -Děda to neumí se psama.

(hudba...)

(Petr:) Nic nedělej, jen měj nohy u sebe. Srovnej si lyžičky. Jo?

-(Ema:) Hlavně mě pořádně uvaž. -Neboj, já tě uvážu tak,

-že tě nikdo nerozváže. Bojíš se? -Jo.

-Dobrý? -Jo.

-Perfektní. Počkej, vezmu si rukavice. -Emi, tak hlavně opatrně.

-Jo. -Jo?

-Jak to jde? -Jo, dobrý, díky.

-(Magda:) Holky, jedeme. -Jedeme.

-Ahoj. -Tak dole.

(Petr:) Snad.

-Se drž. -Dobrý. Jsem dobrá.

Tak pojď, zkus to. Zkus to, držím tě, držím tě...

-Neboj se, držím tě. -Emo, dobrý!

-(Petr:) Super, špičky k sobě. -Dobrý!

-Dobrý, Emi, neboj se. -Super!

-Uáá...! -Co je?!

-Špičky k sobě! -Lehni si!

(Marie:) Pozor!

Marie, lehni si!

Uáá!

Marie! Marie!

-Sundej to ze mě! -Seš celá?

-Počkej, počkej... -Ježíšmarjá! Jé! Jé...

-Uáá! -Panebože.

Ty mě chceš zabít ještě před tou svatbou.

-Proč sis nelehla? -Už ležím.

(hudba...)

(dívčí výskání...)

(David:) Holky, večeře!

Kdo tam bude první!

-(Magda:) Verunko, umýt nádobí. -Mami...!

Pokaždé ho myju já, tak dneska máš službu ty a Rebeka.

-Zrovna nás dneska bylo sto. -Já vám pomůžu.

Ne, Marie! Jsou pořád přilepený na mobilu, tak ať něco dělají.

-Tak jim pomůžu já. -Ty jsi hodná.

-Prosím. -Tak, Jasmínko, pojď taky.

A co vy?

-Jak jste se vlastně poznali? -My?

-V hotelu. -Na jazzovém koncertě. Promiň, povídej.

My jsme se poznali na jazzovým koncertu.

-(Petr:) Ano. -V Praze, náhodou.

To je romantický. To my s Davčou jsme se poznali na zabíjačce.

-No. -Viď?

-To je taky celkem romantické. -(Magda:) No.

(smích)

-Máte to tady moc hezký, pane Millere. -Děkuju.

Ale je na tom pořád hrozně práce. Já už to nezvládám.

Co tu není moje žena, už to není ono.

-Co sem přivedlo vás? -Ten.

Chtěli jsme vám s Marií říct, že se budeme brát.

-(Magda:) Fakt? -Kecáš.

-No to je úžasný. A kdy? -(Petr:) Co nejdřív. Brzy.

A proč jsi nám to přijel říct?

(hudba...)

Na co se mě to ptáš?

Komu jinýmu bych to asi tak měl říct?

Po osmi letech sem nakráčíš a myslíš si, že se posadíme na zadek.

Koukám, že se tady za osm let vůbec nic nezměnilo.

-Nechte toho! -Nech ho, ať mluví.

(Petr:) Jasně, aspoň někdo bude mluvit. Protože ty nemluvíš vůbec.

Jste dospělí. Do toho, jak žijete, mi nic není.

Když není po tvém, nemluvíš vůbec.

Když jsem za tebou přijel a řekl jsem ti, že jsem dokončil práva,

tak jsi neřekl vůbec nic.

Když jsem ti přijel oznámit, že odjíždím do Anglie,

tak jsi nemluvil.

Když jsem ti říkal, že odvezu mámu do nemocnice,

tak jsi mi to nedovolil!

-To nemá cenu. -Brácha!

No, tak to by bylo.

Toho si nevšímejte.

Co děláte vy?

(hudba...)

-Omlouvám se. -To je v pohodě.

Ježíši...

Proč se s tátou nebavíš?

Je strašně tvrdej.

Vždycky byl.

Když není po jeho, tak s ním není řeč.

Brácha s ním nikdy nebojoval.

Já bohužel vždycky.

(Marie:) A co tvoje máma, jaká byla?

Máma? Máma, ta...

Ta byla...

úplně skvělá.

Všechno zvládala, i jeho.

Ale od tý doby, co tady není, tak to je špatný.

Myslím, že bys to měl s tátou urovnat teď.

Mně bude stačit, když řekne Noskový, co je potřeba.

-Řekne, má tě rád. -Tse!

Víš, co si myslím?

Že je Ema tvoje.

Je, viď?

Nevím.

Bojíš se?

Spíš se bojím, že zjistím, že sem prošvihnul osm let života.

-Měl bys jít na ty testy. -Hm.

-A co když není moje? -To je jedno.

Budeš ji snad mít rád míň?

-Jak si mě tady našla? -Mám takovej instinkt.

Fakt?

Táta mi řekl, že tady budeš. Hm.

A tady, to jsem si půjčil motorku od kamaráda.

Starýho péráka. Chtěla, abych ji zavezl k rybníku.

A kousek za Jáchymovem mi to ustřelilo a my jsme vjeli do toho rybníka.

Mně to nevadilo, protože ten den se do mě zamilovala.

-Emo, pojď, musíš spinkat. -Ještě chvilku.

Ne, ne, už je moc pozdě, pojď.

-Tak já ti příště ukážu další. Jo? -Tak dobře.

Běž.

Má oči po tobě.

(hudba...)

(tichý pláč...)

Emi?

Emičko.

-Emi, copak se děje? Co je? -(Ema:) Já...

Já nechci umřít.

-Prosím tě, co tě to popadlo? -Já se bojím.

-Ty přece neumřeš. -Umřu, každý umře přece.

No to jo, ale to bude za strašně moc dlouho. Víš?

Máma umřela hned. Ne za dlouho.

Víš, jsou věci...

V životě jsou věci, se kterýma se člověk prostě musí poprat.

Jsou to takový jakoby zkoušky, víš?

A některý lidi mají ty zkoušky prostě těžší.

A to je proto, že ty lidi jsou mnohem silnější než ty ostatní. Rozumíš?

Ale já nejsem silnější.

Prosím tě, ty seš tak silná.

Ty seš mnohem silnější než já, víš?

To bude dobrý. Slibuju ti to.

Můžu spát dneska u vás?

To víš, že můžeš spát u nás. Pojď, pojď ke mně.

Pojď sem, pojď.

(hudba...)

(Petr:) Kdysi dávno, daleko, daleko na severu byli dva kamarádi.

Oni si spolu náramně rozuměli a pořád si spolu hráli.

A když přišla zima, která začíná na severu mnohem dříve než u nás

a taky je mnohem studenější a delší než u nás,

tak mráz pomaloval všechny okenní tabule po celém městě

překrásnými obrázky a byla to úplně neskutečná nádhera.

(hudba...)

-Zdrháš? -Odjíždím.

-Takže pořád stejný. -On je pořád stejnej.

-Proč si nemůžete normálně promluvit? -Promluvit s ním, o čem? Vždyť nemluví.

Nech ho bejt.

-Čau. -Čau.

-(Jan:) Hele, to jsem ti přinesl na cestu. -Jé, děkuju.

Vyrobil jsem ho kdysi sám.

-Tak na shledanou. -Ahoj.

-Dávejte na něj pozor. -Dám. Děkujeme.

Nechci ji nahradit.

Chci se stát dalším blízkým člověkem v životě Emy.

My s Marií jsme uvažovali o adopci ještě před tím,

než jsme zjistili, že je na světě Ema.

Marušku tam znám...

a její kolegyně tam znám a pana kuchaře.

Nevím přesně, kolikátého to bylo.

27. července, což je 27. 7., sedmička je moje šťastný číslo.

Co jste měla na sobě, když jste se potkali s panem Millerem?

Měla jsem na sobě...

Černé letní šaty, byla velmi atraktivní.

Stará se o mě. Ne jako máma, ale jsme spíš kamarádky.

Ano, požádal.

Si kleknul a...

Na ulici.

A dostala jsem prstýnek.

Líbí se mi pohádka o...

čarodějovi Bubu.

Spíme spolu.

Úplně jako normální lidi prostě.

Každý den, někdy opakovaně.

Nenabídl vám náhodou pan Miller nějakou finanční odměnu

-za to, že mu vypomůžete? -Jako věno, nebo...?

Nechápu, o čem mluvíte.

(Nosková:) Řekl ti Petr, že je možná tvůj táta?

Ne. Já...

Kdy už budu moct jít?

(Ema:) Ta paní mi říkala, že je Petr můj táta.

-To ti říkala? -Proč by mi to neřekl?

Proč by mě tady nechal?

Třeba takovou věc vůbec nevěděl. A nemusí být pravda, co ta paní povídala.

Mně by nevadilo, kdyby byl můj táta.

(hudba...)

(zpívají si koledu...)

(Marie:) Emo, běž napřed za Petrem a já za tebou hnedka přijdu.

Ahoj.

Ahoj.

Ty teď děláš chůvu?

Nedělám. Ale i kdybych dělala, tak co se staráš?

Podívej, já ti chci dát ještě šanci.

(úšklebek) Promiň, ty chceš dát šanci mně, jo?

(Ema:) Co myslíš, že jí říká?

Hm, blbosti.

Jaký?

Tak, blbosti, no. To už muži ženám říkají, víš, často.

Přeci nebudeš dělat někomu služku.

A co to má za smysl, pomáhat cizímu chlapovi?

Zaprvý: Já nejsem žádná služka. Zadruhý: On není cizí.

A zatřetí: Kde jsi byl, když já ho potkala? Asi doma, ne? U manželky.

-Víš, že to není jednoduchý. -Hlavně vím, že jsou to furt stejný kecy.

Prostě je konec.

-Prosím tě... -Ježíši! Au!

Počkej.

-Děkujeme. -Děkujeme.

Tak pojď.

-Co se stalo? -Marie, omlouvám se.

-Je mi to líto, já... -(Marie:) To je dobrý.

-Asi ji nechte chvilku... -Emi, pojď, jdeme.

Běž napřed, to je mezi ženama.

To bude dobrý.

-On tě má rád, akorát se ti to bojí říct. -Jo?

Jako mně s tím tátou, víš?

-Emo, pak si dáme zmrzlinu, jo? -A kam jdeš?

Já teďka jdu nahoru, já si potřebuju něco ujasnit.

Teď bych chtěla bejt muška a vidět, co se tam stane.

-Tak já nás proměním v mušky. -Tak jo.

Cink.

(Petr:) Tak...

(hudba...)

Jo, děkuju. A přišla jsem ti říct,

-že jdeme s Emou na zmrzlinu. -Jo.

(dětský zpěv:) Den přeslavný jest k nám přišel,

v němž má býti každý vesel.

Radujme se, veselme se

v tomto novém roce.

Proroků zvěsti splněny,

spasitel přišel slíbený,

Radujme se, veselme se

v tomto novém roce.

Radujme se, veselme se

v tomto novém roce.

(potlesk...)

(Marie:) A potom spolu žili úplně šťastně až navěky.

-To bylo hezký. -Děkuju.

-Já už půjdu za Petrem, Emo. -Ty ho máš ráda?

-Pšt! -(Ema:) Ty ho máš ráda.

Emo, pšt!

Já taky.

A ty by sis nechala i mě?

Vy jste takový dva pomatenci. Dobrou noc, Emo.

(Marie:) Ehm...

Tak já už půjdu.

-To je krásný. -Viď?

-Já už půjdu. -Marie... -Hm?

Uvidíme se zítra?

Zůstaň tady. Prosím.

(hudba...)

-(rachot) -Ježíš!

(hudba...)

(klepání)

-Ano? -Dobrý den.

-Pan... -Kudrna. -Kudrna.

Já myslím, že mám pro vás něco,

-co by vás mohlo zajímat. -Pojďte dál.

-Tak si to hezky užij. A utíkej. -Mně už se tam nechce.

Už je to jenom pár dnů, to zvládneš.

-Tak ahoj. -Těším se na tebe.

-Ahoj, Sáro. -Ahoj.

-(holčička:) Dobrý den. -Dobrý den.

(hudba...)

To ale nic nedokazuje.

Ale, pane doktore.

Každé slovo navíc je úplně zbytečné.

Většinou sedáváte tam, kde teď sedím já, takže...

Napadlo vás vůbec někdy, že to dítě může být třeba šťastné?

Já se přeci nemohu rozhodovat podle toho, co cítím já,

nebo co já považuji za správné, ale co mi hergot káže zákon!

Takže?

Skončete to.

Jděte od toho.

Ema bude umístěna do ústavu sociální péče,

paní Urbanová nebude trestána, že porušila zákon,

vy se pěkně sbalíte a odjedete tam, odkud jste přišel.

A já se postarám, aby vám tahle nepříjemná věc nezkomplikovala život.

To vám přísahám.

A když to neudělám?

Obviním vás. Paní Urbanovou taky.

-Jsem její otec. -Papír, pane doktore! Máte na to papír?

Vy ani nejste přesvědčený, že to chcete.

Tak co hergot chcete po mně?

Buď vás tady na místě zatknu, paní Urbanovou posléze,

nebo se okamžitě sbalíte a odjedete na letiště. To je vše.

Je mi vás líto.

No, co ta tvoje?

-No blbý, no. -Zase?

Ježíšmarjá, kde je Marie?

Maruško, přijď sem rychle.

(hudba...)

Hodně štěstí, Edo.

(hudba...)

(Petr:) Check out, prosím.

Co je? Dobrý den.

-Co se děje? -Odjíždím, Marie.

-Co? No... -Check out!

A kde je Ema?

-Oni se o ni postarají. -Jak oni? Jako sociálka?

-Ty jako necháváš Emu sociálce? -Nesmím s tebou mluvit.

Co blbneš? Co s tebou udělali? Jo takhle, to je legrace, jo?

-Já se tomu rozhodně nesměju. -Pardon, to je asi vaše.

-Je konec, Marie. -Aha.

-Prosím vás, dejte to sem! -Hele, tak počkej! Pojď sem!

Tak fajn, může být konec se mnou, to chápu.

Ale přece se nemůžeš vykašlat na Emu! Vždyť to je přece naše...

To je tvoje Ema!

-Ty přece nejseš... -Udělal jsem, co je pro všechny nejlepší.

-Věř mi, prosím. -Tak to teda ne!

-Udělals, co je nejlepší pro tebe! -Ne.

Frkneš někam do toho svýho suchoprdskýho Londýna, a co my tady?!

Co Ema?

Ježíšmarjá! A já kráva jsem si myslela, že jsem se se konečně dobře zamilovala,

do nějakýho solidního, spolehlivýho, skvělýho, svobodnýho chlapa!

A místo toho tady prostě jenom další

sebestřednej, sobeckej, egoistickej kretén!

A to seš ty.

Takže sbohem.

Tohle si nechávám, abych to měla na očích pořád!

Check out, prosím vás.

(hudba...)

(imigrační úřednice anglicky:)

(úředník:)

(úřednice:)

(úředník:)

(úřednice:)

(úředník:)

(Petr:)

(úředník:)

("Tichá noc" anglicky...)

(zvoní mobil...)

Ano?

(Jan:) Ahoj.

To...

To jsi ty, tati?

(Petr:) Co se děje?

(Jan:) Nic se neděje.

Jenom chci vědět, co budeš dělat dál.

(Petr:) To, co vždycky. Svoji práci.

Poslouchej mě.

Já jsem nemluvil...

(Jan:) Jsem už takovej, no.

Nemluvil jsem nikdy.

To se jí možná na mně líbilo.

Neměl jsem tě poslechnout a měl sem ji odvézt do nemocnice.

(Jan:) Ne, tak to není.

My jsme věděli, že se nedá už nic dělat, že...

Přišli na to prostě pozdě, no.

(Jan:) Tak jsme se domluvili, že vám nic neřekneme,

protože...

si ten zbytek prožijeme spolu,

jako rodina.

Bože, tati.

(Jan:) Já vím, možná jsem tě ztratil.

Prosím tě,

neudělej stejnou chybu jako já.

Jednou bys toho mohl litovat.

Není nic, co bych s tím ještě mohl udělat.

Já vím.

Není to jednoduchý. No tak...

To jsem ti chtěl říct, chlapče.

Děkuju ti, tati.

(hudba...)

(anglicky:)

Merry Christmas!

(hudba...)

(Klára:) Jeden můj kámoš se zrovna rozešel s holkou...

(Marie:) Hm.

Je docela hezkej. Dobrý den.

Má několik obchodů...

(Marie:) No a?

No, měla by ses na to už vykašlat, no.

Jsou sice Vánoce, ale zázraky nečekej. Prostě utekl, no. Jak to uměj.

(žena:) Jsou dny, kdy nevnímá vůbec nic,

a někdy si zas vzpomíná na úplně všechno. Já vím, že to je těžký, ale...

-...nesmíte si to tak brát. -A mám jí třeba něco nakoupit, nebo...

-Má tady úplně všechno, co potřebuje. -Já vím, jenom jestli bych neměla třeba...

Čeká na vás.

Děkuju.

-Přinesla jsem ti nějaký ovoce, mami. -Tos nemusela.

Zajdu si do jídelního vozu.

-Ale jede tiše, co? -Hm.

Dřív ty vlaky dělaly takovej randál, ale člověk aspoň věděl, že jede, že jo.

Dneska aby se pořád ptal, jestli už náhodou není na konečný.

Neboj, mami, ještě chvíli pojede.

Je to den jako každej, prosím tě, tak to udělej za mě!

-Jířo, nějakej chlap chce s tebou mluvit. -Ano, ano... Ahoj.

(Nosková:) Ježíši.

-Myslím, že byste tady neměl být. -Buďte zticha a přiveďte mi Emu!

Domnívám se, že to není rozumný nápad.

Jestli mi budete bránit ve styku s dcerou, udělám vám ze života peklo.

A jestli budu čekat ještě jednu minutu, přísahám, že vás zničím.

-A vyhradím si na to zbytek života. -Jestli mi budete vyhrožovat,

tak vám nikdo nesvěří ani to morče, natož dítě. Počkejte si, prosím.

Kde je Ema?

-Prosím? -Kde je Ema?! -Já nevím.

-To je asi pro vás. -To si děláte legraci! -Ne.

Alenko, ztratilo se nám dítě, volej polici, prosím.

Já se vám omlouvám.

-To si spolu vyřídíme. -Máš ji?

Zkus 3. patro, prosím.

Oblíkej se!

(hudba...)

(zvoní mobil...)

-Petře? -Ema se ztratila.

-(Marie:) Cože? -Utekla z děcáku.

-A jak to víš? -(Petr:) Byl jsem tam. Promiň,

zachoval jsem se jako idiot, ale už jsem zpátky.

-Kde seš? -Běžím do centra, myslím, že vím, kde je.

Mami?

Šťastný a veselý Vánoce.

(hudba...)

Emo!

(hudba...)

Co tady děláš?

Už jsem ti dlouho nevyprávěl žádnou pohádku.

Já vím.

-Jo. -Tak povídej.

Kdesi daleko, až za mořem,

a je to už hodně dávno, tak tam žil jeden pán.

A ten pán si o sobě myslel, že všemu rozumí a všechno má pod kontrolou.

A bylo mu tam hezky.

Jenže jednoho dne mu osud přivedl do cesty takovou...

takovou malou holku, takovou princezničku.

A ta mu ukázala úplně jiný život. Život, který neznal.

A jemu se v tom zalíbilo.

Emo!

(hudba...)

Ale pak najednou dostal strach. Začal se bát,

že ho ta princezna učiní zranitelným.

Toho se bál nejvíc ze všeho na světě, protože chtěl zůstat silný.

-A... -Emo.

...tak, jak se tak moc bál, tak se jednoho dne prostě sebral...

a utekl. Utekl zpátky tam do toho svého bezpečí.

Jenže když tam přijel, tak si najednou uvědomil,

že všechno, co pro něj mělo tak obrovskou cenu a tak velký smysl,

vůbec nefunguje.

A že se mu strašně stýská po té malé holce.

A ten stesk byl tak veliký, že se jednoho dne rozhodl,

že se za ní vrátí.

Tak za ní přijel, aby s ní už zůstal.

Navždycky?

Navždycky.

A taky...

s Marií, jestli...

o to bude stát Marie. Ahoj, Marie.

Ahoj.

Já tě zabiju.

Já tě miluju.

Já tě taky miluju.

(hudba...)

www.titulky.com